V souvislosti s potřebou omezovat státní výdaje se cudně mlčí o problému, který nás jednou v budoucnosti zavalí. Společnost totiž nejen stárne, zhoršuje se také neustále její celkový zdravotní stav čili průměrná kvalita populace, a tak musí náklady na lékařskou péči nezadržitelně růst.
Přímo hrůzná čísla nabízejí každý rok statistiky nedonošených dětí, a naši lékaři se ještě chlubí, že v zachraňování postižených nedochůdčat jsou nejlepší na světě. Zároveň tvrdí, že na ně nemají nemocnice dost peněz. Kéž by! Už v roce 2000 se narodilo 5277 novorozeňat o váze pod dvě a půl kila. O pouhých osm let později je už číslo 8638. V této statistice se ovšem skrývá 30 procent dětí daleko menších, permanentně poškozených, odsouzených k živoření s mozkovou obrnou, epilepsií a Downovým syndromem. Inkubátory totiž plní také děti, které se stěží vejdou do dlaně, hlavně proto, že stále víc žen otěhotní díky umělému oplodnění.
Riziko předčasného porodu se rovněž zvyšuje u matek, které odkládají těhotenství a rodí ve vyšším věku. Lékaři sice dobře vědí, v jakém období předčasného porodu a při jaké váze se nevyléčitelných dětí rodí nejvíc, ale to je nezajímá. A tak za ně samovolně „rozhoduje“ stále dokonalejší a dražší technologie. Rok co rok platí pojišťovny nemocnicím na záchranu dětí zhruba o sto milionů víc, takže se jejich počet neustále zvyšuje. K celoživotnímu živoření jsou odsouzeny také matky ležících dětí, jež v 70 procentech opustí jejich partneři, a musí proto zoufale bojovat o přežití s pojišťovnou a s úřady sociální pomoci. Dokonce i zde už dochází k omezování státní pomoci a za ty, kteří nechají své dítě napospas státu, zaplatí společnost za každé dítě milionové sumy.
Stará, chudá společnost bývala pragmatická. Když viděla porodní bába, že je to hodně zlé, otevřela okno a rodičky se neptala. Nevím jak si poradila s křesťanským svědomím a principem nedotknutelnosti života, možná věřila, že na onom světě bude o dítě postaráno lépe. Dnešní Hippokratova víra současných lékařů je však absolutní. A ptát se matky okamžitě po porodu znamená znát výsledek předem.
Pamatuji se, jak byl můj tchán, pražský internista, kdysi šokován, když se ptal vrchní sestry v jedné anglické nemocnici, jak to, že mají tak vysokou úmrtnost kojenců v porovnání s daleko chudším Československem. Nebyl nějakou chvíli schopen pochopit její výmluvný nechápavý pohled. Možná že se v Anglii lékaři tváří, že o praktikách vrchních sester nic nevědí. Nevím.
Že doktoři nechtějí rozhodovat o životě a smrti, naprosto chápu, znamená to snad, že mají aktivně podporovat produkci beznadějných případů? Jako by nestačil automobilismus. Jedno je z ekonomického pohledu jisté. Právo na umělé oplodnění by existovat nemělo (máme adopci) a na stále dražší moderní technologie také ne. Ani starší ženy bez partnera (singles) by neměly rodit děti na útraty společnosti. Jinak nás čeká zoufalý bezbariérový svět, kde bude stále menší počet zdravých lidí rukojmím postižených. Anebo něco ještě horšího.
***
Jedno je z ekonomického pohledu jisté. Právo na umělé oplodnění by existovat nemělo (máme adopci) a na stále dražší moderní technologie také ne.
Úvaha Alexandra Tomského byla převzata ze stránek Lidovky.cz, kde vyšla dne 18. listopadu 2010.
Veľmi poučný článok, v jeho plnom dosahu mi začína byť jasné, kto potrebuje väčšiu pomoc a kto je viac postihnutý, myslím čo sa ľudských kvalít týka. Ja osobne nie som zástancom záchran života za každú cenu, teda hlavne umelých zásahov, ako je umelé oplodnenie a umelé neopodstatnené predlžovanie života, ale to hovorím sama za seba a len pre seba. Každému inému človeku prenechávam slobodu rozhodnúť sa, čo a ako uváži.
Problém pri nedonosených deťoch je ale inde, len sa na to treba dôkladnejšie pozrieť. Dnešné tehotné ženy podstupujú množstvo invazívnych a ultrazvukových vyšetrení, pričom následky takýchto postupov nie sú dostatočne známe a preskúmané. Isté je len to, že počet predčasných pôrodov stúpa. Riešením problému teda v žiadnom prípade nemusí byť nehumánne nepriame zabitie, aby všetkým ľahšie bolo. Nakoniec to ani nie je pravda, ako autor hovorí, niekto tieto“eutanázie“ aj tak nesie – vo svojom svedomí. Zatiaľ to, že sa takéto deti zachraňujú, je umožnené tým, že poisťovne platia. Ale poisťovne platia aj umiestnenie úplne zdravých a donosených novorodencov do inkubátorov. Len tak na chvíľu, na popôrodnú adaptáciu. Pritom by stačilo: nezasahovať do tehotenstva a pôrodu bez vážnych indikácií, dieťa po pôrode dať hneď matke a mnoho problémov by sa vyriešilo. Ale toto zatiaľ nikto neplatí. A tak by sa dalo pokračovať ďalej. Na riešenie zamotanej a mnoho úrovní zasahujúcej situácie treba múdrosť trpezlivosť, vhľad, poznanie súvislostí. Kto tieto vlastnosti nemá v úcte, tomu je jednoduchšie navrhovať fyzickú likvidáciu „nositeľov problémov“.
Pana Tomského si velice vážím. V tomto případu ale „ulít“, a to hodně vysoko a daleko. Ne že bych nesouhlasil v řadě případů – zejména umělého udržování nevratně postižených „klientů“. Mluví-li se o možnosti legalisace euthanasie, pak v těchto případech by se mělo postupovat ještě odvážněji. Mně se nelíbí názor pana Tomského na možnost ženy otěhotnět a porodit dítě (nepochybně chtěné) pomocí nějaké formy umělého oplodnění. Po narození to bude „její“ dítě. Chtěný tvor, kterého nosila ve svém těle. Obdobný vztah k dítěti osvojenému by snad nikdy nedokázala získat. Vlastní dítě většinou nelze plnohodnotně nahradit adopcí.
Trackbacks/Pingbacks
Jean Mabire – Zemřít v Berlíně
*** Zemřít v Berlíně: Francouzští esesmani posledními obránci bunkru Adolfa Hitlera.
*** Objednávejte na stránkách vydavatelství Nightingale Press nebo na Kosmasu.
.
Ladislav Malý – Vzpomínky jednoho disidenta
*** Z memoárů národního konzervativce…
*** Objednávejte ZDE.
21. listopadu 1941 se v newyorském Brooklynu v rodině židovskýchemigrantů z Maďarska narodil Paul Gottfried. Tento filozof, spisovatel a historik patří mezi nejvýraznější představitele amerického paleokonzervatismua velkou část své kariéry věnoval kritice neokonzervatismu. Jako mentor Richarda Spencera také patří k duchovním kmotrům alternativní pravice.
À propos
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
Autor: Alexander Tomský
***
***
21. listopadu 1941 se v newyorském Brooklynu v rodině
Veľmi poučný článok, v jeho plnom dosahu mi začína byť jasné, kto potrebuje väčšiu pomoc a kto je viac postihnutý, myslím čo sa ľudských kvalít týka. Ja osobne nie som zástancom záchran života za každú cenu, teda hlavne umelých zásahov, ako je umelé oplodnenie a umelé neopodstatnené predlžovanie života, ale to hovorím sama za seba a len pre seba. Každému inému človeku prenechávam slobodu rozhodnúť sa, čo a ako uváži.
Problém pri nedonosených deťoch je ale inde, len sa na to treba dôkladnejšie pozrieť. Dnešné tehotné ženy podstupujú množstvo invazívnych a ultrazvukových vyšetrení, pričom následky takýchto postupov nie sú dostatočne známe a preskúmané. Isté je len to, že počet predčasných pôrodov stúpa. Riešením problému teda v žiadnom prípade nemusí byť nehumánne nepriame zabitie, aby všetkým ľahšie bolo. Nakoniec to ani nie je pravda, ako autor hovorí, niekto tieto“eutanázie“ aj tak nesie – vo svojom svedomí. Zatiaľ to, že sa takéto deti zachraňujú, je umožnené tým, že poisťovne platia. Ale poisťovne platia aj umiestnenie úplne zdravých a donosených novorodencov do inkubátorov. Len tak na chvíľu, na popôrodnú adaptáciu. Pritom by stačilo: nezasahovať do tehotenstva a pôrodu bez vážnych indikácií, dieťa po pôrode dať hneď matke a mnoho problémov by sa vyriešilo. Ale toto zatiaľ nikto neplatí. A tak by sa dalo pokračovať ďalej. Na riešenie zamotanej a mnoho úrovní zasahujúcej situácie treba múdrosť trpezlivosť, vhľad, poznanie súvislostí. Kto tieto vlastnosti nemá v úcte, tomu je jednoduchšie navrhovať fyzickú likvidáciu „nositeľov problémov“.
Pana Tomského si velice vážím. V tomto případu ale „ulít“, a to hodně vysoko a daleko. Ne že bych nesouhlasil v řadě případů – zejména umělého udržování nevratně postižených „klientů“. Mluví-li se o možnosti legalisace euthanasie, pak v těchto případech by se mělo postupovat ještě odvážněji. Mně se nelíbí názor pana Tomského na možnost ženy otěhotnět a porodit dítě (nepochybně chtěné) pomocí nějaké formy umělého oplodnění. Po narození to bude „její“ dítě. Chtěný tvor, kterého nosila ve svém těle. Obdobný vztah k dítěti osvojenému by snad nikdy nedokázala získat. Vlastní dítě většinou nelze plnohodnotně nahradit adopcí.