Srdce Říše

Ukázka z knihy Zákon krve s podtitulem „myslet a jednat jako nacista“. Francouzský historik Johan Chapoutot v ní (s příslušně ironizujícím odstupem, v zásadě ale kompetentně) seznamuje čtenáře s některými aspekty nacionálněsocialistického světonázoru. V tomto případě jde o pohled na mezinárodní právo.

Nabízejí se asociace se situací v současném světě, zejména s pozadím konfliktů kolem Íránu nebo na Ukrajině.

Je však třeba mít na paměti, že  všechny  strany stojící za těmito dnešními událostmi patří historicky k onomu globálnímu konglomerátu, který Němcům (ale i všem ostatním nežádoucím idealistům) v poválečném Norimberku důkladně předvedl, jak je „univerzalistický imperialismus“ připraven vypořádat se s každým pokusem o „klidné spočinutí v národně-rasové říši“.

Kontinuální linie práva spojující Kanta a Hitlera

Versailleská smlouva je horší než fait accompli, je to akt násilí vnucený Německu, zrazující všechny sliby, ujištění, všechny velkohubě proklamované principy. Slovo Vertrag, smlouva, má v němčině několik významů. Označuje smlouvu mezinárodního práva (například Versailler Vertrag), ale především občanskoprávní ujednání. Smlouva je tedy oboustranné ujednání, spočívající na vzájemnosti a rovnoprávnosti, uzavřené dobrovolně a s plným vědomím závazků, které z něho plynou. Jestliže některé z těchto kritérií chybí, není smlouva platná.

První výtka na adresu Versailleské smlouvy se týká způsobu odsouhlasení. S jakým obsahem Němci souhlasili a kdy? Když v lednu 1919 mírová konference začíná, souhlas evidentně neprojevují. Německo není stejně jako další poražené státy přizváno k jednání, která vedou členové „velké čtyřky“ za zavřenými dveřmi. O obsahu smlouvy jsou němečtí zástupci – „zplnomocněnci“ jen podle jména –  informováni v posledním momentu s tím, že musejí podepsat do 28. června, jinak spojenci obnoví boje. Hitler se cítí zcela oprávněn k tomu, aby ve svých projevech vykřikoval, že toto právo bylo od počátku spojeno s násilím:

To přece nejde, vymámit podpis na někom, komu držíte u hlavy nabitou pistoli a jemuž vyhrožujete, že necháte umřít hlady miliony lidí, a pak prohlašovat, že dokument s vynuceným podpisem je svatosvatým zákonem!

Němci souhlasili jen s podmínkami míru, jak je zformuloval prezident Wilson ve své slavné řeči o „čtrnácti bodech“. Německý generální štáb a vláda měly za to, že zásada „práva národů rozhodovat o vlastním osudu“ zaručuje, že Německo neutrpí přílišné územní a demografické ztráty, že si uchová integritu a národní soudržnost.

První kontakty vlády Německé říše s americkou vládou podnítily odpověď státního departementu v podobě nóty podepsané 5. listopadu 1918 státním tajemníkem Robertem Lansingem, která potvrzuje zásady vyjmenované prezidentem Wilsonem v jeho projevu z ledna téhož roku. Mír, píše Lansing, bude uzavřen na těchto základech. Právník Herbert Wissmann, který věnoval svou doktorskou práci „Problémům revize Versailleské smlouvy“, spolu se všemi svými kolegy soudil, že „tato nóta státního tąjemníka Lansinga ( … ) představovala předběžnou smlouvu ( … ) obsahující veškeré právní základy budoucí mírové smlouvy“. Komunikace mezi německou a americkou vládou vyústila ve „smlouvu o smlouvě budoucí (Vor-Vertrag) závaznou podle mezinárodního práva“, neboť vedla k vyjádření vzájemného, svobodného a informovaného souhlasu: „Principy obsažené ve ,čtrnácti bodech‘ prezidenta Wilsona“ nebyly jen programovými požadavky, staly se „závaznými normami mezinárodního práva“. Čtyřstránková bibliografie vypočítává desítky esejů, dizertací a právnických statí dokládajících konsenzus odborníků: „Výměna nót mezi německou a americkou vládou je právně závaznou smlouvou o smlouvě budoucí.“

Všechno se ovšem zcela radikálně změní o šest dní později, 11. listopadu 1918, kdy bylo uzavřeno příměří v Rethondes. Ačkoli „tato kapitulace německých zbraní právně neznamenala, že se německý národ vydává svévoli vítěze“, spojenci odkryli svou pravou tvář a právo nahradili silou. Po podpisu Versailleské smlouvy 28. června 1919, „v nejčernější den německé historie“, už „nemůže být o svobodném souhlasu a vůli ani řeči“, Německo se muselo sklonit před „protiprávním donucením“.

Je tedy zcela případné, uzavírá Wissmann, mluvit o diktátu. Slovo možná vyvolává pochyby, ale v tomto případě je plně namístě: „Slovo diktát jako označení těchto událostí je vědecky přesné,“ píše Arthur Wegner v Geschichte des Völkerrechts (Dějinách mezinárodního práva), ve třicátých letech často citovaném díle. Kurt Trampler, odborník na státní hranice v poversailleské Evropě, má na výměnu nót mezi USA a Německem a na význam Lansingovy nóty jasný názor: „Touto nótou byla zpečetěna právně závazná předběžná smlouva, z níž musí být jasné, že jakákoli odchylka definitivní mírové smlouvy od Wilsonových 14 bodů je porušením smlouvy.“

Skutečná „smlouva“ je tato nóta, vše ostatní je jen „diktát“, který v žádném případě nemůže „zrušit skutečnou smlouvu“. Ta je „bez ohledu na okolnosti i nadále platná. A bude platit jako právo tak dlouho, dokud ji bude německý národ uznávat“, na rozdíl od neplatné smlouvy z června 1919. Německo není vázáno ničím jiným než touto výměnou nót a tímto americkým ujištěním, že mír bude založen na zásadách, na jejichž základě Německo složilo zbraně, a na ničem jiném.

Jde tedy jednoznačně o klam, o dolus a zřejmý podvod (Versailleská smlouva byla tak vydávána za něco, čím není). Hans Frank je touto lstí přímo šokován ještě v roce 1939:

Ke spáchání toho nejhanebnějšího násilí v dějinách lidstva (…) si vítězové zvolili právní formu dobrovolné úmluvy mezi sobě rovnými mocnostmi, aby tak před naivním pozorovatelem zakryli nejbrutálnější a nejsvévolnější znásilnění velkého kulturního národa.

Od té chvíle nacisté vymýšlejí nové a nové neologismy k označení Versailleské smlouvy. Vedle velice známého výrazu „diktát“, v německé podobě Diktat, poněmčeného tvaru francouzského slova původem z latiny – velice příhodného k označení pohromy přicházející ze západu, se mluví o hanebném či ostudném míru (Schand-frieden, Schamfrieden), o nemíru (Unfrieden), o válečné smlouvě (Kriegsvertrag), neboť tento „diktát, který je smlouvou jen z hlediska formálního práva ( … ), se čte spíše jako vyhlášení války než nástroj míru“. 1] Versailleská smlouva znásilnila vůli německého lidu, protože nerespektovala jeho právo na svobodné úmluvy a porušila základní princip nového mezinárodního řádu, jak byl zformulován v předběžné smlouvě z listopadu 1918, tedy nejsvětější právo každého národa, právo na sebeurčení.

Wilson, profesor politických věd v Princetonu, odborník na Kanta a Kantův žák (a znalec jeho spisu K věčnému míru), chtěl mezi národy nastolit vládu osvícenství. Jeho „čtrnáct bodů“ navrhovalo vytvořit (nebo alespoň uznat jako kýžený ideál) univerzální obce, v nichž by byla kolektivní bezpečnost zajištěna existencí permanentního parlamentu národů. Tam by vládla otevřená diplomacie, mezinárodní demokracie založená na dialogu rozumu, na racionalitě, na dobré vůli a zájmu všech. Jako pravý demokrat Wilson považoval právo národů na sebeurčení, které představuje přenesení principu autonomie demokratického subjektu do mezinárodního řádu, za nezbytný základ této světové pospolitosti, jež by podle něho byla garantem míru. Odpůrci Versailleské smlouvy tvrdí, že bylo-li učiněno tomuto právu částečně zadost obnovením středoevropských národních států (Polska, Československa, Jugoslávie), bylo naopak upřeno německému obyvatelstvu, jež bylo násilím začleněno do nových států (polští Němci, sudetští Němci … ). Stejně tak bylo ve Versailles zakázáno Rakušanům připojit se k Německu.

Versailleská smlouva má ale v očích nacistů mnohem dalekosáhlejší a principiálnější následky než jen bezprostřední dopad na Německo. Když spojenci nedodrželi žádný ze svých závazků, oklamali nejen Německo, ale celé lidstvo. Tímto aktem diplomatického a politického pirátství se stali nepřítelem lidského rodu a znemožnili vznik jakékoli světové obce či společenství. Tyto zásadní argumenty rozvíjí v článku nazvaném „Recht und Moral eines Friedensvertrages“ (Právo a morálka jedné mírové smlouvy) odborník na mezinárodní právo Heinrich Rogge. Podle tohoto právníka není Versailleská smlouva smlouvou mírovou. Nerespektuje žádnou z obvyklých zvyklostí: počáteční mezinárodní jednání a z něho vyplývající dohodu respektující čest poražených, kteří se účastní skutečného jednání o míru, jsou ušetřeni každého ponížení a jejich suverenita je garantována jak během konference, tak i v ustanoveních smlouvy. Versailles je ve všech ohledech přímou antitezí přijatelné mezinárodní dohody a jejích zvyklostí. Tyto zvyklosti mají podle autora hluboký právní a antropologický smysl. Po období bojů, kdy právo ustoupilo síle, vyjednávání a mírová smlouva opět nastolují právo: „Každá mírová smlouva znamená potvrzení společenství mezinárodního práva. ( … ) Smlouvy z pařížských předměstí však zbavily poražené práv a otřásly základy společenství mezinárodního práva, resp. je zničily.“

Znamená tedy Versailleská smlouva pokračování války jinými prostředky? Optimisté, cynici a rezignovaní by mohli být v pokušení spatřovat v ní „instituci válečného práva“, „válečnou smlouvu, jejímž účelem je znovunastolení míru“, tedy akt násilí, jehož cílem by však bylo obnovení míru. Podle Roggeho je skutečnost ještě mnohem horší: smlouvě z Versailles se nedostává onoho zásadního výdobytku civilizace a lidskosti, jakým je respekt ke cti nepřítele. Spojenci, za války i po ní, pošlapali základní maximu válečného práva: Etiam hosti fides servanda (I k nepříteli je třeba být čestný).

Německo, v němž se čest těší odjakživa velké úctě, v boji vždy respektuje pravidla cti, jak píše týž autor o pár let později. Nikdy nepodlehlo pokušení uchylovat se k „partyzánské válce“ jako Francie v letech 1870, 1917 a 1940. „Když způsob boje určuje Německo, válka se řídí etikou umírněnosti, disciplíny a sebekontroly“, jak bezpochyby názorně ukazuje polské tažení, které právě skončilo ve chvíli, kdy profesor Rogge píše tyto řádky. Německo, umírněné během války, je umírněné a velkorysé i ve vítězství. Rogge v této souvislosti připomíná Bismarckův postoj vůči Rakousku v roce 1866 a poznamenává, že „železný kancléř“ odradil Viléma I. od toho, aby využil situace a pokračoval v tažení na Vídeň, k níž byla cesta po bitvě u Sadové otevřená. Rogge definuje „Bismarckovu mírovou politiku“ jako „sebekázeň v pomstě“ (Selbstdisziplin der Rache), „umírněnost při vítězství, respekt vůči poraženému nepříteli“. Bismarck udělal přesně to, co spojenci ve své povýšenosti a pomstychtivosti udělat nechtěli: zachoval podmínky mírového soužití a lidské pospolitosti.

Právník zde nachází kontinuální „linii práva spojující Kanta a Hitlera“, jdoucí přes Bismarcka. Kant (nikoli náhodou Němec) je první, kdo v dílech K věčnému míru (čl. 6) a v Základech metafyziky mravů (I, 58) trval na nezbytnosti respektovat nepřítelovu čest. Versailleská smlouva je tedy „v Kantově a Hitlerově smyslu nečestná“. Nacionální socialismus, založený na principu ras, respektuje německý národ stejně, jako prokazuje respekt ostatním národům. „Nacionální socialismus znamená sebeomezení německého lidu, klidné spočinutí v sobě. Nacionální socialismus odmítá jakýkoli imperialismus,“ tak drahý západním mocnostem. Německo se vrátilo ke svým přirozeným principům. Aby dokázal, že k tomu návratu skutečně došlo, cituje Rogge Hitlerovu řeč v Lipsku ze 4. října 1933, v níž před právníky tvrdí, že neuznává „rozdělující rozlišování mezi právem a morálkou“. Jako průkopník „jednoty práva a etiky“ Hitler vytváří podmínky pro trvalý a čestný mír. Nic méně.

Smlouvy z pařížských předměstí „zbavily poražené jejich práv“, a zničily tak pouta mezi národy, jež tvořily „společenství mezinárodního práva“. Smlouva z Versailles tak není žádnou smlouvou, natož pak smlouvou mírovou, ba co hůř, tento akt diplomatického pirátství ničí samu možnost univerzální obce národů, koexistence v rámci mezinárodního společenství, neboť zpřetrhal poslední pouta důvěry a respektu. Národy jsou v jistém smyslu vráceny do přírodního stavu – kdo by teď mohl vyčítat Německu, oběti této necivilizovanosti a nelidskosti, že jedná samo jako pirát, když chce napravit křivdy, jež na něm byly napáchány? 2]

Johann Chapoutot: La Loi du sang – Penser et agir en nazi, 2014. Česky Zákon krve – Myslet a jednat jako nacista, 2021, Rybka Publishers.

Má to pokračování

Poznámky:

1] Friedrich Wilhelm von Rauchhaupt: Die wissenschaftliche Pflege der Rechtsvergleichung, v: Archiv für Rechts- und Wirtschaftsphilosophie, Bd. 23 (1929/1930).
2] Jestliže bylo Versailles 1918 vnímáno z německého pohledu jako pošlapání, pošlapali základní maximu válečného práva: Etiam hosti fides servanda (I k nepříteli je třeba být čestný), jaký by asi mohl být německý pohled (směl-li by ještě nějaký být) na Norimberk 1945?

Titulek je redakční