Délský potápěč

„Malá skupinka bojovníků je odhodlána bojovat i na ztracených pozicích…“

Především je zajisté těžké poznat, že politické umění, a to opravdové, se musí starat nikoli o soukromý, nýbrž o společný zájem – neboť společný zájem obce svazuje, soukromý však je roztrhává – a že prospívá společnému i soukromému zájmu, oběma, jestliže se dobře daří spíš společnému než soukromému. Platón, Zákony 875.

V pozdním srpnu1969 vychází Rozmetání systému [La disintegrazione del sistema], jeden z nejdůležitějších textů italské poválečné „radikální pravice“ a každopádně celého jejího národně-revolučního proudu. 1] Claudio Mutti, který od roku 1968 až do počátku 80. let se skupinou kolem Fredy úzce spolupracoval, 2] v úvodu k francouzskému vydání (1978) význam knížky shrnul takto: „Poprvé dává formulace ‚tradiční‘ doktríny Státu na úrovni operativních návrhů příležitost k ucelenému a nesmiřitelnému stanovisku odmítnutí buržoazních ‚hodnot‘. Ti, kteří se doposud k ‚tradiční‘ doktríně Státu hlásili, se nedostali přes akademickou a nostalgickou verbalizaci; nanejvýš – a to už byl velice vzácný případ – byli ti, kteří dospěli do sféry činnosti [Azione] špatně placenými žoldnéři ve službě buržoazního zadního voje, a svého evoliánství užívali jako nejapného alibi pro svou ‚reakcionářskou‘ volbu.“ 3] Freda naproti tomu proklamoval pozici Tradice zcela mimo systém a – sjednocení všech systému nepřátelských sil, ať už jsou v buržoazní klasifikaci řazeny k pravici nebo k levici. „Fredův“ pravý Stát [vero Stato] není totiž tvořen tou či onou (moderní) ideologií, jeho jádrem je Moc (čili síla: napětí – energie), 4] která přesahuje čistě pozemskou a individuální rovinu skutečnosti moderního světa. Avšak právě proto se její Řád a Hierachie nemohou zakládat na majetkových poměrech: hmotné bohatství má tak patřit výhradně Státu a tím všem jeho příslušníkům, tedy lidu. I proto Freda mluví o lidovém Státě [Stato popolare], 5] pro který v organizační rovině načrtává pevnou formu „spartánského socialismu“, vycházející z modelu „dórského komunismu“ ideálního státu Platónova. Bezprostřední význam pak měla otevřená výzva k rozvrácení buržoazního systému, s níž text končí: „Nakonec je třeba, aby síly, nasazené v jednotném boji proti systému a za rozvrácení systému, radikálním způsobem vymezily své pravé cíle. Tím, že opustí taktiku dušenou pouty legality či reformistickými iluzemi: bez jakéhokoli – trestuhodného – váhání před užitím všech těch účinných a rozhodných prostředků, které odpovídají překážkám, které bude nutno porazit a žádá si je velikost cíle.“ 6]

Continue Reading

Militanté Národního předvoje (Avanguardia Nazionale) v Římě

…existují lidé, kteří zůstávají, dá-li se to tak říci, stát na nohou uprostřed trosek a rozkladu a kteří více či méně vědomě patří k onomu jinému světu. Malá skupinka bojovníků je odhodlána bojovat i na ztracených pozicích, a pokud neustoupí, nepřistoupí na kompromisy a nenechá se svést tím vším, co by mohlo podmínit nějaký jejich osobní úspěch, jejich svědectví zůstává cenné. Julius Evola, Jezdit na tygru, str. 37.

Četné militantní skupiny a skupinky si od „horkého podzimu“ 1969 skutečně postupně vpisovaly revoluční násilný (od)boj na své vlajky: Politické hnutí Nový řád (Movimento Politico Ordine Nuovo, MPON) Clementa Grazianiho, obnovený Národní předvoj (Avanguardia Nazionale, AN) Stefana Della Chiaieho, Organizace boj lidu (Organizzazione Lotta di Popolo, OLP), Budujeme akci (Costruiamo l´Azione, CLA) Paola Signorelliho, Třetí pozice (Terza Posizione, TP), Revoluční ozbrojená jádra (Nuclei Armati Rivoluzionari, NAR) aj. A časová blízkost Fredova manifestu ke krvavému atentátu v bance na Piazza Fontana (12. 12. 1969) s 16 usmrcenými a 90 těžce raněnými, atentátu, který v Itálii platí za zahájení tzv. „olověných let“ [anni di piombo], 1] přinejmenším naznačovala i blízkost ideovou a takticko-strategickou. O tomto, jakož i o všech dalších pumových atentátech, které jsou připisovány radikální pravici 70. let, jsou však jisté jen tři věci:

1) jejich pozadí je dodnes nejasné;
2) byla do nich zapletena nejen americká a italská tajná služba, ale i tehdejší špičky demoliberálních vlád (debata se od 90. let vede pouze o tom, nakolik situaci „pouze“ usměrňovaly a využívaly pro své mocenské politicko-vojenské cíle, popř. nakolik byly přímo inspirátory a podněcovateli tzv. „strategie napětí“);
3) lidé, kteří v souvislosti s nimi byli stíháni a ve vězeních strávili dlouhé roky – ať už ve vazebním nebo ve výkonu trestu –, byli odvolacími soudy nakonec zhusta osvobozeni a rehabilitováni.

Continue Reading

Ani Marx, ani buržoazní – demoliberální – systém. Národní revoluce!

…zvíře žije zcela v konkrétnu a ve skutečnosti. S každou skutečností je spojeno nějaké místo v prostoru a místo v čase, nějaké zde a nyní a nahodilá takovost, daná vždy z určitého „aspektu“ smyslovým vnímáním. Být člověkem znamená: vzepřít se tomuto druhu skutečnosti rozhodným „Ne“. Max Scheler, Místo člověka v kosmu, str. 78.

Militantní národně-revoluční proud, o němž je tu řeč, je – především jeho odpůrci – stále ještě označován za „nacimaoismus“, přestože v užším smyslu je to výraz odrážející jen jeden z projevů tohoto proudu v letech 1968 až 1974. 1] Za první reflexi čínského dění – jež se od rozchodu s linií SSSR těšilo na Západě rostoucí pozornosti 2] – v prostředí italské „radikální pravice“ je pokládán článek „Introduzione alla Cina“ (Úvod k Číně) v listu veteránů Italské sociální republiky (Repubblica Sociale Italiano, RSI) Corrispondenza Repubblicana z 10. 9. 1966. Právě na něj zareagoval Julius Evola článkem „L’infatuazione maoista“ (Maoistické blouznění), který však vyšel až v červenci 1968 v časopise Il Borghese. 3] A teprve počátkem roku 1969 vznikla Organizace Boj lidu (Organizzazione Lotta di Popolo, OLP) 4], v níž se sešli ti národní revolucionáři, kteří se v době studentských a dělnických bouří odmítli postavit na stranu buržoazního – demoliberálního – systému jako většina „neofašistů“ z Italského sociálního hnutí, „nacifašistů“ z Rautiho Nového řádu aj. V Corrispondenza Repubblicana odpověděli Evolovi už v říjnu ´68 článkem „L´infatuazione atlantista“ (Atlantistické blouznění). 5] Důvod zájmu o čínský vývoj ze strany národních revolucionářů byl totiž především geopolitický: šlo o teorii „tří světů“, kterou na VI. mimořádném zasedání Valného shromáždění OSN vyložil Teng Siao-pchin a jejíž podstatu tvoří teze o konfrontaci mezi třetím (tj. rozvojovými zeměmi s Čínou v čele) a druhým světem (= průmyslově rozvinutými kapitalistickými a socialistickými zeměmi) na jedné straně a „prvním světem“ dvou supervelmocí (tj. USA a SSSR) na straně druhé. Její překlad do praxe by znamenal konec „světa Jalty“, který vznikl v roce ’45. 6]

Continue Reading