Délský potápěč

Americká Pravda: Atentáty Mosadu – vražda JFK i útoky z 11. září? (ilustrační foto: letecký záběr z pohřbu Kásima Sulejmáního v íránském městě Kermán)

Autor: Ron Unz

Od Vestfálského míru k zákonu džungle

Američany provedený atentát na íránského generála Kásima Sulejmáního z 2. ledna 2020 byl událostí zásadního dějinného významu.

Generál Sulejmání byl nejvýznamnějším vojenským činitelem své osmdesátimilionové vlasti, který se díky své třicetileté legendární armádní kariéře těšil všeobecnému obdivu a lásce. Většina analytiků ho označovala za nejvlivnějšího muže v Íránu hned po nejvyšším vůdci země pokročilého věku, ajatolláhovi Alím Chameneím. Dokonce prosakovaly zprávy, že řada vysoce postavených lidí Sulejmáního přesvědčovala, aby se ve volbách plánovaných na rok 2021 ucházel o prezidentský úřad.

Velmi nezvyklé byly také okolnosti jeho smrti v období míru. Jeho vozidlo sežehla na popel střela z amerického dronu Reaper poblíž bagdádského mezinárodního letiště jen několik chvil poté, co Sulejmání do Iráku přiletěl běžným linkovým spojem, aby se zúčastnil mírových jednání, navržených americkou vládou.

Naše mainstreamová média význam náhlého, nečekaného zabití takto vysoce postaveného politika a vojenského velitele nijak nepodcenila a věnovala mu značnou pozornost. Hned následujícího dne byla titulní strana New York Times věnována skoro výlučně atentátu a jeho důsledkům, stejně jako několik dalších stran novinového vydání. Významnější americké celostátní listy pak v následujícím týdnu vyčlenily celé záležitosti více než třetinu svého obsahu.

Ani takto velkorysé pokrytí týmy zkušených novinářů ale jako by nedokázalo zasadit incident a jeho důsledky do adekvátního kontextu. V roce 2019 Trumpova vláda prohlásila Íránské revoluční gardy za „teroristickou organizaci“, čímž si vysloužila všeobecnou kritiku a dokonce posměch expertů na mezinárodní bezpečnost, zhrozených označením vlivné složky íránských ozbrojených sil za „teroristy“. Generál Sulejmání byl nejvyšším velitelem Gard, což podle všeho posloužilo jako legální zástěrka jeho vraždy všem na očích – během diplomatické mírové mise.

Continue Reading

Ok, boomer!

Autor: Israel Shamir

Poznámka DP: Článek byl publikován 21. února 2020.

Jaký to úžasně kouzelný život jsme to my boomeři měli! Život byl jednoduchý, bydlení dostupné a laciné, platy velkorysé a děvčata povolná. Svět jsme dostali naservírovaný na stříbrném podnose. Mohli jsme cestovat, střídat místa pobytu i zaměstnání dle chuti, bojovat za spravedlnost a slitování pro ostatní nebo hledat svou vlastní cestu k Bohu. Narodit se po válce bylo jako výhra v loterii.

Continue Reading

Benjamin Netanjahu prosvištěl izraelské volby ve velkém stylu, plný energie a života – a neštítil se žádných špinavých triků.

Autor: Israel Shamir

Po dvou skličujících porážkách Bibi Netanjahu napotřetí konečně vyhrál. Třetí izraelské volby do izraelského parlamentu během jediného roku jako by přenesly zemi do filmu Na Hromnice o den více. Všechny průzkumy tvrdily, že se třetí kolo stane dokonalou replikou dvojice předchozích pokusů o rozdání karet. Volby však umějí být nepředvídatelné: lidé říkají to, co chce podle jejich mínění tazatel slyšet nebo co považují za obecně přijatelné, za plentou však dávají průchod svým skutečným tužbám.

Continue Reading

Asasíni jsou zpět! „Přijde-li tě někdo zabít, povstaň a udeř první“

Autor: Israel Shamir

Ron Unz, neohrožený šťoural do obecně zastávaných dogmat, nedávno zveřejnil svou rozsáhlou esej, v níž spojil několik svých starších textů pod titulkem Mossad Assassinations (z vynikající série American Pravda, kterou rozhodně doporučujeme a jejíž jednotlivé části výhledově plánujeme přeložit a publikovat v češtině – pozn. DP). Mám rád jeho civilní styl prostý patosu a bombastičnosti. Nesnaží se čtenáři přednášet ani kázat, ale spíš se s ním podělit o svůj vlastní pokrok v materii – co se za poslední den dozvěděl a jak. Číst jeho články vyvolává podobně libé pocity jako rozhovor s příjemným erudovaným sousedem: v hypotetickém filmovém zpracování Unzova života by ho velice dobře mohl ztvárnit Henry Fonda. Rozsah jeho článků (tento zatím poslední má přes 27 000 slov) nevnímám jako přítěž, ale jako výhodu, přesto však jeho obsah stručně shrnu.

V podstatě v něm spolu s Unzem čteme tlustý svazek (750 stran) Rise and Kill First (z talmudského doporučení „přijde-li tě někdo zabít, povstaň a udeř první“) od Ronena Bergmana, velice pečlivě zpracovanou knihu o cílených vraždách spáchaných Mosadem. Unz si při probírání se záplavou informací rychle uvědomil zásadní nedostatek knihy: Bergman svou studii vražd spáchaných Mosadem předložil k revizi a cenzuře… Mosadu. Jakkoliv mu tato opatrnost dost možná zachránila krk před odvetou Kidonu, jak si zabijácké jednotky Mosadu říkají, jeho knize to na každý pád značně ubralo na užitečnosti i přesvědčivosti. Dílo o zabijácích, schválené jejich komitétem, je totiž hagiografickým cvičením, nikoliv kritickým pohledem na dějiny. Unz se proto zaměřuje na slepá místa Bergmanovy knihy; na psy, kteří neštěkali a jako středověký glosátor osvětluje svými cennými postřehy jinak nejasný (záměrně?) text.

Continue Reading

Turecké expanzivní záměry

Autor: Mike Whitney

Nečekané spojenectví Turecka a Libye zapůsobilo na mocenskou rovnováhu ve východním Středomoří a na Blízkém východě jako mohutné geopolitické zemětřesení. Smělý tah turecké vlády pobouřil její regionální rivaly a uvolnil prostor pro dramatickou eskalaci přes devět let trvající občanské války v Libyi. Přiměl také evropské i americké vedení k rychlé reakci na turecký plán postavit se svou mocí za libyjskou Vládu národní jednoty (Government of National Accord, GNA), uznanou OSN a posunout své námořní hranice od evropských břehů směrem k Africe, čímž by fakticky vytvořilo „ve východním Středozemí námořní koridor spojující turecké pobřeží s libyjským“.

Continue Reading

Israel Shamir: „Polská demonstrace proti restitucím, označená v americkém tisku jako ‚protest neonacistů‘. Jistě, jedině neonacista by rád zůstal vlastníkem svého bytu, když se nabízí velice lákavá příležitost předat ho americké židovské organizaci.“

Autor: Israel Shamir

V pátek 17. ledna 2020 otřásly ruskou metropolí tři tisíce slavnostních salv a moskevské nebe prozářily překrásné ohňostroje. Stalo se tak v připomínce památného pozdravu z před 75 let, kdy 17. ledna 1945 čtyřiadvacet salv 324 těžkých děl oznámilo osvobození Varšavy Rudou armádou. Zdevastované město na Visle bylo tehdy zachráněno před úplným zničením.

Byla by to bývala vynikající příležitost k veřejné oslavě přátelství mezi dvěma slovanskými národy. Poláci by si mohli připomenout na 200 000 ruských padlých v bojích o Varšavu se slovy „zemřeli, abychom my mohli žít“. Mohli by Rusku poděkovat také za bohaté země a lidnatá města, vyrvaná poraženému Německu a předložená Polsku: Danzig se stal Gdaňskem, ze Stettinu Szczecin, Breslau Wrocławí a z Posenu je Poznań. Projevit vděčnost by ostatně mohli i za navrácení ukrajinského území, v meziválečné éře ovládané Poláky, což skončilo krvavými masakry polského obyvatelstva ukrajinskými nacionalisty, zpátky Ukrajině.

Continue Reading

Clausewitz, Trump a Sulejmání aneb americká politika coby pokračování izraelských válek jinými prostředky

Autor: Gilad Atzmon

Asi nejslavnější válečný stratég a teoretik 19. století Carl von Clausewitz kdysi poznamenal, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Tento slavný výrok velice přesně popisuje íránskou vojenskou i geopolitickou strategii a je také v souladu se zásadami generála Kásima Sulejmáního v průběhu posledních více než dvaceti let.

Continue Reading

Genpor. Kásim Sulejmání (11. března 1957 – 3. ledna 2020)

Autor: Eric Striker

Většina Američanů jméno generála Kásim Sulejmání neznala, dokud Izraelci nenašli dokonalou příležitost zařídit jeho zavraždění. Poslali pokyny do Pentagonu a velkoryse ponechali veškeré zásluhy za akci Donaldu Trumpovi, který se při sledování útoku na obrazovce ládoval zmrzlinou.

Continue Reading

Joseph Sobran

Autor: Joseph Sobran

Jak jistě dobře víte, Izrael je jedinou „demokracií“, která nehraje podle zásady, že všichni lidé byli stvořeni jako sobě rovní.

Více než 60 let po Hitlerově smrti zjevně prožíváme zlatý věk antisemitismu – přinejmenším soudě podle frekvence, s níž se s tímto obviněním setkáváme. „Antisemitismus“ bylo podle všeho první slůvko, které se Abe Foxman, Alan Dershowitz i četní neokonzervativci od maminky s tatínkem naučili. Antisemitou kdysi býval někdo, kdo nenáviděl Židy – dnes je to ten, koho nenávidí Židé.

No dobře, trochu to zlehčuji – ale jistě chápete, co se snažím říct. Nazvat někoho tímto slůvkem bývá nejjistější cestou, jak ho dostat do velkých nesnází. Jen výjimečně se užívá k označení lidí, kteří Židů skutečně uškodili nebo k tomu vybízeli ostatní; zpravidla je totiž vyhrazeno pro ty, kdo se dopustí ideozločinu proti Židovskému státu. Podobně jako u rasismu rozšíření termínu roste nepřímou úměrou ke skutečnému zlu, jež označuje: čím méně rasových lynčů, tím častěji slýcháme o rasismu.

Continue Reading

Konec Izraele

Autor: Gilad Atzmon

Poučení ze současné patové situace izraelské politiky zní, že Izrael se hroutí a rozpadá odstředivou silou prvků, které se mu nikdy pořádně nepodařilo sjednotit. Dělicí linií už nejsou jen obvyklé třenice mezi aškenázskými a arabskými (tj. sefardskými) Židy – nově se jedná také o rozkol ideologický, náboženský, duchovní, politický, etnický i kulturní. Hovořit se nedá ani o bitvě levice s pravicí, Židé v Izraeli totiž politicky stojí na pravici, včetně těch, kteří se označují za „levicové“. Přestože mnohé z nejhlasitějších a nejbystřejších hlasů, kritických k izraelské politice a židovskému fundamentalismu, vycházejí z Izraele (jako Gideon Levy, Šlomo Sand, Israel Šamir a další), izraelská levice de facto neexistuje. Tamější politická scéna se dělí na voliče krajní pravice a „obyčejné“ jestřáby. Arabská Sjednocená kandidátka tak zůstala v podstatě jediným levicovým subjektem v izraelském Knessetu. Nikoho už by to nemělo překvapovat: jak už delší dobu tvrdím, izraelská levice je vlastně oxymóron a židovství je forma kmenové identifikace. Levice je naopak univerzalistická. „Kmenové“ a „univerzální“ jsou ovšem jako olej a voda – těžko se dají míchat.

Continue Reading

Yoram Hazony, vycházející (Davidova) hvězda trumpistického nacionalismu

Autor: Lance Welton

Náš šéfredaktor Peter Brimelow se v posledních dnech dostal do twitterové výměny názorů s izraelským filozofem Yoramem Hazonym, velebeným za svou knihu z roku 2018 The Virtue of Nationalism (Pozitiva nacionalismu). Všechno to začalo Peterovým pozváním na Hazonyho červencovou konferenci „National Conservatism“, jež však bylo obratem písemně zrušeno, prý kvůli Peterovým „publikacím a profesní spolupráci“, jež jsou „neslučitelné s naším pojetím národního konzervatismu, a vůbec tím, jak jej chápeme“. Poznatky z této debaty zní tedy jasně: Hazony buď „nechápe“, nebo rovnou lže o skutečnosti, že Izrael je etnostát a Židé jsou rasa.

Patrick Casey z AIM (American Identity Movement, de facto nová iterace identitářské organizace Identity Evropa – pozn. DP) ve fascinující twitterové výměně Hazonyho obvinil, že hájí výhradně „nacionalismus“ svého vlastního národa a vyslovil názor, že zatímco judaismus je „etno-náboženský“, bělošská identita „rasová“. Hazony odpověděl:

Rozdílem mezi námi není mé nedostatečné nadšení pro americký nacionalismus, ale přesvědčení, že národ není rasa a nacionalismus se nerovná rasismu.

Zmínil také „falešné, pseudovědecké konstrukce, kterými rasou posedlí šprti chtějí nahradit“ údajně občansky nacionalistické Spojené státy.

Hazony dokonce dodal, že „Izraelci vnímají svou zemi jako národní, ne rasový stát“ a že „Židé nejsou rasa, ale národ.“

Continue Reading

Autor: Gilad Atzmon

Gideon Levy, pravděpodobně jeden z posledních autentických izraelských hlasů míru, ve svém nedávném podnětném článku píše, že „to není Netanjahu, kdo by byl zodpovědný za izraelský ‚rasismus, přepjatý nacionalismus, rozdělující rétoriku, nenávist, úzkost a korupci‘“. Za Netanjahuem totiž podle Levyho stojí národ voličů a dalších politiků, kteří se od svého vůdce příliš neliší.

„Řekněme si na rovinu, že problémem jsou lidé… Mnozí totiž nenáviděli Araby dlouho před Netanjahuem. Mnozí opovrhují černochy, nemohou vystát cizince, zneužívají slabé a shlíží spatra celý svět – a ne kvůli Netanjahuovi. Hodně z nich věří, že náleží k vyvolenému lidu a nezaslouží si proto nic menšího než úplně všechno.“

Continue Reading

Francie: Kdo vládne komu?

Francouzský prezident Emmanuel Macron při svém projevu na slavnostní večeři pořádané Conseil Représentatif des Institutions Juives de France (CRIF) oznámil, že Francie „přijme definici antisemitismu, vypracovanou skupinou IHRA (International Holocaust Remembrance Alliance)“.

Macronova řeč u příležitosti výročního večera CRIF byla po vlně antisemitských incidentů v zemi vysoce očekávaná. Hlava státu oznámila, že Francie přijme definici antisemitismu vypracovanou IHRA, která zahrnuje také antisionismus.

Zástupci židovského společenství podle veřejnoprávní Franceinfo důrazně formulovanou deklaraci očekávali.

Continue Reading

Francis Kalifat: Je nutno přistoupit k drastickým opatřením k ukončení demonstrací [Žlutých vest]

Le Parisien: Dochází ve Francii k prudkému nárůstu antisemitismu?

Francis Kalifat: Ano, očividně. Za rok 2018 se počet antisemitských činů zvýšil o 74 %. Židovská menšina v naší zemi, necelé procento celkové populace, byla terčem skoro 60 % všech rasistických útoků.

LP: Přilévají Žluté vesty olej do ohně?

FK: Hnutí se zradikalizovalo. Infiltrovaly jej konspirátorské elementy krajní pravice i levice, právě tak jako islamo-levice a salafisté. Nabídlo jim příležitost přijít a otevřeně na těchto sobotních demonstracích projevit svou nenávist k Židům a Izraeli.

Continue Reading

Joseph „Joe“ Sobran (23. února 1946 – 30. září 2010)

Autor: Joseph Sobran

Spojené státy se zrodily z republikánského přesvědčení, že dědičnost by se neměla stát osudem. Tato doktrína má rozmanité důsledky, ne vždy přísně vzato logické a vzájemně v souladu. Deklarace nezávislosti vyhlásila, že všichni lidé byli stvořeni sobě rovni; Ústava zrušila šlechtické tituly; časem postavila mimo zákon také otroctví; „lidská práva“ pak postupně začala znamenat třeba to, že ani zaměstnavatelé soukromníci si nesmějí vybírat zaměstnance podle etnických kritérií; rasové předsudky – „rasismus“ – se staly společenským tabu; a dokonce i zobecnění o etnických skupinách dnes v tzv. slušné společnosti vyvolávají přinejmenším pozvednutá obočí (pokud tedy nevynášejí do nebes „přínos“ té či oné skupiny). Poslední vlastností, kterou lze dnes ještě celým rasám přisuzovat, tak zůstává utrpěná historická křivda.

A přesto nám selský rozum říká, že skupiny i národy mají vlastní, jedinečný charakter, své typické nedostatky i přednosti. Pokud se nebojíme ideopolicie, můžeme o těchto věcech mluvit volně. Americký individualismus je vyvážen jadrnou sociologií stereotypů, které – jak nás ujistil slavný sociolog John Murray Cuddihy – „jsou více méně pravdivé“. Pochopitelně nemusí být vždy to, co platí pro danou skupinu, pravdivé i pro každého jejího příslušníka, ale skupina tak či onak má své zvyky a způsoby, možná dokonce i vlastní kulturu (nebo „subkulturu“, abych použil slovo, které se moje generace naučila na vysokých školách). Jednotlivec pak ve svém chování projevuje typické rysy své skupiny ze stejných příčin, kvůli kterým mluví nářečím svého rodiště: od nejútlejšího věku napodobuje lidi kolem sebe, často aniž by si to uvědomoval.

Continue Reading

Autor: Moustafa Bayoumi

Velký pochod za návrat

Bývá už osudem utiskovaných lidí po celém světě, že je zabíjejí vlastně dvakrát: nejprve kulkou či bombou, a následně také jazykem, jehož se k popisu jejich smrtí užívá. Společným jmenovatelem každého útisku konec konců je být vinen za své postavení oběti – a tato vina je vyjadřována jazykem, který má utlačované připravit i o jejich samotný boj.

Takový je už po desetiletí tragický osud Palestinců, kteří jsou za zabíjení svých lidí Izraelem obviňováni s natolik železnou pravidelností – a to nejenom izraelskou vládou, ale také americkým mediálním a politickým establishmentem – že už jsme si to v podstatě zvykli.

Přesto to ale nemusíme přijímat. Pečlivým studiem mediální terminologie se můžeme naučit rozpoznávat, jak k této dvojí smrti utiskovaných dochází, i jak se této záludné prezentaci palestinského boje ubránit.

Continue Reading

Autor: Srdja Trifković

Desítky tisíc Arménů se ve středu ráno sešly v hlavním městě země Jerevanu, aby zablokovaly silnice i vládní budovy na protest proti neochotě vládní strany předat moc v zemi vůdci opozice Nikolovi Pašinjanovi. Demonstranti se nechali slyšet, že v ulicích zůstanou tak dlouho, dokud vládní Republikánská strana neodstoupí a Pašinjan se neujme premiérského úřadu. Podle všeho to fungovalo: ve středu večer Pašinjan oznámil, že ho podporují všechny strany a vyzval k ukončení protestů. „Celá věc je prakticky vyřešená,“ oznámil nadšenému davu v Jerevanu. „Všechny parlamentní frakce přislíbily podporu mé kandidatuře.“

Změna režimu v Arménii proběhla jako z učebnice barevných revolucí, už dříve úspěšně vyzkoušené v Bělehradě (2000), Tbilisi (2003) a především v Kyjevě (2004 a znovu 2014). Tento případ se však v jednom důležitém ohledu liší. Na rozdíl od Srbska, Gruzie nebo Ukrajiny je Arménie formálním spojencem Ruské federace, členem Moskvou vedené Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO) a Eurasijského hospodářského svazu – tedy dvou opor údajné geopolitické strategie prezidenta Vladimira Putina. V zemi se nachází také velká ruská vojenská základna Gyumri. Smlouva o jejím pronájmu platí do roku 2044 a současný ministr obrany Vigen Sargasyan ji loni označil za „nepostradatelnou součást národně bezpečnostního systému naší země.“

Continue Reading

Autor: Guillaume Durocher

Noam Chomsky patří k nejvlivnějším intelektuálům na světě a je zřejmě nejvýznačnějším žijícím levicovým intelektuálem vůbec. Jeho domovská univerzita, Massachusettský technologický institut, se kdysi pochlubila, že Chomsky je nejcitovanější žijící osobností ze seznamu citací humanitních věd mezi lety 1980 a 1992. A skutečně – Chomsky byl tehdy jediným současným autorem v první desítce, vedle Shakespeara, Platóna či Bible. Chomsky si i dnes udržuje v akademickém prostředí značný vliv a jeho dílo je tak velice hojně citováno v humanitních publikacích.

Stařičký Chomsky se dnes pro krajní levici stal bezmála světcem, a tak jsou její příznivci značně znepokojeni podivnou a přehlíženou skutečností: Hlasitý odpůrce nacionalismu i imperialismu Chomsky totiž v jádru je sionistický zastánce etnicky židovského státu Izrael.

Hnutí BDS (Boycott, Divestment and Sanctions Movement, česky doslova: Hnutí Bojkot, Stažení investic a Sankce) zažívá na západních univerzitách s nárůstem podílu barevných studentů, kteří v Izraeli vidí rasistický stát, raketový rozmach. Jeho příznivci však ke své konsternaci zjišťují, že Chomsky osobně podkopává jejich odpor proti izraelskému útlaku Palestinců.

Continue Reading

Autor: Organon

Saddám Husajn, jeho režim a Američany vedená invaze do Iráku z roku 2003 se znovu stali tématem zapálené veřejné debaty. Může za to zveřejnění Chilcotovy zprávy, chvála opatrně zaznívající v poslední době na Husajnovu adresu i pokračující teroristické útoky v Evropě a na Západě. Neokonzervativci a levice se v této výměně stávají nepravděpodobnými spojenci a na světlo znovu vycházejí lži a polopravdy o Saddámu Husajnovi i jeho vládě. Některé z nich se v tomto článku pokusím uvést na pravou míru

Saddám Husajn (1937-2006) byl vlivnou postavou irácké politické scény už od převratu z roku 1968, kterým se dostala k moci Socialistická strana arabské obrody – Baas. Roku 1979 se pak stal prezidentem země. V roce 1990, po selhání diplomatických řešení, vpadla jeho vojska do Kuvajtu, odkud je však Američané vyhnali. Roku 2003 byl po porážce ve válce s novou, Američany vedenou, koalicí svržen a po procesu zavánějícím lynčem koncem roku 2006 popraven.

Continue Reading

Zástupci Agudath Israel v Bílém domě.

Autor: Nathan Guttman

Jednou z mnoha změn zavedených novým prezidentem ve snaze zvrátit kroky svého předchůdce bylo i to, že Bílý dům prezidenta Trumpa přestal zveřejňovat záznamy o návštěvnících. Kdyby ovšem zůstaly veřejné, odhalily by, jak zásadní proměnu vneslo prvních sto dní Trumpova vládnutí do vnitřní mocenské struktury 1] židovského společenství.

Continue Reading