Categorized | Geopolitika, Historie, Kultura

Záhada T. E. Lawrence

Autor: Desmond Hansen

T. E. Lawrence

Wiliam Orpen: T.E. Lawrence

Thomas Edward Lawrence se narodil 15. srpna 1888 v severním Walesu. Byl nemanželským synem Sira Thomase Chapmana, anglo-irského baroneta. Jeho matka byla Skotka. Už za svého života – skvělého, aktivního života, který ukončila „nehoda“ na motorce v pouhých 46 letech – se stal legendou coby Lawrence z Arábie. Na jeho pohřbu se sešla řada slavných lidí: státníci, spisovatelé, politici. Winston Churchill plakal a nazval jej „jedním z největších duchů naší doby“. Lawrence je pochován v prostém hrobě v dorsetském Moretonu, který se spolu s jeho chatou v blízkém Clouds Hill stal svatyní jeho obdivovatelů i všech ostatních stoupenců ideálů britského a arabského nacionalismu.

Když se o tragické smrti T.E. Lawrence dověděl šejk Hamoudí z Aleppa, zoufale zvolal: „Je to jako bych ztratil syna. Řekněte jim v Anglii, co říkám. O mužnosti a o muži skutečně svobodném ve svobodě; o bezpříkladném duchu; nenacházím na něm jediného kazu.“

Lawrence byl skutečně velký muž, myslitel i vojenský velitel a stratég. Naplánoval, zorganizoval a provedl národní povstání arabských národů a po 400 letech jim nabídl příležitost stát ze znovu středovýchodní mocností. Jeho plán selhal jen kvůli sionismu. Naneštěstí však jeho činnost podvrátily anglo-francouzské a sionistické zájmy, nad nimiž neměl ani on, ani osvobození Arabové dostatečnou sílu zvítězit.  Jak sám Lawrence řekl, odpůrci arabského nacionalismu měli větší kvéry, to bylo vše.

Když v roce 1914 vypukla válka, bylo Lawrencovi 26. Mluvil plynně arabsky, dopodrobna se vyznal v arabském kmenovém světě a Arábii znal lépe než kterýkoliv z žijících vojáků. Vojenská rozvědka jej naverbovala do svých řad v hodnosti kapitána.

Vedl několik vysoce nezávislých zpravodajských misí. Jednou z nich bylo navázat osobní kontakt s tureckým velitelem Chálilem Pašou a nabídnout mu milionový úplatek, aby nechal z obleženého města Kút odejít 12 000 sílu britských vojáků pod generálmajorem Townsendem. Mise se nevydařila a přeživší vojáci se museli vzdát.

Jeho historická úloha coby vůdce arabského povstání začala nabývat konkrétní podoby až v lednu 1916, kdy byl přiřazen k Arabské kanceláři v Káhiře. V té době už se Arabové – navedeni Brity – pokusili o povstání proti svým tureckým vládcům útokem na opevněné město Medína. Sir Henry McMahon, Kitchener i ostatní velitelé v Káhiře zamýšleli využít arabských guerillových sil k porážce Turecka. Iniciativní Britové působící v oblasti nabídli muslimským Arabům nezávislost, pokud se sjednotí a budou bojovat po boku britských křesťanských sil pod velením britských důstojníků. Britská vláda nabídku schválila a Lawrence se ujal úkolu plánování a organizace tažení pod nominální suverenitou Fajsála, prince z Mekky.

Ve svém epickém díle o arabském povstání Sedm pilířů moudrosti, přibližuje Lawrence své osobní pocity i postoje, zejména pak hořkost, již pociťoval po znehodnocení svých úspěchů vládami vítězných mocností. Lawrence totiž už v listopadu 1917 věděl, že jeho i arabské snahy mají být brzy zrazeny. Cílem Balfourovy deklarace a Sykes-Picotovy dohody bylo vytvoření židovského státu v Palestině a rozdělení zbytku Arábie mezi britské a francouzské koloniální zájmy – tedy fakticky zájmy domu Rothschildů. I když si dosud neuvědomoval plný dopad plánu, to, že Francouzi měli dostat Sýrii, bylo dostatečně špatné samo o sobě. Vyvolalo to v něm hořkost, ale také takřka nadlidské odhodlání za každou cenu opevnit Araby v Damašku před příchodem Allenbyho a britských imperiálních sil – aby zabránil dokonání spiknutí.

Lawrence v čele arabských vojsk obsadil Damašek, kde nastolil provizorní arabskou vládu, jíž sám předsedal v zastoupení krále Fajsála. O tři dny později Damašek po nastolení pořádku, v němž mohl Fajsál vznést svůj nárok, opustil. Cílem byl arabský stát s Damaškem jako hlavním městem. Ten byl však s nemalým krveprolitím brzy svržen Francouzi.

Francie odhodlaně stála za Picotovými požadavky – anektovala celou Sýrii silou, jíž nemohli Arabové čelit. Fajsál, okraden a zbaven svého království v Sýrii, měl být uchlácholen Irákem a Lawrence byl roku 1921 povolán zpět, aby inspiroval a vedl jeho vládnutí. Po čtyřech stoletích turecké vlády musel moderní svět znovu počítat s Araby, jakkoliv zdaleka ne v takové pozici a síle, jakou pro ně Lawrence zamýšlel.

Po čase, stráveném mezi roky 1921-1922 po boku Winstona Churchilla v Colonial Office, podal Lawrence po nastoupení krále Fajsála na irácký trůn svou rezignaci. Jako projev uznání (a snahu osladit hořkost pociťovanou ke spojencům) mu britská vláda nabídla pozici místokrále Indie. Odmítl a v aktu opovržení elitami narukoval pod jménem Ross do Royal Air Force. Při práci pro Royal Aircraft Establishment byl odhalen a propuštěn. Koneckonců měl v roce 1918 hodnost plukovníka. Znovu narukoval, tentokrát k tankistům jako Shaw. V 1925 bylo vyhověno jeho žádosti o přeřazení zpět k RAF, nikdy však nepostoupil nad nízkou hodnost Leading Aircraftsman. Obvykle se uvádí, že z absence vlastních ambic, ve skutečnosti však kvůli tlakům shora. Dopustil se totiž neodpustitelného prohřešku odmítnutí establishmentu.

Lawrence se pohyboval v širokém kruhu vlivných lidí, z nichž mnoho bylo spojováno s Kulatým stolem a dalšími kvazi-politickými skupinami. Zkraje 30. let se spřátelil s Lordem a Lady Astorovými a kruhem z vyšší společnosti „Cliveden Set“; Geoffrey Dawson, editor The Times a jeho celoživotní přítel, sponzoroval v letech 1919-20 jeho asistenturu na oxfordské All Souls College, kde psal o arabském povstání. Dawson, Lionel Curtis, Mosleyovi a Astorovi patřili ke stoupencům ideje výspy proti sovětskému komunismu ve středu Evropy v podobě nacistického Německa a fašistické Itálie. Neméně pak toužili zastavit francouzský vojenský expanzionismus, především pak tam, kde se střetával s britskými državami na Středním východě.

To vše Lawrence podporoval, i když z bezpečnostních důvodů nesměl coby signatář Official Secrets Act během své kariéry v RAF příliš hlasitě projevovat své postoje. Také jeho přátelství se socialistou G. B. Shawem a členem Černých košil Henrym Williamsonem nadzdvihávalo mezi úřady četná obočí. Co se přesně plánovalo nebo bylo řečeno na některých z těchto soukromých setkání, jichž se Lawrence účastnil, se zřejmě nikdy nedozvíme.

Ví se však, že Henry Williamson a někteří další jej do jisté míry tlačili k setkání s nacistickými vůdci včetně Adolfa Hitlera. „Musí začít nový věk… Musí se setkat Hitler a Lawrence“, napsal Williamson. Od Lawrencova odchodu z armády neuplynul ani měsíc, když jeho chatu v dorsetském Clouds Hill obklíčili reportéři. Kdy se setká s Hitlerem? Je připraven stát se anglickým diktátorem? Těmto nemístným otázkám se vyhnul odjezdem a cestováním po West Country, ne však předtím, než novináři fyzicky zaútočili na jeho chatu, na jejíž střechu házeli kamení a poničili tak tašky. Jednoho z nich musel Lawrence odehnat pěstmi a policie následně hlídala budovu ve dne v noci.

13. května 1935 naposled vyjel na svém masivním motocyklu Brough Superior do Bovington camp poslat telegram v odpověď na dopis od Henryho Williamsona z toho rána, kde navrhoval klíčovou schůzku s Hitlerem. Odeslal souhlasný telegram, na zpáteční cestě – pouhých 200 yardů od chaty – však došlo k neštěstí.

Viděli jej přinejmenším čtyři svědci: dva poslíčci na kolech, desátník, procházející se po poli u cesty a posádka černé dodávky, směřující k Lawrencovi.

Po nehodě černá dodávka rychle odjela po cestě a desátník pospíchal k raněnému, ležícímu na cestě s tváří zalitou krví. Téměř okamžitě se objevil armádní náklaďák, do nějž Lawrence naložili a odvezli do nemocnice na vojenské základně, kde byla u jeho pokoje postavena přísná bezpečnostní stráž. Všechny listy dostaly pokyn o události neinformovat a War Office se ujala veškeré komunikace.

Policisté ze Zvláštního oddělení seděli u lůžka a strážili dveře. Návštěvy nebyly povoleny. Chatu prohledali a „obrátili naruby“, přičemž zabavili řadu knih a osobních písemností. Armádní zpravodajci několik hodin vyslýchali oba chlapce. Desátník dostal pokyn nezmiňovat přítomnost dodávky u nehody. O šest dní později Lawrence umírá a o další dva dny později bylo za přísných bezpečnostních opatření provedeno soudní vyšetřování, trvající pouhé dvě hodiny.

Chlapci popřeli, že by kdy viděli černou dodávku, což stálo v přímém rozporu s výpovědí desátníka, korunního svědka. K žádným pokusům vystopovat vozidlo však nedošlo a porota se tak usnesla na verdiktu „náhodná smrt“.

Téhož odpoledne byl Lawrence pohřben.

Následujícího roku 1936 došlo k zákazu politických přehlídek v uniformách a nucené abdikaci krále Edwarda, dalšího z vlastenců, který musel být stejně jako Lawrence odstraněn válečnými štváči, odhodlanými zničit Německo i Británii v další evropské válce. A bohužel uspěli.

Na Lawrencově náhrobku stojí vytesána slova z Evangelia: „The hour is coming and now is when the dead shall hear the voice of the Son of God and they that hear shall live.“/“…nastává doba, kdy lidé uslyší hlas Božího Syna a kdo ho poslechne, bude žít.“/

Článek Desmonda Hansena se poprvé objevil v The Journal of Historical Review, vol. 2, no. 3, str. 283-287  v roce 1981. Dostupný je na revizionistickém webu VHO.

Jean Mabire – Zemřít v Berlíně

Jean Mabire - Zemřít v Berlíně***
Zemřít v Berlíně: Francouzští esesmani posledními obránci bunkru Adolfa Hitlera.
***
Objednávejte na stránkách vydavatelství Nightingale Press nebo na Kosmasu.
.

Ladislav Malý – Vzpomínky jednoho disidenta

Ladislav Malý - Vzpomínky jednoho disidenta***
Z memoárů národního konzervativce…
***
Objednávejte ZDE.
.

Víte, že…

21. listopadu 1941 se v newyorském Brooklynu v rodině židovských emigrantů z Maďarska narodil Paul Gottfried. Tento filozof, spisovatel a historik patří mezi nejvýraznější představitele amerického paleokonzervatismu a velkou část své kariéry věnoval kritice neokonzervatismu. Jako mentor Richarda Spencera také patří k duchovním kmotrům alternativní pravice.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív