Archive | Březen, 2008

Jeffrey Steinberg – Britové začínají s předehrou k "velké eurasijské válce"

Zajímavý článek ze serveru Prop.sk

Britská oligarchia, vyvíjajúca snahy prostredníctvom britských tajných služieb a ich dlhodobých výhod a nastrčených hlupákov, začala teraz so sériou provokácií, ktoré majú viesť k tomu, čo Lyndon LaRouche popísal ako nová “veľká vojnu s Euráziou” – štvúc transatlantické mocnosti proti Číne, Rusku, Indii a iným popredným eurázijským štátom. Táto pohnútka k vojne prichádza z najvyšších úrovní britskej oligarchie a jej cieľom je zabrániť za každú cenu akejkoľvek kolaborácii medzi Spojenými štátmi, Ruskom, Indiou a Čínou, ku ktorej vyzval LaRouche – a to preto, aby mohli predísť rýchlo sa blížiacemu kolapsu post-Bretton Woods globálneho finančného systému.

Celý článek zde.

Posted in Geopolitika

Wildersův film “Fitna” zveřejněn

AKTUALIZACE!

Po protestech a výhružkách, na jejichž základě server Live Leak stáhl video ze svých stránek, je možno video shlédnout zde.

Posted in Politika

Synergies Européennes: Reflections on Kosovo’s Unilateral Declaration of Independence

kosovo mapA translation of an article/communique by Synergies Européennes which places the the Serbs’ struggle against national fragmentation in its wider European historical context.

Reflections on Kosovo’s Unilateral Declaration of Independence

The question arises as to whether or not to recognize Kosovo’s independence. To put it differently: Can one recognize the right of a population represented by a provincial parliament to declare its independence if most of its representatives are in favor of such a step?

Two principles are involved in this inquiry:

1) The right of peoples to arrange their own affairs, the full right of identity, based on objective criteria and concrete foundations (ethnic, linguistic, historical, etc.), the right of peoples to furnish themselves with their own system of political representation within a given spatio-temporal framework, whether within the framework of a multi-ethnic state (as in the Swiss model) or within a state which envisions a more or less extensive federalism based on alternative models, such as German federalism or the country of autonomous communities that is present-day Spain. Does this right to autonomy confer the right to independence? As regards the European context, this question can be debated.

2) The right of European peoples to refuse any Balkanization which weakens the continent as a whole, creating in its midst conflicts which can be exploited by third-party powers foreign to the European continent (in the terminology of Carl Schmitt, “territorially-alien powers” – raumfremde Mächte).

The first of these principles is a principle of rights; the second, of geopolitics. Kosovo’s unilateral declaration of independence presents a contradiction: because it is unilateral it pits rights against geopolitics, whereas in Europe rights and geopolitics aren’t supposed to be at odds but are supposed to form, together, an indissoluble unit. Rights should help consolidate the territorial whole, barring the door to all efforts at disruption, and not acquiesce in actions having weakening and fragmentation as their effects.

The first of these principles is a principle of rights; the second, of geopolitics. Kosovo’s unilateral declaration of independence presents a contradiction: because it is unilateral it pits rights against geopolitics, whereas in Europe rights and geopolitics aren’t supposed to be at odds but are supposed to form, together, an indissoluble unit. Rights should help consolidate the territorial whole, barring the door to all efforts at disruption, and not acquiesce in actions having weakening and fragmentation as their effects.

The right of autonomy, even the most extensive possible, indeed the right to national independence, is inalienable from the point of view once expressed by Herder, philosopher-defender of population identities in the Germanic world as well as in the Balkans where he had lots of followers. However, this complicated dialectical game between, on the one hand, particular local identity and, on the other, the need to provide a solid framework in which all of these particular local identities can flourish in peace and harmony entails building, all together, a common European framework drawn, sometimes tragically, from the life experiences of the peoples of Europe down through the centuries. This common framework ought to be the contemporary embodiment of an initial common unity which first took wing in a central European land at prehistory’s close according to the claims of proto-history. The ethno-historical European fact spread from a beginning at the center, mainly high Danubian (land of the Michelsberg cultures, followed by the La Tène and Hallstatt civilizations) which then spread into the Balkans along the shores of that great river (Lipinski-Vir culture, Starcevo culture, etc.). The Balkans are ours if they are our immediate Ergänzungsraum [the French text uses this German word which means something like “land of fulfillment”], our springboard to the eastern Mediterranean, Egypt, Anatolia, and the Fertile Crescent.

This right of autonomy is certainly a right but only for whoever fully recognizes the primordial unity of our peoples before their spread into their vast peripheries.

Neither Albanity nor Hellenity, Celticity, or Itality [Prof. Steuckers coins those four words; they’re not French] are exempt from this rule. Therefore we fully recognize the principle of a European Albanity extending southward as well as toward the eastern Mediterranean and toward Egypt (Mehmet Ali was of Albanian origin). But Kosovo, since becoming Moslem following the Ottoman conquest, is no longer this Albanity capable of projecting itself thus southward and thus eastward, enlarging the ager europeus [“European territory”]. It’s treason against the spirit of the great hero Skanderbeg, captain against the Ottomans in the XVth Century Adriatic at the doors of the eastern Mediterranean. By becoming Ottoman and Moslem, Albanity turns its forces against Europe’s center, spearheading two geopolitical directions which are alien to Europe, therefore Europe’s enemies: the direction of the Turkic-Mongol peoples (arising in Mongolia, extending toward the Hungarian steppe and the Adriatic) and the direction of the Hamito-Semitic peoples (arising on the Arabian Peninsula, extending thence in every direction).

An independent Kosovo would be the third Moslem Balkan state after Albania and Bosnia. Together with them it would constitute a pantouranian [a word referring to the peoples of Turkic central Asia] (Turkic-Mongol) and Arabo-Moslem (Hamito-Semitic) vanguard right in the middle of a region that has always been Europe’s springboard to its eastern Mediterranean and Egyptian periphery. A Europe blocked in this precise Balkan region would no longer have a real opening on the world and would be condemned to remain in place and implode. One must remember the pre-Hellenistic peoples who would create the glory of ancient Greece: they passed first through the Balkans, including Philip’s and Alexander’s Macedonians. One must remember Rome, which was obliged to completely subjugate the Balkans before going on the offensive in Asia minor and imposing its will on Egypt. Europe cannot tolerate a foreign body in this highly strategic region. Any foreign body, that is, any entity seeing itself as belonging to groups that do not respect traditional European geopolitical directions, hinders our continent’s development, present and future. For our leaders to acquiesce in such a weakening is unforgivable given the worldwide struggles taking shape in this dawn of the XXIst Century.

In the quarrels that have animated the small circle of Parisian intellectuals these past few years, some participants have argued that there is — or used to be — an implicit alliance between central European Germanism and Ottomanism, then between Germanism and Bosnian and Albanian nationalists, during the two great worldwide conflagrations of 1914-18 and 1939-45. This view, of course, fails to take into account the changed circumstances. In those epochs the major center of power projection was found in our continent’s middle, in the parallel river basins of northern Europe and the Danube, and it pushed the Ottoman pole in a southward dynamic toward the Indian Ocean. In the Balkan conflict which erupted in the ‘90s Europe’s center was no longer at all a center of power; it was divided (Balkanized!) and vassalized. The resurgence of Bosnian and Albanian nationalism no longer reflected a European power center seeking to project itself toward the eastern Mediterranean basin or toward Mesopotamia and the Indian Ocean in non-threatening neutralization of some Moslem minorities by means of a policy of a hand extended in friendship. This new resurgence in the last decade of the XXth Century reflected an alliance between Saudi Wahhabis and North American Puritans seeking together to create an “Islamic axis” (to use the terminology of Serb geostrategists, including our late lamented friend Dragos Kalajic) having the twofold geostrategic purpose of 1) blocking the Danube at the level of the Serbian capital, and 2) setting up on the Belgrade-Salonika line a territorial bloc removed from Serbian sovereignty, for this line is on the shortest land route between Europe’s Danubian center and the eastern Mediterranean basin.

A territorial bloc of this nature, enjoying Wahhabi and American support, is from a European point of view unacceptable even if the traitors, cretins, and numbskulls who pride themselves on representing Europe in Brussels or Strasburg claim otherwise. The way this collection of idiots thinks is by separating rights from geopolitics when they should be thought of as one harmonious whole.

Furthermore, Kosovo, apart from occupying this central position on the Belgrade-Salonika line, is the ancient Field of Blackbirds, battlefield site of the bloody Battle of Kosovo in which the medieval Serb army clashed with the Ottoman invader. On this sacred ground did Serbia’s aristocracy shed all the blood it had, for the defense of Europe. By the sacrifice of these knights did the Field of Blackbirds become sacred territory, fraught with symbolism not only for Serbia and the other peoples of the Balkans who were struggling against Ottoman barbarism but also for the Hungarians, Burgundians, and armies of the Empire who mounted unsuccessful crusades in the hope of rendering null and void the Turkish victory on the Field of Blackbirds. To forget this amounts to another cardinal and unforgivable mistake: it is the profanation of history and of politics, the granting of primacy to the bureaucrat and to the present-day as regards political and geopolitical reasoning and policymaking; it is forgetting (both in looking backward and in looking ahead) the long view, to the advantage of the immediate and the shallow. Non possumus. [“We cannot!”] We will never vacillate in such wrong-headedness.

Several European countries including Spain and the majority-Orthodox countries such as Romania and Bulgaria have declined to recognize the independence of the third link in the “Islamic axis.” In France, in the sacrosanct “Republic” considered to be the unsurpassed paragon of all the philosophical virtues, those two new burlesque laughing stocks of politics, the universalist media hound Kouchner and his president, Sarkozy (nicknamed “the Hungarian midget”) prepare, needless to say, to recognize, with trumpets blaring and drums rolling, the Wahhabo-Americanist entity that is Kosovo. You have to wonder how Voltaire or Robespierre, devoted to the goddess Reason, would reconcile their own secularism with the unreflecting religiosity of the Wahhabis and their American allies. But Sarko’s and Kouchner’s recognition of Kosovo is good news at least in this sense, that one wonders what retort these two thieves could give if, tomorrow, a bunch of European (or other) countries suddenly felt a desire to recognize a Republic of Corsica, a new Duchy of Brittany, or a new island nation among France’s overseas possessions or, simpler still, Savoy’s return to an independence which exists de jure. Savoy’s independence could become, very legally, the first step in reviving the political and national existence of Bresse (Savoy province), Lorraine (Imperial Grand Duchy), Franche-Conté, etc. Before you know it ancient Lotharingia could take shape, re-establishing itself along the Rhône en Provence and in the Dauphiné, suddenly breathing new life into the Testament of Charles V (which we never should have forgotten, neither at Munich, nor at Vienna, nor at Rome, Madrid, or Brussels).

For its part Russia could, based on a juridic interpretation of Kosovo’s independence, insist on the independence of two provinces of the nation of Georgia, Abkhazia and South Ossetia, thereby disrupting the principal American and NATO pawn in the Caucasus.

Whatever the outcome in Europe of Kosovar independence, it offers new possibilities for action:

1) If no one recognizes it or if full recognition is strongly opposed there will be no “Islamic axis” or territorial bloc obstructing the Belgrade-Salonika line;

2) If all recognize an independent Kosovo it will be a pretext for dismantling France and reconstituting the western and Roman flank of the defunct Holy Roman Empire whose restoration is the only thing that will permit Europe to regain a politico-spiritual backbone. At the same time, such a restoration would spell the definitive end of the Republican ideology, that pernicious nuisance which, with this Sarkozy-Kouchner pair, has attained the pinnacle of the ridiculous. The only danger of a general recognition of the Kosovar state would be in its potentially providing a pretext to the Moslems living in the Spanish outposts of Ceuta and Melilla [situated on Morocco’s Mediterranean coast] to do likewise and declare independence, with the same blessing of the Wahhabi and Yankee godfathers — which is one reason (in addition to the Basque situation) Spain declines to recognize the new self-proclaimed state.

Either way, we’ll have an opportunity to press the case for our vision for Europe. To continue to be fighters. Genuine zoon politikon. Vestals of an ineluctable Grand Return of the imperial tradition.

Posted in Geopolitika

Oskar Krejčí: Putinovo Rusko čínských reforem

Navzdory přání a snahám některých mezinárodních organizací a spřízněných periodik, které vykreslují ruskou ekonomiku a uplynulé prezidentství Vladimíra Putina jako období opětovného pádu (a dokonce prapodivně hovoří o Jelcinově vládě jako době stability), hovoří fakta a čísla jinak.

Rekonvalescence Ruské federace probíhá rychleji, než se obecně očekávalo. Kremlem zvolený přístup připomíná čínské reformy. Doma není nikdo prorokem.


Toto pravidlo potvrzuje jedna důležitá výjimka: ruský prezident Vladimir Putin. Podle údajů z počátku tohoto měsíce, které ohlásil Fond »Veřejné mínění«, Putinovi věří 65 % Rusů. A částečně mu věří dalších 25 %. Nedůvěřuje mu pouhých 7 % obyvatel. V pozadí této pozoruhodné popularity stojí především ekonomický růst.

Ode dne, kdy se Putin před sedmi lety stal prezidentem, stouply reálné příjmy obyvatel na dvojnásobek. Rusko se z velkého dlužníka stalo majitelem třetích největších devizových rezerv na světě.Podle analytika Marka Spelmana, kterého minulý týden ve svém rozboru ekonomiky Ruska citovala agentura BBC, se v posledních čtyřech letech ruský HDP zvýšil téměř o třetinu, roční přírůstek HDP je téměř sedm procent místo čtyř (v letošním prvním kvartále byl meziroční růst 7,9 %), inflace klesla z 16 % na jednociferné číslo, export se ztrojnásobil.

Rozpočet Ruské federace na léta 2008 až 2010 schválila Duma, dolní komora ruského parlamentu, přede dvěma týdny. Stabilizační fond byl rozdělen na dvě části. Rezervní fond by měl zajistit fungování ekonomiky v případě prudkého poklesu ceny ropy. Fond národního blahobytu bude sloužit ke zvyšování kvality života a pro rozvoj ekonomiky. Rozpočet předpokládá souhrnné federální výdaje ve výši 22,1 bilionu rublů a postupný odchod od přebytkového rozpočtu. Ovšem s tím, že do té doby stoupnou »zásoby« Rezervního fondu z 3,5 bilionu na 4,5 bilionu rublů.

Nový rozpočet předpokládá snížení závislosti ekonomiky země na konjunkturálních výkyvech cen ropy a plynu. Přesto se o tyto ceny opírá. V jeho základech je založen odhad, že v roce 2008 bude cena za barel ropy 55 dolarů, avšak do roku 2010 klesne na 50 dolarů. Jenže počátkem tohoto týdne hlásil OPEC, že cena barelu ropy je 72,5 dolaru. To naznačuje, že rozpočet je spíš záměrně skeptický než realistický.

Určité úspěchy zaznamenalo Rusko i v sociální oblasti: od nástupu Putina do prezidentské funkce klesl na polovinu počet lidí žijících v pásmu chudoby. Od prvního září stoupne minimální mzda o 210 %, a to na 2300 rublů. Ovšem zdaleka není vyhráno. Důkazem toho, že se stále nepodařilo sociální situaci stabilizovat, jsou demografické údaje. Od roku 1991 do letošního května klesl počet obyvatel Ruska z 148,3 na 142,1 milionu; prognóza OSN dokonce hovoří o tom, že v roce 2050 by mělo být v Rusku pouze 108 milionů lidí. Nezdá se, že by po přijatých sociálních opatřeních měla být situace tak katastrofální, ale zatím se daří pokles počtu obyvatel spíše zmírnit než zastavit. Ne náhodou byl příští rok v Rusku vyhlášen jako rok rodiny.

Je ale zřejmé, že Rusko opět vstává z popela. Fedor Lukjanov, šéfredaktor časopisu Rusko v globální politice, napsal minulý týden, že u rodících se mocností lze zaznamenat dva odlišné typy chování. »Některé se snaží co nejdéle držet při zemi a těžit z toho, že je ostatní podceňují. Jiné se zase hlasitě dožadují, aby každý uznal jejich práva i ambice.« Do první kategorie zařadil Čínu, Indii a Kazachstán, do druhé Írán a Rusko. Pravda je, že Rusko nemělo v posledních měsících příliš na výběr – jeho obkličování vojenskými základnami států NATO, neplnění smlouvy o omezení konvečních zbraní v Evropě ze strany Bruselu a Washingtonu či jednostranné návrhy USA a Evropské unie týkající se Kosova vedou ke slovním přestřelkám a růstu napětí.

Tyto změny se odrážejí i v názorech obyvatelstva. Podle jarní zprávy Všeruského centra výzkumu veřejného mínění pouze 38 % Rusů souhlasí s myšlenkou, že Rusko je část Evropy a že v 21. století bude mít nejtěsnější vztahy právě s tímto světadílem. Téměř polovina dotázaných uvedla, že evropské státy nemají zájem, aby Rusko sílilo, protože se domnívají, že představuje hrozbu. Zároveň 45 % respondentů uvedlo, že Rusko je unikátní eurasijská civilizace a její nedůležitější zájmy se přesouvají na východ.

Pozoruhodné je, že v této atmosféře podnikatelé na slova o nové studené válce nedají. Podle federálního statistického úřadu vzrostly v prvním kvartále letošního roku meziročně zahraniční investice v Rusku o 33,1 %. Pro investory je důležité, že se v Rusku zlepšuje investiční klima a roste koupěschopnost obyvatelstva.

Sociologické výzkumy hlásí růst optimismu ruské veřejnosti. To je – řečeno Putinovými slovy – po »největší geopolitické katastrofě 20. století«, tedy rozpadu Sovětského svazu, výrazná změna. Proč se ale Sovětský svaz vlastně rozpadl? Americká literatura povětšině hledá příčiny v umné zahraniční politice Washingtonu. V Kissingerových pamětech lze však nalézt pasáže, které jsou plné rozpaků nad intuitivní, nekoncepční a zbytečně riskantní Reaganvou politikou – která však přinesla ovoce. John Gaddis, jeden z nejvyšších historiků poválečných dějin, ve svých analýzách upozorňuje, že neexistuje teoretik, který by předvídal ten konec studené války, který nastal.

Nejčastější vysvětlení je, že se socialismus ukázal jako ekonomicky neefektivní a poté se politicky zhroutil. Tato teze platí jen částečně: jisté je, že se vyčerpalo byrokratické pojetí řízení, které mohlo slavit úspěch jako nástroj industrializace. Nedokázalo zajistit konkurenceschopný růst v okamžiku nástupu nové fáze vědeckotechnické revoluce. Na tuto skutečnost dva největší socialistické státy zareagovaly zcela odlišně. Ve druhé polovině 70. let minulého století, kdy se v Číně potřetí ve velké politice objevil Teng Siao-pching, začalo v Sovětském svazu období tzv. stagnace: Leonid Brežněv sice dostal další tři řády Hrdiny SSSR a stal se maršálem, ovšem ekonomika se zastavila.

Dějiny neznají příklad tak rychlého ekonomického růstu, jaký předvádí Čína od Tengových reforem. Pokusy o změnu začaly v Sovětském svazu téměř o deset let později, ale hlavně směřovaly jinam. Reformy čínských komunistů postupovaly rychle v ekonomice a pomalu v politice. V ekonomické oblasti uvolnily trh mimo jiné tím, že otevřely prostor pro podnikání a začaly privatizaci. Ta dodnes vychází z poznání, že k řízení – a to nejen v politice – není nutné stoprocentní vlastnictví, stačí mít kontrolní balík. Ten je nutno si udržet ve strategických odvětvích a v tzv. přirozených monopolech.

Gorbačovovy reformy byly rychlé v politice a pomalé v ekonomice. To byl základ pro dramatický růst napětí ve společnosti. Rozpad Sovětského svazu nebyl vyvolán zahraniční politikou USA či vyčerpáním ekonomického modelu, ale chybnou reakcí Kremlu na ně. Příchod Borise Jelcina pak sice vedl k ekonomické revoluci, ovšem ta byla založena především na úplné privatizaci. Divoká privatizace připomínala virovou chorobu: čím více se virům daří, tím je pravděpodobnější, že organismus zemře – a viry s ním.

Příchod Putina znamenal obrat, který připomíná Tengovy reformy, jenže prováděné z druhé strany. Teng pouštěl části ekonomiky do soukromých rukou, Putin se snaží získat kontrolní balík v privatizovaných strategických sektorech a u přirozených monopolů. Tento postup se mnoha politikům i analytikům jeví jako koncentrace politické moci v rukou Kremlu a omezování demokracie. Otázkou je, zda existuje jiná cesta od chaosu k rozvoji.

Vytvoření dominantního postavení Gazpromu a Rosněfti jsou nejznámější příklady této nové politiky Kremlu. Původně soukromé zisky se stávají nástrojem státní ekonomické politiky. Ovšem koncentrace neprobíhá jen v oblasti ropy a plynu. Rozdrobený letecký průmysl, který byl rozbit nejen privatizací, ale i rozpadem Sovětského svazu, neměl nejmenší naději obstát vůči zahraniční konkurenci. Pod tlakem vlády se jej podařilo sjednotit a výsledkem jsou nejen nové vojenské, ale i civilní stroje. K obdobnému vytváření holdingu dochází i v loďařství. Není bez zajímavosti, že Rusko jako námořní mocnost 90 % svých nových lodí zatím kupuje v zahraničí. Velkorysé projekty v oblasti jaderné energetiky či nanotechnologií mohou sloužit jako další z mnoha příkladů toho, jak dnes Moskva postupuje.

Je samozřejmě možné tvrdit, že zcela svobodný trh s rostoucí mocí domácích oligarchů a zahraničních monopolů by časem do Ruska přinesl prosperitu a sociální smír. Vše ale nasvědčuje tomu, že na konci Jelcinovy vlády stálo Rusko před další »geopolitikou katastrofou«. Putinovu týmu se podařilo nejen zastavit rozpad Ruska, ale i nastartovat jeho ekonomický a sociální rozvoj. Ve srovnání s dynamikou některých asijských tygrů se může Rusko někomu jevit jenom jako kotě. Podle řady ekonomů je však Putinovo Rusko téměř uzdravené mládě mohutného sibiřského tygra.

Článek byl publikován 17. července 2007 na serveru Britské listy.

Posted in Geopolitika

Manifest sofokracie

Aféry, korupce a drzá neschopnost lžidemokratů. Obsah tohoto textu vám bude povědomý. Není to náhoda, ani záměr. Podobný systém nutně plodí podobné deformace… a dává vyniknout podobným lidem.

MANIFEST SOFOKRACIE

Pod tímto názvem vychází v květnu r. 1932 [1] formátem nevelký, tenký sešit (paperback). Autorem i vydavatelem je mladý muž, snad ještě student – JAN A. BEDNÁŘ. Spisek, zaštítěný větou Abrahama Lincolna („Určitou dobu je možné klamat všechny lidi. Určité lidi lze po všechen čas, ale není možné klamat všechny lidi po všechen čas“), je především radikální kritikou praxe parlamentní demokracie z nadstranických pozic. Bednář konstatuje, že:

– v politice není možné sledovat „šlépějí otců“, které uvázly „v bahně korupce, ve slizu úplatků a vedou do bezedných bažin mravní otrlosti, bezzásadovosti, cynismu!“ (s. 12)
– stranictví je „vřed, který otravuje, ochromuje celé tělo státu, a je třeba ho hezky zhluboka vyříznout.“ (s. 13)
– liberální demokracie nerozlišuje, neboť „všichni jsou si prostě rovni, poctivec i zloděj; býlí tak má právo kvést uprostřed pšenice, cizopasníci jsou chráněni stejně jako napadení“; režim se zkrátka chová jako „špatný lesník, který neodstřelí škodnou: vždyť je to také zvíře!“ (s. 21)
– plebs nezmizel; nesmí se sice mluvit o luze, nesmí se citovat: Odi profanum vagus, „má však své zastoupení v parlamentě, u všech stran percentuálně; jeho hlavní znaky jsou nízkost a sprostota“. (s. 24)
– „aféry, tutlání, sensace [2]; nelze tak dále žít; je to nervóza před bouří; abychom nakonec nepřišli o vše!“, varuje autor prozíravě na konci první kapitolky.

Má také svou představu o každodenní politické práci „demokratických“ institucí a jejich aktérů:

„Parlamentarismus zakouší mnoho posměšků a výtek. A právem. Nejsou to jen komunisté, kteří jej nazývají žvanírnou. Žvaní se sice dost, mluví se nevěcně, zabíhá z cesty až kdovíkam, v čemž právě vynikají sami komunisté, ale … ono se vlastně neřeční, jen čte; parlament je spíš čítárna; nebo také posluchárna; je to i mlčírna, protože je tam většinou ticho. Poslanec suše předčítá, lavice prázdné. Copak by tam také dělali?! Předsednictvo strany už rozhodlo; hlas jednoho poslance nestojí za poslouchání. Je to zcela logické, praktické a rozumné, že je parlament prázdný; pouze jde-li o sensaci, je živěji.“ (s. 28)

„Vlastní jednání je vskutku těžká práce; odbývá se v kuloárech, kde se horlivě domlouvá, aby druhý povolil. Neboť aby se smluvilo 5- 10 stran, to není lehká věc! Je třeba zdlouhavosti, nerozhodnosti, oddalování. Nikdo nesmí tvrdit, že přišel s něčím dobrým, ostatní mu to z principu očerní. A protože je parlament vrchol výkvětu národa, není třeba radit se s odborníky – právníci, úředníci atd. aparát pomáhají tajně – neboť poslanec rozumí všemu“
(s. 29)

„Senát pak je chudinka. Jelikož už rozhodly stranické kluby, nemůže přec nějaký senátor desavuovat jejich rozhodnutí. Senát nemá do čeho píchnout. Je bez práce, bez zaměstnání. Je reprezentantem nezaměstnaných. Je to také penze; senátor je politický vysloužilec. Čas od času začne naříkání na jeho druhořadost, ale zase to utichne: dělat se nedá nic a ¾ milionu měsíčně není k zahození, že ano, strany?“ (s. 30)

„Strana je drahý aparát; proto čím víc poslanců, tím víc příspěvků pro stranu. Je tedy vyloučeno, že by se parlament sám zmenšil alespoň o třetinu; proti tomu by byla jedinečná většina: všech 300 poslanců; každý by si přece řekl: mohl bych to být já!“ (s. 30)

„Tak velký počet je opravdu odsouzen k nedělnosti, je nutno, aby výbory, komise byly co nejmenší – a nakonec dochází k tomu, co je de facto správné; každou stranu – bez ohledu na počet mandátů – zastupuje jeden VŮDCE. I vzniká Pětka, Osmička [3]. Demokraté, ti pravověrní, se hrozí Pětek. Prý je to oligarchie, zastřená diktatura, absolutismus. A zatím je to PŘÍRODNÍ TLAK ZÁKONA VŮDCOVSTVÍ!“
(s. 30)

„Obecný typ poslance má tyto charakteristické znaky: k voličstvu žoviálnost, úsměvy, sliby; mezi kolegy stranická kolegialita, tj. ve skutečnosti řevnivost o popularitu a o přednost v klubu. K vůdci vztah většinou patolízalský. Další znaky: nadutost, kariérnictví, vychloubačnost. Poslanec je figurka u lidu neoblíbená, nikdo si ho neváží, naopak je víc a víc ironizován a zesměšňován. Lidé už prohlédli jejich lži, vytáčky, sliby i augurský úsměv“. (s. 31)

„Počet ministrů ve vládě je příliš velký, není řízen věcnou potřebou, nýbrž požadavky stran, které při velkém počtu musí mít zastoupení ve vládě, i když třeba jen ministrem zbytečností [4]. Ministr je totiž především reprezentantem své strany ve vládě, což ve skutečnosti znamená závislost na demagogii. Všechno jeho počínání je vázáno líbivostí vlastních straníků a tím ovšem i konkurencí druhých stran; a opět platí co v parlamentě: dobrý počin jednoho ministra by znamenal silný agitační zisk pro jeho stranu – a to ovšem druhé strany nepřipustí.

Ministr má ruce svázané sterými ohledy a vedlejšími zájmy. Především osobními; víme, že pro politického kariéristu je ministerské křeslo vrchol snů. Dostat se na křeslo, to znamená mít za sebou vůdce strany – je třeba si ho naklonit. Zvláštních osobních zkušeností a věcných znalostí není třeba, tak může být sedlák v čele ministerstva obchodu nebo vojenství, kněz v čele ministerstva zdravotnictví a kdo si plete cizí slova v čele ministerstva školství. Licitace o křesla patří – pro lidové publikum – k nejzajímavějším podíváním. Náš čsl. ministr se tak pomalu stává vděčnou figurkou pro komiky. Jak by ne, když v něm krystalizují všechny vlastnosti liberálně-demokratického politika: osobní nadutost, nedostatek inteligence i kompetence, vše „obratně“ zastírané….“ (s. 32-33)

„Stranictví potřebuje organizaci. Organizaci obstarává sekretariát. Práce je mnoho: schůze, mluvení na nich, boj proti jiným stranám, obstarávání protekcí, často přímo ekonomických zájmů. V tomto prostředí se postupem času vytvořil zvláštní druh lidí, věcných a praktických stranických sekretářů. Ulovit hlas, mít vždycky pravdu, vždycky vyhrát – nikdy neprohrát, vše dobré jsme udělali my, vše špatné ti druzí… Tento zájem posvětí všechny prostředky, všechno ostatní je vedlejší: pravda, obecný zájem, osobní čest“. (s. 33 – 34)

Vypočítáme si jednou, kolik milionů [5] je třeba pro strany, užasneme. A užasneme, kde a jak je přece jen možno ty miliony najít! Lidé ze sekretariátů nahlédli víc než jiní do zákulisí, a proto jdou tam, kde se víc platí. Nějaký charakter, přesvědčení, ideovost nepotřebují… Sekretář potřebuje jen vsáknout do mozku pár základních frází, to mu úplně stačí. Z dalších ohebných znaků jeho typu jmenujme ještě mravní otrlost, polointeligenci, šplhounství a pochlebnictví. Vedle ministra, poslance a senátora patří typ sekretáře mezi základní lidské typy „demokratické“ politiky. (s. 34)

„Demokratický tisk… jeho značná anonymnost má vliv na vzrůst osobní drzosti, k jeho funkcím patří např. i slídičství, klepařství. Vítězí-li kdo rozumem – je napaden osobně, i když to s věcí nemá co dělat. Je-li poctivec – zesměšní jeho názory. Tisk lže nejen přímo, ale i tím, že škodlivé buď zamlčí, překroutí nebo ututlá. Lidé vychovaní sensačností zapomenou; máme už celý magazin ututlanin, umlčených afér“. (s. 35)

Na závěr autor nezapomíná ani na straníky. Jsou několikerého typu. O prvním Bednář říká, že již skoro vymizel a k nalezení je prý hlavně u starších lidí, mladší už „jen zachytili vůni rozkladu, a ta je ke stranám nepřitáhla buď vůbec neb jen slabě“: je to „každému protivný“ typ fanatika „své“ strany. Druhý je hrubě materialistický chytrák, který instinktivně vystihl fakt, že „stranictví je kšeft (a nejsou to jen obchodníci, ale i „inteligence“, umělci i vědci)“! Zvláštní species jsou koaličníci, většináři, počtáři („vždycky s mocnými“) a baby, čili chameleoni barvící se podle barvy šéfa. (s. 38 – 39)

Je jasné, že za takové situace se každý jiný už „stydí být straníkem – kterýmkoliv, protože stranictví vůbec a pak i každá strana jednotlivě má tolik ostud, že je vskutku hanba přiznat se v nepolitikářské společnosti k některé straně. Většinou se proto o politice ani nemluví, natož aby se o ni lidé hádali, nanejvýš se nadává nebo ironizuje“. (s. 40)

„Konečně tak přišla doba, kdy příslušnost k politické straně – kterékoliv – je pozorována útrpným úsměškem nestranných; mnozí se stydí, tají, kam patří. Právem? Právem, neboť nelze nevidět ubohost „ideových“ programů a nemorálnost praxe. Velká část lidí ještě volí, ale jen jaksi ze zvyku; ani si moc nevybírají; „je to prašť jako uhoď, říkají, „stejně se tím moc nezmění“.
(s. 41)

Hlavní příčiny demokratických deformací tedy vězí ve stranictví, v samé podstatě liberálního, parlamentního režimu:

1. Straníci neřeší problémy věcně, ale mocensky, s ohledem na zájmy svých stran. Dobrý návrh začnou proto automaticky „kritizovat“, špatný případně „vylepšovat“ („ne pro věc, ale pro větší slávu své partaje; proto ty tahačky o osnovy, o konečnou redakci apod.“). Proto z tohoto parlamentu nemůže vyjít nic dobrého, každý ze zákonů je nutně bastardem politického spektra.

2. Strany potřebují co nejvíc lidí s příspěvky pro pokladny strany – tedy pro poslance, senátory, agitační a organizační aparát, čili: „strany, finančně vždy pasivní, jsou navždy odsouzeny k švindlům a tajným fondům“.
Oproti dnešku je tu však přece jen podstatný rozdíl: v době I. republiky byla politická moc sice provázána s ekonomikou, nikoliv však s organizovaným zločinem! Tohoto „pokroku“ dosáhli až její polistopadoví následníci.

„pokroku“ dosáhli až její polistopadoví následníci.
Podle EDICE NOVÉ GENERACE Č. 1: MANIFEST SOFOKRACIE 1. část, napsal JAN A. BEDNÁŘ, vyšlo vlastním nákladem v Praze v květnu 1932.
KRITIKA DEMOKRACIE a. Zásady demokratismu; b. Formy demokracie.
Příště: SOFOKRACIE a. Výklad pojmu; b. Sofokratická reforma.

Poznámky:
[1] Rok 1932 patří k nejtěžším. Krize se blíží vrcholu, bezmála čtvrtina obyvatelstva je bez možnosti výdělku, ministr Slávik dávál „střílet do lidu“, KSČ na oplátku vyhlašuje bolševický „program sovětské moci v ČSR“ (právě na jaře, v době vydání brožury, probíhá mohutná mostecká stávka), v Německu sílí nacionální socialismus. Udržalova koaliční vláda, mimo brutálních zásahů málo rozhodná, stíhaná kritikou ze všech stran, se udrží jen do října.
[2] Aféry. Je jich požehnaně: : „lihová“, „pražcová“, „vagony&dresiny“, „uhlí&olej a jiné materiály“, „aféra veřejných staveb“, „a. vranovské přehrady“, „burzovní dobrodruzi (bří Šebestyenové)“, týden co týden, určitě však každý měsíc propukají další…
[3] „Pětky“ a „Osmičky“, spolu s „fenoménem Hradu“ další neústavní „instituce“ faktické hierarchie. Jsou složeny z vůdců nejsilnějších stran.
[4] „Ministerstva zbytečností“. Autor má patrně na mysli ministerstvo unifikací či zásobování lidu, která byla zamýšlena jako dočasná, v roce 1932 však stále existují, případně též funkce ministrů bez portfeje, což jsou vlastně prostředníci mezi vládou a politickými stranami, které nezískaly žádná „křesla“.
[5] Znovu si to připomeňme – jde o miliony vyplácené v době, kdy je v ČSR okolo milionu nezaměstnaných!

 

Posted in Historie

Smysl evropské vzájemnosti

matrixAutor: Radim Lhoták

Co rozdělovalo a dosud rozděluje národy Evropy se dá nazvat chorobným šílenstvím nacionalismu: jím se chronicky rozmáhá moc politiků krátkého pohledu a rychlé ruky, jím se prohlubuje odcizení mezi Evropany, onen status quo národní zdrženlivosti, který přehlíží nebo lživě překrucuje všechna jednoznačná znamení minulosti a dlouhodobé prorůstání duchovních kořenů ve společném prostoru, v němž chce Evropa být jedno.

Continue Reading

Posted in Filosofie

Interview with Pavel Tulaev, the editor of Russian magazine The Athenaeum

pavel toulaevPavel Vladimirovich Toulaev is a scholar and a writer, the editor-in-chief of the Russian international magazine “ATHENAEUM“. He is also the vice-president of Moscow department of “Synergy European” and a member of the Slavic Committee.. Toulaev is the author of more than 100 publications in different genres about Russia, Europe, Latin and North America.. Some of Toulaev’s works have been published in English, Spanish, German, French, Polish, Slovenian, Serbian, Ukranian.

Pavel Vladimirovich Toulaev is a scholar and a writer, the editor-in-chief of the Russian international magazine “ATHENAEUM”. He is also the vice-president of Moscow department of “Synergy European” and a member of the Slavic Committee. Toulaev was born in Krasnodar (1959) and is living in Moscow since 1970. By education he is an interpreter from Spanish, English and French (1981), Ph.D. in History (1985). In 1982-1992 he passed his postgraduate studies and worked as a researcher in the Institute of Latin America of the USSR. Then he worked in Spain (1992) and in the USA (1993/1994).

Toulaev is the author of more than 100 publications in different genres about Russia, Europe, Latin and North America. The separate editions published in Moscow are: “The Cross over the Crimean” (1992), “Seven Rays” (1993), “Understanding Russian” (1994), “Franco: the leader of Spain” (1998), “Veneti: ancestors of Slavs” (2000), “Poletajev’s Russian Concert” (2005).

He is the editor of collections: “Russia and Europe: the Experience of Sobor Analysis” (1992), “Russian Perspective” (1996), “Barbarians” (1999), “The White World Futures” (2006) and authors’ works – “Philosophy of the Post-History” by Vitaly Kovaljov (1992), “Sermons” by Dmitry Dudko (1993), “How the Order Creates Wars and Revolutions” by Antony Sutton (1995), “The Priest of the North” by Sergey Yashin (2000); “Veneti: our ancestors” by Jozko Savli (2003); “The Federal Reserve Conspiracy (Russian version as Vlast dollara)” and “The Order of Skull & Bones” by Antony Sutton (2004); “Mother-Land” by Dobroslav; “Rhetra Treasures” by Andreas Gottliebe Masch (2006), “What are we fighting for” by Guillaume Faye (2007).

Some of Toulaev’s works have been published in English, Spanish, German, French, Polish, Slovenian, Serbian, Ukranian.

Interview by Delian diver with Pavel Tulaev, Moscow, March 18, 2008

Delian diver: There is a lack of information about Russian identitarian movement in Czech republic. Can you briefly describe its history since 1991? Or were there any active organizations (or persons) even in times of USSR?

Pavel Tulaev: First of all, I would like to thank you for the interest in the Russian ATHENAEUM Magazine and my personal works. We are glad to collaborate with a representative of the New Right movement in Czech Republic, because we consider your country one of the key forces in Central Europe.

Czechia traditionally played the leading role in pan-Slavic movement. In my library I have works of prominent Czech scientists and thinkers that influenced modern European thought, such as P. Safarik, F. Dvornik and L. Niederle, translated into Russian, and a wonderful album of Alphonse Mucha.

As for the history of the Russian identitarian movement, it began not in 1991, because the event that took place back then was only a political coup d’etat. Even in the Soviet era several prominent nationalist movements existed in Russia: Orthodox Church, national-patriotic societies, rusofilian art groups etc. The pagan (heathen) movement, which I represent, began with the works or Russian folklore scientists and slavists of XIX-XX centuries, such as A. Afanasiev, A. Fomintsyn, B.Rybakov and many others. Nowadays this Russian heathen line has been extended by the Aryan (Vedic) knowledge, represented in sacred texts and living tradition.

Nowadays there are a lot of political groups of Nationalist and Patriotic direction, of various ideological spectrum. The peak of political activity was in the mid 1990s, but with Putin coming to power, the state has taken some of our key ideas and slogans, and the activity of the nationalists declined. As a result, such organizations as “Pamyat” (radical Orthodox), RNE (National-Socialist), NNP (Russian Nationalist radicals), NBP (National-Bolshevik Party) and many others are now history.

As for the organizations that are active now, I would name NDPR (National-Democratic party of Rusia, led by A. Sevastianov), DPNI (Movement against illegal immigrants, led by Alexander Belov), “Great Russia”(led by Dmitry Rogosin and Andrey Saveliev)
The so-called “Russian March” held every year on Nov, 4 that gathers more than ten thousands supporters in different cities and towns of Russia – can be drawn as an example of our actions.

Delian diver: Your wife (Galyna Lozko) is one of the leading figures of heathenism in Ukraine. Is there any kind of heathen renaissance under way in Slavonic countries? Which Slavonic heathen movements are the most significant ones?

Pavel Tulaev: Yes, Galyna Lozko (Zoreslava) is really the most prominent leading figure of heathenism in Ukraine. She is an outstanding ethnographer with a PhD degree, an author of many important works, including “Europe Awaken” – a book devoted to the European pagan Renaissance. Besides, she has founded and registered at official level the Pagan’s Union of Ukraine (rodnovery), that is publishing “Svarog” Magazine in Kiev.

Together with my wife we have founded a pan-Slavic organization called “Rodovoje Slavyanskoje Vetche”, in which leaders of heathen movement and pagan priests from Russia, Ukraine, Poland, Byelorussia, Serbia, Bulgaria and other Slavonic countries take part. I recommend you to read about it at our multilingual portal www.ateney.ru or in our newspaper “SLAVA!”.

Delian diver: Are you in touch with organisations dedicated to preserving German/Nordic, Celtic or ancient Greek and Roman heritage?

Pavel Tulaev: Yes, of course we are. First of all, I would name the World Congress of Ethnic Religions (WCER), headed by Jonas Trinkunas, an outstanding explorer of the folk traditions in Lithuania.

Also we have direct connections with such organizations and magazines as “Message” (The Druids of France), “Nordische Zeitung” (Germany), “Toporzel” (Poland), “Svevlad” (Serbia), “ARMA” (Greece), “Tierra y Pueblo” (Spain), “Dulo Society” (Bulgaria), “Mesogaia Sarmatia” (Ukraine) and many others.

Delian diver: You suggest the replacement of Faye‘s Eurosiberian vision by the idea of Euro-Russia where the Siberian area is to be swapped with White Russia and Ukraine. Who is supposed to be the strategic partner of Euro-Russia in future pan-Europe, and what role will the countries of central Europe play in this new continental block?

Pavel Tulaev: Above all, Guillaume Faye is talking about a futuristic project. It has become more concrete when he visited Russia after our invitation. As a result, I have managed to convince him that the notion of Euro-Russia would be more accurate in ethnopolitical sphere, because Russia is a historical subject, and Siberia is merely a geographical territory.

Naturally, for us, Russia is the heart of the continent. But, all in all, the project of EuroRussia presupposes a polycentric system , when every country, including Czechia, will be an equal partner within the new pan-European geopolitical structure. I mean EuroRussia, not just “United Europe”, because Russia has its own destiny and mission in the World.

As for the possible partnership, it will depend on the hierarchy of values, such as nation (ethnos), super-ethnos (family of the nations), race (ethnically similar nations) and White Civilization (that can be European or post-European in its essence).

Delian diver: What is your opinion on the USA and their white nationalist movement? Do you think the contemporary hysterical anti-Americanism (fed especially by far left) can be an obstacle on the way of Euro-American nationalist cooperation?

Pavel Tulaev: I always distinguished between modern predatory policy of the US (as an ally of Israel) and the American people, within which we have comrades-in-arms from White Nationalist movement. When I taught in one of the universities of the US in early 1990s, this statement was justified by my personal experience.

Not all of the Russian Nationalists, especially, the radical far-right ones, share the anti-Yankee hysteria, provoked by the lefts and the so-called “Eurasians”. Russia has traditionally good relations with America, and it will develop this geopolitical line, especially in the Far East and the Pacific, where China is the primary rival of both USA and Russia. But this does not diminish our pro-European strategy, because we are tied with Europe by historical and genetic connections.

Delian diver: How do you view the effort USA put into Turkey to join the EU? Is this effort the part of broader strategy of USA- their aspiration for Islam to penetrate Europe? How do you think this islamisation of Europe will be developing?

Pavel Tulaev: We do agree that the USA-NATO uses Turkey as a battering ram against the European community. The US counts on the radical Islamic organizations with the same purpose. They are the so-called counter-agents who are to create the local artificial and controlled conflicts. The islamization of Europe is a reality and a very serious threat.

As an answer to this, Russia proposes its own strategy against Islamic extremism, which is aimed at neutralizing the allies of Turkey, such as the Wahhabites and Albanian extremists. But simultaneously we are strengthening our relations with such partners as Serbia, Bulgaria, Armenia and Greece, despite of NATO’s attempts to destabilize the atmosphere in South-Eastern Europe.

Delian diver: Is the adjustment of Kosovo part of USA’s effort for further weakening of Russia, his allies and “disobedient” European states by the support of ethnic separatism?

Pavel Tulaev: The separation of Kosovo is one more step of the NATO’s strategy, aimed at dissolution of Yugoslavia and the Slavic World as a whole. After the reunification of Germany, Czechoslovakia and the USSR, whose heart was the union of Great Russia, Minor Russia (Ukraine) and Byelorussia, have been also divided in parts.

But this policy of supporting the separatism and autonomous states has another aspect: today Abkhazia (in Caucasus), Crimea (in the Ukraine), Basque Country (in Spain), Kurdistan (in Turkey), Breizh (in France) also stand for their independence. This process might lead to the dissolution of Maastricht’s Europe and will undermine the bases of NATO. This process may be continued in the USA and Canada, where Alaska, California, Texas and Quebec claim their rights for independence.

The history is a constant changing in types and forms of State. In a hundred years, the political map of the world will look far from the way it looks today.

Delian diver: Please, try to introduce us the pan-European movement Synergies Europeennes. Is Athenaeum regarded as its independent branch? Are there any differences between it and other European branches?

Pavel Tulaev: Synergies Européennes is a pan-European intellectual movement, led by our friend and constant correspondent Robert Steuckers from Belgium. The Russian ATHENAEUM is an independent review, that I am publishing with my colleges: Anatoly Ivanov, a polyglot translator and a veteran of Russian Nationalist movement, and Vladimir Avdeev, a famous writer and racial scientist.

Of course, there are many differences between us and other European branches, since every country has its own history and traditions. Moreover, each of the members of the Russian team has his own preferences and priorities. I am a Russian Nationalist and a pan-Slavist, Anatoly Ivanov sympathizes with Franco-Roman countries and Vladimir Avdeev is famous for his pro-Germanic sympathies. But we all work on the basis of principle of multiformity and harmonic unity of ideas.

Delian diver: Introduce us, please, the Slavic Committee as well. When did it spring into existence and who has been participating in its running?

Pavel Tulaev: The history of the Slavic Committee dates back to the mid. XIX century, when, as a result of growth of national-liberating movements in Europe (the so-called “Spring of the Nations”), the first historical congress took place in 1848 and gathered in Prague more than 300 delegates from fraternal countries. It stimulated the growth of Slavophilian sympathies all over the world. After that, some similar congress in Moscow, St. Petersburg and Belgrade took place.

In the Soviet times this ideological and cultural movement was banned, its leaders were repressed. But during the war with Hitler’s Germany, the ideas of Pan-Slavism were revealed. In the end of the war, even Stalin, mostly due to diplomatic reasons, had to call himself a Slavophile. In history, this ideology was partially realized by Joseph Broz Tito.

The New wave of Pan-Slavism began in the 1990-s, when the Soviet war veterans, who were disappointed by the dissolution of the Warsaw Treaty states, tried to organize new international organizations. These are: “Slavyansky Sobor” (The Slavic Council) led by a combat correspondent Nikolai Kikeshev (Russia) and the International Slavic Committee, led by Jan Minar (Czech Republic). I am an active member of the Russian affiliation of this organization.

Since then several prominent international congresses and conferences were held: in Prague, Moscow, Kiev, Minsk. We had a lot of support in Byelorussia, since president Lukashenko is leading a pro-Slavic policy.

After the initiative of many activists from Slavic countries, festivals of art and music take place.

The forms, acquired by the pan-Slavic movement are various and in this respect the “Rodovoye Slavyanskoye Vetche”, that we have organized with Galyna Lozko, is one of the forms this movement has acquired.

Delian diver: At the end please sum up your plans for the future..

Pavel Tulaev: This month I am publishing a very important album “The Native Gods painted by modern slavic artists” that included 230 colored illustrations, a special vocabulary and my introduction devoted to the history of heathen art in Russia. In spring I will publish a volume of reports after the conference “Europe and Russia: New Perspectives” (2007), as I did after the “White World’s Future” conference (2006). I am also preparing a special issue of “Slava!” newspaper, dedicated to the conference in Belgrad (2007), as well as the new issue of our “Athenaeum” Magazine. These materials will be partially posted at our multilingual website www.ateney.ru.

All in all we will continue the line of strengthening the brotherhood of the Slavic peoples and our cooperation within the White World. We are preparing a new conference in Bulgaria, in which the representatives of Czech Republic are also welcome to take place.

We are always ready for a positive and constructive collaboration within the framework of today’s laws and political correctness that does not abolish bravery of thought and reality of action.

In the name of our Native Gods!
Slava!

Posted in Rozhovory

Polemika s R. Lhotákem nad evropským (super)státem

Radim Lhoták ve svém článku „Evropský stát, ano či ne?“ považuje koncept moderního národního státu za mrtvý a příznivě vítá unifikační snahy současné Evropské unie. Vyvozuje tak z faktu globálního a globalizujícího se světa, v jehož „univerzalismu míšení myšlenek, ras a kultur“ není pro zastaralou koncepci národního státu místo a navíc tato nedokáže adekvátně akcentovat požadavky a výzvy doby. V podstatě s jeho vývody souhlasím, ačkoli se domnívám, že v určitých zásadních bodech se Radim Lhoták mýlí a místo zastaralé koncepce národního státu (která byla aktuální a prakticky fungovala naposledy v 19. století) přeceňuje některé současné eurounijní snahy, které silně zavánějí konstruktivismem

Předně však souhlasím s myšlenkou, že mnoho zastánců „národního státu“ nechápe, že tento ve svém pravém slova smyslu sice existuje de iure, nikoli však de facto. Dávno nefunguje jeho základní smysl: ochrana národního a soukromého kapitálu před cizí mocí. Globalizace tato pouta zpřetrhala nastolila problém jiný. Ten zní nikoli jak v rámci národního státu ochránit vlastní bohatství, nýbrž jak bohatství, vytvořené v rámci jednotlivých národních států co nejlépe ochránit a využít v dravé konkurenci pomalu se konstituujících kontinentálně-civilizačních bloků.

Dalším problémem je samotná definice pojmu „národní zájem „a otázka, jak zmiňuje Radim Lhoták, nakolik jsou dnes národní státy skutečně odrazem národního zájmu toho kterého národa. Myslím, že je na místě také přemýšlet nad tím, jaký cíl obrana národního státu sleduje, nevyjímaje jak obecné, tak konkrétní (české) pohledy. Je to návrat do minulosti? Kam? Do 19. století, nebo k první republice? Lze vůbec obnovit tradiční vazby a romantické nahlížení na národ a prosperující národní stát jako alfu a omegu politického snažení a politické kultury? To jsou otázky, na které nebývá příliš často odpovídáno a rozpoutání široké debaty nad těmito otázkami by bylo jistě velkým přínosem.

Skepticky se ale stavím k tezi, že současná Evropská unie představuje jakousi naději, nebo přípravu půdy pro pozdější vymezení evropské identity v nadčasové rovině, garanta pozitivního ekologického rozvoje a hráz proti vykořeňující západní nekultuře.

Co se týče ekologických otázek, nepřeceňoval bych evropskou ekologickou politiku jako obecné dobro. Příliš často znamená více regulací, než skutečného pozitivního vývoje a sama ekologická politika vůbec skýtá příliš mnoho záludných a nedořešených otázek, které by měly být nejprve diskutováno, než se přistoupí na nějakou jednotnou politiku (jejíž „jednota“ by zde především měla spočívat v oné proklamované různorodosti, především vzhledem k odlišným sociálním, klimatickým, nebo zemědělským podmínkách různorodých evropských krajů.)

Evropská identita, pojem, který sám o sobě musí být nejprve definován a i tak představuje otázku hodnou mnohastránkových elaborátů. Ať může být je ztracena, poškozena, nebo nenalezena, pořád představuje fenomén, jehož jakákoli akcidentální proměna, či redefinice by měla vzejít nikoli z direktivního příkazu „shora“, nýbrž jaksi „sama od sebe“, samovolnou explozí. Stejně jako se vymezení národa formovalo delší dobu a na základě okolností a souvislostí, nelze evropskou identitu určit příkazem, či konstituováním jakékoli institucionální organizace.

Pokud bude Evropa vůbec kdy s to, odvrhnout „západní nekulturu“, může se tak stát jedině „duchovní revolucí“ v srdcích jejích obyvatel. A konkrétně u Evropské unie v současné době nesleduji náznak vzdoru, či odmítnutí kultury konzumu, nebo globalistu, spíše naopak.

Všechny nastolené otázky zůstávají otevřené a jak bylo nastíněno v úvodu, široká debata, která by je akcentovala, je nepochybně na místě. Shodneme se na neudržitelnosti konceptu národního státu v 21. století. Osobně si však nemyslím, že je řešením evropský „superstrát.“ V absenci mandátu, uděleného potřebným „démem“, nespatřuji rozdíl mezi mnohdy pochybně utvořenými národními parlamentními koalicemi a mocí evropského úředníka. Proto preferuji jistě přesun určitých otázek na celoevropskou úroveň, ale spíše než umělý „superstrát“, decentralizovanou demokratickou konfederativní Evropu za současného zachování a posílení jednotlivých evropských národních identit a kultur.

Posted in Geopolitika

Evropský stát, ano či ne?

Atomizace společnosti, odcizení, individualismus, výprodej ideálů lidské vzájemnosti za individuální požitky konzumní spotřeby. Moderní stát v roli Velkého bratra, který se postará, abychom žili v poklidné nevědomosti, soukromé izolaci, v sociálním smíru, abychom nebyli nikým burcování z líné a nedůvěřivé letargie ke všemu, co povznáší, co probouzí tlukot srdce v touze po naplnění smyslu života, co vyzývá ke změně a dobývání, k plození a tvorbě nadčasových hodnot, jimiž směňujeme vlastní nedostatečnost za titánskou sebevládu celku. Má zde ještě smysl mluvit o národním sebeurčení, o společné věci národní svébytnosti, hrdosti a vlastenectví? Co nám ještě zbylo z morální síly, s níž bychom dokázali obětovat vlastní pohodlí, pomíjivé statky a třeba i život ve jménu společné víry, rasy a přesvědčení?

Mám obavu, že nic. V universalismu míšení myšlenek, ras a kultur nastává konec všem idejím národní i kulturní identity, nastává úpadek každé kultury, která byla zorána pluhem globalizace. Všeobjímající chaos názorů a ztráta společenského vědomí je skutečný prostor, v němž národní státy pouze uzurpují stádo popudlivých, sebestředných a neukázněných jedinců, kteří si navzdory společnému jazyku už v ničem nerozumí.

Evropské společenství má tendenci se konstituovat na základě ústavního principu. Souhlasně se slovy Václava Klause musím říct, že nám tak pomalu a jistě vzniká nový superstát sjednocující moderní, původně národní, státy v uskupení ne nepodobném federaci Spojených států amerických. Názory politiků na smysl EU se různí, postkomunistická garnitura liberálních pravičáků na Pražském hradě však nálepkuje pozadí evropské integrace jednoznačně: Jde o socialistickou a komunistickou ideologii sjednocení evropského proletariátu v boji proti třídnímu nepříteli v podobě národních států a jejich touhy po bohatství a moci. Co to vidíme na naší politické scéně? Paranoiu nebo hluboké pronikání pod povrch věcí a odhalení nové evropské revoluce zosnované jako spiknutí komunistické internacionály?

Při té příležitosti si připomeňme základní motiv, který před lety vedl ke vzniku myšlenky o sjednocení Evropy. Důvodem byla rostoucí hospodářská síla USA a vliv této bezkonkurenční světové velmoci na globální ekonomiku. Takové moci nemohl konkurovat žádný vyspělý evropský stát, Německo, Francie ani Anglie. Jako možné řešení se jevilo sjednocení evropských států do uskupení srovnatelného s ekonomickými možnostmi USA. Základní podmínkou bylo vytvoření jednotného trhu schopného generovat kapitálové investice a přijímat produkci zboží srovnatelně s prostředím amerického trhu a jeho spotřebou. Jen tak mohla být vytvořen protiváha americké expanze směřující na třetí trhy, ale i do samého srdce evropského hospodářského prostoru za účelem jeho kapitálového ovládnutí.

Myšlenka a následná realizace sjednocené Evropy měla ryze hospodářsko mocenský motiv a EU vyrůstala na čtyřech základních pilířích tvořících základ jednotného trhu: Svobodný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. Pojem svoboda zde ovšem neměl a nemá význam liberalizovat evropský trh do podoby volnější, než jaký je v jednotlivých státech Evropy či v samotných USA, nejde o to dát mu ideální svobodu bez všech regulací a organizačních stimulů současných zastupitelských demokracií těchto států. Smyslem evropské integrace bylo odstranit napříč Evropou všechny překážky celní, měnové, daňové a národnostní tak, aby Evropa fungovala jako jeden celek s jednou hospodářskou politikou a jednou centrální bankou.

Sjednocení evropského trhu vyvolává otázku významu současných národních států v rámci EU, jejich role ve smyslu ochrany národních zájmů těchto zemí. Ponechme stranou, nakolik jsou tyto státy opravdu výrazem národních zájmů a zárukou uchování původních národních kultur. Globální konzumní styl života a západní nekultura proniká do všech koutů Evropy bez ohledu na jazyk i původ jejích obyvatel. Je-li vše v současném globálním světě určeno bohatstvím a ambicemi nadnárodní ekonomiky vytvářet dostatek materiálních hodnot pro život lidí v celé globální vesnici, je na místě se ptát, nakolik účelové a diferencované zasahování současných států do vlastních tržních mechanismů má ještě nějaký pozitivní smysl.

Moderní stát vznikl jako ochrana národního a soukromého kapitálu před cizí mocí, jeho cílem bylo zajistit nedotknutelnost a převahu domácích kapitalistů nad ekonomickými subjekty jiných národů, a to jakoukoliv silou, především však silou vojenskou. Vnitřní funkce moderního státu, jeho zákonodárství a silové resorty zřízené na prosazení zákonů ve společnosti, mají potom význam násilné organizace života lidí v něm. Vznikající zákony a celé veřejné právo má za cíl přinutit občany, aby se chovali a pracovali ve veřejném zájmu. Co je to „veřejný zájem“, o tom se však vedou spory od samého začátku.

Praxe ukazuje, do jakých zrůdných forem se dostává starost národních zákonodárných sborů o nastolení pravidel, jimiž se má usměrnit jednání lidí tak, aby odpovídalo představě politických stran a špiček o veřejném pořádku. Stále neproniknutelnější zapletenec paragrafů veřejného ale i občanského práva, které se mění ze základních principů spravedlnosti na direktivní soubor nařízení a represivních opatření, a neomezený prostor pro jejich výklad stran zkorumpované justice vedou k postupnému oklešťování základních lidských práv a svobod až na dno. Sociální politika moderních států nakonec sama paralyzuje fungování tržního hospodářství a je zdrojem mnohovrstevného plýtvání zdroji daňových poplatníků a nakonec i vytvořenými hodnotami. Ptám se proto: Je nějaký důvod pro zachování suverenity takových států?

Globální ekonomika se utvořila v nadnárodní formě, globální ekonomické subjekty postupně stále více diktují světu podmínky ekonomické prosperity, v takové situaci národní státy přestávají být tím, čím původně byly, a ztrácejí jakýkoliv smysl. Jsou pouhou líhní vypočítavých politiků, chamtivých byrokratů, bující a nenasytné exekutivy správních orgánů a organizací, nacionalistických šovinistů, a tak dále. Jak je potom možné chápat volání po suverenitě národních států v rámci EU? Jaká zaujatost kypí v žilách euroskeptiků? Nejde náhodou pouze o budoucnost jejich politických a mocenských ambicí, o zachování zdrojů obživy současných politických garnitur, zajištění jejich práva na existenci jako skupin, které si dělají ze svého státu soukromou živnost zdůvodněnou ideály národní nezávislosti?

Horlivá zaujatost odpůrců evropské ústavy a jejich odpor k nadřízeným úředníkům EU vede tak daleko, že napadají i závěry evropského fóra směřující k ochraně životního prostředí a k ekologickým otázkám doby. Jak jinak je možné hodnotit výroky typu „žádná ekologická hrozba neexistuje, natož pak nějaké globální oteplování, všechny katastrofické scénáře jsou výplodem ekologického náboženství,“ nebo články liberálních odpůrců regulace, kteří upadají do nepříčetnosti při pomyšlení, že by nějaké „nekompetentní a neprokázané“ teorie klimatologů či jiné ekologické lobby měly mít za následek regulaci tržní ekonomiky, měly nařizovat současným státům pravidla hry a nutit je přispívat daněmi na oltář společné věci všech lidí tohoto světa, jakou je záchrana přírody před zpustošením?

Svět se prý nedá regulovat, žádná opatření vydaná z centrálních postů EU na snížení emisí, využití alternativních zdrojů energie, ochrany prvotních zdrojů nemají smysl, vše musí zařídit neviditelná ruka trhu. Přitom minulý přínos EU právě v cílené ochraně přírody a životního prostředí se dá jen těžko popřít. A je vcelku příznačné, že jde o dodatečné funkce společenství, jimiž se EU staví nad prvotní ekonomické zájmy a hledá tak svůj význam v rovině lidské a nadčasové. Přes stálou nedostatečnost všech ekologických opatření nutno říci, že regulativy EU, jejich tlak a dotace na odsiřování průmyslových exhalací, na čističky vod a katalyzátory výfukových plynů měly pozitivní přínos. Krušné hory se začínají znovu zelenat lesním porostem, do našich řek se vracejí pstruzi, už si ani nevzpomínáme na poplachy a zákazy vycházení v souvislosti se zamořeným ovzduším našich měst výfukovými plyny automobilů.

Tím se dostávám k tématu, kterým se rozšiřuje původní smysl EU a nabírá s sebou otázky lidského života, životního prostředí a kultury. Není pochyb, že původní záměr hospodářské unie sdružující suverénní státy postupně přerůstá v nový evropský stát, v nový význam evropského prostoru, který není pouze zárukou ekonomické síly, ale připravuje půdu pro budoucí mnohoznačný život lidí bez partikulárních národních zájmů a s citem pro společné otázky lidstva. Pouze takový stát bude schopen uvádět řešení problémů globálního charakteru do reálného života a na jeho cestě mu nesmí překážet státy současné. Pouze takový stát bude schopen urychlit přechod na ekologické zdroje energie a provoz mobilních prostředků na bázi vodíku a kyslíku namísto fosilních paliv. Ze čtyř pilířů ekonomických vzniká naděje na vytvoření dalších pilířů ekologických, obecně lidských a kulturně společenských.

Prvním pilířem je určitě péče o to, co je nám všem společné a drahé, péče o přírodu. Té bude nutné podřídit mnohé z ekonomických zájmů a touhy po bohatství každého z nás. Hmotné bohatství nemůže být v budoucnu kritériem lidského štěstí, kvetoucí zahrada, jako naše vlastní prostředí k životu, však ano. Dalším pilířem musí být péče o člověka a o jeho duši. Doufejme, že postupně budou vyčleněny hmotné prostředky pro všeobecné vzdělávání mládeže na té nejvyšší úrovni, pro tvůrčí zaujetí a myšlenkový rozkvět lidí, pro duchovní zdroje, jež nebudou řízeny trhem a penězi, nýbrž vzdělanci, filozofy a kantory v tom nejryzejším založení, jinými slovy hodnotami lidské ušlechtilosti namísto hodnot konzumních. Jen tak bude dán prostor ke kulturnímu rozvoji lidí a ne k jejich spotřebnímu úpadku.

Třetím pilířem, jímž může evropský stát přispět k rozkvětu lidského života, je jeho univerzalita a potencionální netečnost k otázkám příslušnosti, vzájemnosti a uspokojení bytostných potřeb člověka. Současná sociální politika moderních států, v jejímž středu je přerozdělování zdrojů od úspěšných k neúspěšným, od silných k slabým, od snaživých k lajdákům, nuže tato politika „sociální spravedlnosti“ je jedním z hlavních důvodů úpadku kultury lidského společenství vůbec. Maximou sociálního člověka a jeho bytí není být nakrmen cizáky, nýbrž nalézt zdroje obživy a blaženosti ve společné cestě a vzájemné pomoci bližních.

Superstát velikosti evropského společenství nemůže být nositelem ani garantem nějaké univerzální kulturnosti svých občanů. Při své rozlehlosti a globálním charakteru se naprosto vymyká roli, s níž by měl určovat kulturní statky tak obrovského množství lidí a národů v celku. Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o nevýhodu, euroskeptici mohou zajásat a zvolat, k čemu stát, který nemůže dát lidem kulturu? Omyl. Na takovou funkci jsou krátké již současné národní státy. Kultura lidí nezraje tím, co se jim nabízí k použití, shora ke shlédnutí, ke spotřebě, kultura lidí je dána aktivním utvářením konkrétních společenství na společné cestě ke společným hodnotám, ke společné výchově svých potomků, kteří se dokáží obětovat pro blaho celku, zkrátka k vybudování všech zapomenutých tradic, jimiž si minulá společenství vybojovala své místo na slunci, své štěstí a život v respektu k pravidlům dobrého chování, k uchování duchovních hodnot a v úctě k moudrosti svých předků.

Kultura žádného lidského společenství se nedá přikázat nebo nastolit zákony. Každý kult, mýtus či mrav dobrý pro každého musí vyplynout ze spontánní zkušenosti reálného společenství a z reálného soužití postaveném na společném názoru a kolektivní spolupráci. Bez vzájemnosti a pocitu zakotvení jedince v celku není žádná kultura. Taková společenství však musejí být omezená, přehledná a mohou vzniknout teprve tehdy, když zmizí současné státy jako organizátoři života sociálně potřebných jedinců. V rámci globální evropské vesnice tak vznikne vakuum, prostor pro neřízené sebeutváření libovolných existenčních uskupení, regionálních celků, komunitních spolků, rodů či kmenů, které nebudou spoléhat na almužnu svého státu. Ten bude příliš veliký a příliš neschopný se postarat o jejich členy, bude proto dost důvodů začít se starat sama o sebe svobodně, odpovědně a nezávisle na státě samotném. Bude dost důvodů hledat kulturní obsah lidského života ze života samého, z lidské vzájemnosti a existenční solidarity, překročit stín současné bídy plynoucí z hmotného bohatství a individuálního přežívání v odcizeném celku organizovaném státní mocí.

Posted in Geopolitika

Interview s Jaredem Taylorem, vydavatelem American Renaissance

jared taylorJared Taylor se narodil v Japonsku (1951), kde žil do svých 16 let. V roce 1973 absolvoval Univerzitu v Yale (BA, filosofie), v roce 1978 pak Institut d’Etudes Politiques de Paris (MA, Mezinárodní ekonomika). Ovládá francouzštinu a japonštinu, kterou vyučoval na letní škole Harvardské univerzity. Před rokem 1990 byl redaktorem ve Washington Times (1974 – 1975), poté redaktorem počítačového časopisu PC Magazine (1983 -1988).

V současné době žije v Oaktonu ve státě Viriginia a je vydavatelem časopisu American Renaissance (vychází od roku 1991) a prezidentem New Century Foundation. Před těmito angažmá působil rovněž i v redakční radě časopisu The Occidental Quarterly a byl ředitelem think-tanku National Policy Institute.

Jared Taylor je autorem těchto knih:

Shadows of the Rising Sun: A Critical View of the Japanese Miracle (WilliamMorrow & Co., 1983, 336 pp.)

The Tyranny of the New and Other Essays (Kinseido Publishing, Tokyo, 1992, 89 pp.)

Paved With Good Intentions: The Failure of Race Relations in Contemporary America (Carroll & Graf, 1992, 416 pp.)

The Real American Dilemma: Race, Immigration, and the Future of America (New Century Books, 1998, 139 pp.)

A Race Against Time: Racial Heresies for the 21st Century (New Century Books, 2003, 331 pp.)

Jeho články a eseje byly publikovány v různých významných periodicích – Wall Street Journal, Los Angeles Times, Chicago Tribune, Baltimore Sun, Washington Star, San Francisco Chronicle, Boston Globe, National Review, Chronicles, Mankind Quarterly, Washington Post, Occidental Quarterly, Journal of Political, Social, and Economic Studies.

Délský potápěč: Můžete nám prosím představit časopis American Renaissance? Kdy byl založen a jaká myšlenka stála u jeho zrodu?

American Renaissance vychází od roku 1989. Jeho záměrem je hájit oprávněné zájmy bílých nejen ve Spojených státech, ale i po celém světě. Kterákoli jiná rasová či národnostní skupina neváhá upřednostňovat vlastní zájmy – někdy přímo na náklady bílých – avšak jen od bílých se očekává, že se budou chovat tak, jako by neměli vůbec žádné legitimní zájmy.

Přistěhovalci ze zemí Třetího světa proudí do mnoha bílých zemí a přetvářejí je způsoby, které nejsou po chuti původní populaci. To musí skončit. Bílí potřebují a zaslouží si svoje domoviny (homelands), v nichž jsou jasně ve většině a kde je jejich kultura normou.

Prosazování těchto stanovisek a zkoumání dalších (s rasou souvisejících) otázek bylo důvodem proč jsme založili American Renaissance.

Délský potápěč: Vycházejí nějaké podobné časopisy ve Spojených státech? Můžete nám popsat postoj společnosti a politických kruhů k nim (včetně AR) v době neustále vzrůstající “politické korektnosti”?

Ve Spojených státech existuje jen velmi málo časopisů věnujících se zájmům bílých. Většině Američanů bylo vtloukáno do hlav, že preferování společnosti ostatních bílých a hrdost na vlastní rasu a kulturu je “bílá nadřazenost” nebo “rasismus”. Tyto absurdní a nebezpečné názory hluboce zakořenily v USA prostřednictvím univerzit, církví, politiků a médií.

Lidé jakékoli jiné rasy ve Spojených státech považují za normální spolupráci mezi sebou, aby zvýšili svůj počet a vliv. Jenom od bílých se očekává, že budou “oslavovat různorodost” (celebrate diversity), to znamená oslavovat svůj klesající počet a vliv.

Délský potápěč: Řekněte nám prosím něco o vašich plánech do budoucna..

Pomocí našich publikací, konferencí a webových stránek www.amren.com se pokoušíme ovlivnit tolik lidí, kolik je možné.

V tomto konkrétním historickém okamžiku je nejdůležitějším úkolem bílých Američanů zastavit masové přistěhovalectví do této země. Při současné úrovni přistěhovalectví budou bílí redukováni na početní menšinu od roku 2040. Což by bylo pro náš lid katastrofou a my použijeme všech čestných způsobů, abychom tomuto zabránili.

Vítáme spojenectví se všemi bílými lidmi po celém světě, kteří sdílejí naše zájmy na přežití naší rasy a kultury.

Se srdečnými pozdravy

Jared Taylor, American Renaissance

Posted in Rozhovory

Interview with Jared Taylor, the editor of American Renaissance

american renaissance
American Renaissance

American Renaissance is a monthly magazine that has been published since 1991. It has been called “a literate, undeceived journal of race, immigration and the decline of civility.” Many consider it America’s premier publication of racial-realist thought.

Who We Are
American Renaissance and its web page are run by Jared Taylor, Stephen Webster, Ron Neff, and George McDaniel.

What We Believe
Race is an important aspect of individual and group identity. Of all the fault lines that divide society — language, religion, class, ideology — it is the most prominent and divisive. Race and racial conflict are at the heart of the most serious challenges the Western World faces in the 21st centur
y.

The problems of race cannot be solved without adequate understanding. Attempts to gloss over the significance of race or even to deny its reality only make problems worse. Progress requires the study of all aspects of race, whether historical, cultural, or biological. This approach is known as race realism.

jared taylorDelian diver: Can you please introduce us the project of American Renaissance? When did it start and which idea was it led by?

JT: American Renaissance has been publishing since 1989. It’s purpose is to speak for the legitimate interests of whites, primarily in the United States, but around the world. Every other racial and national group does not hesitate to advance its interests–sometimes directly at the expense of whites–but whites are expected to act as if they have no legitimate group interests at all.

Immigrants from Third-World countries are pouring into many white countries and transforming them in ways not to the liking of the original populations. This must stop. Whites need and deserve homelands where they are clearly in the majority and where their culture is the norm.

It is to promote these views and to explore other race-related issues that we founded American Renaissance.

Delian diver: Have there been any other magazines of this kind published in the United States? How can you describe current attitude of public and political circles to such periodics (including AR) in the era of spreading political correctness?

JT: There are very few magazines in the United States devoted to the interests of whites. Most Americans have been taught that for whites to prefer the company of other whites and to take pride in their race and culture is “white supremacy” or “racism.” This absurd and dangerous view has taken deep root in the United States, promoted as it is, by universities, churches, politicians, and the media.

People of every other race in the United States consider it normal to work together to increase their numbers and influence. Only whites are expected to “celebrate diversity,” that is, to celebrate their own declining numbers and influence.

Delian diver: Please, unveil us your plans for the future..

JT: We plan to reach as many people as possible, through our publications, our conferences, and our web site, which is www.amren.com

At this point in history, the most important task for American whites is to stop mass immigration to this country. At current rates of immigration, whites will be reduced to a numerical minority by the year 2040. This would be a catastrophe for our people, and we are using every honorable means to prevent this from happening.

We also welcome ties with whites everywhere in the world who share our concerns about the survival of our race and culture.

Warm regards,

Jared Taylor, Editor, American Renaissance

Posted in Rozhovory

Zemřel Arthur C. Clarke

V noci z úterý na středu 18.3 2008 zemřel na Srí Lance světoznámý sci-fi autor, autor mnoha bestsellerů a více jak 100 titulů z oblasti vědecko-fantastické literatury. Jeho předností byl určitý „vhled“ do problematiky. Spisovatel měl titul z fyziky a z matematiky a už v roce 1945 přišel s ideou geostacionární družice. Od roku 1946 byl předsedou Britské meziplanetární společnosti. Přišel i s ideou uplatnění jaderné hlavice v balistické raketě a v knize Rajské fontány rozvíjel ideu výtahu kosmu.

Clarke se proslavil zejména románem „Vesmírná odyssea“, který byl zpracován a jehož samotné filmové zpracování svou netradičností a snahou držet přísnou dikci a předlohu díla, které bylo předlohou, předčilo ostatní konkurenty v žánru. Z jeho dalších románů jmenujme například „Setkání s Rámou“, „Konec dětství“, „Světlo země“, „Proti pádu noci“, „Rajské fontány“, nebo „Kladivo boží.“

Byl též autorem mnoha povídkových sbírek, zmiňme například „Zprávu o třetí planetě“, „Směr času“, „Výprava na zemi“, „Konec dětství“, či sbírku „Hlídka“.

Clarke zemřel na následky dlouhodobých problémů s dechem, ve věku požehnaných 90 let.

Posted in Politika

Srbská revolta proti globálnímu (super)řádu

Stejně tak nelze ale na druhou stranu nepostihnout snahu o vytvoření globální hegemonie, podporované současnou vládou USA a na ní napojenými intelektuálními kruhy.

Problémem tedy není „balkánská povaha“, „rusofilství“, „šovinismus“ a proto nepokoje, jádro problému tkví ve snaze uplatnit globální supremaci v problémových oblastech a z toho logicky vyplývají škály reakcí, které se v tváří tvář frustraci z rozpadu tradičních vazeb a suverenity rozhodování ve prospěch mašinérie globálního super-řádu projevují různorodým, více, či méně akceptovatelným způsobem.


Balkán zažívá v současné době velice bouřlivé období. Přibližně měsíc po vyhlášení kosovské nezávislosti bouřlivá a neklidná situace dostoupila svého vrcholu, když se mezinárodní jednotky KFOR ocitly pod křížovou palbou srbských ozbrojených oddílů a demonstrantů.

Páteční obsazení budovy mise OSN v Kosovské Mitrovici Srby skončilo v pondělí nad ránem, kdy byli Srbové, kteří budovy ovládali zatčeni a vyvedeni v poutech. Na konvoj policejních antonů, který zatčené odvážel zaútočil dav vzbouřených Srbů kameny a lahvemi. Byly použity i podomácku sestrojené výbušniny a střelné zbraně. Celkem bylo zraněno asi dvaadvacet polských a čtrnáct ukrajinských policistů.

Neuvážené a zbytečné jednání ze srbské strany však nemůže být odděleno od politického kontextu. Nelze ospravedlňovat útoky střelnými zbraněmi na mezinárodní vojáky, provádějící hlídkovou službu, nelze souhlasit se zapalováním ambasád a ohrožováním životů nevinných lidí za kroky jejich vlád.

Stejně tak nelze ale na druhou stranu nepostihnout snahu o vytvoření globální hegemonie, podporované současnou vládou USA a na ní napojenými intelektuálními kruhy. Problémem tedy není „balkánská povaha“, „rusofilství“, „šovinismus“ a proto nepokoje, jádro problému tkví ve snaze uplatnit globální supremaci v problémových oblastech a z toho logicky vyplývají škály reakcí, které se v tváří tvář frustraci z rozpadu tradičních vazeb a suverenity rozhodování ve prospěch mašinérie globálního super-řádu projevují různorodým, více, či méně akceptovatelným způsobem.

Současná politika Spojených států znásilňuje a ničí mnohé, tvoří málo. Maximální ironií je fakt, že podkopává bezpečnost nejen ve světě, nýbrž především vlastní. Jejím cílem není „boj za civilizaci“, „lidská práva“, či „rovnováhu v regionu“. To jsou všechno jen zástupné modely, které do jisté míry plněny být nemusí, nebo také mohou, ale jejich finální podoba je determinována vždy jedním zásadním fenoménem – tím je Pax Americana, úsilí o americkou hegemonii ve světě.

Neokonzervativci, přesvědčeni o univerzalistickém poselství „vyšší“ americké demokratické kultury a nutnosti toto poselství šířit do světa, ve spojení s pro-válečně naladěnými pravými i levými liberály a zástupci amerických zbrojařských koncernů ustavičně balamutí okolí i svět a jejich taktika jim zatím pokaždé vychází. Nejinak tomu je, bohužel, i v případě Kosova.

Není pochyb o tom, že historie Balkánu byla zejména ve 20. století velmi pohnutá a tragická. Není pochyb o tom, že se zde mnoho stran dopustilo odporných a neakceptovatelných masakrů. Nelze pochybovat o tom, že režim Slobodana Miloševiče páchal zločiny. Co však lze stoprocentně zpochybnit, jsou argumenty, které mezinárodní společenství s USA (ovládanými lidmi, jejichž hlavní cíl není mír a lidská práva, nýbrž vlastní hegemonie) v čele použilo a používá při řešení mezinárodních palčivých otázek, jednou z nichž je právě dnešní Kosovo.

Stejně jako se v Iráku nenašly ZHN, jako se neprokázalo spojenectví mezi Husajnovým režimem a islámskými teroristy, ukázaly se i důvody, kvůli kterým USA v roce 1999 iniciovaly útok na Jugoslávii (válku, kterou Kongres nikdy neschválil) liché. Nejinak tomu je i se současnou podporou albánského separatismu. Americkým neokonzervativcům a americkým politikům, řídících se jejich radami, se náramně hodí, jak vyhlášení kosovské nezávislosti rozdělilo Evropu a udělalo v očích jasných odpůrců z kosovských Albánců obětní beránky. Nejde primárně o kosovskou nezávislost, ale o další metu posílení nadnárodní, globální vlády, pod taktovkou USA. Spojené státy tak využívají národních identit a politických vyjádření jejich obrany důmyslně ve vlastním zájmu, když je jednotlivé štvou proti sobě. A jak známo, třetí se vždy směje.

Odmítnutí dalších zbytečných násilností a uvržení Balkánu do víru etnických čistek a genocidiích válek by mělo jít ruku v ruce s odmítnutím nadvlády globálního řádu, podporovaného USA. Toho lze nejlépe dosáhnout snahou o absenci jednoho hegemona na evropské půdě.

Posted in Geopolitika

Z brevíře disidenta II.

K URČENÍ NEPŘÍTELE:

Nositelem “nepřátelských” ideologií jsou tedy intelektuálové, stavící se z nějakého důvodu mimo národní i etnickou pospolitost (projevují se a vyjadřují, viz post-modernistický newspeak, jako cizí skupina). Ekonomický liberalismus, rovněž nadnárodní, je podporuje tam, kde mu to přináší prospěch (zisk). Benoist: „Rétorika lidských práv nemá jiný cíl, než zlomit protiglobalizační odpor a otevřít nové trhy.“ Politické zájmy národních vlád jsou tu – snad s výjimkou právě USA či Izraele – nanejvýš submisivním partnerem. Levicový antiglobalismus pak hlavně adrenalinovou zábavou jeho mladých aktivistů.

1) KDO systematicky zamlčuje nebezpečí vyplývající z kulturních odlišností?
Vždyť mezikulturní komunikace není snadná ani v nezávazném styku, natož v trvalém sousedském soužití! V mnohých evropských městech tak vznikly mezi afro-semitskými migranty a domácím obyvatelstvem nepřekročitelné propasti. Tisíce Čechů je mělo možnost vidět!

2) KDO je tedy chce nadále mást novodobým slovníkem „tolerance“ a „relativních hledisek“ („všechny způsoby života jsou si rovné a zasluhují stejnou zákonnou ochranu“)?
Od kulturního relativismu je krůček k relativismu morálnímu!

3) KDO bezostyšně opakuje, že národ je jen imagined community (Judson)? Že „základky mají učit multikulturně (Czechkid)“?

4) KDO s jistotou hlásá, že „migrační klid v Česku nepotrvá věčně“, že „cizince prostě potřebujeme“, neboť „jejich podíl je hluboko pod absorpční kapacitou společnosti?

5) KDO nesmyslně tvrdí, že ghetta nevytváří mentalita a od ní odvozená kultura jeho obyvatel, nýbrž že je to až ghetto, které formuje své obyvatele?

6) KDO staví do popředí otázku ochrany rostlinných a živočišných druhů, jejich biotopů, ale k ochraně vlastního druhu, jeho kultury a teritoria buď mlčí, nebo je svou činností dokonce poškozuje?

Patrně jen ten, kdo se necítí být jejich součástí… Je důležité, že se děti učí chránit přírodu, je neomluvitelné, že se neučí chránit samy sebe (naprostá nepřipravenost, s jakou naše dívky a mladé ženy vstupují do mezietnických vztahů a manželství, je pouhá špička ledovce této ideo-diverze)!

7) KDO burcuje k boji proti globálnímu oteplování, ale ignoruje bezprostřední nebezpečí plynoucí z kolapsu burzovní turboekonomiky s její téměř naprostou provázaností?
Jsou oblasti, v nichž je mlčení spoluvinou!

8) KDO degraduje vlastenectví na „poslední útočiště padouchů“, přitom však podporuje různé agresivní a úchylné menšiny?
Mysleme na dětské oběti této zrůdné agitace!

9) KDO okřikuje a ironizuje „konzervativní moralisty“, že nemají právo určovat, co je dobré a co je špatné?
Diktovat zřejmě smějí jen ti, kdo financují podrývání našich biologických instinktů a etických hodnot.

10) KDO nebo co vyrábí všechny ty „uznávané nezávislé odborníky“, „nezávislé pozorovatele“ a „experty na vše“, kteří pod chabým pláštíkem odbornosti vedou jako krysaři celé národy do katastrofy?
Jedince, kteří se neštítí „vědeckými“ principy „neutrality hodnot“ omlouvat svou destruktivní činnost, namířenou proti duchovnímu i fyzickému bytí společností, z nichž vyšli?

11) KDO má prostředky vytvářet pomocí médií a pochybných průzkumů, které nejsou ověřitelné, iluzi „veřejného mínění“?

12) KDO má možnost vnucovat významy, filtrovat poznání a spoléhat se na to, že mediálně viděné, slyšené a čtené převáží osobní, každodenní žitou skutečnost a zkušenost?

Kdo má tedy monopol na to, co do politiky patří (např. registrované partnerství), a co ne? Kdo tvoří onen malý okruh lidí? Prezident Klaus ho kdysi definoval jako „nesmírně vlivnou intelektuální skupinu nadnárodního elitářského aktivismu, jejíž univerzalismus, mesianismus a internacionalismus se opírá o feminismus, pacifismus, ekologismus a hlavně humanrightismus.“ Bohužel už nevysvětlil, proč je tak vlivná. Stojí za ní totiž zájmy (a prostředky) jeho nedotknutelné modly – ekonomického liberalismu.

Důležité je tu slůvko „nadnárodní“, bylo by nesprávné ztotožňovat výše uvedené –ismy výhradně s USA, naopak, většina amerických vlastenců poukazuje na to, že ve skutečnosti se v americké společnosti objevily až s jistou předválečnou i poválečnou intelektuální evropskou emigrací (Buchanan); když se ovšem agenda lidských práv osvědčila jako nejúčinnější trojský kůň v boji amerického imperialismu se sovětským, stala se trvalým nástrojem k úspěšnému prosazování jeho zájmů (viděli jsme to na Balkáně, na Ukrajině, u nás, uvidíme to v Bělorusku, o „třetích“ zemích nemluvě).

Nositelem těchto ideologií jsou tedy intelektuálové, stavící se z nějakého důvodu mimo národní i etnickou pospolitost (projevují se a vyjadřují, viz post-modernistický newspeak, jako cizí skupina). Ekonomický liberalismus, rovněž nadnárodní, je podporuje tam, kde mu to přináší prospěch (zisk). Benoist: „Rétorika lidských práv nemá jiný cíl, než zlomit protiglobalizační odpor a otevřít nové trhy.“ Politické zájmy národních vlád jsou tu – snad s výjimkou právě USA či Izraele – nanejvýš submisivním partnerem. Levicový antiglobalismus pak hlavně adrenalinovou zábavou jeho mladých aktivistů.

Definice nepřítele proto zní:

a) NEPŘÍTEL JE TEN, KDO PŘINÁŠÍ „CHAOS“

– kosmopolitní, multikulturalistický, homosexualistický, genderistický, humanrightistický, protinárodní intelektualismus, ti, kteří v menšinách objevili svůj nový „proletariát“, jemuž jsou schopni slíbit cokoliv + islám a imigranti z třetího světa se svou etno-kulturní odlišností

b) A TEN, KDO HO TOLERUJE

– ekonomický a politický liberalismus, systém až příliš vycházející vstříc našim slabostem a neřestem, který „chaos“ podporuje a využívá tam, kde z něho profituje (včetně organizovaného zločinu se zbraněmi, drogami a prostitucí), současně se ho však pokouší kontrolovat (zákazy, cenzura, „teledohled“ všudypřítomných kamer, slídění na internetu atd. atd.); svůj „řád“ tak vlastně zakládá na etablovaném nepořádku! (Benoist)

Stará koalice, kterou už dávno před II. světovou válkou prohlédli lidé jako Julius Evola, Gottfried Benn, Hermann Keyserling, Pierre Drieu La Rochelle či Giovanni Gentile, když v tehdejším komunismu a liberalismu spatřovali „dvě strany falešné mince“.

Sluší se v této společnosti citovat i definice Carla Schmitta, v souvislosti s kolonizací Evropy národy třetího světa podivuhodně aktuální:

“Extrémní případ konfliktu mohou rozhodnout jen sami zúčastnění mezi sebou; zejména může každý z nich jen sám rozhodnout o tom, zda jinakost cizince znamená v konkrétně existujícím konfliktu negaci vlastního způsobu existence, a zda se proto proti ní vystupuje nebo bojuje, aby byl zachován bytostně vlastní způsob života.”

…nepřátelství… je bytostnou negací jiného bytí.
(Obyvatelé Paříže, Rotterdamu nebo Berlína o tom ví své).


“Jestliže část národa prohlásí, že už žádného nepřítele nezná, pak se podle okolností staví na stranu nepřátel a pomáhá jim…”

(Vyhnou se i tentokrát politické zodpovědnosti?)

Posted in Dějiny ideologií, Historie, Kultura, Politika

Patrick Buchanan: Návrat etnického nacionalismu

Skutečně bychom se měli zaměřit na vlastní situaci. Podle nejnovějších výzkumů a výpočtů, bude za padesát let žít na území Spojených států 127 milionů lidí hispánského původu, což bude více než trojnásobek nynějšího stavu. Přibude navíc více než 100 milionů nových imigrantů. Žádný jiný národ nestojí před vážnější hrozbou rozmachu entického nacionalismu, než Spojené státy.

Prezident Bush nedávno při své návštěvě Afriky vyjádřil politování nad genocidou ve Rwandě v roce 1990 a bránil své rozhodnutí nevyslat do oblasti Dárfúru americké oddíly a odsoudil etnické čistky v Keni.
Jak známo, po zfalšovaných volbách byla zahájena rozsáhlá etnická čistka, již padli za oběť příslušníci dominantního kmen „Kikyuové.“ Obyvatelé jsou rozděleni a navzájem se masakrují na základě „hranic krve a půdy“.

Ve shodě s názvem článku na titulní stránce aktuálního čísla časopisu Foreign Affairs „My a oni: Vzrůstající síla etnického nacionalismu“, mohou být Spojené státy snadno usvědčeny z toho, že ve třetím světě podporují etnické války , které trhají tamější země stejně tak, jako se v Evropě počalo dít ve 20. století a co tam pokračuje dodnes.

Etnonacionalismus, píše profesor Jerry Z. Muller z Katolické univerzity, hrál postupem času stále stěžejnější roli v moderní historii jako společné uvědomění a uvědomování si vlastní identity. Procesy jím vyvolané, nutně vedly a vedou často k násilné separaci jednotlivých etnických skupin.
Obyvatelé Západu se zjevně ze své historie příliš nepoučili

Muller dále píše:

„Vlivný mýtus 20. století evropské historie učí, že nacionalismus vedl dvakrát ke světové válce, jednou v roce 1914 a znovu v roce 1939.“

Příběh má své pokračování. Evropané dospěli k tomu, že nacionalismus je nebezpečný a postupně jej zavrhli. V poválečné době vytvořili sít mezinárodních institucí, vedoucích v konečném důsledku k ustanovení Evropské unie.
Muller zápasí s mýtem, podle kterého na starý kontinent přišel mír po triumfu etnického nacionalismu, poté, co se Evropané „roztřídili“ a každé etnikum nalezlo „svůj domov“.

Počátkem 20. století figurovaly v Evropě tři multietnická říše: Osmanská, Ruská a Rakousko-Uherská. Balkánští etnonacionalisté se odhodlali k akci jako první. První světová válka podnítila Srby k tomu, odtrhnout Bosnu od Rakouska-Uherska. Po čtyřech letech jatek Srbové uspěli. Etnonacionalismus v Evropě triumfoval.

Po zániku Osmanské říše podnítil etnonacionalismus vznik Turecka a etnické přesuny obyvatel mezi Ankarou a Aténami. Arméni byli z Turecka vyhnáni a dokonce byl učiněn pokus o jejich smazání z povrchu zemského. Na troskách Ruského impéria a Rakousko-Uherska se zrodilo Finsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Polsko, Československo a Jugoslávie. Později ale jednotlivé národnostní menšiny pocítily touhu po vlastním státě, nebo po připojení se ke svým příbuzným, od kterých byli odloučeny.

V Polsku to byli Ukrajinci, Němci, Litevci a Židé. V Československu tvořili polovinu obyvatel Němci, Slováci, Maďaři, Poláci, Rusíni a opět Židé. V Jugoslávii byli Slovinci, Chorvaté, bosenští Srbové, Makedonci, Černohorci a Albánci.

Adolf Hitler se během druhé světové války pokusil sjednotit veškeré obyvatelstvo německé národnosti do jednoho „etnického domu“ Tak anektoval Rakousko, a požadoval odtržení Suder, zesiloval tlak na Polsko, aby navrátilo Německu „ztracené město Danzig“ a po Litvě přístav Memel a přilehlé oblasti.

Druhá světová válka urychlila nejhorší možný scénář ze všech.
Evropští židé, bez vlastní národní domoviny, zahynuli, nebo utekli do nově vytvořeného státu – do Izraele. Němci žijící v baltských státech, Polsku, Československu, ale i na Balkáně byli vyštváni v jednom z nejbrutálnějších odsunů v historii, kdy bylo ze svých domovů násilně vyhnáno mezi 13-15 miliony Němců, z čehož celkem dva miliony následkem a během odsunu zahynuly.

Po konci druhé světové války byly evropské národy tak etnicky čisté, jako nikdy. Ovšem za cenu potoků krve.

O 45 let později, po skončení studené války, se rozpadly zbývající multinárodní státy – Sovětský svaz, Československo a Jugoslávie, výsledkem čehož byly více než dva tucty nových národních států – všechny byly založeny na etnonacionalismu.

Jak argumentuje Muller, etnický nacionalismus může být skutečně předpokladem liberální demokracie. Koneckonců ve chvíli, kdy evropské kmeny vytvořily homogenní národní státy, zavládl na chvíli mír a porozumění. Co se však stalo koncem 20. století v Evropě, může být předzvěstí k tomu, k čemu může dojít v Latinské Americe, na Středním východě, v Africe a v Asii.

V Číně dlouhodobě vzdorují asimilaci Mongolové a Tibeťané. „Tatarstán“, neformální soubor několika zakavkazských oblastí, může být do budoucna velkým problémem pro Rusko a do jisté míry jím je už dnes. Na Balkáně je podobnou horkou půdou Kosovo. Srbové navíc nyní mohou napodobit Albánce a žádat odtržení části území Bosny a Hercegoviny.

Američané, jak píše Muller, nahlížejí na etnonacionalismus jako na stěžejní ideu, a to jak po intelektuální, tak i po morální stránce. Sociální vědci vynakládají velké úsilí na to, aby prokázali, že etnický nacionalismus není produktem přírody, nýbrž kultury.

„Ale nikdo z nich nemůže etnický nacionalismus ignorovat a nebrat v potaz“, dodává Muller.

Skutečně tomu tak je, stačí když se podíváme na vroucí etnickou situaci baskickým regionem ve Španělsku počínaje, Belgií, Bolívií, Bagdádem pokračuje a konečně Bejrútem konče. Možná by pro Ameriku bylo nejlepší, aby se vzdala toho, aspirovat na rozhodující úlohu a užívání síly v záležitostech, týkajících se etnických problémů mimo Spojené státy.

Skutečně bychom se měli zaměřit na vlastní situaci. Podle nejnovějších výzkumů a výpočtů, bude za padesát let žít na území Spojených států 127 milionů lidí hispánského původu, což bude více než trojnásobek nynějšího stavu. Přibude navíc více než 100 milionů nových imigrantů. Žádný jiný národ nestojí před vážnější hrozbou rozmachu entického nacionalismu, než Spojené státy.

Obrať svůj pohled k domovu, Ameriko.

Zdroj: Osobní stránky autora

Posted in Politika

Stop konzumu radikálně aneb problém lidské populace bez servítků

Plané je mluvit o konzumu jako o dekadenci lidských hodnot, pokud neřekneme, o jaké hodnoty jde a jaké hodnoty jsou toho opakem. Mluvit jen o míře spotřeby každého z nás, ženoucí lidstvo do záhuby, je mlácením prázdné slámy, pokud zavíráme oči před lidskou populací, s níž je ona míra v přímé úměře. Současná konzumní společnost bude překonána, pokud se přestaneme rozmnožovat a zásadně tak zredukujeme svůj počet. Jediný přijatelný způsob plození je takový, který nebude spoléhat na genetický pár rodičů, nýbrž bude nesen v širším kolektivním duchu, vědomím kmene, radou starších, slovy pohansky přirozeným společenstvím, jemuž budou děti mateřským darem, kolektivním bohatstvím i společným vlastnictvím. Příroda potom jediným kultem uctívání a objektem nejvyšší péče.

Lidé mají své potřeby a ty uspokojují spotřebou potravin a věcí podle své žádosti. Je zbytečné kázat omezte či zastavte svoji spotřebu a týmiž ústy říkat živte se usilovnou prací, zapojte se do výrobního procesu, podporujte rozvoj nových technologií, uplatněte své schopnosti ve jménu pokroku, většího blahobytu, produkujte stále nové a dokonalejší věci k lidskému užitku, buďte snaživí a hledejte špičkové uplatnění, buďte úspěšní a zvyšujte svou životní úroveň. Jedno vylučuje druhé, bez konzumu není trh, bez trhu není podnikatelské prosperity. Svět se do současného stavu tržní ekonomiky vyvinul spontánně, svůj konzumní styl života si vydupal proti všem vizím a ideologiím, které měly nastolit nekonzumní a rozumné uspořádání lidského života. Zdá se, že není jiné cesty.

Problém bude asi někde jinde. Každý živočišný druh má snahu maximalizovat svoji existenci. Názorným příkladem jsou kobylky. Množí se, dokud je co spásat, v mračnech napadají žírné pastviny a zanechávají po sobě spoušť. Pokud se jedná o běžný živočišný druh, příroda si najde cestu, jak jeho expanzi udržet v mezích, jak nastolit novou rovnováhu. U zvlášť progresivního a dominantního druhu má jeho maximalizace za následek kolaps celých ekosystémů. Ten obvykle končí úplnou záhubou dominantního druhu samotného a s ním bohužel i části života a přírodních světů s ním spojených. Dinosauři ve svém vývoji maximalizovali nejen svůj počet, ale i objem. Čím větší a robustnější byli, tím měli větší převahu a šanci obstát v konkurenci. Stáda obludných monster spásala megatuny zeleně a ve své spotřebě ničila vše, co mělo ještě šanci vyrůst. Nikdo dneska pořádně neví, jaká katastrofa způsobila vyhynutí tak rozšířené a úspěšné živočišné formy, jisté je jen to, že byla neodvratná. Příroda si po dalších miliónech let našla novou cestu. Obnovila se v nových formách a život kvetl na zemi do chvíle, než přišel nový dominantní druh, stejně progresivní a stejně bezkonkurenční jako dinosauři. Tím druhem je člověk.

Není pochyb, maximalizace lidského druhu v mnohém připomíná dinosaury, a lze očekávat, že člověk a současný svět, podobně jako dinosauři, skončí. Jediná šance pro člověka je, že začne používat schopnosti, která dinosaurům chyběla, totiž vysoce rozvinuté inteligence, rozumu, jímž obrátí běh vývoje opačným směrem, od maximalizace k redukci, od růstu k uměřenosti, od technologické síly k jednoduchosti, od blahobytu k smysluplnému bytí. Jak je ovšem možné takový obrat zajistit? Samozřejmě změnou myšlení, přehodnocením všech hodnot. A na prvním místě jde o hodnoty vzešlé z převahy resentimentu a přetavené do norem křesťanské sociální etiky. Tyto hodnoty přivedly lidstvo k současné dekadenci života, k nepochopení smyslu života vůbec. Na druhém místě jde o hodnoty související s populací. Postoj k lidské populaci je tím kamenem úhelným, kterým se může změnit zničující efekt lidské expanze. Populace je fenomén vlastní každému z nás. Změna reprodukčních mechanismů je plně v našich rukách. Nové chápání smyslu plození a reprodukce může přinést obrat již za dvě generace. O jaké hodnoty jde konkrétně?

Už slyším ty projevy posvátného hněvu všech soucitně laděných moralistů, když řeknu, že především je třeba vymýtit vše, co třeba jen z dálky zavání kultem mateřství či kultem dítěte. Už vidím současné ženy, jak se jim rudě mlží zrak, když pozvednu apel proti jejich libovůli plodit děti. A přesto, jak nepřípustné z hlediska lidské budoucnosti je přivádět na svět děti, pro něž nenacházíme žádný výchovný cíl, pro něž nemáme vytvořeno žádné lidské společenství, se kterým by se mohly identifikovat, jehož kulturu a hodnoty by mohly převzít. Jak nesmyslné a neodpovědné je plodit potomky pro potřeby páru rodičů, z pouhé touhy a neduživosti nukleární rodiny. Mělo by být nepřípustné dovolit ženě rodit děti tam, kde jedinou příčinou, proč vůbec spatřily světlo světa, je ona sama, její touha po závislé bytosti, či pouhá sexuální potřeba otce. Takové děti je lépe nemít.

Narozený kojenec je sám o sobě zvířecká bytost, pouhá položka potravinového řetězce. Z hlediska lidského rodu nemá žádnou hodnotu, pokud není předurčen jako vklad do společenství, které by dávalo jeho životu smysl, za jehož hodnoty by se ve svém růstu směňovalo, pro jehož uměřený a s přírodou harmonický rod by se utvářelo. Každý zdravý kmen lidské populace minulosti střežil svůj počet v poměru ke zdrojům vlastní obživy a odebíral děti z vlastnické moci svých matek, jakmile to bylo možné, jakmile mohly postrádat mateřský prs své rodičky. Jak je možné plodit děti tam, kde sami rodiče nemají pojem o smyslu vlastního života? Když nedohlédnou dál, než k zajištění svých individuálních a materiálních potřeb? Když pro své děti nevidí žádnou kolektivní budoucnost? Jak mohou nějaký smysl existence dát svým potomkům? Dítě jako blíženec ženy, jako její sociální záštita, jako lék jejího odcizení, aby se necítila tak osamělá a zbytečná. Dítě jako důvod k soudržnosti manželského páru, jako liché pouto jejich vzájemnosti. Plození jako přenos vlastní nedostatečnosti na bytí, jež je samo sobě účelem. Jak ubohé, jak slabomyslné, jak zvrácené!

Současná vláda konzumu bude překonána, pokud se přestaneme rozmnožovat a zásadně tak zredukujeme svůj počet. Jediný přijatelný způsob plození je takový, který nebude spoléhat na genetický pár rodičů, nýbrž bude nesen v širším kolektivním duchu, vědomím kmene, radou starších, slovy pohansky přirozeným společenstvím, jemuž budou děti mateřským darem, kolektivním bohatstvím i společným vlastnictvím. Příroda potom jako nadřazené universum jediným kultem uctívání a objektem nejvyšší péče. Pokud taková společenství neexistují, je rozmnožování lidí pustým zamořováním životního prostředí. A co problém stárnoucí populace, kterou nebude mít kdo živit? Toto trauma důchodců bez zaopatření pomine po dvou generacích. Mizivá daň za životaschopnou budoucnost lidského druhu. Plodit děti proto, aby měl ve stáří na nás kdo vydělávat, odpovídá mentalitě těch nejprimitivnějších kmenů v dějinách lidské evoluce.

Posted in Politika

Znovuzrození pohanské myšlenky?

Je-li tomu skutečně tak, jak v devatenáctém století napsal Friedrich Nietzsche, že „jeden“ Bůh je mrtev a sledujeme-li, že proklamovaný vítězný „rozum“ a všeobjímající liberalismus a vláda peněz a blahobytu, které měly skoncovat s dějinami a nastolit na zemi řád pokoje, blahobytu a spokojenosti, se ukázaly v celé své duševní nahotě, vnitřní prázdnosti a rozpornosti, jakmile narazily na první překážky, nepřišel čas pokusit se obnovit to, co „nikdy neumírá a věčně se rodí?“

Alain de Benoist se v úvodu své knihy „Býti pohanem“ ptá, jaký je skrytý význam figur a postav v malbách Boticelliho nebo Caspara Davida Friedricha? Jaké nadčasové kontinuum vyzařuje z jejich upřeného pohledu? Která božská síla mohla předvídat jejich pouť světem, světem, který jim dal život, který je obklopuje, ale který zároveň nedovedl plně pochopit poselství jejich skrytého smyslu? Jaký druh transcedence bude jeho spouštěcím mechanismem? Tyto a podobné otázky vedly Alaina de Benoist, jak ostatně píše, k otázce vpravdě fundamentální. Co dnes znamená „být pohanem“?

V minulosti bylo „pohanství“ vnímáno silně negativně a koneckonců pojem samotný byl a do jisté míry je i dnes pojímán silně pejorativně. Ovšem, není divu, že slovo „pohan“, „pohanství“ a jeho další variace, vzbuzují úsměv na tváří, v horším případě označování za „pomatené blouznění“, v tom nejhorším potom vedou k náboženskou morálkou ospravedlňovaným vraždám a masakrům. Kdo by chtěl být v době supermoderních technologií a postmoderního myšlení, v období zdánlivého vítězství materialismu nad lidskou duší, přesvědčení o neustálosti vědeckého pokroku, všeobecného optimismu a vidiny zlatého věku spojován s čarodějnicemi, černou magií, „primitivismem“, popřípadě uctíváním zvířat, či rostlin?

Avšak pohanství není úcta k (z dnešního pohledu) primitivním kultům a falešným modlám, ani sentimentálním tancem kolem lipové, nebo dubové ratolesti. Pohanství, pohanská idea, to jsou bohaté prameny myšlení, na nichž byla (a je) založena západní civilizace, z nichž některé byly a jsou dodnes (přes dřívější snahu katolické církve je zničit a zadupat) patrné a přítomné v mnoha aspektech lidského života, aniž si to uvědomujeme.

Dějiny „západního světa“ nezačaly narozením Krista, ani náboženství starých Evropanů nespatřila světlo světa za časů Mojžíše v poušti. Koneckonců, určité první základy toho, co jsme si navykli nazývat demokracií, nemá své počátky v osvícenství, ani v křesťanské nauce, to všechno existovalo mnoho let předtím ve starověkém Řecku ve svém jedinečném společenském kontextu (Sunič), ale nejen tam, dokonce indoevropské kmeny vždy volily svého náčelníka, krále, rexe, na veřejném kmenovém shromáždění, byla zde nezanedbatelná úloha jakéhosi poradního orgánu „rady starších“ (Dumézil) a prvek dědičnosti a odvozování legitimity z nějakého mýtu přišel až s křesťanstvím.

Pohanská myšlenka, to nejsou jen sentimentální setkávání nadšenců v rohatých přilbách Vikingů, obliba v díle J.R.R. Tolkiena, lidové trhy s léčivými amulety a napodobeninami starých pohanských symbolů. Pohanství, to je především například dědictví myšlenkového odkazu renesance 15. a 16. století, pokus oživit antickou ideu v uměleckém díle a lidové kultuře. Je to idea harmonického života a možnosti vyslovit pravou podstatu sděleného, vlastní romantismu 19. století. Théophile Gautier, francouzský romantický básník, například hovořil o helénismu jako o „duši našeho básnictví“, Louis Ménard, další z francouzských literátů té doby, s oblibou zase nazýval polyteismus „základem republikánské ideje“.

Opravdový revival pohanské myšlenky přišel s nástupem moderní literatury a přelomem 19. a 20. století. Pohanská idea přímo bila do očí z děl D.H. Lawrence, Stefana George, Knuta Hamsuna, J.R.R Tolkiena, ale také Octavia Paze, Gabriele D´Annunzia, Moellera van der Brucka, či Ernsta Jüngera.

Zájem o obrodu pramenů antického myšlení v devatenáctém století ostře kontrastoval s úsilím katolické církve znovu nalézt svou ztracenou identitu a postavení ve světě. Charakteristický postoj k návratu směrem k „pohanským ideám“ vystihuje nejlépe postoj Otce J. Gaumeho, fanatického nepřítele pohanství, který polyteismus ztotožňoval s demokracií a socialismem.

„Pohanství dalo vzniknout renesanci, ta reformaci, ta zase osvícenství, to zahájilo hrůzy francouzské revoluce a francouzská revoluce je největší morální katastrofou v lidských dějinách“.

Gaume si však ve svém příkrém hodnocení neuvědomil, že hodnoty osvícenství nevznikly z „pohanské vzpoury proti katolickému ordo“, nýbrž z laicizace monoteistických, křesťanských myšlenek. Ostatně jak tvrdí sociolog Maffesoli a ve shodě s ním A. de Benoist, některé osvícenské myšlenky, které ve svém důsledku vedly k zabsolutizování hodnoty lidského rozumu, stejně jako rovnostářství (a později vyústily v krvavé totalitarismy 20. století), jsou jen laickým odrazem absolutní víry v Boha, rovnosti všech lidí před Bohem a obé, jak „revoluční“ tak křesťanské monoteistické, ideje produktem stejného univerzalistického myšlení.

Můžeme, tedy lépe řečeno, má smysl v jednadvacátém století doufat v revival „tradičních idejí“ a pokoušet se o jejich obrození? Ve světle první otázky, zda má vůbec smysl v době technologií, vlády konzumu a negace jakékoliv duchovnosti hledat prameny „esence života“ jinde, než v materiálnu, odpovídá nejlépe výrok Alaina de Benoist:

„Ne proto, abychom si hráli na operetní druidy a příležitostné Valkýry, nesnažíme se vracet zpět, nýbrž znovu se chopit nitek kultury, jež má dostatečné důvody k existenci sama v sobě. Za tvářemi bohů a herojů hledáme hodnoty a normy.“

Ale kde takové normy a hodnoty hledat? Které to vlastně jsou? Představa Pantheonu bohů, Odin, Thor, Teutatis, Svantovít, Mithra, či Varruna? Héraklés, Sigurd, Bivoj, nebo Beowulf? Nikoli výhradně. To všechno jsou osoby pro mnohého pohana nepochybně důležité, ale nevyjadřují onu pravou podstatu a esenci pohanského myšlení. Koneckonců definovat pohanství jako „víru v mnoho bohů“ je neskutečně povrchní a prázdné.

Ona právě četnost a komplementarita počtu bohů odráží do jisté míry odlišnost polyteistického myšlení od myšlení monoteistického. Podstatou „pohanské ideje“ je víra v jedinečnost individua, je to potvrzení reality „polytheismu přírody“ v praxi, polytheismus hodnot proti uniformizaci individua a „absolutní pravdě“. Nominalismus proti ideji univerzálnosti, ústící v totalitarismus. Idea protikladů a rovnováhy proti touze a snaze vytvořit sociální a lidskou jednotu a redukci jednotlivců do jednoho modelu. Pohanská myšlenka je krystalizací lidské identity.

Je-li tomu skutečně tak, jak v devatenáctém století napsal Friedrich Nietzsche, že „jeden“ Bůh je mrtev a sledujeme-li, že proklamovaný vítězný „rozum“ a všeobjímající liberalismus a vláda peněz a blahobytu, které měly skoncovat s dějinami a nastolit na zemi řád pokoje, blahobytu a spokojenosti, se ukázaly v celé své duševní nahotě, vnitřní prázdnosti a rozpornosti, jakmile narazily na první překážky, nepřišel čas pokusit se obnovit to, co „nikdy neumírá a věčně se rodí?“

Posted in Filosofie

O evropském odporu (a identitě)

Autor: Karel Veliký

Indoevropské kmeny spolu válčily odpradávna. Evropské národy také. Společná barva kůže či příslušnost ke stejné jazykové skupině ještě nezaručují stejnou politickou vůli. Dokázaly se však také sjednocovat. Táží-li se dnes někteří „mudrci“ – úplně naivně – v čem spočívá naše „evropská identita“, pak odpovídáme: především ve společných obětech proti vnějšímu nepříteli. Od řeckých států, přes říši Franků až k tureckým válkám umírali muži, abychom my mohli žít: Za etnogeopolitickou skutečnost Evropy!

Continue Reading

Posted in Historie

Moderní státy jsou poslední omyl metafyziky

fotokolaz_represeAutor: Radim Lhoták

Kdo říká, že parlamentní demokracie moderních států je nejlepší zřízení, jaké kdy lidstvo vymyslelo? Kdo může s otevřenýma očima tvrdit, že tyto státy jsou demokratické? Co přinesly lidem moderní státy dobrého? Za dobu jejich existence lidstvo prožilo největší hrůzy, nejděsivější genocidu, nejstrašnější války v celých lidských dějinách. Po dobu jejich existence nevydržela politická mapa světa ve stálém rozdělení ani souvislých padesát let. Moderní demokratické státy porodily imperialismus, nacismus, fašismus, komunismus, feminismus, stalinismus, dvě světové války a terorismus jako fenomén poslední doby.

Continue Reading

Posted in Filosofie

Netvor, ktorý odmieta zomrieť

…Neokonzervatívci po tom, čo už stihli zničiť Bushovu administratívu,majú teraz nového ochotného hostiteľa a sú nedočkaví a hotoví opäť sa dať do toho. Ako je to možné, že politickej sekte, ktorá americkým záujmom spôsobila toľké škody a ktorá už stála toľko životov, nielenže sa nič nestane, ale prežíva aj naďalej? Podľa mňa sú tu k tomu dva dôvody: hromada peňazí a očividná schopnosť zastaviť vyšetrovania, ktoré by mohli aj iných spomedzi nich umiestniť za mreže, podobne ako Libbyho alebo Franklina.

Pre neokonzervatívcov je finančný faktor rozhodne hlavnou výhodou. Paul Gottfried a iní už zdokumentovali ako Irving Kristol, Billov otec, nadviazal nutné konakty so starými konzervatívnymi peniazmi a premenil relatívne triezvych, pravicovo orientovaných filantropov na bankomaty pre exkluzívne použitie neokonzervatívnych ideológov.

Článek pokračuje zde.

Posted in Politika

Video

Knižní báze

Knihytisky.org - Knižní báze Délského potápěče

Markus Willinger – Generace identity

Guillaume Faye – Proč bojujeme (dotisk)

Guillaume Faye - Proč bojujeme
K objednání zde! ČR: Knihytisky, Náš směr SLOVENSKO: Protiprúdu

Myšlenka dne

„Moderní svět je špatný, protože je civilizovaný. Moderní filosofové tvrdí, že se jim nelíbí věčný trest na onom světě. Můžou být spokojeni. Stvořili věčný trest už zde, na tomto světě. Škvařit se navěky v pekle je samo o sobě dost zlé, ale octnout se v pekle na mírném ohni a ještě muset uznat, že teplota je snesitelná – to je přímo nesnesitelné.“ – G. K. Chesterton

Tweets

Archív