Bradburyho Chodec: Chůzí k prohlédnutí

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter4Share on Google+0Share on Reddit0Share on VKShare on Tumblr0
Ray Bradbury - The Pedestrian

Ray Bradbury – The Pedestrian

Autor: Robert M. Woods

Zasazen do městského listopadového večera roku 2053, je Chodec působivou povídkou o kráse chůze coby lidské činnosti a její nebezpečnosti v čase, kdy lidé přestali chodit, dívat se, poslouchat i myslet. Chůze „byla tím, co dělal pan Leonard Mead nejraději.“ Právě během oněch „deseti let procházení se“, „obyčejného procházení“ „každý večer hodiny a hodiny“ se Leonardu Meadovi otevřel nezkalený pohled na jeho svět. Pan Mead vlastně představuje model pro nás všechny. Je až s podivem, co všechno Leonard během svých procházek spatřil.

Pan Mead svého býval času „spisovatelem,“ ale teď – když se „časopisy ani knížky už neprodávaly“ – už nepíše. Dost možná, že Leonard psával, aby viděl – a nyní se za stejným účelem prochází. Mead žije v čase, kdy většina lidí zůstává uvnitř svých domovů s „obrazovkou.“ Během svých pravidelných procházek Leonard pozoruje, jak lidé roku 2053 bezduše prochází svými prázdnými a odcizenými životy. Jejich domy jsou popsány jako „hrobkám podobné budovy“ obývané „šedými přízraky.“ V této pustině se Mead vydává na své každodenní „pouti“ po ulicích zarostlých trávou – především z důvodu absolutního zanedbávání dalšími chodci.


Při svých cestách však nevidí jen beznaděj. Jednou se mu zdá, že zaslechl „zvuk podobný smíchu“, nakonec však dojde k závěru, že se zmýlil. I když se lidství vytrácí, Leonard zůstává člověkem, který chodí a vidí. Výjev nadšeného zaujetí se odvíjí, když čtenář následuje Meada, který „spokojeně naslouchal jemnému šelestu svých bot v podzimním listí… čas od času zvedl za chůze list, aby blíže prozkoumal jeho žilky v matném světle lamp a přivoněl k jeho vůni lehce zatuchlého rozkladu.“

V tomto světě odcizení, vymizení chůze, kde většina „vidí“ skrze své sledovací obrazovky, byla normalita definována souladem se společností nastaveným chováním a Leonard Mead se jednoduše vymyká. Jednoho večera jej zastaví policejní hlídka. Dokonce i Leonard je v šoku, jelikož policie se stala „vzácnou, neuvěřitelnou věcí; v třímilionovém městě zbýval poslední policejní vůz…“ Tento příběh, stejně jako 451° Fahrenheita, podle všeho naznačuje primát sociální a kulturní změny, za nimiž poslušně následují politické a obecní oblasti života. Jinými slovy, policie už jednoduše není potřeba (mimo skutečné výjimky jako Leonard Mead), jelikož s úpadkem gramotnosti, občanské angažovanosti a prosté konverzace už masy netvoří dobré či špatné občany – zcela totiž přestaly občany být. V tomto prázdném světě přikazuje policie Leonardu Meadovi – vidoucímu chodci – „Zůstaňte stát. Stůjte na místě! Ani se nehněte!“ V tomto světě prohřešek kalibru procházení se volá po nucené cestě do „Psychiatrického centra pro výzkum regresivních tendencí.“

Většina Bradburyho povídek v sobě snoubí temný realismus s prvky či náznaky naděje. Do této kategorie spadá i povídka Chodec. Příběh končí zmínkou o „jednom z domů“, který byl jasně rozsvícen. Byl to dům Leonarda Meada. Povídka však také končí v policejním voze, který Meada odváží do jeho nového domova. Zanechává za sebou „prázdná koryta ulic… prázdné chodníky, nehlasné a bez pohybu po celý zbytek oné chladné listopadové noci.“

Celým příběhem se vine kontrast světla a tmy. Ohledně lidí čteme o umělém světle jejich televizorů s „šedými nebo různobarevnými světýlky pohrávajících si s jejich obličeji“, na ulicích o „matném světle lamp“ a při Leonardově zatčení o „prudkém kuželu jasného světla“, kterým jej oslnila policejní hlídka. Mimo ohromujícího popisu Leonardova rozsvíceného domu se odehrávají ostatní odkazy na světlo ve formě podobenství. „Ve vzduchu se vznášel štiplavý mráz; řezal do nosu a rozpaloval plíce jako vánoční stromeček uvnitř prsou; člověk cítil studené světlo rozsvěcovat a zhasínat, všechny větve obalené neviditelným sněhem.“

Dá se říct, že Chodec oslavuje jeden z nejlidštějších počinů. Příběh nám ukazuje chůzi se všemi jejími možnosti pro zrak a – v případě Meada – se všemi jejími nástrahami v dystopickém světě. Právě chůze nutí chodce zhluboka se nadechnout – hlouběji se nadechnout života a možná jej dokonce postrkuje k hlubší reflexi viděného, slyšeného a potenciálně poznatelného.

Úvaha Roberta M. Woodse Walking to See: Ray Bradbury’s The Pedestrian vyšla na stránkách The Imaginative Conservative.

Víte, že…

Video

Knižní báze

Knihytisky.org - Knižní báze Délského potápěče

Markus Willinger – Generace identity

Guillaume Faye – Proč bojujeme (dotisk)

Guillaume Faye - Proč bojujeme
K objednání zde! ČR: Knihytisky, Náš směr SLOVENSKO: Protiprúdu

Myšlenka dne

„Moderní svět je špatný, protože je civilizovaný. Moderní filosofové tvrdí, že se jim nelíbí věčný trest na onom světě. Můžou být spokojeni. Stvořili věčný trest už zde, na tomto světě. Škvařit se navěky v pekle je samo o sobě dost zlé, ale octnout se v pekle na mírném ohni a ještě muset uznat, že teplota je snesitelná – to je přímo nesnesitelné.“ – G. K. Chesterton

Tweets

Archív