Autor: Morgoth
V poslední době jsem zaznamenal strmý narůst pesimismu a zoufalství mezi čelními představiteli „alternativní pravice“: každý jako by na svých nejrůznějších platformách hořekoval nad hnutím bez jasného směřování, jež těžce úpí pod stále drakoničtější cenzurou, ať už z rukou internetových společností, případně našich politických protivníků.
Překvapení a šok z toho, že naši nepřátelé užívají své síly k naší neutralizaci, jsou však samy o sobě známkou nedostatečně vyvinuté schopnosti pravicového disentu pohlížet na sebe v širším kontextu, případně ideologickém rámci. Naše hnutí se rádo opájí romantickými výjevy Sparťanů, římských legií či Wehrmachtu, což ostatně chápu, ale v moderním světě máme mnohem blíže k Vietkongu. To sice samozřejmě byla marxistická skupina – Vietkong doslova znamená „Rudí Vietnamci“ – ale tak jako tak se s velice omezenými zdroji postavila mnohonásobně silnějšímu protivníkovi a zvítězila.
Ironické je potom i to, že vlastně bojujeme proti témuž nepříteli jako kdysi Vietnamci: globálnímu kapitálu, který jako svou drtivou pěst využívá Ameriku. Čím byla pro severní Vietnamce džungle, tím je pro pravicový disent a nacionalistický populismus internet. Cílem globálního kapitálu ve vietnamské válce bylo zabránit rozšíření marxismu ze severu Vietnamu i na jih; dnes usiluje o rozdrcení rostoucích nacionalistických nálad mezi svým vlastním obyvatelstvem.
S gerilovým bojem si sice obvykle spojujeme muže v černých pyžamech, partyzáni měli však mnohem širší taktickou paletu než jen vyskočit z koše na rýži a vyprázdnit do procházející americké hlídky zásobník z Kalašnikovu – velice zběhlí byli také v ideologické subverzi. Opustím dnes módní žargon typu „redpill“ a budu se držet výrazů jako subverze, protože když se na něj podíváme zblízka, právě to dnes pravicový disent dělá.
Operační zásada Vietkongu zněla „Organizace, znervózňování (v originále agitation: agitace /z lat. agitare – pohánět/ – pozn. DP), povstání“. Jistě vám neušlo, že povstání je až poslední fází plánu a sám jsem přesvědčen, že dřívější nacionalistická hnutí neuspěla právě proto, že zcela vynechala fázi prostřední: vytvořili stranickou organizaci, aby následně čelem napochodovali proti celému systému v jeho nejsilnějším bodě.
Vietkong svým neustálým dorážením úspěšně popuzoval americkou armádu, protože současně byl „všude a nikde“. Drát u krabičky cigaret mohl odpálit nálož, zamaskovaná dřevěná bodla byla pomazána fekáliemi a šestnáctileté děvče jedoucí okolo na bicyklu klidně mohlo vhodit do baru, kde odpočívali vojáci, ruční granát. Nic z toho nebylo pro americký kolos smrtelným úderem, ale celkový psychologický tlak vojáky nesmírně vyčerpával a doháněl vrchní velení k šílenství.
Americké ozbrojené síly reagovaly srovnáním celých vesnic i kusů džungle se zemí napalmem a nahodilou střelbou do vesničanů, kteří si jen hleděli svého – ocitli se tak v situaci slona, který se snaží zadupat mravence. Vietkongu se tím nabídla příležitost přijít mezi vesničany s Marxovými a Ho Či Minovými spisky a vysvětlit jim, že právě tady a teď je kapitalistické monstrum masakruje na jejich políčcích a domovech. Jde o názorný příklad využití váhy a síly protivníka proti němu: americká síla přímo vedla k rozšíření marxismu a komunismu do Jižního Vietnamu.
Mnozí lidé z nacionalistického prostředí s rozhořčením reagovali na intenzitu nejnovějších cenzorských opatření, jež proti nám užívají – ale přesně k tomu musí dojít! Trik spočívá v tom zůstat v podzemí, přestát tam nejhorší bouři a následně se vynořit na povrch mezi obyvatelstvo a vysvětlit mu, proč se to všechno děje a proč jsme měli už od začátku pravdu.
Znervózňovat protivníka: neúnavně dorážet, provokovat a podkopávat systém, vyčkat na jeho zuřivou odpověď – a tu pak využít k dalšímu podvracení a indoktrinaci obyvatelstva proti systému.
Vietkong vybudoval ohromnou síť podzemních tunelů – což je hádám podobně dobrá analogie s naším internetem jako džungle. Zde v bezpečí přežili nálety a organizovali svůj boj, zatímco na džungli nad nimi dopadaly bomby – jen aby se následně rozptýlili mezi lidi. Znovu tak narážíme na nový problém systému při boji s protivníkem, který vypadá i zní jako všichni ostatní kolem něj a který skrývá své přesvědčení – systém neví, koho napadnout, a tak se zdrojem paranoie a podezření stává celá populace.
Protibělošská globalistická „charitativní“ organizace Hope Not Hate ve své výroční zprávě pro rok 2018 píše:
Podobně jako změnil naše společenské, ekonomické a kulturní životy, zapříčinil internet a bouřlivý vývoj sociálních sítí v posledním desetiletí ohromné změny také ve světě politiky.
Obzvlášť to pak platí pro krajní pravici a sociální sítě i plejádu ještě novějších technologií a platforem, které jí otevírají nové způsoby, jak rozšířit svůj aktivismus za hranice svých tradičních organizačních struktur.
Proti této mnohohlavé sani se těžko bojuje tradičními prostředky, protože ji nelze srazit hlavu podobným způsobem jako politické straně nebo krajně pravicové skupině.
Pokud budeme vyčkávat na sjednocení krajní pravice, abychom se pak mohli en masse zmobilizovat proti tomuto protivníkovi, riskujeme proměnu společnosti tisícovkami lidí, kteří podrývají její základy a přitom propagují celou sadu krajně pravicových myšlenek.
Hope Not Hate tím vysílá svým pánům v elitních think-tancích a lobbistických skupinách z Washingtonu, New Yorku a Londýna zprávu, že pokud nebude odpor potlačen ve druhé fázi, bude takřka nemožné vyhnout se následujícímu stádiu – povstání.
Židovský historik Max Boot při projevu k vydání své knihy Invisible Armies: An Epic History of Guerrilla Warfare From Ancient Times to the Present (Neviditelné armády: Epické dějiny partyzánské války od starověku do současnosti) před Radou pro mezinárodní vztahy prohlásil, že:
Moderní válka je z 80% PR.
Architekti „liberální demokracie“ ve své volbě – buď umožnit volnou cirkulaci a výměnu myšlenek, které ji podkopávají a které se nakonec propracují až do světa reálné politiky, nebo se pokusit udusit tyto myšlenky v zárodku, znemožnit jejich rozšíření, a tak ovšem oslabit svou vlastní legitimitu – volí druhou možnost. Pravicový disent to bude muset přestát a postrkávat systém v procesu jeho radikalizace kupředu, to vše před zraky stále znepokojenější veřejnosti.
Vypůjčit bychom si mohli i jednu z nejslavnějších vět o vietnamské válce: „Abychom zachránili liberální demokracii, budeme ji muset zničit.“
Vietnamcům se v konečném účtování brilantně podařilo využít své omezené zdroje: nic nepřišlo nazmar. Problém nacionalistického hnutí spočívá podle mě v zabředávání do příliš dovnitř zahleděné subkultury, které lidé mimo ni nerozumí a ani je nezajímá. Vezměme si třeba idiotství „thot-patrol“ (zde se tak označuje s misogynií flirtující reakce na přítomnost a roli prominentních ženských hlasů v širším anglofonním nacionalistickém hnutí jako Lauren Southernová, Tara McCarthyová nebo Brittany Pettiboneová koncem roku 2017 – pozn. DP): pohledné dívky a ženy coby ideologické nástroje šíření subverzivní propagandy na oblíbených YouTube kanálech čelí výpadům z vlastních řad, protože muži uvnitř hnutí záměrně omezují a ochromují naše prostředky k dosažení a konverzi co největšího počtu lidí. Vietkong by nejspíš tyto muže, jejichž konání natolik očividně směřuje proti cílům hnutí, odvedl někam na pole a vypořádal se s nimi kulkou do zátylku.
Levicovým revolucionářům se podařilo dodat jejich věci nádech romantiky a dobrodružství, vytvořit ducha kamarádství a jednoty tváří tvář nebezpečí a nejistotě, a tak svůj boj glorifikovat – to vše navzdory ideologii vystavěné na nestravitelných, materialistických Marxových výpotcích.
Odpor totiž nespočívá jen v samotném aktivismu – patří do něj i setkávání se s přáteli nad skleničkou, schůzka s pohlednou dívkou z prostředí hnutí nebo dlouhé procházky vyplněné debatami o politice a ideologii.
Na Západě ve skrytu roste nová pátá kolona – a jsme jí my, což si musíme jasně uvědomit a přijmout za vlastní.
Úvaha Lessons From The Vietcong vyšla na stránkách Morgoth’s Review 31. března 2018.
***
***
***
***
***
28. dubna 1945 byl zabit 
Herbord: Když člověk podstatně změní svůj názor, měl by tuto změnu přesvědčivě obhájit. Což v jejím případě půjde jen těžko. V opačném případě budí motiv pochopitelné podezření.
L. Ch.
Pozrite nižšie v kometároch prispievateľa „King Kenny“, 17 lajkov. Samozrejme, nevylučujem, že si uvedomila „alt-right niku“ a možnosť získať sledovateľov. Podľa mňa sú to však všetko len youtuberi, neviem prečo sa okolo týchto obyčajných ľudí z ulice robí taký cirkus. Je to len mediálny obsah v rannom štádiu istého nevyhraneného hnutia (minimálne v USA, ponechám bokom bohatú eu. tradíciu). Ak aj priťahovala beta-orbiterov, ako jej vyčítajú, tak tí to mohli posunúť kamošom gamma-orbiterom etc. Alebo inak, väčšinou nebudí žiadne vášne, ak sa z kresťanského demokrata stane niekto sociálnym demokratom atp. Ak má dôjsť k obratu v myslení širších vrstiev, tak nerozumiem tej ostrakizácii ostatnými. V tomto sa internet prejavuje ako – slušne povedané – nezdravé médium.
Tara McCarthy byla ještě před několika lety stoupenkyní antinatalismu.
https://www.youtube.com/watch?v=OqR-phb3Wkk
Boj za bílou rasu, je ovšem zřejmě lepší byznys.
L. Ch.
Pozorovatel: A to viete, že diskutujete na webe, ktorý publikoval Rozmetání systému a niekoľko článkov o Franco Fredovi, ktorý zhruba v dotknutých časoch taktické spojenie s ľavicou obhajoval? Čo ak vydanie Rozmetání finacovala Open Society Fund? Napokon, Morgoth uvádza aj „…to vše navzdory ideologii vystavěné na nestravitelných, materialistických Marxových výpotcích.“ Článok je o metóde politického boja. Českí generáli neštudovali obsadenie Francúzska Nemcami, lebo prví ČSR „zradili“ a druhí ju obsadili?
Okrem iného ma zaujala jeho kritika tendencie hľadať „shills“ úplne všade. Trošku som sledoval Taru McCarthy, tie hodinové videá som pozerať nevydržal, len čo-to, ale údajne mala viesť všelijaký život (aka zlatokopka). Každopádne, pod vplyvom priateľov z internetu začala meniť svoje názory a točiť tie videoblogy. Je jasné, že ženy komunikujú „inak“ ako muži, že im lichotí zbožňovanie, ale tie freudistické analýzy, kt. som čítal – že mokré vlasy, mikrofón ako falický objekt, blabla, zvedie úbohých chlapcov z cesty. Ilúzia internetu je mocná, ľudia zabudnú, kde sídli skutočná moc a čo je len hrubé prešľapávanie cesty k nej. Pritom tu mohla platiť maximalizácia úžitku – Tare robilo dobre, že ju ľudia sledujú, svojím vystupovaním mohla získať lepšie charaktery, ako bola sama… Ľudia, kt. žijú len na internete jej popularitu však právom mohli vnímať ako ohrozenie. Len či nie je problém v nich. To je tá dvojsečnosť internetu.
Možná bude problém v tom, že jeden z nás autora považuje za autoritu, druhý ne.
Prohlédl jsem si web autora až do prosince 2017. Ani v jeho článcích, ani na jeho webu jsem nenašel žádnou zmínku o něm samotném, žádný jeho životopis s průkazem totožnosti. Takže stále netuším, o koho se jedná. Ani mi nebylo vyvráceno mé mínění o něm, že absolvoval americké školy.
Stejně tak je pravda, že jsem nenašel nic, co by nějak vybočovalo z alternativní klasiky a lá Zvědavec. Tímto se mu omlouvám. Měl jsem autora dle jeho sebevědomého článku za nějakého předního pro-bílého aktivistu. Moje chyba. Panu Stworovi bych podobný text také nekritizoval.
A má výtka? V čem by se původní text lišil od českého textu nazvaného „Co si odnést z boje Charty 77 V.Havla“? Po formální stránce by také potěšil iluzí romantických dobrodruhů, přátelících se nad skleničkou vínka u Havlových doma nebo u Jirouse na chalupě, a mistrně bojujících skvěle připravenými diverzními akcemi proti děsivé hydře totalitní cenzury, až do konečného vítězství na Národní třídě. Ještě fotku Vašíka mávajícího na nás Véčkem, a jedno oko by nezůstalo suché….
U někoho „zvenčí“, kdo si na alter. publikování založil živobytí a u marxistů nebo v Chartě 77 se kdysi pohyboval, by se taková asociace dala pochopit. Mainstreamový „rebelující“ občan by mu to snad i nekriticky zbaštil. Ovšem z pohledu věcí-znalého člověka je taková glorifikace nepřítele pouze strašně nechutná prasárna. Mrzí mě, že to tak vnímám jen já.
Napřed jsi ukázal, že nemáš sebemenší ponětí, o koho se jedná, ale přesto bez zadrhnutí pokračuješ v plísnění autorových myšlenek (nebo jejich absenci), jako by se nechumelilo – to vše na základě několika slov, de facto bez souvislosti vytržených…
Ostatně, možná jsem ten článek pochopil špatně, ale jeho smysl myslím nespočívá v dokonalé materiálně-historické korespondenci komunistického hnutí Třetího 2. pol. minulého století s naší situací, ale některé styčné body platné pro strany asymetrických konfliktů
Autorova naivita a neznalost politiky se dobře odráží v jeho myšlenkách. On chce „něco“ chránit a „něco“ budovat. Sám ale netuší co. Odvolává se na údajné levicově-marxistické skupiny, aniž by měl představu o jejich skutečné organizaci, podpoře a fungování. Jeho absolutní ideová vyprázdněnost a zcela evidentní neschopnost čelit relitě ho nutí idealizovat si nepřítele, glorifikovat ho a předkládat ostatním aktivistům jako vzor úspěchu.
Jinými slovy: Nebílí levičáci jsou úžasně úspěšní. V nich bychom si my bílí neschopní národovci měli brát vzor!
Autor, a s ním tisíce podobných amerikanizovaných „aktivistů“, demonstrují těmito myšlenkami nejenom svou romanticky laděnou naivitu a neschopnost tvořit něco poitivního. Oni zejména demonstrují svou ztrátu víry, svou dezorientaci v reálném světě, své poraženectví. To vše v době, která je více než nakloněná pozitivním změnám. Měli už tisíckrát šanci dát se do rukou menšího zla, a bojovat za evropské lidi. Místo toho se snaží zahrabat pod zem a omlouvat svou neschopnost tím, že „levičáci to přece úspěšně dělali taky“.
K tomu není co dodat. Ukázka toho, jak tzv. „hnutí“ a jeho aktuální „ideologové“ přemýšlí. Přesně tak, jak si přeje nepřítel.
V dějinách evropských národů neexistuje období, kdy nějaký národ nebo skupina Evropanů čelily perzekuci a nakonec přežily/zvítězily? Opravdu by se v našich dějinách nenašel ani jediný příklad houževnatého boje Evropanů, hodného následování? Opravdu jsou běloši odkázáni na propagandu nebílých levičáckých marxistů? Člověku nezbývá než kroutit hlavou nad myšlenkovými pochody některých rádoby „pro-evropských“ lidí. Nad jejich záměrným podceňováním Evropanů, nad jejich záměrnou ignorací evropských dějin.
Nezbývá než si nutně položit otázku, zda je neplatí systém či Soros. To by totiž bylo jediné rozumné vysvětlení.
@Andrew: Viet Cong už byl plně pod kontrolou SSSR, nikoliv Číny. Má chyba. V té době už byl totiž ukončen pakt SSSR-Čína, který fungoval v Indočínské válce. Z obou mocností se staly rivalové. Čína vstoupila na sever Vietnamu (únor 1979), aby reagovala na sověty iniciovanou vietnamskou okupaci Kambodže, kde vládli pro-čínští Khmérové. SSSR podporoval Vietnam, Čína chtěla ukázat, že jej neochrání. Po čtyřech týdnech se čínské jednotky stáhly.
Nicméně, já se snažil upozornit na jeden zásadní fakt. Že geopolitiku řídy mocnosti. Nikoliv malé skupinky nevědoucích, naivních romantiků a dobrodruhů. Kdo si toto neuvědomí, nikdy nemůže v politice (v ideovém boji) uspět. Viz Don Quichot.
Každá vlivnější organizace byla a je využívána v něčím „vyšším“ zájmu. To je prostě známá skutečnost. Stačí jeden „advisor“ ve vedení, který to koriguje. Ostatní členové nemusí nic tušit.
Sýrie je výbornou ukázkou této skutečnosti. Desítky nejrůznějších skupin, každá z nich podporována určitou světovou či regionální mocností, sledující vlastní zájmy. I ti Nigerijci budou najmutým gangem někoho, komu se ty diverze hodí. Nic nového pod sluncem.
Pozorovatel C.2: Úvaha autora i tady klíčící diskuze, je hodně zajímavá. K Viet Kongu bych dodal, že sice měl podporu Číny a SSSR, ale moc Číny nikdy nebyla Vietnamci slepě vzývána. Oni si brali od Číny pomoc, když ji nutně potřebovali, ale hned jak získali nezávislost, ostře se postavili proti čínským snahám je stále ovládat. Neúspěšná invaze Číňanů na sever Vietnamu v roce 1980 o tom svědčí. Vietnam má tradici povstání proti Číňanům už asi 1000 let. Odpor Vietnamců může být vzorem svým odhodláním nikdy se nevzdat, ale nesmíme zapomínat na to, že utrpěli obrovské děsivé ztráty kvůli technologické převaze Američanů. Třeba ofenzíva Tet vedla ke zmasakrování Vietkongů. Maršál Severní Vietnamu Giáp řekl: „Vietnamský lid dokáže delší dobu prohrávat než vydrží síly imperialistů vítězit!“ Tím to vystihl s těmi ztrátami. Myslím, že Vietnamci se v boji proti Američanům prostě stejně těm obrovským ztrátám vyhnout nemohli. Potom bych zdůraznil rozdíl mezi komunisty ve Vietnamu a třeba různými trockisty jinde ve světě. Obvyklým uvažováním komunistů bylo, že národ a země musí být vyždímána pro věc komunismu a jeho šíření. Vietnamci měli na prvním místě dosažení nezávislosti proti všem okupantům, ať už to byli Japonci, Francouzi, Američané nebo komunističtí Číňané. A komunismus byl jejich vitamín, kterým se posilovali a pomocí kterého získávali podporu ve světě. V 60. letech bylo v módě vést boj za socialismus, získala se tím podpora nejen SSSR a Číny, ale i masy mírových aktivistů v USA a západní Evropě. Byl to pro ně spíš prostředek než cíl. Viet Kong bojoval hodně krutě, spálili stovky vesnic, ale důležité je to, že na Západě byli mnohými vnímáni ne jako kruťáci, ale jako romantici. Vysněný obraz vítězil nad realitou. A poslední věc je ta, že USA a jejich spojenci bojovali v podstatě s jednou rukou přivázanou za zády, i když používali kruté metody, jako byl napalm a Agent Orange, stále byla armáda pod tlakem domácího veřejného mínění a různých aktivistů. Generálové neměli zdaleka volnou ruku. V případě protipartyzánské války obecně jde hlavně o to, kam až je ochotna velmoc zajít. Bude ochotna ignorovat veřejné mínění? Bude ochotna ignorovat stížnosti ekonomů na finanční neudržitelnost války? To je rozdíl mezi třeba Amerikou, kde nelze veřejné mínění zcela ignorovat navzdory plutokratickým tendencím a státy držené pohromadě ocelovou vůlí diktátora, jako byl Saddámův Irák válčící proti Íránu nebo KLDR ve stavu obležení a čelící sankcím. A co se týká dnešní situace, autor má pravdu, že aktivisté z think tanků podporujících Systém se sami znemožní, když začnou zuřivě útočit i na běžné lidi, kteří mají i jen mírné pochybnosti a kteří kladou kacířské otázky. To vidíme na reakci na Tomahawky nad Sýrií. Nejhorlivější zastánci Systému s pěnou u úst útočí na každého, komu se něco nezdá a označují ho za bolševika a agenta Kremlu. A tím samozřejmě vše, co hájí, jen zdiskreditují. Pokud je v diskuzích v mainstreamových médiích každý pochybovač umlčován slovy, že má táhnout do Ruska, protože na jeho otázky nechtějí odpovídat, o něčem to svědčí. P. S. Jedna z nejefektivnějších současných povstaleckých skupin je MEND = Hnutí za emancipaci delty Nigeru, která s za cenu pár desítek tisíc dolarů páchá sabotáže na ropných zařízeních a působí tak škody ropným společnostem a nigérijské vládě v řádu miliard dolarů. MEND bojuje za sociální a enviromentální spravedlnost. Zisky z ropy jsou kradeny elitáři, ale náklady těžby nesou všichni obyvatelé. Rychlé čluny útočí na rozsáhlou ropnou infrastrukturu, kterou nelze zcela uhlídat.
Autor – „Morgoth“ – je nacionalista cca středního věku ze severu Anglie, poslechnout si ho můžete třeba tady. To jen k tomu typickému produktu amerického vzdělávacího systému.
Vietnamská válka byl syrový, krvavý konflikt mezi globálními mocnostmi o bývalou Indočínu. Nebyl to žádný romantický boj naivních skotačících mladíčků z vesnic proti kapitalismu. Kdo chce bojovat za své bytí, musí si vždy vybrat jednu ze dvou stran konfliktu. Jinak bude semlet oběma.
Ad Lauren. Zajímá někoho kde se objevila a odkud se berou peníze na její aktivity? Plus x dalších stejných celebrit? Ta americká bezbřehá naivita je neskutečně sebedestruktivní……
„Levicovým revolucionářům se podařilo dodat jejich věci nádech romantiky a dobrodružství, vytvořit ducha kamarádství a jednoty tváří tvář nebezpečí a nejistotě, a tak svůj boj glorifikovat“
Řekl bych, že v první řadě je to autor, kdo se pohybuje ve vlastním světě „romantiky a dobrodružství“, s nostalgickou touhou být takovým mladým Viet Congem. Typický projev amerického vykořeněného aktivisty. Produkt amerického systému, amerického školství, americké holywoodské kultury.
Jak jsem (zcela nezávisle) uvedl u jiného dnešního příspěvku, Viet Cong byl původně jako Viet Minh zorganizován a vycvičen CIA k boji proti Japoncům, později Francouzům. Autor ani evidentně netuší, že Vietnamské válce předcházela válka Indočínská a že v té době už Viet Minh byl plně pod kontrolou Číny, stejně jako pozdější Viet Cong. Nebyli to tedy žádní milí vesničané, kteří se u šálku čaje rozhodli bojovat proti globalismu. Celá velitelská struktura Viet Congu byla tvořena veterány z Indočíny, s plnou podporou Číny a SSSR. To se pak ten boj vede trochu jinak.
Jaký přínos pro lidi mají texty aktivistů, kteří svět poznávají pouze prostřednictvím smyšlených hollywoodských filmů, a o historii a politice neví zhola nic? Jediný. Vytvoří jen další naivní „romantické snílky“. I oni budou koukat na realitu jako sůvy a nechají se snadno ovládat systémem a nepřáteli v pozadí. Syrová realita dnešních US aktivistů.
Díky za článek. Názorně ukazuje důsledek opakovaně proklamované americké dekadence. Exemplární příklad, jak evropský aktivista nesmí nikdy přemýšlet.