Délský potápěč

Hendrick ter Brugghen: Hérakleitos (1628)

Autor: Greg Johnson

Poznámka autora: Následuje text části přednášky z 15. srpna 1996 z kurzu pro dospělé v Atlantě, který jsem vedl během svého doktorského studia. Celá přednáška byla podstatně delší a mluvil jsem při ní mj. o Rousseauovi, Kantovi, Schillerovi nebo Hegelovi.

Proč jsme se tu dnes večer sešli? Pochopitelně nemohu tuto otázku zodpovědět za nás všechny, ale troufnu si odhadnout, že budu mluvit za více z nás, než jen za sebe.

Věnujeme se tu humanitnímu vzdělávání s téměř výlučným důrazem na ten „nejhumanitnější“ obor vůbec: filozofii. Co vlastně je humanitní či všeobecné 1] vzdělání? A proč se sem kvůli němu stále znovu vracíme? Zeptejte se dnešního vysokoškoláka a nejspíše se dozvíte, že všeobecné (liberální) vzdělání znamená být vzděláván liberály. Ale humanitní (liberální, archaicky také svobodná umění) vzdělání není „liberální“ v tomto slova smyslu. Přestože totiž filozofie odjakživa tvoří nedílnou součást humanitního vzdělání, všichni velikáni dějin filozofie před Marxem – včetně tzv. klasických liberálů – by dnešní optikou byli pokládáni za politické konzervativce.

Continue Reading

Caesar: Voják, Tvůrce, Autokrat

15. března, před více jak dvěma tisíci lety, byl v Římě, na místě, kde je nyní Corso Vittorio Emanuele, jedna z nejživějších tříd, ubodán mnohačetnými ranami spikleneckých dýk Gaius Julius Caesar.

Ve své „dramatické pentalogii“ Polobozi (1941) jej slovy Marka Antonia k senátorům oslavil český spisovatel František Zavřel, přihlížeje přitom až příliš průhledně ke zdejším (a tehdy protektorátním) poměrům, takto:

Continue Reading

George Soros

Autor: Srdja Trifkovic

Mezinárodní ekonomický deník Financial Times zvolil George Sorose svou osobností roku. Podle redakce výběr náležitě ospravedlňují nejen Sorosovy činy, ale také jím ztělesněné hodnoty:

Etabloval se jako vůdčí osobnost hodnot liberální demokracie a otevřené společnosti… George Soros už více než tři desetiletí prostřednictvím své filantropické činnosti bojuje proti autoritářství, rasismu a nesnášenlivosti. Svou dlouholetou věrností hodnotám jako otevřenost, svoboda médií a lidská práva přivolává na svou osobu hněv autoritářských režimů a stále častěji i národních populistů, kteří jsou na vzestupu především v Evropě.

Continue Reading

Jevgenij Golovin s Alexandrem Duginem, Moskva 2003

Jenseits des Nordens, des Eises, des Heute,
jenseits des Todes,
abseits —
unser Leben, unser Glück!
Weder zu Lande, noch zu Wasser
kannst du den Weg zu uns Hyperboreern finden:
von uns wahrsagte so ein weiser Mund. *

F. Nietzsche

Rozhovor Alexandra Dugina, šéfredaktora časopisu Elementy s Jevgenijem Golovinem, literárním vědcem, tradicionalistou a básníkem

Alexandr Dugin: Jevgeniji Vsevolodoviči, byl jste prvním v Moskvě i v Rusku, kdo objevil proud evropského tradicionalismu, dosud neznámý pro oficiální (což je přirozené), ale i alternativní kruhy, zabývající se okultismem a mystikou. Díky Vám, již začátkem 60. let, vešla v některých moskevských uzavřených skupinách, věnujících se esoterismu, ve známost taková jména jako René Guénon, Julius Evola, Titus Burckhardt, Frithjof Schuon a také Fulcanelli a Canseliete. Mohl byste povědět něco o své cestě k těmto autorům? Měl jste učitele nebo předchůdce?

Continue Reading

Globalismus a jeho projevy: Muslimové dávají najevo, že Francie je jejich. Policisté jen pasivně přihlížejí.

Autor: Peter Goodchild

Postupný rozklad západní civilizace lze pozorovat na celé plejádě vzájemně souvisejících politických jevů: multikulturalismu, globalismu, „otevřených hranicích“ či mizení národů. Většina obyvatel Západu však žije v iluzorním světě. I když třeba v televizi nebo na počítači „sledují zprávy“, neuvědomují, že hlavní zpravodajské kanály bez výjimky patří obrovitým korporacím, jež mají své vlastní skryté globalistické cíle. Většina lidí dnes nečte seriózní knihy, takže jejich kontakt s informacemi, které jdou skutečně do hloubky, je přinejlepším omezený. Když na ně trochu zatlačíte, obvykle se dočkáte odpovědi ve smyslu „No, já si myslím…“

Domnívají se, že lidé evropského původu nesou vinu za celá staletí poměrně nejasně definovaných zločinů, mezi něž se dost možná počítají i třeba abeceda, vzdělání, demokracie, moderní medicína či věda. Soudí, že svět by měla řídit osvícená diktatura a všechnu historii, národní cítění, rodičovství a dokonce i pohlaví je třeba z našich mozků vymazat.

Continue Reading

Židovské bohatství: žádná paranoia, nýbrž skutečnost (viz úvodní popis)

Autor: Thomas Dalton

Moc a vliv židovské lobby v průběhu dějin je bez nadsázky legendární. Tato moc má kořeny nikoliv v politické síle, podpoře širokých lidových mas, morální bezúhonnosti, ani božské přízni. Vychází prostě a jednoduše z moci peněžní. Boháči ve svých společnostech odjakživa mívali nepoměrný vliv, který typicky využívali k prospěchu vlastnímu nebo svých rodin. Jestliže však svébytná etnická menšina pracuje kolektivním způsobem a má k dispozici ohromné bohatství, může se v jejích rukou koncentrovat moc přímo závratná. Ta je v židovském případě dále umocněna vlastnictvím masových médii v mediálním věku, jejich výsostným postavením arbitrů a tvůrců obsahu médií (zde, s. 56 /lvi/) a jejich vlivem na elitní kulturu, především v akademické sféře.

Až příliš často se ale setkáváme s horlením proti „bohatým Židům“, jež však postrádá dostatečná fakta a historický kontext. V této krátké eseji bych rád předložil alespoň základní faktická data a učinil z nich věrohodné závěry. Situace je totiž podle mého mínění ještě závažnější, než se mnozí domnívají.

Continue Reading

I kdyby všichni zradili, my zůstaneme věrní!

Adriano Romualdi: Zakládací listina Státu Ordine Nuovo

Gottfried Benn: Biologicky podložená politika

Patrick J. Buchanan: Je spravedlivé vylučovat chudé bělochy, Asiaty nebo Hispánce, jejichž předkové v roce 1865, kdy bylo otroctví zrušeno, v Americe vůbec nebyli?

Autor: Patrick J. Buchanan

Po „státem garantované zdravotní péči (Medicare) pro všechny“, studiu na vysokých školách zdarma a Zeleném novém údělu (Green New Deal), který by mimo jiné znamenal nucenou odstávku všech elektráren na ropné produkty, zemní plyn a uhlí v blízké budoucnosti, pokračuje Demokratická strana ve svém úprku na krajní levici politického spektra.

Demokratické prezidentské kandidátky Kamala Harrisová i Elizabeth Warrenová minulý týden vyzvaly k rasovým reparacím za otroctví.

Continue Reading

Francie: Kdo vládne komu?

Francouzský prezident Emmanuel Macron při svém projevu na slavnostní večeři pořádané Conseil Représentatif des Institutions Juives de France (CRIF) oznámil, že Francie „přijme definici antisemitismu, vypracovanou skupinou IHRA (International Holocaust Remembrance Alliance)“.

Macronova řeč u příležitosti výročního večera CRIF byla po vlně antisemitských incidentů v zemi vysoce očekávaná. Hlava státu oznámila, že Francie přijme definici antisemitismu vypracovanou IHRA, která zahrnuje také antisionismus.

Zástupci židovského společenství podle veřejnoprávní Franceinfo důrazně formulovanou deklaraci očekávali.

Continue Reading

Temný případ: Úvodní fotomontáž ropné rafinerie a stiptýzového klubu 1]

Autorka: Marian St. Laurentová

Z našeho současného pohledu (rok 2014) se mravopočestnost westernového žánru s jeho jasným vymezením dobra a zla jeví podivně. Jsou-li hrdinové skutečně symbolem vývoje kulturních hodnot, pak sympatičtí „teroristé“, zločinci a spící agenti v našem panteonu ukazují na hlubokou krizi národní identity. V tomto překrásném novém světě se zlo stalo novým dobrem, podvodníci obnovují víru v americký sen a ztroskotalí detektivové, sžíraní posttraumatickou stresovou poruchou, se stali strážci pořádku.

Z těchto nejistých a rozporuplných amerických poměrů se zrodil „southern“ coby „western“ naší doby. Ambientní a pohroužený přístup k historicky i geograficky baroknímu Jihu vytváří pro diváka metaforický prostor ke kontemplaci blíženeckých světů duchů jak naší preindustriální minulosti, tak postindustriální současnosti.

Continue Reading

Joseph Sobran s rodinou

Autor: Joseph Sobran

V ostrém kontrastu k dobám mého mládí je dnes nesmírně módní označovat se za konzervativce. V 60. letech byl konzervatismus spíše ve stínu a všeobecné přízni se těšil liberalismus či dokonce radikalismus. Někdy koncem 80. let se však z liberála stalo bezmála sprosté slovo a liberálové se tak začali poohlížet po přijatelnějších eufemismech, jako třeba progresivec. Změna to byla skutečně znatelná.

Skutečně se toho ale tolik změnilo? Nebo proběhla tato proměna jen na povrchu? Obávám se, že pravdě bude blíže spíše tato možnost. Éter je dnes přesycen překřikujícími se hlasy politických rozhlasových komentátorů, kteří se sice halasně označují za konzervativce, kteří ale příliš nezní jako velcí konzervativci, které jsem v mládí obdivoval: Bill Buckley, Frank Meyer, James Burnham, Russell Kirk, Willmoore Kendall nebo Barry Goldwater.

Continue Reading

První král (Remus v podání Alessandra Borghiho)

Autor: Karel Veliký

Na samém konci ledna se v italských kinech objevil velkofilm „Il primo Re“ (2019; rež. Matteo Rovere) o prvním králi Říma Romulovi.

Pověst, písemně zaznamenaná již Starými (Livius, Plútarchos aj.), je v novém zpracování ořezána na dřeň, takže: žádná vlčice, žádný Faustulus ani Larentia. O královských dvojčatech se dozvídáme pouze to, že jejich rodná ves byla zničena nájezdem a matka zabita, hlubší „politické“ pozadí tu chybí (čili žádný Numitor, žádný Amulius-uzurpátor). Vedle těchto (a jiných) vynechávek, ba (velkých) změn (např. Remus není zabit kvůli překročení pomeria, magické linie nově založeného města, tvořící hranici mezi „my“ a „oni“, nýbrž linie pohřebního okrsku padlých spolubojovníků): scénáristé pochopitelně pověst obecně přizpůsobili soudobému-modernímu vkusu tak, že ji dílem „zromantizovali“, dílem „zhumanizovali“, a tím demytizovali. Navíc se dopustili běžného pokrokářského omylu, kdy jsou lidé z hmotně nevyspělých kultur líčeni jako barbaři v záporném smyslu slova, jako kdyby lidské kvality souvisely s buržoazní „životní úrovní“ (někteří z prvních Římanů tak vyhlížejí, že neumějí promluvit, pohybují se takřka zvířecky anebo jsou znetvoření tělesně).

Continue Reading

Tyranida a demokracie: Import a politická emancipace cizinců byla pro demokraty i tyrany běžně užívaným nástrojem podrývání politického procesu, likvidace ústavnosti a podmanění si obyvatelstva.

Autor: Guillaume Durocher

Aristotelés ve své Politice píše, že různorodost zapříčiněná imigrací bez náležitého přizpůsobení patřila mezi časté příčiny občanských válek a rozkladu občanské sounáležitosti v řeckých městských státech. V tomto krátkém článku bych rád ukázal, jak různorodost v podobě využívání služeb cizích žoldnéřů a proměny obyvatelstva v mnoha případech řeckým tyranům sloužily jako nástroj ke snazšímu podmanění občanů.

Continue Reading

Bělošský nacionalismus je  stejně nevyhnutelný, jako když bitý pes konečně pokouše svého trýznitele.

Autor: Greg Johnson

Bělošský nacionalismus je nevyhnutelnou reakcí bělochů na etnické čistění v jejich vlastních zemích. Většina lidí samozřejmě není natolik obhroublá, aby otevřeně vyzývala k etnické čistce bělochů, takže namísto toho užívá eufemismů jako „rozmanitost“ či „multikulturalismus“. Kdykoliv se ovšem nějaký podnik, církev, škola nebo čtvrť stává „rozmanitější“ nebo „multikulturnější“, vždy to jednoduše znamená méně bělochů a více nebělochů.

Opačný proces, tedy nahrazování barevných bělochy, ovšem nikdy coby rozmanitost nebo multikulturalismus vychvalován není. Když k něčemu takovému dochází v barevné čtvrti, ozývají se nářky nad „gentrifikací“ a pokud se tak děje na úrovni celé nebělošské země, slyšíme odsudky „imperialismu“, „kolonialismu“ či dokonce „etnického čistění“ a „genocidy“. Něbělošské prostory jsou tedy zachovány, ty bělošské nikoliv. Co je jejich, je jejich. To naše je však na stole jako předmět vyjednávání.

Continue Reading

Velmistr Pierre d’Aubusson

Až někdy navštívíte Rhodos, připomeňte si, že ostrov po dvě století býval „štítem Evropy“ proti islámské expanzi ve Středomoří. Po ústupu ze Svaté země ho totiž roku 1309 silou obsadil mnišsko-válečnický, špitální Řád sv. Jana (odtud „johanité“) a rukama tamního znevolněného obyvatelstva během několika let mohutně opevnil. Záhy tento svrchovaný rhodský Stát ovládl i blízké ostrovy (Télos, Nísyros, Kós aj.), odkud vypudil muslimské piráty. V době největšího rozmachu měl čtvrt milionu obyvatel, z toho přes 200 tisíc přímo na ostrově. Řádových rytířů tu vždy sídlilo alespoň pět set (nejvyšší zaznamenaný počet je šest set padesát). Tvořili vládnoucí Stav, jehož příslušníci neměli žádný soukromý majetek a od ostatního obyvatelstva je viditelně oddělovaly hradby a brány jejich řádových domů i oděv (černý, v boji purpurový plášť s bílým osmiramenným křížem). Mezi sebou byli rozděleni dle původu do sedmi, později osmi jazykových skupin. Böhmisch-rytíři přináleželi k Domu německému. Představitelé jednotlivých „languages“ se nazývali pilieri (pilířové) a v řádové vládě zastávali významná místa. Řád byl nesmírně bohatý vírou: moudrostí a rozhodností velmistrů, neokázalou odvahou rytířů, milosrdným pomáháním potřebným (mj. vykupováním křesťanů z krutého mamlúckého či osmanského otroctví), a tedy i pozemskými statky: ztráty na Východě jim papež nahradil přidělením majetku rozpuštěného řádu templářů (1311); navíc v jeho prospěch vypisoval proslulé „odpustky“, které se prodávaly po celé Evropě. Světské slabosti a nectnosti tak vlastně upevňovaly Ideu a z řádového Státu se do poloviny 15. století stala pravá velmoc.

Continue Reading

Heinrich Laufenberg

Termín „národní bolševismus“ v sobě nese četné nejasnosti, jež vyvěrají především ze spojení dvou zdánlivě zcela protikladných pojmů, jež často vymezují velice odlišné politické zkušenosti.

Různé výklady tohoto fenoménu pak celou situaci namísto kýženého vyjasnění spíše ještě dále komplikují. V případě Heinricha Laufenberga a Fritze Wolffheima přišli s nálepkou „národní bolševici“ jejich protivníci ve snaze o jejich diskreditaci, tito muži však označení nikdy nepřijali, protože podle nich dostatečně nevystihovalo podstatu jejich hnutí, jež označovali spíše za národně-komunistické. Tento rozdíl zdaleka není jen sémantický, jak ještě uvidíme.

Zrod národního komunismu

Když se tito dva pozdější soudruzi v roce 1912 poprvé setkali, měli už za sebou pestré zkušenosti v militantním křídle předválečného německého socialistického hnutí.

Laufenberg byl všeobecně považován za jednoho z čelních odborníků na německé dělnické hnutí. Rozhodně odmítal reformistickou a parlamentní linii mnohých levicových organizací té doby, když sám byl přesvědčeným revolucionářem. Aktivně se podílel na vzniku revolučních skupin na severu Německa, zejména v Hamburku, kde se těšil široké podpoře.

Continue Reading

PhDr. Štefan Surmánek, CSc.

Úvod

V dnešním díle našeho seriálu se podíváme za bývalým slovenským profesorem a disidentem, který kvůli politickému názoru a odborné publikaci přišel o zaměstnání na své kmenové universitě. Na universitách by se mělo především debatovat, předkládat fakta a ne cenzurovat a potom trestat. PhDr. Štefan Surmánek, CSc. působil na Inštitúte politológie Prešovskej univerzity, kde vyučoval filozofické a politologické disciplíny, dnes pracuje jako odborný poradce ĽSNS a asistent poslance Milana Mazureka. Je poněkud smutné, že nejednoho politického disidenta musí zaměstnávat strana obecně médii nálepkovaná jako totalitární a „fašistická“.

S bývalým profesorem tedy (nejen) o ĽSNS, politickém pronásledování, cikánském etniku, prolamování společenských tabu či politice.

Extravaganza Controverso

Continue Reading

Dokončení eseje, jejíž první část si můžete přečíst zde.

Autor: Harold Stowe

Jinou metodou porovnání variace v rámci rasy a mezi nimi je podívat se na křivky distribuce inteligence u Afroameričanů a Američanů evropského původu. Rozdíl mezi nimi je jedna tzv. směrodatná odchylka, neboli 15 bodů. Uvnitř každé ze skupin je variabilita IQ mnohem vyšší než 15 bodů – obsáhne celou škálu od hlupců po génie – což ovšem neznamená, že náhodně vybraný běloch bude s větší pravděpodobností mít stejné IQ jako náhodně zvolený černoch než jako jiný běloch. Pravdou je totiž opak. Stejně tak ani značná proměnlivost IQ v rámci rasových skupin nijak neumenšuje význam podstatně menšího, patnáctibodového rozdílu v průměrné inteligenci černochů a bělochů. Křivky se samozřejmě z nemalé části překrývají, takže v tomto jednom parametru si někteří běloši a někteří černoši skutečně jsou si vzájemně podobní více než s ostatními příslušníky své rasové skupiny.

Míra podobnosti se však rychle snižuje, jakmile srovnáme obě rasy podle více měřítek. Představme si, že u každého z nich se vyskytuje větší variace uvnitř skupiny než mezi nimi, což klidně může – vzhledem k poměrně velkému rozsahu příměsí a fenotypů u Afroameričanů a v menší míře i bělochů – být pravda. U každé z těchto samostatných vlastností (barva pleti, určité rysy obličeje, chování, tvar těla, lebky, metabolismus) se budou charakteristiky obou skupin částečně překrývat, avšak míra variace v jedné skupině bude opět větší než průměrná variace mezi nimi. (Porovnáváme zde americké černochy a bělochy, mezi nimiž proběhlo hojné míšení. Podobné srovnání afrických černochů s Evropany by však žádné překrytí u vlastností jako barva pleti nebo obličejové rysy neukázalo.) Budeme-li však brát všechny sledované vlastnosti pohromadě, šance na překrytí mezi oběma skupinami se snižují na minimum: sotva najdeme černochy nebo bělochy, kteří by se shodovali ve všech nebo i jen většině z mnoha fenotypických kritérií. U jediné nebo několika málo vlastností se to stát může, když jich ale budeme sledovat 20, 30 nebo dokonce stovku zároveň, už to možné není.

Continue Reading

Potomek východoevropských židovských imigrantů do Spojených států měl nepochybně jen ty nejryzejší úmysly.

Autor: Harold Stowe

Všichni jsme se asi už setkali s v současnosti dosti módním názorem, že rasa je spíše poněkud podezřelá sociologická kategorie, než platný biologický koncept. Důsledky tohoto postoje jsou nasnadě: rasové dělení představuje určitý druh předsudku, který rozhodně nemůže ospravedlnit přání jedné rasy zachovat svou existenci a nahrazení jedné skupiny jinou neznamená genetickou ztrátu. V praxi pak prý běloši v Evropě ani v Americe nemají dobrý důvod vzpěčovat se svému nahrazení, protože de facto jsme nahrazováni zase jen sebou samými.

Tato teze však je už od pohledu nesprávná. Rasy se v průběhu generací samy od sebe nemění – dánskému páru se nemůže narodit bantuské o dítě o nic snáz, než bantuskému páru dánské – a odlišnosti mezi rasami jsou natolik zásadní a neměnné, že neuniknou ani vnímání dvouletého dítěte. Vědci plně uznávají a pracují s podstatně méně fyzicky výraznými biologickými odlišnostmi mezi živočišnými poddruhy – např. gorila nížinná a gorila horská – než jsou ty mezi příslušníky různých lidských ras.

Hlavním motivem k prosazování přístupu v tak ostrém rozporu se zdravým rozumem samozřejmě je „antirasistická“ ideologie. Existuje ale i biologický fakt, o nějž „popírači“ rasy často opírají svou argumentaci. Mám pochopitelně na mysli hojně citované výzkumy harvardského Richarda C. Lewontina, že uvnitř lidských rasových skupin najdeme podstatně víc genetické variace (asi 85 % celku) než mezi nimi navzájem (15 %). To je pravda, která vědce skutečně překvapila. Zjištění profesora Lewontina však jsou od té doby opakovaně zcela absurdně dezinterpretována. Někteří dokonce zacházejí až k tvrzením, že větší genetická variace uvnitř lidských skupin než mezi nimi znamená, že běloši mají geneticky blíže k černochům než ostatním bělochům.

Continue Reading

Pravoslaví + etnonacionalismus – správná cesta kupředu?

Autor: Robert Hampton

Mnozí lidé v našich kruzích jsou podle všeho přesvědčeni, že tou správnou cestou pro naše hnutí má být křesťanský nacionalismus. Obvykle ukazují na Maďarsko, Polsko a Rusko jako na doklad toho, že zaštítit naši věci křížem křesťanské identity je tou nejzaručenější cestou k srdcím mas a obnově bělošské civilizace v její právoplatné velkoleposti.

Křesťanští nacionalisté v institucionalizované víře spatřují našeho přirozeného spojence a rádi by tak viděli spojení státu s církví, jež povede lid na cestě ke skutečné velikosti. Rusko pak bývá typicky vydáváno za vzor tohoto modelu, protože Putinova vláda blízce spolupracuje s pravoslavnou církví a nikdy neopomene příležitost zdůraznit pravoslavný charakter ruského národa.

Rusko skutečně zavedlo řadu sociálně konzervativních opatření jako zákaz homosexuální propagandy směřované na děti, která západní nacionalisté obdivují. Sám Putin se často stylizuje do role obránce tradičních hodnot. S oblibou také tepe do zkaženosti Západu a jeho odvrácení se od křesťanství, přičemž jako konzervativní alternativu k sekulárnímu liberalismu předkládá své Rusko. Server Politico dokonce Rusko vyhlásil „lídrem globální křesťanské pravice“ – právě kvůli Putinovu blízkému vztahu s pravoslavnou církví a konzervativní sociální politice.

Continue Reading