Délský potápěč

Sága alternativní pravice aneb tudy cesta nevede…

Autor: Greg Johnson

Předchozí části: první, druhá, třetí.

Bělošský nacionalismus 1.0 & 2.0

V roce 2015, kdy se nová alternativní pravice postupně začínala sžívat s myšlenkou bělošského nacionalismu, měla většina s ní spojených lidí jen velice matné povědomí o předchozích generacích hnutí. (Blogger) Lawrence Murray se například svěřil s tím, že „osobně nikdy neslyšel o [Williamu] Pierceovi ani [Davidu] Dukeovi… dokud nenarazil na alternativní pravici.“ 1]. Jeho zkušenost je ovšem pro mladé alternativní pravičáky (mileniálové a generace Z) vcelku typická.

Lidé na alternativní pravici si s jistou dávkou domýšlivosti navykli označovat bělošský nacionalismus generace svých rodičů jako „White Nationalism 1.0“, alternativní pravici pak jako „White Nationalism 2.0“. Kromě jisté přezíravosti ke svým předchůdcům to svědčilo i o víře, že alternativní pravice představuje markantní zlepšení předchozího stavu, s čímž jsem souhlasil. K opomíjení postav jako Pierce nebo Duke novou generací hnutí však až příliš často docházelo na základě mylných představ, získaných především z mainstreamových médií. Přišlo mi dost hanebné přebírat nepřátelskou propagandu. Když jsem se tak s podobnými názory setkával na soukromých fórech, snažil jsem mladé lidi vybízet k hlubšímu poznání i poučení z dějin hnutí „1.0“. To sice z velké části neuspělo, učení se z chyb však tvoří nedílnou součástí úspěchu. Někteří lidé si však ze svého studia odnesli lekce hodně kontraproduktivní.

Continue Reading

Autor: Theodore Dalrymple

Na internetu narazíte na spoustu podivných a zajímavých věcí. Tak se mi například dnes při brouzdání po webu listu Guardian  podařilo natrefit na krátké video, v němž slovinský filozof Slavoj Žižek hovoří o podstatě skutečné svobody. Vím, že Žižek je velice slavný „a jak známo, někteří lidé jsou dneska slavní, aniž by se přesně vědělo proč“, takže jsem se to rozhodl zkusit a video si pustit. Koneckonců necelých pět minut není zas taková oběť za poznání povahy skutečné svobody, na rozdíl od té zdánlivé a falešné, v níž jsme zřejmě celé ty roky žili.

Žižek mě na první pohled okouzlil svou vřelostí. Kdyby snad neexistoval, nejspíš bychom si ho museli vymyslet. Je to takřka dokonalý archetyp intelektuála: ztělesnění satirické představy intelektuála. Dokonalý je i jeho středoevropský přízvuk, protože v něm není možné pronést nic, co by nebylo prostoupeno hlubokou myšlenkou. Smyslu a fungování celého vesmíru rozumí natolik skvěle, že už mu nezbývá energie na udržování svého zevnějšku. Jeho černé triko (volně splývající přes jeho prostorný trup, jehož objem naznačuje, že navzdory svému odporu vůči konzumní společnosti není žádný asketa) křičí do světa nesmírně hlubokomyslné poselství: RADĚJI NE (I WOULD PREFER NOT TO). Skoro si to nezadá s graffiti, jež jsem minul na cestě ze svého francouzského domu do Nimes. Sestávalo z jediného slova, Non. Nic pronikavějšího (nebo výstižnějšího) už prostě nevymyslíte.

Continue Reading

Autor: Greg Johnson

Staré dobré časy… před třemi lety.

Část první, druhá, a závěrečná čtvrtá.

 Centralizace, čistky a kolaps

Richardu Spencerovi bylo přirozeně líto, že opustil značku, jíž se zaštítila tak energická politická síla a která se stala mezinárodní mediální senzací. Proto se pokusil ji znovu dostat do svého vlastnictví. Byl tu ale problém: nové hnutí z let 2014 a 2015 mělo se Spencerem společného jen pramálo, s výjimkou jména. Spencer to potvrdil v rozhovoru s politologem Georgem Hawleyem z 12. října 2016, v němž akademik shromažďoval podklady pro svou knihu Understanding the Alt-Right. Spencer prohlásil: „Alternativní se nestala tím, čím dnes je, díky mně, ale naopak proto, že jsem ji nechal jít svou vlastní cestou.“ 1] Což je pravda.

Při zpětném pohledu z roku 2018 je ovšem také pravdou, že Alt-Right je dnes v takové bryndě – do značné míry, ale rozhodně ne úplně – právě díky tomu, že se ji Spencer snažil získat zpátky.

9. září 2016 uspořádala NPI tiskovou konferenci „Co je to alternativní pravice?“ ve Washingtonu, D.C. Jako řečníci zde vystoupili Richard Spencer, Jared Taylor a Peter Brimelow. Na konferenci odhalil Spencer své logo „Alt-Right“, které se ale nikdy neuchytilo. 2] Spencer se zjevně snažil pasovat do čela nové Alt-Right, předefinovat ji podle svého a vtisknout jí svou pečeť.

Po Heilgate Richard Spencer a persko-americký akademik Jason Reza Jorjani (také řečník na konfereci NPI 2016) společně iniciovali jednání, z nichž vznikla Altright Corporation. Jejími hlavními akcionáři byli Richard Spencer, Jason Jorjani, Daniel Friberg z Arktos Media a Red Ice TV. 3]

Continue Reading

Odnárodnění a tavící kotlík? Ne, děkujeme…

Autor: Titus Quintus

Když se na alternativní pravici hovořívá o vzestupu „bělošské politiky identity“ nebo rostoucím rasovém napětí, odkazuje se na trendy a fenomény, jež by potenciálně mohly vést k nacionalistické politice a novému směřování západní společnosti směrem k etnocentrismu a zachování kultury. Stejně tak dobře se ale před našimi zraky mohou odehrávat poslední záchvěvy dožívajícího existenčního modelu západních národů. S výjimkou hrstky východoevropských zemí je nacionalismus Evropanů a eurokolonialistů (evropská diaspora mimo Evropu – pozn. překl.) mnohem víc občanský než etnický nebo rasový: Američanem, Britem, Francouzem, Němcem atd. tak může být nebo se stát kdokoliv. Národnostní projevy se proto zakládají takřka výhradně na lokalitě a někdy snad ještě jazyce, zřídkakdy však na společných biologických, kulturních, historických, politických nebo geografických kořenech. Většina Američanů by se shodla, že Američanem může být člověk kterékoliv rasy. Jak lze tedy s takovýmto postojem vůbec hovořit o kterémkoliv evropském státě jako o něčem jiném než správní jednotce atlanticistického společenského a ekonomického uspořádání (které je pak samo založeno na zásadách antinacionalismu)?

Continue Reading

(Stěží) deset zdvižených pravic, které otřásly hnutím alternativní pravice.

Autor: Greg Johnson

Část druhá, úvodní si můžete přečíst zde, třetí tady a čtvrtou závěrečnou zde.

Od léta 2015 do podzimu roku 2016 vyhrávala alternativní pravice debaty a dařilo se jí měnit smyšlení mnoha lidí. Ještě důležitější ale byla dosažená proměna parametrů politické debaty. Alternativní pravici se stále více dařilo spoluutvářet obsah zpravodajství a následně donutit politický establishment reagovat. Krom toho bylo zábavné, kreativní a cool. Lidé se přirozeně chtěli přihlásit k hnutí a přijmout značku.

Objevily se ale i problémy.

Za prvé, alternativní pravice byla silně decentralizovaná, převážně anonymní online síť jednotlivců, webzinů a drobných organizací. Díky její online podobě sice neexistovaly žádné překážky pro virální růst hnutí, ale stejně tak nebylo možné někomu zabránit se k ní přihlásit.

Continue Reading

Escudo Identitário (Identitářský štít) a jejich symbol

Autor: Eordred

Guillaume Durocher před nějakou dobou pořídil rozhovor s holandskou aktivistickou skupinou Erkenbrand, aby ji představil širšímu okruhu čtenářů, a také pomohl propagovat jejich každoroční konferenci. V podobném duchu bych dnes rád trochu pomohl mladé organizaci, kterou jsem nedávno objevil. Jsou z Portugalska a říkají si Escudo Identitário, neboli Identitářský štít. S potěšením jsem tak uvítal, že se pravicovým idejím daří i na Pyrenejském poloostrově, který se od 70. let minulého století stal nezpochybnitelnou baštou levice.

Éordred: Má „identitářská“ část vašeho názvu původ v širším identitárním hnutí? Kde se Escudo vzalo, jaké jsou jeho kořeny a kam byste se zařadili ideologicky?

Escudo Identitário: Nemáme sice oficiální kontakty s žádnou z identitárních skupin, ale hlásíme se k této ideologii. Podporujeme také všechny evropské identitární iniciativy. Escudo vzniklo v roce 2017 poté, co se komunistický studentský spolek na Faculdade de Ciências Sociais e Humanas da Universidade Nova de Lisboa (fakulta sociálních věd Nové lisabonské univerzity) rozhodl narušit průběh konference o koloniálních dějinách, pořádané jinou vlasteneckou skupinou. Když se zprávy o narušení akce rozšířily, mnozí ze studentů, kteří ji chtěli navštívit, se spolu přes internet začali domlouvat na možné reakci. Vzali jsme univerzitu „útokem“, postavili se levičáckému spolku a předložili sepsané hlavní body protestu děkanovi. Vyvolalo to tehdy hodně rozruchu v médiích a portugalský prezident i parlament, aniž by se nějak namáhali s ověřováním faktů, náš údajně násilný protest odsoudili.

Continue Reading

„Lohengrinem končí starý operní svět, duch se vznáší nad vodami a je světlo.“ – Ferenc Liszt

Autor: Václav Jan

Hudba naplňuje ovzduší velebností, která jakoby zhmotnila poselství z věku, kdy se o hodnotách jako vlast, národ nebo čest nediskutovalo, síla nerelativizující výpovědi o hodnotě člověka osvěžuje duši a posiluje naději.

Karel Veliký píše v cenném poznámkovém aparátu k Romualdiho Kultuře pro Evropu, že „slyšet předehru k prvnímu jednání Lohengrina za svitu pochodní a kamarádských ohňů může být stále ještě formativním zážitkem“.

Potvrzuji. A samotný Lohengrin je vždy silným zážitkem, navzdory veškerým ‚denacifikačním‘ zásahům do komplexnosti wagnerovského pojetí opery, kterými si po válce muselo projít. Přesvědčit se o tom lze v pražském Národním divadle v obnovené inscenaci, uvedené původně na Bayreuthských hudebních slavnostech v roce 1967. Síla Wagnerovy hudby a myšlení zkrátka odolává i soustavným pokusům o obroušení hran podstaty jeho díla.

Continue Reading

Alain de Benoist

Poznámka Grega Johnsona:

V roce 2005 poskytl Alain de Benoist rozhovor americkému magazínu The Occidental Quarterly, který vyšel pod titulem “European Son: An Interview with Alain de Benoist,” v The Occidental Quarterly, Roč. 5, č. 3 (podzim 2005): str. 7–21. (Mezi březnem a prosincem 2018 vyšel na čtyři části i na našich stránkách: díl první, druhý, třetí a závěrečný čtvrtý).

Jelikož šlo o rozhovor velice rozsáhlý, došlo k rozhodnutí některé části nepublikovat. Zmizely tak de Benoistovy kritické poznámky ke křesťanství a vědám zabývajícím se člověkem. De Benoist mi poslal kopii francouzského originálu rozhovoru, a tak „ztracené“ části překládám pro první díl sborníku North American New Right.

The Occidental Quarterly: J. Philippe Rushton ve své knize Race, Evolution, and Behavior: A Life History Perspective (2000), sestavil seznam celé řady významných statistických odlišností mezi černochy, bělochy a Asiaty, který ukazuje jakési kontinuum, v němž se běloši pravidelně ocitají v mezilehlé pozici mezi Asiaty a černochy.

Konkrétně pak zmiňuje objem lebeční dutiny, počty neuronů v mozku, výsledky IQ testů, kulturní počiny, podíl jednovaječných dvojčat na 1000 porodů, hormonální úroveň, sexuální orgány, četnost sexuálních styků, permisivní postoje, četnost výskytu pohlavně přenosných nemocí, agresivitu, impulzivitu, představu sebe sama, společenskost, délku gestace, vývoj motorických schopností, rozvoj zubů a kostry, medián věku prvního sexuálního styku, prvního těhotenství, očekávanou délku života, stabilitu manželství, sklony dodržovat zákony a duševní zdraví.

Souhlasíte s hodnocením Richarda J. Herrnsteina s Charlesem Murraym, podle kterých „není Rushtonova práce dílem šílence ani fanatika… ale bez stínu pochyb vědou“ (Bell Curve: Intelligence and Class Structure in American Life, 1994, str. 643), nebo se podobně jako Cavalli-Sforza a jeho spolupracovníci domníváte, že „rasová klasifikace se z důvodů zjevných už Darwinovi jeví jako marná snaha“ (The History and Geography of Human Genes, 1996)? Může se Rushtonovo dílo stát vědeckou oporou „diferencialistického antirasismu“ Nové pravice?

Continue Reading

Antonio Gramsci

Autor: Paul Krause

Většina lidí v médiích obyčejnými lidmi opovrhuje, takže Američané nedůvěřují novinářům právem. Měli by ale lidé kvůli tomu zcela zavrhnout funkci, již média ve společnosti plní?

Stále více Američanů přestává věřit médiím a akademikům. Zcela oprávněně. Ne snad, že by všichni lidé v médiích byli lháři nebo propagandisté. Ani studijní programy vysokých škol nejsou naplněny výhradně škodlivou propagandou. Média nepochybně mají nemalou hodnotu, stejně jako univerzitní vzdělávání a jisté studijní obory. Obě instituce však v očích americké veřejnosti rychle ztrácejí auru úctyhodnosti, zejména v posledních letech a ještě výrazněji pak v několika uplynulých měsících a týdnech.

Antonio Gramsci byl vlivný italský marxistický intelektuál počátku 20. století. Stejně jako třeba Vladimir Lenin či Lev Trockij patřil k nové generaci marxistů, kteří se s Marxem rozcházeli v několika zásadních bodech. Gramsci se zařadil mezi přední nové marxisty Evropy po 1. světové válce.

Continue Reading

Alternativní pravice, ca. 2016.

Autor: Greg Johnson

Toto je první část úvodní eseje z připravované antologie s názvem The Alternative Right.

Pokračování najdete zde, třetí tady a čtvrtou závěrečnou zde.

Alternativní pravice sice nemá uchopitelné jádro, má však svůj příběh, který začíná a končí Richardem Spencerem a odehrává se ve čtyřech kapitolách

Poprvé se termín „alternativní pravice“ objevil v roce 2008. Prvního března 2010 byla spuštěna webová stránka Alternative Right, která fungovala až do 25. prosince 2013. Když byl termín užit poprvé, označoval alternativu k americkému konzervativnímu mainstreamu. Jako název publikace pak fungoval jako zastřešující termín zahrnující myšlenkové proudy jako paleokonzervatismus, libertariánství, rasový realismus, evropská Nová pravice, jižanský nacionalismus nebo bělošský nacionalismus. V době zrušení webu Alternative Right už ale označení „Alt-Right“ začalo žít svým vlastním životem. Nebyl to tak už jen název webové stránky, ale obecný termín pro pravicové alternativy ke konzervativnímu mainstreamu.

Druhou kapitolou je rok 2015 a vznik energického, z větší části internetového pravicového hnutí orientovaného na mládež. To obsáhlo širokou škálu pozic od bělošského nacionalismu a nepokrytého neonacismu, až po populismus a americký občanský nacionalismus. Hnutí zcela přirozeně používalo široce definovaný termín Alt-Right (alternativní pravice). Ta se hned v počátcích srdnatě postavila za kampaň Donalda Trumpa v boji o prezidentský úřad a rychle se stala Trumpovým nejodvážnějším obráncem na webu. Jistým vyvrcholením tohoto vývoje byl projev Hillary Clintonové z 25. srpna 2016, kde se pustila do výpadů proti alternativní pravici.

Continue Reading

Autor: Jean Giono

Spatřil jsem právě jedno z dramat země. Zasáhl jsem potřebnými gesty. Rozumějme si: nikoli ledakterými, ne gesty toho, jenž neví; gesty, kterým jsem se pomalu naučil, se vší něhou svého srdce, gesty, která mi přešla do nervů a do svalů, ponenáhlu, možno říci po krůpějích, řádně naučena, řádně v mé krvi, gesty neúchylnými. Byla to ubohá gesta lidí. Zprvu jsem tak za to neměl. Zvěděl jsem to proto, že ač jsem je učinil, narazil jsem na mocnou přehradu.

Od té chvíle si říkám: „A přece, ty! …“

Ba arci, i já!

Byl to krásný déšť. Jedno z oněch rozechvění dubnových: veliké rozmachy větru, pak šlehání studené vody jako tisíceré řemínky důtek, obloha tak nízká, že bylo vidět všecka napínání a dmutí jejích svalů.

Ale k večeru si oblékám plášť, narážím baret a jdu ven. V jizbě plné dýmkového kouře pomalu mne už obluzovaly přízraky z dna moří. Dva políčky větru mne uzdravují a sílí. Vidím počasí, jaké jest, dím si „můžeš na pahorek“, a vystupuji tam.

Continue Reading

Sci-fi inspirace krajní pravice: od Jerryho „Luciferova kladiva“ přes Newtovu základnu na Měsíci až k Donaldově zdi

Autor: David Auerbach

Mnozí komentátoři prezidenta Trumpa vnímají jako radikální rozkol s minulostí. Podle konzervativního techno-futuristy Newta Gingriche ale Trump zvěstuje revoluci, po níž má nastat utopický vesmírný věk. Gingrich o tomto průlomu sní už celá desetiletí a do Trumpa vkládá naděje na jeho uskutečnění. Jeho vize je však jen jedním z bodů dlouhé linie, jež vychází z knihy Gingrichova přítele a legendárního autora sci-fi Jerry Pournelleho Luciferovo kladivo a přes Reaganovy „Hvězdné války“ či impeachment Billa Clintona pokračuje až k Trumpovi.

Continue Reading

Caravaggio – Obrácení svatého Pavla, 1600 – 1601. První, odmítnutá verze obrazu.

Autor: Stephen McNallen

Už delší dobu tvrdím, třeba ve svém článku ve druhém svazku sborníku Tyr, že my, následovníci germánského pohanství, musíme být co možná nejzdatnější ve filozofii. Musíme být schopni diskutovat s našimi intelektuálními oponenty, ať už se jedná o místního kněze nebo vyškoleného jezuitu. Pravděpodobně nejdůležitějším důvodem ale je potřeba poznat širší perspektivu historie idejí, tak abychom dokázali fenomén Asátrú vysvětlit přitažlivou a soudržnou formou inteligentním křesťanům, kteří by se následně za správných okolností mohli připojit k našim lidem.

Před pár dny mi přistál ve schránce skvělý pomocník při plnění tohoto úkolu. V běžné polstrované obálce byla kniha s prostým názvem Být pohanem. Jejím autorem je Alain de Benoist, autor zhruba padesáti knih a několika tisíc článků, převážně ve francouzštině. Benoist je však nejlépe známý jako zakladatel intelektuální a hluboce pohanské „francouzské Nové pravice“.

Continue Reading

Požár v katedrále Notre-Dame

Autor: Morgoth

Jedna starobylá britská legenda vypráví o skotském králi Robertu Bruceovi. Ten na útěku před Angličany nalezl dočasné útočiště v chatrči (podle jiných verzí pověsti v jeskyni). Jak tak seděl ve svém ubohém úkrytu, znavený prohrami i neustálým pronásledováním, všiml si pavouka, kterému se také hatily jeho záměry. Snažil se totiž připojit své vlákno ke vzdálenějšímu koutu stropu, který se mu však nedařilo dosáhnout. Pavouk proto houpáním tam a zpět postupně získával rychlost, dokud se nu nakonec nepodařilo napojit své sítě, a tak získat dobrý základ pro svou konstrukci.

Král Robert si z toho odnesl morální ponaučení o nezbytnosti vůle, odhodlání a neochoty vzdávat se.

Zatímco Bruce v chatrči pozoroval pavouka, Francouzi oslavovali nedávné dokončení katedrály Notre-Dame. Trvalo jim to sice celé století, ale podobně jako pavouk se nenechali odradit.

Continue Reading

Sakari Linden

Jednota nebo znesvářenost, nezávislost či vměšování zvenčí: severské země se musejí rozhodnout mezi vytvořením nezávislého neutrálního bloku na severu Evropy, nebo přihlížet rozparcelování Skandinávie velmocemi.

Zahraničněpolitický poradce frakce Evropa národů a svobody v Evropském parlamentu Sakari Linden tvrdí, že pokud se mají země na severu Evropy stát stabilní a blahobytnou svébytnou geopolitickou jednotkou, musí se region stát vojensky neutrálním, díky čemuž získá na atraktivitě jako zahraničněpolitický i obchodní partner.

Severní Evropa už poznala jednotu, ale i sváry. Projekt evropské integrace v posledních asi 30 letech zvýraznil hospodářský i politický vliv západní Evropy, a spolupráce mezi severskými národy tak musela trochu ustoupit stranou. Potíže spjaté s prohlubováním evropské integrace však mohou představovat příležitost pro severskou spolupráci.

Continue Reading

Starý příběh, přesto jako by se z něj Židé odmítali poučit…

Autor: David Cole

My Židé nedáme dopustit na své golemy. Milujeme je už po tisíce let – a jak nádherné a poklidné dějiny nám to pomohlo zajistit! Pokud náhodou pověst o golemovi neznáte, stručně vám ji shrnu. Neexistuje jediná oficiální verze příběhu a detaily se často mění s každým dalším vyprávěním, základní linka ovšem zůstává: Židům hrozí nebezpečí od gójů (ne, vážně?), a tak se rabín v zoufalé snaze ochránit svůj lid rozhodne uplácat z jílu (nebo hlíny) obří humanoidní monstrum a vdechnout mu život, aby chránilo jeho milovaný štetl (nebo vesnici, nebo třeba košer delikatesy).

Když je původní nebezpečí zažehnáno, nedokáže se rabín ve své touze po pomstě svého golema vzdát a snaží se s jeho pomocí napravovat skutečná i domnělá příkoří. Golem ale záhy začne útočit na Židy. Monstrum obrací svůj hněv proti lidem, k jejichž službě bylo vytvořeno a rabín se tak nakonec musí svému vlastnímu výtvoru postavit.

Došlo vám to, že jo? Asi ano, protože to není extra složitého. Židé vyčarují hroznou stvůru, která má být jejich spásou, ta se však nakonec obrátí proti nim. Lid zaslepený strachem a paranoiou stvoří démona, který však dál roste a vymkne se jejich kontrole.

Continue Reading

Pátá politická teorie

Autor: Titus Quintus

Se západními národy je v zásadě amen. Zůstane jen diaspora – nebo vůbec nic. Stojíme tak na rozcestí: buď nás pohltí materialistický multikulturní chaos, nebo se staneme tím, čím jsme, tj. vyhnanci ze zaniklého světa

Pátá politická teorie (5PT) věří, že bychom místo nacionalismů na státní úrovni měli své úsilí soustředit na to, jak se stát kmenem v diaspoře. Jinak řečeno tedy dokážeme „zachránit“ jedině tu část evropských a eurokoloniálních národů, která o to stojí a to spojením se do pevně provázaného kmenového společenství – nikoliv konverzí odnárodněných mas k našemu stále více okultnějšímu (occultatio=skrývání, skrytému – pozn. DP) světonázoru, tvořenému zásadami jako etnocentrismus, rasový realismus, tradiční role pohlaví, nativismus, reakční politika atd. Neříkám to jako zlý rasista či fašista, ale coby člověk, jemuž záleží na pokračování vlastního národa, který ovšem nemůže existovat, bude-li od kořene proměněn na něco úplně jiného, cizího. Přestože jistou míru ohebnosti a změnu lze považovat za snesitelnou a v některých případech dokonce i žádoucí, o úplné výměně to rozhodně říct nelze. A jelikož jsou národní podjednotky západní civilizace bez života a neschopné zajistit svou další existenci, musíme se poohlédnout jinde a vrátit k prapůvodním úrovním lidské společenské organizace, chceme-li zachovat úplnost našeho dědictví a současně do něj i začleňovat inovace propojené budoucnosti.

Continue Reading

Paul Gottfried: „Soudobá levice Západ nenávidí stejně tak pro jeho křesťanské základy, jako pro jeho bělošství, a západní tradicionalisté a reakcionáři tak dost možná budou v tomto boji muset využít jediných náboženských prostředků, jež mají nějakou váhu.“

Poznámka: Tento článek je recenzí nového anglického vydání de Benoistovy knihy Být pohanem (On Being a Pagan, v originále Comment peut-on être païen?), přeložené Jonem Grahamem a redigované Michaelem Moynihanem (Arcana Europe: North Augusta, S. C., 2018). České vydání lze objednat u vydavatelství Sol Noctis.

Autor: Paul Gottfried

Kniha Alaina de Benoist Být pohanem nabízí inteligentní, ale přece jen neúplný obraz pohanství. Dokáže jeho novopohanství obstát proti kulturně marxistickým elitám tam, kde křesťanství dosud selhalo?

Při čtení anglického vydání Comment peut-on être païen?, kterou Alain de Benoist představil už v roce 1981, jsem se nemohl ubránit nostalgickým vzpomínkám. Osud tomu chtěl, že kreativně výjimečně plodného a nesmírně sečtělého autora knihy poměrně dobře znám. Jeho esej „La religion de l’Europe“ jsem četl už v roce 1980, kdy vyšla v de Benoistem vedeném časopise Élements. Tato důležitá esej se posléze stala jádrem jeho zdaleka nejznámější obrany ateismu, jež spatřila světlo světa o několik měsíců později. V roce 1996, kdy vyšly jeho úvahy k pohanství, jež jsou součástí tohoto anglického vydání, jsem je velice pozorně pročetl. Také jsem si dopisoval jak s de Benoistem, tak jeho katolickým konzervativním debatním oponentem Thomasem Molnarem, když roku 1986 společně připravovali ‚débat dialogue‘ na téma pohanství (či novopohanství). Později jsem připravil rozsáhlou recenzi knihy v časopise, který jsem tehdy redigoval, The World and I.

Continue Reading

Autor: Gilad Atzmon

Gideon Levy, pravděpodobně jeden z posledních autentických izraelských hlasů míru, ve svém nedávném podnětném článku píše, že „to není Netanjahu, kdo by byl zodpovědný za izraelský ‚rasismus, přepjatý nacionalismus, rozdělující rétoriku, nenávist, úzkost a korupci‘“. Za Netanjahuem totiž podle Levyho stojí národ voličů a dalších politiků, kteří se od svého vůdce příliš neliší.

„Řekněme si na rovinu, že problémem jsou lidé… Mnozí totiž nenáviděli Araby dlouho před Netanjahuem. Mnozí opovrhují černochy, nemohou vystát cizince, zneužívají slabé a shlíží spatra celý svět – a ne kvůli Netanjahuovi. Hodně z nich věří, že náleží k vyvolenému lidu a nezaslouží si proto nic menšího než úplně všechno.“

Continue Reading

Emil Cioran

Autor: Guillaume Durocher

Emil Cioran
Apologie de la barbarie: Berlin – Bucharest (1932-1941)
Paris: L’Herne, 2015

Špičkové nakladatelství L’Herne v roce 2015 vydalo velice zajímavý titul: sborník článků Emila Ciorana, otištěných před válkou v rumunských novinách. Cioran, později slavný aforista, byl i v době před spojeneckým vítězstvím bystrým pozorovatelem, kousavým kulturním kritikem a politickým analytikem.

Při čtení knihy mě zajímala především motivace Cioranovy podpory nacionalismu s fašismem. Opakovaně se setkáváme s několika motivy:

• Pocit méněcennosti z rumunské zaostalosti, historické bezvýznamnosti a kulturní i intelektuální závislosti na Západě: „Proto Rumun vždy souhlasí s tím spisovatelem, kterého četl naposled.“ (22)
• Nápadná germanofilie, hluboké uznání pro německé umělce a intelektuály, německou náruživost, patos i pronikavý popis západní dekadence.
• Znechucení z demokratické politiky, která podle něj vede k sobeckému individualismu a politické paralýze.
• Zjevné upřednostnění přesvědčení a iracionální kreativity nad neplodným racionalismem a skepticismem.

Cioran, který byl s německou vysokou kulturou dobře obeznámen už z dob svých studií v Rumunsku, našel opravdové zalíbení v hitlerovském Německu hned v roce 1933, kdy se tam díky stipendiu od Humboldtovy nadace přistěhoval.

Continue Reading