Délský potápěč

Francis Parker Yockey

Autor: Francis Parker Yockey

Především si ti z nás, kdo věří v Osvobození Evropy a Impérium Europa, musejí uvědomit: toto je začátkem konce americké hegemonie v Evropě. Chatrné konstrukce Morgenthauova, Marshallova, Schumannova a Štrasburského plánu, amerických vlajek vlajících nad hlavními městy evropských zemí, NATO, systematického ponižování Německa, ďábelského plánu vytvořit německou armádu k válce proti Rusku ve službách žido-amerického okupanta, armády bez generálního štábu řízené demokraty a vyzbrojené zbraněmi z časů prusko-francouzské války, celých těch dlouhých demokratických prázdnin Churchillů, Gaullů, Spaaksů, Gasperisů, Adenauerů a Schumannů. Evropě pražské procesy poslouží jako historické spláchnutí dějinné fekálie Churchillů a jejich liberálně-komunistické špíny.

S americkou nadvládou je amen, Evropa si totiž se zpožděním začíná uvědomovat – Imperium, Londýnská proklamace a Frontfighter to hlásají dlouhá léta – že mocí volající Evropu k boji s „bolševismem“ není nikdo jiný než židovský stát-národ-lid-rasa: tedy entita, která sama politický bolševismus historicky stvořila a vedla.

Není pochyb o tom, že události dostatečně silné k tomu, aby přesvědčily Stalina přehodnotit celou jeho světovou politiku a zaujmout otevřeně protižidovské pozice, zapůsobí totožným způsobem i na evropské elity. K zachování americké hegemonie musí totiž evropské elity zůstat pasivní – aktivní kooperace evropských elit s primitivním lidským materiálem kalibru McCloye, Trumana, Achesona či Eisenhowera se totiž samozřejmě jeví zcela nemožnou – a pražské procesy s drtivým rachotem vybudily tuto elitu k aktivnímu odporu proti plánům na usmrcení evropské bytosti, spřádané ve Washingtonu židovsko-americkým vedením.

Continue Reading

Prof. Helmuth Nyborg

Autor: Kevin MacDonald

Studie dánského psychologa Helmutha Nyborga „Úpadek západní civilizace: Dvojí uvolnění přirozeného výběru“ brzy vyjde v časopise Osobnost a individuální rozdíly. (článek z roku 2011, pozn. DP). Nyborg se proslavil svou prací prokazující rozdíly IQ v rámci pohlaví ve prospěch mužů, což vedlo k vyšetřování jeho prací a důtce udělené mu jeho mateřskou univerzitou. („Hon na čarodějnice“ proti vlastní osobě popisuje Nyborg zde.)

Nyborgův nejnovější článek ukazuje minulé trendy a projekce budoucího vývoje IQ v Dánsku na základě současného působení dvou trendů: uvolnění přírodního výběru mezi autochtonními Dány a příliv imigrantů s nízkým IQ. Tyto dva faktory spolu tvoří jev, který Nyborg nazývá „dvojí uvolnění přirozeného výběru“.

Na základě údajů z práce Richarda Lynna Dysgenics: Genetic Deterioration in Modern Populations má Nyborg zato, že uvolňování vnitřního výběru začalo kolem roku 1850 s tím, jak plodnost nižších tříd převýšila porodnost vyšších vrstev v důsledku zlepšení hygienických podmínek a snížení míry následků infekčních chorob. Cituje Lynnův odhad, dle něhož Anglie během 90 let (1920-2010) přišla o 6,9 bodů IQ a odhaduje, že dánská inteligence se od roku 1850 snížila následkem vnitřního uvolnění přirozeného výběru asi o 10 bodů.

Continue Reading

„…Tato příšerně cynická společnost ve své naivitě nevidí, kdo jednoduše hraje divadlo a dělá se lepším, aby skryl své šílenství.“ Salvador Dalí

Autor: Karel Veliký

Příspěvek k „určení nepřítele“

V 80. a 90. letech se pro řadu levičáckých intelektuálů stal koncept občanské společnosti vítanou náhražkovou ideologií za jejich skomírající revolučně-socialistické přesvědčení.  To bylo těžce zraněno naprostou společenskou izolací revolučních ozbrojených skupin typu Rudých brigád a naopak plným kooptováním socialistických i komunistických stran a odborů do kapitalistického a parlamentního systému.  Sociálně-kritickou agendu tak převzala tzv. „nová sociální hnutí“ (zprvu např. „hnutí za mír“, ekologové „proti jádru“, následně „lidská práva“, „antirasismus“ apod.). Rukojmím jejich klíčových zájmů není přitom již „dělnická třída“ rozpouštějící se v nejrůznějších služebných a nevolnických postech „globální ekonomiky“, ani domácí „lid“ čili „burani“ hypnotizovaní „společností spektáklu“ (Debord), ale nejrůznější „menšiny“ – etnické, sexuální i sociální (delikventi). Druhou inspirací z okruhu „frankfurtské školy“ je strategie pozvolných změn uplatňovaných zevnitř stávající společnosti („pochod institucemi“) namísto nějakého prudkého společenského převratu „zvenčí“. Vehiklem těchto změn jsou kultura a právo.

Někdejší boj „dělnické třídy s buržoazií“ byl tedy nahrazen dichotomií „občanská společnost“ versus „stát a trh“. Radikální levice má nyní za cíl rozšiřovat uvnitř „buržoazní společnosti“ mezirasová a libertářská společenství – tedy „multietnickou společnost“ – dokud ji tato pestrá Komuna zcela nenahradí (Ingravalle). „Občanská společnost“ se tak stává nástrojem a prostředkem k uskutečňování původních „rovnostářských“ ideálů skrze lidskoprávní agendu i prostorem pro seberealizace levičáků, ať už zde „konají Dobro“ nebo prostě „nacházejí azyl“ proti vládnoucím tržním poměrům. Liberální stát a kapitalistický trh jsou však – nebo spíš právě proto – zároveň respektovány jako nezbytné!  Ať už to totiž budeme chápat jako prostý parazitismus anebo taktické využívání „síly nepřítele“, jsou to přece oni, liberální stát a kapitalistický trh, kdo umožňuje a platí „role“ všemožných akademických autorit či experimentální „scénáře“ sociálních proměn. Přísun peněz je zároveň přímo úměrný publicitě, takže „experti, neziskovky a nadace“ živené i velkofinančníky jako je Soros (Open Society Fund), kteří tím sledují své vlastní cíle, jsou už existenčně motivovány svou činnost nějak „inscenovat“.

Continue Reading

V díle Arno Brekera se člověk setkává s prvky starého Egypta, řecké klasiky a italských renesančních škol, stejně jako odkazem Augusta Rodina.

Autor: Frithjof Hallman

Když 19. července tohoto roku oslavil v rodném Düsseldorfu své 80. narozeniny, obešla se událost bez pozornosti kontrolovaných médií západního světa. Přestože významný americký ilustrátor a průkopník kinetického sochařství Alexander Calder v roce 1974 označil Brekera za „nejdůležitějšího sochaře klasické tradice naší doby“, světové proslulý existencialistický filozof Martin Heidegger napsal, že „Arno Breker nastavil standardy sochařství mimo pouta času“ a někteří jej vnímali jako moderního Michelangela, dopustil se v očích vládců médií neodpustitelného prohřešku: pracoval pro Adolfa Hitlera. Za trest se z něj tedy stala „ne-osoba.“

Díky Brekerově výjimečnému nadání a proslulosti, jíž už ve 30. letech dosáhl, pověřil Hitler mladého sochaře vypracováním návrhů a zhotovením četných monumentálních soch pro výzdobu veřejných budov, náměstí a fontán v německé metropoli Berlíně. Po skončení 2. světové války nedošlo jen k vymazání Brekerova jména z učebnic dějin umění, ale také k úmyslnému zničení velké části jeho díla. Američtí pěšáci objevili sklad s mnoha jeho sochami a škodolibě je sbíječkami a rámovými pilami rozdrtili na prach. Další skupiny amerických a sovětských sil napadly jeho veřejná díla dláty a dynamitem. Naštěstí se demokratickým a komunistickým vítězům nepovedlo najít všechny Brekerovy sochy.

I bez Hitlerem zadaných zakázek by si ale Breker vysloužil od vládců médií a jejich lidu nehynoucí nenávist. Celé jeho dílo totiž ztělesňuje árijského heroického ducha síly, krásy a světla v časech, kdy byly na piedestal coby modely postaveny povrchní židovský modernismus a kult ošklivosti. Ať už si to některý z 229 tisíc ve válce padlých Američanů uvědomoval nebo ne, konflikt byl vybojován k zajištění triumfu druhého nad prvním.

Continue Reading

Collin Cleary – What is a Rune? and Other Essays

Autor: Jack Donovan

Collin Cleary
What is a Rune? and Other Essays
San Francisco: Counter-Currents Publishing, 2015

Kniha Collina Clearyho What is a Rune? u mě coby celoživotního „nevěřícího,“ který se až během posledních zhruba dvanácti měsíců věnuje studiu germánských pohanských tradic a víry, zafungovala jako ve správný moment použité pojivo některých důležitých myšlenek, ukázala mi tvůrčí pojetí, které bych rád dále rozvinul formou vizuálního umění – a vznesla několik nových otázek. Určitě se k ní vrátím a v následujících letech budu přinejmenším některé z esejí pročítat znovu a znovu, ale už teď jsem se rozhodl podělit o mé první osobní dojmy: vím totiž, že řada mých čtenářů se o germánské pohanství buď intenzivně, nebo letmo zajímá.

Zaměřil jsem se na eseje, které mě s ohledem na mé zájmy především oslovily – shodou okolností hned úvodní čtyři: „Co je to runa?“; „Čtyřčetnost“ (The Fourfold); „Devítičetnost“ (The Ninefold) [tradice] a „Dary Ódina a jeho bratří.“ Jak zmiňuje Greg Johnson ve své předmluvě k Clearyho filozofii, pokračují a rozvíjejí diskusi o dosažení „otevřenosti bohům“ z jeho předchozí knihy Summoning the Gods. „What is a Rune“ je ucelenější, přístupnější a „definitivnější“ práci na toto téma.

Dle mého soudu staví Cleary na myšlence, již jsem si poprvé plně uvědomil při čtení eseje Thomase Carlyla „Hrdina jako božstvo“ z knihy Hrdinové: úcta k hrdinům a hrdinství v dějinách. Pro naše předky byl svět mnohem kouzelnějším místem.

Continue Reading

Jiný, radikálně odlišný, život je možný!

Robert Stark: Vítejte! Dnes je mým hostem Greg Johnson a budeme spolu mluvit o myšlence tzv. ekofašismu.

Gregu, říkal jsi mi, že se zaobíráš myšlenkou napsat knihu na tohle téma, ale nejprve se tě chci zeptat, jestli tím nedodáváš munici nepřátelům, protože nalevo máme SPLC s jejich rozsáhlou esejí „Nenávist na zeleno“ a na pravici konzervativní kapitalisty, kteří neminou žádnou příležitost k očernění environmentalismu a ekologie. Ti skutečně rádi používají termín ekofašismus. Takže jak se stavíš k tomu, že pokud napíšeš knížku na tohle téma a budeš se jím zabývat, poskytneš tím argumenty některým svým nepřátelům?

Greg Johnson: Popravdě mě moc nezajímá, co si myslí SPLC nebo příznivci Rushe Limbaugha, ale spíše pravda jako taková.

Osobně jsem silný stoupenec ekologie a celý můj světonázor vychází z přírody. Zajímavé je, že i když bývá ekologie zpravidla považována za levicové téma, pokud jde člověk dostatečně daleko do minulosti, ekologii „objevili“ a uvedli do obecného povědomí lidé, kteří by dnes byli pokládáni za pravicové osobnosti.

Kdybych měl dost času si jen tak sednout a psát, jedním z mých projektů by byla i knížka o ekofašismu, která by rozebírala různé myslitele přelomu 19. a 20. století – průkopníky ekologie na jedné a, pro nedostatek vhodnější terminologie, fašismu či nacionálního socialismu na straně druhé.

Continue Reading

Julius Evola – Orientamenti (1971)

Autor: Karel Veliký

Směrnice, jeden z posvátných textů neofašistické mládeže…

Směrnice (Orientamenti) byly vytvořeny jako svého druhu „brevíř“ pro mládež, která patřila k organizaci Raggruppamento Giovanile Studenti e lavoratori del MSI (Mládežnické seskupení studentů a dělníků Italského sociálního hnutí) a přitahoval ji spiritualismus. V Il cammino del cinabro (Cesta rumělky) Evola píše, jak byl po svém návratu do Itálie v roce 1948 překvapen, když zjistil, že „existují skupiny převážně mladých lidí, které se nedaly vtáhnout do všeobecného zhroucení“ (věk kolem 25 let): „Zvláště v jejich kruzích bylo moje jméno známé a mé knihy byly hojně čteny“. [1] Někteří z nich (Pino Rauti, Enzo Erra, Clemente Graziani, Paolo Andriani, Fausto Gianfranceschi, Walter Valentini) začali Evolu navštěvovat v jeho bydlišti na Corso Vittorio Emanuele č. 197. Následně zastavili svůj časopis La Sfida (Výzva) a počátkem roku 1950 začali vydávat nový měsíčník, u něhož byl Evolův vliv patrný již z názvu: Imperium. [2]

Rauti a Erra totiž přesvědčili mistra, aby svou moudrost šířil a vyjádřil v političtějších pojmech. V Imperiu tak nejprve vyšly tři jeho články: „Il senso dell’Imperium“ (Význam Říše) v květnu, „Impero e civiltà“ (Říše a společnost) v červnu a „Due intransigenze“ (Dvě nekompromisní zásady) v červenci 1950. Hlavně od nich se odvíjí oněch „jedenáct bodů“ Směrnic, které vznikaly skoro současně a byly uveřejněny hned poté, v druhé polovině padesátého roku, taktéž v rámci Imperia, jako jeho zvláštní příloha. [3] Rauti připouští:

Continue Reading

Viktor Dyk. „Láska může být jen povrchní, ale nenávist je důsledná.“

…od muže, jenž věřil, že „k sebeobraně státu a zdravému jeho vývoji nestačí prostředky ústavní“ a že „ke kompromisům v politice možno a někdy nutno dojít, není však dobře od nich vycházet“. *

Kupředu jdeme, je-li vhodná chvíle,
vhodná-li chvíle, jdeme zase zpět.
Při kterémkoli tak nás vidím díle.
– Ne zlí, ne dobří. Něco uprostřed

Vábeni věčně vším, co pro nás cizí,
šumařit jdeme v chladný pro nás svět.
Na půli cesty tato náhle mizí.
– Ne své, ne cizí. Něco uprostřed.

Zvedneme ruku. Potom zase klesne.
Dnes oheň v nás. A zítra zase led.
Hrozí se dnes, a zítra sotva hlesne.
– Ne živí, mrtví ne. Tak něco uprostřed.
(Smutná píseň vesnického šprýmaře)

Sto let pryč a přesto jakoby Viktor Dyk psal včera. A pak že neexistuje národní charakter! Vždyť kolik našinců z venkova i Prahy dnes opět „šumaří ve světě“? A jak je to s tou cestou „zpátky do Evropy“? Jinde je básník ještě explicitnější:

Continue Reading

Sókratés

Autor: Greg Johnson

Název této úvahy je poněkud zavádějící, jelikož hodlám dokázat relevanci filozofie pro veškeré lidské konání, nejen politiku. 1] Filozofie není jen meta-politikou, je meta-vším 2]. Vím však, že vás zajímá politická změna, a tímto způsobem jsem vás chtěl přilákat ke čtení. Navíc chci ukázat, že filozofie není pro život jen relevantní, ale naprosto zásadní.

Filozofie je hledáním moudrosti, která je nezbytným předpokladem pro úspěch v každé oblasti života včetně politiky. Podlé mého soudu je moudrost nepodmíněným dobrem. Nikdy nemůžete být příliš moudrý. Všechna ostatní dobra, o něž usilujeme, jsou pro nás však dobrá jedině pod podmínkou, že jsou užita moudře. Proto musíme nutně usilovat i o moudrost, aby všechno naše další snažení vedlo k dobrému životu, což je nakonec společný cíl nás všech.

Continue Reading

Vratislav Effenberger

Autor: Karel Veliký

Vratislav Effenberger je přední český poválečný surrealista a jeho ideové východisko leželo především v díle Karla Teigeho.  To mu však nebránilo, aby v eseji „Třetí říše a druhá světová válka“ dost jasně viděl (podobně jako mnozí izraelitští historikové snažící se svého nepřítele opravdu pochopit, ne jen povinně znectít) předmět svého zkoumání: nacismus. Předně si byl vědom, že první světová válka (1914–1918) znamená nejen hluboký předěl v dějinách, ale že zároveň představuje vrcholný bod evropské civilizace, který pak v rozsahu dvaceti let mezi roky 1918 až 1938 rozevřel celé spektrum důvodů, pro které tato civilizace musí zaniknout. S akcentováním „lidského faktoru“ přirozené nerovnosti lidí dospěl rovněž k přesvědčení o iluzornosti moderní demokracie a v plném rozvinutí takzvané konzumní společnosti spatřoval jen vleklou degenerativní agonii odcházející civilizace: „Můžeme jen litovat, že ti, kdo mezi prvními rozpoznali blížící se agonii této civilizace, zakopávali svá poselství do horských pásem epické výstavby – Nietzsche byl příliš básnickým filozofem, Céline příliš romanopiscem“, píše Effenberger ve svých prolegomenech. Naproti tomu schopnosti, které dokázal u svých spolupracovníků a v celé třetí říši rozvinout Hitler, byly mocné právě tím, že „představovaly poslední, zoufalý pokus o záchranu tohoto civilizačního cyklu, který už byl historicky odsouzen k zániku“. Zda cyklické pojetí dějin přejal Effenberger přímo od Nietzscheho nebo spíše z knihy Michaela Krause The Atlantic Civilisation z roku 1949, popř. je plodem jeho vlastní intelektuální intuice, jisté není, že však výše uvedené „schopnosti ve své zuřivé rozhodnosti a vzpouře proti dějinám“ zcela správně ztotožnil „s onou vzpourou proti moderní společnosti, jejíž negativistický výraz podal v mocné imaginativní úrovni L. F. Céline“, dokládá sám.

Continue Reading

Sv. Jiří bojující s drakem („Velký kostel“ ve Stockholmu)

Autor: Greg Johnson

Poznámka autora:

Jedná se o úvodní slovo v debatě s Jonasem de Geerem o křesťanství a evropské obrodě v rámci setkání ve Stockholmu 18. dubna 2015. Mé další odpovědi už byly spatra. Debatu je možné vyslechnout zde.

Jaký je vztah křesťanství a evropské identity? Neříkám „západní civilizace“, jelikož míním mluvit o celé Evropě, západní i východní a celém rozsahu evropské historie i prehistorie, nikoliv pouze jejich civilizovaných částí.

V zásadě lze na tuto otázku nahlížet ze dvou odlišných perspektiv: jedné ohlížející se zpět a druhé upírající pohled dopředu.

Když se ohlédneme do historie, vidíme důležitou roli křesťanství v Evropě po více než 1700 let. Mohlo to být jinak. Mnozí si přejí, aby to bylo bývalo jinak. Jinak to může být v budoucnu. Ale i když třeba přijde den, kdy už Evropa nebude křesťanská, nikdy nenastane moment, kdy bylo možné prohlásit, že Evropa nikdy křesťanskou nebyla. V tomto slova smyslu zůstane křesťanství navždy součástí evropské identity. Stejně tak jako předkřesťanská náboženství a kultury, sahající až k poslední době ledové.

Přestože však byla svého času Evropa křesťanská, křesťanství nikdy nebylo evropské. Nenarážím na židovské kořeny náboženství, jakkoliv ani na ty bychom neměli zapomínat. Už od počátku však lze považovat křesťanství za stejnou měrou helénské jako židovské. Navíc se etablovalo v ostré kontradikci k judaismu, podobně jako ten v opozici ke křesťanství.

Continue Reading

Alfred Rosenberg: Německá a evropská svoboda ducha

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

V sobotu 15. ledna 1944 přijel do Prahy Alfred Rosenberg, aby následující den v Německé opeře (dnes Státní opera Praha) na říšské slavnosti Svobody ducha za přítomnosti vedoucích činitelů strany, státu a branné moci, přednesl hlavní projev.

A protože jeho obsah souzní s dnešní situací v Evropě a ilustruje, jak úzce je nynější její slabé a nejisté postavení spjato s událostmi, od nichž uplynulo již přes 70 let, rozhodli jsme se jej znovu uveřejnit v edici Fascikly.

Ukázky:

„Ale v XIX. století právě ty síly, které nás chtějí dnes „osvobodit“, snažily se jako ještě doposud nikdy v dějinách ignorovat všechna samozřejmá práva národů, opírajíce se o moc nahromaděného zlata a peněz. Nauka o světovém hospodářství, které chce zřídit nejvyšší vedení, znamená v zásadě zničení hospodářství národních.

Požadavek světové policie, který je nyní opět zvýšenou měrou uplatňován z Londýna a New Yorku, znamená, že někdo musí takové světové policii dávat rozkazy. Bývalé Společnosti národů vytýkají tyto kruhy, že nevytvořila ústřední moc skupin, které v roce 1914 byly ve službách Dohody, aby takovou ústřední mocí zasáhla všude tam, kde by se některý národ nechtěl podrobit diktatuře světových hospodářských sil, sdružených v bývalé ženevské lize.

Continue Reading

For Cultural Purposes Only (2009)

Autor: Adania Shibli

Palestinský filmový archiv zmizel během izraelského obléhání Bejrútu v roce 1982. Snímek Sarah Woodové For Cultural Purposes Only oživuje paměť na jeho obsah slovním popisem a kresbami. Roznítil i osobní vzpomínky palestinské autorky Adanie Shibliové.

Čas od času, když s někým mluvíte např. o vašem prvním dni ve škole, se druhý člověk okamžitě pustí do vzpomínání na svůj vlastní první den ve škole. Dobře si uvědomuji, jak otravné to může být. Přesto právě tak budu postupovat při zamyšlení nad experimentálním filmem Sarah Woodové For Cultural Purposes Only.

Film se skládá ze záblesků vzpomínek, paralelně se odvíjejících slovem i obrazem. V zvukové části tak slyšíme řadu lidí, včetně palestinských filmařů, popisovat jednotlivé scény, na něž si vzpomínají ze shlédnutých palestinských filmů, které byly přinejmenším ve svých původních verzích ztraceny po zmizení Palestinského filmového archivu při obléhání Bejrútu v roce 1982. Ve své vizuální části se režisérka pokouší tyto scény – které už dnes nemůžeme shlédnout – zdokumentovat pomocí jejich vykreslení.

Continue Reading

Autor: Alain de Benoist

Alain de Benoist

Výběr z odpovědí Alaina de Benoista v rozhovoru o francouzské pravici, který vyšel na konci roku 2005 v revue Eléments (č. 118). Selhání mainstreamové pravice jsou známá a dobře popsaná – neúspěchy „skutečné pravice“ však představují komplikovanější záležitost, jelikož její představitelé (na mysli nám mohou vytanout mezi jinými Enoch Powell nebo Robert A. Taft) zpravidla byli odvážní muži s dobrými úmysly – přesto však neuspěli. Většina odkazů na francouzské dějiny byla odstraněna pro větší srozumitelnosti širší čtenářské obci. Tento text by měl posloužit díky své znamenité analýze „pravicového myšlení“ v prvé řadě jako zrcadlo našeho vlastního způsobu uvažování, a tak nás učinit „svěžejšími a zdatnějšími“ v bitvě idejí. Jde o ideální doplněk klasické úvahy Williama Pierce „Proč konzervativci nemohou vyhrát.“ Z francouzštiny do angličtiny přeložil Roman Bernard.

Pravice k intelektuálům nikdy příliš nepřilnula. Není potom divu, že se fráze „levicový intelektuál“ stala už dávno pleonasmem. Mnoho pravicově smýšlejících lidí nedokáže intelektuály snést. Představují si je, jak sedí v chaise longue, a vidí je coby „pokrytecké“ jedince, kteří do všeho rýpají, dělají z komárů velbloudy a publikují knihy bez výjimky popisované jako „nestravitelné“ a „nudné“.

S touto myšlenkou se setkáváme v mnoha odlišných prostředích. Pro libertariány jsou intelektuálové nevyhnutelně „odtrženi od reality“. Podle aktivistů zase intelektuálové slovíčkaří, zatímco čelíme „stavu ohrožení“, vyžadujícímu akci.

Continue Reading

„Když člověku shoří dům, zapomene i na oběd. – Ale později ho sní – na spáleništi.“ Friedrich Nietzsche

Autor: Andrew Joyce

Meine Ruh’ ist hin,
Mein Herz ist schwer.

Faust, Wolfgang von Goethe

Koncem osmnáctého století se v německé literatuře objevila prudká reakce proti osvícenskému duchu objektivismu a domnělé racionality. Pro buřičské literární a hudební hnutí, vymezující se proti těmto tendencím, se vžilo označení Sturm und Drang („Bouře a vzdor“) kvůli významu kladenému na krajní emoce a individualismus coby ztělesnění evropského ducha. Mezi klíčové osobnosti hnutí se počítají géniové jako Goethe, Herder a Lenz – mladí muži, kteří se svými životy i dílem vzepřeli konvencím úzkoprsé společnosti. Badatel David Hill píše, že „spisovatele ze Sturm und Drang poháněla touha postavit se estetickým a morálním hodnotám společnosti, která se dle jejich mínění stávala drtivě nesvobodnou.“ 1]

Jedním z nejrozhodnějších „objevů“ hnutí bylo odmítnutí vnějších forem národní identity – bezbarvého byrokratického „občanství“ a zvyků – ve prospěch německé Innerlichkeit (niternosti) a Kultur. Byla to vzpoura proti tendenci Evropanů chytit se do sítě utkané vlastním talentem k efektivitě a organizaci. Na nejzákladnější úrovni se jednalo o zavržení dvorského systému a vyzvednutí důležitosti národa (Volk). Hill popisuje hnutí jako „projev rozhořčení podobou kultury, jevící se jako povrchní a cizí a touhou nalézt alternativní, autentičtější hodnoty mezi prostým lidem a v přírodě.“ 2] Nepochopení a frustrace jsou nejčastější zkušeností postav děl počítaných ke Sturm und Drang, v prvé řadě v reakci na omezení kladená jednotlivci společností s jejími zákony a módou.

Continue Reading

Překrucování historie: jeden ze způsobů, jak napravit a vykoupit „křivdy“ způsobené barevným bělochy i institucionálním rasismem.

Autor: Richard J. Herbert

Jednou za uherský rok dojde ve světě vydávání knih k zázračné události, spadající do jedné ze dvou následujících kategorií: 1) buď k vydání v každém ohledu dokonalé knihy; nebo 2) vydání díla, jenž je v každém myslitelném slova smyslu zcela bídné. V podobě sbírky Crystal Blantonové, Taylora Ellwooda a Brandy Williamsové Bringing Race to the Table: Exploring Racism in the Pagan Community, se 21. století dostává krystalického příkladu oné druhé kategorie – sborníku, jenž by klidně mohl ztělesňovat platonskou formu Špatné knihy. Jelikož by jeho téma – tedy rasismus v současném pohanství – mohlo čtenáře Counter-Currents zajímat (částečně i proto, že se samotné C-C  jedné kapitole objevuje) 1], pojďme se na tuto úžasně špatnou knihu podívat podrobněji.

Od prvního odstavce se kniha nijak netají svou naprostou absurditou. Místo úvodu jsme vystaveni neohrabaně formulovanému a naformátovanému zaříkávání k Maye Angelouové, Rose Parksové, Martinu Lutheru Kingovi Jr. a Harriet Tubmanové. Doslovná citace tohoto zaříkávání ukazuje jak absurdní obsah, tak lajdáctví editora – v typografické oblasti i v pohrdání řádnou interpunkcí – tak typické pro tento svazek:

Continue Reading

Al-Fatah: Palestine (1970)

Autor: Celluloid Liberation Front

Úvahy nad mezinárodní filmovou tvorbou z období palestinského ozbrojeného odporu

„V boji s nimi není kritika vášní hlavy, je hlavou vášně. Není anatomickým nožem, je zbraní. Její předmět je jejím nepřítelem, kterého nechce vyvrátit, nýbrž zničit. Neboť duch oněch poměrů je už vyvrácen. Samy o sobě nestojí tyto poměry za přemýšlení, ony jen existují jako něco opovrženíhodného a opovrhovaného. Kritika si nepotřebuje vyjasňovat svůj poměr k tomuto předmětu, protože je jí jasno, na čem je. Kritika tu už není samoúčelem, nýbrž jen prostředkem. Její podstatný pathos je rozhořčení, její podstatná práce odhalování. […] Zbraň kritiky nemůže ovšem nahradit kritiku zbraní, materiální síla musí být svržena materiální silou, avšak i theorie se stává materiální silou, jakmile se zmocní mas. Theorie je schopna zmocnit se mas, jakmile demonstruje ad hominem, a ad hominem demonstruje, jakmile se stává radikální. Být radikální znamená jít na kořen věci.“ Karel Marx, Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva

Bez ohledu na výsledek jejich boje, budou – a vlastně už nyní jsou – dějiny Palestinců s největší pravděpodobností předmětem násilné manipulace příslušející psancům této země a poraženým. Aby delegitimizovaly stav uznaný mezinárodním právem, musí síly utlačitele vykreslit příběhy a dějiny v novém světle a pro (s)potřebu naivních čtenářů a pasivních diváků – chtivých dalšího příběhu o „dobru,“ triumfujícím nad „zlem“ – vytvořit nejnovější jedem prýštící narativ. 1] Masovými médii šířená propaganda dokáže zázraky: etnické čistky lze vykreslit jako sebeobranu, apartheid jako spravedlivou nezbytnost a odpor jako terorismus. Utlačovaní vždy čelí dvojí nespravedlnosti, současně směřující proti jejich současnosti i minulosti; jejich dějiny jsou překrucovány a jejich právo na sebevyjádření upíráno.

Continue Reading

Pokusme se znovu začít dějiny a svět.

Autor: Richard B. Spencer

Esej vznikla na základě autorova projevu na zimní konferenci NPI 2015 „Beyond Conservatism.“

Co je to konzervativec? A musíme se vůbec ptát?

„Konzervativní“, „liberální“ a „levicový“ neoznačují ani tolik ideologie, jako spíše sociální či fyziologické typy. Jinými slovy – rozeznáme je, jakmile je vidíme.

Přesto bychom si tuto otázku měli pokládat častěji.

Abychom se mohli byť jen pokusit odpovědět, musíme se zbavit všech „ožehavých témat“ a nesmyslů poválečného „konzervativního hnutí“ – tedy všeho, co si myslíme, že víme o konzervativcích.

Řada z pravidelných účastníků konferencí ve Washingtonu si ráda namlouvá, že jejich postoje a stranické pozice vycházejí z „nadčasových principů.“ Zpravidla si lžou do kapsy. Jejich postoje formují do velké míry nátlakové skupiny a volební koalice: od vojensko-průmyslového komplexu a Wall Street po „jižanskou strategii“ a další.

Nakonec neexistuje dobrý důvod, proč by člověk – řekněme oddaný křesťan – měl zároveň podporovat nespoutaný kapitalismus … a vojenské intervence na Středním východě … a soukromé školy … a stavět se proti environmentalismu.

Dnešní konzervatismus se podobá zfušované skládačce: dílky nesedí a navíc jich dávno spousta chybí. Dívali jsme se ale na ten nesmysl tak dlouho, že v naší hlavě skutečně tvoří obrázek.

Abych tedy zodpověděl vlastní otázku, měli bychom se pokusit dostat k něčemu mnohem hlubšímu: „věčnému“ konzervatismu, jeho podstatě a jádru.

Continue Reading

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Autor: William Pierce

Fjodor M. Dostojevskij (1821-1881) patří k největším postavám ruské literatury. Jako doktorský syn ze skromných poměrů využil příležitosti získat vzdělání a vystudoval na inženýra (stavební inženýrství na Vysoké vojenské technické škole, pozn. DP). Přesto si uchoval blízký vztah k prostému ruskému lidu, jak zřetelně vidíme z jeho života i díla.

Dostojevskij byl zaníceným vlastencem, ale styky s kroužkem radikálních spisovatelů vedly k jeho zatčení ve věku 27 let. Nejvyšší hrdelní rozsudek byl na poslední chvíli zmírněn a Dostojevskij byl převezen na Sibiř, kde strávil čtyři roky v táboře nucených prací a dalších několik let jako vojín v sibiřském pluku ruské armády.

Po návratu z vyhnanství vytvořil řadu nesmírně oblíbených a úspěšných románů: Zločin a trest (1866), Idiot (1868), Běsi (1871) a Bratři Karamazovi (1880). Nejzřetelněji však jeho smýšlení o vlasti i svém národu ukazuje Deník spisovatele, vydávaný na pokračování mezi lety 1873-1881.

Dostojevského Deník se zabývá mnoha palčivými tématy tehdejšího Ruska a jasně ukazuje hluboké poznání a citlivost, které z něj udělaly jednoho z nejmilovanějších ruských literárních velikánů. Boris Brasol, překladatel Deníku do angličtiny, popsal reakci ruského lidu na Dostojevského úmrtí 9. února 1881 takto:
Continue Reading

„Pokud nechce být pan Corbyn po svém zvolení považován za nepřítele britské židovské komunity, musí bez prodlení a vyčerpávajícím způsobem zodpovědět celou řadu otázek.“ Jewish Chronicle, 12. srpna 2015.

Autor: Gilad Atzmon

Vztah Jeremyho Corbyna a britských Židů lze shrnout poměrně snadno:

Zatímco Corbynův úspěch představuje nesmírně populární posun britského politického myšlení, proti němu organizovaná židovská kampaň znovu dokazuje, jak se Židé obracejí proti národu, v jehož středu žijí.

Raketově rostoucí oblibu Jeremyho Corbyna mezi Brity lze snadno vysvětlit. Po desetiletích nadvlády kulturního marxismu, rozdělující politiky identity a sionistického neokonzervatismu nad britskou levicí působí Corbyn jako závan svěžího ideologického vzduchu. Podle všeho sjednocuje Brity, záleží mu na slabých, odmítá zahraniční vojenské intervence a celkově ztělesňuje návrat k osvědčeným levicovým hodnotám, stojícím v protikladu k blízkému vztahu New Labour s velkokapitálem a vyvoleností. Záleží mu i na studentech i mládeži a přemýšlí o jejich budoucnosti. Slibuje odčinit Blairem a Cameronem způsobené škody. Zatímco Británie sleduje vzestup a široce populárního ideologického hnutí, řada židovských institucí vnímá Corbyna jako arcinepřítele. Raději by ho odklidily a k jeho diskreditaci už teď použily takřka všechny dostupné triky.

Continue Reading