Druhá část fascinujícího rozhovoru Paula Robinsona s Alexandrem Duginem, ikonou ruské konzervativní filozofie a zakladatelem Čtvrté politické teorie. Rozhovor proběhl 31. srpna 2017 v Moskvě.
Paul Robinson (PR): Což mě přivádí k jedné z mých připravených otázek. Zajímalo mě – protože ve svém díle hojně citujete západní filozofy – jestli není vaše myšlení založeno na západním paradigmatu?
Alexandr Dugin (AD): Samozřejmě, vždyť já francouzsky i přemýšlím.
Dostali jsme se na historické rozcestí, kde musíme znovu všechno kompletně přehodnotit. Všechny staré úmluvy se rozpadly na prach, stejně jako drtivá většina kdysi platných společenských dohod. Člověk stojí na prahu znepokojivé budoucnosti, která se příliš nepodobá čemukoliv, co známe z dějin našeho druhu. Nemáme tedy na co odkazovat a s čím srovnávat. Naše další směřování se odvíjí od toho, k čemu se přikloníme: buď k souboru horkou jehlou šitých moderních hodnot – anebo k časem prověřeným zásadám, jež nazýváme tradicí.
První část fascinujícího rozhovoru Paula Robinsona s Alexandrem Duginem, ikonou ruské konzervativní filozofie a zakladatelem Čtvrté politické teorie. Rozhovor proběhl 31. srpna 2017 v Moskvě.
Paul Robinson (PR): Pracuji na knize o ruském konzervatismu, a také proto jsem chtěl pořídit rozhovor s vámi, známým ruským konzervativcem. Na Západě se dnes často mluví o ruském „obratu ke konzervatismu“. Skutečně podle vás k něčemu takovému dochází?
Alexander Dugin (AD): Nelehká otázka. V prvé řadě je vůbec k obratu ke konzervatismu nejprve potřeba držet se modernizační linie. A právě tady začínají problémy. Napsal jsem knihu Archeomoderna, kde popisuji, jak carská i sovětská modernizace ruské společnosti proběhly jen neúplně a zůstalo při nich zachováno jisté konzervativní, archaické jádro. Mnoho moderně působících jevů, jako např. bolševismus, také mělo odlišnou sémantiku. Při bližším pohledu už tak moderní a soudobé nebyly. Marxismus nepochybně je moderní a progresivní ideologie, došlo k jeho přijetí, a tím i svržení staršího konzervativního systému. Takto se to odehrálo – přinejmenším tedy na úrovni formálních deklarací.
Důslednější rozbor sovětské společnosti však ukazuje, že sovětské období vlastně bylo archaičtější než to carské. Řada lidí, která nastoupila na vysoké pozice, zastávala starobylé přesvědčení, staré slovanské eschatologické náboženství, velice sektářské, a to z velké části překrylo hermeneutický nátěr komunismu. Nejbystřejší jsou zde zřejmě postřehy izraelsko-sovětského disidenta Michaila Agurského, autora knihy Národní bolševismus, kde ukazuje, že bolševismus i celé sovětské období nebyly tím, čím se zdály být a že v základech komunistické éry nenajdeme jen modernizaci, ale také archaismus.
Věříte vůbec dnes ještě v „nezávislou novinařinu“?
Nezávislou ve smyslu nezávislého média?
Ano, nezávislého ideologicky.
Bez ideologie – to ne. Mainstreamová média samozřejmě všechna do posledního mají vlastníky. To je něco jiného. Ale pokud máte média nezávislá, ta prostě mají nějakou svou ideologii – jako třeba rakouské Unzensuriert nebo Wochenblick. Nevidím v tom problém. V zásadě ale neznám médium, které by se ideologicky nepřiklánělo na jednu nebo na druhou stranu, ne.
V dalším díle našeho seriálu máme možnost nahlédnout za oponu fungování moderní slovenské historiografie s osobou asi nejpovolanější a to historikem Martinem Lackem. Od Martina Lacka se dozvídáme, že podmínky v Ústavu pamäti národa dalece přesahují akademickou řevnivost a že trestání za politický názor neskončilo za minulého režimu, ale čile pokračuje dodnes, jak dotyčný popisuje v předchozích, ale i v tomto rozhovoru.
Politická perzekuce se nevyhýbá ani jiným sférám činnosti, vezměme si například novější kauzy okolo Iniciativy 2016. Politolog Štefan Surmánek kvůli ní byl vyhozen z práce. O zaměstnání přišel rovněž Martin Lacko a o svůj zdroj příjmů také učitel náboženství Anton Čulen. Pronásledování nepohodlných názorů se nevyhnula ani církev na Slovensku, kdy došlo kvůli politice k oficiálnímu napomenutí třech kněží. Miroslavovi Čajkovi bylo zakázáno publikovat jeho videa a ta už dříve zveřejněná mu jeho představený přikázal smazat. Ján Košiar byl přeložen z trnavské farnosti do domu charity v Cíferi. Jako třetí byl napomenutý Ignác Juruš.
S pronásledovaným historikem tedy nejen o První Slovenské republice, Slovenském národním povstání, ĽSNS, Matici slovenské, knihách, politických procesech, fungování v akademické sféře a strategii národního hnutí.
Levicová politika jako dobrovolná komodifikace lidské identity – zcela v souladu se zájmy kapitálu.
Autor: Christopher Pankhurst
Snad jedině slepec by si nevšiml, jak se současná levice svými stále nesmyslnějšími a nesrozumitelnými formami protestu odcizuje vlastním potenciálním voličům takřka spektakulárně. Jistě, halasně odsuzují Trumpa coby fašistu a Brexit jako projev jakéhosi ur-nacionalismu, ale jakou se doopravdy pokoušejí předložit alternativu? Každý, kdo by se touto otázkou alespoň trochu seriózněji zabýval, by velice brzo nutně dospěl k závěru, že žádné vážně míněné odpovědi nenabízejí.
Dětinské nadšení z každé nové podoby proměnlivé identity je intelektuální trapas, který ohrožuje a rozkládá právě ony programové body, jejichž dosažení si levice přeje vidět. Za všemi těmi efektními násilnostmi a převleky tak nacházíme mnohem zásadnější problém, jež si levice odmítá připustit.
Ten spočívá v jejím (ne)porozumění povaze kapitálu.
Michal Buchta v rozhovoru pro Délský potápěč (nejen) o ĽSNS, politickém pronásledování, prolamování společenských tabu a politice.
Extravaganza Controverso
Mohl byste se prosím ve stručnosti představit, stačil by krátký medailon, pro méně znalé čtenáře.
Volám sa Michal Buchta, som ženatý a mám dve deti.
V národnom hnutí fungujem cca 15 rokov a momentálne som predsedom mládežníckej organizácie Ľudová mládež a zároveň okresným predsedom ĽS Naše Slovensko v okrese Ružomberok. Aktivisti ma však môžu poznať aj z protestov, či iných akcií, kde niekedy vystupujem ako rečník.
Co jste dělal v mládí, máte za sebou nějakou politickou minulost, jak jste se dostal k aktivismu?
Moje začiatky v národnom hnutí siahajú niekde do roku 2003. Vtedy som sa prvý krát zúčastnil na akcii Slovenskej pospolitosti v Ružomberku a odvtedy som sa začal čoraz viac zapájať do aktivizmu. Okolo roku 2009 som sa stal staršinom miestnej organizácie a približne v roku 2012 som sa stal členom hlavného vedenia Slovenskej pospolitosti. V rovnakom roku 2012 som zároveň aj kandidoval do parlamentu za ĽS Naše Slovensko. Neskôr v roku 2015 som činnosť v SP ukončil a začal som sa s ďalšími aktivistami venovať inému projektu, ktorý sme však ukončili v roku 2016, kedy ĽS Naše Slovensko úspešne vstúpila do parlamentu. Odvtedy svoju energiu, chuť a čas venujem strane a robím všetko preto, aby som bol nápomocný pri napredovaní a správnom smerovaní našej strany.
Přání do nového roku – Ať je hůře dříve, než bude pozdě
Autor: Václav Jan
Po roce masarykovských orgií nás čeká rok orgií havlovských. A v zákulisí tohoto maňáskového divadla budou plynule pokračovat procesy, které nás i se všemi tatíčky a zakladateli mají smést do pekel zapomnění, a to pokud možno tak, aby si toho Evropan, oslněn barvami nákupních galerií a ohlušen pompézními zvuky rachejtlí, zátek od šampaňského, humanitárního bombardování a Ódy na radost, pokud možno ani nevšiml.
Demografický vývoj směřuje nezpochybnitelně k tomu, že se Evropa během několika málo generací změní v muslimský kontinent, v civilizaci Třetího světa. Ať už budou v příštích letech „vládnout“ strany liberální, konzervativní, multikulturní, antiislámské nebo jakékoli jiné ze současného spektra sil, které mají reálný vliv na politicko-ekonomické poměry, bude tento vývoj nezastavitelný a jedinou otázkou zůstane, zda bude akceptován z pozice nadšeného souhlasu, odevzdané rezignace nebo bezmocné kritiky.
Dr. Elie Hatem, libanonsko-francouzský právník a politický poradce v rozhovoru s Manuelem Ochsenreiterem hovoří o proměnách geopolitické šachovnice po rozpadu Sovětského svazu i dalších aspektech současného vývoje ve světě.
Manuel Ochsenreiter: Dr. Hateme, jak byste stručně shrnul současnou mezinárodní politickou situaci?
Dr. Elie Hatem: Jako chaos vyvolaný politickými projekty a nebezpečnými hrami. Některé mocnosti tento stav samozřejmě využívají, zejména pak ty, které se na jeho vzniku nejvíc podílely. Do celého projektu proudí ohromné sumy peněz. Zažili jsme hospodářskou a finanční krizi, následovanou krizí intelektuální a kulturní. Veřejným míněním lze snáz manipulovat, protože lidé obecně mají horší povědomí i méně času na analýzu politické situace. Tak lze snadno dosahovat vytyčených politických cílů, zvlášť když si ještě vypomůžete náboženstvím nebo zaséváním strachu mezi obyvatelstvem.
MO: Kdo této situace podle vás využívá a jak?
EH: V prvé řadě Spojené státy, jež se po rozpadu Sovětského svazu staly jedinou supervelmocí a „globálním policistou“. USA skrze své zpravodajské agentury a pod kontrolou různých lobby uskutečňují své plány za pomoci „měkkých“ i nepokrytě tvrdých mocenských nástrojů. Washington stojí v čele anglosaského světa, domova finančních center. Jak ostatně už dávno prohlásil Amschel Rothschild: „Dejte mi kontrolu nad penězi národa a nezáleží mi na tom, kdo dělá jeho zákony.“
Sníh uzavřel obzor, nasadil čepici hřebenům střech a zespodu se nám ve stále silnější vrstvě lepil na dřeváky.
Byli jsme si jistí, že jsme spatřili svatého Josefa, jak zahýbá do Rue du Moulin. O půlnoci se do prudkého kopce ke kostelu šlapalo ztěžka. Na posledním strmém úseku nám dovolili vzít si dřeváky do ruky. Poté jsme z noci mrazivých šipek bryskně přešli do hřejivé vůně skvělých chrámových lodí.
Poslouchám sirény, znějící na počest mrtvých horníků. A pokládám si logickou otázku, jestli je statečnější den za dnem, rok za rokem fárat do téměř kilometrové hloubky s vědomím všech rizik, která havíře pod zemí ohrožují, nebo vyrazit jednou za čas na půl roku do Afghánistánu s plným zabezpečením a za peníze, o kterých se těm klukům pod zemí ani nesnilo.
Dvě z asi nejrozšířenějších pověr našeho věku tvrdí, že (1) člověk je nepopsaným listem, jehož chování je proto utvářeno sociálním prostředím a (2) že rasa neexistuje. Seriózní vědci však postupně vyvracejí jeden pseudovědecký zdroj těchto mýtů za druhým. Minulý týden (článek je z října 2002 – pozn. DP) se pak v základech otřásla jedna z největších opor rovnostářských mýtů vůbec.
Franz Boas, často označovaný za kmotra moderní antropologie a hlavní průkopník myšlenky, že rasa není příliš užitečný koncept, protože jde o pouhý „sociální konstrukt“ bez přirozené existence, se vedle Karla Marxe a Sigmunda Freuda řadí mezi vůbec nejvlivnější moderní myslitele. Jako profesor na Kolumbijské univerzitě v letech 1899-1942 v podstatě vytvořil obor moderní antropologie a jeho studenti jako Margaret Meadová a další slavná jména určovala ještě dlouho po jeho smrti kurz této disciplíny.
Nakladatelství Arktos přináší první anglický překlad z díla čelního představitele evropské Nové pravice Pierra Krebse. Krebs se narodil roku 1946 ve francouzském Alžírsku a ve Francii studoval právo, žurnalistiku, sociologii a politologii. Koncem 60. let začal aktivně působit v pravicovém politickém milieu. Usadil se v Německu a v Kasselu v roce 1980 založil Thule Seminar, „společnost pro výzkum indoevropské kultury“. O jeho činnosti zdá se projevuje nemalý zájem i německý Verfassungsschutz (Spolkový úřad pro ochranu ústavy).
Mimo zde recenzovaného díla je dr. Krebs také autorem knih Die europäische Wiedergeburt (Evropské obrození), Das unvergängliche Erbe: Alternativen zum Prinzip der Gleichheit (Trvalé dědictví: alternativy k zásadě rovnosti) a studií o Valérym a Wagnerovi. Kniha V boji o bytí poprvé vyšla německy už v roce 1996, doplněné francouzské vydání pak v roce 2000.
Krebs ve své, podle mého povědomí originální, terminologii načrtává ostré rozdělení na „Evropu“ a „Západ“. „Evropou“ označuje širší rasovou a kulturní tradici, hodnou podle něj obrany; „Západ“ pak pro Krebse představuje soudobé „západní společenství hodnot“, jež má plné ruce práce s humanitárním bombardováním, vynucováním tolerance u ovládaného obyvatelstva pod hlavněmi pušek, upřednostňováním cizinců před vlastními nebo s tažením za vymazání všech odlišností, včetně těch mezi muži a ženami.
Johann Gottfried Herder byl německý filozof, teolog, překladatel a kritik, který žil v 18. století. Zabýval se velice rozmanitými tématy: politickou filozofií, filozofií ducha, filozofií dějin, metafyzikou, lingvistikou, filologií, uměním, náboženstvím, mytologií nebo hudbou. Herder výrazně ovlivnil četné filozofy a zčásti na jeho myšlenkách vyrostly moderní vědní obory jako například lingvistika nebo kulturní antropologie.
Herder se narodil roku 1744 do chudé východopruské rodiny. Dva roky studoval na univerzitě v Königsbergu, kde se setkal s Johannem Georgem Hamannem a zde se také stal oblíbeným žákem Immanuela Kanta. Po studiích si vyzkoušel povolání duchovního a učitele. O několik let později se vydal na cestu po Evropě (viz jeho Journal meiner Reise im Jahre 1769). V roce 1770 se ve Štrasburku setkal s Goethem, na kterého udělalo jeho dílo značný dojem. Herder se vypracoval v čelní postavu literárního hnutí Sturm und Drang. Roku 1776 byl jmenován nejvyšším církevním inspektorem ve Výmaru, kde žil až do své smrti.
Ptal se Yann Vallerie, z francouzštiny přeložil Greg Johnson.
Breizh-info.com: Jaké jsou vaše nejsilnější dojmy z událostí posledních týdnů?
Alain de Benoist: Především mě až skoro zaráží kontinuita hnutí: vláda očekávala, že tlak na ni rychle poleví, což se ovšem nestalo. Považuji to za výsledek neobyčejného odhodlání, podpořeného překvapivou mírou vyspělosti. Nejen že se Žluté vesty odmítají zařadit na pravolevé spektrum a své kroky podnikají zcela nezávisle na mínění politických stran i odborů, ale také se nenechaly chytit do tenat novinářů, pro něž mají jen opovržení. V televizních vystoupeních jejich zástupci mluví rozumně, nic nepředstírají, a tak zůstávají ztělesněním neochvějnosti bez zbytečné agrese.
Jejich hněv a odhodlání ukazují, že za stávající situace většina z nich cítí, jako by už neměli co ztratit. V tom jsou dokonalými reprezentanty Francie, která během uplynulých let postupně zjistila, že nemá budoucnost – a teď bojuje dokonce o holé přežití. Odtud tedy vyrostlo protestní hnutí, jež přerostlo v lidové povstání a rebelii.
Zdá se, že vrcholnou fází globalizace by měla být globalizace vesmírná, soudě podle tun komiksů a záplavy filmů, které nás připravují na setkání s mimozemšťany.
Podle hollywoodských představ má setkání s vesmírnými bytostmi dva možné scénáře: bud budou zákeřní a nebezpeční, a tudíž se musíme ve vlastním zájmu sjednotit a odhodit pozemské spory, abychom jim mohli čelit. Ve druhém případě budou vyspěle tolerantní, a jejich moudrá multikulturní vstřícnost bude mít přímo mezigalaktický rozměr. Před takovými tvory bychom se museli stydět za naše primitivní rasové předsudky, za naši zastydlou pozemskou malost, která v nekonečném vesmíru ztrácí smysl. Jinými slovy: ať tak nebo tak, údajná kosmická výzva v představách jejích konstruktérů čistě náhodou kopíruje myšlenkový koncept otců pozemské globalizace a relativismu, je jejím vyšším filozofickým axiomem a stvrzením, servírovaným v atraktivním obalu populární vědy a masové kultury. Předpokládá zcela samozřejmě odmítnutí a postupné prolnutí a odumření prakticky všech dosud směrodatných národních, rasových, kulturních, náboženských identit.
V oblastech jako Oaxaca emigrace zcela zdecimovala místní společenství i hospodářství: muži odešli pracovat na americké farmy a jatka, takže doma zůstali jen staří, ženy a děti.
Autorka: Angela Nagleová
Zájmy korporací a morální vydírání
Otevřené hranice se příliš široké podpoře veřejnosti netěší, ale taková imigrační politika, která by odpovědnost za uplatňování zákonů kladla na bedra zaměstnavatelů namísto imigrantů, naopak ano. Podle průzkumu veřejného mínění provedeného listem Washington Post a televizí ABC News podporuje zavedení povinného využití federálního ověřovacího systému (E-Verify), který by zaměstnavatelům znemožnil využívat práci ilegálních imigrantů, téměř 80% dotázaných, více než dvojnásobek příznivců vybudování zdi podél mexické hranice. 11]
Proč se tedy prezidentská předvolební kampaň točila kolem stavby obrovské zdi? Proč se současné imigrační debaty soustředí na kontroverzní taktiku ICE mířit na migranty – tím spíše, když podstatně humánnější a populárnější metoda, tj. přinutit zaměstnavatele najímat jen legální zaměstnance, je současně i ta nejúčinnější? 12] Stručná odpověď zní, že podnikatelské lobby dlouhodobě úspěšně blokují a sabotují iniciativy jako E-Verify a levice dávno upustila od jakékoliv vážně vedené diskuse o těchto otázkách.
Dlouho předtím, než poprvé zaznělo „Postavme zeď!, obletěla celý svět výzva „Strhněte tu zeď!“. Prezident Reagan ve svém slavném projevu z roku 1987 vyzýval k odstranění „jizvy“ v podobě Berlínské zdi s tím, že jí ztělesněné omezování volnosti pohybu není ničím menším než „otázkou svobody celého lidstva“. Reagan zapáleně pokračoval: ti, kdo „se odmítnou připojit ke svobodnému společenství“ se následkem působení ohromné síly globálních trhů rychle stanou „překonanými“. A tak se také stalo. Leonard Bernstein na oslavu dirigoval „Ódu na radost“, Roger Waters zahrál svou „The Wall”. Hradby překážející pohybu pracovní síly a kapitálu se ale hroutily napříč celým světem, nejen v Berlíně. Byl vyhlášen konec dějin a otevřela se Amerikou vedená epocha globalizace.
Za těch 29 let, co Berlínská zeď stála, zemřelo při pokusech o její překonání asi 140 lidí. V zaslíbeném světě globální ekonomické svobody a prosperity zahynulo na americko-mexických hranicích jen za rok 2017 412 lidí a o rok předtím se jich víc než tři tisícovky utopily ve Středozemním moři. Popové hity i hollywoodské filmy o svobodě bychom však v těchto případech hledali marně. Kde je tedy problém?
Bezpochyby platí, jak napsal G. Allport v textu O povaze předsudků: „Pod ostnem zesměšnění a humoru splaskává nabubřelost i přitažlivost agitátorů-demagogů příčící se zdravému rozumu. Smích je zbraň proti fanatismu.“
Říká se, že humor má osvobozující charakter. V obtížných dobách vzniká největší množství vtipů, které na danou situaci reagují. Za vtipy, které se týkaly představitelů komunistického státu, se ale chodívalo i do vězení…
Arktos: Polární mýtus ve vědě, v symbolice a v přežívajícím nacismu
*** JOSCELYN GODWIN – ARKTOS
Arktos je první knihou, která se věnuje archetypu pólu – v jeho nebeské i pozemské podobě. Joscelyn Godwin zkoumá legendy o dávném Zlatém věku, který podle některých skončil prehistorickou katastrofou – posunem zemské osy. Současný sklon Země je zkoumán ve světle nejnovějších geologických teorií, stejně jako předpovědi dalšího možného posunu pólů. Nevyhýbá se ani kontroverzním tématům, jako jsou nacistické okultní teorie, tajné základny v Antarktidě, UFO či mytologie Hyperboreje. Na rozdíl od senzacechtivých výkladů nabízí autor kritický pohled podložený rozsáhlým studiem pramenů v několika jazycích.
***
Knihu lze objednat na stránkách nakladatelství Horus nebo Kosmas.cz.
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
Nejnovější komentáře