Délský potápěč

What is sovereignty? In general, it might be said that the sovereignty is always either ‘internal’ or ‘external’, or de facto and de jure [1]. My primary concern in this essay will be to shed some light on the first of these – internal sovereignty. Indeed, it is entirely correct to say that sovereignty cannot be so easily labelled into two separate categories and it should be acknowledged that the ‘external’ sovereignty, in the light of the Westphalian peace treaty, could be regarded as nothing else but placing a last piece of the puzzle of sovereignty into its place – granting the internally acknowledged sovereign entity also the external recognition of its legitimacy.

John Hoffman suggests that most often, the contemporary view considers sovereignty to be a ‘unitary, indivisible and absolute power concentrated in the state’ [2]. However was it always so? If not, when did the idea of sovereignty as supreme power, as Weberian ‘monopoly on the violence in a given territory’, first appear? My suggestion will be that the concept of sovereignty in its fullness is a very modern phenomenon, whose emergence can be traced back no deeper than into the early modern period [3], but which, nevertheless, remains with us almost intact even today – still being necessarily thought of as ‘absolute and indivisible’.

The Necessity of a Historical Perspective

It is important to acknowledge that sovereignty, although a common part of our contemporary political vocabulary, is fundamentally a historical concept. The concept of sovereignty as such was unknown before the sixteenth century [4]. It was completely unfamiliar to the Ancient Greeks, Romans, as well as to the scholars of the medieval period [5]. Although the Roman law provided the technical vocabulary to the theory of sovereignty, the Romans themselves spoke only about different layers of authority, not about ‘supreme power’ or about any conceptual notion of sovereignty as such. Potestas was thus used to signify the official legal power of the magistrates, auctoritas on the other hand implied the influence and prestige, and imperium the right to command in certain offices – all that in the interest of the whole political body [6].

Nevertheless, Vincent still argues that ‘it does not follow that the reality of state sovereignty did not exist in earlier periods, even though the concept itself had yet to be formulated’ [7].

I believe that the problem here is that Vincent does not sufficiently acknowledge what the questioning of the very concept of sovereignty entails. He conflates the sovereignty with merely being ’sovereign’ or having the authority of command in a certain sphere, which the Romans sophisticated into many different layers of political auctoritas as was mentioned before.

To understand what sovereignty is, one cannot stop by finding out who has the powers of a sovereign. The sovereignty is a political concept and is thus bound to the process of questioning of who should be sovereign, which tries to provide certain justifications for a political authority where such authorities were previously unquestioned. The point here is that the moment of questioning itself – the intellectual vacuum instead of previous unquestioned traditions, which the scholar tries to fill in, forms the integral part of every political concept. It is the contest – dispute – over its exact meaning, which can be present only if the consent and some self-evident social truth between the arguing parties already disappeared.

But when and how did that ‘moment of questioning and uncertainty’ arise?

Jean Bodin

Although Bodin (1520-1596) did not ‘invent’ sovereignty, he was certainly the first who gave it a serious consideration and conceptualized it in a systematic manner [8]. His magnum opus Six Books of the Commonwealth was written on the background of the waging Wars of Religion. Bodin’s chief concern was thus understandably to find a way to end the chaos and war, which he perceived to be the natural result of the labyrinthic feudal order, with its myriad of principalities, guilds, cities, and trading unions, formally united under the Church and Emperor, but with none of them having the power to subdue the others in the time of crisis [9]. Bodin argued that for a government to be strong, it must be perceived as legitimate, and to be legitimate it must follow certain rules of ‘justice and reason’ comprehensible through the divine law. Essentially however, the power of a sovereign is for him the ability to create laws and break them according to one’s will [10].

Since according to this definition, the sovereign must be able to simultaneously create laws ex nihilo (the ‘positive law’) [11], and to break it at his own discretion, the sovereign cannot be also his own subject, otherwise he would be bound to the laws he created and therefore would no longer be the sovereign. The sovereign’s power is thus for Bodin necessarily ‘absolute and indivisible,’ the sovereign standing above the law and above the society itself [12]. In fact, the sovereign is a ‘mortal God’[13]. Bodin elaborates:

„The attributes of sovereignty are . . . peculiar to the sovereign prince, for if communicable to the subject, they cannot be called attributes of sovereignty . . . Just as Almighty God cannot create another God equal with Himself, since He is infinite and two infinities cannot co-exist, so the sovereign prince, who is the image of God, cannot make a subject equal with himself without self-destruction“[14].

With regard to the Wars of Religion, Bodin’s purpose is clear, Vincent suggests that, ‘to make civil law the will of the sovereign is to undermine some of the impact of customary and natural law. Effective law becomes the command of the sovereign’ [15]. Sovereignty in this light is ultimately absolutely independent of the subjects – sovereign becomes the source of his own legitimacy responsible only to God, the legislator as well as the executor.

For these purposes, the principles of princeps legibus solutus (the prince is the living law) and plenitudo potestantis (the fullness of legal power) were adopted by the medieval jurists from the Roman law for an attack on until-then predominant feudal ‘ascending thesis’, the argument that authority of a sovereign comes from below – from feudal lords and other intermediary bodies – not the other way around (’descending thesis’ – legitimacy comes from above – God and the sovereign) [16].

It is most often argued that this shift to centralization from the decentralized feudal order occurred because of the increasing conflicts – as mentioned the Wars of Religion brought on France unprecedented suffering – thus to bring order, monarchs required taxation, orderly collection of such revenues, which again dependent on the disciplined troops, and above all the justification for these extended sovereign’s interventions that would give him the upper hand over disloyal nobility [17].

Finally, what is important to stress, as Alain de Benoist rightly notes, is that such ‘new sovereign order’ henceforth recognizes only the state and atomized individuals (’society’) and ‘abolishes particular ties and loyalties, and bases itself on the ruins of concrete communities’.[18] From the multiplicity of feudal communities – build upon the natural ties, loyalties and mutual interest – Bodin creates an abstract community of atomized individuals bound together only by the common monarch – the state. This is for Bodin inevitable, although he recognizes the importance of human associations to a certain extent, he cannot make them nothing but communities of individuals with no claim on the political power or self-management, since that would threaten the absolute power of the sovereign. This was nevertheless taken even a step further by Thomas Hobbes.

Thomas Hobbes

Hobbes (1588-1679) similarly to Bodin wrote his magnum opus Leviathan during the period of a civil war, wishing to mitigate this ‘worst of all evils’. His concept of sovereignty knows however even less limits than that of Bodin. Whereas Bodin acknowledged that there are some actions which might be perceived as illegitimate [19], Hobbes accepted only the right of the individual for ‘self-preservation’ [20].

To avoid the constant civil war and anarchy, to which humans are according to Hobbes prone because of their ‘evil’ human nature [21], people by entering into society agree to give up their ‘natural’ sovereign rights in favour of the sovereign. The sovereign, not being a party to the original contract, does not recognize any limits to his authority. He exercises his powers unconditionally. While Bodin based the legitimacy of the sovereign on the divine sanction, Hobbes built his own on the social contract between ‘naturally free and equal’ individuals [22], thus relating his argument very much to our contemporary time.

The paradox of Hobbes is that although his sovereign bases his legitimacy on the relation between him and the people (i.e. because of the original social contract) the ruler is made autonomous, possibly even operating against the community from which he derives his legitimacy in the first place. The question thus arises whether the ruler can really think of himself as legitimate when the source of his legitimacy (the people) does not consider him anymore as being such. Bodin could not have this problem because his source of legitimacy was God. Hobbes wants to have it both ways however, the source of the legitimacy of the sovereign comes from the below, but at the same time he takes over from Bodin the sovereignty as ‘absolute and indivisible’ and hence cannot allow the sovereign any limits on his powers even if this means the fight against his own people.

The gap between the state sovereignty and ‘popular sovereignty’ (the source of legitimacy designating the ruler) is thus open, and as it will be shown, remains open even under our liberal representative democracies. One needs to take one further step to John Locke, who managed to synthesize Bodin and Hobbes to provide us with the foundations for liberalism and thus for our modern Western states.

John Locke

Whereas Hobbes’ thought contains both liberal (social contract) and illiberal (absolute ruler) elements, it is Locke (1632-1704) who is considered to be the true father of liberalism [23]. Nevertheless, contrary to what some liberal thinkers seem to suggest[24], there is no significant gap between him, Hobbes and Bodin. Similarly to Hobbes, he founds the society on the abstract social contract, which every individual ’signs’ by coming into it [25].

For Locke, certain ‘natural rights’ can never be taken away from the individual and his preservation is in fact the only reason why utility-maximizing individuals enter the society [26]. Although the life in the ’state of nature’ for Locke is not ‘nasty, brutish, poore, and short’ as for Hobbes, Locke’s individuals being relatively benign, living according to the divine law, and not interfering with each other’s ‘natural rights’ [27], there are still few who are dangerous.

Logically for Locke, for his people qua ‘rational individuals,’ it is therefore only in their best self-interest to enter the society, where in exchange for certain duties (for instance: the service in the national army) [28], they receive the state protection against these perpetrators.

What one immediately might notice is the fact that the state is again an all powerful entity, except for a certain limited sphere of ‘natural rights’ (similarly to Bodin), which he cannot interfere with if his actions are to be perceived as legitimate. In fact, as Hoffman notes, one might regard Locke as Bodin ‘refurbished’ with the social contract to the 17th century English conditions [29].

French Revolution, Soviet Revolution, National Socialists

The distance in legitimacy between the ruler and ruled did not disappear, although there were certainly some efforts to solve this duality in many different ways. The French Revolution, based on the concept of Rousseau’s ‘general will,’ argued that the will of the nation is embodied in the National Assembly – therefore, by this logic, the nation was the general assembly [30], being able to send thousands under the guillotine, for their ‘own good.’ Similarly the Russian Bolsheviks argued that it is the Communist Party acting as the vanguard of the proletariat, embodying its will, and ‘subsequently,’ that the party qua the proletariat embodies the true spirit of the whole people, ‘free’ of the class interests [31]. And indeed, the German National Socialists claimed that the will of the German volk is embodied in Führer, the German jurist Carl Schmitt claiming (in the vein not unlike Bodin) that Hitler embodies the ‘living law’ of the Aryan race, purifying the nation from its bad elements (Aktion T4) in the victims’ own name.

In all these instances, the sovereignty, as the ’supreme, absolute and indivisible’ is based on the Hobbesian idea that the state can operate against the wishes of those from whom it draws it legitimacy.

But this is untenable, as David Beetham argues, the legitimacy ‘must be conceived as a relationship between parties bound together by shared beliefs and by some kind of common interest’ [32]. This does not mean that the government cannot be oppressive, the argument only suggests that the legitimacy means the dual relationship, which cannot be broken from either side, otherwise the action of the state is not considered legitimate, but merely the manifestation of the force, not of the right. The individual’s peers thus might justifiably expect that he will try to develop certain civic virtues that help to preserve that very community in which he lives in and the individual rights he enjoys. He as well might be expected to fight (and potentially die) for that community in a battle, being considered a coward, effeminate or ostracized if he does not do so – but otherwise – no one can legitimately press him to act in such way – since the legitimacy – the ability to acknowledge a certain force as rightful and not just a mere force – belongs only to him.

Liberal democracy

It would be a mistake to assume that the paradox of sovereignty has been solved in contemporary Western liberal democracies. Quite the contrary, the modern liberal state is built on the principles outlined by Locke three hundred years ago. There exists a certain set of rights with which the state cannot meddle with. Similarly, it is also based on the ’social contract’ between the citizens and government, which is periodically ‘renewed’ in the general elections.

Nevertheless, the legitimacy of the liberal state sovereignty is in fact more questionable than ever before. The chief problem might be regarded in what is called ‘legal sovereignty’ or also Rechtsstaat. As Alain de Benoist suggests, today “politics… is considered to be inevitably dependent upon irrational and arbitrary ‘decisions,’ is disqualified, since the political sphere denies the autonomy and, thus, the essence of law” [33]. The titular wielder of the power can thus be ignored, since his decision might be considered to clash with the ‘ethical’, legal sovereignty.

Politics is thus not only alienated from the hands of its titular wielders – people, but also constantly moved from the realm of deliberation to the realm of administration. The people are not only distrusted enough that they have to be ruled through representatives (acting according to their ‘best’ judgement), not by delegates who would have to represent their will and could not act without having the people’s consent, but the realm of the possible political action is constantly circumscribed in the name of the revelation of the superior historical reason manifested in certain political taboos which today are ‘evil’ or ‘immoral’ to questioned. The liberal democratic state thus appears to be a messianic entity, moving towards a paradise where no longer any political activity, action, and deliberation will be necessarily – since all our ‘human reason’ will be imbued in the rational Hegelian machinery of our legal state.

As Chantal Mouffe notes – liberal democracy wants to completely annihilate the political in the name of the ‘rational’ management of the divergent interests within the political community, because it supposedly transcends their ‘particularities’ and is applicable to them all [34]. Indeed, as in all universalistic regimes, unquestionably.

Thus all pluralism of divergent life styles within the liberal state is destroyed, as Mouffe concludes, ‘. . . conflicts, antagonisms, relations of power, forms of subordination and repression simply disappear and we are faced with a typically liberal vision of a plurality of interests that can be regulated, . . . where the question of sovereignty is evacuated’ [35].

The liberal thus does not understand that people are inherently social and political beings – that for them it is not enough to have their divergent political ideas, cultures, traditions, religions somewhere in the private, dark recesses of their minds – but that they want to live according to them, have the right to behave in a certain way in public, celebrate traditions in a certain way, consider some things to be moral and some not without any ‘political correctness.’ To allow the diversity of the public – of the political – and not merely of the private and atomized is something which the liberal democracy will never be able to solve.

A pluralist alternative?

As might be seen, the central flaw of the theories of ‘supreme and indivisible’ sovereignty is that they conceive of the individual and society in highly individualistic, rational, and pre-social terms. In case of Hobbes and Bodin, individuals are anti-social power-maximizers, who can be subdued only by the all-powerful entity. In case of Bodin and liberals, individuals are utility maximizers coming together only for their own greater benefit, in order to better protect their ‘natural rights’ and property, and content to fetishize their identities somewhere in private.

Nevertheless, there exists a certain group of scholars, inspired by the contemporary of Bodin, Johannes Althusius, and the German thinker Otto von Gierke, who argue that humans are social beings who do not come to society just for the profit or protection, but because of their social nature [36]. Althusius calls humans ‘symbiots’ [37], since they form multiplicity of public associations according to their sense of belonging (families, tribes, cultural groups, ethnics), mutual interest (guilds, manufactures, trading unions, today political movements etc.) and never can be reduced to the simple dichotomy “individual-state” as according to the modern theorists of sovereignty since Hobbes.

These pluralist thinkers are for instance J. N. Figgis, H. J. Laski, or G. D. Cole. They argue that sovereignty is inalienable to the individuals, who are not some ‘unencumbered selves’ of the liberals [38], but their ‘individuality’ only truly exists because they are members of various intertwined social groups. But at the same time, the sovereignty is for them divisible, with each such group having the authority over its own internal affairs, to the extent it can manage for itself, and its social activities do not clash with those of the others’ [39]. The state is for them only the highest of such groups uniting not individuals qua individuals, but only as the members of multiplicity of various other groups, as social beings with already determined, divergent interests [40].

This idea is present also in Mouffe, who suggests that these divergent social groupings do not have to be united by their thick public moralities, as communitarians suggest, but by ‘thin’ set of goods, or ‘thin morality’ if you like only – by the common adherence to the ideal of the polity (res publica) which allows them to live their divergent public lifestyles, and which therefore requires them certain civic virtues. As Mouffe notes, ‘this modern form of political community is held together not by a substantive idea of the common good, but by a common bond, public concern.’

Similarly, Quentin Skinner agrees with this proposition when he writes:

„All prudent citizens recognise that, whatever degree of negative liberty they may enjoy, it can only be the outcome of – and if you like the reward of – a steady recognition and pursuit of the public good at the expense of all purely individual and private ends“ [41].

What is required of the citizen is thus the adherence to the virtues of political activity and participation, public concern for the common affairs, courage in defending the public interest, prudence in dealing with the others – that is, the respect for the plurality of divergent cultures and lifestyles and their right to organize their public affairs according to themselves (for instance, Muslims having every right to wear headscarves or whatever their want according to their cultural traditions). In short – a civic morality is necessary for all members of the res publica if they want to preserve their plural lifestyles, the principle of ‘unity in diversity.’

Ultimately, the individuals thus delegate but do not forfeit their sovereignty. The sovereign of the state as the higher unit is thus only the highest intermediate between the constantly fluid diversity of the political unit, having as his goal to promote their public good [42]. In the words of Friedrich II, although superior to them all individually, he is only a subject to them as to the whole community, being nothing but the ‘first servant of the state.

This is the expanded version of the essay submitted by the author as a part of his undergraduate degree at the University of Sheffield.

—————————–

References:
[1] A. Heywood, Key Concepts in Politics (Basingstoke, 2000), pp. 37-39.

[2] J. Hoffman, Sovereignty (Buckingham, 1998), p. 32. See also D. Strang, ‘Anomaly and Commonplace in European Political Expansion: Realist and Institutional Accounts,’ International Organization 45 (1991), p. 148..

[3] R. Cooper, The Postmodern state and the New World Order (London, 2000), p. 45: defines the early modern period as dominated by centralised states, gradual shift from agrarian to commercial economy, rationalism and foreign relations dominated by the inter-state interaction.

[4] J. A. Camilleri, and J. Falk, The End of Sovereignty? The Politics of a Shrinking and Fragmenting World (Aldershot, 1992), p. 239. Also D. Held, ‘Introduction: Central Perspectives on the Modern State,’ in States & Societies, ed. D. Held et al (Oxford, 1985), pp. 1-2.

[5] A. Vincent, Theories of the State (Oxford, 1987), p. 32.

[6] Ibid., p. 32.

[7] A. Vincent, Theories of the State (Oxford, 1987), p. 35.

[8] J. Hoffman, Sovereignty (Buckingham, 1998), p. 35.

[9] J. Bodin, Six Books of the Commonwealth (Oxford, 1955). Also D. Held, ‘Introduction: Central Perspectives on the Modern State,’ in States & Societies, ed. D. Held et al (Oxford, 1985), p. 2.

[10] J. Bodin, Six Books of the Commonwealth (Oxford, 1955), II.

[11] L. L. Fuller, The Law in Quest of Itself (Boston, 1966), p. 19, thus calls Bodin the ‘father of legal positivism’.

[12] J. Bodin, The Six Books of the Commonwealth (Oxford, 1955), pp. 40-50.

[13] Ibid., pp. 49-50.

[14] Ibid., p. 42.

[15] A. Vincent, Theories of the State (Oxford, 1987), p. 54.

[16] Ibid., p. 47.

[17] F. Kratochwil, ‘Of Systems, Boundaries, and Territoriality: An Inquiry into the Formation of the State System,’ World Politics 39 (1986), pp. 27-52.

[18] A. de Benoist, ‘What is Sovereignty?’, Telos 116 (1999), p. 102.

[19] A. Vincent, Theories of the State (Oxford, 1987), pp. 58-59.

[20] T. Hobbes, Leviathan (London, 1914). For the ‘right of self-preservation’ which Hobbes grudgingly in De Cive acknowledged as ‘inalienable right’ see D. Baumgold, ‘Hobbes’, in Political Thinkers From Socrates to the Present, ed. D. Boucher and P. Kelly (Oxford, 2003), pp. 174-176.

[21] T. Hobbes, Leviathan (London, 1914), Chapter XIII.

[22] Ibid., Chapter XIV and XV.

[23] D. Held, ‘Introduction: Central Perspectives on the Modern State,’ in States & Societies, ed. D. Held et al (Oxford, 1985), pp. 9-14.

[24] J. Waldron, ‘John Locke’, in Political Thinkers From Socrates to the Present, ed. D. Boucher and P. Kelly (Oxford, 2003), pp. 181-197.

[25] J. Locke, Treatises of Government (Cambridge, 1988).

[26] Ibid.

[27] Ibid.

[28] J. Hoffman, Sovereignty (Buckingham, 1998), p. 46.

[29] Ibid., pp. 45-47.

[30] A. de Benoist, ‘What is Sovereignty?’, Telos 116 (1999), p. 106.

[31] V. I. Lenin, The State and Revolution: The Marxist Theory of the State and the Tasks of the Proletariat in the Revolution (Moscow, 1965).

[32] D. Beetham, The Legitimation of Power (Basingstoke, 1991), p. 31.

[33] A. de Benoist, ‘What is Sovereignty?’, Telos 116 (1999), p. 110.

[34] C. Mouffe, The Return of the Political (London, 1993).

[35] C. Mouffe, The Return of the Political (London, 1993), p. 49.

[36] J. Althusius, The Politics of Johannes Althusius (Boston, 1964), and O. von Gierke, Political Theories of the Middle Age (Oxford, 1900). For the overview of the pluralist theory of the state see A. Vincent, Theories of the State (Oxford, 1987), pp. 181-217.

[37] J. Althusius, The Politics of Johannes Althusius (Boston, 1964).

[38] The definition is Michael Sandel’s, Liberalism and the Limits of Justice (Cambridge, 1982).

[39] A. Vincent, Theories of the State (Oxford, 1987), pp. 181-217.

[40] Ibid.

[41] Q. Skinner, Visions of Politics – Volume 2: Renaissance Virtues (Cambridge, 2002), p. 212.

[42] Ibid.

*********************************************
Bibliography:

Althusius, J., The Politics of Johannes Althusius (Boston, 1964).

Baumgold, D., ‘Hobbes’, in Political Thinkers From Socrates to the Present, ed. D. Boucher and P. Kelly (Oxford, 2003), pp. 174-176.

Benoist, A. de, ‘What is sovereignty?’, Telos 116 (1999), pp. 99-118.

Bodin, J., Six Books of the Commonwealth (Oxford, 1955).

Camilleri , J. A., and Falk, J., The End of Sovereignty? The Politics of a Shrinking and Fragmenting World (Aldershot, 1992).

Fuller, L. L., The Law in Quest of Itself (Boston, 1966).

Gierke, O. von, Political Theories of the Middle Age (Oxford, 1900).

Held, D., ‘Introduction: Central Perspectives on the Modern State,’ in States & Societies, ed. D. Held et al (Oxford, 1985).

Heywood, A., Key Concepts in Politics (Basingstoke, 2000).

Hoffman, J., Sovereignty (Buckingham, 1998).

Hobbes, T., Leviathan (London, 1914).

Kratochwil, F., ‘Of Systems, Boundaries, and Territoriality: An Inquiry into the Formation of the State System,’ World Politics 39 (1986), pp. 27-52.

Lenin, V. I., The State and Revolution: The Marxist Theory of the State and the Tasks of the Proletariat in the Revolution (Moscow, 1965).

Locke, J., Two Treatises of Government (Cambridge, 1988).

Mouffe, C., The Return of the Political (London, 1993).

Sandel, M. J., Liberalism and the Limits of Justice (Cambridge, 1982).

Skinner, Visions of Politics – Volume 2: Renaissance Virtues (Cambridge, 2002).

Strang, D., ‘Anomaly and Commonplace in European Political Expansion: Realist and Institutional Accounts,’ International Organization 45 (1991), pp. 143-162.

Vincent, A., Theories of the State (Oxford, 1987).

Převzato se svolením autora ze stránek Faustian Europe.

George Soros (vl. jménem Schwartz, nar. 1930 v Maďarsku) je americký finanční spekulant židovského původu. V 17 letech emigroval z Maďarska do Velké Británie, kde vystudoval prestižní London School of Economics. V roce 1956 se přesouvá do Spojených států, kde zákládá první ze svých fondů Quantum Fund. Proslul svými spekulacemi s italskou lirou a britskou librou, které přispěly k devalvaci těchto měn a k hospodářským krizím v Itálii a Velké Británii. Je rovněž znám svojí filantropickou činností, kdy pod pláštíkem dobročinnosti podporuje za pomoci svých nadací (Soros Foundations Network) destabilizaci režimů, které nejsou nakloněny Spojeným států (např. „barevné revoluce“ v Gruzii, Ukrajině apod.).

Sorosova kniha Směnka na demokracii, kterou vydalo nakladatelství Prostor v roce 1991 (ISBN 80-85190-11-7) přibližuje problematiku „otevřených“ a „uzavřených“ společností a manipulací s nimi, jeho vlastními slovy. Jde o velice zajímavou, netradičně upřímně a otevřeně napsanou zpověď jednoho z nejvlivnějších finančních spekulantů a „techniků moci“ dneška – obzvláště ve srovnání s publikací Rusko a súčasný svet Gennadije Zjuganova.

Continue Reading

Gennadij Zjuganov

Gennadij Andrejevič Zjuganov (1944), předseda Komunistické strany Ruské federace podává v knize Rusko a současný svět (Россия и современный мир, 1995) výklad názorů na situaci v Rusku především během let 1985-1995.

Ačkoli s mnoha jeho názory a závěry redakce Délského potápěče zásadně nesouhlasí, považuje tuto knihu za brilantní studii, zejména v popisu procesu tzv. „demokratizace“ bývalého Sovětského svazu, který šel mnohem dále, než jen za změnu politického zřízení, nýbrž ohrožoval samotnou podstatu ruské státnosti, kultury i národa.

Knihu přinášíme v nezkrácené formě, v původním slovenském překladu Ing. Josefa Čorného, CSc., jak ho vydalo nakladatelství NVK International v roce 1996 (ISBN 80-85727-45-5).

„Dnes môžeme s istotou povedať, že myšlienky liberalismu na území Ruska utrpeli priam zdrvujúcu porážku a zároveň doviedli Rusko do nevídaných pohrôm, tragédií a vo viacerých regiónoch jednoducho do zjevnej genocídy, násilia a vojen.“ Gennadij Zjuganov

Continue Reading

Celá teorie politické korektnosti je postavena na pokrytectví. To, co její zastánci považují za korektní, to korektní je. Cokoliv, co neodpovídá jejich předsudkům, označují jako nekorektní. Je to jejich dětinská reakce na svět dospělých.

Co je to vlastně ‚politická korektnost‘? Je to pošetilý a nebezpečný myšlenkový a jazykový kód, který ohrožuje svobodu projevu a intelektuální zvědavost všech studentů a učitelů na školách středních a vyšších stupňů po celé zemi – omezuje svobodné myšlení namísto aby ho podporoval.

Kdo přišel s ‚politickou korektností‘? Kupodivu to byli profesoři motivováni krédem, že „vše je relativní“.

Původní a současní dodavatelé „politické korektnosti“ nejenže tvrdí, že neexistuje Pravda (s velkým P), ale jdou dokonce tak daleko, že říkají, že neexistují ani menší pravdy. Argumentuje se tvrzením, že „Neexistuje jediná ‚správná‘ odpověď; existují pouze různé odpovědi.“ Tito lidé oslavují diferenciaci namísto individuálních snah jednotlivce o dokonalost.

Projevy ‚politické korektnosti‘ můžeme zaznamenat na všech úrovních vzdělání, ve všech třídách po celé Americe – od základních škol až po špičkové univerzity. Objevíme je například v tvrzení učitelky malé Julie rodičům, že úmyslně neopravuje gramatické chyby v Juliině psaném projevu, protože nechce zranit její sebedůvěru, a protože celebruje různé způsoby, které dítě zvolí ke svému vyjadřování. (Pochopitelně, nejde o žádnou volbu vyjadřování, ale to bychom se dotkli jiného důležitého tématu, které bude lépe ponechat na jindy.)

Stále častěji jsou studenti vedeni k tomu, že na jakoukoliv otázku neexistuje správná odpověď. Učí je, že namísto jediné existují pouze různé odpovědi. A protože je nutno celebrovat rozdílnost, je nutno se vystříhat jakékoliv snahy po opravách.

Tak. Právě napsané tvoří základ definice ‚politické korektnosti‘ a vzdělávacího hnutí, kterého je nerozbornou součástí. Zakazuje studentům trvat na správnosti odpovědí na určité otázky, např. po významu některých básníků. V novinách New Yorker v článku „Děti v nás“ nedávno Kurt Andersen napsal: „Neučíme děti, aby dospěly. Odmítáme je naučit, jak se potýkat s břemeny, následky a odměnami za jejich soudnost a soutěživost. Co vlastně říkáme našim milým dětem o jejich nechutných čmáranicích, o hloupých nápadech a o nesmyslných příbězích? Že jsou prostě stejně kvalitní jako práce jiných dětí – ani horší ani lepší. Tyhle názory si pak sebou děti odnášejí do dospělého života ve formě hyper empatie, ve které Maya Angelou je stavěna na roveň paní Marianne Williamson (První je americkou černošskou básnířkou, nar. 1928, vyhrála nedávno cenu za americkou poezii. Hojně propagována učiteli. Druhá je současnou americkou spisovatelkou a filozofkou. Poznámka vydavatele.)“

Andersenova pozorování jsou, bohužel, správná. A je to ještě horší. Lidé, kteří po celé zemi administrují kód ‚politické korektnosti‘, jsou ještě o stupeň dále: stát se hyper-empatickými v jednom znamená být selektivně ne-emaptický v druhém. Je správné říct malým dětem, že všechny jejich kresby prsty jsou fajn. Stimuluje se tím jejich energie a sebedůvěra. Ale děti potřebují jednoho dne vyrůst. Říci jim o deset let později, že jejich slohová práce je stejně dobrá jako práce ostatních, znamená uvěznit je ve světě, ve kterém při konečné analýze je všechno jedno, protože v něm neexistují rozdíly.

Na jedné straně apoštolové ‚politické korektnosti‘ celebrují rozdílnost, na druhé straně ničí a odstraňují celou velkou skupinu důležitých rozdílností. Způsob, jakým nazírají na věc, je takový, že někteří lidé nemohou být hodnoceni podle svých schopností, protože by to zranilo jejich pocity. Mimo zákon postavili např. tvrzení, že Shakespeare je lepším básníkem než Maya Angelou. „Takové tvrzení,“ říkají, „je politicky nekorektní. Není fair je porovnávat a navíc je to irelevantní.“ Namísto toho porovnávají sociální závažnost. „Byli jsme učeni,“ říkají (ve skutečnosti používají výrazů indoktrinování nebo vbudování), „myslet si, že Shakespeare je lepší. Ale dnes docházíme k poznání, že takové tvrzení není politicky správné.“ A jdou ještě dále. Shakespearovy hry nejsou podle nich skvělým literárním uměním, ale jsou produktem utlačovatelské kultury, tudíž politicky nekorektní. (Pamatujete si na dialog Wericha s Horníčkem za období hluboké totality, kdy Weich říká: „Shakespeare byl, je veliký básník. A to je také to jediné, co dnes můžete svobodně říct na obou stranách této nemocné planety bez obavy, že vás budou považovat za někoho, kdo přichází odtamtud. Dejte si! Zkuste, jaké to je říct pravdu bez bázně a hany.“ Horníček: „Mohu, ano? Tak tedy Shakespeare byl – alespoň jak říká on – veliký básník.“ A Werich kontruje: „Dojal jste mě, že jste zůstal Čech.“ Co by asi Werich říkal dnešní době, kdy už ani tato elementární pravda se nesmí vyslovit nahlas. Poznámka vydavatele)

Tato myšlenka je pochopitelně vadná. Možná vás napadne, že je logicky inkonzistentní, ve skutečnosti jde o případ intelektuální nepočestnosti. Jak mohou lidé, kteří na jedné straně tvrdí, že neexistuje správná odpověď, na druhé straně tvrdit, že existuje druh názorů a odpovědí, které jsou z hlediska politiky správné?

Zastánci kódu označeného jako ‚politická korektnost‘ by nejraději měli obojí.

Celá teorie politické korektnosti je postavena na pokrytectví. To, co její zastánci považují za korektní, to korektní je. Cokoliv, co neodpovídá jejich předsudkům, označují jako nekorektní. Je to jejich dětinská reakce na svět dospělých. Jak napsal pan Andersen ve výše zmíněném článku Děti v nás: „Zastánci PO učí své děti nebýt dospělými ve světě, který je – nicméně – z větší části zaplněn dospělými. Dospělí svůj svět dokážou zvládnout. Pokusí se zjistit fakta, na jejich základě udělat porovnání o kvalitě něčeho, ať už půjde o porovnání dvou automobilů nebo dvou zájemců o práci. V druhém případě první logická otázka bude: Kdo z těch dvou zná více a kdo bude schopen se naučit více v krátkém čase?“

Zastánci PO před těmito fakty zavřou oči. Jsou to nepoučitelní aktivisté, kteří věří, že nikdo nic nemůže vědět, a jediná věc ještě pošetilejší než věřit, že fakta existují – je pokoušet se je zjistit. V té nejkrajnější úrovni dokonce věří, že realita sama neexistuje. Máme, říkají, pouze subjektivní vjemy existence něčeho, sbírku kulturních, politických preferencí a předsudků. Všechny systémy estetických soudů, jako všechny systémy morálky, tvrdí dále, jsou pouze rozdílné. Někdo se může rozhodnout pro určitou variantu, (tj. uplatňovat svůj předsudek), nebo celebrovat rozdílnost (jako tzv. multikulturalismus).

Dojde-li na jejich politické zájmy, přisvojují si zastánci PO právo určovat, co je dobré a co ne. Ale ve skutečnosti nemohou určit jakákoliv kritéria korektnosti – brání jim v tom jejich vlastní víra v relativitu. Všechny malůvky prsty jsou konec konců stejné – s výjimkou těch, které malovalo dítě matky, jež vynáší soud. V závěru vlastně dělají to, že vynášejí soud, co si myslí, že bude z politického hlediska správné.

Jak se jim daří zdůvodnit takovou duplicitu?

Odpovědí je, že nikdy neprosazují ani nebrání ‚korektnost‘ svých vlastních soudů a že k tomu nepoužívají ani žádné důvody. Pouze podrobují zdrcující kritice ‚nekorektnost‘ jiných. S oblibou kritizují dobrosrdečné lidi, kteří se snaží o co nejčestnější a nejvěrnější estetické soudy například tím, že vysloví názor, že Shakespeare je lepším básníkem než Maya Angelou.

Uvědomme si prosím znovu, že Shakespeare skutečně je nejlepší básník všech dob, který kdy tvořil v anglickém jazyce. Není ostudou, nemůže-li se s ním jiný porovnat. Ale zastánci PO neradi vidí stát Shakespeara na vrcholu. Nazývají ho jen dalším mrtvým bílým evropským mužem. (Možná jste tu frázi už slyšeli. Anebo její akronym DWEM – dead white european male.) Vypadá to, jakoby jeho smrt byla argumentem proti němu samotnému. Ve skutečnosti jeho neexistence nám připomíná chmurný fakt – naši smrtelnost – která nás všechny spojuje. Jde-li o smrt, jsme si opravdu rovni.

Zastánci PO ovšem vidí rozdíly jen tam, kde je vidět chtějí – pochopitelně. A v honbě za uskutečněním svého předsudku způsobují potíže v našich životech. Tím, že poukáží na rozdíly, vytvoří mezi studenty – kteří by jinak spolu mohli vyjít docela dobře -, hranice. Rozdělí je do řad podle etnického původu a přinutí je mezi sebou bojovat boj, který by studenti sami nebojovali. Podaří se jim to díky tvrzení, že Shakespearova poezie je utlačující. To pronesou namísto toho, aby studenty povzbudili v jejich snaze učit se z této poezie a vychutnávat ji.

Ve školách, kde ještě o Shakespearovi hovoří, pracují zastánci PO jak mohou nejusilovněji na tom, aby snížili básníkův význam v historii, v anglickém jazyce a v lidské mysli. Ty, kteří Shakespeara chválí namísto aby ho pohřbili, vidí prismatem své politické korektnosti. Ve všech třídách po celé zemi nazývají tyto dobromyslné studenty politicky polarizovanými jmény. A ve společnosti, kde dominuje kód ‚politické korektnosti‘, pak taková označkování s dotyčnými zůstávají po dlouhou dobu.

Dovolit si říci, že Shakespeare je lepší básník než T.S. Eliot, znamená v dnešní době vynést estetický soud – a ještě k tomu pravdivý. I sám Eliot by to uznal, kdyby se ho na to někdo ptal. Tvrdit cokoliv jiného by bylo absurdní. Ale bojovníci za PO nepovažují takové tvrzení za čestný estetický soud, ale za projev rasismu. Podle diktátu PO je ovšem povoleno oslavovat Mayu Angelou a potvrdit její vyšší úroveň. Je povolováno – ba podpořeno – říci, že je dnes cennější a relevantnější číst Mayu Angelou, než Shakespeara.

Zde dostává forma pokrytectví politické korektnosti svou nejextrémnější podobu. V konečné analýze bojovníci za politickou korektnost vůbec nepřipustí jakýkoliv jiný názor. Je-li odhaleno, že jejich práva vynášet soudy jsou pokrytectvím – což jsou -, reagují agresivně. Tito lidé celebrují rozdílnost, ale nedovolí ostatním rozdílně (jinak než oni sami) myslet. A nedovolí to říci nahlas. Jdou dokonce tak daleko, že ani nepřipustí, aby milovníci Shakespeara mohli Shakespeara veřejně a v míru vyznávat.

Dnes vidí ‚politická korektnost‘ vše periskopem rozdělení na rasy, třídy a pohlaví. A každý, kdo odmítne chápat svět touto – často velmi nenávistnou lupou -, je označkován stejně nenávistnou značkou. Shakespeare je misogyn (= nepřítel žen), říkají. Nepřistupuje k ženám s dostatečnou úctou. Zcela přitom ignorují skvělé ženské charaktery jeho her, počínaje např. Rosalindou a konče Cordelií. Ignorování jasných faktů, že Shakespearovy ženské postavy morálně a intelektuálně převyšují své mužské protějšky, totiž vyhovuje jejich širším politickým ambicím.

Zastánci politické korektnosti vyžadují, aby lidé viděli jisté věci jistým pohledem. Jsou stejně dogmatičtí jako náboženští fanatikové a často více krvelační a méně povznášející.

‚Politická korektnost‘ je silnou formou cenzury. Je všeprostupující anti-intelektuální forma kontroly myšlení, je ošklivou formou rasismu, pokryteckou formou absolutismu.

Je na čase, abychom my všichni konečně viděli, čím ‚politická korektnost‘ skutečně je.

A je na čase, abychom si současně uvědomili, komu a jaké škody způsobuje. Ubližuje nejvíce právě těm, kteří – ač dávno dosáhli rozumového věku -, jsou vedeni k chápání světa dospělých jako by to byla třída kreslení v mateřské školce. Třída, kde se všem dostane za jejich výtvory stejné pochvaly bez ohledu na kvalitu kreseb. Což je pochopitelně nesmysl. V životě byli vždy někteří lidé v určitých věcech lepší než jiní. Někdy proto, že se snažili více než ostatní. Dobrým příkladem je Michael Jordan. Ví, že vrozený talent nestačí. Jedině usilovná snaha, neustálé cvičení a vůle vedou k vítězství. Ano, ubližuje to nejvíce našim mladým lidem.

‚Politická korektnost‘ není legrační módou, která by z amerických tříd brzy sama zmizela. Momentálně se musíme smířit s tím, že tady zůstane. Stojí za ni učitelé s definitivou a mocní úředníci. Zdá se, že veřejné mínění začíná chápat PO jako něco úsměvného, lehkého. PO je ale silný výsledek plánování mnoha let.

‚Politická korektnost‘ tady zůstane velmi dlouhou dobu. Je dobré s tím počítat.

Ačkoliv bojovníci za PO ji oslavují jako seznam objektivních věcí, které člověk nemá říkat, ve skutečnosti je PO subjektivní seznam sepsaný několika za účelem ovládání mnoha – seznam věcí, které si musíme myslet a podle nich jednat. Osekává právo každého jednotlivého studenta utvořit si vlastní názor. Nutí k nebezpečnému pohledu na svět – v barvách pouze černé a bílé, namísto celé škály šedých tónů.

V anglickém originále byl článek pod názvem Why ‚Political Correctness‘ Cannot Be Correct uveřejněn na serveru Argos na jaře 1998.

Převzato s dovolením ze serveru Zvědavec, zde článek vyšel 7.1. 2003.

Od roku 1923, kdy vychází Duchovně dějinná situace dnešního parlamentarismu [13] (dále jen Parlamentarismus), můžeme také vysledovat zřetelný, byť ne úplný obrat Schmitta spíše než od myšlenky politické teologie od církve jako takové. (Někteří autoři nacházejí i zde biografickou souvislost: Schmittův rozvod, který tehdy znamenal exkomunikaci.)

Důležitější je ale nový subjekt, získávající Schmittovu přízeň: národní hnutí. Podstatou další tvorby až do roku 1932 je však popis historického rozvoje a později sebezničení liberální ústavy. V Parlamentarismu zbavuje iluze Výmarskou republiku tím, že konstatuje ztrátu klasických principů „diskuse“ a „veřejnosti“. Parlamentarismus podle Schmitta stojí a padá s vírou, že veřejná diskuse stanovuje politickou vůli, která se pak realizuje v rozhodnutí příslušných orgánů. V masové demokracii se ale už nic takového neděje, lid je dobrý pouze na aklamaci, ve které se stejně vyjadřuje podle sympatií a antipatií, přátelství a nepřátelství. Spojení demokracie a parlamentarismu nemusí být jediné historicky nutné, uzavírá Schmitt.

Následující Schmittova hlavní díla z oblasti státního práva Učení o ústavě,[14] Strážce ústavy[15] a Legalita a legitimita[16] diagnostikují rozklad Výmarské republiky jako následek obratu od ústavy moderního občansko-právního typu k „hospodářskému a správnímu státu“ průmyslové společnosti. Tento obrat je velkou otázkou, na které ztroskotala nejen Výmarská republika, ale i samotný Schmitt.

Všem třem knihám je společné rozlišení mezi demokracií a liberalismem a kritika liberálních součástí moderní ústavy, jejíž výchozím bodem je nacionalistický koncept demokracie. Protiklad liberalismu a demokracie rozvíjí především Učení o ústavě, které nicméně dodnes ovlivňuje chápání státního práva. Ve Strážci ústavy Schmitt popisuje, dovolme si malou parafrázi, „strukturní proměnu německého stranictví“ od liberálního honoračního systému ke stranickému státu současnosti. Tento proces chápe jako rezignaci na původní ideje parlamentní reprezentace. Domnívá se, že strany se ve Výmarské republice za pomoci poměrného volebního systému organizačně a ideologicky upevňují jako mocenské skupiny, které své stranické zájmy staví nad obecné blaho. Neuskutečňuje se tedy už transformace od stranické vůle ke státní vůli. Strany jsou konkurenční podniky se světonázorovými nároky, které stát ekonomicky vykořisťují a národ ideologicky rozštěpují.

V mnohém dosud napsaném, můžeme číst radikalizované názory Maxe Webera,[17] dokonce i řešení je zde podobné, neboť Schmitt dává před popsanou situací přednost alternativě říšského prezidenta s rozsáhlými pravomocemi coby strážce ústavy a státní jednoty.

Ukázkovou kritikou liberalismu je Legalita a legitimita ukazující nedostatky ústavy, která je hodnotově neutrální i sama k sobě, k otázce svého dalšího přetrvání. Schmitt varuje Výmarskou republiku před uskutečněním „legální revoluce“, tedy před možností, že strany nepřátelské ústavnímu zřízení obdrží legální cestou moc, politické protivníky vyloučí a „dveře legality“ za sebou zabouchnou.

Jestliže bylo úvodem napsáno, že Schmitta byli nuceni akceptovat i jeho protivníci včetně těch liberálních, je už nad slunce jasné proč. Je smutnou ironií osudu, že v tehdejší krizi hrály podobné plány jako Schmittův, byť ve skutečnosti snad chtěly zabránit předání moci nacistům, do ruky právě jim, neboť ti využili prezidiálního systému a získali moc, aniž by v Reichstagu měli kdy nějakou většinu.
Ještě dříve, než budeme Schmitta následovat do jeho nacistického období, krátká odbočka. Kvůli zachování myšlenkové linie nebyla zmíněna jestliže ne nejslavnější, pak nejdiskutovanější Schmittova práce vůbec: Pojem politična[18], která vyšla v roce 1928 (knižně o čtyři roky později). Obsahem se částečně vymyká z dosud popsaného, dokonce v jistém bodě (ale nijak zásadně) nabourává i Schmittův etatismus: politično podle tohoto spisu předchází státu. Jeho základem je diference přítel – nepřítel, tedy my – oni, kde „nepřítel“ se stává nepřítelem už z toho faktu, že je jiný, cizí a rozlišení proto vůbec nemusí mít co dělat s osobní animozitou (dokládá rozlišením inimicus-hostis u Římanů). Podle Schmitta má navíc tato dichotomie pro nás povahu neuniknutelnosti: můžeme ji modifikovat: estetika – krásný a ošklivý, ekonomie – výhodný a nevýhodný atd., ale ne ji zrušit. O neúspěšné odpolitizování politična se pokouší svým převodem do kategorií ekonomie i liberalismus.

Podrobněji tuto argumentaci rozvádí Epocha neutralizací a odpolitizování[19] (1929, knižně 1932), ve které Schmitt popisuje novověkou „neutralizaci“ politična v linii teologie – metafyzika – morálka – ekonomie – technika, kdy ovšem každý stupeň odpolitizování podle jeho soudu v sobě zahrnuje současně skrytou repolitizaci.

Dostáváme se k nejožehavějšímu tématu: Carl Schmitt a nacismus. O jeho ztotožnění se s nacionálním socialismem nemůže být pochyb. Stačí uvést smutně proslulé články Vůdce ochraňuje právo,[20] který můžeme číst jako pokus o ospravedlnění vraždy E. Röhma, Ústava svobody,[21] pojednávající o norimberských zákonech, nebo Německá právní věda v boji proti židovskému duchu,[22] kde název mluví za všechno. Přes tuto neoddiskutovatelnou kompromitaci musíme u Schmitta diferencovat mezi ohlasy nacistické frazeologie a pouhým zostřením a radikalizací staré polemiky, mezi afirmací nového systému a oslněním vlastními pojmy. Jak bylo dosud ukázáno, Schmittovo státoprávní dílo má svou jednotu v důsledném rozlišování liberalismu a demokracie. Zde bude asi také důvod přijetí třetí říše a to dokonce bez zásadnějšího narušení konsekvence dosavadních pojmů. Jestli to byla také konsekvence myšlení, to je nevyčerpatelným námětem sekundární schmittovské literatury, kdy jak už to bývá, zaujetí pozice nakonec spíše vypovídá o samotném autorovi více než o Schmittovi. Na jedné straně musíme brát v potaz fakt, že Schmitt se, jak už bylo řečeno, vědomě ztotožňuje s nacistickou mocí, elegantně pozmění či doplní svůj slovník, takže nakonec může s klidem přivítat i nejhorší přízrak své parlamentní kritiky – totální stranickou vládu. Zatímco dříve polemizoval proti voleným stranám Výmaru jako prostředku mezi lidem a státem, vítá nyní totalitární stát jedné strany. Oproti änonymní“ stranické moci stran Výmarské republiky klade spolu s „vůdcovstvím“ důraz také na ösobní“ charakter této moci. Na druhé straně – a pokud mohu, sám bych se k tomuto mínění přiklonil – jestliže budeme nezaujatě číst jeho knihy do roku 1932, uvidíme, že mezi kritikou parlamentu a liberalismu na straně jedné a nacismem na straně druhé je pořádný kus cesty a nebýt nacistického převratu v roce 1933, Schmitt by ho patrně nikdy neušel.

Tomuto názoru dali paradoxně za pravdu sami nacisté. V prosinci 1936, kdy už se režim cítil upevněný a neměl zapotřebí podporu takových „přeběhlíků“, tiskový orgán SS Das Schwarze Korps Schmitta velmi ostře napadl: za jeho přátelské vztahy k Židům (tady je ovšem třeba podotknout, že v tomto bodě byl ke Schmittovi dosti nespravedlivý), ale především za obsah Legality a legitimity, která se otevřeně zabývala možností zakázat politické síly nepřátelské ústavě a nikdo tehdy nepochyboval, že si má dosadit Německou komunistickou stranu a NSDAP.[23] Aby nedošlo k mýlce: v roce 1936 už nešlo o akademickou polemiku, další cesta ze stránek Das Schwarze Korps vedla obvykle na gestapo a Schmitt si mohl gratulovat, že pouze upadl v nemilost a ztratil většinu ze svých četných akademických a méně četných státních funkcí.

Zatracení však zůstalo dlouho jednostranné: první známky Schmittova odstupu od nacismu můžeme najít až v roce 1942, označení tohoto období za omyl jsme se nedočkali vůbec. Tím se Schmitt nejnápadněji liší od Heideggera, jejichž pozice, pojmy a cesty jinak vykazují podivuhodnou shodu.[24] Carl Schmitt byl po válce v souvislosti s norimberským procesem zatčen, ale jelikož jeho kolaborace nespadala pod žádný z bodů obžaloby, byl vzápětí propuštěn. Svého vyšetřovatele ujišťoval, že pouze „stanovoval diagnózu“. Jeho nacistické období mu každopádně přineslo čestná označení poněkud jiného druhu než ta, uvedená úvodem: od „korunního právníka třetí říše“ až po „pasáka moci“. On sám si svou vinu nikdy plně nepřiznal. V poválečných úvahách vysvětluje jako nejhorší válečné zločiny Norimberk a Hirošimu, proti nimž se mu jeví vina nacistického Německa druhotná. Hitlera chápe jako „vykonavatele“ anglosaských představ z devatenáctého století: „Hitler je nejděsivějším výsledkem německé anglofilie.“[25] Nerozpakuje se příklon k nacismu ospravedlňovat mimo jiné i svým antisemitismem, který se u něj místy stává už paranoickým. Přesto všechno si musel připustit, že nacismus patrně nebyl onou politickou odpovědí na obrat k průmyslové společnosti, kterou v něm – a jak známo nejen on – chtěl vidět. Své tehdejší postavení přirovnal při jiné příležitosti (ostatně poznámkami o sobě nikdy nešetřil) k hrdinovi jedné novely Hermana Melvilla, který je považován návštěvníkem pirátské lodi za jejího kapitána, byť ve skutečnosti je už dávno rukojmím posádky.[26]

Schmittova tvorba v prvním období vzápětí po nástupu Hitlera se nevyznačovala pouze ideologií a myšlenkovou sterilitou, jak by mohly napovídat tři prve uvedené tituly; ovšem srovnávat jeho období bezprostředně před a bezprostředně po roce 1933 je jako srovnávat oheň a strusku.

Poté, co byl v roce 1936 politicky odstaven, otevřela se Schmittovi další sféra: začal se zabývat problematikou státu, jeho suverenity a mezinárodních vztahů. O rok později vychází článek Stát jako mechanismus u Hobbese a Descarta, kde odlišuje jejich (anglické a francouzské) názory na stát od Hegelova (německého) pojmu organické totality, kterou by zřejmě rád viděl v nacismu.

Zajímavost nelze upřít jeho krátké studii Obrat k diskriminujícímu pojmu války[27] z roku 1938. Zde kriticky popisuje konsekvence üniverzalistického“ ženevského mezinárodního systému pro klasické válečné právo. Konstatuje zničení možnosti skutečné neutrality stejně jako totalizaci vedení války ve jménu moderních politických idejí a ideologií spravedlnosti, které si nárokují univerzální platnost pro celé lidstvo. Z nepřítele už se nedělá nepřítel, ale darebák. A jak je možné zůstat neutrální vůči darebákovi? Pacifistický zákaz války, pokračuje Schmitt, neumožňuje politický prafenomén války odstranit, nýbrž působí spíše jako brutalizující prvek. Svaté války ve jménu moderní univerzální spravedlnosti jsou ideologické kořeny „totální války“, která vyznačuje naši přítomnost. Z obratu k diskriminujícímu pojmu války činí odpovědným prezidenta Wilsona. Podle tohoto Schmittova spisu, bude poražený příští války označen vítězem za zločince. Vysvětlovat Schmittovi, že se to pak skutečně stalo z jiných důvodů, by bylo zbytečné, stejně jako připomínat to pro naši potřebu.

V několika menších statích se Schmitt zabýval také teorií „velmocenského prostoru“. Svět si takto rozdělil do zájmových sfér vedoucích mocností s právem uplatňovat svůj řád a s nárokem na zákaz intervencí cizích mocností ve „svém“ prostoru. Podtext tehdejších německých ambicí ve střední Evropě je čitelný až příliš lehce.

Důležitost by oproti tomu málokdo upíral dalšímu dílu z tohoto období, Leviathan ve státovědě Thomase Hobbese[28]. Schmitt zde líčí osud novověkého suverénního státu na pozadí pozvolné absorpce tohoto státu jeho vlastním aparátem. Jako stál Hobbes na jeho počátku, rozhodl se nyní Schmitt vyplnit suverénnímu státu úmrtní oznámení. Hlavní podíl na odumírání státu, na jeho jak píše „zestrojovění“, připisuje trojici židovských myslitelů,[29] kterou tvoří B. Spinoza, M. Mendelssohn a F. J. Stahl. V jeho výkladu první chybu učinil už Hobbes, když oddělil vnitřní víru od vnějšího náboženského vyznání. Přesto Hobbes, stojící na počátku moderny, předpokládal hrozivou možnost autonomie subjektu a snad proti ní našel prostředek. Ten mu z ruky vyrazili zmínění tři myslitelé, kteří rozšířili svobodu víry v moderní svobodu myšlení.

Až do roku 1942 komentuje Schmitt válečné dění apologeticky, mezník přichází s knihou Pevnina a moře.[30] Jak se změnil Schmittův pohled, změnil se i slovník. Podtitul Vyprávěno mé dceři Animě naznačuje maximální zjednodušení, jakým je zde podán problém. Tím je opět velmocenské uspořádání novověku, založené podle tohoto líčení na rovnováze námořní mocnosti Anglie a mocností kontinentálních. Ovšem vývojem obou typů mocností a zásluhou vědy a techniky, která zpochybnila dosavadní hranice prostoru, došlo k porušení rovnováhy. Schmitt vykládá válku mezi námořní mocností Anglií a vedoucí kontinentální mocností Německem jako existenční boj ve smyslu potvrzení vlastní existenční formy. Metaforu pak dovádí do konce, když označuje válku ve vzduchu jako střetnutí dvou prvků, při kterém prší oheň z nebe – apokalyptický jazyk není náhodný.

Nomos země,[31] patrně nejzásadnější dílo jeho pozdního období, tvoří závěr teorie velmocenského prostoru. Schmitt se zde zabývá souvislostmi vymezení práva a prostoru, jejichž členění vždy odpovídá způsob vedení války. Sleduje uspořádání prostoru až do období novověké globalizace. Výstižné shrnutí této problematiky najdeme v následující knize, Glosáriu: „cuius economia, eius regio [„koho hospodářství, toho vláda“; parafráze hlavní myšlenky augsburského míru, „Cuius regio, eius religio“ („Koho vláda, toho náboženství“) – pozn. DP]. To je nový nomos země. To už není žádný nomos.“[32]

Už v Pojmu politična ukazoval Schmitt nevyhnutelnost členění přítel-nepřítel. I kdyby vznikl celosvětový stát, stejně v něm politično nezanikne, zničila by ho občanská válka. V případě, že ne, nešlo by už o stát, ale o celosvětové společenství produkce a konzumu. To se také nakonec stalo – tak zní pozice, kterou Schmitt zaujímal v závěru svého života. Schmittovo státoprávní dílo diagnostikovalo odehrávající se změnu k průmyslové společnosti převážně negativně jako rozpad moderní občansko-právní ústavy stejně jako politických forem státu a říše. Od roku 1942, kdy načrtl rozpad politické formy říše, se viděl v apokalyptické pozici člověka, který očekává konec dějin. Jeho pozdní práce jsou jen vyvozením radikálních důsledků: Stát jako s konkrétní dějinnou epochou spojený pojem došel ke svému konci. Teze o konci epochy státnosti mluví o konci politiky ve smyslu konce každé možnosti skutečného rozhodnutí o způsobu a formě politické jednoty a existence. Schmitt nezveřejnil žádnou obsáhlou diagnózu poválečného období. Jeho apokalyptické pozorování válečného dění to jednoduše vylučuje.

Jeho pozdní dílo se z valné části omezilo na komentování a připomínkování dosavadních prací (známé pořekadlo öpakování matka filosofů“ tak nakonec touto formou dostihlo i Schmitta), případně vydávání memoárové literatury. Čestnou výjimkou vybočující z řady jsou jeho úvahy o proměně novověké tragédie (v divadelním smyslu) Hamlet nebo Hekuba z roku 1956. Pozorný čtenář má však už dávno jasno: skutečně tragický hrdina novověku zbývá pouze jeden: Carl Schmitt. Ten nyní nezúčastněně popisuje realizaci obávané jednoty světa. Studenou válku interpretuje v jádru ne jako konfrontaci dvou odlišných politických systémů, nýbrž jako boj dvou v principu stejných mocí o rozdělení zdrojů Země. Ideologické rozdíly považuje v posledku za sebeklam, ve skutečnosti jsou jak Západ tak Východ postaveny na tom samém mýtu techniky. Marxismus chápe jako dvojče liberalismu, jde o dvě strany mince „ekonomického myšlení“.

Pozoruhodným zamyšlením nad povahou moci v této době je Rozhovor o moci,[33] kde najdeme i jakousi Schmittovu zpověď na toto téma. Za pozornost stojí ještě i kniha z roku 1963 nazvaná Teorie partyzána.[34] Schmitt vkládá naděje na politický odpor vůči jednotné světové ekonomicko-technické civilizaci do jednotlivých „partyzánů moderny“, dosaďme si v konkrétním případě partyzány národně osvobozeneckého hnutí třetího světa. V partyzánovi vidí posledního zástupce „nebezpečí“ a „rizika“ politična, obává se ovšem, že bojovník národního odporu bude ve „světově politických souvislostech“ nahrazen revolučním partyzánským hnutím. Partyzán, který je posledním, kdo skutečně ještě bojuje o svou zemi, je kromě nebezpečí, že bude vytlačen revolučním hnutím, které jako takové je internacionální, vystaven také hrozbě postupující techniky, která ho může smést „jako psa z autostrády“.

Teorie partyzána je ojedinělým zábleskem možné a krajně nepravděpodobné naděje. Schmitt se jinak důsledně drží svých tezí o konci státu, možnosti politického jednání, dodejme za něj, že tím i dějin jako takových. Svatá Helena, žádná Elba, mohlo by znít motto jeho posledních let.

Ve většině textu jsem nechával stranou hodnocení, předpokládám v tomto „suverenitu“ čtenáře. Závěrem proto jen několik stručných poznámek:

• Všimněme si Schmittovy metody konstruování pojmů a pojmových dvojic: je u něj obecným pravidlem, že má větší zalíbení ve výjimce než normě. Je to, jako bychom vykládali manželství z rozvodu, napsal o tom Dolf Sternberger.
• Podobnou výtku můžeme uplatnit i u jeho pojmu politična: politika pochází totiž z polis, nikoliv polemos.
• Inspirativní dodnes zůstává jeho kritika parlamentarismu a liberalismu. Nemůžeme si ale nevšimnout, že Schmitt – v duchu nejlepších tradic německého politického myšlení – dělá z napjatého vztahu systémový protiklad.
• Může být koneckonců reálné, že demokratická tvorba vůle a zákonodárství dnes pokulhává za společenskou dynamikou a zákonodárce ztratil utvářecí moc nad společností. Ale je omylem, chtít problém řešit přesunutím této moci z parlamentárního systému ke správnímu státu průmyslové společnosti. Ani on dnes nemůže být „vedoucím systémem“ (Gehlen) průmyslové společnosti, neboť rovněž pokulhává za technickou realizací.
• Podnětná zůstává dodnes Schmittova politická teologie, pokud ji chápeme
(a on sám to ve své poslední knize Politická teologie II[35] potvrdil) i jako kritiku sekularizovaných náboženství.
• Stranou pozornosti by neměla zůstat ani jeho teorie zániku suverenity státu: pro Schmitta, stojícího na straně Leviathana, je svoboda jedince v současnosti více ohrožena partikulárními zájmy a lokálními mocenskými ambicemi uvnitř státu než státem samotným.
• Když si očistíme jeho velmocenskou teorii od dobového nánosu, nemůžeme si nevšimnout, že války v posledních desetiletích mají skutečně zpravidla jím předpovězený „policejní“ charakter; raději už ani nechci připomínat „diskriminující“ pojem války (nezmíním se proto o něm ani jediným slovem).

Článek Pavla Lukeše: Carl Schmitt byl převzat ze Sborníku prací filosofické fakulty Masarykovy univerzity z roku 1999.

===

[13] Schmitt, C., Die geistgeschichtliche Lage des heutigen Parlamentarismus. Mnichov 1923.
[14] Schmitt, C., Die Verfassungslehre. Mnichov 1928.
[15] Schmitt, C., Der Hüter der Verfassung. Mnichov 1931.
[16] Schmitt, C., Legalität und Legitimität. Mnichov 1932.
[17] Weber, M., Politika jako povolání, in: Výbor z díla. Praha 1969.
[18] Schmitt, C., Der Begriff des Politischen. Mnichov 1932.
[19] Schmitt, C., Die Epochen der Neutralisierungen und Entpolitisierungen. Mnichov 1932.
[20] Schmitt, C., Der Führer schützt das Recht, in: Positionen und Begriffe im Kampf mit Weimar – Genf – Versailles 1923-39, s. 199-203.
[21] Schmitt, C., Die Verfassung der Freiheit, in: Deutschen Juristen-Zeitung 40, s.1133-1135.
[22] Schmitt, C., Die deutsche Rechtswissenschaft im Kampf gegen den jüdischen Geist, in: Deutschen Juristen-Zeitung 41, s. 1193-1199.
[23] K NSDAP se Schmitt vyjádřil naprosto zřetelně například v článku Mißbrauch der Legitimität otištěném 19.7.1932 v Tägliche Rundschau.
[24] Více k tomu Posavec, Z., Carl Schmitt und Martin Heidegger, in: Zur philosophischen Aktualität Martin Heideggers. Frankfurt 1990.
[25] Schmitt, C., Glossarium. Aufzeichnungen der Jahre 1947-1951. Berlín 1954, s. 176
[26] Tuto metaforu postavení intelektuála v masové společnosti zajímavým způsobem promýšlí Sava Kličković v úvaze Benito Cerena – Ein moderner Mythos. Vyšlo ve sborníku Forsthoff, E.: Epirrhosis. Festgabe für Carl Schmitt zum 80. Geburtstag. Berlín 1968.
[27] Schmitt, C., Die Wendung zum diskriminierenden Kriegsbegriff. Mnichov 1938.
[28] Schmitt, C., Der Leviathan in der Staatslehre von Thomas Hobbes. Hamburk 1938.
[29] Už opravdu poslední poznámka na nešťasné téma Schmittova antisemitismu: můžeme docela obstojně sledovat proces personalizace jeho myšlení: Nejprve to byl Hans Kelsen, později Walter Rathenau (ztělesnění „ekonomického myšlení“), v Leviathanu především Spinoza.
[30] Schmitt, C., Land und Meer. Lipsko 1942.
[31] Schmitt, C., Der Nomos der Erde. Kolín n/R 1950.
[32] Schmitt, C., Glossarium. Aufzeichnungen der Jahre 1947-1951. Berlin 1954, s. 175.
[33] Schmitt, C., Gespräch über Macht. Pfullingen 1954.
[34] Schmitt, C., Theorie des Partisanen. Berlín 1963.
[35] Schmitt, C., Politische Theologie II. Berlín 1970.

V časech vnucovaných lží a občanské pohodlnosti zavánějící zbabělostí se odvaha říkat pravdu stala smrtelným hříchem, ti nemnozí, kteří tak činí, pak sdílejí zoufalý osud vyobcovaných heretiků. Guillaume Faye je z takového pokolení nových kacířů – přesvědčivě dokazuje, že za zdánlivým klidem dnešního západního světa se skrývá to nejzáludnější a nejhorší nebezpečí. Přestaňme si přece konečně lhát – nepodaří-li se v Evropě co nejdříve probudit ducha odporu, mohou zdejší národy a jejich kultury zmizet navždy.

Vedení FIFA v noci ze čtvrtka na pátek téměř jednomyslně odhlasovalo plán, který by měl zásadně omezit přístup cizích hráčů do domácích fotbalových soutěží. Jedná se o tzv. zásadu 6+5, podle které by každý tým měl zahajovat zápas alespoň s 6 národními fotbalisty. Prezident světové fotbalové federace Sepp Blatter ve prospěch plánu 6+5 argumentuje tím, že mnohé kluby kvůli fotbalové migraci ztratily svoji identitu: „Postupem let ztratily těmito nákupy nejprve lokální, regionální a nakonec i národní identitu“, říká Blatter doslova.

Fotbal jako masový konzum

Pravidlo 6+5 by se logicky dotklo nejlepších evropských týmů – typickým příkladem je londýnský Arsenal, který je proslulý skupováním nejlepších hráčů světa a často obviňován z toho, že tak dělá na úkor výchovy vlastních talentů.

Dříve, než začneme protestovat nad tím, že záměr FIFA je neslučitelný s evropskými hodnotami, jak ostře deklaruje Evropská unie, je lepší zamyslet se nad dnešní podstatou fotbalu a masových sportů vůbec. Jsou ještě pořád hrou, místem sportovního ducha a odpočinku diváků?

Continue Reading

Netuším, kde pan František Valeš vzal svůj titul, ale téměř každý absolvent alespoň devíti tříd základní školy ví, co je to presumpce neviny. Alespoň je tak vidět, jak si Heilcom (jak Helsinský výbor příznačně nazýváme) představuje lidská práva a svobodu slova – podle hesla „Vaše práva končí tam, kde to určíme my“. Což je velmi smutné s ohledem na nepochybně pozitivní aktivity, které Helsinský výbor vykonává v oblasti dětí či seniorů.

Spuštění vašeho projektu provázel silný šum na mediální scéně, mimo jiné vůči vám vystoupilo hned několik zástupců různých lidskoprávních sdružení a různých spolků „hlídačů demokracie“, kteří si ovšem demokracii představují jinak, než my dva (doufám) – tj. volnou soutěž názorů bez cenzury a zákazů. Jak dnes „protikampaň“, zaměřenou vůči „CHCETE JE?“ ohodnotil, ozvaly se pověstné „potrefené husy“?

CHJ: Tak z našeho pohledu kampaň splnila to, co jsme od ní očekávali – a sice vyvolat diskusi na téma „negativa imigrace ze třetích zemí“. Pojali jsme to poněkud provokativním způsobem, ale v zemi, kde je nejčtenějším periodikem bulvární deník, to byla jediná možnost, jak naším projektem oslovit široké vrstvy občanů. Ony zmiňované „potrefené husy“ se samozřejmě ozvaly – jmenovat mohu pana Marcela Wintera z Česko-vietmanské společnosti, jehož aktivity vůči vietnamským občanům nejsou tak nezištné, jak jsme poukázali v článku na www.chceteje.cz a Helcom (Český Helsinský výbor), jež prostřednictvím pana Mgr. Františka Valeše škemral u našeho webhostera, aby náš web znepřístupnil s odkazem na Zák. č. 480/2004 Sb. a § 260 TZ. Netuším, kde pan František Valeš vzal svůj titul, ale téměř každý absolvent alespoň devíti tříd základní školy ví, co je to presumpce neviny. Alespoň je tak vidět, jak si Heilcom (jak Helsinský výbor příznačně nazýváme) představuje lidská práva a svobodu slova – podle hesla „Vaše práva končí tam, kde to určíme my“. Což je velmi smutné s ohledem na nepochybně pozitivní aktivity, které Helsinský výbor vykonává v oblasti dětí či seniorů.

Osobně jsem se setkal s názory lidí, kteří, ačkoli jsou mimo jakékoli spektrum názorů, řekněme „silně vlasteneckých“, přesto považují „CHCETE JE?“ za vtipnou odpověď na projekt „CHCETE HO?“ Důvěrná otázka: nemyslíš si, zda náhodou váš projekt nepřeskočil ve statistice návštěvnosti onu bezduchou a nic neříkající, jistě však extrémně drahou aktivitu Člověka v tísni? Bylo by to příznačné – bohatě dotovaná kampaň „proti neonacistům“ (uboze zpracovaná a ve výsledku mířící mimo) se míjí účinkem, zatímco parodie na ní sklízí úspěch…

CHJ: Nepochybuji o tom, že náš projekt je ve svém dopadu na zvolenou cílovou skupinu, s ohledem na mediální citaci a například návštěvnost webu rozhodně úspěšnější než trapnost, kterou vyprodukoval Helcom a Člověk v tísni na webu chceteho.cz. A to neberu v potaz vynaložené finanční prostředky. Aby nedošlo k nějakému nedorozumění – hned na začátku upozorňuji, že nechováme sebemenší sympatie k neonacistům, avšak zveličovat nebezpečí těch pár stovek individuí, kampaní za miliony považujeme za naprosto nesmyslné. Opět odkážu na web www.chceteje.cz, kde je naše vyjádření k této trapnosti. Navíc způsob zpracování kampaně vede k dojmu, že její autoři nejspíš žádného neonacistu posledních 10 let neviděli. S oblibou tvrdím, že ta jejich kampaň je na stejné úrovni jako když by nás panna poučovala o sexu…

Média, kdoví proč, si vzala do hlavy, že projekt „CHCETE JE?“ je produktem Národní strany. Pokud vím, nikdo z vás členem NS, ani jiné strany není, dokonce jste mimo jakékoli aktivistické „pronárodní“ spektrum, alespoň co vím. Jaký je Tvůj osobní názor na aktivity různých „konzervativně-národoveckých“, „pronárodních“ atp. skupin a organizací v ČR?

CHJ: Národní strana je mediálně viditelný a vděčný subjekt a patrně jako první dala na svůj web odkaz a informace o našem projektu. To nejspíš média vedla k tomu, že chceteje.cz je projektem Národní strany. Co se týká dalších „konzervativně-národoveckých“ skupin a organizací – je těžké se v nich vůbec orientovat, natož k nim zaujmout objektivní postoj. Na první pohled jsou plné slov a žádných činů, plné negativismu… Každopádně je nutné říct, že co je v naší zemi považováno za archaismus nebo radikalismus, je v mnoha vyspělých demokraciích naprosto normální – vlastenectví, patriotismus, pozitivní vztah k vlastní k zemi. Od těchto hodnot se odráží obyčejná lidská poctivost, ochota pomáhat druhým a naopak odpor k nepravostem. A věřte – že jako autoři projektu chceteje.cz – máme srovnání: hodně cestujeme po celém světě (pracovně i soukromě), máme nadhled a nenecháme si vnutit postoje všech těch lidskoprávních aktivistů, kteří v životě neopustili své státem dotované kanceláře.

Nejsem jistě sám, kdo poslední dobou pozoruje jeden velmi znepokojivý jev. Řada organizací, které jsem považoval za autentické hlasatele vlasteneckých myšlenek, dnes participuje na aktivitách neonacistů. Mám na mysli všechny ty různé autonomní nacionalisty, národní korporativismy atd. Dělnická strana, která se kdysi účastnila tzv. „pronárodní pětky“ iniciované Národní stranou, se dnes netají kooperací s neonacisty a umožňuje jim dokonce kandidovat. Asi nemá smysl, vyptávat se po Tvém názoru na nacisty, nicméně zkus v pár větách formulovat, proč se před neonacisty mít na pozoru a proč by se zejména mládež měla takových skupin, byť se mnohým jejich názory mohou zdát zprvu sympatické, vyvarovat…

CHJ: Uf teď jsi mě trochu zaskočil… netušil jsem, že v rámci rozhovoru budu dělat osvětu určenou pro teenagery :-) …ale vážně: nacismus je ideologie zrůdná a nebezpečná stejně jako komunismus. Jen měřítka nenávisti jsou rozdílná. Nacismus upřednostňuje práva masy nad právem jednotlivce, likviduje vše pozitivní, včetně hospodářství. A co je podstatné – nacismus je ideologie protinárodní, protičeská. Proto bych neváhal všechny ty „Národní odpory“ a podobné zvratky nazvat kolaboranty a vlastizrádci. Špiní památku všech čestných lidí této země, kteří svůj život položili v boji s nacismem. A hlavně – každý, kdo nabízí jednoduchá řešení problémů, by měl být podezřelý – jednoduchá řešení složitých problémů neexistují. Cestou, jak ochránit mladé lidi před sympatiemi k nacistům je vzdělávání – nikoli však prostřednictvím irelevantních trapností tvůrců kampaně chceteho.cz pánů Budaře či Eichlera (mimochodem bývalého neonacisty).

Jak osobně nahlížíš na stav mediální a politické svobody v Česku? Nebylo by lepší tzv. „extremistické spolky“ nechat veřejně prezentovat své názory, aby tak byly, lidově řečeno, na očích a zasahovat proti nim jen v případě jejich násilné činnosti nebo pokusu o ní? Jak vnímáš sílící trend využívání obušku „extremismu“ a „fašismu“ proti většině názorů, které se odmítají řídit médii šířenou mainstreamovou mentalitou nemyslícího a nekritického stáda?

Tady se pohybujeme na trochu tenkém ledě – osobně a to zdůrazňuji, že mluvím pouze za sebe a nikoli za ostatní z projektu CHCETEJE.cz, jsem pro úplnou kriminalizaci všech nacistických a komunistických myšlenek. Tyto dvě ideologie zničily po celém světě stovky milionů životů, desítky zemí přivedly k hospodářskému krachu a bídě. Například v USA platí téměř neomezená svoboda slova, my v ČR však na rozdíl od USA máme zkušenost jak s nacismem, tak i s komunismem. Naši demokracii je nutné bránit proti těm, kteří ji chtějí zničit. Uvědomuji si však nebezpečí ostrakizace nepohodlných názorů prostřednictvím antinacistických resp. antikomunistických zákonů. Nejsem právník, abych to dokázal plně posoudit, je to opravdu složitý problém.
Co se týká pomyslného obušku „extremismu“ a „fašismu“ proti nekorektním názorům, nevnímám to jako silný problém – myslím, že je to trochu generační otázka a otázka času. V nové generaci Čechů vidím velkou naději. Dnešní maturanti jsou intelektuálně mnohem dále, než jsme byli my. Nenechají si jednoduše podsouvat názory z médií, od všech těch našeptávačů v rolích novinářů jakou jsou Pavel Eichler (bývalý nacista) nebo Martin Komárek (bývalý svazák), kteří mění názory a životní hodnoty podle momentální situace. Nekonzumují tupě TV publicistiku, umí si udělat vlastní názor a zároveň ho i obhájit. Jsem v tomto optimista do budoucna. Do té doby budeme muset vydržet útoky hlídačů politické korektnosti, kteří nás budou chtít dostat za mříže pokaždé, když našimi názory vybočíme z mantinelů politické korektnosti…

Vraťme se nyní k obsahu kampaně „CHCETE JE?“. Řadu kritiků pohoršily úvodní ironizující profily, inzerující potenciální imigranty a zdůrazňující jejich „přednosti“. Kromě senegalského muslima a dvou Asiatek jste ovšem také „obsadili“ Rusa – jmenovitě „vysiluje z čečenské války“. Není varování před Rusy tak trochu podkopáním celé kampaně? Chápu, že spoustě lidí v ČR vadí to, co se děje například v Karlových Varech, ale dávat do jedné řady příslušníky země, patřící k evropskému civilizačnímu okruhu a nelegální imigranty z třetího světa. . .?

Ještě jsi zapomněl na profil libanonských sebevražedných atentátníků… no co se týká Rusů – samozřejmě stejně jako u jiných imigrantů zobrazených na defaultní stránce našeho webu nijak nepaušalizujeme, pouze ukazujeme konkrétní lidi. Přestože i já znám slušné a bezproblémové Rusy, je nutné říci, že v mnoha případech v Rusku končí to, čemu Ty říkáš „evropský civilizační okruh“ za hranicemi Moskvy a Petrohradu. Ruskojazyčné gangy patří v Evropě mezi ty nejbrutálnější kriminálníky a zejména ruské vnímání hodnoty lidského života je na jiné úrovni, než u nás. Navíc jaksi většinou nepochopili, že již nejsme žádný jejich satelit, na který mají automaticky právo… a rád bych upozornil, že v profilu Rusa na našem webu není ani slovo o čečenské válce.

Jaké máte s „CHCETE JE?“ plány do budoucna? Plánujete další projekty, popř. nějaké happeningy a veřejné akce?

V této chvíli čekáme, jak dopadne šetření policie ohledně trestních oznámení podaných na náš server. Jakékoli odhalování našich plánů tak považuji nejen za předčasné, ale především za netaktické. Každopádně děkujeme všem občanům, kteří nás podporují, nabízejí pomoc a finanční dary. V případě potřeby rádi pomoc přijmeme. Do skončení vyšetřování bude nadále aktualizován server www.chceteje.cz , někteří z nás se však chtějí věnovat novému projektu souvisejícímu se situací v Kosovu.

Na závěr se vždy sluší ponechat poslední slovo tázanému. Takže Tě poprosím o pár slov na závěr pro čtenáře a přeji mnoho zdaru!

Díky za prostor. Chci jen všem čtenářům, kteří se dostali až k závěru tohoto rozhovoru říct jediné: myslete vlastní hlavou, dělejte si vlastní úsudek. Nebojte se mluvit o nepopulárních tématech, nenechte se svázat politickou korektností. Autocenzura a strach mluvit o věcech, které nás trápí je nejlepší cestou totality. A to nesmíme připustit.

Vychází nové číslo časopisu Élements, který vydává francouzské nakladatelství Le Labyrinthe a rediguje Alain de Benoist.

Jako tradičně jsou každé Élements věnovány určitému fenoménu. Tématem 128. čísla je násilí, což evokuje i vkusná titulní strana filmové postavy „bad boye“ Alexe z kultovního filmu Mechanický pomeranč.

Francouzský časopis Élements je známý tím, že publikuje národnostně rozmanitou škálou autorů a neomezuje se tedy pouze na autiory domácí provenience. Nejinak je tomu i v nejnovějším čísle.

Michael Maffesoli se v obsáhlé eseji věnuje problematice ritualizace násilí. Zajímavými příspěvky nad tématy vztahu násilí a globalizace přispěli Paul Masquelier a Xavier Raufer.

Kmenový a dlouholetý autor Élements Jean Claude-Valla se v článku Communisme et fascisme vrací k věčnému tématu totalitních režimů a jejich společného základu v určitých stavebních principech moderní společnosti, Günter Maschke připomíná aktuální téma, a sice třicet let od „bouřlivého roku 68“. Za zmínku stojí také rozsáhlý rozbor díla státologa, právníka a dlouholetého přítele Carla Schmitta, Juliena Freunda.

Hutný, téměř čtyřicetistránkový obsah časpisů doplňují obsáhlé informace z kultury, recenze, pozvánky, samozřejmě také reflexe akcí. Nechybí různé humorné sekce, charakteristický kaleidoskop a tradiční úvodník Roberta de Herteho.

Objednávat lze zde.

Unikátní dokument Ukradené Kosovo, který byl natočen po válce v Jugoslávii, ale odmítnut být odvysílán, je výmluvnou výpovědí tragiky celé balkánské oblasti, především Kosova a Metiochije. Obsahuje unikátní, i obecně známé záběry zločinné a Radou bezpečnosti OSN nikdy neposvěcené války Spojených států a NATO proti srbskému národu v roce 1999. Záběry umírajících členů televizního štábu Bělehradské televize, spálená země, fakt, že za dobu celé invaze bylo na Srbsko vypáleno přes 1000 raket Tomahawk, jsou výmluvné a odrážejí skutečnou realitu a podstatu celého problému, který pro některé lidi dnes stále neznamená nic, co by stálo za víc, než otřepanou, arogantní a orwellovskou frázi o „bombardování vedeném veskrze humanitárními myšlenkami“.

DOKUMENT JE KE STAŽENÍ ZDE.

Pavel Tulajev

Pavel Vladimirovič Tulajev je vědec, spisovatel a šéfredaktor ruského mezinárodního magazínu Athenaeum. Je rovněž také viceprezidentem moskevské pobočky mezinárodního intelektuálního hnutí Synergies européennes a členem Slovanského výboru.

Jsme vždy připraveni na pozitivní a konstruktivní spolupráci v rámci dnešních zákonů a politické korektnosti, jež nezničí odvážné myšlení a skutečnou akci.

Pavel Vladimirovich Toulaev is a scholar and a writer, the editor-in-chief of the Russian international magazine „ATHENAEUM„. He is also the vice-president of Moscow department of „Synergy European“ and a member of the Slavic Committee.. Toulaev is the author of more than 100 publications in different genres about Russia, Europe, Latin and North America.. Some of Toulaev’s works have been published in English, Spanish, German, French, Polish, Slovenian, Serbian, Ukranian.

Pavel Vladimirovich Toulaev is a scholar and a writer, the editor-in-chief of the Russian international magazine „ATHENAEUM“. He is also the vice-president of Moscow department of „Synergy European“ and a member of the Slavic Committee. Toulaev was born in Krasnodar (1959) and is living in Moscow since 1970. By education he is an interpreter from Spanish, English and French (1981), Ph.D. in History (1985). In 1982-1992 he passed his postgraduate studies and worked as a researcher in the Institute of Latin America of the USSR. Then he worked in Spain (1992) and in the USA (1993/1994).

Toulaev is the author of more than 100 publications in different genres about Russia, Europe, Latin and North America. The separate editions published in Moscow are: “The Cross over the Crimean” (1992), “Seven Rays” (1993), “Understanding Russian” (1994), “Franco: the leader of Spain” (1998), “Veneti: ancestors of Slavs” (2000), “Poletajev’s Russian Concert” (2005).

He is the editor of collections: “Russia and Europe: the Experience of Sobor Analysis” (1992), “Russian Perspective” (1996), “Barbarians” (1999), “The White World Futures” (2006) and authors‘ works – “Philosophy of the Post-History” by Vitaly Kovaljov (1992), “Sermons” by Dmitry Dudko (1993), “How the Order Creates Wars and Revolutions” by Antony Sutton (1995), “The Priest of the North” by Sergey Yashin (2000); “Veneti: our ancestors” by Jozko Savli (2003); “The Federal Reserve Conspiracy (Russian version as Vlast dollara)” and “The Order of Skull & Bones” by Antony Sutton (2004); “Mother-Land” by Dobroslav; “Rhetra Treasures” by Andreas Gottliebe Masch (2006), „What are we fighting for“ by Guillaume Faye (2007).

Some of Toulaev’s works have been published in English, Spanish, German, French, Polish, Slovenian, Serbian, Ukranian.

Interview by Delian diver with Pavel Tulaev, Moscow, March 18, 2008

Delian diver: There is a lack of information about Russian identitarian movement in Czech republic. Can you briefly describe its history since 1991? Or were there any active organizations (or persons) even in times of USSR?

Pavel Tulaev: First of all, I would like to thank you for the interest in the Russian ATHENAEUM Magazine and my personal works. We are glad to collaborate with a representative of the New Right movement in Czech Republic, because we consider your country one of the key forces in Central Europe.

Czechia traditionally played the leading role in pan-Slavic movement. In my library I have works of prominent Czech scientists and thinkers that influenced modern European thought, such as P. Safarik, F. Dvornik and L. Niederle, translated into Russian, and a wonderful album of Alphonse Mucha.

As for the history of the Russian identitarian movement, it began not in 1991, because the event that took place back then was only a political coup d’etat. Even in the Soviet era several prominent nationalist movements existed in Russia: Orthodox Church, national-patriotic societies, rusofilian art groups etc. The pagan (heathen) movement, which I represent, began with the works or Russian folklore scientists and slavists of XIX-XX centuries, such as A. Afanasiev, A. Fomintsyn, B.Rybakov and many others. Nowadays this Russian heathen line has been extended by the Aryan (Vedic) knowledge, represented in sacred texts and living tradition.

Nowadays there are a lot of political groups of Nationalist and Patriotic direction, of various ideological spectrum. The peak of political activity was in the mid 1990s, but with Putin coming to power, the state has taken some of our key ideas and slogans, and the activity of the nationalists declined. As a result, such organizations as “Pamyat” (radical Orthodox), RNE (National-Socialist), NNP (Russian Nationalist radicals), NBP (National-Bolshevik Party) and many others are now history.

As for the organizations that are active now, I would name NDPR (National-Democratic party of Rusia, led by A. Sevastianov), DPNI (Movement against illegal immigrants, led by Alexander Belov), “Great Russia”(led by Dmitry Rogosin and Andrey Saveliev)
The so-called “Russian March” held every year on Nov, 4 that gathers more than ten thousands supporters in different cities and towns of Russia – can be drawn as an example of our actions.

Delian diver: Your wife (Galyna Lozko) is one of the leading figures of heathenism in Ukraine. Is there any kind of heathen renaissance under way in Slavonic countries? Which Slavonic heathen movements are the most significant ones?

Pavel Tulaev: Yes, Galyna Lozko (Zoreslava) is really the most prominent leading figure of heathenism in Ukraine. She is an outstanding ethnographer with a PhD degree, an author of many important works, including “Europe Awaken” – a book devoted to the European pagan Renaissance. Besides, she has founded and registered at official level the Pagan’s Union of Ukraine (rodnovery), that is publishing “Svarog” Magazine in Kiev.

Together with my wife we have founded a pan-Slavic organization called “Rodovoje Slavyanskoje Vetche”, in which leaders of heathen movement and pagan priests from Russia, Ukraine, Poland, Byelorussia, Serbia, Bulgaria and other Slavonic countries take part. I recommend you to read about it at our multilingual portal www.ateney.ru or in our newspaper “SLAVA!”.

Delian diver: Are you in touch with organisations dedicated to preserving German/Nordic, Celtic or ancient Greek and Roman heritage?

Pavel Tulaev: Yes, of course we are. First of all, I would name the World Congress of Ethnic Religions (WCER), headed by Jonas Trinkunas, an outstanding explorer of the folk traditions in Lithuania.

Also we have direct connections with such organizations and magazines as “Message” (The Druids of France), “Nordische Zeitung” (Germany), “Toporzel” (Poland), “Svevlad” (Serbia), “ARMA” (Greece), “Tierra y Pueblo” (Spain), “Dulo Society” (Bulgaria), “Mesogaia Sarmatia” (Ukraine) and many others.

Delian diver: You suggest the replacement of Faye’s Eurosiberian vision by the idea of Euro-Russia where the Siberian area is to be swapped with White Russia and Ukraine. Who is supposed to be the strategic partner of Euro-Russia in future pan-Europe, and what role will the countries of central Europe play in this new continental block?

Pavel Tulaev: Above all, Guillaume Faye is talking about a futuristic project. It has become more concrete when he visited Russia after our invitation. As a result, I have managed to convince him that the notion of Euro-Russia would be more accurate in ethnopolitical sphere, because Russia is a historical subject, and Siberia is merely a geographical territory.

Naturally, for us, Russia is the heart of the continent. But, all in all, the project of EuroRussia presupposes a polycentric system , when every country, including Czechia, will be an equal partner within the new pan-European geopolitical structure. I mean EuroRussia, not just “United Europe”, because Russia has its own destiny and mission in the World.

As for the possible partnership, it will depend on the hierarchy of values, such as nation (ethnos), super-ethnos (family of the nations), race (ethnically similar nations) and White Civilization (that can be European or post-European in its essence).

Delian diver: What is your opinion on the USA and their white nationalist movement? Do you think the contemporary hysterical anti-Americanism (fed especially by far left) can be an obstacle on the way of Euro-American nationalist cooperation?

Pavel Tulaev: I always distinguished between modern predatory policy of the US (as an ally of Israel) and the American people, within which we have comrades-in-arms from White Nationalist movement. When I taught in one of the universities of the US in early 1990s, this statement was justified by my personal experience.

Not all of the Russian Nationalists, especially, the radical far-right ones, share the anti-Yankee hysteria, provoked by the lefts and the so-called “Eurasians”. Russia has traditionally good relations with America, and it will develop this geopolitical line, especially in the Far East and the Pacific, where China is the primary rival of both USA and Russia. But this does not diminish our pro-European strategy, because we are tied with Europe by historical and genetic connections.

Delian diver: How do you view the effort USA put into Turkey to join the EU? Is this effort the part of broader strategy of USA- their aspiration for Islam to penetrate Europe? How do you think this islamisation of Europe will be developing?

Pavel Tulaev: We do agree that the USA-NATO uses Turkey as a battering ram against the European community. The US counts on the radical Islamic organizations with the same purpose. They are the so-called counter-agents who are to create the local artificial and controlled conflicts. The islamization of Europe is a reality and a very serious threat.

As an answer to this, Russia proposes its own strategy against Islamic extremism, which is aimed at neutralizing the allies of Turkey, such as the Wahhabites and Albanian extremists. But simultaneously we are strengthening our relations with such partners as Serbia, Bulgaria, Armenia and Greece, despite of NATO’s attempts to destabilize the atmosphere in South-Eastern Europe.

Delian diver: Is the adjustment of Kosovo part of USA’s effort for further weakening of Russia, his allies and “disobedient” European states by the support of ethnic separatism?

Pavel Tulaev: The separation of Kosovo is one more step of the NATO’s strategy, aimed at dissolution of Yugoslavia and the Slavic World as a whole. After the reunification of Germany, Czechoslovakia and the USSR, whose heart was the union of Great Russia, Minor Russia (Ukraine) and Byelorussia, have been also divided in parts.

But this policy of supporting the separatism and autonomous states has another aspect: today Abkhazia (in Caucasus), Crimea (in the Ukraine), Basque Country (in Spain), Kurdistan (in Turkey), Breizh (in France) also stand for their independence. This process might lead to the dissolution of Maastricht’s Europe and will undermine the bases of NATO. This process may be continued in the USA and Canada, where Alaska, California, Texas and Quebec claim their rights for independence.

The history is a constant changing in types and forms of State. In a hundred years, the political map of the world will look far from the way it looks today.

Delian diver: Please, try to introduce us the pan-European movement Synergies Europeennes. Is Athenaeum regarded as its independent branch? Are there any differences between it and other European branches?

Pavel Tulaev: Synergies Européennes is a pan-European intellectual movement, led by our friend and constant correspondent Robert Steuckers from Belgium. The Russian ATHENAEUM is an independent review, that I am publishing with my colleges: Anatoly Ivanov, a polyglot translator and a veteran of Russian Nationalist movement, and Vladimir Avdeev, a famous writer and racial scientist.

Of course, there are many differences between us and other European branches, since every country has its own history and traditions. Moreover, each of the members of the Russian team has his own preferences and priorities. I am a Russian Nationalist and a pan-Slavist, Anatoly Ivanov sympathizes with Franco-Roman countries and Vladimir Avdeev is famous for his pro-Germanic sympathies. But we all work on the basis of principle of multiformity and harmonic unity of ideas.

Delian diver: Introduce us, please, the Slavic Committee as well. When did it spring into existence and who has been participating in its running?

Pavel Tulaev: The history of the Slavic Committee dates back to the mid. XIX century, when, as a result of growth of national-liberating movements in Europe (the so-called “Spring of the Nations”), the first historical congress took place in 1848 and gathered in Prague more than 300 delegates from fraternal countries. It stimulated the growth of Slavophilian sympathies all over the world. After that, some similar congress in Moscow, St. Petersburg and Belgrade took place.

In the Soviet times this ideological and cultural movement was banned, its leaders were repressed. But during the war with Hitler’s Germany, the ideas of Pan-Slavism were revealed. In the end of the war, even Stalin, mostly due to diplomatic reasons, had to call himself a Slavophile. In history, this ideology was partially realized by Joseph Broz Tito.

The New wave of Pan-Slavism began in the 1990-s, when the Soviet war veterans, who were disappointed by the dissolution of the Warsaw Treaty states, tried to organize new international organizations. These are: “Slavyansky Sobor” (The Slavic Council) led by a combat correspondent Nikolai Kikeshev (Russia) and the International Slavic Committee, led by Jan Minar (Czech Republic). I am an active member of the Russian affiliation of this organization.

Since then several prominent international congresses and conferences were held: in Prague, Moscow, Kiev, Minsk. We had a lot of support in Byelorussia, since president Lukashenko is leading a pro-Slavic policy.

After the initiative of many activists from Slavic countries, festivals of art and music take place.

The forms, acquired by the pan-Slavic movement are various and in this respect the “Rodovoye Slavyanskoye Vetche”, that we have organized with Galyna Lozko, is one of the forms this movement has acquired.

Delian diver: At the end please sum up your plans for the future..

Pavel Tulaev: This month I am publishing a very important album “The Native Gods painted by modern slavic artists” that included 230 colored illustrations, a special vocabulary and my introduction devoted to the history of heathen art in Russia. In spring I will publish a volume of reports after the conference “Europe and Russia: New Perspectives” (2007), as I did after the “White World’s Future” conference (2006). I am also preparing a special issue of “Slava!” newspaper, dedicated to the conference in Belgrad (2007), as well as the new issue of our “Athenaeum” Magazine. These materials will be partially posted at our multilingual website www.ateney.ru.

All in all we will continue the line of strengthening the brotherhood of the Slavic peoples and our cooperation within the White World. We are preparing a new conference in Bulgaria, in which the representatives of Czech Republic are also welcome to take place.

We are always ready for a positive and constructive collaboration within the framework of today’s laws and political correctness that does not abolish bravery of thought and reality of action.

In the name of our Native Gods!
Slava!

Jared Taylor se narodil v Japonsku (1951), kde žil do svých 16 let. V roce 1973 absolvoval Univerzitu v Yale (BA, filosofie), v roce 1978 pak Institut d’Etudes Politiques de Paris (MA, Mezinárodní ekonomika). Ovládá francouzštinu a japonštinu, kterou vyučoval na letní škole Harvardské univerzity. Před rokem 1990 byl redaktorem ve Washington Times (1974 – 1975), poté redaktorem počítačového časopisu PC Magazine (1983 -1988).

V současné době žije v Oaktonu ve státě Viriginia a je vydavatelem časopisu American Renaissance (vychází od roku 1991) a prezidentem New Century Foundation. Před těmito angažmá působil rovněž i v redakční radě časopisu The Occidental Quarterly a byl ředitelem think-tanku National Policy Institute.

Jared Taylor je autorem těchto knih:

Shadows of the Rising Sun: A Critical View of the Japanese Miracle (WilliamMorrow & Co., 1983, 336 pp.)

The Tyranny of the New and Other Essays (Kinseido Publishing, Tokyo, 1992, 89 pp.)

Paved With Good Intentions: The Failure of Race Relations in Contemporary America (Carroll & Graf, 1992, 416 pp.)

The Real American Dilemma: Race, Immigration, and the Future of America (New Century Books, 1998, 139 pp.)

A Race Against Time: Racial Heresies for the 21st Century (New Century Books, 2003, 331 pp.)

Jeho články a eseje byly publikovány v různých významných periodicích – Wall Street Journal, Los Angeles Times, Chicago Tribune, Baltimore Sun, Washington Star, San Francisco Chronicle, Boston Globe, National Review, Chronicles, Mankind Quarterly, Washington Post, Occidental Quarterly, Journal of Political, Social, and Economic Studies.

Délský potápěč: Můžete nám prosím představit časopis American Renaissance? Kdy byl založen a jaká myšlenka stála u jeho zrodu?

American Renaissance vychází od roku 1989. Jeho záměrem je hájit oprávněné zájmy bílých nejen ve Spojených státech, ale i po celém světě. Kterákoli jiná rasová či národnostní skupina neváhá upřednostňovat vlastní zájmy – někdy přímo na náklady bílých – avšak jen od bílých se očekává, že se budou chovat tak, jako by neměli vůbec žádné legitimní zájmy.

Přistěhovalci ze zemí Třetího světa proudí do mnoha bílých zemí a přetvářejí je způsoby, které nejsou po chuti původní populaci. To musí skončit. Bílí potřebují a zaslouží si svoje domoviny (homelands), v nichž jsou jasně ve většině a kde je jejich kultura normou.

Prosazování těchto stanovisek a zkoumání dalších (s rasou souvisejících) otázek bylo důvodem proč jsme založili American Renaissance.

Délský potápěč: Vycházejí nějaké podobné časopisy ve Spojených státech? Můžete nám popsat postoj společnosti a politických kruhů k nim (včetně AR) v době neustále vzrůstající „politické korektnosti“?

Ve Spojených státech existuje jen velmi málo časopisů věnujících se zájmům bílých. Většině Američanů bylo vtloukáno do hlav, že preferování společnosti ostatních bílých a hrdost na vlastní rasu a kulturu je „bílá nadřazenost“ nebo „rasismus“. Tyto absurdní a nebezpečné názory hluboce zakořenily v USA prostřednictvím univerzit, církví, politiků a médií.

Lidé jakékoli jiné rasy ve Spojených státech považují za normální spolupráci mezi sebou, aby zvýšili svůj počet a vliv. Jenom od bílých se očekává, že budou „oslavovat různorodost“ (celebrate diversity), to znamená oslavovat svůj klesající počet a vliv.

Délský potápěč: Řekněte nám prosím něco o vašich plánech do budoucna..

Pomocí našich publikací, konferencí a webových stránek www.amren.com se pokoušíme ovlivnit tolik lidí, kolik je možné.

V tomto konkrétním historickém okamžiku je nejdůležitějším úkolem bílých Američanů zastavit masové přistěhovalectví do této země. Při současné úrovni přistěhovalectví budou bílí redukováni na početní menšinu od roku 2040. Což by bylo pro náš lid katastrofou a my použijeme všech čestných způsobů, abychom tomuto zabránili.

Vítáme spojenectví se všemi bílými lidmi po celém světě, kteří sdílejí naše zájmy na přežití naší rasy a kultury.

Se srdečnými pozdravy

Jared Taylor, American Renaissance

American Renaissance
American Renaissance is a monthly magazine that has been published since 1991. It has been called „a literate, undeceived journal of race, immigration and the decline of civility.“ Many consider it America’s premier publication of racial-realist thought.

Who We Are
American Renaissance and its web page are run by Jared Taylor, Stephen Webster, Ron Neff, and George McDaniel.

What We Believe
Race is an important aspect of individual and group identity. Of all the fault lines that divide society — language, religion, class, ideology — it is the most prominent and divisive. Race and racial conflict are at the heart of the most serious challenges the Western World faces in the 21st century.

The problems of race cannot be solved without adequate understanding. Attempts to gloss over the significance of race or even to deny its reality only make problems worse. Progress requires the study of all aspects of race, whether historical, cultural, or biological. This approach is known as race realism.

Delian diver: Can you please introduce us the project of American Renaissance? When did it start and which idea was it led by?

JT: American Renaissance has been publishing since 1989. It’s purpose is to speak for the legitimate interests of whites, primarily in the United States, but around the world. Every other racial and national group does not hesitate to advance its interests–sometimes directly at the expense of whites–but whites are expected to act as if they have no legitimate group interests at all.

Immigrants from Third-World countries are pouring into many white countries and transforming them in ways not to the liking of the original populations. This must stop. Whites need and deserve homelands where they are clearly in the majority and where their culture is the norm.

It is to promote these views and to explore other race-related issues that we founded American Renaissance.

Delian diver: Have there been any other magazines of this kind published in the United States? How can you describe current attitude of public and political circles to such periodics (including AR) in the era of spreading political correctness?

JT: There are very few magazines in the United States devoted to the interests of whites. Most Americans have been taught that for whites to prefer the company of other whites and to take pride in their race and culture is „white supremacy“ or „racism.“ This absurd and dangerous view has taken deep root in the United States, promoted as it is, by universities, churches, politicians, and the media.

People of every other race in the United States consider it normal to work together to increase their numbers and influence. Only whites are expected to „celebrate diversity,“ that is, to celebrate their own declining numbers and influence.

Delian diver: Please, unveil us your plans for the future..

JT: We plan to reach as many people as possible, through our publications, our conferences, and our web site, which is www.amren.com

At this point in history, the most important task for American whites is to stop mass immigration to this country. At current rates of immigration, whites will be reduced to a numerical minority by the year 2040. This would be a catastrophe for our people, and we are using every honorable means to prevent this from happening.

We also welcome ties with whites everywhere in the world who share our concerns about the survival of our race and culture.

Warm regards,

Jared Taylor, Editor, American Renaissance

K URČENÍ NEPŘÍTELE:

Nositelem „nepřátelských“ ideologií jsou tedy intelektuálové, stavící se z nějakého důvodu mimo národní i etnickou pospolitost (projevují se a vyjadřují, viz post-modernistický newspeak, jako cizí skupina). Ekonomický liberalismus, rovněž nadnárodní, je podporuje tam, kde mu to přináší prospěch (zisk). Benoist: „Rétorika lidských práv nemá jiný cíl, než zlomit protiglobalizační odpor a otevřít nové trhy.“ Politické zájmy národních vlád jsou tu – snad s výjimkou právě USA či Izraele – nanejvýš submisivním partnerem. Levicový antiglobalismus pak hlavně adrenalinovou zábavou jeho mladých aktivistů.

1) KDO systematicky zamlčuje nebezpečí vyplývající z kulturních odlišností?
Vždyť mezikulturní komunikace není snadná ani v nezávazném styku, natož v trvalém sousedském soužití! V mnohých evropských městech tak vznikly mezi afro-semitskými migranty a domácím obyvatelstvem nepřekročitelné propasti. Tisíce Čechů je mělo možnost vidět!

2) KDO je tedy chce nadále mást novodobým slovníkem „tolerance“ a „relativních hledisek“ („všechny způsoby života jsou si rovné a zasluhují stejnou zákonnou ochranu“)?
Od kulturního relativismu je krůček k relativismu morálnímu!

3) KDO bezostyšně opakuje, že národ je jen imagined community (Judson)? Že „základky mají učit multikulturně (Czechkid)“?

4) KDO s jistotou hlásá, že „migrační klid v Česku nepotrvá věčně“, že „cizince prostě potřebujeme“, neboť „jejich podíl je hluboko pod absorpční kapacitou společnosti?

5) KDO nesmyslně tvrdí, že ghetta nevytváří mentalita a od ní odvozená kultura jeho obyvatel, nýbrž že je to až ghetto, které formuje své obyvatele?

6) KDO staví do popředí otázku ochrany rostlinných a živočišných druhů, jejich biotopů, ale k ochraně vlastního druhu, jeho kultury a teritoria buď mlčí, nebo je svou činností dokonce poškozuje?

Patrně jen ten, kdo se necítí být jejich součástí… Je důležité, že se děti učí chránit přírodu, je neomluvitelné, že se neučí chránit samy sebe (naprostá nepřipravenost, s jakou naše dívky a mladé ženy vstupují do mezietnických vztahů a manželství, je pouhá špička ledovce této ideo-diverze)!

7) KDO burcuje k boji proti globálnímu oteplování, ale ignoruje bezprostřední nebezpečí plynoucí z kolapsu burzovní turboekonomiky s její téměř naprostou provázaností?
Jsou oblasti, v nichž je mlčení spoluvinou!

8) KDO degraduje vlastenectví na „poslední útočiště padouchů“, přitom však podporuje různé agresivní a úchylné menšiny?
Mysleme na dětské oběti této zrůdné agitace!

9) KDO okřikuje a ironizuje „konzervativní moralisty“, že nemají právo určovat, co je dobré a co je špatné?
Diktovat zřejmě smějí jen ti, kdo financují podrývání našich biologických instinktů a etických hodnot.

10) KDO nebo co vyrábí všechny ty „uznávané nezávislé odborníky“, „nezávislé pozorovatele“ a „experty na vše“, kteří pod chabým pláštíkem odbornosti vedou jako krysaři celé národy do katastrofy?
Jedince, kteří se neštítí „vědeckými“ principy „neutrality hodnot“ omlouvat svou destruktivní činnost, namířenou proti duchovnímu i fyzickému bytí společností, z nichž vyšli?

11) KDO má prostředky vytvářet pomocí médií a pochybných průzkumů, které nejsou ověřitelné, iluzi „veřejného mínění“?

12) KDO má možnost vnucovat významy, filtrovat poznání a spoléhat se na to, že mediálně viděné, slyšené a čtené převáží osobní, každodenní žitou skutečnost a zkušenost?

Kdo má tedy monopol na to, co do politiky patří (např. registrované partnerství), a co ne? Kdo tvoří onen malý okruh lidí? Prezident Klaus ho kdysi definoval jako „nesmírně vlivnou intelektuální skupinu nadnárodního elitářského aktivismu, jejíž univerzalismus, mesianismus a internacionalismus se opírá o feminismus, pacifismus, ekologismus a hlavně humanrightismus.“ Bohužel už nevysvětlil, proč je tak vlivná. Stojí za ní totiž zájmy (a prostředky) jeho nedotknutelné modly – ekonomického liberalismu.

Důležité je tu slůvko „nadnárodní“, bylo by nesprávné ztotožňovat výše uvedené –ismy výhradně s USA, naopak, většina amerických vlastenců poukazuje na to, že ve skutečnosti se v americké společnosti objevily až s jistou předválečnou i poválečnou intelektuální evropskou emigrací (Buchanan); když se ovšem agenda lidských práv osvědčila jako nejúčinnější trojský kůň v boji amerického imperialismu se sovětským, stala se trvalým nástrojem k úspěšnému prosazování jeho zájmů (viděli jsme to na Balkáně, na Ukrajině, u nás, uvidíme to v Bělorusku, o „třetích“ zemích nemluvě).

Nositelem těchto ideologií jsou tedy intelektuálové, stavící se z nějakého důvodu mimo národní i etnickou pospolitost (projevují se a vyjadřují, viz post-modernistický newspeak, jako cizí skupina). Ekonomický liberalismus, rovněž nadnárodní, je podporuje tam, kde mu to přináší prospěch (zisk). Benoist: „Rétorika lidských práv nemá jiný cíl, než zlomit protiglobalizační odpor a otevřít nové trhy.“ Politické zájmy národních vlád jsou tu – snad s výjimkou právě USA či Izraele – nanejvýš submisivním partnerem. Levicový antiglobalismus pak hlavně adrenalinovou zábavou jeho mladých aktivistů.

Definice nepřítele proto zní:

a) NEPŘÍTEL JE TEN, KDO PŘINÁŠÍ „CHAOS“

– kosmopolitní, multikulturalistický, homosexualistický, genderistický, humanrightistický, protinárodní intelektualismus, ti, kteří v menšinách objevili svůj nový „proletariát“, jemuž jsou schopni slíbit cokoliv + islám a imigranti z třetího světa se svou etno-kulturní odlišností

b) A TEN, KDO HO TOLERUJE

– ekonomický a politický liberalismus, systém až příliš vycházející vstříc našim slabostem a neřestem, který „chaos“ podporuje a využívá tam, kde z něho profituje (včetně organizovaného zločinu se zbraněmi, drogami a prostitucí), současně se ho však pokouší kontrolovat (zákazy, cenzura, „teledohled“ všudypřítomných kamer, slídění na internetu atd. atd.); svůj „řád“ tak vlastně zakládá na etablovaném nepořádku! (Benoist)

Stará koalice, kterou už dávno před II. světovou válkou prohlédli lidé jako Julius Evola, Gottfried Benn, Hermann Keyserling, Pierre Drieu La Rochelle či Giovanni Gentile, když v tehdejším komunismu a liberalismu spatřovali „dvě strany falešné mince“.

Sluší se v této společnosti citovat i definice Carla Schmitta, v souvislosti s kolonizací Evropy národy třetího světa podivuhodně aktuální:

„Extrémní případ konfliktu mohou rozhodnout jen sami zúčastnění mezi sebou; zejména může každý z nich jen sám rozhodnout o tom, zda jinakost cizince znamená v konkrétně existujícím konfliktu negaci vlastního způsobu existence, a zda se proto proti ní vystupuje nebo bojuje, aby byl zachován bytostně vlastní způsob života.“

…nepřátelství… je bytostnou negací jiného bytí.
(Obyvatelé Paříže, Rotterdamu nebo Berlína o tom ví své).

„Jestliže část národa prohlásí, že už žádného nepřítele nezná, pak se podle okolností staví na stranu nepřátel a pomáhá jim…“

(Vyhnou se i tentokrát politické zodpovědnosti?)