Posted on 09/05/2008.
A je to tady. Začalo předvolební ticho před nejdůležitějšími volbami ve dějinách Srbska. Ty poslední, prezidentské, rovněž velmi důležité, těsně vyhrál „demokratický“ kandidát Boris Tadić (viz. zde).
„I Kosovo i Evropa“, tvrdil ve své kampani Tadić. Příběh sice naivní, ale líbivý. Řada voličů uvěřila, že tento muž dokáže zachovat srbskou územní celistvost a zároveň zemi přivést do Evropské unie, o které dodnes hovoří jako o ráji na zemi a jediné možné budoucnosti své republiky.
Více ZDE.
Posted in Politika
Posted on 29/04/2008.
Média dnes již respektují určitá pravidla. Neuvádějí nárosdnost či etnickou příslušnost pachatelů trestné činnosti. Policie takové skutečnosti zaznamenávat ani nesmí.
Uvedená opatření zabraňují vzniku předsudků a podporují nás v jistotě, že jsme všichni stejní. Opatření jsou to však zcela nedostatečná. Média a policie zcela bezostyšně uvádějí pohlaví pachatelů. Zcela neoprávněně tak vzniká dojem, že pachateli násilné trestné činnosti, jsou častěji muži, než ženy. Muži jsou touto politickou nekorektností diskriminováni.
V důsledku této nekorektnosti trpí mnoho žen předsudkem, že se znásilnění a loupeží dopuštějí častěji muži než ženy. Když potom taková předsudky zatížená žena potká v noci v parku muže, začne se zcela neoprávněně obávat a uteče. Nevinný muž tím utrpí značnou psychickou újmu.
Apelujme na ochránce lidských práv, média, vládu a EU ať odstraní tuto nehoráznou diskriminaci mužů. Požadujme zákaz zveřejňování pohlaví pachatelů trestné činnosti.
Posted in Politika
Posted on 28/04/2008.
Unikátní dokument Ukradené Kosovo, který byl natočen po válce v Jugoslávii, ale odmítnut být odvysílán, je výmluvnou výpovědí tragiky celé balkánské oblasti, především Kosova a Metiochije. Obsahuje unikátní, i obecně známé záběry zločinné a Radou bezpečnosti OSN nikdy neposvěcené války Spojených států a NATO proti srbskému národu v roce 1999. Záběry umírajících členů televizního štábu Bělehradské televize, spálená země, fakt, že za dobu celé invaze bylo na Srbsko vypáleno přes 1000 raket Tomahawk, jsou výmluvné a odrážejí skutečnou realitu a podstatu celého problému, který pro některé lidi dnes stále neznamená nic, co by stálo za víc, než otřepanou, arogantní a orwellovskou frázi o „bombardování vedeném veskrze humanitárními myšlenkami“.
DOKUMENT JE KE STAŽENÍ ZDE.
Posted on 21/04/2008.
Hlavní témata Evolových myšlenek
V Evolově literární tvorbě lze vyčlenit tři hlavní témata, která jsou úzce provázaná a navzájem podmíněná. Tato témata představují tři aspekty jeho akční filozofie. Označil jsem tato témata termíny vypůjčenými ze staré řečtiny. Prvním tématem je xeniteia, slovo, jež označuje stav života v cizině či být vzdálen své domovině. V Evolových dílech lze snadno nalézt pocit odcizení, pocit nepříslušnosti k tomu, co nazýval ”moderním světem”. Dle lidí starověku nebyla xeniteia záviděníhodným stavem. Žít obklopen barbarskými lidmi a zvyky, daleko od svého společenství lidí, kdy příčinou nebyla vlastní volba, ale často ortel soudu. Můžeme si vzpomenout, že exil byl často vyměřen nežádoucím elementům starověké společnosti, např. krátkodobé praktikování ostrakismu ve starověkých Athénách; osud, který postihl mnoho starověkých Římanů, vč. stoického filozofa Seneky; deportace celých rodin či populací atd.
Evola se po celý život nikdy ”nezařadil”. Ať už ve své umělecké, filozofické či esoterické fázi, vždy se cítil jako odloučenec, který se snaží připojit ”ke zbytku armády”. Moderní svět, jemuž spílal ve svém vrcholném díle Revolta proti modernímu světu, se na něm pomstil: na konci války byl obklopen světem v troskách, osamělý, straněný a očerňovaný. Přesto se mu podařilo udržet si vyrovnaný, důstojný postoj a pokračovat ve svém samozvaném úkolu nočního strážce.
Druhým tématem je apoliteia čili zdržování se aktivního podílu na tvorbě lidského společenství. Evola doporučoval, že v životě mimo světa tradice a zlatého věku by se člověk měl stranit rušivého objetí zástupů a vyhýbat se aktivnímu podílu na běžných lidských záležitostech. Apoliteia se dle Evoly v podstatě vztahuje na vnitřní postoj netečnosti a nestrannosti, nutně to však neznamená praktické zdržování se politiky, pokud se jí člověk zabývá se zcela nestranným postojem: ”Apolitea je vnitřní, neodvolatelný odstup od společnosti a jejích ‘hodnot‘: nespočívá v tom, být vázán ke společnosti nějakým duchovním či morálním poutem.”[26] Tento postoj je třeba dle Evoly doporučit proto, že dnes a v tomto věku neexistují žádné ideje, důvody a cíle, jež by byly hodny oddanosti.
Konečně třetím tématem je autarkeia čili soběstačnost. Hledání duchovní nezávislosti zavedlo Evolu daleko od rušných křižovatek lidských interakcí, aby prozkoumal a vyložil stezky dokonalosti a askeze. Stal se studentem starověkých esoterických a okultních učení o “osvobození” a své závěry publikoval v několika knihách a článcích.
Xeniteia
Následující slova, jež promlouval Dobročinný duch ke Zkázonosnému duchu v Yasně, zoroastrijské sbírce hymnů a modliteb, mohou sloužit jako charakteristika Evolova postoje k modernímu světu: ”Ani naše myšlenky, ani učení, ani úmysly, ani naše přednosti, ani slova, ani naše skutky, ani představy, ani naše duše nejsou v souladu.”[27] Evola po celý život žil zásadovým a promyšleným způsobem, který by bylo možno zjednodušeně odmítnout jako intelektuální povýšenectví či dokonce škarohlídství. Avšak důvody Evolova zavržení sociálně-politického řádu, v němž žil, je třeba hledat jinde, a to v jasně vyjádřeném Weltanschauungu čili světonázoru.
Je samozřejmé, že Evolův pocit odcizení se společnosti, v níž žil, byl opětován. Každý, kdo odmítá uznat legitimitu ”Systému” nebo se podílet na životě komunity, kterou neuznává za svou, hlásaje vyšší loajalitu a příslušnost k jiné zemi, světu či ideologii, je nucen žít jako cizák ve starověkém Řecku, obklopen nedůvěrou a nepřátelstvím.[28] Abychom pochopili důvody Evolova nekompromisního postoje, potřebujeme nejdříve definovat koncepty ”tradice” a ”moderního světa”, jak je Evola používal ve svých dílech.
Obecně vzato lze termín tradice chápat několika způsoby: 1) jako archetypální mýtus (někteří členové italské politické pravice zavrhli toto hledisko jakožto ”zneschopňující mýtus”); 2) jako způsob života v určité době, např. středověku, feudálním Japonsku, Římské říši; 3) jako souhrn tří principů: ”Boha, země, rodiny”; 4) jako anamnézu či historická paměť obecně; a 5) jako souhrn náboženských učení, jenž má být zachován a předáván příštím generacím. Evola chápal Tradici především jako archetypální mýtus, tj. jako přítomnost Absolutna v určitých historických a politických formách. Evolovo Absolutno není náboženský princip či noumenon (skutečnost, která existuje nezávisle na zkušenosti a postihuje se čistým rozumem – pozn. překl.), natož theistický Bůh, ale spíše tajuplná sféra či dynamis, síla. Evolova tradice se vyznačuje ”bytím” a stabilitou, zatímco moderní svět se vyznačuje ”utvářením”. Ve světě tradice byly stabilní sociálně-politické instituce na svém místě. Příkladem světa Tradice byly dle Evoly starověká římská, řecká, indická, čínská a japonská civilizace. Tyto civilizace prosazovaly striktní kastovní systém; vládla jim válečnická šlechta a vedly války za rozšíření hranic svého impéria. Slovy Evoly: ”Tradicionální svět znal božské království. Znal most mezi dvěma světy, jmenovitě iniciaci. Znal dva výborné způsoby navázání kontaktu s transcendentnem, jmenovitě hrdinský čin a rozjímání. Znal meditaci, jmenovitě obřady a věrnost. Znal společenský základ, jmenovitě tradicionální zákon a kastovní systém. A znal politický zemský symbol, jmenovitě říši.”[29]
Evola tvrdí, že základní víra tradicionálního světa je ”neviditelná”: ”Přidržovala se toho, že pouhá tělesná fyzická existence či ‘život‘ nemá smysl, pokud se nepřibližuje vyššímu světu či tomu, co je ‘více než život‘, a pokud nejvyšší touha člověka nespočívá v podílení se na hyperkosmii a získání účinného a konečného osvobození se od pouta představovaného stavem lidstva.”[30]
Evola podporoval cyklický pohled na dějiny, filozofický a náboženský názor s bohatým kulturním dědictvím. Ačkoliv ho někdo může odmítat, zaslouží si tolik respektu jako lineární pohled na dějiny podporovaný theismem, s nímž souhlasím, či jako progresivní hledisko, jež zastával Engelsův ”vědecký materialismus”, či jako naděje plný a optimistický pohled různých new age hnutí, dle nichž vesmír podstupuje trvalou a nezvratnou duchovní evoluci. Dle cyklického pohledu na dějiny, který hlásá hinduismus, jenž Evola přijal a upravil tak, aby vyhovoval jeho názorům, žijeme nyní ve čtvrtém věku kompletního cyklu, tzv. Kali-juze, období vyznačujícím se úpadkem a rozkladem. Dle Evoly nejnápadnější fáze této ”juga” éry zahrnovaly vznik pre-sokratovské filozofie (charakteristické odmítáním mýtu a přílišným zdůrazňováním rozumu); zrod křesťanství; renesanci; humanismus; protestantskou reformaci; osvícenství; francouzskou revoluci; revoluce v Evropě roku 1848; nástup průmyslové revoluce; a bolševismus. Tudíž pro Evolu ”moderní svět” nezačínal v 17. století, ale spíše ve 4. stol. př. n. l.
Evola a Eliade
Evolovo odmítání moderního světa může kontrastovat s jeho přijímáním, podporovaném Mircea Elidem (1907-1986), renomovaným historikem náboženství, s nímž se Evola několikrát sešel osobně a s nímž si dopisoval až do své smrti roku 1974. Oba muži se poprvé setkali v roce 1937. Do té doby Eliade dosáhl působivých akademických úspěchů, včetně bakalářského titulu filozofa na bukurešťské univerzitě a titulů M.A. a Ph.D. v sanskrtu a indické filozofii na univerzitě v Kalkatě. Evola již byl uznávaným spisovatelem a vydal některá svá nejvýznamnější díla, jako byla Hermetická tradice (1931), Revolta proti modernímu světu (1934) a Mystérium grálu (1937).[31]
Eliade četl ve dvacátých letech Evolova raná filozofická díla a ”obdivoval jeho inteligenci a ještě více hutnost a srozumitelnost jeho prózy.”[32] Mezi mladým rumunským učencem a italským filozofem, který byl o devět let starší než Eliade, se rozvinulo intelektuální přátelství. Jejich společný zájem o jógu vedl Evolu roku 1926 k napsání knihy L’uomo e la potenza (Člověk jakožto síla), která byla roku 1949 přepracována pod novým názvem Jóga síly,[33] a Eliadeho k napsání uznávaného vědeckého díla Jóga: Nesmrtelnost a svoboda (1933). Jak Eliade vzpomíná ve svých autobiografických zápiscích: ”Když jsem pobýval v Kalkatě (1928-31), dostával jsem od něho dopisy, v nichž mne naléhavě žádal, abych s ním nemluvil o józe nebo ‘magických silách‘, s výjimkou zpráv o pravdivých událostech, jichž jsem byl osobně svědkem. V Indii jsem od něj také dostal několik publikací, pamatuji si z nich však jen několik vydání časopisu Krur.”[34]
K prvnímu setkání Evoly a Eliadeho došlo v souvislosti se slavnostním obědem, který pořádal filozof Nae Ionescu. Evola v tu dobu cestoval po Evropě, získával kontakty, pořádal přednášky ”ve snaze koordinovat elementy, které do jisté míry mohly představovat [T]radicionální myšlenku na politicko-kulturní úrovni.”[35] Eliade si vzpomínal na Evolův obdiv ke Corneliu Codreanu (1899-1938), zakladateli rumunského nacionalistického a křesťanského hnutí, známého jako ”Železná garda”. Evola a Codreanu se potkali ráno v den oběda. Codreanu pověděl Evolovi o účincích, jež mělo na jeho duši uvěznění, a o jeho objevu rozjímání v osamění a tichu vězeňské cely. Ve své autobiografii Evola popsal Codreanu jako ”jednu z nejvzácnějších a nejduchovněji orientovaných postav, které v té době poznal v nacionalistických hnutích.”[36] Eliade napsal, že na obědě ”jím [Codreanem] byl Evola stále oslněn. Matně si vzpomínám na jeho zmínky ohledně vymizení kontemplativních disciplín v politické bitvě o Západ.”[37] Avšak zaměření obou učenců bylo vlastně odlišné. Jak si Eliade zapsal: ”Jednou jsem od něj dostal dost rozhořčený dopis, v němž mi vytýkal, že ho nikdy necituji, ne více než Guénon. Odpověděl jsem mu, jak nejlépe jsem uměl, a jednoho dne musím podat důvody a vysvětlení, která si ona odpověď žádala. Můj argument ani nemohl být jednodušší. Knihy, jež píšu, jsou určeny dnešnímu čtenářstvu, a ne zasvěcencům. Na rozdíl od Guénona a jeho napodobitelů věřím, že nemám nic, co bych mohl napsat zvláště pro ně.”[38]
Z Eliadových zmínek musím učinit závěr, že nesdílel, ani se nezajímal o Evolovy esoterické názory a sklony. Domnívám se, že pro Eliadovu averzi jsou tři důvody. Za prvé Evola, jako všichni tradicionalisté, předpokládal existenci vyšší, sluneční, královské a esoterické primární tradice a zasvětil svůj život jejímu popisu, studování a oslavování v mnoha jejích formách a rozmanitostech. Tuto tradici také stavěl nad a proti tomu, co přezdíval ”tellurické” moderní populární kultury a civilizace (jako byla rumunská, k níž patřil Eliade). V Revoltě proti modernímu světu můžeme nalézt mnoho příkladů tohoto srovnání.
Eliade zase odmítal zdůrazňování esoterismu, protože se domníval, že má omezený vliv na lidského ducha. Eliade tvrdil, že omezovat hodnotu evropských duchovních výtvorů výhradně na jejich ”esoterický význam” je obráceným redukcionalismem materialistického postoje, který zastával Marx a Freud. Také nevěřil v existenci primární tradice: ”Byl jsem nedůvěřivý k její umělé a historické povaze,” napsal.[39] Za druhé Eliade odmítal negativistický či pozitivistický pohled na svět a stav lidstva, jenž byl vlastní Guénovu a Evolovu myšlení. Na rozdíl od Evoly, který věřil v pokračující ”rozklad” dnešní západní kultury, Eliade tvrdil: ”Do té míry… věřím v tvořivost lidského ducha, že nemohu ztrácet naději: kultura, i v období soumraku, je jediným způsobem, jak zprostředkovat jisté hodnoty a předat jisté duchovní poselství. V nové Noemově arše, jejímž prostřednictvím by mohlo být zachráněna duchovní tvorba Západu, nestačí jen L’esotérisme de Dante Reného Guénona; musí v ní být i poetické, historické a filozofické chápání Božské komedie.”[40]
Konečně sociálně-kulturní prostředí, které oslavoval Eliade, se velmi odlišovalo od toho, jež preferoval Evola. Když si Indie znovu získala nezávislost, Eliade začal věřit, že Asie znovu vstoupí do historie a světové politiky, a že jeho vlastní lid, Rumuni, ”by mohli mít rozhodující roli v nadcházejícím dialogu mezi Západem, Asií a kulturami lidu starého typu.”[41] Oslavoval rolnické kořeny rumunské kultury, protože prosazovaly universalismus a pluralismus, spíše než nacionalismus a provincialismus. Eliade napsal: ”Zdálo se mi, že začínám rozeznávat společné prvky ve všech rolnických kulturách, od Číny a jihovýchodní Asie ke Středomoří a Portugalsku. Všude jsem nalézal to, co jsem později nazval ”kosmická religiozita”: tj. vůdčí úlohu symbolů a představ, náboženský respekt k zemi a životu, víru, že posvátno se projevuje přímo skrze mystérium plodnosti a kosmické opakování.”[42]
Tyto závěry by se nemohly diametrálněji lišit od Evolových názorů, jak je formuloval zvláště v Revoltě proti modernímu světu. Dle doktríny v ní obsažené je kosmická religiozita nižší a narušená forma duchovna či, jak ji nazval, ”lunární spiritualita” (Měsíc na rozdíl od Slunce není zdrojem světla, ale pouze odráží sluneční světlo, protože ”lunární spiritualita” je závislá na Bohu, Všehomíru, nebo jiné metafyzické variantě Absolutna), jež se vyznačuje mystickou odevzdaností.
Ve své zatím nepřeložené autobiografii, Il cammino del cinabro (”Cesta cinobru”), Evola popisuje svou duchovní a intelektuální cestu cizími krajinami: náboženskou (křesťanství, theismus), filozofickou (idealismus, nihilismus, realismus) a politickou (demokracie, fašismus, poválečná Itálie). Pro čtenáře neobeznámené s hermetismem připomínáme, že cinnabar je rudý kov představující rubedo neboli červeň, která je třetím a posledním stupněm vnitřní transformace člověka. Evola na začátku své autobiografie vysvětluje: ”Můj přirozený pocit oddělenosti od toho, co je lidské, pokud jde o mnoho věcí, které jsou zvláště na emocionální rovině obvykle považovány za ‘normální‘, se ve mně projevovala už ve velmi útlém věku.”[43]
[26] Julius Evola, Cavalcare la tigre, str. 175.
[27] Yuri Stoyanov, The Hidden Tradition in Europe, New York: Penguin, 1994, str. 8.
[28] Latinské slovo hostis znamená ”hosta” i ”nepřítele.” To ukazuje obecný pohled Římanů na cizince.
[29] Julius Evola, Revolt against the Modern World, Rochester, VT: Inner Traditions, 1995, str. 6. První část knihy se zabývá významnými koncepty, citovanými ve výňatku. Druhá část knihy se zabývá moderním světem.
[30] Tamtéž.
[31] Všechna tato díla byla přeložena do angličtiny a vydalo je Inner Traditions.
[32] Mircea Eliade, , Exile’s Odyssey, Chicago: University of Chicago Press, 1988, str. 152.
[33] Julius Evola, The Yoga of Power, přeložil Guido Stucco, Rochester, VT: Inner Traditions, 1992.
[34] Mircea Eliade, Journal III, 1970-78, Chicago: University of Chicago Press, 1989, str. 161.
[35] Julius Evola, Il cammino del cinabro, str. 139.
[36] Tamtéž.
[37] Eliade, Journal III,1970-78, str. 162.
[38] Tamtéž., str. 162-63.
[39] Mircea Eliade, Exile’s Odyssey, str. 152. Viz také Alain de Benoist, jenž ho dlouze cituje.
[40] Tamtéž. Tuto kritiku opakoval S. Nasr v rozhovoru do časopisu Gnosis.
[41] Mircea Eliade, Journey East, Journey West, San Francisco: Harper & Row, 1981-88, str. 204.
[42] Eliade, Journey East, Journey West, str. 202.
[43] Evola, Il cammino del cinabro, str. 12.
Zdroj Guido Stucco: The Legacy of a European Traditionalist: Julius Evola in Perspective. Český překlad – Wolf (Bratrstvo).
Posted in Politika
Posted on 21/04/2008.
V Čechách je tento muž takřka neznámý. Patrně také proto, že byl zastíněn mužem nemenšího významu, svým přítelem a souputníkem G.K. Chestertonem. Ač byli oba mužové pera a literární hravosti, Belloc se na rozdíl od Chestertona nevyhýbal přímé politické aktivitě. Svou politickou „kariéru“ spojil s osudem Liberální strany na počátku 20. století, v době, kdy se rozhodovalo o charakteru moderních politických dějin země, do které se jako dvouletý, po smrti svého francouzského otce, republikánského antiklerikála Luise Belloca z La Celle-St.Claudse, odstěhoval se svou anglickou matkou.Belloc vidí věci v opačném sledu. S rozpadem přednovověkého řádu dochází k podemílání celé řady institucí, které ve svém „sporu o člověka“ umožňují existenci mnoha svobod, práv a privilegií nevycházejících přímo z jediného centra politické či duchovní moci. Moderní doba, charakteristická homogenizací života, unifikací společenských vzorů a ekonomického provozu, přestává tyto tradiční svobody respektovat a centrální politická moc, nekontrolovaná působením do jisté míry nezávislých společenských autorit, především duchovního řádu, nabývá na síle a významu v našem civilizačním okruhu dosud nevídaném.
Bellocovi kritici rádi poukazují na jeho až militantní obhajobu katolicismu a na něm vybudované „civitas christiana“. Osočují jej z dogmatismu a nedostatku sympatií k přednostem moderní doby. Belloc je však přesvědčen, že tato doba člověka vnitřně rozdělila, že příliš od sebe oddělila světské a transcendentní. Učinila z obou oblastí radikální autonomie, subjektivizovala duchovní svět a veškerý veřejný provoz podřídila autonomním zákonům a pravidlům, vycházejícím údajně z jiných zdrojů. Tato moderní schizofrenie byla posléze uměle překlenuta ideologiemi, jejichž důsledky jsou dnes jen obtížně překonatelné. Belloc po dlouhou dobu varoval před nebezpečím, které se později zhmotnilo do německého nacismu a internacionálního komunismu. Na druhou stranu své naděje nevkládal ani do tehdejších parlamentních režimů s více či méně demokratickým provozem. Belloc nebyl nepřítelem demokracie. Sám měl nepřehlédnutelné egalitářské sklony a aristokracie nepatřila k jeho oblíbeným společenským vrstvám. Miloval „obyčejné“ muže a ženy, svobodné rolníky a vojáky křesťanské Evropy. Ve své době však sympatizoval spíše s autoritativními režimy (především Francovým Španělskem) a hájil politické principy spíše monarchické než demokratické. Kde není možná široká demokracie s pluralitou lokálních svobod a institucí, s nekoncentrovaným, rozsáhle distribuovaným majetkem (za vzor pokládal kantonální Švýcarsko, miniaturní horskou Andorru, Dánsko či chaotické katolické Irsko), doporučoval řídit se principy monarchickými, s jedním vládcem v čele země, nepříliš omezovaným národním parlamentem, věrným zákonům, tradici a lidem své země, mužem služby a vysoké odpovědnosti. Svůj hold v tomto ohledu složil, zdánlivě překvapivě, Spojeným státům americkým (The Contrast, 1924). Svými převážně apologetickými spisy, zvláště svým textem „Evropa a víra“ (Europe and the Faith, 1920), mocně podráždil celou tehdejší levicovou kulturní elitu. Mezi nejslavnější polemiky z této doby (v žánru interpretace dějin) patří ostrá, leč věcná, výměna názorů mezi Bellocem a socialistou H.G.Wellsem.
Socialismus byl Bellocovi z duše odporný. Jako rozhodný a principiální obhájce institutu soukromého vlastnictví viděl v socialismu ohrožení západní křesťanské civilizace. Na rozdíl od mnoha tehdejších i současných liberálů byl však přesvědčen, že branou do násilně a z centra řízeného společenského života je liberální, industriální kapitalismus, ten typ hospodářského uspořádání, přesvědčivě vítězící v tehdejší průmyslové Anglii. Svou prorockou vizi zhmotnil v knize „Otrocký stát“ (Servile State, 1912).
Lidská svoboda, důstojnost a odpovědnost se lépe realizují tehdy, je-li člověk vlastníkem takového typu majetku, který jej činí maximálně nezávislým na pomoci zvenčí, zvláště pak na přerozdělovacích mechanismech státu. Do věcí, kterým vládne, obtiskuje svůj charakter, jméno a čest. Ekonomická historie moderní Anglie, častý terč Bellocových břitkých komentářů, je historií postupného vyvlastňování malých vlastníků výrobních prostředků, především půdy. Počátky tohoto procesu klade do politiky konfiskací klášterů, církevního a cechovního majetku za Jindřicha VIII. Tento a další panovníci si tímto zabaveným majetkem kupovali přízeň šlechty, jejíž vliv vzrostl do takové míry, že její materiální zájmy určovaly po dlouhou dobu chod politického i hospodářského života země. Vznik třídy velkých vlastníků půdy byl doprovázen proletarizací venkovského obyvatelstva, které zbaveno svých podílů na pozemcích svých místních světských a duchovních pánů odchází houfně do měst, podstatně měnících jejich dosavadní hospodářský život závislostí na nejistých mzdách. Vlastnictví výrobních prostředků je monopolizováno, skupina jejich vlastníků je početně velice malá, převažující část obyvatel nevykonává žádnou vlastnickou kontrolu nad takovým majetkem, který by jim umožnil relativně nezávislý hospodářský život. Toto však ještě není Bellocem prorokovaný „otrocký stát“. Hospodářský život jeho doby byl plný nejistot, mzda byla nejistá, obživa závisela na vůli a kvalitách vlastníka, případně výkonu jeho podniku. Tato atmosféra stálé nejistoty vede všechny zúčastněné strany k „podpisu“ kontraktu, který by tomuto režimu nejistoty zabránil. Jak k tomu dospět?
Belloc se s Liberální stranou rozchází pro její čím dál tím větší konvergenci se socialismem. Tento proces kulminuje v roce 1911 (v rozmezí let 1906 a 1910 zasedá nejprve jako člen Liberální strany, po vzrůstajících konfliktech jako nezávislý, v Dolní sněmovně parlamentu), kdy britský parlament odhlasoval National Insurance Act, zavádějící systém sociálního zabezpečení takřka identický se systémem zaváděným Bismarckem v Německu.
Právě státem řízené sociální zabezpečení spolu s řadou dalších legislativních úprav v oblasti „sociální politiky“ (také ryze moderní termín) je to, čím se v budoucnu mají pacifikovat případné konflikty mezi menšinovou skupinou vlastníků a většinovou skupinou námezdních pracujících. Dosavadním vlastníkům výrobních prostředků bude státem garantováno, že nebudou svého majetku a svého superiorního postavení zbaveni za toho předpokladu, že těm, kteří pracují v jejich prospěch, budou poskytovat takovou skladbu a takové množství finančních prostředků, kterým by se v případě momentální nouze uchránili před nejistou budoucností. Modifikací tohoto typu řádu je dnešní „zaopatřovatelský stát“ (welfare state), dosahující podobných výsledků jen zdánlivě nepodobnými metodami.
Důsledky takovéhoto uspořádání hospodářského života zasahují za hranice ekonomiky státu. Mají vliv na charakter občanů, spoluvytvářejí převládající mentalitu závislosti na státu v oblastech, tradičně spadajících do kompetence rodiny, světské i náboženské obce, místních podpůrných spolků a aktivit a dalších nižších společenských institucí. Rozleptávají přirozenou odpovědnost za sebe i za druhé. Dnešní hospodářská mentalita je řízena logikou mzdy, případně dalších finančních dávek. Osobní ekonomický pokrok se váže na jejich růst a množství především spotřebních statků, jejichž jsou ekvivalentem.
Monopolizace hospodářského života byla podle Bellocova přesvědčení, získaného z vlastní politické praxe, v zájmu politických elit britského parlamentnímu systému. Belloc nevěřil v to, že zastupitelský systém v zemi, ve které po většinu svého života žil, ve skutečnosti reprezentuje skutečné zájmy prostých obyvatel. Byl spíše přesvědčen o naprostém opaku. S bratrem G. K. Chestertona Cecilem vydává v roce 1911 knihu pod názvem „Stranický systém“ (The Party System). Na stránkách této knihy oba autoři tvrdí, že rivalita mezi dvěma soupeřícími politickými stranami je předstíraná; ve skutečnosti jde o falešnou hru. Nevede se žádná bitva o vítězství politického programu – také z toho důvodu, že skutečných principiálních rozdílů mezi nimi ubývá. Jediným skutečným zájmem je podíl na moci. Stranická politika se stává závislá na řešení pseudoproblémů, aby se alespoň takto dodalo zdání reality jinak bezobsažnému soupeření. Oběma politickým stranám vyhovuje princip závislosti členů Sněmovny na stranickém vedení, nedostatečné rozlišení mezi exekutivou a zákonodárnou mocí, obtížnost prosazení se nezávisle na diktátu strany. Terčem té nejostřejší kritiky je však existence tajných stranických fondů. Z těchto fondů se rozdělovaly politické prebendy, nakupovaly a prodávaly se šlechtické tituly. Z této korupce se utváří charakter Horní sněmovny s narůstajícím počtem členů, pocházejících z obchodních a průmyslových kruhů, s čerstvě nabytým titulem.
Britský politický systém není podle Belloca demokratický, ale oligarchický. Tato neformální oligarchická společnost složená z reprezentací obou politických stran má shodný zájem – hrát tuto hru co nejdéle.
Tento monopolisticko-oligarchický režim jen velice těžko může vyústit do něčeho jiného, než je Bellocem předpovídaný „otrocký stát“. Jen špetku naděje vkládá do takového kursu dějin, který by od tohoto osudu moderní Anglii zachránil. Alternativou, Bellocem považovanou za optimální (nikdy ne ideální, Belloc nebyl politický utopista!) společenské uspořádání, je v protikladu k „servile state“ tzv. „proprietory state“, ve kterém by dominujícím elementem hospodářského života mělo být rovnoměrnější rozvrstvení soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Na tomto místě bude třeba se vrátit k Bellocově pojetí soukromého vlastnictví. S podobnou argumentací se můžeme setkat v encyklice Rerum novarum (1891) v mnoha směrech výjimečného papeže, „zakladatele“ systematické sociální nauky církve Lva XIII. Správa majetku poskytujícího obživu napomáhá nejen k větší nezávislosti na státu, ale posiluje a podtrhuje ve svých důsledcích význam té nejmenší, leč základní a ničím nenahraditelné sociální skupiny – rodiny. Hospodářský život se dříve mnohem častěji realizoval v bezprostředních hranicích jednotlivé rodiny. Dnes je rodina jako hospodářská jednotka posuzována jen v termínech spotřeby, původně však byla také místem výroby. Ekonomika dnešní rodiny je do značné míry atomizována, celkový příjem rodiny je součtem individuálních příjmů z pracovních aktivit dospělých. To má za následek větší míru nezávislosti jednotlivých členů rodiny na sobě samých a tedy i vyšší míru nestability.
Rovnoměrnější distribuce výrobních prostředků pak chrání před přílišnou monopolizací hospodářské moci, potvrzuje prioritu rodiny před státem a znemožňuje prudký růst počtu vykořeněných „proletářů“. Zmiňuje-li Belloc ve svých úvahách pojem „proletář“ či „proletářská mentalita“, má vždy na mysli cosi víc než jen strohý fakt nižšího společenského postavení a nemajetnou existenci. Proletářskou mentalitou může být vybaven i slušně placený zaměstnanec libovolného podniku či státní služby.
Když spolu s Chestertonem a řadou dalších přátel zakládá Belloc v roce 1926 v Londýně „Distributist League“, je fatální fúze moderního liberalismu se socialismem na pořadu dne. Belloc provokuje, burcuje, varuje před neblahými důsledky tohoto vývoje. Je mužem vize, nikdy však nepropadá falešným iluzím a snům o utopických pořádcích. Řád, po kterém tolik touží, nemůže být výsledkem politické akce a zacíleném mechanismu. Vlastnická reforma nemůže být dosažena mechanicky, vždyť vlastnictví a vztah k věcem je něčím specificky osobním a nemechanickým. Nelze učinit z nemajetných vlastníky pouze tím, že nějaký majetek bude převeden do jejich pravomocí. Cílem vlastnické reformy navíc není, řečeno dnešními slovy, růst hrubého domácího produktu, ale rozšíření sféry svobody, osobní odpovědnosti a maximální nezávislosti rodin na státu. Poměrně podrobný a velice věcným tónem zformulovaný program distributismu lze nalézt v jedné z pozdějších Bellocových prací „Obnova vlastnictví“ (The Restoration of Property, 1936).
Sluchu ekonomického liberála budou nelibě znít slova o potřebnosti regulace hospodářské soutěže takovými nástroji, které by malé rolníky, řemeslníky, prodejce, malé lokální podniky a rodinné firmy chránily před mamutími hospodářskými subjekty, majícími v neregulovaném prostředí snadnější přístup k úvěrům, informacím, reklamě a politické protekci. Právě tyto podniky a ne malí vlastníci udávají tón v moderní průmyslové ekonomice. Distributisté navrhují zavést systém diferenčního zdanění, nehomogenních daňových sazeb, které by vyrovnávaly přirozený handicap malých vlastníků. U velkých společností navrhuje zavést jakousi obdobu české kuponové privatizace s takovými pravidly hry, které by znemožnily koncentraci kapitálu v rukou několika málo akcionářů. Belloc kritizuje formy a výši zdanění v Anglii počátku tohoto století. Vystupuje proti dani dědické a darovací, proti dani z prodeje. Vysoká míra zdanění je neslučitelná s „proprietory state“, navíc systematicky likviduje distributisty hájenou střední třídu a posiluje moc existující plutokracie. Belloc nechtěl nějakým dekretem provést vlastnickou revoluci v Anglii, chtěl jen postupnými, nenásilnými kroky zvrátit bilanci ve prospěch malých vlastníků, hrdých na svou nezávislost na anonymní mašinerii státu.
Nemají pravdu Bellocovi odpůrci, obviňující jej z utopismu. Distributismus není výronem abstraktního, uniformujícího programu společenského perfekcionismu. Naopak, ctí rozmanitost a heterogenitu, zná člověka hříšného a omylného. Má citlivý a otevřený vztah k „tělesnosti světa“, miluje Stvořitelovo dílo, má zdravou nedůvěru ke všemu, co by jen trochu připomínalo duchovní gnózi a pokušení angelismu. Jak v jednom svém eseji píše G.K.Chesterton, „tolik lidí stojí na svých vlastních nohou, protože stojí na své vlastní půdě“.
Hilaire Belloc, katolický apologeta, historik a břitký kritik, byl stižen mrtvicí a nalezen u dohasínajícího krbu 16. července 1953.
Zdroj Katolík revue.
Publikovaný text byl autorem přednesen v rámci přednáškového cyklu, pořádaného Občanským institutem a Vzdělávací nadací Jana Husa v letech 1993-1995 pod názvem „Velké postavy politické filosofie“.
Posted in Politika
Posted on 17/04/2008.
MILICA RAKIČ 9. února 1996 – 17. dubna 1999
Před devíti roky, v sobotu 17. dubna 1999, byla v Batajnici nedaleko Bělehradu při nočním leteckém útoku NATO zabita kazetovou bombou Milica Rakić. Tehdy jí byly tři roky, dnes by jí bylo dvanáct let.
Od samého začátku bylo zřejmé, že útok na Jugoslávii je podle mezinárodního práva agresivní válkou. Bohužel to byla rovněž vláda České republiky, která z České republiky učinila agresora. Nejen např. Bill Clinton, Madelaine Albrightová, Gerhard Schröder, Tony Blair, útoku velící Wesley K. Clark anebo Javier Solana mají na rukou krev nevinných. Svůj podíl viny nesou i tehdejší čeští představitelé počínaje Milošem Zemanem a konče dnes již zapomenutým ministrem obrany Vladimírem Vetchým. Omenout nelze ani Václava Havla, který k bombardování vyzýval a je autorem nesmyslného pojmu „humanitární bombardování“.
Bombardováním Jugoslávie se svět stal mnohem nebezpečnější, protože se stal světem bez pravidel, světem lži, práva toho, kdo shodí bombu z výšky pěti kilometrů. Hovoříme – a často s chloubou a nadřazeností – o naší euro-atlantické civilizaci. Díky agresi proti Jugoslávii není příliš čím se chlubit. Těžko se totiž můžeme chlubit zločinem. Podívejte se na dětskou tvář Milice Rakić.
BEZ KOMENTÁŘE
Domnívám se, že existuje za NATO intervencí na Kosovu element, který nikdo nemůže popřít: nálety, bomby, ty nebyly vyvolány ze zištných zájmů. Jejich povaha je výlučně humanitární …
Václav Havel, Le Monde, 29. dubna 1999
Převzato ze serveru Res publica.
Posted in Politika
Posted on 16/04/2008.
Tradicionalistické hnutí má svůj počátek u René Guénona (1886-1951), francouzského filozofa a matematika, který konvertoval na islám a po smrti své první manželky se odstěhoval roku 1931 do Káhiry. Guénon vzkřísil zájem o koncept Tradice, tj. učení a doktrín starých civilizací a náboženství, zdůrazňujíc jeho trvalou hodnotu, která převyšuje a stojí proti ”modernímu světu” a jeho odnožím: humanistickému individualismu, relativismu, materialismu a scientismu. Dalšími významnými Tradicionalisty minulého století byli Ananda Coomaraswamy, Frithjof Schuon a Julius Evola.
Tento článek je za prvé určen těm, kteří o sobě tvrdí, že jsou konzervativci a mají pravicové smýšlení. Tvrdím, že Evolovy politické názory mohou pomoci americké pravici k získání větší intelektuální důležitosti a zdolání svého provincionalismu a omezených obzorů. Evropská ”Nová pravice” nejčastěji vznáší kritiku vůči americkým konzervativcům kvůli tomu, že ideologické bohatství americké pravice spočívá v kroužení jejich wagons kolem konzervativní agendy, v její neschopnosti pohlížet na řád věcí ve větší šíři.[3] Tím, že Evola odhalil svým čtenářům hodnotu a cenu světa tradice, ukázal, že být pravičákem znamená mnohem víc než zaujmout postoj k občanským a společenských záležitostem, jako jsou potraty, trest smrti, silné vojsko, volné podnikání, nižší daně, menší státní správa, silný patriotismus a právo držet zbraně, tj. spíše stanovit zásadnější otázky zahrnující rasu, národnostní příslušnost, eugeniku, přistěhovalectví a povahu národního státu.
Za druhé čtenáři s aktivním zájmem o duchovní a metafyzické záležitosti možná budou Evolovy myšlenky považovat za hluboké a jeho výklad starých esoterických postupů za velmi užitečný. Navíc jeho názory, ačkoliv místy velmi diskriminační, mají potenciál stát se katalyzátorem osobní proměny a duchovního růstu.
Až dosud bylo Evolovo dílo mlčky přehlíženo. Pokud není Evola ignorován, je obvykle haněn levicovými badateli a intelektuály, kteří ho démonizují jako učitele špatnosti, rasistu, zuřivého antisemitu, tvůrce pravicového terorismu, fašistického guru či rasistu hnusného natolik, že vzbuzuje odpor se ho jen dotknout. Spisovatel Martin Lee, jehož znalosti o Evolovi jsou toho nejpovrchnějšího rázu, ho nazval ”nacistickým filosofem” a tvrdil, že ”Evola až do konce fašistické vlády pomáhal v Itálii opožděně vytvářet rasistické zákony”.[4] Jiní jeho význam zcela minimalizovali. Walter Laqueur ve svém díle Fascism: Past, Present, Future (Fašismus: minulost, současnost, budoucnost) ho neváhal nazvat ”učeným šarlatánem, eklektikem, ne inovátorem” a podotkl, že ”i jeho pozdější dílo neslo prvky naprosté hlouposti.”[5] Umberto Eco Evolu sarkasticky přezdíval ”Othelma, mág”. (Česky v knižní podobě o Evolově životě dostupná snad jen jemu věnovaná kapitola z díla: Hitlerovi vizionáři, přeložili Vladimír a Věra Smržovi, vydalo nakladatelství Brána, 2002 – pozn. překl.)
Zatím nejcennější shrnutí Evolova života a díla v anglickém jazyce napsal Thomas Sheehan a Richard Drake.[6] Než bude v angličtině dostupná nějaká Evolova biografie či autobiografie, zůstávají tyto články nejlepšími odbornými prameny o jeho životě a díle. Oba badatelé se dobře orientují v italské kultuře, politice i jazyce. Ačkoliv nesympatizují s Evolovými myšlenkami, byli první, kdo představili tohoto italského myslitele americké veřejnosti. Jejich interpretace Evolova díla jsou bohužel velmi zjednodušující. Sheehan a Drake se podřizují dominantní levicové propagandě, dle níž je Evola ”špatný učitel”, protože údajně poskytoval ideologické ospravedlnění krvavému tažení pravicových teroristů v Itálii osmdesátých let.[7] Oba autoři bohužel podceňují Evolovo spissitudo spiritualis esoterika a tradicionalisty, a o Evolovi psali pouze v rámci studie jejich dovedností, co se týče filozofie a historie.[8]
Navzdory svým mnoha pomlouvačům zažil Evola v posledních dvaceti letech něco jako vzkříšení. Jeho díla byla přeložena do francouzštiny, němčiny,[9] španělštiny a angličtiny, jakož i do portugalštiny, maďarštiny a ruštiny. Konference věnující se studiu toho či onoho aspektu Evolových myšlenek rychle rostou v celé Evropě jako houby po dešti.[10] Abychom tedy parafrázovali titul hry Edwarda Albeeho, ptáme se: ”Kdo se bojí Julia Evoly?” A co je nejdůležitější, proč?
Julius Evola zemřel na selhání srdce 11. června 1974 ve svém bytě v Římě ve věku 76 let. Před svou smrtí požádal, aby ho usadili za jeho stůl, aby byl čelem k slunečním paprskům pronikajícím otevřeným oknem. V souladu s jeho vůlí bylo jeho tělo zpopelněno a urna s popelem byla pohřbena v rozsedlině hory Monte Rosa v italských Alpách.
Evolova kariéra spisovatele zahrnovala více než půl století. V jeho intelektuálním vývoji lze rozlišit tři období. Prvním bylo umělecké období (1916-1922), během něhož přijímal dadaismus a futurismus, psal poezii a maloval abstraktní obrazy. Čtenář si možná vybaví, že dadaismus byl avantgardní styl, založený Tristanem Tzarou, a že se vyznačoval touhou po absolutní svobodě a vzpourou proti všem obvyklým logickým, etickým a estetickým zásadám.
Poté se pustil do studia filosofie (1923-1927) a rozvíjel prosté hledisko, které by bylo možno označit za ”transidealistické” či solipsistický (tj. zaměřený na sebe) rozvoj mainstreamového idealismu. Poté, co se naučil němčinu, aby mohl číst originály textů hlavních idealistických filozofů (Schellinga, Fichteho a Hegela), přijal Evola jejich základní premisu, že bytí je produktem myšlenky. Přesto se také snažil zdolat pasivitu subjektu vůči ”realitě”, typickou pro idealistickou filosofii a její italské odnože, jejímiž reprezentanty byli Giovanni Gentile a Benedetto Croce, a to naznačením cesty k ”absolutnímu individuu”, ke stavu, jenž zažívá ten, komu se podaří se svobodným (ab-solutus) od formování empirickým světem. V tomto období Evola napsal Saggi sull’idealismo magico (Eseje o magickém idealismu), Teoria dell’individuo assoluto (Teorie absolutního individua) a Fenomenologia dell’individuo assoluto (Fenomenologie absolutního individua), obsáhlé dílo, v němž se věnuje významu svobody, vůle a síly k výkladu své akční filozofie. Jak napsal italský filozof Marcello Veneziani ve své doktorské disertaci: ”Evolovo absolutní Já je vyneseno z popela nihilismu; s pomocí názorů odvozených z magie, teurgie, alchymie a esoterismu stoupá k nejvyšším vrcholům vědění při hledání moudrosti, jež se nachází na cestách iniciačních doktrín.”[11]
V třetí a poslední fázi svého intelektuálního formování se Evola věnoval studiu esoterismu a okultismu (1927-1929). V tomto období spoluzaložil a řídil tzv. skupinu Ur, která jednou za měsíc vydávala monografie, věnované prezentování esoterických a iniciačních disciplín a učení. Slovo ”Ur” je odvozeno z archaického kořene slova ”oheň”; v němčině také znamená ”prvotní” či ”původní”. Roku 1955 byly tyto monografie publikovány ve třech dílech pod souhrnným názvem Introduzione alla magia quale scienza dell’Io.[12] Ve více než dvaceti článcích, které Evola napsal pro skupinu Ur pod pseudonymem ”EA” (Ea byl ve starověké akkadské mytologii bůh vody a moudrosti), a devíti článcích, které napsal pro Bylichnis (název označující lampu s dvěma knoty), vyložil duchovní základy svého světonázoru.
Ve třicátých a čtyřicátých letech psal Evola pro množství časopisů a vydal několik knih. Za éry fašismu jistým způsobem sympatizoval s Mussolinim a fašistickou ideologií, ale jeho silný smysl pro nezávislost a oddělenost od lidských záležitostí a institucí mu zabránily, aby se stal nositelem členské legitimace fašistické strany. Kvůli své víře v nadřazenost idejí nad politikou a svým aristokratickým a anti-populistickým názorům, které byly tehdy v rozporu s vládní politikou – jako v roce 1929 jeho odpor vůči Konkordátu mezi Itálií a Vatikánem a vůči ”demografické kampani”, zahájené Mussolinim za nárůst italské populace – Evola ztratil přízeň vlivných fašistů, kteří zrušili již po deseti číslech (únor – červen 1930).[13]
Evola věnoval čtyři knihy tématu rasy, kritice biologického rasismu, nacionálního socialismu a rozvoji doktríny rasy na základě učení o tradici: Il mito del sangue (Mýtus krve); Sintesi di una dottrina della razza (Syntéza rasové doktríny); Tre aspetti del problema ebraico (Tři aspekty židovské otázky); Elementi di una educazione razziale (Základy rasové osvěty). V těchto knihách autor nastínil svou trojnou antropologii těla, duše a ducha. Duch je princip, který určuje postoj jednotlivce vůči posvátnu, osudu, životu a smrti. Tudíž dle Evoly by rozvíjení ”duchovní rasy” mělo mít přednost před výběrem rasy tělesné, která je určena zákony genetiky a kterou byli posedlí nacisté. Evolovy anti-materialistické a na nebiologické rase založené názory si získaly Mussoliniho nadšenou podporu. Pokud jde o nacisty, ti byli vůči Evolovi nedůvěřiví, dokonce kritizovali jeho ”nejasné” teorie a obviňovali ho z oslabování empirického, biologického prvku ve prospěch abstraktního, duchovního a polo-katolického pohledu na rasu.
Před druhou světovou válkou a během ní Evola cestoval a přednášel v několika evropských státech a ve volném čase se věnoval jako duchovnímu cvičení horolezectví. Po vysvobození Mussoliniho z moci jeho italských únosců, ke kterému došlo během úspěšné přepadové akce Němců, již vedl SS-Hauptsturmführer Otto Skorzeny, byl Evola mezi hrstkou věrných stoupenců, kteří se s ním sešli 14. září 1943 v Hitlerově hlavním stanu v Rastenburgu, v jižním Prusku. Zatímco Evola sympatizoval s nově vytvořenou fašistickou vládou v severní Itálii, která pokračovala v boji proti Spojencům na straně Německa, odmítal její republikánský a socialistický program, její populistický styl a antimonarchistické smýšlení.
Když v červnu 1944 vstoupili Spojenci do Říma, snažili se jejich tajné služby uvěznit Evolu, který tam tehdy bydlel. Protože jeho stárnoucí matka vojenské policisty zadržela, Evola nepozorovaně uprchnul dveřmi a vydal se do severní Itálie a poté do Rakouska. Ve Vídni začal studovat tajné archivy, které zabavili Němci různým evropským zednářským lóžím.
Jednoho dne roku 1945, kdy Evola kráčel během sovětského náletu opuštěnými ulicemi rakouského hlavního města, vybuchla pár metrů od něj bomba. Výbuch ho prohodil dřeveným plotem. Evola dopadl na záda a probudil se až v nemocnici. Utrpěl kompresi kostní dřeně, která ho paralyzovala od pasu dolů. Zdravý rozum říká, že procházet se prázdnými ulicemi během leteckého bombardování je šílenství, pokud ne přímo sebevražda. Evola však byl zvyklý na hrozící nebezpečí. Neboli, jak se jednou vyjádřil, řídit se ” pravidlem nevyhýbat se nebezpečí, naopak ho vyhledávat, je implicitní způsob zpochybňování osudu.”[14] Není tím myšleno, že věřil ve ”slepý” osud. Jak kdysi napsal: ”Není pochyb o tom že člověk se rodí s jistými sklony, posláními a predispozicemi, které jsou někdy skryté a vyplynou asi jen za určitých okolností a při určitých strastech. Všichni máme míru svobody s ohledem na tento vrozený, diferencovaný prvek.”[15]
Evola byl rozhodnutý zpochybňovat svůj osud, zvláště v době, kdy se celá éra chýlila ke konci.[16] Co však očekával během náletu byla buď smrt, nebo dosažení nové životní perspektivy, ne ochrnutí. Dlouho bojoval s tímto zvláštním výsledkem a snažil se pochopit svou ”karmu”: ”Vzpomínání proč jsem si to přál [tj. ochrnutí] a pochopení jeho hlubšího významu bylo to jediné, na čem nakonec záleželo, něco mnohem důležitějšího než ‘se uzdravit‘, čemuž jsem stejně nikdy nepřikládal velký význam.”[17]
Evola se odvážil ven během náletu, aby otestoval svůj osud, protože pevně věřil v tradicionální, klasickou doktrínu, že všechny významné události, k nimž dojde v našich životech, nejsou pouze náhoda či výsledek našeho snažení, ale spíše záměrný následek prenatálního výběru, něčeho, co jsme si ”my” přáli, ještě než jsme se narodili.
Tři roky před ochrnutím Evola napsal: ”Na život zde na Zemi nelze pohlížet jako na náhodu. Kromě toho by neměl být považován za něco, co dle libosti můžeme přijmout či odmítnout, ani za skutečnost, která se nám vnucuje, před níž můžeme jen zůstat pasivní či zaujmout postoj tupé rezignace. Co spíše vyvstává v některých lidech, je dojem, že pozemský život je cosi, k čemuž jsme se, než jsme se stali pozemskými bytostmi, zavázali, zároveň i dobrodružství a mise či zvolený úkol, zahrnující také celou řadu problematických a tragických prvků.”[18]
Poté následovalo pětileté období nečinnosti. Nejprve Evola strávil rok a půl ve vídeňské nemocnici. Díky intervenci přítele u mezinárodního Červeného kříže byl poslán zpět do Itálie. Nejméně další rok zůstal v boloňské nemocnici, kde podstoupil neúspěšnou laminectomii (lékařský zákrok, při němž je odstraněna část obratle, aby se zmírnil tlak na nervy míchy). Evola se vrátil roku 1949 do svého bydliště v Římě, v němž žil jako invalida dalších 25 let.
Při Evolově pobytu v Boloni ho navštěvoval Clemente Rebora, básník, jenž se stal křesťanem a později katolickým knězem v řádu Rosminiánských otců. Potom, co jsem se dočetl v jednom Evolově díle o jejich přátelství, navštívil jsem roku 1997 ústředí řádu a požádal jsem, zda mohu hovořit s osobou, jež má na starosti Reborovy archivy, v naději, že objevím předtím neznámou korespondenci mezi nimi. Žádná korespondence se nevynořila, avšak kněz spravující archiv byl natolik laskav, že mi dal kopie několika dopisů, které Rebora napsal příteli ohledně Evoly. Následující přehled těchto dopisů odhaluje Evolův názor na náboženství a zvláště na křesťanství.[19]
Roku 1949 přítel kněz, Goffredo Pistoni, požádal Reboru o návštěvu Evoly. Rebora požádal o svolení svého představeného, a po jeho obdržení odcestoval z Rovereta za Evolou do nemocnice v Boloni. Rebora byl vzrušen touhou spatřit Evolu přijmout křesťanskou víru a zamýšlel vystupovat jako dobrý svědek evangelia. V dopise Pistonimu ho Rebora požádal o asistenci, aby nezhatil “nejmilosrdnější cesty Nekonečné lásky, a pokud [by má návštěva] neměla užitku, alespoň [aby se ukázalo], že neuškodila.” 20. března 1949 Rebora napsal svému příteli Pistonimu na hlavičkovém papíře Salesiánského institutu v Boloni: ”Právě jsem se vrátil od Evoly: hovořili jsme spolu velice dlouho a rozešli se v bratrském rozpoložení, ačkoliv jsem na jeho straně nezaznamenal žádnou viditelnou změnu, kterou bych přesto nemohl očekávat. Cítil jsem z něj jedinou touhu ‘připojit se ke zbytku armády‘, jak sám řekl, a čekání, co se s ním stane… Vycítil jsem v něm žízeň po absolutnu, která přesto uniká Tomu, kdož řekl: “Nechť každý, kdo žízní, přijde ke mně a pije.”[20]
Reborova frustrace z Evolovy neochoty vzdát se svých názorů a přijmout křesťanskou víru je evidentní z poznámky, kterou uzavírá první polovinu svého dopisu: ”Modleme se, ať jeho dřívější knihy, které teď hodlá znovu otisknout, a několik nových titulů, které brzy vyjdou, ho nespoutají, s ohledem na úspěch, který mají, a nechť neuškodí lidským duším tím, že je zavedou na scestí falešného duchovna, když ‘následují falešné obrazy Dobra‘” [Pravděpodobně citát z Danteho Božské komedie – G.S.]
Rebora zakončil svůj dopis 12. května 1949 doplněním: ”Po návratu do ústředí konečně uzavírám tento dopis sdělením, že v mém srdci k němu vzrůstá nadpřirozená láskyplnost. Řekl mi [Evola] o vnitřní události, která se mu přihodila během bombardování ve Vídni, jež je, jak dodal, pro něj stále tajemná, jak podstupuje tuto nynější zkoušku. Naopak věřím, že jsem schopen odhalit zázračný a přesvědčivý smysl této události pro jeho duši.”
Rebora znovu napsal Evolovi a otázal se ho, zda si přeje odjet zvláštním vlakem, v němž Rebora sloužil jako duchovní vedoucí, do Lurd. Evola zdvořile odmítl a kontakt mezi nimi posléze skončil. Evola na křesťanství nikdy nepřestoupil. V dopise z roku 1935 svému příteli Girolamo Comimu, dalšímu básníkovi, který se stal křesťanem, Evola prohlásil: ”Pokud jde o mě v souvislosti s ‘konverzí‘, která má význam a není založena na pocitech či náboženské víře, jsem už třináct let za vodou.” [tj. od roku 1922, přechodového roku mezi uměleckým a filozofickým obdobím].[21]
René Guénon předpokládal v dopise zotavujícímu se Evolovi,[22] že ten se stal obětí prokletí či magického kouzla, jež seslal nějaký mocný nepřítel. Evola odpověděl, že to považuje za nepravděpodobné, protože vyvolané okolnosti (např. přesná chvíle dopadu bomby, místo, kde se Evola v tu chvíli náhodou nacházel) by bývaly vyžadovaly příliš mocné kouzlo. Mircea Eliade, renomovaný historik náboženství, který si dopisoval s Evolou celý život, se kdysi zmínil jednomu svému studentovi: ”Evola byl zraněn na čtvrté čakře – nezdá se vám to příznačné?”[23] Protože třetí čakře odpovídají emoční síly, jako jsou hněv, násilí a pýcha, můžeme se ptát, zda měl Eliade na mysli, že zranění, jež Evola utrpěl, mohlo mít na italského myslitele očistný efekt, či zda to byl následek jeho přílišného sebevědomí. V každém případě Evola zavrhl myšlenku, že jeho ochrnutí bylo jakýmsi “trestem” za jeho “prométhejské” úsilí v duchovní doméně. Po zbytek života snášel svůj stav s obdivuhodným stoicismem, přesně v souladu se svou vírou.[24]
Další dvě desetiletí Evola přijímal návštěvy, přátele a mladé lidi, kteří se považovali za jeho žáky. Dle Gianfranco de Turrise, který se s ním poprvé sešel roku 1967, člověk mohl vycítit, že se jedná o ”osobu vysokých kvalit”, ačkoliv se nepředváděl ani nezaujímal povýšenecké postoje. Evola nosil monokl a opíral tvář o sevřenou pěst, zatímco zvídavě pozoroval svého hosta. Nelíbila se mu myšlenka mít ”žáky” a žertem nazýval své obdivovatele ”Evolomani” (”Evolomaniaci”). Protože se nesnažil získávat následovníky, pravděpodobně dbal Buddhova příkazu hlásat pravdu bez snahy přesvědčovat či odrazovat: “Člověk by měl poznat souhlas a člověk by měl poznat nesouhlas, a jakmile pozná souhlas a jakmile pozná nesouhlas, neměl by souhlasit ani nesouhlasit, měl by prostě učit dhammu.”[25] (dhamma neboli dharma, cesta Budhova – pozn. překl.)
[1] Dobrým úvodem do tohoto hnutí a jeho idejí je kniha William Quinna, The Only Tradition, Albany: State University of New York Press, 1997.
[2] První ze tří deklarovaných cílů Teosofické společnosti bylo prosazovat bratrství všech lidí bez ohledu na rasu, přesvědčení, národnost či kastu.
[3] Tomislav Sunic, Against Democracy and Equality: The European New Right, New York: Peter Lang, 1991; rozhovor Ian B. Warrena s Alainem de Benoistem, ”The European New Right: Defining and Defending Europe’s Heritage,” The Journal of Historical Review, ročník 13, číslo 2, březen-duben 1994, str. 28-37; a zvláštní vydání ”The French New Right,” Telos, zima 1993-jaro 1994.
[4] Martin Lee, The Beast Reawakens, Boston: Little, Brown, 1997. (Vyšlo v češtině jako: Bestie se probouzí, přeložil Gerik Císař, vydalo BB/art s.r.o., 2004 – pozn. překl.)
[5] Walter Laqueur, Fascism: Past, Present, Future, New York: Oxford University Press, 1996, str. 97-98. Navzdory špatným kritikám v USA napsali o Evolových dílech pochvalnou kritiku Joscelyn Godwin, ”Evola: Prophet against Modernity,” Gnosis Magazine, léto 1996, str. 64-65; a Robin Waterfield, ”Baron Julius Evola and the Hermetic Tradition,” Gnosis Magazine, zima 1990, str. 12-17.
[6] První v této zemi napsal o Evolovi Thomas Sheehan v ”Myth and Violence: The Fascism of Julius Evola and Alain de Benoist,” Social Research, ročník 48, jaro 1981, str. 45-73. Viz také Richard Drake, ”Julius Evola and the Ideological Origins of the Radical Right in Contemporary Italy,” Peter Merkl (ed.), Political Violence and Terror: Motifs and Motivations, Berkeley: University of California Press, 1986, str. 61-89; ”Julius Evola, Radical Fascism, and the Lateran Accords,” The Catholic Historical Review, ročník 74, 1988, str. 403-19; a kapitola ”The Children of the Sun” v The Revolutionary Mystique and Terrorism in Contemporary Italy, Bloomington: Indiana University Press, 1989, str. 116-134.
[7] Philip Rees ve svém Biographical Dictionary of the Extreme Right since 1890, New York: Simon & Schuster, 1991, věnuje Evolovi skromnou stránku a půl a bez studu, aniž by uvedl zlomek důkazu, končí tím, že ”Evolou inspirované násilí vedlo 2. srpna 1980 k bombovému útoku na nádraží v Boloni.” Gianfranco De Turris, prezident Nadace Julia Evoly v Římě a jeden z hlavních odborníků na Evolu, doporučil, že Evolově případě by se mělo spíše než o ”špatném učiteli” mluvit o ”špatných žácích.” Viz jeho Elogio e difesa di Julius Evola: il barone e i terroristi, Rome: Edizioni Mediterranee, 1997, v němž odhaluje ničím nepodložené obvinění, že Evola byl buď přímo, či nepřímo odpovědný za teroristické akce v Itálii.
[8] Viz např. Sheehanův složitý článek ”Diventare Dio: Julius Evola and the Metaphysics of Fascism,” Stanford Italian Review, ročník 6, 1986, str. 279-92, v němž se snaží dokázat, že Nietzsche a Evola si byli zrcadlem. Sheehan by měl raději mluvit o překonání Nietzschovy filosofií Evolou. Ten odmítal Nietzschovu představu o ”věčném návratu” jakožto ”nic víc než mýtus”; jeho vitalismus kvůli uzavřenosti do transcendentna a naprosté bezvýznamnosti, jeho ”vůli k moci” neboť: ”Síla sama o sobě je amorfní a nemá smysl, pokud není opodstatněna danou bytostí, vnitřním směrem, základní jednotou” (Julius Evola, Cavalcare la tigre [Jízda na tygrovi], Milan: Vanni Scheiwiller, 1971, str. 49); a konečně, Evola odmítal Nietzschův nihilismus, který odsuzoval jakožto polovičatě uskutečněný plán.
[9] H.T. Hansen je pseudonym T. Hakla, rakouského učence, který roku 1970 získal právnický titul. Je podílníkem v prestižním švýcarském nakladatelství Ansata Verlag a jeden z předních odborníků na Evolu v německy hovořících zemích. Hakl přeložil do němčiny několik Evolových děl a většinu z nich opatřil obsáhlými odbornými úvody.
[10] Viz např. témata konference, pořádané ve Francii u příležitosti stého výročí jeho narození: ”Julius Evola 1898-1998: Eveil, destin et expériences de terres spirituelles,” na webových stránkách http://perso.wanadoo.fr/collectif.ea/langues/anglais/acteesf.htm.
[11] Marcello Veneziani, Julius Evola tra filosofia e tradizione, Rome: Ciarrapico Editore, 1984, str. 110.
[12] Toto dílo bylo přeloženo do francouzštiny a němčiny. Můj překlad prvního svazku je plánováno k vydání na prosinec 2002 u nakladatelství Inner Traditions, pod titulem Introduction to Magic: Rituals and Practical Techniques for the Magus.
[13] Marco Rossi, přední italský znalec Evoly, napsal článek o Evolově údajném antidemokratickém antifašismu (Storia contemporanea, ročník 20, 1989, str. 5-42).
[14] Julius Evola, Il cammino del cinabro, Milan: Vanni Scheiwiller, 1972, str. 162.
[15] Julius Evola, Etica aria, [Árijská etika], Rome: Europa srl, 1987, str. 28.
[16] Když si Evola a několik přátel uvědomili, že válka je pro Osu ztracena, začali plánovat vytvoření ”Hnutí za obrodu Itálie.” Toto hnutí mělo sestavit pravicovou politickou stranu, schopnou zastavit poválečný vliv levice. Nic z toho se však neuskutečnilo.
[17] Julius Evola, Il Cammino del cinabro, str. 183.
[18] Julius Evola, Etica aria, str. 24.
[19] Na počátku své autobiografie Evola tvrdil, že četba Nietzscheho v něm vypěstovala odpor ke křesťanství, náboženství, které se mu nikdy nezamlouvalo. Cítil, že teorie hříchu a vykoupení, božské lásky a milosti je jeho duchu ”cizí”.
[20] Rebora z paměti nepřesně citoval Ježíšův výrok z Jana 7:37. Přesný citát zní: ”Nechť každý, kdo žízní, příjde ke mně a nechť ten, kdo ve mne věří, pije.” (Revised Standard Version.) (Český Ekumenický překlad však uvádí tuto pasáž v podstatě stejně jako Rebora: ”Žízní-li kdo, pojď ke mně, a napij se. ” – pozn. překl.)
[21] Julius Evola, Lettere di Julius Evola a Girolamo Comi, 1934-1962, Rome: Fondazione Julius Evola, 1987, str. 17. Roku 1922 měl Evola blízko k sebevraždě. Experimentoval s halucinogenními drogami a byl stravován intenzivní touhou po smrti. V dopisu z 2. července 1921 napsal Evola svému příteli Tristanovi Tzaru: ”Nacházím se ve stavu takového vnitřního vyčerpání, že dokonce myslet či držet pero vyžaduje takové úsilí, jehož nejsem schopen. Žiju ve stavu ochablosti a nehybného strnutí, v němž je každá aktivita a čin vůle zmrazen… Odrazuje mne každý skutek. Snáším tyto pocity jako nemoc. Děsí mne také pomyšlení na čas přede mnou, jenž nevím jak zužitkovat. Ve všem vnímám rozkladný proces, jak se věci vnitřně hroutí a mění se ve vítr a písek.” Lettere di Julius Evola a Tristan Tzara, 1919-1923, Rome: Julius Evola Foundation, 1991, str. 40. Evola byl schopen tuto krizi překonat po přečtení italského překladu buddhistického textu Majjhima-Nikayo, tzv. ”střední Budhovy rozmluvy.” V jedné ze svých rozmluv Budha učil o významu odstupu od smyslových vjemů a pocitů, vč. touhy po vlastní smrti.
[22] Pro stručný přehled jejich korespondence viz. Julius Evola, René Guénon: A Teacher for Modern Times, přeložil Guido Stucco, Edmonds, WA: Holmes Publishing Group, 1994.
[23] Joscelyn Godwin, Arktos: The Polar Myth in Science, Symbolism, and Nazi Survival, Grand Rapids, MI: Phanes Press, 1993, str. 61.
[24] Ve dvou dopisech Comimu Evola napsal: ”Z duchovního hlediska pro mě má situace neznamená víc než prázdná duše na mém autě”; a: ”Ona nepatrná záležitost týkající se stavu mých nohou omezila jistým způsobem některé mé profánní aktivity, avšak na intelektuální a duchovní úrovni jdu stále po téže cestě a zastávám tytéž názory,” Lettere a Comi, str. 18, 27.
[25] The Middle Length Sayings, díl III., přeložil I.B. Horner, London: Pali Text Society, 1959, str. 278.
Zdroj Guido Stucco: The Legacy of a European Traditionalist: Julius Evola in Perspective. Český překlad – Wolf (Bratrstvo).
Posted in Politika
Posted on 14/04/2008.
Slovenský parlament nedávno odhlasoval kontroverzní návrh tzv. „Tiskového zákona“, který v mnoha oblastech upravuje povinnost vydavatelů, autorů a řeší určité sporné otázky, které mediální problematiku provázejí. Přední slovenské deníky zareagovaly prozaickým způsobem: dvakrát po sobě vyšly s pozměněnou titulní stranou. Poprvé prázdnou, podruhé s vytištěným parte pro „právě zemřelou svobodu slova na Slovensku.“
Svoboda slova je jednou z nejcennějších věcí, kterou by společnost měla hájit. Ale odpovídá realita situace a hlavně souvislosti tomu, jak je problém prezentován některými slovenskými médii a „obránci svobody slova“? Nevykládají si svobodu slova příliš jednostranně, jako svobodu novináře psát cokoli, kdykoli, kohokoli pomluvit a nenést za to žádné, popřípadě minimální následky?
Zajímavou analýzu na toto téma přinesl slovenský magazín Prop.sk
Posted in Politika
Posted on 04/04/2008.
Otázka národa a národní identity se pomalu stává problémem, který doznává stále větší míry nepochopení, než by se mohlo na první pohled zdát. Národ, národní zájem, co to vlastně je? Vše, čím se utváří národní vědomí, má málo společného se současným rozdělením moci v národních státech. Národ má ve svém základu slovo rod. Rod, jako genetický fenomén, se utváří rozmnožováním a sdílením pokrevního svazku. Smyslem rodového společenství je zachování rodu a jeho existence v pevné solidaritě všech jeho členů. Národ bez kmenové hierarchie a sounáležitosti založené na pokrevní příbuznosti je vágní pojem opřený pouze o spojitosti jazyka.
Co zbylo z národní identity Římanů po té, co rozvinuli svoje mocenské ambice do rozměru světového impéria? Kam se podělo jejich národní cítění, kam zmizel jejich rodný jazyk, když se latina stala jazykem akademického popisu světa? Má snad Ital, Sicilián nebo Chorvat něco společného s cítěním Římana, přestože se nachází v bývalém srdci Říma? Rodová linie etnika spojeného jednou kulturou a jednou mocí vždy byla nesena vládnoucími patricijskými rody a plebejci, kteří s nimi sdíleli jeden osud. Klasický monarcha z dob feudalismu vládl v čele uskupení lenních pánů, s nimiž často sdílel pokrevní příbuznost. Ovládnutí země cizáky obvykle znamenalo podřízenost cizí, pokrevně odlišné linii, jejíž rod měl původ i zakotvení v jiném teritoriu zemské příslušnosti.
Konec feudalismu a triumf myšlenky svobodného jedince našel uskutečnění v novém státě postaveném na národní soudržnosti. Kde se však v uspořádání moderního národního státu nachází pokrevní znaky rodové příslušnosti? Tyto státy byly vykonstruovány na základě geopolitické mapy územní celistvosti s prvkem převládajícího jazyka a sdružovaly různá rodová uskupení bez ohledu na jejich kulturní zájem, vyznání i etnický původ. Pojem etnikum má velice specifické založení a jeho kořen je zřejmě spojen s pojmem rasy a její genetické variace. Je myslím nesprávné ztotožňovat otázky etnika s kulturními statky jako takovými. Je jistě mnoho různých kultur zahrnujících příslušníky stejného etnika a stejně tak existují kultury sdružující různá etnika ve vzájemném sdílení kultů i duchovních hodnot.
Je-li tedy idea národa spojena s vědomím rodu a rodové příslušnosti, nemusí již národní stát mít nic společného s rodovým příbuzenstvím lidí v něm. Naopak umělé vymezení kulturního dědictví národního státu na čistě jazykovém základě vytváří společnost, v níž se rodové i kultovní tradice ubírají samostatnou cestou. Není potom nic divného, když v různých oblastech národního státu vznikají krajová a etnicky diferencovaná společenství, v nichž se i původní jazyk mění v nářečí nebo dokonce začne převládat jazyk naprosto cizí. Vznik sub-národních menšin odpovídá rodovým svazkům kraje i způsobu života, jaký vedou. Pokud bychom dosah moderního státu chtěli chápat ve smyslu jeho etno-nacionalistické čistoty, museli bychom se smířit s tím, že politická mapa těchto států se bude měnit z generace na generaci. Proč by například Chodové, Hanáci nebo Slezané nemohli vytvořit samostatný stát vedle Čechů. Jak by ale toto uspořádání vypadalo po té, co by na území Slezska nabyla převahy přistěhovalecká komunita muslimů pocházejících třeba z Čečenska?
Naprosto odlišně začneme chápat smysl politického vymezení státu, pokud obrátíme zřetel čistě ke kulturním zdrojům a odhlédneme od rodových či etnických kořenů. Co má na mysli americký prezident, když řekne: Otevíráme se národům, které s námi sdílejí společné hodnoty? Jistě nemíní hodnoty etno-nacionalistické, nýbrž hodnoty kulturní. Přitom mluví o demokracii, svobodě, volném trhu a křesťanské civilizaci. Ponechme stranou otázku, nakolik jsou tyto hodnoty výrazem relevantní kultury. Podle mne mají ke kulturní orientaci lidí na hony daleko. Přesto je jasně vidět, že kulturní pojetí národa je zcela něco jiného, než pojetí etno-nacionalistické. Ty dva pojmy prostě nelze směšovat.
Velice úzce na toto zmatení pojmů váže pojem multikulturalismus. Tady je třeba říct, že multikulturní stát už nemá nic společného s věcmi kulturní příslušnosti či národní identity. Ve své podstatě by mohl vyjadřovat prostor, v němž lidé postrádají jak kulturní tak národní zakotvení. V takovém prostoru již nejde o příslušnost člověka k něčemu, ale o vládu nad masou odcizených jedinců, které neváže dohromady vůbec nic. Nabízí se potom otázka, jakým směrem se může ubírat společnost postižená vykořeněním všech jedinců z kulturní i pokrevní souvislosti? Jde ještě o nějaký smysluplný vývoj k novým lidským hodnotám nebo jsme svědky totálního úpadku lidskosti? Současné rozbíjení rodiny odůvodněné státní agendou rovných příležitostí, genderové manipulace a antidiskriminační legislativy promlouvá o druhé variantě.
Je nutné si uvědomit, že rodová pospolitost má vždy svoji vnitřní hierarchii, jinak se rozpadá. Stejně tak kulturní jednota velké společnosti může být udržována za podmínky stavovské organizace lidí, kteří se podřizují neměnné hierarchii a přijímají ji za svou. Poslední organizační jednotkou kulturní identity národního státu byla patriarchální rodina, která vykrystalizovala z potřeby uchování pokrevní příbuznosti redukcí kmenového uspořádání na existenčně svébytné buňky tvořících homogenní územní celek dostatečně velký pro potřeby rozvinutého trhu a silnou alokaci národního kapitálu. Rodina jako základ státu je toho jasným výrazem. Společným kulturním jmenovatelem zde byla vyšší universální idea duchovního sjednocení pod spásnou hvězdou křesťanské víry, a to bez ohledu na etnikum.
Kultura určitého společenství je dána především tím, co se od jeho členů vyžaduje. A právě ono vyžadování může existovat pouze tehdy, pokud je zde někdo, kdo vyžaduje, a na druhé straně někdo, kdo poslouchá. Znakem každé fungující kultury je proto řád, jednota morální i názorová, jednotné hodnoty a kulty společného uctívání. Jde o znaky, které sice nejsou vždy automaticky sdíleny, ale o které je usilováno všemi prostředky, a to jak prostředky duchovními (výchova, kázání, vzdělávání) tak prostředky mocenskými (zákony, represivní nástroje).
Na podkladě uvedených souvislostí je jistě na místě se zamyslet, kde se nachází západní společnost a jaká je možná její další cesta. Není myslím pochyb o tom, že její hodnotový základ nemá charakter ani etno-nacionální ani kulturní. Důsledkem je individualismus, odcizení a ztráta lidské identity. Člověk zde postrádá jakékoliv lidské zakotvení, protože nemá dán kulturní ani rodový kontext, s nímž by se mohl identifikovat a najít v něm orientaci. Jde o působící faktum moderní nadcivilizace, o napětí, které tiká v globálně uchýlených hlavách západního společenství jako načasovaná bomba. Nikdo dnes nedokáže říct, co bude zítra. Neexistuje společné vědomí, neexistuje duchovní vedení, neexistuje pokrevní soudržnost, neexistují ani žádné tradice, které by bylo možné respektovat a na jejich základě vést společnost k vůbec nějakým hodnotám a spravovat její morální stav.
Individuální názorová libovůle a otrocká podřízenost materialistickému systému globální reprodukce splynuly v jedno. A je úplně jedno, na jakém principu jsou stanoveny hranice moderních států. Podle mne nezbývá nic jiného, než hledat cestu ke kořenům. A vše začíná u pudů, přičemž základním se zde jeví pud rozmnožovací. Spolčujte se a množte se tak, jak vám bylo od přirozenosti dáno, tak nějak by mohlo znít heslo dne. Vytvářejte zárodky nových rodů a kmenových společenství nezávisle na státní moci. Snažte se tuto státní moc omezovat, příčit se jí, vzdorovat jí, a žít si jednoduše po svém, jak jen to bude možné. Tak mohou postupně vzniknout nová společenství, která budou mít vlastní kulturu, jazyk i cíle. Pouze taková společenství mohou vrátit lidem pocit zázemí a příslušnosti k celku. Přitom nemusejí mít vůbec nic společného s národem, s etnickým původem ani s globálními zájmy oligarchie, natož pak s jejími mocenskými celky ve formě superstátů, či nového světového řádu. Pouze taková společenství budou mít šanci obstát proti globální genocidě lidskosti a vytvořit nový, svůj vlastní, autonomní řád v souladu s přírodou a s niternými potřebami každého z nás být někým a někam patřit.
Posted in Politika
Posted on 04/04/2008.
Téměř před čtyřiceti lety získala jihoafrická kolonie Rhodesie nezávislost. Její ministerský předseda Ian Smith nehodlal dále snášet podřízenost Britské koruně. „Odpovědnost pionýrů teď leží na našich bedrech,“ pronesl k bílým farmářům, kteří vlastnili nejlepší část půdy v zemi. Prohlásil se za apoštola diamantového magnáta Cecila Rhodese, jenž v 19. století získal území zadarmo od kmenových náčelníků. Stejně jako on, také Smith byl přesvědčen o tom, že vláda domorodé většiny [1] „nepřipadá v následujících 1000 letech v úvahu“.
Smith se samozřejmě mýlil. V roce 1980 provedl domorodý vůdce Robert Mugabe úspěšný státní převrat a přejmenoval zemi na Zimbabwe. Bývalý marxista, jenž za protektorátu strávil přes 10 let ve vězení kvůli radikální propagandě, po nástupu k moci mile překvapil i samotného Smithe. Mugabe přebíral jednu z nejlépe fungujících ekonomik v Africe a byl si toho vědom. Dobře věděl, že bílí farmáři dokážou spravovat zemi lépe než domorodci, a tak postupoval pragmaticky. „Zlo zůstane zlem, ať je spácháno černochem nebo bělochem,“ prohlašoval revolucionář, kterému farmáři říkali „dobrý strýček Bob“.
Zimbabwe mělo všechny předpoklady k nádherné budoucnosti. Ještě v roce 1997 vykazovala jeho ekonomika největší přírůstek v Africe; dnes se naopak řítí do propasti. „Dobrý strýček Bob“ se proměnil v jednoho z nejagresivnějších diktátorů planety, jenž vyhlásil jako „národní úkol“ vyhnat všechny bílé farmáře a poskytnout jejich pozemky domorodé většině. Co způsobilo tak radikální obrat? Odpovědí budiž Mugabeho praktická politika, kterou lze vyložit jako jistý „manuál“ ke zničení země v několika letech. Jaké jsou její „zásady“?
Zničte motor domácí ekonomiky
V roce 2000 patřilo 70 procent obdělávatelné půdy zhruba 4 tisícům velkofarmářů. Dvě třetiny z nich koupily své pozemky až po převratu v roce 1980. Mugabe dlouho deklaroval záměr provést územní reformu, která by přenesla část těchto pozemků do rukou černých dělníků. Po dvě desetiletí se však neodhodlal k praktickým krokům, přičemž ponechával obchodování s pozemky volný průběh.
Podnětem k zavedení tzv. „rychlostní pozemkové reformy“ (fast-track land reform) se Mugabemu staly až výsledky ústavního referenda v únoru 2000. Voliči v něm odmítli další posílení pravomocí prezidenta a nepřímo tak vyjádřili sympatie novému Hnutí za demokratickou změnu (MDC). V něm se sdružili konstituční reformátoři, občanská hnutí, dělnické spolky a marginální politické strany. Mugabe cítil ztrátu pevné půdy pod nohama. Ze zasutého arzenálu prostředků k získávání voličské podpory proto vytáhl rétoriku nacionalismu a rasismu. Obvinil bílé farmáře z neúspěchu referenda (přestože ti tvořili pouze 15 procent voličstva) a vyhlásil tzv. druhou a třetí chimurengu.[2] „Pokud nám bílí osadníci sebrali půdu bez placení,“ promlouval tentokrát k černošské většině, „máme právo vzít si ji bez placení zpět!“ Krátce poté začaly vládní jednotky zabírat pozemky bílých farmářů.
Byla nevyhnutelná, tvrdí dnes o pozemkové reformě většina obyvatel Zimbabwe (včetně bílých farmářů). Tragédie, kterou spustil Mugabeho přístup, však spočívala v tom, že naprosto ničemu nepomohla. Více než milión zemědělských pracovníků dnes bezcílně bloudí po zemi a hrozí jim smrt hladem. Pozemky byly až na pár výjimek rozděleny mezi oficiální představitele vládnoucí Zimbabwské africké národní patriotické fronty (ZANU-PF) a přátele prezidenta. Tito lidé však nemají zkušenosti, vybavení a zřejmě ani touhu vést farmy k prosperitě a zásobování obyvatelstva potravinami. Důsledkem je katastrofální pokles produktivity, v některých případech až na desetinu původní produkce.[3]
Odmítejte problémy
Není třeba velké představivosti, abychom domysleli důsledky takového poklesu na zásobování obyvatelstva základními plodinami. Odpověď Mugabeho vlády na rostoucí nedostatky byla vskutku diktátorská: prohlásil, že o žádném nedostatku neví. Raketový nárůst cen potravin zablokoval stanovením fixních hladin, čímž uvedl do velmi tíživé situace farmáře. V zemi se totiž ceny čehokoli (včetně osiva, prostředků k hubení škůdců, atd.) každý měsíc zdvojnásobily, takže zemědělci zakrátko nebyli schopni prodávat své výrobky jinak, než s mohutnou ztrátou. Proto malí i velcí farmáři zanechali pěstování základních plodin (pšenice, kukuřice) a přešli na plodiny, na které nebyly stanoveny fixní sazby.
Země se dostala do těžké potravinové krize, kterou musela řešit OSN poskytnutím dodávek téměř 50 procentům populace. Ironií osudu právě na zimbabwskou produkci pšenice a kukuřice dříve Spojené národy spoléhaly při řešení obdobných krizí v okolních státech. Západní vlády poskytly Zimbabwe téměř 300 miliónů dolarů, které zajistily obživu 5,5 miliónům obyvatel.
V příštím roce se očekává daleko tvrdší dopad potravinové krize na obyvatelstvo. Namísto přijetí pomocné ruky však Mugabeho kabinet postupuje opačně: ve 24stránkovém prohlášení obhajoval pozemkovou reformu jako „předání moci do rukou chudých“ a kritizoval dárce za „skepticismus vůči jeho politice“. Neuvěřitelným nadhodnocením domácí produkce v příštích letech fakticky znemožnil další přijímání potravin zvenčí, které by mohly zabránit velkému hladomoru v roce 2004.
Rozdrťte opozici
Krátce po neúspěchu referenda v roce 2000 vyhlásil Mugabe parlamentní volby. Voliči velkých měst v nich vyjádřili důvěru MDC, vedenému opozičním vůdcem Morganem Tsvangiraiem. MDC obsadilo 57 procent křesel v Parlamentu, čímž sebralo Taylorovi oporu při prosazování zákonů.
V březnu 2002 se uskutečnily prezidentské volby. Mugabeho vojenské jednotky dělaly od začátku vše pro to, aby se stávající prezident udržel u moci. Po venkově prý jezdily vojenské jednotky, zapalovaly chatrče potenciálních odpůrců a snažily se vzbudit atmosféru všeobecného strachu. Přimět samotné venkovské obyvatelstvo, aby šlo volit Mugabeho, nebyl žádný problém: stačilo naložit jej do vozů, které v den voleb objížděly jednotlivé oblasti, a odvézt k volebním místnostem. Jelikož Mugabe měl na venkově ještě jakousi oporu, mohl oprávněně doufat ve voličský úspěch. Ve městech, kde gramotné a informované obyvatelstvo téměř jednotně volilo opozičního kandidáta Tsvangiraie, nasadil Mugabe odlišnou taktiku. Počet volebních místností byl zredukován na naprosté minimum. V důsledku toho se před každou z nich tvořily dlouhé fronty a na značnou část voličů se nedostalo, přestože čekali na vstup po oba dny voleb.
Podle oficiálních výsledků zvítězil Mugabe se ziskem 56 % hlasů, Tsvangirai získal 42 % a tři další kandidáti si rozdělili zbytek. Šéf opozice, odborářský vůdce Tsvangirai, vcelku očekávatelně neuznal výsledky voleb a prohlásil je za velkou Mugabeho porážku. „Podcenil sílu lidu a přecenil svou nedotknutelnost,“ prohlašoval muž, kterému jeho stoupenci dnes říkají „pane prezidente“. K vysněnému úřadu však má Tsvangirai daleko; namísto toho čelí obvinění z velezrady, za kterou mu hrozí trest smrti.
Mugabe a jeho věrní již dnes nemají jinou možnost, jak se udržet u moci, než soustavným stupňováním represivních opatření. Od začátku občanských nepokojů v roce 2000 bylo z politických důvodů zabito okolo 250 obyvatel Zimbabwe a zhruba 70 tisíc se stalo obětmi mučení a donucovacího násilí. Nejčastěji používaná taktika vlády je zároveň považována za nejúčinnější: odepírání potravin. Zatímco na venkově mohou humanitární organizace rozdělovat potraviny přímo venkovanům, ve městech má na tuto činnost monopol domácí organizace – Předsednictvo obilného marketingu (GMB). Jeho členy jsou pochopitelně Mugabeho stoupenci, kteří přesně vědí, komu a kolik potravin mají přidělit a kdo naopak nemá právo na obživu.
Stanovte zákonem všechno, čeho nelze dosáhnout běžnou cestou
Jedním z méně palčivých problémů, se kterými se současné Zimbabwe potýká, je přebujelost byrokracie. Mugabeho kabinet již vydal tolik zákonných opatření, omezujících běžný chod ekonomiky, že pro běžné obyvatele je téměř nemožné všechna dodržovat. „Mugonomika“ – takový název si vysloužil ekonomický systém, který dnes vykazuje známky kolapsu. Země trpí nedostatkem potravin, pohonných hmot, atd. Inflace dosáhne na konci roku cca 800 %. Za 1000 zimbabwských dolarů – nejvyšší a nejméně častá bankovka – dnes nelze koupit ani bochník chleba.
Jelikož míra inflace dosahuje astronomických hodnot v porovnání s úrokovou mírou, kterou nabízejí místní banky, Zimbabwané se ze všech sil snaží směnit nebo utratit své úspory, dokud ještě mají nějakou hodnotu. Kabinet však již prostě nemá dostatek prostředků, aby všechny požadavky uspokojil. Proto stanovil maximální směnitelnou částku denně na 2,5 dolaru – což většině obyvatel stačí jen na pokrytí cestovních nákladů do města a zpět.
Mugabe stanovil oficiální směnný kurs na hodnotě 824 zimbabwských dolarů za 1 americký. Na černém trhu je však 1 americký dolar nabízen až za 5000 jednotek domácí měny. Vzhledem k zákonným omezením je však podzemní trh jediným, kde lze reálně směnit domácí měnu. Zimbabwští exportéři jsou dalším zákonem nuceni směnit veškeré zisky v cizí měně podle oficiálního kursu za zimbabwské dolary – což zhoršuje jejich situaci a dále podkopává základy ekonomiky země.
Učte lid nenávisti
Klasickým dokladem obratu země k diktatuře je vytvoření osobních vojenských jednotek diktátora, v nichž je členství vázáno na příslušnost k vládnoucí straně. Tzv. „Green Bombers“ byli založeni krátce po volbách 2000 a slouží k osobní ochraně Mugabeho a jeho nejbližších. To jen dokládá, že Mugabe si již není jistý věrností oficiální armády a zároveň si uvědomuje, že nemůže dobrovolně odstoupit z funkce „prezidenta“ bez obav o svůj život a svobodu. Mnoho mladých mužů vstupuje do Mugabeho gardy čistě proto, že nevidí ve zbídačené zemi lepší způsob obživy; vždycky je lepší stát se zločincem, než jeho obětí. Zároveň Mugabe alternuje také učebnice historie: v těch dnešních jsou všechny současné události uzpůsobeny tak, aby vyznívaly ve prospěch vládnoucí ZANU-PF.
Vyžeňte cizince
Vraždy a vyhánění bílých farmářů, útoky proti opozici a volební podvody nepříznivě ovlivňují také turismus. Podobný účinek má nedostatek dvou základních faktorů: peněz a pohonných hmot. Zimbabwe bylo kdysi vyhledávaným turistickým rájem pro své úchvatné přírodní bohatství. Dnes jsou národní parky majetkem úzkých elit a kdokoli jiný v případě vstupu riskuje život. Snad ještě rychleji, než turisté, opouští zemi zahraniční kapitál. Když Mugabe hovořil o tzv. „zdomácnění ekonomiky“, vzápětí vychytrale dodal, že „někteří Zimbabwané jsou více domorodí než ostatní“. Touto politikou nebyli postiženi pouze farmáři. V roce 2000 podnikly jednotky „válečných veteránů“ razii ve všech podnicích, které patřily bělochům, od hotelů přes úřady až po sídla korporací.
Napadněte sousedy
Jaké mohou být pozitivní důsledky války? Sjednocuje lid pod vlajkou bojujícího národa; odvrací jeho pozornost od ekonomických problémů a dává domácím elitám příležitost ke zbohatnutí. Toto pravidlo platí v liberálních demokraciích, stejně jako v diktátorských režimech.
V říjnu 1998 vyslal Mugabe 11 tisíc vojáků – třetinu armády – do sousedního Konga, zmítaného občanskou válkou. V oficiálním prohlášení zdůvodnil invazi snahou pomoci prezidentovi Laurentu Kamilovi v boji proti povstalcům, kteří byli podporování jednotkami ze Rwandy, Ugandy a Burundi. Ve skutečnosti se zajímal především o nerostné bohatství země. Mugabeho stoupenci se obohatili na tamních zdrojích diamantů, kobaltu a vzácných dřev.
Válka však nijak nevylepšila Mugabeho popularitu, jelikož prostí obyvatelé k ní nespatřovali důvod. Zvláště nepříjemná byla pro Mugabeho ztráta bývalých spojenců – veteránů z války za nezávislost v 70. letech. Těm se válka v Kongu nijak nepříčila, ovšem byli si vědomi obrovské válečné kořisti a chápali jako zradu, že se jim Mugabe neodvděčil za předchozí služby. Prezident jim tedy nabídl pozemky bílých farmářů, ovšem přestože se na jejich zabírání podíleli, nedostali veteráni ani tentokrát téměř nic.
Ignorujte smrtelné nebezpečí
Jestliže se za Mugabeho vlády podařilo v Zimbabwe zvýšit „produkci“ čehokoli, pak je to virus HIV. Dnešní odhady hovoří o nakažené třetině obyvatelstva a poklesu průměrné délky života z někdejších 56 na děsivých 35 let. V roce 1999 uvalila Mugabeho vláda tříprocentní tzv. „daň na AIDS“ na plat každého obyvatele Zimbabwe. Peníze měly být použity na léčení a ošetřování nemocných; podle očekávání ovšem zmizely v nenávratnu.
AIDS a nedostatek potravin vytvářejí osobitou kombinaci tzv. „nového hladomoru“. Hlad oslabuje imunitní systém člověka, čímž zkracuje interval mezi nakažením virem HIV a propuknutím choroby. Zvyšující se úmrtnost dále ruinuje ekonomiku; umírají dělníci, stejně jako zemědělci. Sousední státy sice nabízejí pomoc, ale Mugabeho vláda si nemůže dovolit léky, které prodlužují život nakaženým. Každý týden proto zemře v Zimbabwe na AIDS zhruba 3800 lidí. Situaci ztěžuje také zaostalost části obyvatel; když na venkově někdo zemře na AIDS, lze často zaslechnout, že byl „uhranut“.
Páchejte genocidu
Gukurahundi – to je výraz pro každoroční deště v Zimbabwe, které splachují z polí odpad z předchozí sklizně. V přeneseném smyslu znamená „očištění“. V roce 1983 nařídil Mugabe svojí Páté brigádě, jež prošla výcvikem v Severní Koreji, provést gukurahundi proti kmeni Ndebele.[4] Prezident se obával možných nepokojů, jelikož příslušníci tohoto kmene tvořili čtvrtinu populace v zemi a jejich vůdce Joshua Nkomo byl kdysi jeho politickým rivalem.
Akce, kterou Pátá brigáda provedla, bývá označována za nejkrvavější masakr v historii země. Mugabeho jednotky připravily o život zhruba 25 tisíc lidí, pětkrát více, než v 19. století britský magnát Cecil Rhodes.
Podobné činy definitivně berou diktátorům možnost k poklidnému složení mandátu. I kdyby dnes byl vůdce opozice Tsvangirai ochoten uzavřít s Mugabem dohodu o předání moci výměnou za jeho beztrestnost (Mugabe by mohl třeba odejít do bezpečného exilu v Nigérii, jako udělal před časem bývalý diktátor Libérie Charles Taylor), těžko může takovou variantu prezentovat na veřejnosti. Pokud by to udělal, riskoval by povstání lidu Ndebele, který si žádá Mugabeho odsouzení, ne-li přímo smrt.
Obviňte z neúspěchu imperialistické mocnosti
Následujíce příkladu britského premiéra Tonyho Blaira, uvalily také Spojené státy a evropské mocnosti sankce na Mugabeho a 74 jeho nejbližších spolupracovníků, zmrazily jejich konta a zavázaly se nevyvážet do Zimbabwe zbraně. Mnohé další státy, jako Malajsie, Libye a Venezuela, však vyjadřují Mugabeho režimu otevřené sympatie a podporu. Důvodem je často Mugabeho rétorika, v níž napadá světové mocnosti z utlačování menšin (Indiáni, eskymáci, …) a viní je ze současných problémů. Někteří komentátoři jej přirovnávají ke kubánskému vůdci Fidelu Castrovi.
Postoj sousedních států
Zřejmě největší vliv na pozici Zimbabwe ve světě má jihoafrický prezident Thabo Mbeki. Těžko vykládat jeho postoj jinak, než jako tichou podporu a odmítání jakéhokoli zásahu, ať už na podporu či naopak ke svržení Mugabeho vlády. Když Tony Blair v roce 2002 přesvědčil britský parlament o nutnosti uvalit na Zimbabwe sankce, Mbeki jej obvinil z rasismu a vměšování se do vnitřních záležitostí země.
Jeho postoj do značné míry ovlivnil další státy. Nejblíže k Mugabeho postoji má evidentně namibijský prezident Sam Nujoma, který dokonce oficiálně uvažuje o přerozdělení pozemků podobným způsobem, jako v Zimbabwe. Bývalý keňský prezident Daniel arap Moi zase kvitoval Mugabeho vítězství v březnových volbách jako „výraz stability v zemi a ocenění dosavadní práce pana prezidenta“.
Politické elity v jihoafrickém areálu obecně nemají na Mugabeho režim vyhraněný názor. Na jedné straně si uvědomují, že tento rasistický diktátor představuje vážné ohrožení stability v oblasti, pokud se neomezí jen na svou zemi a pokusí se o další vojenské výpady. Jeho přístup také nabourává koncept „africké renesance“, protože svojí politikou vede zemi k hospodářskému krachu.
Dopad Mugabeho politiky na ekonomický rozvoj celého regionu lze jen těžko vyčíslit. Jihoafrický ekonom Mike Schussler nedávno ve své studii vyčíslil ztrátu, způsobenou propadem zimbabwské ekonomiky, na 2,6 miliard amerických dolarů. Většinou se jedná o neuskutečněné vývozy a neschopnost Zimbabwe zaplatit za import výrobků a elektrické energie ostatním státům, zejména Jihoafrické republice. Ve výzkumu navíc nejsou započítány ztráty z cestovního ruchu, ušlé investice nadnárodních společností, atd.
Velký vliv na postoje k Mugabeho režimu mají také davy uprchlíků, s nimiž si sousední státy nevědí rady. Za všechny může hovořit případ Botswany, jejíž vláda rozhodla o natažení 300kilometrového ostnatého drátu na hranici se Zimbabwe s úmyslem zabránit dalším utečencům vstoupit do jejich země. Jihoafrická republika pravidelně vrací uprchlé obyvatele zpět do země, podobně si počínají i další státy.
Výjimkou v tomto směru je Mosambik. Ekonomický rozvoj především střední části tohoto státu byl dříve závislý na těsné spolupráci právě se Zimbabwe; dnes působí skličujícím dojmem v porovnání s prosperujícím jihem země. Vládá nicméně doufá, že uprchlí zimbabwští farmáři najdou ve středním Mosambiku svůj druhý domov a začnou zde hospodařit.
Příští rok bude Mugabe slavit osmdesáté narozeniny. Dnes je již posledním z trojice velkých mužů Afriky, kteří vedli svou zem v boji proti koloniální nadvládě a v dalších letech se stali represivními diktátory. Trojici doplňují Mobutu Sese Seko ze Zairu a již zmiňovaný Daniel arap Moi, jenž složil mandát po prohraných volbách v prosinci loňského roku. Zdá se, že ani Mugabemu nezbývá při současném vývoji mnoho dní v prezidentském křesle. Na druhé straně, kritický postoj k západním mocnostem mu již vynesl značný zástup sympatizantů. Těžko lze totiž obejít např. destruktivní dopad dotační zemědělské politiky Západu na konkurenceschopnost afrických producentů na světových trzích.
Poznámky
1. Ve Rhodesii žilo tou dobou přes 200 tisíc bílých farmářů a zhruba 4 milióny černochů.
2. V roce 1896 utrpěli Afričané těžké ztráty v neúspěšné válce proti britským osadníkům, která bývá nazývána chimurenga nebo také „osvobozenecká válka“.
3. V roce 2000 bylo v Zimbabwe sklizeno 1,5 milionů kukuřice, 309 tisíc tun pšenice a 265 tisíc tun tabáku. Dnes činí výnosy pouhých 500 tisíc tun kukuřice, 27 tisíc tun pšenice a 66 tisíc tun tabáku.
4. Mugabe sám je příslušníkem kmene Shona.
Článek byl publikován 24. listopadu 2003 na serveru Global Politics. Zpracováno na základě Samantha Power: How To Kill A Country, The Atlantic Monthly, prosinec 2003.
Posted in Politika
Posted on 03/04/2008.
Etnický konflikt je jasne badateľný v rozvojom svete, čo pravdepodobne povedie k ešte väčšiemu deleniu a k vytváraniu národných štátov. Ako si všíma Muller: „V oblastiach, kde k tejto separácii zatiaľ nedošlo, bude politika stále veľmi škaredá.“
Ale zároveň s tým sa objavila veľká anomália. Západné spoločnosti sa zasvätili politickému projektu, kde sa etno-nacionalizmus belochov oficiálne považuje za výslovné zlo. Podporuje sa len multikulturalizmus, ktorý sa považuje za nadradený. Ako píše Muller: „Američania… považujú etno-nacionalizmus za nevhodný intelektuálne i morálne.“
Celý článek zde.
Posted in Politika
Posted on 27/03/2008.
AKTUALIZACE!
Po protestech a výhružkách, na jejichž základě server Live Leak stáhl video ze svých stránek, je možno video shlédnout zde.
Posted in Politika
Posted on 19/03/2008.
V noci z úterý na středu 18.3 2008 zemřel na Srí Lance světoznámý sci-fi autor, autor mnoha bestsellerů a více jak 100 titulů z oblasti vědecko-fantastické literatury. Jeho předností byl určitý „vhled“ do problematiky. Spisovatel měl titul z fyziky a z matematiky a už v roce 1945 přišel s ideou geostacionární družice. Od roku 1946 byl předsedou Britské meziplanetární společnosti. Přišel i s ideou uplatnění jaderné hlavice v balistické raketě a v knize Rajské fontány rozvíjel ideu výtahu kosmu.
Clarke se proslavil zejména románem „Vesmírná odyssea“, který byl zpracován a jehož samotné filmové zpracování svou netradičností a snahou držet přísnou dikci a předlohu díla, které bylo předlohou, předčilo ostatní konkurenty v žánru. Z jeho dalších románů jmenujme například „Setkání s Rámou“, „Konec dětství“, „Světlo země“, „Proti pádu noci“, „Rajské fontány“, nebo „Kladivo boží.“
Byl též autorem mnoha povídkových sbírek, zmiňme například „Zprávu o třetí planetě“, „Směr času“, „Výprava na zemi“, „Konec dětství“, či sbírku „Hlídka“.
Clarke zemřel na následky dlouhodobých problémů s dechem, ve věku požehnaných 90 let.
Posted in Politika
Posted on 16/03/2008.
K URČENÍ NEPŘÍTELE:
Nositelem „nepřátelských“ ideologií jsou tedy intelektuálové, stavící se z nějakého důvodu mimo národní i etnickou pospolitost (projevují se a vyjadřují, viz post-modernistický newspeak, jako cizí skupina). Ekonomický liberalismus, rovněž nadnárodní, je podporuje tam, kde mu to přináší prospěch (zisk). Benoist: „Rétorika lidských práv nemá jiný cíl, než zlomit protiglobalizační odpor a otevřít nové trhy.“ Politické zájmy národních vlád jsou tu – snad s výjimkou právě USA či Izraele – nanejvýš submisivním partnerem. Levicový antiglobalismus pak hlavně adrenalinovou zábavou jeho mladých aktivistů.
1) KDO systematicky zamlčuje nebezpečí vyplývající z kulturních odlišností?
Vždyť mezikulturní komunikace není snadná ani v nezávazném styku, natož v trvalém sousedském soužití! V mnohých evropských městech tak vznikly mezi afro-semitskými migranty a domácím obyvatelstvem nepřekročitelné propasti. Tisíce Čechů je mělo možnost vidět!
2) KDO je tedy chce nadále mást novodobým slovníkem „tolerance“ a „relativních hledisek“ („všechny způsoby života jsou si rovné a zasluhují stejnou zákonnou ochranu“)?
Od kulturního relativismu je krůček k relativismu morálnímu!
3) KDO bezostyšně opakuje, že národ je jen imagined community (Judson)? Že „základky mají učit multikulturně (Czechkid)“?
4) KDO s jistotou hlásá, že „migrační klid v Česku nepotrvá věčně“, že „cizince prostě potřebujeme“, neboť „jejich podíl je hluboko pod absorpční kapacitou společnosti?
5) KDO nesmyslně tvrdí, že ghetta nevytváří mentalita a od ní odvozená kultura jeho obyvatel, nýbrž že je to až ghetto, které formuje své obyvatele?
6) KDO staví do popředí otázku ochrany rostlinných a živočišných druhů, jejich biotopů, ale k ochraně vlastního druhu, jeho kultury a teritoria buď mlčí, nebo je svou činností dokonce poškozuje?
Patrně jen ten, kdo se necítí být jejich součástí… Je důležité, že se děti učí chránit přírodu, je neomluvitelné, že se neučí chránit samy sebe (naprostá nepřipravenost, s jakou naše dívky a mladé ženy vstupují do mezietnických vztahů a manželství, je pouhá špička ledovce této ideo-diverze)!
7) KDO burcuje k boji proti globálnímu oteplování, ale ignoruje bezprostřední nebezpečí plynoucí z kolapsu burzovní turboekonomiky s její téměř naprostou provázaností?
Jsou oblasti, v nichž je mlčení spoluvinou!
8) KDO degraduje vlastenectví na „poslední útočiště padouchů“, přitom však podporuje různé agresivní a úchylné menšiny?
Mysleme na dětské oběti této zrůdné agitace!
9) KDO okřikuje a ironizuje „konzervativní moralisty“, že nemají právo určovat, co je dobré a co je špatné?
Diktovat zřejmě smějí jen ti, kdo financují podrývání našich biologických instinktů a etických hodnot.
10) KDO nebo co vyrábí všechny ty „uznávané nezávislé odborníky“, „nezávislé pozorovatele“ a „experty na vše“, kteří pod chabým pláštíkem odbornosti vedou jako krysaři celé národy do katastrofy?
Jedince, kteří se neštítí „vědeckými“ principy „neutrality hodnot“ omlouvat svou destruktivní činnost, namířenou proti duchovnímu i fyzickému bytí společností, z nichž vyšli?
11) KDO má prostředky vytvářet pomocí médií a pochybných průzkumů, které nejsou ověřitelné, iluzi „veřejného mínění“?
12) KDO má možnost vnucovat významy, filtrovat poznání a spoléhat se na to, že mediálně viděné, slyšené a čtené převáží osobní, každodenní žitou skutečnost a zkušenost?
Kdo má tedy monopol na to, co do politiky patří (např. registrované partnerství), a co ne? Kdo tvoří onen malý okruh lidí? Prezident Klaus ho kdysi definoval jako „nesmírně vlivnou intelektuální skupinu nadnárodního elitářského aktivismu, jejíž univerzalismus, mesianismus a internacionalismus se opírá o feminismus, pacifismus, ekologismus a hlavně humanrightismus.“ Bohužel už nevysvětlil, proč je tak vlivná. Stojí za ní totiž zájmy (a prostředky) jeho nedotknutelné modly – ekonomického liberalismu.
Důležité je tu slůvko „nadnárodní“, bylo by nesprávné ztotožňovat výše uvedené –ismy výhradně s USA, naopak, většina amerických vlastenců poukazuje na to, že ve skutečnosti se v americké společnosti objevily až s jistou předválečnou i poválečnou intelektuální evropskou emigrací (Buchanan); když se ovšem agenda lidských práv osvědčila jako nejúčinnější trojský kůň v boji amerického imperialismu se sovětským, stala se trvalým nástrojem k úspěšnému prosazování jeho zájmů (viděli jsme to na Balkáně, na Ukrajině, u nás, uvidíme to v Bělorusku, o „třetích“ zemích nemluvě).
Nositelem těchto ideologií jsou tedy intelektuálové, stavící se z nějakého důvodu mimo národní i etnickou pospolitost (projevují se a vyjadřují, viz post-modernistický newspeak, jako cizí skupina). Ekonomický liberalismus, rovněž nadnárodní, je podporuje tam, kde mu to přináší prospěch (zisk). Benoist: „Rétorika lidských práv nemá jiný cíl, než zlomit protiglobalizační odpor a otevřít nové trhy.“ Politické zájmy národních vlád jsou tu – snad s výjimkou právě USA či Izraele – nanejvýš submisivním partnerem. Levicový antiglobalismus pak hlavně adrenalinovou zábavou jeho mladých aktivistů.
Definice nepřítele proto zní:
a) NEPŘÍTEL JE TEN, KDO PŘINÁŠÍ „CHAOS“
– kosmopolitní, multikulturalistický, homosexualistický, genderistický, humanrightistický, protinárodní intelektualismus, ti, kteří v menšinách objevili svůj nový „proletariát“, jemuž jsou schopni slíbit cokoliv + islám a imigranti z třetího světa se svou etno-kulturní odlišností
b) A TEN, KDO HO TOLERUJE
– ekonomický a politický liberalismus, systém až příliš vycházející vstříc našim slabostem a neřestem, který „chaos“ podporuje a využívá tam, kde z něho profituje (včetně organizovaného zločinu se zbraněmi, drogami a prostitucí), současně se ho však pokouší kontrolovat (zákazy, cenzura, „teledohled“ všudypřítomných kamer, slídění na internetu atd. atd.); svůj „řád“ tak vlastně zakládá na etablovaném nepořádku! (Benoist)
Stará koalice, kterou už dávno před II. světovou válkou prohlédli lidé jako Julius Evola, Gottfried Benn, Hermann Keyserling, Pierre Drieu La Rochelle či Giovanni Gentile, když v tehdejším komunismu a liberalismu spatřovali „dvě strany falešné mince“.
Sluší se v této společnosti citovat i definice Carla Schmitta, v souvislosti s kolonizací Evropy národy třetího světa podivuhodně aktuální:
„Extrémní případ konfliktu mohou rozhodnout jen sami zúčastnění mezi sebou; zejména může každý z nich jen sám rozhodnout o tom, zda jinakost cizince znamená v konkrétně existujícím konfliktu negaci vlastního způsobu existence, a zda se proto proti ní vystupuje nebo bojuje, aby byl zachován bytostně vlastní způsob života.“
…nepřátelství… je bytostnou negací jiného bytí.
(Obyvatelé Paříže, Rotterdamu nebo Berlína o tom ví své).
„Jestliže část národa prohlásí, že už žádného nepřítele nezná, pak se podle okolností staví na stranu nepřátel a pomáhá jim…“
(Vyhnou se i tentokrát politické zodpovědnosti?)
Posted in Historie, Kultura, Politika, Dějiny ideologií
Posted on 15/03/2008.
Skutečně bychom se měli zaměřit na vlastní situaci. Podle nejnovějších výzkumů a výpočtů, bude za padesát let žít na území Spojených států 127 milionů lidí hispánského původu, což bude více než trojnásobek nynějšího stavu. Přibude navíc více než 100 milionů nových imigrantů. Žádný jiný národ nestojí před vážnější hrozbou rozmachu entického nacionalismu, než Spojené státy.
Prezident Bush nedávno při své návštěvě Afriky vyjádřil politování nad genocidou ve Rwandě v roce 1990 a bránil své rozhodnutí nevyslat do oblasti Dárfúru americké oddíly a odsoudil etnické čistky v Keni.
Jak známo, po zfalšovaných volbách byla zahájena rozsáhlá etnická čistka, již padli za oběť příslušníci dominantního kmen „Kikyuové.“ Obyvatelé jsou rozděleni a navzájem se masakrují na základě „hranic krve a půdy“.
Ve shodě s názvem článku na titulní stránce aktuálního čísla časopisu Foreign Affairs „My a oni: Vzrůstající síla etnického nacionalismu“, mohou být Spojené státy snadno usvědčeny z toho, že ve třetím světě podporují etnické války , které trhají tamější země stejně tak, jako se v Evropě počalo dít ve 20. století a co tam pokračuje dodnes.
Etnonacionalismus, píše profesor Jerry Z. Muller z Katolické univerzity, hrál postupem času stále stěžejnější roli v moderní historii jako společné uvědomění a uvědomování si vlastní identity. Procesy jím vyvolané, nutně vedly a vedou často k násilné separaci jednotlivých etnických skupin.
Obyvatelé Západu se zjevně ze své historie příliš nepoučili
Muller dále píše:
„Vlivný mýtus 20. století evropské historie učí, že nacionalismus vedl dvakrát ke světové válce, jednou v roce 1914 a znovu v roce 1939.“
Příběh má své pokračování. Evropané dospěli k tomu, že nacionalismus je nebezpečný a postupně jej zavrhli. V poválečné době vytvořili sít mezinárodních institucí, vedoucích v konečném důsledku k ustanovení Evropské unie.
Muller zápasí s mýtem, podle kterého na starý kontinent přišel mír po triumfu etnického nacionalismu, poté, co se Evropané „roztřídili“ a každé etnikum nalezlo „svůj domov“.
Počátkem 20. století figurovaly v Evropě tři multietnická říše: Osmanská, Ruská a Rakousko-Uherská. Balkánští etnonacionalisté se odhodlali k akci jako první. První světová válka podnítila Srby k tomu, odtrhnout Bosnu od Rakouska-Uherska. Po čtyřech letech jatek Srbové uspěli. Etnonacionalismus v Evropě triumfoval.
Po zániku Osmanské říše podnítil etnonacionalismus vznik Turecka a etnické přesuny obyvatel mezi Ankarou a Aténami. Arméni byli z Turecka vyhnáni a dokonce byl učiněn pokus o jejich smazání z povrchu zemského. Na troskách Ruského impéria a Rakousko-Uherska se zrodilo Finsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Polsko, Československo a Jugoslávie. Později ale jednotlivé národnostní menšiny pocítily touhu po vlastním státě, nebo po připojení se ke svým příbuzným, od kterých byli odloučeny.
V Polsku to byli Ukrajinci, Němci, Litevci a Židé. V Československu tvořili polovinu obyvatel Němci, Slováci, Maďaři, Poláci, Rusíni a opět Židé. V Jugoslávii byli Slovinci, Chorvaté, bosenští Srbové, Makedonci, Černohorci a Albánci.
Adolf Hitler se během druhé světové války pokusil sjednotit veškeré obyvatelstvo německé národnosti do jednoho „etnického domu“ Tak anektoval Rakousko, a požadoval odtržení Suder, zesiloval tlak na Polsko, aby navrátilo Německu „ztracené město Danzig“ a po Litvě přístav Memel a přilehlé oblasti.
Druhá světová válka urychlila nejhorší možný scénář ze všech.
Evropští židé, bez vlastní národní domoviny, zahynuli, nebo utekli do nově vytvořeného státu – do Izraele. Němci žijící v baltských státech, Polsku, Československu, ale i na Balkáně byli vyštváni v jednom z nejbrutálnějších odsunů v historii, kdy bylo ze svých domovů násilně vyhnáno mezi 13-15 miliony Němců, z čehož celkem dva miliony následkem a během odsunu zahynuly.
Po konci druhé světové války byly evropské národy tak etnicky čisté, jako nikdy. Ovšem za cenu potoků krve.
O 45 let později, po skončení studené války, se rozpadly zbývající multinárodní státy – Sovětský svaz, Československo a Jugoslávie, výsledkem čehož byly více než dva tucty nových národních států – všechny byly založeny na etnonacionalismu.
Jak argumentuje Muller, etnický nacionalismus může být skutečně předpokladem liberální demokracie. Koneckonců ve chvíli, kdy evropské kmeny vytvořily homogenní národní státy, zavládl na chvíli mír a porozumění. Co se však stalo koncem 20. století v Evropě, může být předzvěstí k tomu, k čemu může dojít v Latinské Americe, na Středním východě, v Africe a v Asii.
V Číně dlouhodobě vzdorují asimilaci Mongolové a Tibeťané. „Tatarstán“, neformální soubor několika zakavkazských oblastí, může být do budoucna velkým problémem pro Rusko a do jisté míry jím je už dnes. Na Balkáně je podobnou horkou půdou Kosovo. Srbové navíc nyní mohou napodobit Albánce a žádat odtržení části území Bosny a Hercegoviny.
Američané, jak píše Muller, nahlížejí na etnonacionalismus jako na stěžejní ideu, a to jak po intelektuální, tak i po morální stránce. Sociální vědci vynakládají velké úsilí na to, aby prokázali, že etnický nacionalismus není produktem přírody, nýbrž kultury.
„Ale nikdo z nich nemůže etnický nacionalismus ignorovat a nebrat v potaz“, dodává Muller.
Skutečně tomu tak je, stačí když se podíváme na vroucí etnickou situaci baskickým regionem ve Španělsku počínaje, Belgií, Bolívií, Bagdádem pokračuje a konečně Bejrútem konče. Možná by pro Ameriku bylo nejlepší, aby se vzdala toho, aspirovat na rozhodující úlohu a užívání síly v záležitostech, týkajících se etnických problémů mimo Spojené státy.
Skutečně bychom se měli zaměřit na vlastní situaci. Podle nejnovějších výzkumů a výpočtů, bude za padesát let žít na území Spojených států 127 milionů lidí hispánského původu, což bude více než trojnásobek nynějšího stavu. Přibude navíc více než 100 milionů nových imigrantů. Žádný jiný národ nestojí před vážnější hrozbou rozmachu entického nacionalismu, než Spojené státy.
Obrať svůj pohled k domovu, Ameriko.
Zdroj: Osobní stránky autora
Posted in Politika
Posted on 13/03/2008.
Plané je mluvit o konzumu jako o dekadenci lidských hodnot, pokud neřekneme, o jaké hodnoty jde a jaké hodnoty jsou toho opakem. Mluvit jen o míře spotřeby každého z nás, ženoucí lidstvo do záhuby, je mlácením prázdné slámy, pokud zavíráme oči před lidskou populací, s níž je ona míra v přímé úměře. Současná konzumní společnost bude překonána, pokud se přestaneme rozmnožovat a zásadně tak zredukujeme svůj počet. Jediný přijatelný způsob plození je takový, který nebude spoléhat na genetický pár rodičů, nýbrž bude nesen v širším kolektivním duchu, vědomím kmene, radou starších, slovy pohansky přirozeným společenstvím, jemuž budou děti mateřským darem, kolektivním bohatstvím i společným vlastnictvím. Příroda potom jediným kultem uctívání a objektem nejvyšší péče.
Lidé mají své potřeby a ty uspokojují spotřebou potravin a věcí podle své žádosti. Je zbytečné kázat omezte či zastavte svoji spotřebu a týmiž ústy říkat živte se usilovnou prací, zapojte se do výrobního procesu, podporujte rozvoj nových technologií, uplatněte své schopnosti ve jménu pokroku, většího blahobytu, produkujte stále nové a dokonalejší věci k lidskému užitku, buďte snaživí a hledejte špičkové uplatnění, buďte úspěšní a zvyšujte svou životní úroveň. Jedno vylučuje druhé, bez konzumu není trh, bez trhu není podnikatelské prosperity. Svět se do současného stavu tržní ekonomiky vyvinul spontánně, svůj konzumní styl života si vydupal proti všem vizím a ideologiím, které měly nastolit nekonzumní a rozumné uspořádání lidského života. Zdá se, že není jiné cesty.
Problém bude asi někde jinde. Každý živočišný druh má snahu maximalizovat svoji existenci. Názorným příkladem jsou kobylky. Množí se, dokud je co spásat, v mračnech napadají žírné pastviny a zanechávají po sobě spoušť. Pokud se jedná o běžný živočišný druh, příroda si najde cestu, jak jeho expanzi udržet v mezích, jak nastolit novou rovnováhu. U zvlášť progresivního a dominantního druhu má jeho maximalizace za následek kolaps celých ekosystémů. Ten obvykle končí úplnou záhubou dominantního druhu samotného a s ním bohužel i části života a přírodních světů s ním spojených. Dinosauři ve svém vývoji maximalizovali nejen svůj počet, ale i objem. Čím větší a robustnější byli, tím měli větší převahu a šanci obstát v konkurenci. Stáda obludných monster spásala megatuny zeleně a ve své spotřebě ničila vše, co mělo ještě šanci vyrůst. Nikdo dneska pořádně neví, jaká katastrofa způsobila vyhynutí tak rozšířené a úspěšné živočišné formy, jisté je jen to, že byla neodvratná. Příroda si po dalších miliónech let našla novou cestu. Obnovila se v nových formách a život kvetl na zemi do chvíle, než přišel nový dominantní druh, stejně progresivní a stejně bezkonkurenční jako dinosauři. Tím druhem je člověk.
Není pochyb, maximalizace lidského druhu v mnohém připomíná dinosaury, a lze očekávat, že člověk a současný svět, podobně jako dinosauři, skončí. Jediná šance pro člověka je, že začne používat schopnosti, která dinosaurům chyběla, totiž vysoce rozvinuté inteligence, rozumu, jímž obrátí běh vývoje opačným směrem, od maximalizace k redukci, od růstu k uměřenosti, od technologické síly k jednoduchosti, od blahobytu k smysluplnému bytí. Jak je ovšem možné takový obrat zajistit? Samozřejmě změnou myšlení, přehodnocením všech hodnot. A na prvním místě jde o hodnoty vzešlé z převahy resentimentu a přetavené do norem křesťanské sociální etiky. Tyto hodnoty přivedly lidstvo k současné dekadenci života, k nepochopení smyslu života vůbec. Na druhém místě jde o hodnoty související s populací. Postoj k lidské populaci je tím kamenem úhelným, kterým se může změnit zničující efekt lidské expanze. Populace je fenomén vlastní každému z nás. Změna reprodukčních mechanismů je plně v našich rukách. Nové chápání smyslu plození a reprodukce může přinést obrat již za dvě generace. O jaké hodnoty jde konkrétně?
Už slyším ty projevy posvátného hněvu všech soucitně laděných moralistů, když řeknu, že především je třeba vymýtit vše, co třeba jen z dálky zavání kultem mateřství či kultem dítěte. Už vidím současné ženy, jak se jim rudě mlží zrak, když pozvednu apel proti jejich libovůli plodit děti. A přesto, jak nepřípustné z hlediska lidské budoucnosti je přivádět na svět děti, pro něž nenacházíme žádný výchovný cíl, pro něž nemáme vytvořeno žádné lidské společenství, se kterým by se mohly identifikovat, jehož kulturu a hodnoty by mohly převzít. Jak nesmyslné a neodpovědné je plodit potomky pro potřeby páru rodičů, z pouhé touhy a neduživosti nukleární rodiny. Mělo by být nepřípustné dovolit ženě rodit děti tam, kde jedinou příčinou, proč vůbec spatřily světlo světa, je ona sama, její touha po závislé bytosti, či pouhá sexuální potřeba otce. Takové děti je lépe nemít.
Narozený kojenec je sám o sobě zvířecká bytost, pouhá položka potravinového řetězce. Z hlediska lidského rodu nemá žádnou hodnotu, pokud není předurčen jako vklad do společenství, které by dávalo jeho životu smysl, za jehož hodnoty by se ve svém růstu směňovalo, pro jehož uměřený a s přírodou harmonický rod by se utvářelo. Každý zdravý kmen lidské populace minulosti střežil svůj počet v poměru ke zdrojům vlastní obživy a odebíral děti z vlastnické moci svých matek, jakmile to bylo možné, jakmile mohly postrádat mateřský prs své rodičky. Jak je možné plodit děti tam, kde sami rodiče nemají pojem o smyslu vlastního života? Když nedohlédnou dál, než k zajištění svých individuálních a materiálních potřeb? Když pro své děti nevidí žádnou kolektivní budoucnost? Jak mohou nějaký smysl existence dát svým potomkům? Dítě jako blíženec ženy, jako její sociální záštita, jako lék jejího odcizení, aby se necítila tak osamělá a zbytečná. Dítě jako důvod k soudržnosti manželského páru, jako liché pouto jejich vzájemnosti. Plození jako přenos vlastní nedostatečnosti na bytí, jež je samo sobě účelem. Jak ubohé, jak slabomyslné, jak zvrácené!
Současná vláda konzumu bude překonána, pokud se přestaneme rozmnožovat a zásadně tak zredukujeme svůj počet. Jediný přijatelný způsob plození je takový, který nebude spoléhat na genetický pár rodičů, nýbrž bude nesen v širším kolektivním duchu, vědomím kmene, radou starších, slovy pohansky přirozeným společenstvím, jemuž budou děti mateřským darem, kolektivním bohatstvím i společným vlastnictvím. Příroda potom jako nadřazené universum jediným kultem uctívání a objektem nejvyšší péče. Pokud taková společenství neexistují, je rozmnožování lidí pustým zamořováním životního prostředí. A co problém stárnoucí populace, kterou nebude mít kdo živit? Toto trauma důchodců bez zaopatření pomine po dvou generacích. Mizivá daň za životaschopnou budoucnost lidského druhu. Plodit děti proto, aby měl ve stáří na nás kdo vydělávat, odpovídá mentalitě těch nejprimitivnějších kmenů v dějinách lidské evoluce.
Posted in Politika
Posted on 07/03/2008.
…Neokonzervatívci po tom, čo už stihli zničiť Bushovu administratívu,majú teraz nového ochotného hostiteľa a sú nedočkaví a hotoví opäť sa dať do toho. Ako je to možné, že politickej sekte, ktorá americkým záujmom spôsobila toľké škody a ktorá už stála toľko životov, nielenže sa nič nestane, ale prežíva aj naďalej? Podľa mňa sú tu k tomu dva dôvody: hromada peňazí a očividná schopnosť zastaviť vyšetrovania, ktoré by mohli aj iných spomedzi nich umiestniť za mreže, podobne ako Libbyho alebo Franklina.
Pre neokonzervatívcov je finančný faktor rozhodne hlavnou výhodou. Paul Gottfried a iní už zdokumentovali ako Irving Kristol, Billov otec, nadviazal nutné konakty so starými konzervatívnymi peniazmi a premenil relatívne triezvych, pravicovo orientovaných filantropov na bankomaty pre exkluzívne použitie neokonzervatívnych ideológov.
Článek pokračuje zde.
Posted in Politika
Posted on 02/03/2008.
MANIFEST VOLNOSTI, SVOBODY A HIERARCHIE
3 + 1 alternativa „životního stylu“ aneb „snažím se být sebekritický, ale lidi soudím“.
a) POLEMOS. „Někteří pod tlakem vyrostou, jiní se zhroutí“.
Postavit se diktatuře (reklamy, médií, konzumu, korupce, trhu, pragmatismu, relativismu etc.); považovat duchovní (vztah k transcendentnu) a duševní (charakter) za cennější než život (tj. „štěstí“, „klid“, „pohodlí“).
b) AGAPÉ. „Vnitřní emigrace“.
Smířit se. Cenit výš „štěstí“, „klid“, „pohodlí“, život sám…
c) DIVERZE za „mocí“, „penězi“ a „úspěchem“.
Adaptovat se a přizpůsobit, prostituovat se a kolaborovat.
d) Někde mezi, od každého trochu…
OSUD je GRAVITACE; SVOBODA pak ODSTŘEDIVÁ SÍLA. Jünger
Svoboda spočívá v tom, že si člověk uloží zákon a sám si zvolí povinnost být jím vázán. Heidegger
V prožitku se člověk už vpravdě nachází uvnitř světa, nemusí ho už pojmově převyšovat. Benn
3 axiomy
a) K EVROPSKÉMU NACIONALISMU: Lidskost existuje v množných číslech.
I kdyby protiklady mezi evropskými národy byly sebevětší, ve srovnání s jinými ihned představují uzavřený svět.
b) KE KONZUMNÍ SPOLEČNOSTI: Co je příjemné každému z nás jednotlivě, může být katastrofou pro naše národy.
c) O NAŠINCÍCH: Jen malá část z nás je buď vysloveně dobrá nebo špatná. Většina je morálně neutrální, řídí se tím, co je momentálně v kurzu. Když národ vedou dobří muži (Lvi), odrazí se to ve společnosti stejně, jako když se k vládě dostanou korupčníci (Lišky). Lidé pak s pocitem správné věci papouškují kdejakou destruktivní myšlenku. Většina učitelů, lidskoprávních aktivistů, herců, soudců, zkrátka všech, kteří pracují na sebezničení, jistě není tak cynická či „zlá“ sama od sebe. Považují se za dobré občany, stejně tak, jako by o tom byli přesvědčeni, kdyby pod vlivem jiných hodnot jednali právě opačně.
3 problémy k rozpracování:
a) Geneze metafyziky vůle.
b) Svědomí v antické, křesťanské a moderní literatuře.
c) Stud v indoevropské kultuře.
3 palčivé otázky:
a) Je možný smír se světem?
b) Když bojuješ se svou vlastní podstatou, vždycky prohraješ?
c) Nikdo není dokonalý – tak proč nebýt lepší?
OZBROJOVÁNÍ INTELEKTU, MOBILIZACE VĚDOMÍ proti:
– behaviorismu, lockeovské víře, že člověk je tabula rasa a rozdíly mezi lidmi se vytvářejí vnějšími vlivy
– universalismu (dějiny prý postupují jediným a pro celé lidstvo společným směrem)
– homogenismu (všichni lidé na světě jsou v podstatě stejní a pokud nejsou, vývoj k tomu zákonitě a správně směřuje)
– ekonomismu (neustálý ekonomický růst je pro pokrok a přežití lidstva rozhodující a určuje vše ostatní – zákony „neviditelné ruky“ proto musí ovládat všechny sféry lidské činnosti [odtud trh vzdělání, lidské zdroje etc.])
– internacionalismu a kosmopolitismu (pojmy jako národ a rasa jsou zastaralé, nevědecké, folklórní, příslušnost k národu a rase není pro člověka podstatná, je to v podstatě zločinná idea chorobných mozků)
– racionalismu (dějiny se řídí racionálním plánem, lidé jednají víceméně podle rozumu)
– pacifismu (sebevražda), humanismu (dogmatický antropocentrismus), mýtu pokroku („zlatý věk“ projektovaný do budoucnosti) a víře ve „vědeckou“ znalost jeho „zákonů„.
Je prostou pravdou, že většina těchto idejí má základ ve svobodném zednářství…
OZBROJOVÁNÍ INTELEKTU, MOBILIZACE VĚDOMÍ za:
– biokulturní identitu
– demografickou obnovu
– intenzivní zpřítomnění etnického uvědomění
ZBRANĚ (V BOJI O BYTÍ):
Historiografie – filozofie, sociologie – etologie, etnologie – antropologie – genetika, metapolitika – umění; namátkově Dumézil – Eliade – Mahieu – Nietzsche – Spengler – Heidegger – Guzzoni, Gehlen – Abellio – Lorenz – Eibl-Eibesfeltd; Vaj – Lahovary – MacDonald – Dawkins – Eysenck – Borský, De Benoist – Faye – Schmitt – Pound – Montherlant
7 stupňů likvidace:
Tlak v prosazování současných ideologií je sice „soft“ a „na míru“, ale zato všudypřítomný (okupace myslí). Režim spoléhá na sílu „hlavního toku“, takže se většinou obejde bez hrubého násilí. I „tolerantní“ však umí klepnout přes prsty, postup je klasický.
1. Pozdvižení „veřejného mínění“
2. Nenávistné osobní útoky, často zesměšňující, ironické.
3. Tabu-nálepky vyřazující ze společnosti „slušných lidí“.
4. Psychologizace oběti s pomocí „vědeckého“ aparátu.
5. Žádná možnost veřejné obrany (prostor v médiích jen dezinformační).
6. Zničení profesní kariéry resp. ekonomické základny
a konečně
7. trestní postih
Posted in Historie, Kultura, Politika, Dějiny ideologií
Posted on 02/03/2008.
Původní recenzi na knihu Guillaume Fayeho: Avant-Guerre: Chronique d’un cataclysme annoncé napsal Michael O´Meara (autor knihy o hnutí Nové pravice New Culture, New Right: Anti-Liberalism in Postmodern Europe) a byla uveřejněna v magazínu The Occidental Quarterly č. 3/2003. Zkrácená verze recenze byla uveřejněna pod názvem Zpráva o začínajícím kataklyzmatu na zpravodajském portálu Zprávy24 dne 10. dubna 2005, odkud ji přejímáme.Autor súhlasí s Carlom Schmittom a tiež sa nazdáva, že Spojené štáty sú pre Európu skôr protivníkom, nie vyložene nepriateľom – protivníkom, ktorému treba oponovať, ale v tomto prípade nejde o boj na život a na smrť. Pre Európu je smrteľným nepriateľom islam; ten otvorene hlása, že Európu si už úspešne podmaňuje a že je to len otázka času, kedy obyvateľstvo z islamských krajín prevýši počtom domáce, čo bude znamenať koniec „bielej“ civilizácie a nadvládu islamu nad celým svetom. Už teraz čelí polícia v európskych krajinách sústavne krvavým výtržnostiam islamských gangov, nehovoriac o zločinnosti a o chaose, ktorý táto imigrácia do spoločnosti vnáša. Islamský svet si vytýčil za cieľ „dobyť“ Európu (dar-al-Harb), a urobiť z nej „svoju budúcu islamskú domovinu“. Niet pochýb, že európskej civilizácii hrozí pohroma a v centre toho zápasu, ktorý bude nasledovať, bude stáť predovšetkým Európa a Rusko, nie Amerika. Tá katastrofa môže konečne prebudiť ospalé európske obyvateľstvo všade vo svete. Ľudia si budú musieť uvedomiť, kam ich zahnali liberálne sily v médiách, v rôznych demografických, kultúrnych a inštitucionálnych nadáciách, na vysokých školách; tie sily založili veľký počet „anti-rasových“ organizácií, pokúšajúcich sa umlčať všetkých kritikov, ktorým sa nepáčia zmeny, aké so sebou imigrácia z tretieho sveta prináša. Táto „nová trieda“ učí bieleho človeka zbabelosti, rezignácii, úniku od reality (drogy, atď.) a seba-deštruktívnemu humanitarianizmu.
Túto situáciu potom zneužíva (vo Francúzsku) militantnejšia časť islamského obyvateľstva, ktorá sústavne vyzýva k džihádu proti „bielemu syru“. Autor hovorí, že sa neustále zdôrazňuje fakt, že aj islamské komunity majú svojich „umiernených“, ale toto teraz už prestáva mať význam, lebo fundamentalisti prebúdzajú tie najnižšie vášne takmer vo všetkých. A moslimi si trúfajú zaujímať také agresívne postoje, lebo si myslia, že si to môžu dovoliť. Spojené štáty sústavne vyvíjajú nátlak na Európu, aby do svojich radov prijala islamské Turecko. Islam vždy verne slúžil americkým záujmom a pomáhal im pri presadzovaní ich ambícií – vytvorenie globálnej dediny, v ktorej by mali hlavné slovo Spojené štáty a ich súkromné korporácie a spoločnosti. Z tých dôvodov sa Spojené štáty vždy snažili Európu – a Rusko – oslabiť, rozoštvať, rozdeliť. Preto pomáhali finančne a výzbrojou Albáncom, Čečencom a iným skupinám. Spojené štáty systematicky rozduchovali islamské vzbury, aby realizovali svoje vlastné strategické ciele. A islamskí militanti začali organizovať nové (tretie) ozbrojené dobytie Európy. Autor knihy vidí v rozmachu islamu v Európe úvodnú salvu oveľa väčšieho zápasu o budúcnosť tohto kontinentu. Jeho militantná opozícia proti islamu však nepripomína taktiku usmerňovačov prezidenta Georgea Busha. On tvrdí, že zápas proti islamu, to je oslobodenie Európy od nebezpečenstva, ktoré ohrozuje jej samotnú existenciu – nie ospravedlnenie ďalšej sionistickej agresie.
Autor sa nazdáva, že situácia v Európe sa ďalej bude vyvíjať tak, že napokon bude dochádzať k pouličným bojom medzi rôznymi súperiacimi rasovými komunitami, ku guerilovým prepadom, k mega-teroristickým útokom, možno dokonca aj s použitím „špinavých bômb“ a k inváziám armád susedských islamských krajín konvenčného štýlu. V dôsledku tohto Európa buď zanikne alebo sa znovuzrodí. Budúce konfrontácie v každom prípade vytvoria situáciu, kedy už nebude možné veriť súčasným „politicky správnym“ zavádzaniam a idealistickým klamom a držať sa ich. Keď dôjde k vyostreniu konfliktov a k vojnovej situácii, všetky jemnosti a rozptýlené idey mysliteľov a tých, čo sa za nich len vydávajú, ktoré dlho zavádzali Európanov, sa budú musieť prestať počítať a takisto tie odlišnosti, ktoré ich historicky rozdeľovali. Vtedy heslo „peniaze a potešenie“ bude musieť vystriedať iné: „krv a zem“ a to budú definovať len tradície, spôsob života a genetické princípy. Situácia, v akej sa dnes nachádzajú Európania je možno neradostná, ale v takejto hodine, kedy hrozí, že sa beznádejne stratí všetko, zároveň sa dostavuje aj príležitosť pre renesanciu. Autor predvída, že hudobným nápevom 21. storočia nebude orchestrálna óda na radosť, ani kostrbatá veršovačka mestskej lúzy, ale pravý vojenský pochod, založený na starovekých duchovných piesňach. A Európania na oboch stranách Atlantiku by mali s jeho mocným rytmom držať krok.
Posted in Politika
Posted on 24/02/2008.
Ve své poslední knize La Nouvelle question juive (z července 2007) odsuzuje G. Faye jak „revizionismus“, tak „odmítání“. Vysloužil si za to kritiku nejen Roberta Faurissona, slavného veterána mezi revizionisty, „nostalgiků“ Třetí říše, ale i vůdců některých francouzských, tradičně (monarchisticky či katolicky) orientovaných nacionalistických skupin. Faye, který má u „staré pravice“ vroubky už pro svůj evropský nacionalismus a vstřícný postoj k Rusku, svůj další „prohřešek“ proti „pravicovému kánonu“ vysvětluje: „Antisemitské a revizionistické postoje jsou dnes naprosto kontraproduktivní a nekonsekventní. Svoboda projevu v otázce holocaustu Evropu nezachrání.“ Faye také připomíná, že mnoho mladých rebelů vehnaly přímo do náruče islámu, momentálně největšího nepřítele Evropy. Ze stejného důvodu odmítá i ortodoxní francouzský antiamerikanismus.
Někteří odpůrci hélotizace národů a symbolického násilí, jehož se dennodenně (a beztrestně) dopouštějí masmédia, se rovněž pokoušejí „holocaust-tabu“ využívat jako nástroje k prosazování svobody slova. Bohužel, okamžitá asociace s rasovou politikou Třetí říše, která s ní má sotva co společného, jejich snahy automaticky diskvalifikuje. Námitka, proč není trestné bagatelizování nebo „odmítání“ komunistických zločinů (i ve fr. univerzitním prostředí běžné), je samozřejmě namístě.
Antisemitismus není nemoc, jeho příčiny jsou – tam, kde není uplatňována filtrace poznání – až příliš čitelné, ale může se jí stát. Spojitost nenávisti, obdivu a lásky byla právě ve francouzské literatuře popsána mnohokrát. „Připisovat nyní židovské otázce význam gordického uzlu, jehož rozetnutím budou vyřešeny všechny problémy, před nimiž bílé národy stojí, je opravdu „nekorektní“ a vzhledem ke stavu věcí i anachronické“, tvrdí Faye.
Posted in Politika
***
***
Nejnovější komentáře