Filippo Tommaso Marinetti

Autor: Přemysl Čech

Konec války byl již na dosah a čím dál tím bylo jasnější, že Itálie bude stát na straně vítězů. Jenže po mírových jednáních ve Versailles mnohým Italům, a nejen veteránům, radost zhořkla. Neboť, jak řekl nacionalista Enrico Corradini, západní velmoci jednaly s chudou Itálií jak kapitalista s proletářem, takže za svou bojovou práci (a 600 tisíc padlých) dostala jen ubohé drobty: odraly jí, co to jen šlo. „Velká proletářka“ sice na úkor starého mocnářství získala oblast Horní Adiže/Jižních Tyrol, jenže rozsáhlá historická území s početnou italskou majoritou, povětšinou sídlící při jaderském pobřeží, připadla nově vzniklému Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, tedy pozdější Jugoslávii! To byl i případ města, které Italové nazývají Fiume (Řeka). Dnes je známější pod chorvatským názvem Rijeka.

Fiume bylo coby corpus separatum velkým „italským ostrovem ve slovanském moři“. Jeho obyvatelé proto očekávali, že po válce připadnou pod vládu v Římě. To se však nestalo a Fiume bylo vyhlášeno svobodným přístavem, který si nepokrytě nárokovalo slovanské království. Což bylo pro národně uvědomělé i vlastenecky cítící Italy, zejména mezi frontovými navrátilci, drzé a naprosto nepřijatelné.  Jedenáctého září 1919 proto d’Annunzio v čele několika stovek dobrovolníků velkolepě vkráčel (Santa Entrata) do města, aby jej vojensky obsadil.  Předpokládal, že tímto krokem donutí tehdejší slabou italskou vládu k rezignaci a nově zvolená bude mít tolik kuráže, aby rozhodnutí Versailleské smlouvy napadla, zpochybnila a dosáhla její úpravy. Nic takového se však nestalo.

Fiume bylo nacionály prohlášeno za tzv. Citta di Vita, což v důsledku znamenalo nastolení takřka totální svobody ve všech oblastech života. V městě se zcela běžně realizovaly rozvody (v Itálii byl pak zákon o rozvodu schválen referendem až r. 1974), provozovala se volná láska: „v nekončící promiskuitě oslavovali legionáři a dcery města život a jedinečnost chvíle!“ včetně té homosexuální, experimentovalo se s drogami, uplatňovaly se prvky východních nauk a náboženství (jóga, vegetariánství atp.). V ovzduší nicméně stále převládal étos vojácký, legionářský, a jeho hrdinský patos (nácviky, teatrální přehlídky, rituální bojové hry, hlídky, šarvátky) zásadně přispěl k utváření  fašistického stylu : drama, gesto, dynamika, svaly a zbraně, mobilizace, útvary, uniformy, specifická mluva, černé košile, římské pozdravy napřaženou paží, liktorské sekery a pruty, obřadnost, písně, odznaky, symboly, rity, umrlčí lebky na trikotech, uhrančivá jména skvader jako „Disperata“ (Zoufalá) či „Me ne frego“ (ekvivalent „Kašlu na to“) – dýky v zubech, granát v ruce, výstřel z revolveru, praskot plamene, řev útočícího – zákopokracie … z války znovuzrozené embryo nového společenství Itálie! To vše do města přitahovalo různorodou směsku dobrodruhů, umělců, bývalých vojáků, zlaté mládeže, ale i zločinců snažících se vyhnout vězení. Do jisté míry až komunistická (za revolucionáře uznal d’Annunzia sám Vladimír Iljič Lenin) – lépe:  anarchofašistická  – republika však netrvala dlouho. Polis již na jaře roku 1920 začala trpět akutním nedostatkem potravin, léků a Město života se postupně měnilo v pravý opak, přesně jak v Kubinově Zemi snivců (české vydání 1947). Peter Lamborn Wilson alias Hakim Bey, mj. žák velkého tradicionalisty Henryho Corbina (č. srv. jeho Mundus imaginalis), ji nicméně uvádí jako skvělý příklad uskutečněné „dočasné autonomní zóny“, jiní hovoří o novém člověku a velkém happeningu, o Státě jako uměleckém díle, jehož polovojenská „všelidová síla“ se manifestovala pod balkonem, z něhož d’Annunzio deklamoval své vize a rozkazy. Nietzscheánství, bergsonismus (élan vital), sorelovské „úvahy o násilí“. Trvalý význam zářného vzoru  si ovšem uchovává jedinečná Carta del Carnaro čili „návrh nové ústavy svobodného státu Fiume“, jejíž český překlad je k nalezení v knížce Fašismus od Noëla O’Sullivana, který píše: „D’Annunzio přišel se zvláštní směsí starověkých, středověkých a novověkých myšlenek, pohanských i křesťanských zásad, nacionálních a sociálních požadavků, z nichž vytvořil, jak sám tvrdil, doktrínu, která nahradí jak [protestantsko-židovský] kapitalismus, tak [marxistický] socialismus.“ Mezi deseti stavy (korporacemi) jsou i „mystičtí služebníci občanské svatyně“, Alceste de Ambris, syndikalista a Mussoliniho přítel, stanovil kolektivní vedení hospodářství, hudba se v ústavě objevuje jako „istituzione religiosa e sociale“, tedy občany spojující instrument, přesně jak to podle pradávných pospolitostí prosazoval Richard Wagner.

Poslední dny městského Státu Fiume byly zpečetěny tzv. Rapallskou smlouvou, podepsanou mezi Itálií a slovanským královstvím. Obsahem této mezinárodní smlouvy bylo upřesnění sporných hraničních území obou zemí a opětovná deklarace Fiume coby svobodného přístavu, a také zaručení italské státní příslušnosti Italům žijícím na území jugoslávského státu. Na d’Annunzia byl vytvářen tlak, aby kapituloval. Mussolini mu radil v podstatě totéž, leč d’Annunzio neposlechl a tak koncem roku 1920 zasáhlo italské námořnictvo a letectvo (viz pojem Natale di Sangue – „Krvavé Vánoce“), které donutilo Fiume k 31. prosinci roku 1920 kapitulovat.  Ohně dohořely. [Srv. co k tomu píše Masaryk, střízlivý realista v duchu českého devatenáctého století, ve své Světové revoluci.]

Po životním dobrodružství ve Fiume se d’Annunzio stáhl do ústraní. Posledním jeho velkým skutkem bylo zbudování památníku Vittorialle degli Italiani z areálu vily Cargnacco, kterou zakoupil od italského státu (ten ji po válce zabavil německému kunsthistoriku Thodemu). Il Vittoriale má navždy oslavovat italskou velikost – národní i jeho vlastní. Benito Mussolini, který se starého pána snažil držet co nejdále od reálného vlivu na politické dění v zemi, ho v tom silně podporoval: D’Annunzio je génius. Muž neobyčejných schopností a výsledků, není to ale muž každodenní praxe. Těžko najít výstižnější charakteristiku: Mussolini si naprosto uvědomoval géniovy zásluhy na formování fašistické estetické politiky, sílu jeho osobnosti a vlivu na mnohé Italy, avšak Duce může být vždy jen jeden. I proto na výstavbu památníku proudily nemalé částky.

Poslední roky „umělce života“ nebyly snadné. Trampoty stáří mu zhoršovala závislost na kokainu i jiných medikamentech. Muž, jenž po celý život obdivoval mladost a vitalitu, se prý natolik změnil, že ho někteří ani nepoznávali. Prvního března 1938 vydechl ve svém knížecím sídle při Gardském jezeře naposledy. Pochován je v tamním mauzoleu, které výnosem z roku 1940 nechal zřídit Mussolini. Naposledy tu Duce promlouval o d’Annunziově odkazu před reprezentacemi Sociální republiky ještě v březnu 1945.

Původně psáno pro časopis Reconquista, pro Délský potápěč upravil a doplnil Karel Veliký.