Dystopická vize Aldouse Huxleyho

Aldous Huxley

Aldous Huxley

Autor: Bradley J. Birzer

I další z vynikajících autorů dystopických děl této rané éry, Aldous Huxley, vyšel z prostředí britské privilegované vrstvy. Z otcovy strany byl jeho pradědem T. H. Huxley, z matčiny strany pak byl prasynovcem Matthewa Arnolda – Aldous Huxley tedy pocházel z rodu plného výrazných myslitelů a velkých duchů. Své mistrovské dílo Konec civilizace aneb Překrásný nový svět  však vytvořil celých 25 let po vydání Pána světa, v roce 1932. Když Benson zemřel, bylo Huxleymu teprve devatenáct. I Huxley ve svém díle předestírá vcelku blahobytnou a aseptickou podobu dystopie. Coby plod meziválečného období totiž ještě jeho dílo nemuselo čelit realitě vyhlazovacích táborů holokaustu a ani o gulazích se v letech 1931-2 ještě příliš nevědělo. Právě tato zvěrstva utvářela syrové a temné vize Orwella a Atwoodové, zatímco Benson s Huxleym ještě směli doufat v klinicky čistou dystopii.

Podobně jako řada dalších anglických autorů dystopií se i Huxley pohyboval ve stejném prostředí a udržoval styky s mnoha intelektuály, umělci, spisovateli a učenci své doby. Nehledal odloučenost umělce, ale neúnavně debatoval s komunitou mužů a žen pera. Kritizoval klíčové postavy jako Christopher Dawson – a ony jeho. Nikoliv bezdůvodně se Orwell obával, že Huxley náleží ke stoupencům a žákům zesnulého básníka a literárního kritika-mučedníka T. E. Hulmeho. V prosinci 1943 je označil za „neoreakcionáře“ a dodal, že jejich vliv odpovídá jejich inteligenci, talentu a přesvědčivosti. S očividným podivem pak pokračoval popisem jejich inkorporace zdánlivě nesourodých prvků katolicismu, konzervatismu a anarchismu do jejich myšlení i díla. Mezi „hulmeovce“ zařadil T. S. Eliota, Grahama Greena, Evelyna Waugha a Aldouse Huxleyho1. A Huxley se nepochybně řadí mezi významné anglické literáty 20. století.

Nepřekvapí tedy, že Huxleyho početné eseje na rozmanitá témata během celého století ovlivnily řadu lidí – a ovlivňují dodnes. Pohled na dvě pro Huxleyho důležitá témata o něm leccos prozradí. Zaprvé jej hluboce znepokojoval rozvoj dobové propagandy, jež podle jeho mínění odlidšťovala, politizovala a manipulovala společnost. V tomto ohledu sdílel své přesvědčení s natolik odlišnými postavami, jakými byli Američan Walter Lippman a oxfordský J. R. R. Tolkien. Smutně pohlížel na „zástupy“ propagandistů.

Dále se velice zajímal o čas a jeho mechanizaci průmyslovou mašinérií. Jak znovu a znovu uvidíme v této krátké sérii, chronologie ve svých mnohých podobách hraje u všech autorů dystopií výraznou úlohu – její zanedbávání, zneužívání i její přirozená moc. Huxley se totiž obával, že se z času uměle stal tyran. Moderní koncept času lze podle něj vystopovat jen k počátkům USA a rozvoje industrialismu. S nástupem stroje člověk překotně přijal minutu – určitou formu umělého času – a ochotně odložil čas křesťanské liturgie a ročních období na smetiště dějin coby pozůstatek pověrami naplněné minulosti.

Konec civilizace aneb Překrásný nový svět

Konec civilizace aneb Překrásný nový svět

To nás staví před zdánlivý paradox. S dokonalým povědomím o nejmenších jednotkách času – času měřeného hodinovými strojky, času příjezdu vlaků a revoluce strojů – pozbyl člověk průmyslového věku z větší části vědomí o větších časových celcích. O přirozeném kosmickém čase, odměřovaném Sluncem a Měsícem, převážně nemáme ani potuchy. Předmoderní lidé znají čas v jeho denním, měsíčním a sezonním rytmu. Cítí a ví o východu slunce, poledni, západu, o úplňku a novoluní; o rovnodennosti a slunovratu; o jaru, létu, podzimu i zimě. Všechna stará náboženství – včetně katolicismu – se tohoto denního a ročního cyklu držela. Tradiční člověk nikdy nesměl zapomenout na majestátní pohyb kosmického času.

Ve výsledku však člověk výměnou jen zotročuje sám sebe novému stroji a přichází přitom o větší perspektivu kosmu.4

Huxley pochopitelně udržoval četné styky s americkými protějšky anglických humanistů. Strávil čas v Novém Mexiku a době znal Američany jako Bradburyho. Po přečtení jeho Marťanské kroniky mladého autora označil za básníka. Jen stěží lze přecenit význam takovéto chvály pro po slávě a uznání lačnícího Bradburyho. Vysoce jej hodnotil i Russell Kirk. V jednom ze článků z počátků National Review se mladý konzervativec rozplýval:

I přes svou letmost posvěcují teologické návrhy a postřehy pana Huxleyho jak klasické, tak křesťanské ideje nebe, pekla a očistce. Podle něj je možné, že duše většiny lidí nedokáží po smrti snést jasné světlo božího království, božství; a tak se vracejí zpět do soumračného světa duchů… Když se čas zastaví, duše stále žije, ale zda je tato tajemná existence požehnáním či trýzní záleží na kombinaci duchovní disciplíny s onou milostí, již označujeme jako porozumění. Jen dogmatický mechanicista a materialista by pokládal spekulace pana Huxleyho za pošetilé a zbytečné.

Ani v pozdějších letech Kirk nepřestával vyzdvihovat Huxleyho coby jednoho z největších spisovatelů a duchů, nesoucích pochodeň západního ideálu imaginativního myšlení. Huxley se dočkal slávy i v 60. letech, i když od úplně jiného publika. Dobová kontrakultura přijala spolu s např. Tolkienem i mnoho z Huxleyho, obzvlášť myšlenky o užití drog k dosažení duchovního osvícení. Ve světě rocku pak nikdo nesložil Huxleymu explicitnější hold než dva mladí Kaliforňané – Jim Morisson a Ray Manzarek – když pojmenovali svou kapelu podle díla anglického autora The Doors of Perception and Heaven and Hell (1963).6

Přestože Huxley vytvořil a vydal takřka záplavu beletrie i literatury faktu, zůstal jeho vrcholným dílem Překrásný nový svět, názvem odkazující na Shakespearovu Bouři. Spolu s dalšími ranými antiutopisty si představuje blyštící se společnost, nikoliv systém hroutící se pod vahou vlastní špíny. Musíme si uvědomit, že kniha vznikla před velkým expozé sovětských ukrutností a předtím, než se němečtí nacisté vůbec chopili moci. Děj je zasazen pět set let do budoucnosti, do světa ovládaného konzumerismem, kolektivismem, kastovním systémem, eugenikou a měkkými drogami. Všichni lidé byli modifikováni pomocí umělého plození a mentálním a psychologickým kondiciováním do té míry, že tajná policie a všemocný netolerantní stát s okovanou botou v obličeji se stal takřka zbytečným. Muži a ženy tohoto světa přestali být muži a ženami. Zachází se s nimi jako s dobytkem a subjekty experimentů. Jsou zároveň čímsi míň i víc než člověk. Společnost není ani kapitalistická, socialistická ani fašistická, ale spojením všech tří. Existuje jen 10 000 jmen, která tvoří kombinace slavných stoupenců efektivity, okamžitého uspokojení a totalitarismu: Henryho Forda, V. I. Lenina, Benita Mussoliniho a Karla Marxe mezi předními. A skutečně – nemalá část díla se točí kolem Benita, který se – v rozporu s normami Překrásného nového světa okamžitého uspokojení a neexistence emocionálních pout – zamiluje do Leniny Crowneové. V manichejském světě počátku 30. let představovali Lenin a Benito vysoce zajímavou juxtapozici. Jak Huxley velice jasně chápal, mezi filozofií i realitou obou diktátorů byl jen malý rozdíl.

Heče peče...

Heče peče…

Podobně jako totalitární komunisticko-zednářští vládci Bensonova světa pokládají i elity Překrásného nového světa za nezbytné provádět sekulární liturgie. A podobně jako u všech takových obřadů jsou některé prvky vznešené a jiné absurdně složité. V prvé řadě se vše datuje „PF“: „Po Fordovi“ a vládce je titulován jako „Jeho Fordstvo.“ Při každé zmínce Fordova jména každý učiní gesto „písmene T.“7 Vládnoucí vrstva společnosti, „Alfy Plus“, se pravidelně účastní skupinových orgií s cílem včlenit jednotlivce do kolektivní existence.

Chodili kolem dokola, kolový průvod tanečníků, každý s rukama na bocích předcházejícího tanečníka, a dupali v rytmu hudby a vytepávali takt do zadnic před sebou; dvanáct párů rukou, bijících jako jedna; dvanáct zadnic jako jedna, rezonujících jako deska nástrojů. Dvanáct. Dvanáct jako jeden; dvanáct jako jedna. „Slyším ji, slyším, jak přichází.“ Hudba se zrychlovala; nohy dupaly rychleji, stále rychleji, ruce dopadávaly v rytmu stále rychlejším. A najednou zaduněl silný syntetický bas. Jeho slova oznamovala blížící se vykoupení a skutečné naplnění souladu, splynutí dvanácti v jedno, v inkarnaci Vyšší bytosti. 8

Náboženský symbolismus je neskrývaný a zjevný a přenos posvátného do sekulárního očividný.

Se svou chytře vymyšlenou konstrukcí a provedením by mohl Překrásný nový svět být bizarní sci-fi povídkou, sociologickou strašidelnou fikcí, případně swiftovským skromným návrhem. Huxley zde však – jak sám později litoval – předkládá jen dvě alternativy podoby života: ultraeugenický zářící svět konzumu a svět pohanského divošství. V předmluvě ke knize z roku 1946, po válečných hrůzách a odhaleních ohledně nacistických a komunistických lágrů, se autor přiznává ke své naivitě v době vzniku knihy. Jak dodal, kdyby chtěl knihu upravit, zahrnul by i třetí perspektivu, již bychom mohli označit za heterodoxní křesťansko-humanistickou nebo spolu s Orwellem neoreakcionářskou. Jak Huxley napsal, třetí alternativu by představovala decentralizovaná ekonomika, založená na dílech Henryho George, věda ve službě lidstva a náboženství coby „vědomé a inteligentní usilování o Konečný cíl člověka, sjednocené poznání imanentního Taa či Logu, transcendentního Božstva či Brahmánu.”9 Zde nacházíme paralely a dost možná i inspiraci pracemi Christophera Dawsona a C. S. Lewise. Už pro první vydání Huxley převzal citát slavného sovětského disidenta a humanisty Nikolaje Berďajeva, takže by nás jeho směřování k jisté formě křesťanského humanismu nemělo nijak překvapovat.

Poznámky:

1 George Orwell, As I Please, ed. by Sonia Orwell a Ian Angus (2000), 63.

2 Aldous Huxley, “”Writers and Readers” v The Olive Tree and Other Essays (London, ENG: Chatto and Windus, 1936), 3.

3 Huxley, “Time and the Machine,” 123-124.

4 Huxley, “Time and the Machine,” in The Olive Tree, 122-124.

5 Russell Kirk, “Via Mescalin to Swedenborg,” National Review 2 (August 1, 1956): 24.

6 Viz John Densmore, Riders on the Storm: My Life with Jim Morrison and The Doors reissued (Delta, 2009). Zajímavostí je, že se v tomto konzervativním průvodci dvakrát objevuje Morrison. Také velice krátce mluvil s představitelem The Stand S. Kinga, i když jen z jeho samotné přítomnosti mu bylo „divně.“

7 Před několika lety jsem měl tu smůlu zúčastnit se katolické mše ve Springfieldu v americkém státě Missouri. Moderní architektura se svým nevkusem nebezpečně blížila rouhání. Architekt namísto kříže využil písmene „T“. Netřeba dodávat, že jsem byl tak groteskní perverzí posvátného místa dosti zděšen. V soukromí svých nepříliš milosrdných myšlenek jsem zvažoval, do kterého kruhu Pekla by původce této hrůzy asi umístil Dante.

8 Huxley, Konec civilizace Horizont a SNTL, Praha 1970, str. 56-57.

9 Huxley, “Foreword” to the 1946 edition, Brave New World, viii-ix

Článek Bradleyho J. Birzera The Dystopian Vision of Aldous Huxley vyšel na stránkách The Imaginative Conservative 5. května 2015.

Ernst Jünger – Návštěva na Godenholmu

Ernst Jünger - Návštěva na Godenholmu***
Ztracený klenot, vysoce ceněný svého času například Gottfriedem Bennem
Mistrovské vizionářské dílo Ernsta Jüngera odehrávající se na odlehlém skandinávském ostrově patří mezi neprávem opomíjené skvosty německé literatury poloviny minulého století. Tato novela, rozsahem nevelká, myšlenkově však nesmírně bohatá, plná znepokojivých obrazů a apokalyptické imaginace, je další ukázkou autorova hutného vybroušeného stylu, jeho schopnosti vnímat vnitřní předivo věcí a jejich skrytých souvislostí i líčení přírodních krás. Je typovou studií válkou sežehnutých duší, částečně autobiografickou, vyprávěním o hledání zasvěcení a nového začátku, příběhem o utrpení a znovuzrození.
***
Objednávejte na stránkách nakladatelství Malvern nebo v okultním knihkupectví Alembiq.
.

Oswald Spengler – Myšlenky

Oswald Spengler - Myšlenky***
Kniha obsahuje: vedle 370 výroků o pojmech, majících ve Spenglerově myšlení zásadní význam, jako např. osobnost, dějiny, válka, právo, stát, tradice atd., v původním výboru správkyně autorovy – do té doby z valné části nezveřejněné – pozůstalosti, též rozsáhlý překladatelský a redakční výběr z knih Preussentum und Sozialismus a Jahre der Entscheidung s aktuálními poznámkami a vysvětlivkami, jakož i úplnou, komentovanou bibliografii nakladatelství Délský Potápěč.
***
Objednávejte v Knihkupectví Délského potápěče nebo na Kosmasu
.

Ezra Pound – „Přítomen!“

Ezra Pound – „Přítomen!“***
Ezra Pound míří přímo na jádro systému, v nemž žijeme – a zasahuje! Politika – ekonomie – poezie; články, básně, poznámky, manifesty, překlady a eseje z doby Italské sociální republiky.
***
Objednávejte ZDE
.

Knut Hamsun: Až do konce! – DOTISK!

Knut Hamsun - Až do konce!***
Politická publicistika norského spisovatele Knuta Hamsuna z let 1940 až 1945. Knut Hamsun je příkladem Muže, který se nepoddal, nepodvolil a už vůbec v šířícím se křiklavém chaosu nezbloudil. Ač sražen, zůstal na svém.
***
Objednávejte ZDE
.

Paul Sérant: Fašistický romantismus – DOTISK!

Paul Sérant - Fašistický romantismus***
O politickém díle několika francouzských spisovatelů – Robert Brasillach (popravený), Pierre Drieu La Rochelle (sebevrah), Lucien Rebatet (rebel), Abel Bonnard (estét), Alphonse de Châteaubriant (mystik) a „fantaskní jezdec“ Louis-Ferdinand Céline (sardonik).
***
Objednávejte ZDE
.

Víte, že…

2. listopadu1847 se ve francouzském Cherbourgu narodil francouzský filosof a anarchistický teoretik revolučního syndikalismu, tzv. anarchosyndikalismu Georges Sorel. Ve svém díle se tento v českém prostředí neprávem opomíjený autor zabýval kapitalismem, revolucí, revizí Marxe a myšlenkou syndikalismu, teorií o řízené ekonomice a pracovních strukturách. Zabýval se nutností existence "mýtu", který by zmobilizoval masy. Nejen tím ovlivnil  jak pozdější socialisty, tak například B. Mussoliniho.

Pat Buchanan2. listopadu 1938 se v americkém Washingtonu D. C. narodil konzervativní spisovatel, politik, publicista, televizní komentátor a v 90. letech uchazeč o úřad prezidenta Spojenýc států, Patrick Joseph Buchanan. Aktivně se do politického života zapojil už v 60. letech v prezidentské kampani Richarda Nixona. Buchanan je dlouhá desetiletí symbolem paleokonzervativní tendence a jedním z nejhlasitějších kritiků neokonzervatismu.
Paul Anton de Lagarde 2. listopadu 1827 se v Berlíně narodil Paul Anton de Lagarde, spisovatel, biblista a orientalista, který výrazně ovlivnil průkopníky etnického hnutí jako Alfred Rosenberg, Houston Stewart Chamberlain nebo Heinrich Claß. Ač vycházel z křesťanských pozic, svým dílem spoluformoval i Nietzscheho protikřesťanské a protižidovské myšlení.. Lagarde, podle něhož svatý Pavel zahalil ryzí křesťanství sterilním hebrejským zákonem, usiloval o germánské náboženství, aby „bylo možno dosáhnout přestavby duchovních sil a skutečné národní jednoty“.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív