Evropa národů

Markus Willinger - A Europe of Nations

Markus Willinger – A Europe of Nations

Autor: F. Roger Devlin

Recenze knihy A Europe of Nations Markuse Willingera

Markus Willinger je letos dvaadvacetiletý rakouský politický spisovatel a aktivista. Loni nakladatelství Arktos vydalo německou, anglickou, francouzskou, italskou a švédskou verzi jeho prvotiny Generace identity: Deklarace války generaci osmašedesátníků, jejíž kladnou recenzi si můžete přečíst na stránkách Counter-Currents.

Jeho nejnovější kniha je stejně jako ta předchozí obžalobou současných vládnoucích evropských elit, psaná ve druhé osobě, jako by tyto lidi přímo oslovující – účinný nástroj polemiky. Ve 32 kapitolách vypočítává četné způsoby, kterými Evropská unie zrazuje zájmy národů, nad nimiž si osobuje vládu.

Můžeme začít s ekonomikou, jelikož vládci EU přemýšlí takřka výhradně v ekonomické rovině – a s nepochopením vnímají ty ze svých poddaných, kteří tak nečiní: „Na jihu Evropy není práce? Pak by se Jihoevropané měli jednoduše přestěhovat na sever. Opustit své příbuzné, přátele, milované, domovy a kořeny.“

Tento naivní ekonomismus je vedl k domněnce, že jednotná měna zajistí jednotu a vnitřní smír. Pochopitelně došlo k pravému opaku. Díky své vysoké produktivitě musí nyní Německo doplácet na méně výkonné státy jižní Evropy a odměňovat je za jejich nižší produktivitu. Němci pochopitelně chtějí mluvit do využití svých, na Jih investovaných peněz. Vnímají přerozdělování jako parazitismus – Řekové pak zase jako zásah do vlastní suverenity. Obě strany mají pravdu.


Willingerovými slovy:

„…nic neprokázalo (evropské) jednotě horší službu než toto vnucení (jednotné měny). Jak už to často bývá, vynucená blízkost vedla k nedůvěře, zášti a konfliktům, napřed mezivládním a nakonec mezi celými národy. Musíme probudit národy z jejich transu a vyléčit z víry, že se za ně o všechno postará někdo jiný. Tuto víru, vládnoucí pasivitu dneška, musíme označit za jeden z hlavních důvodů zrychlujícího úpadku našeho kontinentu.“

Úzce ekonomistické myšlení také vysvětluje nadšení eurokratů pro TFTA, která by následkem nerovnoměrné velikosti zúčastněných nevyhnutelně vedla k přijímání rozhodnutí ovlivňující Evropany ve Washingtonu; rozhodnutí podle Evropany neuznávaných standardů; například „evropská ochrana spotřebitele bývá v USA často pokládána za narušování volného trhu.“ Konflikty jako ty spojené se zavedením eura se tedy rozšíří i přes Atlantik.

Vnímání lidských bytostí jako zaměnitelných jednotek výrobní kapacity leží i za obřími pošetilostmi typu pokusu integrovat Turecko do EU a řešit evropský demografický kolaps masovou imigrací.

„Kdyby bylo po vašem, Turecko a zřejmě i půlka severní Afriky by už dávno byly součástí Evropské unie. Příslušnost k civilizaci však nelze vyjednat ani ‚určit‘ dvojstrannou dohodou. Turecko do Evropy nepatří – a ani nechce. Po čem skutečně prahne, je rozšíření svého mocenského vlivu na náš kontinent. Při každém střetu svých zájmů s evropskými zeměmi by mohli Turci zmobilizovat pro svou věc místní muslimskou menšinu.“

Lze snadno pochopit, co táhne cizince do Evropy:

„Všimli si, že se zde nabízí ke zdědění bohatý světadíl s nezanedbatelnými příležitostmi k osobnímu obohacení. Bohatství Evropy však musí být znova a každý den vydobyto a vytvořeno lidmi Evropy. Pokud Evropané vymřou a Evropu osídlí lidé odjinud, její bohatství poklesne na úroveň, momentálně převládající v zemích jejich původu.“

Willinger odhaluje i argumentační klam unáhleného zobecnění. Jednotlivý Turek či Afričan často může vylepšit svou ekonomickou situaci přestěhováním do bohaté evropské země. Neznamená to však, že podobně může svou situaci vylepšit neomezený počet těchto lidí. Jak se úměrně s poklesem procenta etnických Evropanů jejich podíl zvyšuje, produktivní kapacita Evropy nevyhnutelně upadá.

Willinger také zdůrazňuje důležitý a často opomíjený bod: integrace či kulturní asimilace mimoevropských imigrantů – často chápaná jako umírněnější alternativa multikulturalismu – ve skutečnosti šílenství započaté imigrací jen umocňuje:

„[Napřed] chcete, abychom se vzdali vlastních zemí ve prospěch cizinců, což je podle vás otevřené a tolerantní. Následně nutíte imigranty z Východu, aby se vzdali své kultury a hodnot, a byli jako my.“

Jedině deportace – čili teritoriální separace – je spravedlivým řešením: jak vůči imigrantům, tak Evropanům.

Náležitou odpovědí na demografický kolaps pochopitelně je „zdravá a pevná rodinná politika. Naše Evropa bude Evropou rodin. Znovu uzná rodinu za základ státu a obnoví její řádnou a ctěnou pozici.“

Eurokraté milují slovo „demokracie“, pravidelně se však proti demokratickým procedurám staví v momentě, kdy představují překážku jejich plánům: „Nenechali jste o Lisabonské smlouvě hlasovat žádnou zemi mimo Irska – a když Irové řekli ‚ne‘, jejich souhlas jste si koupili.“ Kdyby byl Willinger o něco starší, vzpomněl by si na podobnou situaci s Dánskem, které v roce 1992 neschválilo Maastrichtskou smlouvu. Vedení EU se referendům vyhýbá, kdykoliv je to jen možné:

„Velice dobře víte, že národy Evropy vaše postoje nesdílí. Právě proto nás o skutečně důležitých věcech nenecháte rozhodovat. Udělali jste z demokracie karikaturu a zbavili jste ji její podstaty – a teď si troufáte označovat své kritiky za nepřátele demokracie.“

Pro evropské vůdce představuje demokracie nejasně definovaný soubor „hodnot“, nikoliv proceduru určenou k rozhodování. Pokud 80% jejich ‚poddaných‘ odmítne něco, co sami pokládají za „demokratické“, nevidí v ironii a rozpor v prohlášení, že 80% jejich voličů není dostatečně demokratických. Když nedávno Švýcaři hlasovali proti masové imigraci, reagovalo vedení Unie pokusy zastrašit obyvatelstvo možností hospodářské odvety. Když se mluví o referendu o skotské nezávislosti, reagujete námitkami, byrokratickými překážkami a pravidly, jež je třeba úzkostlivě dodržovat. Ve skutečnosti šlo ale o dalekosáhlou, naprosto odpudivou snahu Skoty zastrašit a naplnit je strachem z toho, co by se mohlo stát, kdyby snad řekli „ano“. Co se stane, pokud tyto národy přijdou na chuť skutečné demokracii a nakonec se rozhodnou hlasovat o masové imigraci, nebo – hrůza hrůz! – dokonce o vás samotných?

Jedinou demokraticky zvolenou institucí EU zůstává Evropský parlament. Jde však o frašku – nerozhoduje se v tomto parlamentu, který

„…ostatně slouží spíš jako drahé odkladiště pro politiky, kteří došli na konec své produktivní domácí politické dráhy. Když se vámi ochraňované euro hroutilo, o jeho osudu nerozhodoval EP nebo Evropská Komise, ale německá a francouzská vláda.“

Ve Willingerově knize nalezneme i kapitoly o Rusku, ukrajinském konfliktu, společné evropské obranné politice, evropském náboženství, islámu, škodlivém vlivu americké popkultury, euroskepticismu ve Velké Británii, vzdělávací politice, zahraniční politice a mnohém dalším.  Do budoucna hledí s optimismem:

„Brusel nám stále vládne jedině proto, že jen eurokraté přišli s vizí sjednocení. Jakmile se však objeví alternativa, jejich prohnilá konstrukce se zhroutí do sebe a ztratí veškerou podporu.

K inspiraci ohledně obrody kultury se stačí podívat do Asie. Japonská i čínská civilizace byly ochromené a zastaralé. Nedokázaly vykročit kupředu a následně je ovládly a ponížili Evropané. Toto ponížení však spustilo obrodu kultur a modernizaci jejich společností. Z trosek kulturní revoluce a 2. světové války znovu povstaly silné kultury Japonska a Číny a chopily se svých náležitých míst ve světě.“

Pokud se i Evropa osvobodí od byrokratické tyranie a ujme se své náležité pozice, bude to díky jasnému myšlení a odhodlaným mladým mužům právě dospívající generace, jakým je Markus Willinger.

Recenze F. Rogera Devlina A Europe of Nations vyšla na stránkách The Occidental Observer.

Jean Mabire – Zemřít v Berlíně

Jean Mabire - Zemřít v Berlíně***
Zemřít v Berlíně: Francouzští esesmani posledními obránci bunkru Adolfa Hitlera.
***
Objednávejte na stránkách vydavatelství Nightingale Press nebo na Kosmasu.
.

Ladislav Malý – Vzpomínky jednoho disidenta

Ladislav Malý - Vzpomínky jednoho disidenta***
Z memoárů národního konzervativce…
***
Objednávejte ZDE.
.

Víte, že…

23. listopadu 1992 zemřel belgický politik Jean-François Thiriart. V mládí bojoval  v řadách SS, v pravicové politice byl aktivní od 60. let až do své smrti. Tento panevropský nacionalista a zakladatel celoevropské strany Jeune Europe v rámci své ideologické trajektorie prošel od komunitarismu přes různé pozice tzv. "Třetí cesty" až k národnímu bolševismu.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív