Vynáší Roosh „rape card“?

Autor: Colin Liddell

„Dejte mi šest řádek napsaných rukou toho nejpoctivějšího člověka a já v nich naleznu něco, za co ho můžeme pověsit.“

– Kardinál Richelieu

V naší moderní éře lásky a tolerance – kde je „šíření nenávisti“ a „ideozločinu“ třeba „milovat“ k smrti jeho zákazem, zrušením účtů na Facebook a Twitteru, rozvázáním pracovního poměru a vyvržením do vnějších kruhů prázdnoty – zdá se panuje skutečný hlad po ztělesnění nenávisti, onom příhodném hromosvodu jako byl Emmanuel Goldstein v Orwellově 1984, proti němuž lze směřovat příslovečné „dvě minuty nenávisti,“ díky sociálním médiím a komentářům pod články dnes dostupnější než kdykoliv předtím.

Mužem momentu se v posledních dnech stal spolucestující alternativní pravice Daryush ‚Roosh‘ Valizadeh, jehož kypící půtky s feministkami a jejich chatrnými ochránci z řad beta mužů nově zaregistroval i mainstream. Paparazziové ho podle všeho dokonce sledovali se svými sniper fotoaparáty, jak můžeme vidět v reportáži The Daily Mail.

Jde o možná ještě výraznější explozi Rooshovy mediální přítomnosti, než jakou zažil loni, když vystoupil v televizní show Dr. Oze.  Při této příležitosti byl napadán za to, že neignoruje, jak tlusté jsou některé ženy a jak je to ohrožuje na životě.

Nejnovější mediální hon se spustil, když v reakci na výhružky smrtí musel Roosh zrušit některá plánovaná setkání svých příznivců. To poskytlo mainstreamu výmluvu zmínit se o něm a přidat k tomu osvědčený dodatek, že se jedná o skutečného obhájce znásilnění z masa a kostí.

Nařčení vychází z tohoto článku – How to Stop Rape (Jak zastavit znásilnění) – kde Roosh využil starobylé literární techniky zvané „vážně se tvářící satira“ (viz Skromný návrh Jonathana Swifta) k přivolání pozornosti k nejasnostem, nezřídka doprovázejícím počátek sexuálního aktu mezi muži a ženami, přičemž volal po vyšší míře zodpovědnosti a všímavosti žen, které se ocitnou v těchto typech situací. Tak jsem to přinejmenším pochopil já. Nakonec – přečtěte si článek a udělejte si obrázek sami.

Co ostatně Roosh napsal nebo chtěl říct, není tolik důležité jako skutečnost, že byl pozvednut ze své běžné polo-obskurity do pozice mainstreamového strašáka, vhodného objektu „dvou minut nenávisti.“

Jelikož nechvalně proslulý článek napsal už před rokem, nejrelevantnější a nejzajímavější otázka zní proč teď? Odpověď nalezneme v emocionální dynamice, která řídí velkou část obsahu zpráv.

Dav čeká na povel (v popředí Petra Tomanová)

Orwell ve svém románu jasně ukazuje, že postava Emmanuela Goldsteina plní státu a Velkému bratru velice užitečnou funkci, když poskytuje bezpečný vývod pro masový hněv prolétů a členů vnější strany jako Winston Smith, který by jinak směřoval proti Straně.

V našem případě vidíme něco velice podobného. Nedávný nárůst pozornosti lze zdá se vystopovat především do Spojeného království a Roosh sám dokonce na Twitteru okomentoval obzvláštní zběsilost výhrůžek z Glasgowa – města, kde nenávist nikdy nebyla úzkoprofilovým zbožím.

Evropa, jak víme, zažívá obří krizi následkem přílivu mladých muslimských migrantů, kteří se velmi předvídatelně při každé příležitosti dopouštějí znásilnění a sexuálních útoků. Přestože Británii před touto invazí do jisté míry chrání Anglický kanál, moudré rozhodnutí nepřipojit se k Schengenské zóně volného pohybu a váhává neochota premiéra Camerona při plnění požadavků EU, vznáší se idea znásilňování muslimy a migranty ve vzduchu – přinejmenším od Rotherhamu.

Přirozeně kvůli tomu roste míra nevraživosti a existuje možnost, že se situace velmi rychle stane velmi ošklivou – železné pravidlo multikulturní společnosti, které státy s touto ideologií tlačí ke stále vyšší míře tyranie.

Při konfrontaci s podobně nebezpečnou nesnášenlivostí se establishment namísto řešení příčin – tedy perverze multikulturalismu – ohlíží po bezpečném hromosvodu.  Přesně toho jsme byli svědky, když se po více než desetiletí policejního a mediálního komplotu a utajování provalil velký skandál masového muslimského pedofilního znásilňování.

Establishment se tehdy pokusil odvrátit pozornost od muslimských společenství, která byla do velké míry zapojena do těchto hrůz, vykopáním mrtvoly nedávno zemřelého Jimmyho Savila, DJ a televizního moderátora, který se skutečně bez sebemenších pochyb choval k dětem odpudivě.

Povšimněme si, že útok směřoval na mrtvý, nikoli žijící příklad slavného nemuslimského pedofila, jakými skutečně byli židovští politici Greville Janner a Leon Brittan, nad kterými se vznášel stín závažného podezření až do jejich nedávných úmrtí.

Znovu, momentálně nejde o to, co Savile, Janner a Brittan spáchali či nespáchali, ale o způsob, jakým přinejmenším Savillův status celebrity posloužil jako „bezpečný“ ventil lidem připraveným vypustit něco páry kvůli pedofilnímu zneužívání tak, aby už tak hluboké trhliny v předivu britské společnosti byly zhoršeny co nejméně.

Co by mohlo být po Kolínu, kdy má muslimské znásilňování každý v živé paměti, pro establishment příhodnější, než si obstarat muslimsky vyhlížejícího chlapíka, který ale není muslim (Roosh je z poloviny Peršan), mezi jehož příznivci převládají mladí běloši usilující o zvýšení svého úspěchu u žen, a následně z něj vytvořit symbol „kultury znásilnění“?

A zatímco z úst kape pěna a zaznívají výzvy k zákazu „hnusného obhájce znásilnění,“ mladí muslimové s temnotou v srdci i nadále proudí do našich zemí a obhlížejí místní ženy. Roosh tedy ve vztahu k znásilňování muslimskými migranty hraje stejnou úlohu, jak sehrál Jimmy Saville v případě Rotherhamu – s tou výhradou, že Roosh je podle všech vodítek mnohem lepší člověk než Saville.

Úvaha Colina Lidella A Roosh to Judgment vyšla na stránkách Alternative Right 5. února 2015.