Autor: Karel Veliký
V nakladatelství Délský potápěč vychází nový knižní titul. Jmenuje se Až do konce! a jeho základem je politická publicistika norského spisovatele Knuta Hamsuna z let 1940 až 1945.
Výběr autora není nijak náhodný. Hamsun v roce 1920 obdržel Nobelovu cenu za román Matka země. V následujícím desetiletí byl nejen nejslavnějším Norem, ale také jednou z největších světových autorit. Když ve třicátých letech vyjádřil podporu hitlerovskému novému řádu a vytrval v ní opravdu až do samého konce, ba za něj, vyvolalo to u četných egalitářů, demo-liberálů s marxisty, dodnes trvající otřes (viz stať „Knut Hamsun jako národní trauma“ v: Svět literatury č. 64/2021, s. 186–189), také v ČSR. Než se vyznal k NS, většina jeho knih vyšla v českých překladech, ty poslední už ale ne.
Nebyla to však pouze tato egalitářská zášť, ani naše zprvu spíše zběžná znalost Matky země, Hladu, Pana a Mystérií, co nás přivedlo k hlubokému průzkumu hamsunovského fenoménu, zářícímu jak Severka, k němuž se obracely statisíce Němců, od Hitlerovské mládeže po první muže Říše. Prvním vodítkem nám byly následující dvě pasáže z dávno již rozebraných knížek. V rozhovoru k eseji „Podstata fašismu“ se editor jejího autora ke konci táže a on odpovídá…
Marco Tarchi: Vraťme se na závěr k surhumanistickému „mýtu“ či přesněji k surhumanistické tendenci, jejímž „politickým projevem“ je podle Vás fašismus. Které další nepolitické představitele této surhumanistické tendence, po Richardu Wagnerovi a Fridrichu Nietzschovi, považujete za nejvýznamnější?
Giorgio Locchi: Na tuto otázku je opravdu nebezpečné odpovědět takto stručně, zvláště máte-li na mysli též „uměleckou“ sféru. Surhumanistický „mýtus“ je již více než sto let [řečeno r. 1980] všudypřítomný v „klimatu“ evropské kultury, vznáší se všude, byť třeba ve skrytosti, a tak trochu všude – třeba i tam, kde by je člověk čekal nejméně – jsou i jeho odrazy, byť vzdálené či velmi vzdálené [např. i některé fotografie Žida Helmuta Newtona, dnes však egalitářská propaganda tyto odrazy již důsledně vymazává, např. snahou zneplatnit donedávna platná měřítka klasické krásy, jejichž etalonem jsou antické sochy bohů a hrdinů]. Pomysleme na Thomase Manna a jeho dílo Betrachtungen eines Unpolitischen, pomysleme na to, že v té době bylo již napsáno jeho mistrovské dílo Buddenbrookovi; pomysleme na to, že poté se „obrátil“, ale i na to, jak složitý a rozporuplný byl navzdory všemu jeho vztah právě k Wagnerovi. Mimoto umělec může být v mýtu, žít z něho a participovat na něm, aniž by si toho byl vědom a aniž by na první pohled z jeho díla tato účast prosvítala. Jistě, existují i případy, v nichž je tato účast na tomto mýtu evidentní, protože dané dílo jistým způsobem mýtus znovu „oživuje“ – takové případy představují například Stefan G e o r g e, D’Annunzio nebo Richard Strauss… Ne, bylo by toho příliš… Zmíním už jen dvě jména, podle mého názoru nejvýznamnější, patřící do dvou různých oblastí. V literární oblasti sem patří Knut Hamsun a v oblasti filosofie – jmenovitě akademické filosofie – Martin Heidegger se svou „destrukcí západní metafyziky“ a s hlubokou analýzou tří rozměrů či (jeho slovy) tří extází času a dějin.
Giorgio Locchi, Podstata fašismu (Praha: Délský potápěč, 2017, II. vyd.), str. 64.
A dále: V jednom z esejů publikace Kultura pro Evropu jeho pisatel v literární části nejprve hodnotí příběh z novely Na mramorových útesech od Ernsta Jüngera:
„… aristokratická neosobnost vyprávění, dokonalý, oslnivý styl, nepřítomnost byť i jen nejmenšího střípku buržoazního psychologismu z něj udělaly těžko opomenutelný vzor.“ A tyto znaky se podle něho v zásadě objevují ve všech lepších Jüngerových dílech. Jejich literární náplň je však vždy poněkud preciózní (tj. k dokonalosti strojená); postrádají proto střízlivý, jednoduchý, „naturalistický“ obsah jako „norské romány Hamsunovy, většinou příběhy venkovanů ze severu: rybářů, námořníků, sedláků. [Avšak]I tady, v příhodách těchto prostých duší, které bojují proti osudu v přitažlivé atmosféře severské krajiny, je, byť méně, pevná a odměřená důstojnost a – zároveň – mystický prvek.“
Adriano Romualdi, Kultura pro Evropu (Praha: Délský potápěč, 2015), str. 53n.
Až do konce! je výsledkem dlouhodobého zkoumání a prověřování odůvodněnosti těchto úryvků. Nejde tedy „pouze“ o další literárně-historický dokument, kniha sleduje a osvětluje jedno konkrétní a důsledné „politické vyjádření surhumanistického principu“. Účinek na nepřipraveného čtenáře bude ovšem surreálný – jako nám se jeví „neskutečný“ soudobý Západ. Připravenému naopak napomůže vymezit jeho postavení vzhledem k této „neskutečnosti“, určit kde vlastně světonázorově stojí: ještě při okraji nebo již za ním, m i m o? A mnohý se patrně neubrání překvapení, jak moc v ní ještě trčí…
Knut Hamsun je každopádně příkladem Muže, který se nepoddal, nepodvolil a už vůbec v šířícím se křiklavém chaosu nezbloudil. Ač sražen, zůstal na svém.
Dodáme, že přes naši dnešní časoprostorovou vzdálenost k Hamsunovu Norsku je leccos v Až do konce! povědomé, dokonce důvěrně známé. Neboť systém daný obdobnou ústavou a hospodářskými vztahy nutně vytváří a produkuje podobné skutečnosti, navzdory dobovým a místním odlišnostem. V Norsku byl sice parlamentarismus ustaven již po napoleonských válkách, zato hospodářský liberalismus brzděný norskými specifiky (pro století páry neměla země energetické zdroje) se mohl naplno rozjet až v minulém století (s využitím elektřiny z bílého uhlí). Zejména tamní desetiletí před první světovou válkou s jeho urychlenou až zdivočelou modernizační „ekonomickou transformací“ dosti odpovídá zdejší situaci po roce 1989, včetně „totálního výprodeje“ vlasti. Ani geopolitické postavení Norska není našinci nijak nepředstavitelné – ve třicátých letech politické dění směřovalo k tomu, že se o Skandinávii serve prohnaný anglický buldok se sovětským medvědem – z Murmansku je to vzdušnou čarou k norské hranici ani ne sto kilometrů…
Jak se k těmto skutečnostem stavěl jeden čestný-přímý a přitom celospolečensky významný a uznávaný muž, o tom je naše kniha…
To, co mě srazí – na kolena –, jsou jen a jen moje články v novinách. Nic jiného mě porazit nemůže.
Mé články si rozhodně může přečíst každý. Nesnažím se je snižovat, připisovat jim menší význam, než mají, to by spíš mohlo být na škodu. Naopak, stojím za nimi teď stejně jako dřív a jako vždycky. A to, co jsem napsal, špatné nebylo. Nebylo to špatné. Když jsem to psal. Bylo to správné, to, co jsem psal, jsem napsal správně,
hájil se v prosinci 1947 osmaosmdesátiletý Hamsun, další z mužů „proti času“, před tribunálem.
Druhý odkaz nevydržel o moc déle, tak zkusím naposledy..
https://www.mediafire.com/folder/pk3j9llqihcfaa1,vn942jz55qmxy0j/shared
Vzhledem k tomu, že nám EU zatrhla Uloz.to, aktualizuji odkaz na https://file.io/0QaA32iSxYii
Přeji hezké dny.
Vinšuji všem krásný úterní večer,
povšiml jsem si, že je zde velký zájem o dílo Dra. Rosenberga – Mýtus 20. století.
Ve svém volném čase se věnuju amatérským překladům knih a pro vaše potěšení Mýtus byl jeden z nich. Chtěl bych se tedy s vámi podělit o tuto práci. Jedná se o surový překlad celé knihy, včetně předmluv z let 30, 31 a 37. Nepřekládal jsem z originálu, nýbrž z anglických překladů Viviana Birda, ke kontrole jsem se orientoval poznámkami Rudolfa Jičína a vše by (snad) mělo být obsaženo v knize. Předem upozorňuji, že je možné, že narazíte během četby ať už na chyby gramatické, překladové či chyby stylistické, v tom případě se stačí ozvat na mojí email adrese a chybu milerád napravím. V žádnem případě se nejedná o práci rovnající se kvalitě tvorby Karla Velikého, ale snad vám jako „pracovní“ či studijní materiál alespoň postačí.
Odkaz: https://uloz.to/file/9rGj20oyYkqn/mytus-rosenberg-pdf#!ZGp3LmR2Amp2AQWxAQyzAGZlBQNlZJ5kn1yXqUIxLwAfo2AzMN==
K dostižení jsem na: winterstahl@proton.me
Ano, mám stejnou adresu. Zatím jsem kupodivu ještě na svobodě. :)
Jsem zvědav s čím konkrétně si dovolujete nesouhlasit.
L.Ch.
Vinšuji Vám pevné zdraví a jasnou mysl, Výsosti.
S Vaším hodnocením si dovoluji nesouhlasit, ale protože má odpověď by na zdejší poměry byla příliš dlouhá a pro ostatní jistě nezajímavá, poslal bych Vám mail. Máte stejnou adresu?
Guidemedia narazila s tím, že Hitlerovy projevy opatřila komentáři nikoliv odsuzujícími. Když prošlo vydání Hitlerova Mein Kampfu, Rosenbergovo dílo, které má podstatně nižší čtenářský potenciál, projde tím spíš. Ale je třeba si dát pozor na cokoliv, co k tomu čistému překladu textu přidáte (předmluva, poznámkový aparát apod.). Čehokoliv, co by mohlo vyznít ze strany vydavatele jako schvalování, by se mohli příslušné orgány chytit a interpretovat to nikoliv jako čistě studijní historický materiál, ale jako propagaci.
Já myslím, že smyslem těch soudních procesů s vydavateli zakázané literatury je především diskreditace obviněných, nikoliv snaha je dostat do vězení. Obvinění se obvykle budou vykrucovat, lhát, ve snaze uniknout odsouzení a tím se stanou v očích veřejnosti nedůvěryhodnými, a o to podle mého názoru iniciátorům těch procesů jde. Kdyby obvinění nekličkovali a raději se nechali odsoudit za psaní pravdy, pak by si mohli získat sympatie mas a jejich odsouzením by z nich vytvořili hrdiny a mučedníky. Takto se musí chovat potenciální vůdce. Ne, jako slizký had.
Zkrátka, být věrný… až do konce!
Martin Vacek:
Jak my Češi říkáme: „Es kommt der Tag!“ Obávám se však, že v tom vápně bude zatraceně mnoho sazí. ;)
Co se týče nějakého brzkého bílení Evropy, zatím nevidím nic, co by k tomu směřovalo. Co vidím je posilování konzervativních populistů, kteří jsou košer, jak Talmud káže a v podstatě kryjí záda Židovským „liberálům“, se kterými se přetahují o moc. To jsou jen dvě strany téže židovské mince.
Zato „vyvolení“ se zjevně chystají vybílit Gazu. A to velice brzy!
https://i3.cn.cz/1697734200_P2023101907669.jpg
Jak vidno, někteří z nich mají v sobě zřejmě dosti árijské krve.
Vzhledem k tomu, jak dopadli odvážní pánové ze společnosti Guidemedia, kteří veřejnosti poskytli historické dokumenty, je nabíledni, jaká situace by následovala po vydání Rosenbergova Mýtu 20. století nebo Wagnerova Židovství v hudbě, o dílech Kevina MacDonalda, Revilo Olivera a dalších nemluvě.
Ovšem všeho do času! Čím dál více lidí začíná chápat destrukční úlohu pejzatců v civilisačním procesu, kultuře, vzdělání, propagandě a cíleného rozeštvávání různých skupin obyvatelstva proti sobě. Dnes kňučí na košér Seznamu košér Lukačoviče rovněž košér čubka Agnés Hollandová, že očkování švindlkaustem už nefunguje. Ano, na mnoho Evropanů již nefunguje a už vůbec ne na borce, kteří přichází z muslimských zemí, zvláště v optice událostí posledních týdnů. V Evropě bude, po dlouhých desítkách let hnití v nechutném odéru známém jako foetor judaicus, brzy velice veselo. Lidově řečeno, bude se bílit, a to masivně…
Kniha se četla sama, takže jsem ji přelouskal během neděle a mohu konstatovat, že ve mne budou její myšlenky ještě dlouho rezonovat, tak jako ostatně veškerá tvorba DP. A to jsem si původně myslel, že o Knutu Hamsunovi mám poměrně obstojné znalosti a byl jsem tedy až udiven, kolik mi toho z jeho duše ve skutečnosti nebylo známo. Věrný až do konce – vše vystihující. Díky za to, Karle Veliký.
Předešlé komentáře zde volají po Rosenbergově Mýtu, k čemuž se také rád přidám. Chtěl jsem si ho přečíst již dávno, ale němčinu dost dobře neovládám, a tak jsem se zatím spokojil s výtahy od Rudolfa Jičína. Mýtus s doslovem Karla Velikého, to by byla symfonie.
Tak to bych se velice přimlouval, v reakci na dotaz p. P.G.D.
Vřelý dík za další výtečnou knihu z Vaší produkce! (nová mi již voní v osobní knihovně :))
Mám dotaz, zda je v dohledné době uskutečnitelné vydání publikace „obdobného rázu“ o Alfredu Rosenbergovi – ne-li přímo vydání jeho Mýtu 20.století, které v českém jazyce chybí?
Rozsah této knihy je mi pochopitelně znám, ale jakožto neoficiální „druhá kniha“ NS světonázoru by si myslím zasloužila i v Čechách a na Moravě náležitou pozornost.
Děkuji