Autorka: Juliana R.
Nocování na hřbitově, pohansko-křesťanská kontemplace
Nekropole
Cypřiše na Evangelickém hřbitově v Soluni promokly až do mízy. Ze zšedlých květů na hrobech odkapává déšť. V jedné z miniaturních pravoslavných kapliček, velkých a vysokých asi jako dopisní schránka, se skryla kočka; teď mžourá ven do říjnového mžení. Vrány křičí, od úst stoupá pára. – A přesto nekropole nepůsobí nevlídně. Řecké hřbitovy bývají zřídka ve špatné náladě; publicistka Alexandra Fiada je označuje za vysloveně „veselé“ díky blikotajícím plamínkům svíček. Příjemná atmosféra zkrátka patří k jejich svérázu – stejně jako synkretismus. Na jednom ze zdejších náhrobků stojí mramorový lútroforos: štíhlá nádoba s velkými uchy, již si staří Řekové spojovali se smrtí (a se svatbou). Lútrofory v antice označovaly rovy svobodné mládeže. Nedaleko této upomínky na pohanství se nachází jiný hrob, ozdobený řeckým rovnoramenným křížem a obrázkem v rámu: vyrudlou madonou od Cranacha. Na několika čtverečních metrech se setkávají symboly tří nábožensko-kulturních okruhů.
První athénský hřbitov skýtá podívanou úplně jinou, a přitom vlastně stejnou. Hrobky ve formě antických templů se v řadách bělají proti obloze – hluboké, vášnivě modré obloze, jakou umí jarní Attika. Zeleň palem a cypřišů oživují tu mandarinky, tam žlutá kvítka trýzele. Mezi jedním mandarinkovníkem a náhrobkem v proudu světla tančí mušky. Dobrá, rozjásaný je březen, ne hřbitov sám. I tak má ale v sobě nekropole něco optimistického. Snad je to přítomností tolika velikánů, Řeků i filhelénů; monumentální náhrobky připomínají jejich hrdinství, velkorysost, vůli. A právě v náhrobcích se opět ukazuje řecký synkretismus.
Na jednom místě přichází triumfálním obloukem Kristus z mramoru, žehnaje nebožtíkovi. Jinde pod křížem rozpíná křídla byzantský orel. O kus dál poslední spočinutí manželů (Felixe a Elizy) označuje mozaika v byzantském stylu: archanděl na zlatém podkladu a iniciály XK (chí = Christos/Kristus, kappa = Konstantinos Veliký). Vedle pravoslavných motivů se nachází zhruba stejné množství těch antických. Dvě nádherné sfingy, mužská a ženská, na hlavě nesou nemes jako faraoni. Obě stráží veliký památník s reliéfem: jeho postavy ve starověkých řízách se shlukují kolem lútroforu. – Jiná sfinx, tentokrát z bronzu, sedí na stéle německého archeologa Adolfa Furtwänglera. – Hrobka dalšího filheléna, Heinricha Schliemanna, představuje zmenšeninu chrámku Athény Níké na Akropoli. A tak dál. Jistěže to všechno jsou pouhé symboly – Athéňané zkrátka jen v inspiraci antikou zacházejí o něco dál než stavitelství a sochařství „barbarských“ národů. Jenže… na Prvním hřbitově stojí i malé „mausoleum“ podněcující otázky. Reliéf na jeho boční stěně zobrazuje Asklépia, jenž dává pít dívce připoutané k lehátku nějakou chorobou. Nemocná se zvedá do polosedu, aby přijala lék, kdežto bůh se zlehka opírá o hůl obtočenou hadem. Cosi v tomto mramoru upomíná na řecké přísloví, že pohanství tvoří jádro, kdežto všechno ostatní jen slupku Heléna. Nic víc na mini-mausoleu není, ani stopa po kříži. Jen bůh léčitel ve výjevu plném antických reálií: nepochybně scéně vzkříšení sui generis, tím víc provokativní a polemické, že Asklépios vnějškově připomíná Krista. Po téměř dvou tisíciletích se tedy v Řecku našel nebožtík, jemuž útěchu a naději symbolizoval spíš bůh jeho předků než judský rabín? Asklépiovi kohouta.
Hřbitov na okraji Théb – „sedmibranných Théb“ Homérových – takovými kacířskými sklony netrpí. Všechny rovy jsou mramorové, stejně velké a vyrovnané v řadách. Krášlí je převážně kříže, někdy také sošky Spasitele. I tento hřbitůvek, svým rázem spíš vesnický (jako celé Théby současnosti), má ovšem charakter řeckých nekropolí: není pochmurný nebo strašidelný. Ani o půlnoci ne. Vím to proto, že jsem tu nocovala (z důvodů souvisejících se spolehlivostí místní hromadné dopravy). Po setmění se na bělostných hrobech chvěly plamínky svíček, laskavé a důvěrné. Nikdy jsem se v Řecku necítila lépe než té květnové noci, kdy ke mně doléhalo klinkání ovčích zvonců a vítr tiše rozvrzával dvířka od krytů chránících lucerny a podobizny zesnulých. Po půlnoci jsem pozorovala malého ještěra na stěně kaple. Při tom jsem si všimla rozbitého okna a předmětů na vnitřním parapetu: byl to krucifix a ikona Bohorodičky. Před pátou ranní osvětlil růžový východ mramor a kříže. Stěží má nějaké místo na světě vlídnějšího genia loci než hřbitůvek v Thébách.
Starověká nekropole ve čtvrti Kerameikos bývala největší v Athénách. Stejně jako ostatní hřbitovy antiky se skládala z políček obehnaných zdí, z nichž každé patřilo jedné rodině. Dnes dýchá hlubokým klidem. Na zemi – v trávě, pampeliškách a vlčím máku – stojí kamenné lútrofory, stély, desky s reliéfními portréty… Pěšinu mezi olivovníky lemují sarkofágy, v zeleni si hrají kočky a páří se želvy. Sloupky s pamětními nápisy, tlusté, nízké a zašlé, tvoří jakési lesíky. Jednu vysokou hrobku zdobí socha symbolického býka, kus od něj leží na zdi kamenný chrt (originály cenných skulptur se ovšem nacházejí v museu; na jejich místě vidíme kopie, jimž ale nelze nic vytknout). Antika je tu přítomná bezprostředně a živě.
Jakkoli se řecké hřbitovy navzájem liší, člověk si v nich vždycky připadá jako zvaný host.
Athéna, Maria a muezzin
Nic neukazuje vrstevnatost náboženských dějin Řecka – a Balkánu vůbec – tak dobře jako „životopis“ Rotonty (Rotundy). Císař Galerius, jenž chtěl udělat sídelní město ze Soluně, zde Rotontu vystavěl jako pohanský chrám a svou hrobku (pohřben však byl jinde). Christianizace římské říše ji změnila v kostel, osmanská okupace v mešitu. Po osvobození Soluně roku 1912 sloužila opět jako kostel, načež ji poškodilo zemětřesení. Dnes je odsvěcená a prázdná. V architektonickém ohledu představuje vlastně pohanský templ s apsidou a minaretem – synkrezi nejvyššího stupně. Podobné osudy mají i další stavby, například Parthenon (starořecký chrám > kostel zasvěcený Panně Marii > mešita > turistická atrakce, celkem vzato bohaprázdná).
Řekové mají několik scénářů, jak naložit s mešitami po okupantech. Některé strhli. Jiné dodnes nechávají rozpadat, patrně se zadostiučiněním (např. v Nafpliu). Další proměnili v kostel a zbavili je pouze minaretu (dnešní kostel Taxiarchů v Soluni, jenž byl ale coby kostel původně vybudován). Ještě jiné nejprve změnili v kostel, a teprve poté je nechali chátrat (Veria). Řečtí chlapci za soumraku hrají fotbal v peristylu středověké mešity Alaca Imaret (Soluň), z jejíž střechy roste tráva… Ve starobylé byzantské Verie stojí na dohled mešity (také 15. století) bombastický oltář sv. Pavla z Tarsu, postavený teprve nedávno. Na každoroční slavnosti k poctě apoštola tedy shlíží minaret s kupolí. Je bizarní, ale příznačně balkánské, jak tyto muslimské elementy čnějí na pozadí mozaik se sv. Pavlem a Kristem. Stejně jako pohled na turecké konvertity líbající cestou ze mše ikonu. – Války a výměna obyvatel mezi Řeckem a Tureckem v roce 1923 ale neznamenaly naprostý konec mohamedánství v Řecku a imigrace nyní zemi znovu islamizuje. Tak třeba veliký chrám sv. Nektaria (Soluň) se ocitl přesně uprostřed „barevné“ čtvrti. V nitru pomalu chátrající velestavby se schází pár osamělých křesťanů – trosečníků v nepřátelském moři.
Zdálo by se, že pohanství tvoří nejen nejspodnější, ale také mrtvou vrstvu náboženské historie. Není to pravda. Jako u všech evropských národů, i v Helladě křesťanství spíše překrylo než vyhladilo pohanské obyčeje. Tak například Řekové stále používají amulety na ochranu před démony, jaké se v antice věšely dětem na zadní stranu krku. Tam měla magie zastoupit lidský pohled střehnoucí zlé síly. Jestliže Řek nenosí amulet na krku, často si ho umístí na zrcátko auta – klidně společně s křížem (a v době pandemie s rouškou). Anebo jiný příklad: velikonoční zabíjení beránka sice odkazuje k Poslední večeři, je však zároveň reziduem pohanských obětí (to ostatně i „české“ usmrcování kapra a vánočního stromečku).
Některé tradice církev se státem mýtily o to nesmlouvavěji, že se pojily se starým náboženstvím. Pravoslaví, jinak plné pochopení k nesouladu balkánských národních povah se zákazy v Bibli, dosud zapovídá kremaci. Britský historik David S. Potter se domnívá, že Justinián Veliký stíhal homosexualitu tak přísně proto, že Byzantincům připomínala pederastii . Kromě toho se císař cítil nucen trestat „pohanské pověry“ jako věštění z kostek a astrologii. Ještě v jeho éře – v pátém století – elity přicházely kvůli obvinění z pohanství o hlavu. Že ctí staré bohy, se vypravovalo dokonce i o Justiniánových přátelích, právníku a velkém učenci Tribonianovi (asi spíše neopodstatněně) a „ministru financí“ Janu Kappadockém (v tomto případě šlo o jasnou pomluvu). Pohanství jako komplexní systém nauky a praxe se každopádně udrželo přinejmenším do pátého století.
K prazvláštnímu prolínání křesťanství se starým náboženstvím docházelo samozřejmě hlavně v antice a raném středověku. Konstantin Veliký, císař-konvertita, se stal nejen světcem pravoslavné církve „rovným apoštolům“, ale také předmětem „modloslužebného“ kultu. Socha Konstantina-Hélia byla dokonce uctívána na cařihradském fóru! Byzantské frašky na hippodromu zesměšňovaly jak staré bohy, tak světce.
Zajímavou ukázkou střetu dvou světů jsou řecká křestní jména. Mnohá z těch tradičních, odvozených od antických bohů (např. Dimitra nebo Dionýsos/Dionýsios), se pokřesťanštila tím, že do ortodoxního kalendáře vstoupil světec téhož jména. Ta „nesvatá“ pak vrátila do oběhu (zdaleka nejen v Helladě) osvobozovací válka spojená s řeckým obrozením. Ve Spartě jsem mluvila s patriotem jménem Léonidás, v přístavním městě Igumenice mě zase zachránilo zjevení plavé Athény, jež mě dovedla k autobusové stanici. – Tím větším překvapením pro mě byla jména loděk v jednom malém rybářském přístavu. Téměř všechny byly pokřtěny po ortodoxních světcích (mužských), v názvu ani jediné se neskrýval odkaz na antiku.
Filosof a polyhistor Gemisthos Pléthón (1355–1452), který tolik napomohl renesanci v Itálii, se předtím pokoušel pozvednout Helladu (byl to ostatně on, kdo slovo vzkřísil, aby připomněl svým soukmenovcům, že nejsou žádní „Rhomaioi“ – Římané). Řecké obrození mělo zahrnovat i polyteismus, k němuž se Gemisthos propracoval od novoplatonismu. V Řecku samozřejmě dosáhl jen prokletí a spálení svých spisů. Rok po jeho smrti (zemřel v Mystře) říše padla. Na počátku devatenáctého století připadala antika Řekům jako „půlnoc pohanské nevědomosti“ (vypůjčíme-li si výraz Petra Chelčického) a děsili je romantikové ze Západu, kteří přijeli za starověkou Helladou. Filheléni se ji snažili spatřit v jejích rozvalinách a potomcích a frustrovalo je, že ve skutečnosti se tu „život točí kolem kostela, hubených žní a kozích stád“.
Navzdory přežívání dílčích tradic tedy trvalo bolestně dlouho, než se samotní Řekové pokusili oživit polyteismus jako celek. Od roku 2017 je náboženstvím uznávaným a chráněným řeckým státem – poprvé od pronásledování císařem Theodosiem (započalo r. 381)! Klérus olympských bohů tak může například legálně oddávat. Oproti starověku upustili novopohané od krvavých obětí; svým božstvům nabízejí med, víno atp. Jak udává jejich organizace YSEE (Nejvyšší rada řeckého národa), staronovou víru aktivně praktikují asi dva tisíce Řeků, sto tisíc dalších je v ní „nějakým způsobem“ angažováno. Císař Julianus, křesťany zvaný Odpadlík, by se snad zaradoval. A to ačkoli má novopohanství daleko k jeho intelektuálnímu novoplatonismu, jímž se sám ve čtvrtém století pokusil nahradit evangelium.
Na závěr převážně faktografického fejetonu ještě jednu impresi. Trojí vrstvu „řeckého“ náboženství jsem nejsilněji pocítila jednoho rána v Athénách. Šla jsem podél katolické katedrály sv. Dionýsia k Akademii – komplexu nádherných budov v antikizujícím stylu. Obě stavby téměř sousedí. Ještě ve mně dozníval dojem z kostela, a přitom už jsem sledovala, jak východ slunce postupně zbarvuje sochu Athény na sloupu před Akademií; jak se zatřpytila její zlatá přílba, egida, špička kopí. Pohled na panenskou Palladu mi připomněl verš z Litanie k Blahoslavené Panně Marii: „… gloriosa beatae Mariae semper virginis intercessione…“. A právě ve chvíli, kdy jsem si ho šeptem opakovala, se ozval hlas muezzina. Doléhal sem z nedaleké mešity, překřikoval moji pohansko-křesťanskou kontemplaci. Smísil se s ní. Ale nepřerval ji.
Psáno pro Délský potápěč.
Nejnovější komentáře