Délský potápěč

Autor: Karel Veliký

Jako mnozí jiní konzervativci a tradicionalisté, zdaleka ne jen katolicky (tj. univerzalisticky) orientovaní, si Rohan uvědomoval, že Evropa, navíc po pádu tří starých (monarchistických) říší někdejší Svaté aliance, Ruska, Německa a Rakousko–Uherska, nemůže čelit novým imperiálním velmocím, USA a SSSR, rozdělena do vzájemně nevražících států a státečků.

Zde je nutno upozornit, že Rohanova evropská idea byla postavena úplně jinak, než dodnes relativně známá vize jiného aristokrata s vazbou na Čechy, japonského původu (narodil se v Tokiu, ale mládí prožil na zámku v Poběžovicích) Richarda Ejiro (česky Mikuláš) Coudenhove–Kalergiho. Ten se roku 1923 stal zakladatelem a prezidentem Panevropské unie v Ženevě (!), jejímž cílem bylo vytvoření demoliberálního svazu evropských států, Panevropy (bez Ruska a Velké Británie), a která od počátku usilovala přímo o politické sjednocení (Coudenhove– Kalergi měl již připravenu hymnu, vlajku atd.).

Continue Reading

Autor: Richard Grenier

Byl to nádherný mýtus. Francie, poražená na bitevním poli, ale nezlomená duchem, podstoupila vznešený boj v hnutí odporu proti nacistické bestii a hrála největší roli ve svém vlastním osvobození. Francie zápolila s německým dobyvatelem jako jeden muž, zasazovala mu smrtelné rány, až nakonec francouzská Druhá ozbrojená divize dobyla Normandii a obnovila v zemi svobodu. Liberté, Egalité, Fraternité. Vztyčte trikolóru! Ať zazní zvon svobody!

Rok za rokem odpadávaly z této fikce jednotlivé části. Ale teprve teď, když většina aktivních účastníků zmizela ze scény, se Francie začala vyrovnávat se svou válečnou historií.

Ještě v posledních dnech svého života trval socialistický president Francois Mitterrand na tom, že Francie nemá naprosto žádnou odpovědnost za akce nelegitimního režimu ve Vichy – loutkové vlády, kterou Francouzi ustavili v jižní Francii po porážce roku 1940. Mitterrand udělil Francii rozhřešení za všechny hříchy vichystické vlády, jejímž byl sám vyznamenaným úředníkem. Vichy nebyla Francie. Skutečná Francie neměla nic společného se 774.721 židy, které vichystický režim za války deportoval a z nichž ani jeden nepřežil. Ale francouzská situace se lišila od ostatních Německem okupovaných zemí. Její Třetí republika se v roce 1940 legálním a demokratickým hlasováním sama zrušila a vytvořila místo sebe Pétainův a Lavalův „Francouzský stát“, formálně neutrální a suverénní.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Řekne-li se dnes řád, vytane na mysli soubor předpisů k jednání, závazných a omezujících pravidel, jednoduše něco, čím se omezuje svoboda jedince ve jménu nějakého účelu, obecného cíle či mocí určeného pořádku. Řád je mnohdy vnímán jako opak demokracie. Proti tomu demokracie je synonymem svobody, coby možnost všech řídit věci veřejné podle vlastní individuální vůle a představy. Takový výklad řádu a demokracie ovšem znamená velké nepochopení toho, čím se uskutečňuje lidská potřeba žít v harmonické pospolitosti.

Continue Reading

Úvodní příspěvek nové rubriky „Wildeův koutek“ je zahájen podtitulem „Hudební kultur-terorismus par excellence“. Pokud bychom tento slogan chtěli dále rozvést, například do podoby „Kulturní terorismus par excellence“, pak není mnoho vhodnějších osob, kterými bychom mohli začít, než postava Boyda Rice, enfant terrible americké undergroundové kultury.

Je těžké jej plně popsat v jednom článku, jde o osobnost natolik multifunkční, kontroverzní a členitou, že výčet jeho aktivit (členství v bizarním společenství The Partridge Family Temple, spoluzaložení kontroverzního [příliš slabé slovo] uměleckého hnutí UNPOP Art nebo příspívání do úžasného časopisu Modern Drunkard Magazine [Moderní opilec]), provokací (pokus o zaslání Betty Fordové, manželce amerického prezidenta Geralda Forda, ovčí hlavu staženou z kůže na stříbrném podnose, společné foto s Bobem Heickem z American Front, kde v uniformě AF pózuje s nožem, nebo koncert 8.8.1988 v sanfranciském divadle Strand a mnoho dalších), obskurit (spoluzaložení havajského /tiki/ baru v Denveru, včetně propůjčení svého jména – Tiki Boyd’s) a ještě zvláštnějších známých (Anton LaVey, Charles Manson, Bob Larson, Adam Parfrey, Nicholas Schreck, Douglas Pearce, Michael Moynihan, Albin Julius…) by zabral článků minimálně několik. Jako úvod do jeho „díla“ tedy přijměte recenzi z pera Olivera Pendletona na knihu sebraných esejů, která vyšla v loňském roce u vydavatelství Creation Books pod názvem Standing in Two Circles: The Collected Works of Boyd Rice, uveřejněné v americkém magazínu The Occidental Quarterly Online 30. dubna 2009.

Continue Reading

Alain de Benoist je čelním představitelem francouzské Nouvelle Droite (Nové pravice), stejně jako jejím nejznámějším autorem v českém prostředí. V mládí byl sympatizantem radikální pravice, s níž se názorově například shodoval v podpoře francouzského Alžírska. Od této doby své názory několikrát přehodnotil a od svých raných pozic se distancoval. Alain de Benoist patří mezi přední světové myslitele a politické teoretiky, jehož díla jsou neustále vydávána a doposud byla přeložena do zhruba patnácti světových jazyků. Tento rozhovor si klade za cíl přiblížit jeho názory v českém prostředí a poněkud tak zlomit převládající nedostatek informací o alternativních politických proudech a zajímavých debatách, jaké se v západní Evropě vedou.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Prozatímní vláda Jana Fischera se patrně chce zapsat do historie jako represivní režim posttotalitní éry českého státu a tím dokázat, že se na našem postavení od dob komunistického útlaku příliš nezměnilo. Jak si lze jinak vysvětlit její horlivé tažení proti svobodě slova a projevu všech politicky nekorektních duchů, ať se jedná o jedince či celá hnutí, jejichž jediným cílem je nezávislé hledání pravdy a boj proti liberální dekadenci podporované současnou mediokracií?

Continue Reading

Autor: Dominique Venner

„Paměť je velmi zneužívaným slovem. Ve stejné pozici se ovšem nachází i slovo „láska,“ což ovšem neznamená, že by nemohlo být používáno ve svém nejniternějším smyslu. Je to totiž právě síla „paměti,“ přenášená v rámci rodinných struktur, jež pomáhá komunitě přežít i přes všechny pokusy o její destabilizaci. Právě dlouhodobá „paměť“ Číňanů, Japonců, Židů a dalších národů jim umožnila překonat veškeré nesnáze,rizika a persekuce, které zdědili po svých předcích. Evropané však ke své vlastní nevýhodě byli z důvodu přetržení svých vazeb s historií této paměti zbaveni.

Toto přetržení mi vždy vstoupí do mysli pokaždé, když mě studenti žádají, abych hovořil o budoucnosti Evropy. Zejména proto, že vyslovení pojmu „Evropa“ evokuje množství nejednoznačností. Některým se vybaví Evropská unie, ať již v pozitivním nebo negativním slova smyslu (třeba z toho důvodu, že není „mocností“). Abych se vyhnul zmatkům, vždy upřesním, že Evropa, o níž hovořím, není Evropou v jejím politickém slova smyslu.

Continue Reading

Gabriele Adinolfi

Jedna z hlavních postav italského a evropského protisystémového odporu v původním rozhovoru pro Délský potápěč!

Strávil jste 20 let v politickém exilu ve Francii jako jedna z obětí tzv. „strategie napětí“ [1] v Itálii 70. let. Podle komunistů byla výsledkem manipulací CIA s neofašisty. Jakou roli podle Vás hrála KGB?

Adinolfi: Nedůležitou. CIA a KGB spíše než co jiného pozorovaly boje svých středomořských spojenců (a jejich vazalů), které se odehrávaly v Itálii; Francie s Libyí, ale především Anglie – která vždy oddalovala Itálii od moře – a Izraele.

Slavné oběti “strategie napětí” (Mattei [2] a Moro [3]) byli filoarabští, protibritští státníci. Strategie napětí rozhodně nefungovala tak, že by držela komunisty dále od vlády, naopak, s každým střetnutím komunisté postupovali a byli stále více přitahováni k vedení. To, že italská politika ve Středomoří byla hra na čekanou, tvrdily nejvýznamnější politické figury té doby a Aldo Moro to osvětlil Rudým brigádám během svého věznění.

Continue Reading

Autor: William S. Lind

To, co se dnes děje v Íránu, není válka 4. generace. Je to boj o kontrolu státu, nikoli pokus nahradit současné státní zřízení čímkoli jiným. Mohlo by se ale zdát, že jde o 4GW, protože se hraje o legitimitu celého současného íránského politického systému.

Způsob, jakým režim Chameneího a Ahmadínežáda naložil s vlastní legitimitou byl svým způsobem cynický, nestoudný a nápadně hloupý. V pátek 19.6. sám Chameneí prohlásil, „Je tu rozdíl 11-ti milionů hlasů. Jak by někdo mohl podvádět s tolika hlasy?“

Continue Reading

Autor: Jean Mabire

V prosinci 1953 se většina pařížské literární jury rozhodla udělit románu s názvem La nuit commence au Cap Horn (Noc přichází na Cap Horn) cenu bratří Goncourtů (hlavní literární cenu ve Francii). Když však krátce předtím článek v Le Figaro Littéraire odhalil, že za pseudonym dotyčného spisovatele Saint-Loupa se skryl Marc Augier, odsouzený roku 1948 k smrti za kolaboraci s Němci, byla pocta vzata zpět ve prospěch „politicky korektního“ literáta Pierre Gascara. Saint-Loupův román se odehrává v předchozím století a vypráví příběh skotského pastora, který z neznalosti biologických zákonitostí zapříčiní svou misionářskou horlivostí etnocidu Indiánů Ohňové země.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Kdo je Alexandr Dugin?

Narodil se 7. ledna 1962 v rodině vysokého důstojníka rozvědky. Absolvoval Letecký institut v Moskvě a zpočátku pracoval v archivu KGB, kam ho prý doporučil otec. Politicky začínal koncem 80. let v Národně vlastenecké frontě Pamjať jako novinář. V roce 1994 založil spolu se spisovatelem E. Limonovem Nacionálně bolševickou stranu. Inspirováni Ernstem Niekischem, kterému byli ve 30. letech i nacionální socialisté příliš buržoazní, vytýčili program národní a sociální Ruské revoluce (tzn. „zavést v Rusku moc Rusů, přeměnit ji ze země kolonizované Západem v hrdý a nezávislý stát“; „nastolit majetkovou a hospodářskou spravedlnost“). To bylo v době, kdy se 7 oligarchů, Židů jako Abramovič, Fridman nebo Aven, zmocnilo velké části národního bohatství i médií a stát se propadl do absolutního chaosu.

Continue Reading

Kdo je Putin, co je nacionální bolševismus a proč neházet islám do jednoho pytle.

Vážený pane Dugine, děkujeme za Vaši ochotu odpovědět na několik našich dotazů. Rád bych začal s otázkami k politické situaci a potom bych se blížeji zabýval apokalyptickou situací Ruska a následně celé zeměkoule. Tedy, má první otázka: Kdo je prezident Putin, co je jeho agenda a jaké jsou jeho vyhlídky?

Dugin: Na to se nedá tak jednoduše odpovědět. Putin je typický kágébák. To znamená vlastenec, etatista, zastánce velkoruské ideje. Na druhé straně je obklopen liberály a západníky, na kterých je závislý. Prohlašuje, že Rusko je evropská země; obdivuje německou kulturu. Ale neskrývá averzi vůči světové politice USA.

Existují různé možnosti, jak se Putin může v budoucnu rozvíjet: na jedné straně osvobození od liberálních vlivů a směřování k euroasijské, nacionálně-sociální myšlence, anebo zachování status quo s nelogickým, čistě pragmatickým využíváním liberalismu spojeného s vlasteneckou rétorikou.

Continue Reading

Autor: Karel Kaiser

Aktuálně.cz nás nakrmilo srdcervoucí informací o tom, jak rakouští sousedé přestávají věřit demokracii a touží po vůdci. Přes 50 procent Rakušanů údajně chce, aby „o tom, co je pro zemi nejlepší, rozhodovali spíš experti, nikoliv vlády“. Šest procent reprezentativně vybraných respondentů by dokonce uvítalo, kdyby Rakousko řídila armáda. S demokratickou deziluzí jde ruku v ruce xenofobie. Téměř polovina Rakušanů by cizincům zakázala jakékoli politické aktivity. Fakt, že v jedné z nejbohatších zemí Evropy jsou lidé nespokojeni s liberálně-demokratickými poměry, tak má dvojí efekt: potvrzuje, že vítězství liberální demokracie v 90. letech neznamená „konec dějin“ a dokazuje, že ekonomický růst není nutně spojen s bezvýhradnou akceptací otevřené „světové obce“.

Continue Reading

Autor: Alberto Lombardo

Když Julius Evola zemřel 11. června 1974, četla jeho knihy velká většina pravicové orientované politické mládeže v Itálii. Evolovy tradicionalistické myšlenky byly od prvních let po skončení druhé světové války hlavním výchozím bodem pro lidi, kteří nesouhlasili s nevyhnutelným dekadentním směřováním a duchovní destrukcí jejich země a celého světa. Jak je dobře známo, a Evola o tom často psal, ve skutečnosti neztratily pouze poražené státy části svého území, prestiže a mezinárodní autority, nýbrž všechny evropské země ztratily během několika let svá koloniální dominia a impéria (Anglie, Francie, Portugalsko, Španělsko) a ztratily svůj vliv ve prospěch dvou mocnějších politických bloků, západního a východního: světa Las Vegas, Coca-Coly a Hollywoodu a komunistického impéria.

Continue Reading

Autor: Ilana Mercer

Manipulace a lži kolem íránských voleb

Jaká to úleva. Demonstrace v Íránské islámské republice, poháněné nespokojeností opozice s výsledky nedávných domácích voleb, se nestaly hlavním tématem prezidentských projevů tak, jak jsme tomu byli zvyklí u George Bushe. Barack Obama si odpustil lekci, kterou by si celoamerické křížové tažení „za demokracii a proti tyranům a teroristům“ jistě představovalo.

Namísto toho zůstal u klasických diplomatických formulací. Tak zůstal „hluboce znepokojen násilím“ použitým proti stoupencům opozičního lídra Hosseina Mousavího ze strany íránské vlády a jejich vojenských i paramilitárních (Revoluční gardy) složek. Navzdory hrozbě rozdělení země ale znovu otevřel americkou politiku „neústupnému, přímému“ (ale přesto, pozn. překl.) „dialogu“ s Íránem. Absolutně to tedy znamená, že je výhradně a pouze na Íráncích, jaké budou mít své vůdce.

Continue Reading

Autor: Oskar Krejčí

Podle dostupných informací prohlásil americký ministr obrany Robert Gates při inspekci na Aljašce, že se rýsuje kompromis mezi Spojenými státy a Ruskou federací ohledně Národní protiraketové obrany USA. Podle něho by tento kompromis měl vypadat tak, že nejen na území Polska, ale i na území Česka by měly být umístěny americké rakety-lapače, radary by pak měly být postaveny v Rusku a využívány oběma velmocemi.

Z této zprávy vyplývá, že se část administrativy prezidenta Baracka Obamy nevzdala plánů na vybudování Národní protiraketové obrany USA. Tedy projektu, který výrazně destabilizuje mezinárodní situaci. I když se na první pohled může zdát, že výše zmíněná údajná dohoda mezi Washingtonem a Moskvou by mohla situaci zklidnit, její důsledky by mohly být nedozírné – a to nejen ve vztahu k Íránu a muslimskému světu, ale i vůči Číně. Nemluvě o tom, že by se americký voják nedostal pouze k hranicím Ruska, o což Pentagon usiluje již dávno, ale přímo na ruské území.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Povaha právního státu prý spočívá v tom, že je lidem dovoleno činit vše, co není zákonem výslovně zakázáno. Proto se v moderní demokratické společnosti množí zákony jako houby po dešti, aby byl nastolen pořádek a zamezilo se svévolnému jednání. Soudní kniha zákazů bobtná do nesnesitelné tíže a my ztrácíme vědomí o tom, co vlastně se ještě smí. Bojíme se už málem vyjít i na ulici, aby nás někdo nepřistihl při protiprávním jednání. Neznalost zákona se neomlouvá. Je tím však naše nesnáz vyčerpána? Ó nikoliv, kéž by tomu tak bylo! Jsme na tom hůř, než trestanci ve vězeňské kopce. Ti mají svá omezení dána viditelnými okovy: stačí najít způsob, jak je překonat, a svobodu zří na dohled. Nám právní stát vedle zákazů i nařizuje a trestá za neplnění stejně bobtnající sumy uložených povinností. Dnes nestačí pro klid duše vyvarovat se zakázanému jednání. V moderním státě se člověk nevyhnutelně stává zločincem, i když nedělá nic.

Autor: Novopatriot

Někdo říká ano, někdo zase ne. Všichni k tomu mají své důvody. Pojďme se ale nad tím zamyslet společně a vysvětlit si, proč já jsem pro jasné ano. Jedním z hlavních problémů celé této otázky je vyjasnění pojmů. Začneme pojmem „život“. Prý lékař má léčit a ne život brát a proto nemůže dávat euthanasii. Co je ale ten život? Je snad někdo z nás, kdo by chtěl přežívat ve stavu, kdy mozková aktivita klesla na úroveň krupicové kaše, ale tělo bylo uměle udržováno při „životě“? Nechtěl! A víte proč? Protože život je pohyb. Být jen na přístrojích nebo ve stavu, kdy sedíte na vozíčku a jste v něčem, čemu lékaři říkají „bdělé bezvědomí“, NENÍ ŽIVOT. Je to pouhá existence.

Continue Reading

Eduard Limonov

Autor: Eduard Limonov

Když se Bakunin potkává s Evolou: Sen o novém národě, ozbrojené občině, Eurasii a polygamii…

Už jsem skoro zapomněl, že jsem napsal knihu Disciplinární sanatorium, 1] kde jsem uvažoval nad zřízením současné společnosti. Dneska jsem si vzpomněl, v souvislosti s tím, co my, NBS, 2] chceme, jakou společnost chceme vybudovat. Na Západě se dnes za šťastný považuje jednotvárný dlouhý život podle standardů evropské civilizace. To znamená netěžká práce, nějaké papírování, celý život jedna pevná kariéra, pak vysoký věk – ne ubohá existence penzisty a smrt v hluboké bezmocnosti stáří. Státy západních zemí člověka potlačují, když mu nechávají jen jednu dovolenou samostatnou aktivitu – lov na samičky.

V ostatním je život západního člověka krajně omezován hranicemi zákona. Nemůže nic. Za poslední stovku let se to, co možné není, zmnožilo, a to, co možné je, katastrofálně zredukovalo. 3] Člověka porobili a domestikovali. V SSSR bylo jiné zřízení, ale člověka porobili a domestikovali i tam. Celkově ho naučili tomu, co všechno nesmí, že má po celý svůj život jen pracovat jak pitomec a pak, bez vzbouření, umřít. Za kvalitní je považován život sytého otroka. Ideál: rodina – žijící v párovém manželství.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Poslední týdny ke mně doléhají zděšené výzvy na obranu Václava Klause před množícími se útoky na jeho osobu stran havlovsko levičácké ligy euro nadšenců usilujících o ratifikaci Lisabonské smlouvy. Ponechme stranou, nakolik může mít přijetí či nepřijetí tohoto smluvního dokumentu zásadní vliv na budoucí vývoj Evropy. Emoce, které se vznášejí nad osobností českého prezidenta, však mají původ všude jinde, jen ne v racionálním uchopení problematických otázek současné doby.

Continue Reading