Categorized | Politika, Zprávy ze světa

Po Bruselu: Past kontradžihádismu

Teroristický útok v Bruselu

Došlo k teroristickému útoku v Bruselu proto, že Belgie přijala málo muslimů?

Autor: M. K. Lane

Náboženství míru znovu udeřilo. I když to možná bude zavánět neskromností, bez většího rizika neúspěchu si troufnu odhadnout další události. Všechny útoky a následné reakce se ostatně odvíjejí podle stejného mustru:

Krok 1: Dojde k útoku. Světoví vůdci jsou „zděšeni –“jak k něčemu takovému vůbec mohlo dojít? Koho mohlo napadnout, že masový import stoupenců náboženství založeného válečnickým náčelníkem a pedofilem se může obrátit proti nám? Jsme přece tak tolerantní! K nim! A ne že by se takové věci děly nějak pravidelněji…

Krok 2: Média nás ujistí, že podobné útoky nemají s islámem nic společného a odsoudí teroristy, i když zdaleka ne tak bojovně, jako odsuzují nás a kohokoliv dalšího, kdo si dovolí poukázat na možné spojení islámského terorismu s islámem. Sebevražedné atentáty sice skutečně jsou špatné, ale imigrační politika v souladu se zdravým rozumem by vedla k novému holokaustu! Dále nás poučí, že teroristé útočí na naše „hodnoty“ (ne na nás), největšími obětmi islamistického terorismu jsou beztak muslimové samotní (protože se na ně někdo může na ulici škaredě podívat) a že musíme přijmout ještě víc uprchlíků, kteří jsou vlastně jen tak náhodou muslimové. Kdybychom se totiž rozhodli zavést imigrační politiku diktovanou zdravým rozumem, muslimové se budou cítit odcizení a teroristé zvítězí.


Krok 3: Média nám do omrzení budou předhazovat modelové muslimské občany, pěkně oblečené a asimilované, kteří útoky jednoznačně odsoudí. Jako pozitivní příklady vykreslí též dhimmi, kteří se předhánějí v politicky korektních, ale v konečném účtování bezcenných, gestech k našim muslimským „spoluobčanům.“ Tito lidé se nesou na vlně protievropského zeitgeistu – a ještě se jim to dostane pomyslného poplácání po ramenou.

Krok 4: I když pozice krajní pravice na čas posílí, postupně se věci vrátí do zaběhnutých kolejí a roztřesení lidé obrátí svou pozornost zpět k opravdu důležitým věcem: která celebrita se přiznala k homosexualitě/změnila pohlaví, fotbalu a osmi hodinám denně v korporátní kóji. Hrstka prozíravějších si ale uvědomí, že se Evropa ocitla v existenciálním civilizačním boji – a nedá se říct, že by zrovna vyhrávala.

Můj popis sedí v hrubých obrysech na každý útok od 11. září. A zatímco nekritický divák více či méně ochotně hltá překroucené mediální dezinterpretace, my na alternativní pravici víme své a skrze jejich lži snadno prohlédneme. Každý si nakonec sám může přečíst Korán a přesvědčit se, co se tam skutečně píše o vedení války proti nevěřícím. Také pochopitelně víme, že nevpuštění muslimů přes naše hranice se nerovná zázračnému „vítězství“ Islámského státu. Tento argument – „když se obrátíme proti našim muslimským bratřím, teroristé zvítězí!“ – je dost možná tou nejotravnější a nejhloupější „myšlenkou“, k níž se levice zas a znova uchyluje. Kdyby na něm něco skutečně bylo, pak Francie – která se stala terčem četných útoků a kde se množí no-go zóny, kam se neodváží často ani policisté – v boji proti IS vítězí, zatímco Slovensko (které odmítlo přijmout jakékoliv muslimské migranty a kde nedošlo k žádným islamistickým teroristickým útokům) už vlastně prohrálo.

Přesto však musíme přiznat levici jistou ideologickou zásadovost, když tvrdí, že omezením nebo dokonce zákazem barevné imigrace do našich zemí bychom prohráli. Jestliže si totiž skutečně všichni neopeření dvounožci jsou rovni a každý se může stát, řekněme, Švédem, je i ten poslední ze sedmi miliard obyvatel planety potenciálním Švédem. Ženy, děti a (hlavně) muži, kteří se valí přes naše hranice, by stejně dobře mohli být naši bratři, bratranci, sousedé nebo přátelé. V tomto kontextu slouží hranice jen k tomu, aby se proces obohacování nestal příliš chaotickým. Existují proto, abychom se stali menšinami ve vlastních zemích spořádaně a (relativně) civilizovaně. Nechcete přece příslovečnou žábu uvařit příliš rychle. Jistě, multikulturalismus povede k jinak vyhnutelným teroristickým útokům, napadením, znásilněním a vraždám – je to ale jen malá cena za pomoc našim spolu-lidským bytostem a nezbytná oběť na oltář Rovnosti!

Bohužel – jak ukázal profesor Kevin MacDonald – se zřejmě jedná o nedílnou součást naší přirozenosti. Evropané, a především naši intelektuálové, zpravidla vnímají morálku univerzalistickou optikou a lidstvo coby abstraktní a proměnlivou veličinu. „Naši“ skupinu pro ně nevymezuje DNA, náboženství, kultura, jazyk nebo cokoliv pevně určeného, ale spíše řada abstraktních hodnot vycházejících z individualismu a rovnosti. Proto k uším našich soukmenovců tak obtížně pronikají slova o původu a povaze rasové a kulturní nerovnosti nebo o nutnosti upřednostnit vlastní přežití před blahem imigrantům z Třetího světa, s nimiž nemáme mnoho společného geneticky ani jinak.

Přesto si lze jen těžko představit, že v bezprostřední budoucnosti při konfrontaci s mocným protivníkem s vlastní kulturou a civilizací naši lidé (kromě aktivních zrádců pracujících ve prospěch sil nepokrytě nepřátelských) nebudou hledat způsob, jak jej zastavit. Jak skutečný život strhne klapky z očí stále více lidem, stane se pro systém stále obtížnější schovávat se za abstraktní hodnoty (osobní svoboda, volný trh, tolerance, a tak dále, a tak dále…), které libertariáni, kontradžihádisté a další označují za pilíře naší civilizace. Ve skutečnosti ale bez Evropanů žádná Evropa není. A čím víc Neevropanů bude do evropských zemí přicházet, tím zjevnější to bude.

Po každém dalším islamistickém teroristickém útoku se mnozí nevyhnutelně obrátí k kontradžihádistickému hnutí. Mějme se však před tímto zdánlivým spojencem na pozoru. Jak naznačuje už samotné jméno, jde o hnutí s negativně vymezenou identitou. Místo aby se soustředilo na to, kým jako Evropané jsme, věnují kontradžihádisté (jako Robert Spencer či Tommy Robinson a další) pozornost takřka výhradně tomu, kým nejsme – tedy radikálními islamisty. A když se náhodou jakoby mimochodem zmíní o naší identitě, užívají v podstatě totožného jazyka jako elity, které nás do této situace dostaly: Západ pro ně není o moc víc kombinace hodnot a zásad. Taková argumentace vede po stejné nakloněné ploše, po níž dnes stále rychleji kloužeme, protože ani v nejmenším nepomáhá zastavit přicházející zástupy nemuslimských černochů, Arabů, Mexičanů nebo i umírněných muslimů, kteří se stěhují do našich zemí a mění je k nepoznání.

Co tedy dělat? Musíme bránit a prosazovat naši vlastní evropskou identitu. Než se soustředit na to, kým nejsme, musíme se podívat, kým vlastně jsme a být na to hrdí. Namísto pouhého odporu k imigraci cizích musíme posílit vědomí vlastní identity. Identitářům a nacionalistům se v této činnosti otevírají rozmanité cesty: můžeme pořádat hudební festivaly, které lidem oživí tradiční národní písničky nebo tance. Můžeme propagovat naši slavnou historii vedením lekcí sloužících jako protijed levicové protinárodní propagandy. Můžeme pořádat kurzy fyzické zdatnosti a bojových umění, kde naši lidé získají sílu a kázeň. Můžeme organizovat dobrovolnické programy zaměřené specificky na pomoc našim vlastním lidem, nikoliv cizincům, kteří jsou v Evropě pět minut i s cestou. V zemích, které obzvlášť tvrdě postihly následky kulinářského imperialismu, se nabízí třeba uspořádání kuchařských slavností zaměřených na národní pokrmy – zdaleka nejde o vyčerpávající výčet. Pokud dokážu říct, většinu (a možná všechny) z těchto věcí už různé nacionalistické skupiny v Evropě a po celém světě dělají. Díky podobným akcím se naše hnutí mění ve skutečné společenství, kontra-komunitu. Zbytečně se neomezujte škatulkováním: protestujte proti invazi, ale nabídněte lidem silnou pozitivní alternativu. Využijte své představivosti, postavte se za své lidi a přispějte svým evropským bratrům na pomoc.

Úvaha M. K. Lanea After Brussels: The Trap of Counter-Jihad vyšla na stránkách Counter Currents Publishing 28. března 2016.

7 Responses to “Po Bruselu: Past kontradžihádismu”

  1. orkyniosdrymos napsal:

    TK:
    Myslím, že Aquila tu hovoří o naprosto odlišném významu onoho faktu, který popisujete jako „pedofilie“. Pod pojmem pedofilie si představím úchylnou sexuální touhu po dětech. O to tu zřejmě nešlo, argumentuje tak i onen muž z videa. Jde o odlišnou kulturu, takovéto chování tam zřejmě bylo (je) normou a není výrazem pedofilního chtíče.

    Cizí kultury respektuji, na druhou stranu však nesouhlasím, že každé porozumění a respektování by mělo znamenat přijetí a ztotožnění se, jak se to bohužel často chápe. Islám je zkrátka spojen s cizí kulturou a proto je, dle mě, pro Evropu bez vážných problémů nepřijatelný.

    „Definice“ jsou víceméně povrchní popisy, nevyjadřují hluboký význam faktů. Zde plně souhlasím, že jejich stavění na piedestal je výrazem moderny.

  2. TK napsal:

    Zřejmě se shodneme, že většina podobných výměn si nedává za cíl přivést účastníky na pozici toho druhého(to se stane asi skutečně málokdy), ale zapůsobit na obecenstvo – čtenáře, posluchače, přítomné…

    Takže si to lehce shrňme: odpor k pedofilii značí prolezlost hnilobou modernity, tisíce anglických obětí muslimského zneužívání byly ve skutečnosti dě*ky ve výcvicku, ze špatných rodin (což je zřejmě bianko šek na skupinové znásilnění) a zkažené – podobně jako každý, kdo by se vůbec zabýval otázkou konzumace svazku Aišy a Mohameda ve zralém věku nevěsty 9 let, což jste ostatně, zřejmě coby skutečně zásadový perenialista, vůbec neadresoval, přestože jste se proti autorovu termínu ‚pedofil‘ prve ohradil.

    Myslím, že má práce (viz úvod) zde je hotova. Kdyby snad přišlo na skutečné lámání chleba, doufám, že lidí jako vy se najde jen hrstka…

  3. Aquila napsal:

    Áno, staré dobré zosmiešňovanie. Ono, ešte pred komentovaním som si článok predsalen prešiel. Ku koncu, tam kde píše o posilnení vedomia vlastnej identity, to autor trochu vylepšil. Vcelku však také amatérske a prázdne, nič reálne.

    V Rotherhame sa jednalo o skazené dievčatá z narkomanských rodín, uvádza to i článok na tejto stránke. Kto na tom ostrove chvílu pobýval má poznanie. Je treba prestať s nedospelým idealizovaním si žien a priznať nefunkčnosť našich spoločenských usporiadaní.

    Čo sa týka vašich definícií (velkými písmenami :-), sú mi dôkazom, že konzumenti podobných článkov zväčša sadli na modernu ako osy na med. Podobne ako Vy, tiež vám odporúčam dopozerať si video. Chlapíci na ňom sa nám síce môžu javiť ako zo Star Wars, prednáška ako translácia z inej galaxie, no reálie inej civilizácie nebudú zrelých ludí zvádzať k detským smiechom.

  4. TK napsal:

    Pardon, nedokázal jsem to dokoukat celé, ten pakistánský hadží mi úborem i dikcí připomíná estrádního kouzelníka Mesmerina a jeho argumentace v úvodních cca 3 minutách, které jsem viděl, má podobně pouťovou úroveň (kdyby se M. ženil pro rozkoš, tak by pořídil tucty Aiš – jako to dělali a dělají Mesmerinovi soukmenovci v Rotherhamu a dalších anglických městech?)…

    Každopádně se jistě dá na islám/Mohameda nahlížet i pozitivnější optikou (jako to udělal třeba Carlyle, i když podle mě je každá apologie věrohodnější než přiložené video), ale faktem zůstává, že podle dostupných pramenů zkonzumoval ‚Prorok‘ své manželství s Aišou, když ji bylo DEVĚT let. Ať byla vyspělá sebevíc, jedná se z DEFINICE o pedofilii. Jestli je instinktivní odpor pociťovaný k takovému jednání projevem polapení do pasti vlastní omezenosti, rád zůstanu chycen. A vy si raději dočtěte celý článek, zdá se, že vám to jen prospěje.

  5. Aquila napsal:

    Po slovách „stoupenci náboženství založeného válečnickým náčelníkem a pedofilem“ sa mi odochcelo čítať. Skutočne si pán prekladatel slubuje od podobných článkov kultúrne pozdvihnutie v našich krajinách? Pasca vlastnej obmedzenosti.

  6. Herr Nichtig napsal:

    Založené vojnovým náčelníkom a pedofilom? Skvelé postrehy, hodné génia. <> https://web.archive.org/web/20150711175439/https://leidarstjarna.wordpress.com/2012/05/04/chapani-jednotlivych-nabozenstvi/

    Stačilo by riešiť salafistov a wahhabistov, autor opäť len nechutne generalizuje. Všetko sú to divadlá na dosiahnutie maximálnej kontroly (už na druhý deň sa hovorilo a lepších občianskych preukazoch s otlačkami prstov a pod.). Vedeli, že niečo sa stane (nevedeli kto a kedy), kde boli razie v salafistickýh mešitách a štvrtiach?!

    Sionisti sa škeria a ostávajú nepotrestaní. Takéto útoky sú v Izraeli na dennom poriadku a fosfor lieta na všetky strany. Pravica (vrátane vás) prepadá stupídnym hystériám a nerozlišuje už ani islam od imigrácie. A celý ten čas NIKTO z Vás neponúka žiadne skutočné riešenie, žiadnu alternatívu duchovnej prázdnote, ktorá je SKUTOČNOU a JEDINOU príčinou nášho pádu.

    Naopak, absurdne ešte mnohí viníte kresťanstvo za vzniknutú situáciu (aj tu sa sem-tam zjavujú podobne absurdné články). Keď sa stretnú traja „pravičiari“, je z toho hádka na 5 hodín. Zatiaľ títo ľudia bez problémov umierajú za svoju vieru. Poďme im vykrikovať, že oni ešte majú medzi nohami gule, zatiaľ čo mi proti nim protestujeme v sukniach! https://www.youtube.com/watch?v=lQIdhdQKDCE

    Keď sa všetky tieto neprávosti dejú v moslimskom svete, vtedy ste všetci ticho a nikto neponúka žiadne filtre na sociálnych sieťach. Proti islamu bojujete dokonca hoaxami, toľko k Vášmu kultu Pravdy a Spravodlivosti. http://www.yorkshirestandard.co.uk/news/veteran-reports-britain-first-for-defamation-over-fake-photo-10603/ Kde bol IS pred americkým zásahom v Iraku?! Niet nám pomoci. Zájdeme na tú našu nadutosť, boj so symptómami (nie príčinami) a jalové reči.

Trackbacks/Pingbacks


Jean Mabire – Zemřít v Berlíně

Jean Mabire - Zemřít v Berlíně***
Zemřít v Berlíně: Francouzští esesmani posledními obránci bunkru Adolfa Hitlera.
***
Objednávejte na stránkách vydavatelství Nightingale Press nebo na Kosmasu.
.

Ladislav Malý – Vzpomínky jednoho disidenta

Ladislav Malý - Vzpomínky jednoho disidenta***
Z memoárů národního konzervativce…
***
Objednávejte ZDE.
.

Víte, že…

22. listopadu 1963 zemřel v anglickém Oxfordu irský spisovatel, jedna z nevýraznějších postav moderní britské literatury Clive Staples Lewis. Jeho nejznámější knihou jsou dnes zřejmě Letopisy Narnie. Silně věřící anglikán Lewis byl také blízkým přítelem J. R. R. Tolkiena a reakcionářem.
22. listopadu 1890 se narodil francouzský voják a státník Charles de Gaulle. Za 2. sv. války se postavil do čela francouzských sil bojujících na straně Spojenců, po válce se stal politikem V čase alžírské krize se chopil moci a stal se prezidentem Páté republiky. Vzdal se francouzského Alžírska, za což si vysloužil nehynoucí nenávist mnohých francouzských patriotů. Skupina OAS se ho několikrát pokusila zabít. Odstoupil nedlouho po bouřích léta ´68.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív