Posvátná monstra jako Gesamtkunstwerk

Monstra

Autor: Karel Veliký

K druhému čtení. Pro-žitou magii slova, obrazů a zvuku…


Film

V „Monstrech“ Limonov zmiňuje jen pár filmů: Rtěnku (1976) se sestrami Hemingwayovými, na který šel do kina ještě v New Yorku, Russellova Valentina (1977) s Nurejevem, nepřímo Fantomase (1964) s Maraisem, The Killers (1964) podle Hemingwayovy povídky, dále The Sailor Who Fell from Grace with the Sea (1976) podle novely Jukia Mišimy i televizního Krále posledních dnů (1993) o Janovi z Leidenu, ačkoliv jím zmiňovaná scéna evokuje spíš klášterní orgie z Russellových Ďáblů (1971). Ovšem pokračování či rozvedení „mnohotvárného a rozsáhlého plátna“ (viz závěr Gagarinova medailonku) Posvátných monster skýtají spíše tyto snímky:

Balada o sedmi oběšených (1968) – rež. Martin Hollý ml.

– k teroristovi Borisu Savinkovi, zdaleka ne jenom pro forma!

Dušan Makavejev: W. R. – mystéria organismuTeoréma (1968) – Pier Paolo Pasolini

– výrostci, pasáci, zloději, hezcí a nebezpeční, i ti hloupí, oškliví, špinaví a zlí z předchozích filmů jako je Accattone tu nevystupují, jde o jiný „začátek nové prehistorie“ („jedině revoluce může zachránit minulost,“ Zuřivost), Teoréma je ilustrací ovzduší „rozmetání systému“ z konce šedesátých let – a i když tu jde o Lásku, Hostova zvěst v jednotlivostech plodí „zlo“ a jen služka-vesničanka, typ z předprůmyslového věku, v něm rozpoznává Boha, kdežto buržuje náhlý prožitek posvátna, resp. probuzení vnímání svatosti, jen mate a ničí…

W. R. – mystéria organismu (1971) – Dušan Makavejev

– od Jana z Leidenu k sexuální emancipaci až aberaci podle receptů „podivného doktora“ Freuda a jeho učedníka Reicha; aneb jak skanduje lid, či luza, u Brooka „bez všeobecné kopulace není žádná revoluce“ (Marat-Sade).

Divoký mesiáš (1972); Lisztománie (1975); Noc hrůzy (1986); Poslední tanec Salome (1988) – Ken Russell

– ve ztvárnění Limonových a Russellových „posvátných monster“ je zřejmá paralela, a to i v různém poměru stylizace: barvitá výbušnost Lisztománie, která po klavíristově setkání s Richardem Wagnerem vrcholí „camp“ ilustrací Locchiho Podstaty fašismu, tak ladí s komiksovým medailonkem Gagarina („epolety barva rtuti“), kdežto jen lehce surreálná, laudánovitá shellyovsko-byronická noc ve vile Diodati (tam, kde se z pera Shellyové zrodil Frankenstein), odpovídá kupříkladu potemnělému svitu portrétu Čárlí Mansona; exaltovanost party z Divokého mesiáše (s návštěvou v poundovském Vortexu!) snadno evokuje smogisty kolem Ljonky Gubanova, Wilde v Posledním tanci je již jen statistou-divákem opulentní orgie smyslů na jevišti (podívaná na „divadlo v divadle“), a o Ďáblech se zmiňujeme v úvodu; Russell se mj. vyrovnával i s Poem (Pád domu Usherů), to se mu však již nedostávalo sil (a nejen finančních); a pozor, nezaměňujme si Russellovu vybranou retrogardní výstřednost s prostým úchylněním takového Jodorowského…

Marat – Sade (1967) – Peter Brook

– štěstí kolektivu na úkor jedince podle radikálního reformátora versus právo jedince na štěstí na úkor ostatních podle libertinského individualisty: opět rozprava (discours) „divadla v divadle“, jehož účinkující jsou chovanci ústavu pro choromyslné režírovaní markýzem; Brookův scénarista vkládá Maratovi do úst tato slova: „Až vám budou říkat, že se máte líp, i když neuvidíte bídu, která zůstane skrytá, i když si budete moci koupit stále více neužitečných věcí, i když se vám bude zdát, že jste nikdy nebyli tak bohatí, budete se jen řídit hesly jiných: těch, kteří mají mnohem víc než vy. Pod záminkou šíření svobody okrádají z bank a paláců celé národy!“

Pád Itálie (1981) – Lordan Zafranovič

– partyzána Davorina v podání Daniela Olbrychského lze sledovat jakožto Limonovo vtělení; válka tu umocňuje život – červencové slunce nad Dalmácií, vánek od blankytného moře, vůně sosen a pršuty, chuť červeného a slaných ženských ňader po koupeli v Jadranu jsou uchopitelnější, neboť je zvýrazňuje všudypřítomná blízkost smrti.

Sezóna příšer (1987) – Miklós Jancsó

– mechanismy moci fyzicky zasahující proti svým protivníkům jsou zobrazovány běžně, tento film ale ilustruje manipulaci člověka sebou samým, což je téma stále aktuálnější; kdo tuto šílenost ještě „neukouká“, začne Felliniho snímkem Ginger a Fred (1985).

Mimo dobro a zlo (1977) – Liliana Cavaniová

– film o údobí, kdy Nietzsche, jeho přítel Paul Rée a Lou Salome žili v trojúhelníkovém vztahu; portrét vychytralé židovské ženštiny vysekaný pomocí Nietzscheho slov: rouhavé!

La Chinoise (1967); Pravda (1969) – Jean-Luc Godard

– politická akce proti zločinům kapitalismu: „Neměli bychom začít od nuly a zavřít univerzity jako v Číně?“ říká roztomilá Veronika, hodlající vrhat bomby; a „kinopravda“ o pražském jarním „tání“ do  demoliberálního marastu, které pro malý „český mýtus“ spasí jen ocelové pásy sovětských tanků.

Taxikář (1976) – Martin Scorsese

– hrdinská pohlednice jednoho zoufalce: také z Edáčkova New Yorku!

Slavnost / Obřad (1995) – Claude Chabrol

– o svátcích se stírají stavovské a třídní rozdíly mezi panstvem a služebnými, tohle je však privátní „festival msty“!

Bratr (1997) – Alexej Balabanov

– filmový rodokaps z „Ruska v troskách“, kam je nasměroval v USA oceňovaný „demokrat Jelcin“.

Předjaří (2001) – Filip Bajon

– hrůzné krásy revoluce: opojení-střízlivění-dojezd, láska a smrt jednoho aristokratického mládence.

Veřejný nepřítel č. 1 (2008) – Jean-François Richet

– zločinec cítící se s naprostou samozřejmostí mravně nadřazený měšťákovi, tzv. „slušnému člověku“, je téma typicky francouzské stejně jako krášlení těchto společenských vyvrhelů hrdinskou a mučednickou aurou; nejen tvůrci kriminálek s Delonem či Belmondem se inspirovali smělými činy Mesrinovými.

Dodatky:

Jean Marais samozřejmě nebyl jen Fantomasem. Stojí za to připomenout si ho přinejmenším v gangsterce Vyděděnec (1969), rytírně Ve službách krále (1961) „bez bázně a hany“, a také v Bertolucciho Svůdné kráse (1996), kde jako senilní obchodník s uměním zdobí melancholické záběry bohémského toskánského společenství přesně tím zjevem, který popisuje Limonov.

Wajdův Popel a démant (1958), jednak kvůli Cybulskému („Jamesu Deanovi východního bloku“), který typově pozoruhodně odpovídá Limonovovi z počátku devadesátých let, ale také pro tam tolik zřejmou blízkost hrdinství a absurdity.

Zvuk

Vedle „božského Mozarta“ („Eine kleine Nachtmusik“), jehož „kočárové rytmy“ příliš nemusíme, zato se rádi vracíme k předznamenání hudební romantiky v druhé větě jeho „Sinfonia concertante es-dur“ KV 364:

„Perfect Day“ (1972) – Lou Reed;

„Personality Crisis“ (1973) – New York Dolls;

 „Messerschmitt 262“ (1974) – Blue Öyster Cult;

„Blitzkrieg Bop“ (1976) – Ramones;

„Che“ (1977) – Suicide;

 „My Way“ (1978) – Sid Vicious;

„Rock the Casbah“ (1979) – The Clash;

„Vsjo idet po planu“ (1986) – Graždanskaja Oborona;

„Join in the Chants (1987) – Nitzer Ebb;

„Headhunter“ (1988) – Front 242;

„Krvava gruda – plodna zemlja“ (1986), „Das Spiel is aus“ (2000) – Laibach;

„Der Sheriff“ (2003) – D. A. F.;

„Amerika“ (2004) – Rammstein

a samozřejmě „Siegfrieds Trauermarsch“ z Der Ring des Nibelungen v inscenaci Pierra Bouleze.

Lennon? „Jealous Guy“ v provedení Roxy Music je dobrá, nahráli ji krátce po jeho smrti…

Malba

Vedle „Hvězdné noci“ (1889) van Goghovy a Vasiljevovy „Valkýry nad zabitým bojovníkem“ (1971):

 „Friedrich Nietzsche“ (1906); „Slunce I – III“ (1911-13) – Edward Munch;

Edward Munch - Friedrich Nietzsche

„Rudá jízda“ (1918) – Kazimir Malevič;

Kazimir Malevič - Rudá jízda

„Nová planeta“ (1921) – Konstantin Juon;

Konstantin Juon - Nová planeta

„Po boji“ (1923) – Kuzma Petrov-Vodkin;

Kuzma Petrov-Vodkin - Po boji

„Himaláj“ (1933); „Horská pevnost“ (1933); „Hranice Tibetu“ (1936) – Nikolaj Rerich;

Nikolaj Rerich - Hranice Tibetu

Nikolaj Rerich – Hranice Tibetu

„Kolos rhodský“ (1954) – Salvador Dalí;

„Dvojitý Elvis“ (1963); „Marylin Monroe“ (1967); „Mao“ (1972); „Kladivo a srp“ (1977); „Lenin“ (1987) – Andy Warhol;

„Návrat Hyperborejce“ (1972); „Hyperborea“ (2002); „Z vnitřní říše“ (2003) – Drahoš Kalajič

Drahoš Kalajič - Hyperborea

Drahoš Kalajič – Hyperborea

 a „Enigma revoluce“ (1982); „Den mládí“ (1987); „Černý čtverec na Rudém náměstí“ (1992) kolektivu Irwin.

Irwin - Enigma revoluce

Irwin – Enigma revoluce

Ernst Jünger – Návštěva na Godenholmu

Ernst Jünger - Návštěva na Godenholmu***
Ztracený klenot, vysoce ceněný svého času například Gottfriedem Bennem
Mistrovské vizionářské dílo Ernsta Jüngera odehrávající se na odlehlém skandinávském ostrově patří mezi neprávem opomíjené skvosty německé literatury poloviny minulého století. Tato novela, rozsahem nevelká, myšlenkově však nesmírně bohatá, plná znepokojivých obrazů a apokalyptické imaginace, je další ukázkou autorova hutného vybroušeného stylu, jeho schopnosti vnímat vnitřní předivo věcí a jejich skrytých souvislostí i líčení přírodních krás. Je typovou studií válkou sežehnutých duší, částečně autobiografickou, vyprávěním o hledání zasvěcení a nového začátku, příběhem o utrpení a znovuzrození.
***
Objednávejte na stránkách nakladatelství Malvern nebo v okultním knihkupectví Alembiq.
.

Oswald Spengler – Myšlenky

Oswald Spengler - Myšlenky***
Kniha obsahuje: vedle 370 výroků o pojmech, majících ve Spenglerově myšlení zásadní význam, jako např. osobnost, dějiny, válka, právo, stát, tradice atd., v původním výboru správkyně autorovy – do té doby z valné části nezveřejněné – pozůstalosti, též rozsáhlý překladatelský a redakční výběr z knih Preussentum und Sozialismus a Jahre der Entscheidung s aktuálními poznámkami a vysvětlivkami, jakož i úplnou, komentovanou bibliografii nakladatelství Délský Potápěč.
***
Objednávejte v Knihkupectví Délského potápěče nebo na Kosmasu
.

Ezra Pound – „Přítomen!“

Ezra Pound – „Přítomen!“***
Ezra Pound míří přímo na jádro systému, v nemž žijeme – a zasahuje! Politika – ekonomie – poezie; články, básně, poznámky, manifesty, překlady a eseje z doby Italské sociální republiky.
***
Objednávejte ZDE
.

Knut Hamsun: Až do konce! – DOTISK!

Knut Hamsun - Až do konce!***
Politická publicistika norského spisovatele Knuta Hamsuna z let 1940 až 1945. Knut Hamsun je příkladem Muže, který se nepoddal, nepodvolil a už vůbec v šířícím se křiklavém chaosu nezbloudil. Ač sražen, zůstal na svém.
***
Objednávejte ZDE
.

Paul Sérant: Fašistický romantismus – DOTISK!

Paul Sérant - Fašistický romantismus***
O politickém díle několika francouzských spisovatelů – Robert Brasillach (popravený), Pierre Drieu La Rochelle (sebevrah), Lucien Rebatet (rebel), Abel Bonnard (estét), Alphonse de Châteaubriant (mystik) a „fantaskní jezdec“ Louis-Ferdinand Céline (sardonik).
***
Objednávejte ZDE
.

Víte, že…

2. listopadu1847 se ve francouzském Cherbourgu narodil francouzský filosof a anarchistický teoretik revolučního syndikalismu, tzv. anarchosyndikalismu Georges Sorel. Ve svém díle se tento v českém prostředí neprávem opomíjený autor zabýval kapitalismem, revolucí, revizí Marxe a myšlenkou syndikalismu, teorií o řízené ekonomice a pracovních strukturách. Zabýval se nutností existence "mýtu", který by zmobilizoval masy. Nejen tím ovlivnil  jak pozdější socialisty, tak například B. Mussoliniho.

Pat Buchanan2. listopadu 1938 se v americkém Washingtonu D. C. narodil konzervativní spisovatel, politik, publicista, televizní komentátor a v 90. letech uchazeč o úřad prezidenta Spojenýc států, Patrick Joseph Buchanan. Aktivně se do politického života zapojil už v 60. letech v prezidentské kampani Richarda Nixona. Buchanan je dlouhá desetiletí symbolem paleokonzervativní tendence a jedním z nejhlasitějších kritiků neokonzervatismu.
Paul Anton de Lagarde 2. listopadu 1827 se v Berlíně narodil Paul Anton de Lagarde, spisovatel, biblista a orientalista, který výrazně ovlivnil průkopníky etnického hnutí jako Alfred Rosenberg, Houston Stewart Chamberlain nebo Heinrich Claß. Ač vycházel z křesťanských pozic, svým dílem spoluformoval i Nietzscheho protikřesťanské a protižidovské myšlení.. Lagarde, podle něhož svatý Pavel zahalil ryzí křesťanství sterilním hebrejským zákonem, usiloval o germánské náboženství, aby „bylo možno dosáhnout přestavby duchovních sil a skutečné národní jednoty“.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív