Autor: Carlo Terracciano

Fašismus jako dějinný a politický evropský fenomén definitivně skončil v květnu roku 1945. Ve srovnání s evropským marxistickým komunismem, který se zhroutil o méně než půl století později s implozí SSSR, to byla porážka daleko slavnější, totiž: se zbraněmi v rukou. Je však platnou skutečností, kterou nelze anulovat, že obě tyto formy modernizace a mobilizace mas – komunismus a fašismus – vyšly ze zápasu s Amerikou jako poražené. A americký model, který ve 20. století triumfoval, vtiskuje teď jako globalizační mondialismus svůj cejch celé Zemi. Geopoliticky je to Eurasie (plus Afrika a Jižní Amerika), která až dodneška vede konfrontaci, střet, s „Novým světem“ v boji o Nový světový řád. Tak zvaný „neofašismus“ nebo „neonacismus“ druhé poválečné doby byl veskrze jedním velkým nedorozuměním, někdy tragickým, leckdy komickým a často směšným; živeným také zainteresovanou nepřátelskou stranou.

To, co se nevhodně definovalo jako „krajní pravice“, se nikdy nezotavilo z traumatu válečné porážky, z usmrcení anebo zmasakrování svých vůdců, kteří byli ponecháni výsměchu spodiny, té luzy, která jim ještě o den dřív jásala. Obraz, který ukazuje Mussoliniho a hierarchy, jak jsou pověšeni nohama k nebi, dolehl víc než na jednu politickou generaci tak těžce jako blok skály, který nelze odstranit. Také 8. září 1943, konec války v Itálii, představoval epochální bod obratu: konec Itálie jako národa, aby se proměnil v geografický termín, jenž má svůj obsah v tom, že několik desítek milionů osob mluví více či méně stejným jazykem.

Bubnová palba vítězné propagandy ukázala obraz fašismů jako zosobněné zlo; tak dalece, že se často sami přívrženci s touto invertní rolí ztotožnili jako s krajní formou protestu proti vítězům a vnitřního znovunapřímení se poražených. Nostalgismus, vnější formalismus, devirilizující oslava porážky, takřka nekrofilní kult minulého, „kult vůdce bez vůdce“ spjatý s anarchoidním spontaneismem (ozbrojeným či ne), byly taktéž činiteli politické a sociální impotence: zatímco svět se jako v nějakém víru měnil, pravice se stále více marginalizovala ve svém vlastnoručně vytvořeném ghettu. Neofašistický nostalgismus, na nějž právě může být vždy redukován, je očividně přesnou negací historického fašismu, který byl hnutím revoluční mobilizace mas, hnutím mladých revolucionářů v celé Evropě, budovaným na vitálním elánu mládí, hnutím orientovaným do budoucnosti a zaměřeným na to, aby fašismus zvítězil a vládl; právě tak jako revoluční komunismus Lenina, Trockého a Stalina. Obé se vztahovalo zajisté ke světu první poloviny minulého století. A předpokládáme, že mluvíme o lepší polovině pravice, o oné menšině, která neakceptovala připojit se tout court k systému, aby se stala hlídacím psem existujícího uspořádání. Tato druhá pravice, která skvěle pochopila, jakým směrem se svět pohybuje, jednoduše odvrhla každý historický a kulturní balast, aby přeběhla k armádám protivníkova tábora, armádám liberálního kapitalismu, Ameriky, sionismu a mondialismu.

Tito kariéristé realistické pravice, kteří ovšem určitě nepředstavují úhlavního nepřítele, se s neofyty vlastní ctižádosti pokoušejí svým novým pánům dokázat plnou spolehlivost nových služebníků, které v nich získali.. Apoteóza nejbestiálnější policejní represe (aniž ještě mají odvahu k přímé konfrontaci na ulici), antikomunismus bez komunistů, vřazení se do každé lidu nepřátelské iniciativy a naprostá identifikace s americkou a sionistickou zahraniční politikou jsou fakta, která jsou stejně známá jako zjevná, takže je nepotřebujeme hodnotit ještě vícero slovy. V krajních případech pouze konají práci nostalgických a integrálních provokací z tajných archivů, vždy dobře skryti za uklidňujícími uniformami a obušky režimní policie, aby vyvolali střet mezi pravicí a levicí, rudých proti černým; v národním milieu by to pro mondialistický systém byla jejich důležitá funkce, kdyby nebyla tak anachronická, že je „službami“ uvnitř a vně národních hranic, jimiž jsou řízeni, pokládána již za nepotřebnou. Není nutné dodávat, že antifašismus jisté systémové levice, který je ostatně právě tak směšný a nostalgický, je více či méně protějškem vulgárního antikomunismu krajní pravice. Postfašismus a marxistický neokomunismus proti sobě nadále bojují, aby se navzájem neutralizovali, k vyšší slávě panské rasy, která určuje osudy Itálie, Evropy a celého světa.

Pro nostalgiky „tvrdých zátylků“ a nepoddajnosti, ať už jsou bílí, rudí nebo černí, je tedy očividně a prokazatelně nemožné postavit se realitě přítomnosti a ještě méně výzvám budoucnosti. A není to jen naprostá absence dějinné perspektivy, která je nechává setrvat nehybně tváří tvář novému. Je to samo pojetí času, prostoru a věčnosti, které to lidem moderního světa nedovoluje, poněvadž moderna je stará, nebo ještě prostěji: lidé, kteří se v dějinných zvratech trvale obnovují. Rozumí se samo sebou, že v tom spočívá nepřekonatelná propast dělící „pravici“ od tradičního Evolova myšlení.

Z knihy Carla Terracciana Revolte gegen die moderne Weltordnung, 2007 (Rivolta contro il Mondialismus moderno, 2002).