Délský potápěč

NPD je jedinou věrohodně mírovou politickou stranou v Německu.

4. března 2014 vydal místopředseda NPD Karl Richter oficiální tiskové prohlášení ohledně situace na Ukrajině. Vystupuje v něm proti západnímu vměšování a válečnému štvaní NATO:

„Západní výzvy proti další eskalaci napětí jsou s ohledem na 20 let trvající podvratné aktivity v zemi a mnohamiliardovou finanční podporu prozápadním a protiruským silám čistým pokrytectvím.“

Richter označuje konflikt za další ze Západem vyprovokovaných konfliktů následující syrský model. Podle něj se NPD prokázala být jedinou věrohodně mírovou politickou stranou v Německu.

Dále zdůrazňuje absenci národní suverenity německého státu, zjevnou z vazalského vztahu berlínské vlády k Washingtonu. Tiskové sdělení zakončuje touto výzvou:

Continue Reading

Autor: Alexandr Dugin

V tomto obtížném čase, kdy se odvíjí vážná krize na naší západní hranici, bych se rád obrátil na americký lid, abych mu pomohl lépe pochopit postoje ruských vlastenců, které sdílí většina naší společnosti.

Rozdíl mezi dvěma významy pojmu „být Američan“, z ruského pohledu

1. Důkladně rozlišujeme mezi dvěma odlišnými entitami: americkým lidem a americkými politickými elitami. První máme skutečně rádi, druhou hluboce nenávidíme.

2. Američané mají svébytné tradice, zvyky, hodnoty, ideály, možnosti a náboženské víry. Ty každému zaručují právo na odlišnost, svobodu volby, možnost stát se a být kýmkoliv dle své vlastní vůle. To je úžasná vlastnost, která dodává sílu, hrdost, sebeúctu a jistotu. To my Rusové obdivujeme.

3. Americké politické elity – zejména na mezinárodní úrovni – myslí a jednají v rozporu s těmito hodnotami. Trvají na konformitě a považují americký styl života za univerzální a závazný. Upírají jiným národům právo na odlišnost a vnucují všem pravidla tzv. „demokracie“, „liberalismu“, „lidských práv“ atd., které často nemají nic společného s hodnotami ne-západních nebo prostě ne-amerických společností. Toto je ve zjevném rozporu s vnitřními zásadami a hodnotami Ameriky. Uvnitř hranic je právo na odlišnost zaručeno, vně je upíráno. Proto máme za to, že problém spočívá v americké politické elitě a jejích dvojích standardech. Ze zvyků se stala pravidla a protiklady jsou považovány za logicky platné.  Tomu nerozumíme a ani to nepřijímáme – zdá se, že americké elity jsou vlastně zcela neamerické.

Continue Reading

Vzpomínate si na Kosovo, odtržené od Srbska, protože se Albánci stali majoritou?

Autor: Guillaume Faye

Krymský parlament vyhlásil nezávislost na Ukrajině a vypsal referendum o možném připojení k Ruské federaci. V tom se rozpoutala bouře na velvyslanectvích! Krymská vláda je nelegitimní, protože je samozvaná. Která strana má pravdu?

Barack Obama 6. března prohlásil, že plánované referendum o připojení k Rusku bude nedemokratické a protiústavní. Stejný postoj zaujaly i vlády Evropské unie. Vypadá to tedy, že pokud lidé nepodporují zájmy a ideologii toho, co Rusové nazývaji „západními mocnostmi“, jsou jejich rozhodnutí protiprávní. Demokracie má evidentně značné ohebné standardy.

Setkáváme se zde s velmi starým problémem – principem národnosti v etnickém versus politickém smyslu. Abych to blíže popsal, oddělení Krymu od Ukrajiny je podle ukrajinské ústavy protiprávní. Ukrajina je „jednotná a nedělitelná“, stejně jako Francie. Avšak Ukrajina je i zároveň velmi nestabilním, ba co víc, národnostně rozděleným státem. Představte si, že by se ve Francii zítra chtěli Bretonci a Korsičané protiústavně osamostatnit. Nebo něco horšího, představte si budoucí oblast ve Francii, ve které by po desetiletích kolonizačního přístěhovalectví arabsko-muslimská většina požadovala samostatnost, nebo dokonce připojení k nějaké zemi na druhé straně Středozemního moře.

Continue Reading

Ať žijí Achmetov, Porošenko, Pinčuk! Hurá!

Autor: Kerry Bolton

Současný vývoj na Ukrajině postupuje podle stejného scénáře jako v některých dalších zemích, které byly přivedeny do „stáda“ globalismu. Nepokoje v kyjevských ulicích a jinde představují další z řady „barevných revolucí“, které se jako lesní požár prohnaly přes země bývalého Sovětského svazu a v posledních letech i severní Afrikou, kde nazývaly „Arabské jaro“. 1] Momentálně probíhají globalisty podporované pokusy o změnu režimu dokonce ve třech zemích současně: ve Venezuele, 2] Sýrii 3] a na Ukrajině – kdy všechny tyto země jsou spojeny s Ruskem a jeho zájmy.

Ukrajina – terč globalistů

Takzvaná „studená válka“ proti velmocenské pozici Ruska prošla od roku 1945 – kdy Stalin zablokoval globalistický pokus o vytvoření celosvětového státu pod záštitou Spojených národů 4] – pouze krátkou přestávkou během Gorbačovovy a Jelcinovy éry. Gorbačov se dokonce sám posléze vybarvil jako globalista. 5] Proto současná krize nepředstavuje – jak tvrdí mnozí komentátoři – návrat studené války, ta totiž nikdy neskončila. Tvůrci americké politiky nepokrytě označili postjelcinovské Rusko jako rivala a každého, kdo by se pokusil obnovit jeho velmocenskou pozici – jak se snaží Vladimir Putin – jako legitimní terč Spojených států. 6]

Nepřekvapí, že Ukrajina je dlouhá léta v hledáčku zájmu Národní nadace pro demokracii (National Endowment for Democracy – NED). Při pohledu na finanční plán NED je očividné, že organizace se opět uchyluje ke své oblíbené taktice – finanční podpoře mladých kádrů ve všech sférách společnosti, včetně „vzdělávání“ voličů jak volit ve volbách v říjnu 2012. Taková činnost představuje přesně ten druh do očí bijícího narušování suverenity, z jakého se globalisté snaží nyní obvinit Rusko. Ve výroční finanční zprávě NED z roku 2012 (za rok 2013 zatím není zveřejněna) je uveden seznam nevládních organizací působících na Ukrajině, mezi které bylo rozděleno 3 380 834 USD. 7] Tato suma představuje větší část z nadací celosvětově vynaložených prostředků.

Ukrajina patří mezi země, kde proběhl pokus o změnu režimu prostřednictvím „barevné revoluce“ – známá „Oranžová revoluce“ z roku 2004. Od této doby se datuje kritika země jako nedostatečně „demokratické“, což není nic jiného než eufemismus pro nedostatečnou podřízenost zájmům globalistů a USA. Na symposiu, pořádaném na NED napojenou organizací Mezinárodní fórum demokratických studií (International Forum for Democratic Studies, jejíž předseda Larry Diamond vyzýval v dubnu 2013 k vojenské intervenci v Sýrii – pozn. DP), zazněly hlasy vyjadřující rozčarování nad vývojem na Ukrajině („v důsledku neschopnosti upevnit demokratické zisky ,Oranžové revoluce’ z roku 2004‘ utrpěla Ukrajina,  pod vedením autoritářského prezidenta Viktora Janukovyče, četné nezdary ve svém úsilí o demokratičtější společnost.“) 8]

Continue Reading

Autor: Greg Johnson

Bílí nacionalisté 1] zastávají pozici, že multikulturalismus – tedy rasová a etnická nejednotnost v rámci jednoho státu – vede nevyhnutelně ke konfliktu a násilí. Proto je nejlepší cestou k zajištění míru a klidného soužití nahrazení tohoto přístupu etnonacionalismem, který požaduje existenci vlastní domoviny pro každý národ.

Konflikt na Ukrajině není prvotně způsoben ruským nebo „západním“ vměšováním, pro které by neexistovaly podmínky, pokud by Ukrajina nebyla etnicky rozdělená. Stejně jako Jugoslávie nebo Československo je Ukrajina umělý stát, uvnitř jehož hranic žije řada rozdílných etnických skupin: Ukrajinci, Rusové, Tataři, Poláci, Bulhaři, Maďaři, Rumuni/Moldavci, Arméni, Židé, atd.

K tomu všemu je nejpočetnější ukrajinský národ rozdělen na východní Ukrajince, kteří zpravidla mluví rusky a vidí Rusko jako přirozeného spojence a obchodního partnera a Ukrajince na západě země, kteří užívají ukrajinštinu a přejí si udržet od Ruska odstup. Někteří z nich usilují o blízký vztah se Západem a členství v EU a NATO, jiní chtějí nezávislost jak na Rusku, tak na Západu.

Continue Reading

Alexandr Dugin odpovídá na otázky čtenářů

Poté co magazín Knižní přehled (Книжное обозрение) uveřejnil v čísle 41 (10. října 1995) rozhovor s Alexandrem Duginem, známým filosofem, politologem a publicistou, obdržela redakce i Duginovo vydavatelství Arctogaia množství dopisů vyjadřujících podporu, totální opovržení nebo jen prosté dotazy na témata, které byly zmíněny v rozhovoru.

1) Proč nemáte rád Západ?

„Alexandře Geljeviči, jestli to dobře chápu tak máte negativní přístup k Západu, obzvláště Americe. Ale jejich kultura je vyspělejší než naše. Tím nemyslím jen jídlo nebo průmyslové výrobky, ale i služby a životní styl. Neusilujete o návrat zpět do doby, kdy jsme byli v izolaci?“ (Anna Vasiljevna Varenikova, Moskva)

Dugin: Hodně jsem cestoval po Evropě a mluvím několika evropskými jazyky. Tudíž jsem měl možnost poznat různé evropské země nejen povrchně, ale i uvnitř. Pod naleštěnou fasádou a pozlátkem se ukrývá zcela jiná realita – odcizení, ekonomický diktát, individualismus, úpadek kolektivní soudržnosti, deformace a ztráta duchovních hodnot. Západ je nám zcela cizí, kulturně i ideologicky, bez ohledu na to, jaká momentálně panuje politická situace v Rusku. Přečtěte si díla Dostojevského nebo Leskova. Oba nenáviděli Západ a západní systém, ačkoliv téměř jistě nebyli komunisty. Podívejte se například na díla Limonova, Medveděva, Maximova, Zinověva, Mamlejeva. Vedli pohodlný život uvnitř západního systému, avšak jen do doby, než si uvědomili, že emigrace byla fatální chybou a že Západ představuje pro Rusa smrt. Je hrozné a ponižující vidět hrůzu v očích lidí Západu, když otevřou schránku. Ty nekonečné účty, dluhy, jak vše musí platit – telefon, vodu, vytápění, klimatizaci, vzduch… Pro ruskou duši, stejně jako pro celou eurasijskou povahu, je západní styl života stísněný, utlačovatelský a zbytečný. Není náhodou, že jsme se obrátili k Západu zády po dobu tisíc let, kdy jsme si drželi vlastní způsob života, vlastního ducha. Přál bych si, aby Rusové poznali Západ na vlastní kůži – na celém světě není lepší vlastenecká, nebo dokonce nacionalistická „protiléčba“ proti Západu, než vlastní, prožitá zkušenost.

Continue Reading

Autor: Hervé Ryssen

Následující rozhovor původně vyšel v časopise Réfléchir et Agir v září 2008, ve kterém Hervé Ryssen mluví o své knize Židovská mafie (La mafia juive, Levallois-Perret: Éditions Baskerville, 2008).

Réfléchir et Agir: Vydal jste čtvrtou knihu o židovství, čítající 400 stran. Proč další? Neřekl jste doposud všechno, co jste chtěl?

Hervé Ryssen: To jsem si původně myslel! Židovství je však velice uzavřeným světem, tajnůstkářským, proto člověk i po všech letech studia stále objevuje nové věci. Tentokrát jsem zkoumal zločinecké podsvětí, operující uvnitř mezinárodního židovského společenství, a to co jsem zjistil bylo jedním slovem, neuvěřitelné. Je faktem, že židovská mafie je nemocnější mafií, která dnes na světě existuje: vyděračství, prostituce, pašování drog a diamantů, obchod se zbraněmi, nelegální obchod s uměleckými díly, nájemné vraždy, organizované podvody, ozbrojené loupeže atd. Pornografie, kasina a diskotéky jsou také většinou ve vlastnictví židovských gangsterů.

Continue Reading

V únoru 2012 navštívil Alexandr Dugin Nové Dillí, kde se zúčastnil 40. světového kongresu Mezinárodního sociologického institutu, jehož hlavním tématem bylo „Konec hegemonie Západu z pohledu společenských věd“. Profesor Dugin byl tak laskav a odpověděl na otázky zástupců nakladatelství Arktos, kteří se rovněž kongresu zúčastnili.

Účelem tohoto rozhovoru bylo, aby nám profesor Dugin objasnil některé jeho základní názory, s cílem rozptýlit nedorozumění a zkreslené informace, které převládají o něm, Eurasijském hnutí (včetně jeho pobočky Globální revoluční aliance) v anglicky hovořícím světě. Za vydavatelsvtí Arktos rozhovor vedli ředitel Daniel Friberg a šéfredaktor John B. Morgan.

Rozhovor vyšel u příležitosti účasti Alexandra Dugina na konferenci Identitární ideje (Identitär Idé), kterou uspořádala švédská organizace Motpol dne 28. července 2012 ve Stockholmu a zároveň u příležitosti vydání jeho knihy The Fourth Political Theory (Čtvrtá politická teorie) vydavatelstvím Arktos. Jde o první knihu Alexandra Dugina publikovanou v angličtině.

Continue Reading

Autor: Petr Kalinič, Vladimír Naxera

1. Úvodem

Po rozpadu Sovětského svazu se v Rusku v reakci na změnu mezinárodního prostředí začala rozvíjet celá řada teoretických přístupů, které se pokoušely vyjadřovat k úloze, kterou by Rusko mělo v nové mocenské konfiguraci hrát. I přes výraznou polarizaci, jakou je možné v průběhu 90. let vysledovat mezi ruskými odborníky, politiky i veřejností, však došlo k obecnému konsensu v několika elementárních otázkách. Jednalo se především o názor, že Rusko by mělo zůstat velmocí se signifikantním vlivem na mezinárodní společenství, jako prioritní by měly být vnímány národní zájmy Ruské federace a shoda proběhla také v otázce restaurace geopolitiky, která se postupně stala značně respektovanou (a nejen) teoretickou koncepcí pro „exaktní deskripci“ a aktivní formování prostorové dimenze politiky (Sergunin 2000: 45).

Geopolitika, která začala být po ukončení bipolární konfrontace oživována v mnohých státech postkomunistické Evropy, se pak nejvýrazněji prosadila právě v Rusku (srovnej Guzzini 2003). A to nejen jako teoretická a akademická disciplína, která bývá běžně vyučována na prestižních univerzitách. Geopolitika se v Rusku stala populární ve smyslu „nové ideologie“, jako nová „velká věda“ (ve smyslu silně normativního prizmatu) namísto zhroutivšího se komunismu (Nowak 2010: 98). V tomto kontextu je pak zmíněné „ruské geopolitické narativum“ rovněž proponováno jako „věda o vládnutí“ (Dugin 1999: 14).

Continue Reading

Začátkem tohoto roku vyšla v nakladatelství Dauphin kniha Lva Gumiljova Od Rusi k Rusku, vyčerpávající studie o vzniku Rusi a následně Ruska podávávající též nástin teorie etnogeneze a pasionarity jako cyklického růstu a rozpadu energie etnických skupin koncepce ojedinělé, v Česku doposud nepublikované.

Lev Nikolajevič Gumiljov (1912 – 1992)
Ruský učenec, etnohistorik narodů Velké stepi, profesor etnologie na petrohradské univerzitě.

Byl synem slavných ruských básníků Nikolaje Gumiljova a Anny Achmatovové. V období třicátých až padesátých let byl stalinským režimem čtyřikrát poslán do GULAGu.

Už jeho první knihy (Objevení říše Chazarů a Hledání říše kněze Jana) vzbudily zájem nejen svou literární kvalitou, ale především díky tomu, že v nich Gumiljov prezentoval transversální metodu výzkumu (například získávání potřebných dat o historii států prostřednictvím dějin meteorologie).

Obě zmíněné knihy byly publikovány česky. V období totalitního režimu platily za příklad „jiné“ vědy, opoziční vůči ideologizujícím výkladům tehdějších režimů východní Evropy.

Continue Reading

Autor: Robert Steuckers

Rusko bylo po celou jeho historii odloučeno od evropského vývoje. Jeho nacionalismus a národní ideologie je poznamenána ambivaletním vztahem mezi přitakáním a odmítnutím, zčásti Evropy, Západu jako celku.

Známý italský slavista Aldo Ferrari poukázal na fakt, že v období od 10. do 13. století byla Kyjevská Rus plně začleněna do středověkého ekonomického systému. Tatarská invaze odtrhla Rusko od Západu. Koncem třináctého století vzniklo Moskevské velkonížectví, které vytlačilo zbylé pozůstatky po tatarském vpádu. Rusko na sebe začalo pohlížet jako na novou ortodoxní Byzanc, odlišnou od katolického a protestantského Západu. Vítězství Moskvy zahájilo ruský postup směrem k rozsáhlým oblastem Sibiře.

Růst moci Petra Velikého, vláda Kateřiny Veliké a politická situace 19. století zapříčinily pozvolné znovunavazování styků se Západem. Mnozí soudí, že komunistická revoluce stála u zrodu nové fáze autarkické izolace a odzápadnění, a to vše navzdory západnímu původu její vůdčí ideologie – marxismu. Avšak ani pozápadňování země, k němuž došlo v průběhu 19. století, se nesetkalo s jednoznačně kladným přijetím. Na začátku 19. století po celém Rusku mocně kvetla všemožná fundamentalistická, romantická a národní hnutí, která proti „okcidentalismu“ stavěla „slavjanofilství“. K zásadnímu rozporu mezi levicí a pravicí došlo právě v Rusku v období rozpuku německého romantismu. Tento konflikt je v Moskvě stále živý, když i dnes dochází k mnoha bouřlivým debatám na toto téma.

Vůdčí osobností okcidentalistů 19. století byl Pjotr Čaadajev. Naopak k nejvýznamnějším postavám slavjanofilského proudu patřili Ivan Kirejevskij, Alexej Chomjakov a Ivan Aksakov. Ruský okcidentalistický směr měl vícero odnoží: liberální, anarchistickou a socialistickou. Slavjanofilský proud stavěl svou ideologii na dvou základních pilířích: ortodoxním křesťanství a rolnických komunitách. Když pomineme propagandistické výrazivo, jádro tohoto směru spočívalo v autonomii národních církví a divokém antiindividualismu, jenž na západní liberalismus, zejména pak jeho anglosaskou variantu, pohlížel s neskrývaným opovržením.

Continue Reading

Autor: Georgij Sidorov

Mnozí filosofové rádi mluví o záhadnosti ruské duše. Neobjasňují však, v čem tato záhadnost spočívá. Vysvětlení není totiž výsadou filosofů, nýbrž psychologů. Záhadnost ruské duše vyplývá z toho, že podle své původní přirozenosti je ruský člověk především tvůrce. Jemu přináleží budovat, zúrodňovat zemi, objevovat, odhalovat tajemství ve sféře vědy a umění. Zde je založena jeho spontánnost. Sám sebe nachází v trvalém tvůrčím procesu poznání vnější reality. Především proto na rozdíl od italských, britských či židovských kupců ruští kupci nikdy nezhanobili sami sebe mamonem, když jim nabyté prostředky sloužily pouze k tomu, aby se proměnili v průmyslníky. A to i přesto, že výnos z pouhého zprostředkování směny mnohokrát převyšoval zisk, jaký kupec mohl získat z výroby. Přirozeně lidé se západním způsobem myšlení nemohli pochopit tyto nenormální Rusy, kteří vždy upřednostňovali nelehkou tvůrčí cestu před snadným a výnosným obchodem.

Na západě jedinými národy, jež měli do určité míry pochopení pro ruskou duši, byli Němci a Skandinávci, přesněji poněmčení Slované, protože sami představovali etnikum předurčené k tvoření. Jestli však vlivem katolicismu a později protestantismu Němců bylo Dánům či Švédům dáno upadnout do anglosaského vleku, přeměnit se v krajně materialistické lidské bytosti, tak ruský člověk se vlivem západu transformoval do specifické podoby. V důsledku této transformace vznikl nový národně genetický psychotyp Rusů (1). Z Rusů se ve vleku západních demokratických hodnot stávají absolutně nestoudní kramáři, mrzké odnože natolik nízké a odporné ve svých žádostech a touze po obohacení, že západní pozorovatelé nevycházejí z úžasu při hodnocení toho, jak Rusové vydělávají peníze. Mimo to západ šokuje i pohled na ruské úředníky. Ruský úředník nehne prstem, dokud nedostane úplatek. A požaduje nemalé sumy! Ze státu si ruští úředníci udělali nástroj dobývání peněz z ruského národa. Korupce v Rusku podrazila základy státu i práva. V důsledku toho všeho se ruský národ ocitl na okraji propasti. Co že se to stalo se záhadnou ruskou duší? Proč je Rusko dnes terčem posměchu na celém světě?

Continue Reading

Osudy jednoho z porevolučních ideových směrů ruské meziválečné emigrace

Historik Emil Voráček patří nejen mezi první české badatele, kteří systematicky věnovali práci významnému ruskému meziválečnému myšlenkovému proudu, který dnes znovu nabývá na síle a na významu, jakým eurasijství jistě je, ale mezi světové badatele, kteří tak učinili vůbec, neboť eurasijství zatím byla věnována pouze jedna ucelenější monografie.

Svou roli bezpochyby hrálo několik desítek let intelektuálního vakua, je pochopitelné, že v Sovětském svazu nemohl být věnován myšlenkovému proudu, který se zrodil v lůně post-říjnové emigrace takový prostor, jaký by si zasloužil. Avšak pád Železné opony a Sovětského svazu způsobil z hlediska eurasijství dvojí pozitivní dopad: jednak umožnil opětovný a otevřený zájem o vlastní minulost a za druhé celkové klima přálo opětovným diskusím nad pozicí Ruska a „ruské ideje“ vůbec.

Co si pod „eurasijstvím“ představit? V zásadě jde o myšlenkový směr, který byl sice bolševickou revolucí katalyzován, nicméně jeho duchovní počátky můžeme vysledovat již dříve a to u osob spisovatele Dostojevského a koncepcí historika a sociologa Nikolaje Jakovleviče Danilevského.

Continue Reading

Protižidovské pogromy, organizování atentátů na politické odpůrce, demagogická hesla a neochvějná věrnost carskému režimu. Takový je tradiční obraz ultrapravice v Rusku před rokem 1917. O této i dalších tvářích radikálně pravicového hnutí detailně pojednává kniha Zbyňka Vydry, která je prvním původním českým zpracováním problematiky pravicového extremismu v carském Rusku. Autor za využití archivních ruských pramenů souhrnně popisuje kořeny ultrapravicové ideologie v konzervativním myšlení 19. stolení, zabývá se formováním stran a spolků od počátku 20. století, soustředí se na vzestup ultrapravého hnutí za revoluce v letech 1905–1907. Vedle situace v Petrohradě a Moskvě se kniha věnuje i poměrům v různých regionech ruské říše (Ukrajina, Povolží, Sibiř), podrobně rozebírá činnost ultrapravice ve Státní dumě, a zejména řeší otázku, proč ultrapravice brzy po strmém nástupu začala stagnovat, postihla ji vážná krize v podobě rozkolu v hlavních stranách, až nakonec za první světové války jako organizovaná síla fakticky přestala existovat. Autor se vedle politických aktivit zaměřil i na otázky kulturněhistorické, na členskou strukturu a každodenní fungování stran, jejich veřejné rituály a symboliku. Jedním z hlavních témat prolínajícím se knihou je fenomén antisemitismu, charakteristický rys ultrapravice v Rusku.

Continue Reading

Je příznačné, že ačkoli Spojené státy americké nikdy žádný protivník přímo neohrozil a vnější nepřítel nevstoupil na jejich půdu, má jejich imperialistická zahraniční politika na kontě řadu vojenských zásahů po celém světě, které ještě k tomu interpretuje – vcelku úspěšně – jako humanitárně-demokratické „mise“. Eufemismy jsou v mediálním prostoru vůbec silnou zbraní demokratur, zatímco slovník jejich odpůrců zůstává povětšinou čestně (a tím i „naivně“) přímočarý. Obalení ideje tzv. svobodného obchodu ideou svobody vůbec, vzniklo kdysi v Anglii s přispěním Židů vyhnaných ze Španěl. Od té doby ostatním národům namlouvají, že jejich obchodní zájmy jsou tak říkajíc totožné se zájmy „lidstva“ a emancipovaného „individua“ nebo alespoň všech „slušných lidí“.

Americká velmocenská strategie se orientovala podle anglického vzoru už od 19. století. Z geopolitického hlediska stojí a padá ovládání světa s nadvládou nad euroasijským kontinentem, jehož střed zaujímá Rusko, které hraje klíčovou roli, neboť přirozeně uplatňuje přímý či nepřímý vliv ve značné části Eurasie. Z této perspektivy, rozvíjené Alfredem T. Mahanem (1840 – 1914) a Halfordem Mackinderem (1861 – 1941), je pochopitelné, proč bylo Rusko od samého počátku amerických velmocenských snah vnímáno jako velký geostrategický protihráč; a za druhé, proč stejné kruhy po více než století zkoušejí všechno možné, aby zabránily sbližování obou nejdůležitějších eurasijských mocí, totiž Ruska a Německa. Politicky stabilizovaná „eurasijská osa“ je podnes noční můrou americké geopolitiky, která je si dobře vědoma, že kombinace ruských surovinových zdrojů na jedné straně a německé technologie, organizace a kapitálu na druhé, by pro Západ znamenala víc než rovnocenného rivala.

Continue Reading

Autor: Francis Parker Yockey

Politické procesy v Čechách (Yockey používá výraz Bohemia, namísto Czechoslovakia – pozn. překladatele) nejsou ani začátkem, ani koncem, jsou totiž zcela nepochybně bodem obratu. Do budoucna tedy musí všichni nezbytně přeorientovat svoji politiku se zřetelem k nepopíratelnému přetváření světové situace. Pštrosí politika je sebevraždou. Řeči o „boji proti bolševismu“ jsou již včerejší, stejně tak je nesmyslné mluvit od „obraně Evropy“ v období, kdy je každá píď evropské půdy ovládána jejími smrtelnými nepřáteli, kteří usilují o její politicko-kulturně-historické vyhlazení za každou cenu.

Stejný barbarský despotismus, nazývaný Ruská říše, vedený tlustým rolníkem Stalinem-Džugašvilim, který vládne svojí lstivostí nad chanátem větším, než který kolem sebe soustředil mocný Čingischán je dnes jedinou překážkou úplnému ovládnutí světa prostřednictvím takzvaných „spojených národů“. Tato obrovská Ruská říše byla vytvořena díky židovsko-americké nenávisti k Evropě a Německu. Během druhé světové války, aby zabránilo Stalinovi a jeho panslavistické, nacionalisticko-náboženské svitě uzavřít mírovou dohodu s Evropou-Německem, poskytlo Rusku židovsko-americké vedení vojenské vybavení v nevídaném množství a politické sliby, dary a výhody neslýchaných rozměrů. S 14 795 letadly, 375 883 nákladními automobily a 7056 tanky poskytnutými Amerikou okupovalo Rusko celou východní Evropu jen pro sebe a mohlo postoupit až k Magdeburku, Výmaru a Vídni. Americký ministr zahraničních věcí Marshall jednal vědomě a otevřeně jako ruský agent v podkopávání Čankajškova režimu v Číně a ve skrytém postoupení čtvrtiny celosvětové populace do ruského vazalství. Bylo to až později, kdy se toto Marshallovo jednání začalo jevit jako hanebné; v té době byl považován za vynikajicího diplomata, jako Churchill a Roosevelt v Teheránu a za tyto služby Rusku byl i vyznamenán.

Postupně se však obraz měnil, začalo se více mluvit o „antisemitismu“ v Rusku a americké veřejné mínění, ve svém okamžitém a bezpodmínečném podřízení se americkému tisku, se změnilo z protiněmeckého a proruského na protiněmecké a protiruské.

Continue Reading

Autor: Francis Parker Yockey

Publikováno v prosinci 1952

V pátek 27. listopadu svět náhle zasáhla událost, která ač navenek se může jevit nevýznamně, bude mít ohromnou odezvu v budoucím vývoji. Tato odezva je významná proto, že způsobí politické přesměrování evropských elit.

Touto událostí byl rozsudek v procesu s protistátním spikleneckým centrem Židů [1] v Praze a jejich odsouzení k trestu smrti. Během let 1945 – 1946 fungovala koalice Židé-Washington-Moskva celkem bez problémů a v přátelském duchu. Když byl, jako výsledek ozbrojené židovské agrese, ustaven „Stát“ Izrael, celý svět, kterému dominovala Moskva a Washington, pěl ódy a blahopřál. Washington uznal nový „Stát“ de facto během několika hodin od vyhlášení jeho existence, Moskva pak Washington trumfovala ve své prožidovskosti uznáním de iure. Washington a Moskva spolu soupeřili, kdo více uspokojí operetní stát Izrael a pomůže mu všemi dostupnými prostředky – morálními i materiálními. Ruští diplomaté vyhlašovali, že v Haifě má Rusko konečně přístav, který nezamrzá.

A teď, po několika málo letech, odvolává Izrael své „velvyslance“ z vazalských států Ruska a zintenzivňuje svoji protiruskou politiku ze své americké citadely. Prchliví Židé v Izraeli a Americe vykřikují, že Stalin následuje Hitlera v jeho šlépějích. Všechen americký tisk vře vztekem nad antisemitismem v Rusku. Antisemitismus, jak varují noviny New York Times, je jednou z věcí, kterou nebude Amerika ve světě tolerovat.

Proč to celé pozdvižení?

Continue Reading

Autor: Ludva Arak

Alexandr Bělov (1976) je předním aktivistou ruské nevládní krajní pravice, v minulosti byl dlouholetým předsedou Hnutí proti nelegální migraci (DPNI).

První otázka směřuje celkem logicky k původu organizace. Jak hnutí proti nelegání migraci vzniklo? Máte nějaké politické kořeny?

AB: Kořeny máme v organizaci Pamjať, která vznikla ještě v 80. letech. Jinak se samotným DPNI se to má tak. Před 6 lety (2003) jsme se shodli, že není potřeba odvrhávat národní tradice, abychom se mohli cítit členy západní křesťanské civilizace. Bylo vytvořeno Hnutí proti nelegální migraci. Migranty totiž vidíme jako největší hrozbu naší civilizace. Při tvorbě hnutí jsme hodně přihlíželi ke zkušenosti západních zemí . Hnutí bylo vždy poměrně decentralizované, neměli jsme nikdy jednoho šéfa. Nemáme za sebou silné finanční skupiny a taky odmítám tvrzení, která se na západě šíří, že nacionalisté jsou v Rusku řízeni FSB.

Naopak už od počátků byly naopak proti DPNI represivní akce. V Rusku jsme nechtěli vstoupit do opozičních kruhů, nevidíme v tom totiž moc smysl. Jde nám prostě a jednoduše o větší věci. Rusko je podle nás nyní periferií evropské civilizace, máme velmi neefektivní ekonomiku a systém státní administrativy. A mně je z toho smutno jako člověku, který má rád svoji zemi. A já utíkat nechci, chci aby moje děti vyrůstaly tady. A jsem připraven bít se se státní mocí o to, aby politika byla efektivní pro rozvoj ruského národa. A k tomu určitě nepatří nové železné opony, které se nyní, zdá se, opět chystají. Vytváří se obraz Západu jako nepřítele. My nejsme protizápadní hnutí, opravdu ne.

Continue Reading

Autor: Oskar Krejčí

Velkým problémem debat o radaru a Rusku je falešná historičnost. V ní jsou fakta nahrazena analogiemi a místo hledání zákonitostí nastupují emotivní stereotypy. Projevilo se to také v diskusi nad článkem Karla Pacnera „Mám strach o naši zemi“ (Reflex č. 39/2009), kde lze zachytit dvě takovéto pasti. Není to ovšem případ jen této diskuse, zejména v poslední době, po americkém odstoupení od radarových“ plánů v Česku se to projevilo ve slovech pravicových politiků a žurnalistů.

Strach z Ruska vyrůstá dílem z jednostranně zobecněné generační zkušenosti, dílem z vize věčné imperiální ambice Ruska. To vše pak je propojováno s představou, že Rusko stále sleduje linii bolševické zahraniční politiky.Bývaly doby, kdy se celá Evropa třásla před francouzskými vojsky. Dnes tento pocit nesdílí nikdo. Též obavy z Německa mizí jak díky dlouhodobě rozvážné politice této země, tak i v důsledku odchodu generací, které měly s německým imperialismem ty nejhorší zkušenosti. Obdobně to bude s Ruskem.

Continue Reading

Autor: Rudolf Kučera

K textu Karla Pacnera „Mám strach o naši zemi“ bych chtěl úvodem říci, že ho mám také, ale z jiných důvodů. Hlavní OHROŽENÍ VIDÍM V AKTUÁLNÍM STAVU NAŠÍ POLITICKÉ ELITY, která už není schopna se na ničem dohodnout.

Ve svém boji o moc bez pravidel a slušnosti už dokonce začala ignorovat ústavu a obcházet ji. Neslýchaná kritika Ústavního soudu pak dostala až bolševický charakter. Dostali jsme se v tom nejen hluboko pod úroveň západních liberálních demokracií, ale i například Jihoafrické republiky, kde je Ústavní soud hlavní zárukou vlády práva.

V naší zemi bychom měli budovat demokratický právní stát, ale namísto toho se utápíme v zoufalém hledání momentálních většin, protože demokracii chápeme jen jako vládu většiny, jež by si mohla dovolit, co se jí zlíbí, a všechny ostatní takzvaně převálcovat. V tom se neliší Jiří Paroubek od Mirka Topolánka. I z tohoto důvodu je Pacnerovo označení předsedy druhé největší parlamentní strany za „zemského škůdce“ zcela nepřijatelné.

Continue Reading