Rozhovor Adriana Sciancy s Franco Fredou
Adriano Scianca: Promiňte předvídatelný úvod, ale novinařina trpí diktaturou „informace“. 1] Takže na úvod se vás ptám: jak se cítíte, když jste už před lety v knížkách, politickým působením a ediční činností předvídal imigrační invazi (dnes se mnozí rozpomínají na Raspailův Tábor svatých, který jste před lety publikoval)?
Franco Freda: Bezmocně, zahanbeně, protože jsme jen předvídali a předpovídali, aniž jsme zformovali nebo transformovali lidi a okolnosti. Tudíž žádná hrdost, žádné sebeuspokojení, ale děs a odpor při sledování této naší (nás dnešních, včerejších a předvčerejších) země zaplavené a znetvořené cizorodými davy. Pomocí textů, které vycházely v Antibancoru, studijním periodiku o ekonomice a financích, který vydávala Fronte Nazionale, jsme také uhodli, že ve shodě s obrovskou zkázou evropské etnické struktury způsobenou invazí alogenních finanční oligarchie – klika osmdesáti pěti nejbohatších lidí na světě, která disponuje bohatstvím rovnajícímu se jmění více než poloviny světové populace – vyprecizuje mechanismus ekonomické agrese proti evropským národům. Jinými slovy, uhodli jsme, že finanční oligarchie jako protiváhu systému etnické rovnosti, chaosu, naplánuje a zavede systém nerovnosti výlučně ekonomické. Dlouhá, katastrofická krize evropských ekonomik, způsobená prasknutím peněžní „bubliny“, bohužel ukazuje, že náš pesimismus byl „aktivní“ a aktuální.
AS: V Rozmetání systému (1969) jste napsal: „Nadešla chvíle ukončit hrátky s loutkou ‚Evropy‘ nebo kloktat s jejím jménem.“ V I lupi azzurri (Modří vlci, 2001) jste naopak členy společenství Fronte Nazionale podněcoval k boji za blaho pospolitosti a odvolával jste se přitom na „1. náš Národ [Nation]; 2. na Evropu; 3. na ‚bílý‘ svět severské arioevropské rasy“. Čím byla určena změna perspektivy? A jaký dojem slovo „Evropa“ vyvolává dnes?
Franco Freda: Kružnice, čili řešení v čase, jsou rýsovány podle otázek, které se kladou. Střed (kterým jistě nejsem já, ale ideje, v nichž se poznávám a které vykládám /interpreto, z lat. interpres – zprostředkovatel, pozn. DP/) naopak zůstává stejný. Od útoků fanatických ideologických vášní minulého století, od jejich „bezlimitnosti“ (esmesuranza – přemíra, nemíra), která vše viděla malé, nedostatečné a falešné, bylo nutno přejít k protiútokům kvůli chránění bezduchého těla Evropy před potenciálně smrtelným ohrožením.
AS: Zaznamenal jste takzvanou „ideologii pohlaví“ nebo „teorii genderu“? Jedná se o teze, podle kterých by učit kluky, aby z nich byli muži a holky, aby byly ženami, znamenalo užívat násilí a vnucovat jim stereotypy. Je tedy prý třeba dávat batolatům „neutrální“ hračky a nechat jim maximální „svobodu“. Jaký je váš názor na tento fenomén?
FF: Mám tři syny: před dovršením roku věku všichni tři spontánně projevili marinettiovskou vášeň pro hukot motorů. Ta takzvaná teorie je jen vhodný prostředek k maskování tisícileté zpupnosti takzvaně slabých. Pozor, vždy takzvaně slabých. Málokteří totiž umějí být tak zlomyslní a „bez srdce“ jako ti sdíraní záští k síle silných. Ti jsou naopak přirozeně velkomyslní, aniž potřebují, aby jim vnucovali učitele, zákony a klauzule.
AS: Právě v těchto dnech jste uveřejnil Diario di guerra (Válečný deník) Benita Mussoliniho, vztahující se k první světové válce. Itálie slavila sto let od vypuknutí velké války nenápadně, čili všichni si ze všeho nejvíc připomínali „zbytečný masakr“. Proč už neumíme přemýšlet o válce? Snad proto, že už ji neumíme dělat?
FF: Naprosto souhlasím s vaší otázkou-odpovědí. Dodal bych ale další drobné doplňující odpovědi. Předně ne že neumíme „dělat válku“, my ji nechceme dělat. Epizoda zrádcovského krále a badogliovských vojsk po osmém září (naprostá hanba!) nám to připomíná. Původ této ne-vůle je hysterické popírání Hérakleitova „Polemos panton pater“ (Boj je otcem všeho – pozn. DP) a Spenglerova konstatování, že „Na počátku byla válka“ (dřív než „slovo“, dřív než „čin“!). 2]
AS: Nedávná kniha Francesca Germinaria (Tradizione, mito, storia) analyzuje vaše myšlení a porovnává je s myšlením Adriana Romualdiho a Giorgia Locchiho. Líbila se vám (pokud jste ji četl)? Jak jste si připadal ve společnosti těch dvou jmen?
FF: Četl jsem bystré poznámky autora k myšlení Adriana Romualdiho a Giorgia Locchiho. Jeho názory na mě jsem nezkoumal. Ne protože ho nerespektuji, ale právě proto, že ho respektuji.
AS: 21. května 2013 se francouzský historik Dominique Venner, bývalý voják a nacionalistický aktivista, usmrtil v Notre Dame na protest proti úpadku Evropy. Jaký dojem na vás toto gesto udělalo?
FF: Vždy jsem obdivoval ty, kdo měli odvahu svobodně se odevzdat smrti a vždy jsem odmítal pátrat po subjektivních motivech či objektivních důvodech převáděním na jednotlivé popudy. Vennerova volba má v sobě velikost uměleckého díla jako ji měly podobné volby Mišimy nebo Drieua – nebo Michelstaedtera, anebo i Luigi Tenca. Ale přízemní atmosféře dneška se podařilo snížit velkou vášeň na patetické gesto. Příčinou je obyčejná závist těch, kdo sami odvahu nemají a přáli by si, aby ji neměl nikdo.
AS: Odedávna se věnujete znovupřekládání Nietzscheho děl. Jak se tato vaše filozofická vášeň snoubí s tou k Platónovi?
FF: Nietzsche a Platón jsou dva z nejzdatnějších apologetů toho, co je aristokratické: krása, odvaha, síla, zdraví, duch, styl, velkorysost. Měli jasnozřivost rozpoznávat rozdíly, demaskovat lži, oponovat tuctové rétorice a propagandě dokonale shodným způsobem. Mě, politika, tohle zajímá. Zbytek – jejich rozpor – přenechávám prestižním hrátkám akademiků.
AS: V poslední době vaše nakladatelství znovuvydalo Moji třicetiletou válku od Hiró Onody, vojáka říše vycházejícího slunce, který po třicet let nesložil zbraně, i když válka kolem něj skončila. Co řeknete k této postavě?
FF: Domine, non sum dignus [Pane, nejsem hoden]… Příklady nás nesmí svádět ke ztotožnění s nimi, ale ukazovat nám cestu, abychom udělali třeba i jen krok ke svému zdokonalení. A krok za krokem (mezi Onodou, Atilio Regolem a císařem Juliánem), pohled za pohledem (tu na himalájské vrcholky Nikolaje Roericha, tam na křivky atletů Leni Riefensthalové či nelidskou exaltaci abstraktního umění), dobrodružství za dobrodružstvím (mezi keltskými nebo langobardskými válečníky, nájezdy barona Ungerna, tanky v Berlíně), skvělost za skvělostí (po stopách osvíceného buddhisty, konfuciánského aristokrata, bušiho herojského Japonska) si zvykáme opustit se ctí malost této přítomnosti. A čím víc roste počet těch, kteří jdou touto cestou, tím víc se uskutečňuje zázrak „velké politiky“.
Poznámky DP:
1] Rozhovoru z července loňského roku předchází do několika řádků zhuštěný životopis: „Franco Freda je člověk mnoha životů. Životem v „klauzuře“, nakladatelskou službou [milizia editoriale], politickým dobrodružstvím (ministerstvem vnitra) rozpuštěné Fronte nazionale …“ Atd.
2] Narážka na bibli a Goethova Fausta; 8. září 1943 Itálie vyhlásila kapitulaci a zastavila tak jakoukoli bojovou činnost proti anglo-americkým nepřátelům.
Rozhovor s Franco Fredou Silenzio, parla Freda. E dice la sua su immigrazione, Europa e gender vyšel na stránkách Il Primato Nazionale 28. června 2015.
Nejnovější komentáře