Tradice & Revoluce

Autor: Edouard Rix

Za co vlastně bojujeme? Každý politický voják si tuto otázku jednou bude nucen položit. Ačkoli to možná někomu může připadnout protikladné, obvykle odvětíme, že bojujeme ve jménu Tradice a Revoluce.

Tradice

Nejprve je třeba zdůraznit, že Tradice nemůže být zaměňována s nejrůznějšími zvyky a obyčeji. Tradice v sobě obsahuje souhrn znalostí vyššího řádu v návaznosti na Bytí a jeho odraz ve světě, jež nám byly zanechány generacemi našich předků. Neoperuje s tím, co probíhá v místě a v čase, nýbrž s věčnými hodnotami. Může se vyskytovat v různých formách, ovšem ve své podstatě má jediný základ. Neměla by být směšována s konkrétními náboženskými tradicemi, neboť zahrnuje celou škálu lidských aktivit na poli politickém, ekonomickém, sociálním, atd.


Inspirován Josephem de Maistrem, Fabrem d’Olivetem a zvláště pak René Guénonem, hovoří Julius Evola o „prvotní Tradici“, jež by z historického hlediska měla být odvoditelná z jednoho konkrétního zdroje nesčetných konkrétních tradic. Odkazuje tím na „hyperborejskou tradici“, která má svůj původ na dálném Severu v době, kdy započínal současný civilizační cyklus, s důrazem na indoevropské kultury.

Z Evolova úhlu pohledu se „dá hovořit o tradiční civilizaci nebo společnosti v případě, kdy je řízena principy transcendujícími vše, co se dá považovat za humánní a individuální, přičemž tyto jsou orientovány směrem vzhůru.“ Základy tradiční civilizace tedy představují metafyzické vývody. Jsou charakterizovány prostřednictvím akceptace řádu nadřazeného všemu lidskému a nahodilému, přítomností autority elit, odvozujících z této transcendentní platformy principy nezbytné k vytvoření hierarchicky orientované společenské organizace, jež si prorazí cestu ke znalostem vyššího druhu a vtiskne životu vertikální orientaci.

Moderní svět je podle Evoly v rozporu se světem Tradice, jehož odraz byl přítomen ve všech velkých civilizacích Západu i Východu, jež byly prosty naší ignorace čehokoli, co přesahuje člověka, a rovněž tak i naší všeobecné desakralizace, materialismu a mísení kast a ras.

Revoluce

Co se tohoto pojmu týče, musí být posuzován s ohledem na svůj někdejší dvojí význam. Ve své současné podobě, jak ji obvykle vnímáme, revoluce představuje náhlou a násilnou změnu řízení státu. Jejími perfektními příklady budiž Velká francouzská revoluce a Ruská revoluce z roku 1917. Ve svém původním smyslu ovšem revoluce nezosobňuje subverzi a revoltu, leč naopak návrat k počátečnímu bodu a prvotnímu pohybu okolo určité osy. Použijeme-li astronomického příměru, „revoluce hvězdy“ označuje pohyb okolo vlastní osy, otáčení okolo centra, jež zabraňuje odstředivým silám, aby ji odnesly do nekonečnosti vesmíru.

Dnes se ovšem nacházíme na konci cyklu. Spolu s úpadkem kast – postupným klesáním autority v rámci Tradiční hierarchie čtyř stavů – se moc přesouvá od posvátných králů směrem k aristokratickým válečníkům, následně k obchodníkům a nakonec k masám. Žijeme v Železném věku, Indo-árijské Kalijuze, Temném věku úpadku charakterizovaném vládou kvantity, čísel, masovosti, a bezuzdnou honbou za produkcí, ziskem a materiálním bohatstvím.

Revolucí dneška by tedy mělo být usilování o návrat naší evropské civilizace k jejímu počátečnímu bodu v souladu s hodnotami a principy Tradice, k němuž lze dospět slovy Franca ‚Giorgia‘ Fredy „prostřednictvím rozmetání současného systému,“ který představuje antitezi tradičního světa, o nějž usilujeme.

Článek Eduarda Rixe: Tradition et Révolution byl přeložen z anglické verze, která vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing. Jeho původní, francouzská verze vyšla v časopise Le Lansquenet č. 16/podzim 2002. Online je k dispozici na stránkách Euro-Synergies.

9 Responses to “Tradice & Revoluce”

  1. Croix napsal:

    … ta kýžená revoluce nejspíše v první fázi proběhne a snad už začíná probíhat, „probouzením“ lidí, kteří si začnou klást „nevhodné“ otázky a v momentě, kdy je dovedou ještě dál než k vlastenectví a národovectví, nebo „pohanství“ a čemukoliv možnému v této sice již svým způsobem transcendentní, ale stále ještě ve hmotě ukotvené problematice, a začnou se ptát po Bytí a hledat na ně odpovědi, pak nevyhnutelně dojdou ke Tradici, tak jak je velmi obecně naznačována v článku. Tak jak ji chápe i Evola. Přiblížit se k bodu zlomu u jednotlivce znamená přečíst např. Jezdit na tygru, pochopit zde Evolu, tj. hlavně pochopit, že jádrem díla není jen kritika, ale právě odkaz na Tradici. A tu pak začít zkoumat a objevovat. Ne cestou víry v náboženském smyslu, ale Poznání. Nemá ovšem smysl to detailně vysvětlovat, to je cesta, kterou si každý musí najít a procházet sám, zkušenost není přenosná.Je to o to těžší, že Tradiční svět byl dávno rozvrácen, nelze se tedy tomu „učit“ s pomocí jakékoliv instituce či rady moudrých. Je to individuální cesta osamělých chodců… Proto bude podle mě revoluce o níž se tu jedná cestou nejméně na stovku let…

  2. Croix napsal:

    Pánové, ta revoluce, návrat k světu Tradice, je stále, řekl bych, nějak špatně chápaná. Končí u diskutujících často duelem mezi „pohanstvím“ a „křesťanstvím“ pro „západní“ oblast. Pohanství je ale jen termín zahrnující ox post něco, co se tak samo nedefinovalo. Svět Tradice je „pohanstvím“ leda tak z pohledu exoterního křesťanství a tím paradoxnější je, pokud tuto terminologii , která celou diskusi nutně zavádí, používá nekřesťan. Nechci říci přímo ateista, protože to by nemělo smysl pokračovat v rozhovoru o Tradici, bylo by to pak bezpředmětné. K Tradici se kdokoliv může „vrátit“ tím, že ji pozná, k ní není se ani kam „vracet“ a není to podle výše uvedených hledisek ani návrat k nějakému „pohanství“, tak je chápano ve snad všech diskusích, na které jsem k tomuto tématu narazil. „Pohanství“ vůbec neřešte, jinak se z kruhu nedostanete.

  3. Ctibor napsal:

    Ten nacistický argument podľa môjho názoru nemá žiadnu skutočnú váhu a e to skôr spôsob ako morálne znemožniť protivníka v debate, ale nie naozaj debatovať, pokojne tu môžeme rovnako dobre odsudzovať kresťanstvo na základe inkvizície alebo neokoloniálnych vojen amerického establishmentu. Navyše väčšinu veľkých vojen minulého storočia viedli predstavitelia sekulárnych krajín a ateistický racionalizmus tam nebolo možné rozpoznať… Plus, ak som dobre informovaní drvivá väčšina príslušníkov SS sa hlásilo ku kresťanstvu.

    A celkom zábavné je, že kresťanskí rímski cisári boli porazení pohanmi, takže úpadok Ríma asi neležal v polyteizme…

  4. Vodník napsal:

    Budislave, všechno má svůj smysl. Proč myslíte, že se objevilo křesťanství? Právě v té době a v tom místě? Antické pohanství bylo v té době naprosto zdegenerované do opravdového polytheismu, za bohy se prohlašovali po smrti císařové (někteří i zaživa), takže pojem „bůh“ byl zcela zdevalvován a z „bohů“ si všichni antičtí filosofové dělali srandu. Novoplatonici, kteří s tím polytheismem v effektu neměli nic společného, žádný náboženský systém nevytvořili, ale jejich metafysika byla natolik obdivuhodná, že ji převzali křesťané. Pohanství barbarských evropských národů na tom nebylo o moc líp a navrch postrádalo tu antickou kulturu a intellektualism. Proto se křesťanství tak ujalo, navzdory persekucím. (A proto se IMHO v Indii neujalo: protože tam pohanství nezdegenerovalo, ač vnější forma je na první pohled polutheistická, resp. henotheistická, evidentně uspokojivě odpovídá na existanciální otázky – na rozdíl od okcidentálního pohanství předkřesťanského.) Proto si nemyslím, že ten návrat má nějaký smysl. To, jak katastroficky takový pokus dopadl v případě nacistů, je v podstatě logické, přirozené a dostatečně varovné!

  5. Budislav napsal:

    Vodníku a nie si ty náhodou kresťan? inak sa mi tvoje komentáre páčia, je vidno, že na sebe intelektuálne pracuješ, len sa mi nezdá objektívne to tvoje hanenie pohanskej a teda domorodej, europskej spirituality. Fakt nerozumiem krestanským tradicionalistom. pohanstvo to predsa nie je len polyteizmus. netreba sa vracať do tzv. barbarských čias, snažiť sa napodobniť, byť plagiátormi zašlých čias. V tomto s tebou súhlasím, ale mali by sme vybudovať niečo nové, no na starých, pevných základoch a tým by pre nás Európanov mali byť indoeuropske teologické a filozofické tradície.Nie som stúpenec resentimentu a fakt s tebou v mnohom súhlasím. Predpokládam, že poznáš Alaina de Benoista, jeho postoj k tejto téme je dosť podobný tomu mojmu, Benoist nechce návrat pohanstva v jeho archaickej podobe. Apropó, i tak je europske krestanstvo plné reliktov pohanskej tradície, nehovoriac o vplyve antickej (pohanskej) filozofie na krestanské učenie.

  6. Vodník napsal:

    Revoluce v tradičním světě existuje pouze v systémech, obsahujících reinkarnace. Okcidentální formy metafysiky žádné reinkarnace neuznávají (rozhodně ne explicitně) a rovněž běh dějin nevnímají cyklicky. Apokalypsa je tak sice začátek něčeho nového, ale ne nového cyklu, nýbrž „nového Jerusaléma“, „nové země“ a „nového nebe“ (což si jistě lze jako nový cyklus vyložit). Ale i ty východní doktríny vědí, že nelze vstoupit dvakrát do téže řeky, takže se o skutečný návrat nejedná. Z toho důvodu si myslím, že resentimenty směrem k evropskému pravěku (pohanství) nemají valného smyslu. Nějaké lidské „revoluční“ usilování – ať už směrem „vpřed“ nebo „vzad“ – je zcestné vždy! Lidské úsilí má být vždy zaměřeno primárně dovnitř sebe samého, to je totiž jediné, s čím může člověk něco udělat, jak věděl už Epiktétos.

Trackbacks/Pingbacks


Ernst Jünger – Návštěva na Godenholmu

Ernst Jünger - Návštěva na Godenholmu***
Ztracený klenot, vysoce ceněný svého času například Gottfriedem Bennem
Mistrovské vizionářské dílo Ernsta Jüngera odehrávající se na odlehlém skandinávském ostrově patří mezi neprávem opomíjené skvosty německé literatury poloviny minulého století. Tato novela, rozsahem nevelká, myšlenkově však nesmírně bohatá, plná znepokojivých obrazů a apokalyptické imaginace, je další ukázkou autorova hutného vybroušeného stylu, jeho schopnosti vnímat vnitřní předivo věcí a jejich skrytých souvislostí i líčení přírodních krás. Je typovou studií válkou sežehnutých duší, částečně autobiografickou, vyprávěním o hledání zasvěcení a nového začátku, příběhem o utrpení a znovuzrození.
***
Objednávejte na stránkách nakladatelství Malvern nebo v okultním knihkupectví Alembiq.
.

Oswald Spengler – Myšlenky

Oswald Spengler - Myšlenky***
Kniha obsahuje: vedle 370 výroků o pojmech, majících ve Spenglerově myšlení zásadní význam, jako např. osobnost, dějiny, válka, právo, stát, tradice atd., v původním výboru správkyně autorovy – do té doby z valné části nezveřejněné – pozůstalosti, též rozsáhlý překladatelský a redakční výběr z knih Preussentum und Sozialismus a Jahre der Entscheidung s aktuálními poznámkami a vysvětlivkami, jakož i úplnou, komentovanou bibliografii nakladatelství Délský Potápěč.
***
Objednávejte v Knihkupectví Délského potápěče nebo na Kosmasu
.

Ezra Pound – „Přítomen!“

Ezra Pound – „Přítomen!“***
Ezra Pound míří přímo na jádro systému, v nemž žijeme – a zasahuje! Politika – ekonomie – poezie; články, básně, poznámky, manifesty, překlady a eseje z doby Italské sociální republiky.
***
Objednávejte ZDE
.

Knut Hamsun: Až do konce! – DOTISK!

Knut Hamsun - Až do konce!***
Politická publicistika norského spisovatele Knuta Hamsuna z let 1940 až 1945. Knut Hamsun je příkladem Muže, který se nepoddal, nepodvolil a už vůbec v šířícím se křiklavém chaosu nezbloudil. Ač sražen, zůstal na svém.
***
Objednávejte ZDE
.

Paul Sérant: Fašistický romantismus – DOTISK!

Paul Sérant - Fašistický romantismus***
O politickém díle několika francouzských spisovatelů – Robert Brasillach (popravený), Pierre Drieu La Rochelle (sebevrah), Lucien Rebatet (rebel), Abel Bonnard (estét), Alphonse de Châteaubriant (mystik) a „fantaskní jezdec“ Louis-Ferdinand Céline (sardonik).
***
Objednávejte ZDE
.

Víte, že…

2. listopadu1847 se ve francouzském Cherbourgu narodil francouzský filosof a anarchistický teoretik revolučního syndikalismu, tzv. anarchosyndikalismu Georges Sorel. Ve svém díle se tento v českém prostředí neprávem opomíjený autor zabýval kapitalismem, revolucí, revizí Marxe a myšlenkou syndikalismu, teorií o řízené ekonomice a pracovních strukturách. Zabýval se nutností existence "mýtu", který by zmobilizoval masy. Nejen tím ovlivnil  jak pozdější socialisty, tak například B. Mussoliniho.

Pat Buchanan2. listopadu 1938 se v americkém Washingtonu D. C. narodil konzervativní spisovatel, politik, publicista, televizní komentátor a v 90. letech uchazeč o úřad prezidenta Spojenýc států, Patrick Joseph Buchanan. Aktivně se do politického života zapojil už v 60. letech v prezidentské kampani Richarda Nixona. Buchanan je dlouhá desetiletí symbolem paleokonzervativní tendence a jedním z nejhlasitějších kritiků neokonzervatismu.
Paul Anton de Lagarde 2. listopadu 1827 se v Berlíně narodil Paul Anton de Lagarde, spisovatel, biblista a orientalista, který výrazně ovlivnil průkopníky etnického hnutí jako Alfred Rosenberg, Houston Stewart Chamberlain nebo Heinrich Claß. Ač vycházel z křesťanských pozic, svým dílem spoluformoval i Nietzscheho protikřesťanské a protižidovské myšlení.. Lagarde, podle něhož svatý Pavel zahalil ryzí křesťanství sterilním hebrejským zákonem, usiloval o germánské náboženství, aby „bylo možno dosáhnout přestavby duchovních sil a skutečné národní jednoty“.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív