Categorized | Historie, Kultura

Arno Breker – Michelangelo 20. století

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on Google+0Share on Reddit0Share on VKShare on Tumblr0
V díle Arno Brekera se člověk setkává s prvky starého Egypta, řecké klasiky a italských renesančních škol, stejně jako odkazem Augusta Rodina.

V díle Arno Brekera se člověk setkává s prvky starého Egypta, řecké klasiky a italských renesančních škol, stejně jako odkazem Augusta Rodina.

Autor: Frithjof Hallman

Když 19. července tohoto roku oslavil v rodném Düsseldorfu své 80. narozeniny, obešla se událost bez pozornosti kontrolovaných médií západního světa. Přestože významný americký ilustrátor a průkopník kinetického sochařství Alexander Calder v roce 1974 označil Brekera za „nejdůležitějšího sochaře klasické tradice naší doby“, světové proslulý existencialistický filozof Martin Heidegger napsal, že „Arno Breker nastavil standardy sochařství mimo pouta času“ a někteří jej vnímali jako moderního Michelangela, dopustil se v očích vládců médií neodpustitelného prohřešku: pracoval pro Adolfa Hitlera. Za trest se z něj tedy stala „ne-osoba.“

Díky Brekerově výjimečnému nadání a proslulosti, jíž už ve 30. letech dosáhl, pověřil Hitler mladého sochaře vypracováním návrhů a zhotovením četných monumentálních soch pro výzdobu veřejných budov, náměstí a fontán v německé metropoli Berlíně. Po skončení 2. světové války nedošlo jen k vymazání Brekerova jména z učebnic dějin umění, ale také k úmyslnému zničení velké části jeho díla. Američtí pěšáci objevili sklad s mnoha jeho sochami a škodolibě je sbíječkami a rámovými pilami rozdrtili na prach. Další skupiny amerických a sovětských sil napadly jeho veřejná díla dláty a dynamitem. Naštěstí se demokratickým a komunistickým vítězům nepovedlo najít všechny Brekerovy sochy.

I bez Hitlerem zadaných zakázek by si ale Breker vysloužil od vládců médií a jejich lidu nehynoucí nenávist. Celé jeho dílo totiž ztělesňuje árijského heroického ducha síly, krásy a světla v časech, kdy byly na piedestal coby modely postaveny povrchní židovský modernismus a kult ošklivosti. Ať už si to některý z 229 tisíc ve válce padlých Američanů uvědomoval nebo ne, konflikt byl vybojován k zajištění triumfu druhého nad prvním.


Americká veřejnost ví o Brekerově životě a díle méně, než lidé v Anglii, Francii a Německu – i když i v Evropě se jeho jméno doneslo jen k hrstce příslušníků poválečný generací. Obskurita se tedy stala osudem dosud žijícího umělce, který vládne řemeslnou dovedností i géniem starověkých Řeků a který vytváří lidské postavy na podobné úrovni, jako kdysi Feidiás nebo Praxitelés!

S úžasem musíme pozorovat rozmanitost a mnohostrannost Brekerova umění. V jeho díle se člověk setkává s prvky starého Egypta, řecké klasiky a italských renesančních škol, stejně jako odkazem Augusta Rodina, a přesto všechno – ať už podobizna Věrnost z roku 1943, profilem připomínajícího řeckého Vozataje z Delf nebo hlava Richarda Wagnera z roku 1939, nyní zdobící hlavní vchod do Hudební síně v Bayreuthu a svědčící o Rodinově vlivu – patří do školy jediného sochařského velikána: Arna Brekera.

Totéž platí i pro jeho mohutná sousoší: hrdiny, myslitele, nositele pochodně a válečníky. Prométheus z roku 1937 ve své tváři jasně značí sílu vůle poznamenanou jistým zármutkem: zármutek nad životem člověka v temnotě. Francouzský sochař Charles Despiau v roce 1942 v knize o Brekerovi napsal, že Prométheus vrhá světlo na umělcovo mistrovství; že je osvícen „nadlidským světlem“, zatímco Dionýsos, umístěný na Olympijském stadionu při příležitosti berlínské olympiády v roce 1936 „velebí vznešenost lidského těla, svrchovanost klidné síly.“

A v rysech Brekerovy Síly, mladíka s mečem původně umístěného v Norimberku, vidíme hloubku a sílu charakteru, jen zřídka vídanou v jakémkoliv díle od Michelangelových časů.

V poslední době vytvořil Breker busty španělského sochaře Salvadora Dalího a Winifred Wagnerové, nedávno zesnulé snachy slavného skladatele.

Musíme litovat, že zničení německé metropole během poslední války znemožnilo Brekerovi dokončit velkolepé skupinové sousoší pro Apollónovu fontánu, s řeckým solárním božstvem uprostřed za čtyřspřežím obřích koní. Toto dílo se svým světelným ideálem – Apollón s paží pozvednutou ke slunci – by se nepochybně vyrovnalo Michelangelovu Davidovi a nejskvělejším výtvorům řeckých mistrů.

Snad budou příští generace jednou tohoto mistra mocného umění posuzovat v objektivnějším a příznivějším světle než jeho úzkoprsí a netolerantní současníci a dopřejí mu věčný život!

Zdroj: Attack!, č. 79/1980.

One Response to “Arno Breker – Michelangelo 20. století”

Trackbacks/Pingbacks

  1. […] I bez Hitlerem zadaných zakázek by si ale Breker vysloužil od vládců médií a jejich lidu nehynoucí nenávist. Celé jeho dílo totiž ztělesňuje árijského heroického ducha síly, krásy a světla v časech, kdy byly na piedestal coby modely postaveny povrchní židovský modernismus a kult ošklivosti…“ Celý článek […]


Video

Knižní báze

Knihytisky.org - Knižní báze Délského potápěče

Markus Willinger – Generace identity

Guillaume Faye – Proč bojujeme (dotisk)

Guillaume Faye - Proč bojujeme
K objednání zde! ČR: Knihytisky, Náš směr SLOVENSKO: Protiprúdu

Myšlenka dne

„Moderní svět je špatný, protože je civilizovaný. Moderní filosofové tvrdí, že se jim nelíbí věčný trest na onom světě. Můžou být spokojeni. Stvořili věčný trest už zde, na tomto světě. Škvařit se navěky v pekle je samo o sobě dost zlé, ale octnout se v pekle na mírném ohni a ještě muset uznat, že teplota je snesitelná – to je přímo nesnesitelné.“ – G. K. Chesterton

Tweets

Archív