Duginova Amerika

Duginova Amerika

Duginova Amerika (doprovodná ilustrace: propagandistický plakát – rovněž známý ve verzi „Liberators – norského výtvarníka Haralda Damsletha)

Autor: Matt Parrott

Alexandr Dugin je populární, dobře postavený a akademicky uznávaný profesor na Moskevské státní univerzitě (recenze pochází z roku 2012, o dva roky později Dugin díky mediální kampani o místo vedoucího Katedry sociologie mezinárodních vztahů přišel – pozn. DP). Na rozdíl od svých severoamerických a západoevropských protějšků nejsou jeho myšlenky ruskými mainstreamovými médii cenzurovány a víceméně se těší přízni Putinovy vlády. Je nepochybně nejvýznamnějším myslitelem nové pravice v Rusku a domácí vliv spolu s ambiciózními snahami o budování mezinárodních partnerství a vztahů z něj učinily pravděpodobně nejvýznamnějšího myslitele nové pravice na světě.

Jeho nedávno napsaná a přeložená kniha Čtvrtá politická teorie je zásadním milníkem v globálním vývoji ideové školy nové pravice. Snaží se v ní hovořit k opravdu celosvětovému publiku, ačkoli jeho provinční předpojatost a perspektiva pravidelně od tohoto cíle odvádějí pozornost. Pokouší se zde překročit rámec moderních liberálních paradigmat a hodnot, ale přítomen je i kus autocenzury, vychytralosti, Realpolitik, odbočování od tématu atd.

Naštěstí existují lidé dost inteligentní a přemýšliví na to, aby si z této knihy něco vzali, kteří odvádění pozornosti prohlédnou a soustředí se na Duginovy neocenitelné postřehy, strategie a perspektivy. Koneckonců, skutečným smyslem Duginem vyznávaného Benoistova pluriversalismu (univerzálního pluralismu), je to, že různé regiony a komunity si mohou zachovat a chránit své vlastní jedinečné příběhy a perspektivy. V ruské psýché je „Amerika“ něčím zcela jiným, než co zažíváme my Američané… Stejně tak i naše imaginární „Rusko“ bude skutečným Rusům bezpochyby cizí.

Cizinci a to zejména Rusové, vidí téměř výlučně jen naši špatnou stránku. V mnoha ohledech Rusové o americké vojenské a zahraniční politice přemýšlí více než my. Působení „naší“ kultury jsou pak vystaveni výhradně v podobě židovských a kosmopolitních center, které jsou právě tak cizí a nepřátelské obyčejným Američanům jako Rusům. Pokud už Rusové navštíví USA, tak nejspíše právě tato kosmopolitní centra. Stejně jako Američané 20. století vnímali Rusko jako zločinnou karikaturu židobolševismu a nepřátelského marxismu, vidí současní Rusové Ameriku jako zlověstnou karikaturu židoliberalismu a kanibalského kapitalismu.

Jedním obzvláště otravným příkladem z mnoha je Duginův exkurz, jak kapitalistická ideologie objektivismu Ayn Randové představuje logické dovršení protestantské pracovní morálky. Ayn Randová se narodila a vyrostla v Rusku a do Ameriky odešla až po dokončení postgraduálního studia právě na univerzitě, kde Dugin pracuje. Ke spojení filosofie Ayn Randové – tedy hegelovské inverze marxistické ideologie – s protestantským pohledem na predestinaci mohlo dojít jen v horečnaté představivosti ruského protiamerického polemika.

My lidé hlásící se k severoamerické nové pravici jsme navíc tak neotesaní, abychom dodali, že dotyčná ve skutečnosti nebyla Ruska, ani Američanka, ale Židovka (její skutečné příjmení bylo Rosenbaumová) se sekulární židovskou identitou, přístupem i duchem. Pokud bychom se pustili do zkoumání rozdílů mezi hostitelským národem a židovskou kulturou, zjistili bychom, že skutečné rozdíly mezi kterýmkoli z našich národů jsou jen titěrnou trhlinou oproti propasti mezi námi a židovským národem.

Duginova politická teorie „odmítá veškeré formy a variety rasismu“. Je to dokonce jeden z jejích „základních prvků“. Může se jednat o problém překladu, ale zdá se, že Dugin definuje „rasismus“ jako nadřazenost, a sáhodlouze se rozepisuje o zlu třídního, progresivního, ekonomického, technologického (Mac vs. PC?) či kulturního rasismu. Naštěstí Dugin dodává, že jeho politická teorie má „pozitivní vztah k ethnos“, což je dost možná mezera, kterou by se dala „vpašovat“ biologická definice etnických identit.

Je velmi snadné odsoudit rasovou „nadřazenost“, když jste vy i vaše společnost měli tu výsadu být vyjmuti z rasových sporů. Historické příklady „nadřazenosti“ nebyly případy prosté ničemnosti, ale reakcí na mocné historické síly. Kontinentální Evropané a Rusové mají spoustu rad a odsudků směrem k bílým Jihoafričanům, Australanům a americkým Jižanům, kteří neměli ten luxus rozvíjet své rasové postoje v pohodlné vzdálenosti ctihodného profesora v srdci velké převážně bělošské země.

Dokonce i v Americe jsme měli (a stále máme) odtažité Yankee přednášející Jižanům o nemorálnosti jejich strukturovaného vztahu k americkým černochům. Velká migrace amerických černochů na sever v minulém století poskytla Yankeeům příležitost uplatnit jejich rovnostářské teorie v praxi. Američtí Seveřané se rozhodli namísto strukturovaného vztahu k nim raději nemít vztah žádný. Zatímco Jižané pouze trvali na „oddělených, ale rovnocenných“ školách, Seveřané se vyhýbáním, uhýbáním a přehlížením problémů propracovali až k nepochybně „oddělené, ale rovnocenné“ zemi.

Jak ostatně praví známé americké úsloví:

Jižanům nevadí, že černoši žijí poblíž… Pokud se nechovají povýšeně.

Seveřanům nevadí, pokud se černoši chovají povýšeně… Ale nesmí žít poblíž.

Pokud jsou Rusové tak znepokojeni našim údajným špatným zacházením s černými Američany, Indiány a dalšími menšinami, možná by měli zvážit, že jim nabídnou azyl. Možná, že neúměrný podíl černochů, které jsme uvěznili, jsou političtí vězni? A těmto politickým vězňům by se dařilo mnohem lépe v méně „rasistické“ společnosti? Dělám si legraci. Rusové nejsou natolik sebevražední, aby si tento problém zavlekli do své země, nevyřešili by ho o nic lépe než my. A konečně – černí Američané by takovou nabídku nepřijali. Statisticky vzato, černoši možná nejsou tak inteligentní jako bílí… ale nejsou hloupí. Nechystají se vzdát svého docela pohodlného a privilegovaného postavení, které mají v americké „rasistické“ společnosti.

Nemá ovšem smysl se příliš vážně zabývat rasovými perspektivami Dugina a dalších intelektuálů nové pravice v zahraničí, protože je to téma, které zjevně ještě neberou zcela vážně. Evropská a ruská nová pravice se pravděpodobně budou vyhýbat tomu, aby braly rasové problémy stejně vážně jako severoamerická nová pravice, dokud je rozsáhlé demografické změny nepostaví před jejich vlastní závažné rasové problémy. Byť se my v Americe máme od našich bratrů v zahraničí učit co ohromně, náš současný status hlavního hostitele židovské moci a naše důvěrná historická přímá obeznámenost s rasovou otázkou vyžaduje, abychom k těmto problémům přistupovali jasně a přímo, bez slovíčkaření, zmatků a vytáček.

Souhlasím s Duginem a zbytkem nové pravice, že strukturálně „rasistické“ uspořádání amerického Jihu i jinde by mělo zmizet ve prospěch etnické identity a autonomie. Souhlasím s Duginem, že nastala čas pro rozsáhlé změny politických teorií minulosti. Souhlasím s Duginem ohledně základních kontur jeho politické teorie: pluriversalistický a multipolární světový řád, postavený na časem prověřených politických jednotkách kmenové identity. Souhlasím s Duginem, že jádrem problému je západní kapitalismus… nejsem však ochoten ignorovat kritickou roli, kterou Židé historicky sehráli a i dnes hrají při prosazování a řízení této ničivé síly.

Byl jsem a nadále zůstávám velmi kritický nejen vůči subverzivnímu a psychotickému americkému režimu, ale i vůči těm zdegenerovaným aspektům naší kultury, z nichž nelze vinit jen Židy a nadnárodní korporace. Velký podíl na problému neseme i my sami. Při dalším postupu budeme tento problém antiamerikanismu muset promyšleně a pečlivě analyzovat. Velká část antipatie, jíž se nám od našich evropských a ruských protějšků dostává, je platná, srozumitelná či snadno překousnutelná. Zůstává však nemalý díl obyčejného urážení, zkreslené demagogie, cílených na domácí publikum na úkor rozvoje právě těch partnerství a vzájemných vztahů, jejichž význam si Dugin zjevně dobře uvědomuje.

Recenze Matta Parotta Dugin’s America vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing 11. října 2012.

Knihu Alexandra Dugina Čtvrtá politická teorie (2020) lze objednat na stránkách nakladatelství Sol Noctis.

Oswald Spengler – Myšlenky PRÁVĚ VYŠLO!

Oswald Spengler - Myšlenky***
Kniha obsahuje: vedle 370 výroků o pojmech, majících ve Spenglerově myšlení zásadní význam, jako např. osobnost, dějiny, válka, právo, stát, tradice atd., v původním výboru správkyně autorovy – do té doby z valné části nezveřejněné – pozůstalosti, též rozsáhlý překladatelský a redakční výběr z knih Preussentum und Sozialismus a Jahre der Entscheidung s aktuálními poznámkami a vysvětlivkami, jakož i úplnou, komentovanou bibliografii nakladatelství Délský Potápěč.
***
Objednávejte v Knihkupectví Délského potápěče nebo na Kosmasu
.

Ezra Pound – „Přítomen!“

Ezra Pound – „Přítomen!“***
Ezra Pound míří přímo na jádro systému, v nemž žijeme – a zasahuje! Politika – ekonomie – poezie; články, básně, poznámky, manifesty, překlady a eseje z doby Italské sociální republiky.
***
Objednávejte ZDE
.

Radim Lhoták – Zpěvy nemilosti

Radim Lhoták - Zpěvy nemilosti***
„Zpěvy nemilosti“ jsou literární miniatury odrážející společenské fenomény doby. Jak už se ale dá očekávat, píše-li je Radim Lhoták, budou kontroverzní, provokativní, břitké, přitom však podnětné, otevřené a k zamyšlení vedoucí. Dvacet šest krátkých úvah z pera filosofujícího esejisty a literáta, který publikoval výhradně na alternativních webech…
***
Objednávejte ZDE
.

Knut Hamsun: Až do konce! – DOTISK!

Knut Hamsun - Až do konce!***
Politická publicistika norského spisovatele Knuta Hamsuna z let 1940 až 1945. Knut Hamsun je příkladem Muže, který se nepoddal, nepodvolil a už vůbec v šířícím se křiklavém chaosu nezbloudil. Ač sražen, zůstal na svém.
***
Objednávejte ZDE
.

Paul Sérant: Fašistický romantismus – DOTISK!

Paul Sérant - Fašistický romantismus***
O politickém díle několika francouzských spisovatelů – Robert Brasillach (popravený), Pierre Drieu La Rochelle (sebevrah), Lucien Rebatet (rebel), Abel Bonnard (estét), Alphonse de Châteaubriant (mystik) a „fantaskní jezdec“ Louis-Ferdinand Céline (sardonik).
***
Objednávejte ZDE
.

Víte, že…

27. dubna 1937 zemřel v římské vězeňské nemocnici italský marxistický filozof a komunistický filozof Antonio Francesco Gramsci. Ve svém díle se zabýval politickou teorií, sociologií nebo lingvistikou. Jeho nejvlivnějším příspěvkem byla teorie tzv. kulturní hegemonie, v níž přenesl důraz z ekonomického determinismu klasického marxismu na úlohu kulturních institucí při zachovávání moci vládnoucí třídy a která výrazně ovlivnila moderní levici.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív