Posted on 23/12/2011.
Gilles je román, který bývá srovnáván s Citovou výchovou. Pro francouzskou meziválečnou literární mládež měl totiž podobný význam jako dílo Flaubertovo pro pokolení předešlá. Je to kniha životní deziluze. Gilles Gambier, v mnoha rysech Drieuovo alter ago, postupně zjišťuje, že po naléhavé válečné zkušenosti patří k těm, kteří již nikdy nebudou schopni plně se přizpůsobit nebo se dokonce ztotožnit se stylem a „hodnotami“ společnosti, jak ji zpracovala ziskuchtivost, přetvářka, marnivost a úzkost kapitalismu, který již před válkou pozvolna přecházel do stadia trustů a monopolů. Překonání odcizení – ne vůči společnosti a přírodě, nýbrž alespoň sobě samému – a nevolnosti v heroickém gestu aktivního nihilismu mimořádně rezonovalo v rase plných srdcí v prázdném světě „pitomců, všiváků a surovců“ (Gobineau – Plejády) pachtících se za prostředními požitky.
Posted in Kultura, Čítárna Délského potápěče
Posted on 14/12/2011.
Autor: Will Franklin
Nejčerstvější memoárový román Boyda Rice je něčím víc než pouhým humorným souhrnem jeho příhod v pozici pracovníka s poplašnými systémy, již vykonával v průběhu 80. let v San Franciscu. Román poskytuje náhled na jeho formativní léta a do hloubky analyzuje temnou, misantropickou a “fašistickou” osobnost, jíž jsme si tolik oblíbili.”Twilight Man” má svým způsobem mnoho společného s čerstvým článkem Boydova letitého spolupracovníka Jima Goada, s názvem “The Day I Left the Left” (Den, kdy jsem opustil levici). Jak sám Rice říká, pro něho podobný krok “nebyl následkem jednotlivé události…Bylo v tom plno dalších věcí…Špína celé zeměkoule. Děvky na cracku a feťáci, pasáci a štětky. Každý den ty stejné sračky. Bezdomovci, tupci, lůza. Intelektuálové, jež jsou ještě o mnoho hloupější než pouliční retardi.”
Rice měl v sobě vždycky nemalou dávku Travise Bicklea, ačkoli on sám je mnohem inteligentnější. Rovněž se vždycky jevilo, že v sobě měl až příliš sebekontroly na to, aby vybuchoval tak, jako Travis, snad s výjimkou situace, jíž definoval ve své básni “Shit List”:
Continue Reading
Posted on 11/12/2011.
O právu Evropanů na biokulturní kontinuitu
V prosinci 2002 publikoval časopis Science Rosenbergovu studii o genetické struktuře lidstva. Při analýze genetického základu 1 056 lidí z 52 různých etnických skupin [Volksgruppe] vykrystalizovalo šest hlavních genetických klastrů, z nichž pět odpovídá geografickým velkoprostorům (Afrika, Eurasie, Východní Asie, Oceánie, Amerika). V srpnu roku 2008 tým kolem Johna Novembera ve studii Genes mirror geography within Europe přesvědčivě předvedl, jak přesně lze s pomocí genetického základu [Erbsubstanz] určit původ. Badatelé prozkoumali genetický materiál 1 387 Evropanů a zjistili, že: genotyp a geografický původ spolu korelují tak úzce, že je možné říci, z které země zkoumaná osoba pochází, příp. k jaké populaci [Volk] nebo i etnické skupině přísluší. Ve Švýcarsku takto mohly být od sebe rozlišeny tři hlavní jazykové skupiny! Novembre se dokonce domnívá, že brzy bude možné původ jednotlivých Evropanů určit „často přesně na několik set kilometrů“. (!)
Posted in Biologie a Ekologie
Posted on 10/12/2011.
V revue Sciences et Avenir z července 2011 |1| francouzský paleoantropolog Yves Coppens radikálně reviduje hypotézu o africkém původu lidstva, podle níž měl anatomicky moderní člověk, Homo sapiens, vzniknout v Africe v období mezi 100 až 60 tisíci lety. V Číně osídlované kontinuálně během 2 milionů let se totiž nashromáždily poznatky dokládající přechod mezi tzv. archaickými a moderními lidmi, jejichž potomky jsou s velkou pravděpodobností dnešní Číňané. |2|
Opět se tak dostávají do popředí polycentrické modely původu moderního člověka, které byly v posledních desetiletích z převážně ideologických důvodů upozaďovány. |3|Podle polycentrických modelů pochází moderní člověk (asijský, evropský nebo africký) z lokálních vrstev lidské evoluce a vyvíjel se in situ. Archaické populace (Homo erectus) se nezávisle na sobě sapientizovaly na různých místech a v rozdílných dobách a tím se vytvořily místní „linie“ – poslední fáze již s markery dnešních ras. |4|
Posted in Biologie a Ekologie
Posted on 03/12/2011.
Jean Haudry: Indoevropská tradice – kořeny naší identity
Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.
„Národy jsou jako stromy, jež svými kořeny přijímají výživné látky, které pak prostřednictvím nejjemnějších ‚alchymistických‘ postupů mění v životní mízu umožňující růst listům a plodům. Zbaven kořenů, strom hyne. Kmen vyschne a při první silné bouřce padne.“ Jean Varenne
Indoevropeistika má za sebou dvě protikladné fáze. Po počátečním nadšení (na základě prací např. A. Kuhna, Jacoba Grimma, Maxe Müllera nebo O. Schradera) následovalo vystřízlivění a nadměrná kritika (Claude Lévi-Strauss). Dnes je ale ve fázi třetí – fázi pozitivní kritiky a odůvodněných jistot (Georges Dumézil).
Posted on 30/11/2011.
Evropská akce je nadstranická a mimoparlamentní. Zahrnuje všechny Evropany, kteří jsou činní ve smyslu následujících 7 cílů. Těchto cílů dosahuje jednak prostřednictvím agitace co možná nejširších kruhů ve všech evropských zemích a na druhé straně vytvořením vrstvy budoucích nositelů odpovědnosti.
7 cílů Evropské akce:
1. OBNOVENÍ SVOBODY PROJEVU
Chceme svobodu projevení názoru, zpravodajství a historiografie a zasazujeme se proti náhubkovým zákonům jako jsou „Volksverhetzung“ paragrafy v SRN, „Verbotsgesetz“ v Rakousku, „Antirassismusgesetz“ ve Švýcarsku nebo adekvátnímu bezpráví v ostatních státech.
2. ODCHOD VŠECH CIZÍCH VOJSK
Chceme odchod Američanů z Evropy a zbylých západních spojenců z Německa – odpovídající odchodu Sovětů z NDR a východní Evropy.
3. REPATRIACE MIMOEVROPSKÝCH PŘISTĚHOVALCŮ
Chceme konec imigrace z ostatních kontinentů a stanovení programů na repatriaci mimoevropských přistěhovalců. Rozumná je politická, hospodářská a humanitární pomoc Evropy na místě – namísto přesídlení uprchlíků do Evropy.
4. STÁTNÍ SEBEURČENÍ PRO NĚMCE ZE SRN A RAKOUSKA
Chceme konec heteronymie v Německu a v Rakousku, které k němu přísluší. NDR, NSR a Republika Rakousko byly po válce zřízeny Spojenci jako vazalské státy protiprávním způsobem vůči národům. Nezbytné je mírové evropské uspořádání na základě ukončení mírové smlouvy s Německem, která trvá od roku 1945.
5. ZALOŽENÍ EVROPSKÉ KONFEDERACE
V souvislosti s mírovou smlouvou chceme nahrazení EU a NATO evropskou konfederací se společnou zahraniční a obrannou politikou při rozsáhlé svobodě členských zemí ve vnitřní, kulturní, vzdělávací, finanční a hospodářské politice. Mimo to usilujeme o úzkou spolupráci s Ruskem.
6. PŘEVEDENÍ PENĚŽNÍHO A MEDIÁLNÍHO BYZNYSU DO NÁRODNÍHO VLASTNICTVÍ.
A) Chceme, aby emisní banky byly v budoucnu nejen teoreticky, nýbrž skutečně řízeny stát-ními orgány. B) Stát musí zbavit soukromé úrokové zisky právní ochrany. C) Právo k provozování obchodních bank mají mít jen akreditované státní, hospodářské a kulturní korporace. D) Také média smějí být publikována pouze těmito jednoznačně identifikovatelnými a odpovědnými korporacemi. Jen tak je možná jejich svoboda a rozmanitost.
7. OBNOVA TRADICE – BOJ PROTI ÚPADKU A ZNIČENÍ PŘÍRODY
Chceme konec kulturního rozkladu. Přadena evropské tradice musejí být opět pozvednuta a dále rozvíjena. Zvláštní hodnotu přikládáme zdraví mládeže a rodiny, ochraně přírody, biologickému zemědělství (včetně decentralizované výroby osiva) a k přírodě ohleduplnému rozvoji v medicíně, dopravě, komunikaci a získávání energie.
Máme na výběr: RECONQUISTA – nebo REQUIEM!
Posted in Politika
Posted on 30/11/2011.
Tento článek zkoumá příčiny soudobého oživování předkřesťanské duchovnosti. Jako materiál této analýzy sloužily texty napsané ruskými rodnověrci. V těchto textech bylo zjištěno devět témat. Ta se dělí do tří kategorií, pojmenovaných «nacionální obnova», «přírodní náboženství» a «nová éra staré duchovnosti». Teoreticky článek vychází ze sociologického studia pozdně moderní religiozity. Je pozorováno, že rodnověrská interpretace obnovy pohanství často zahrnuje témata, která jsou také ústřední v teoretických diskusích o úkolech soudobé religiozity. Na rodnověří se tudíž pohlíží jako na účastníka společenských diskusí, který komentuje a přispívá tématy, jakými jsou «glokalizace» světa (důraz na lokálno), moderní odcizení a pocity nedůvěry a nejistoty.
Proč ožívá stará duchovnost?
Rodnověří je náboženství, které se snaží oživit předkřesťanskou slovanskou duchovnost. Řadí se k mezinárodní skupině soudobých pohanských náboženství, jež lze prakticky najít na všech územích s obyvatelstvem evropského původu. Na západě si množství studií povšimlo, že pohanství patří k jednomu z nejrychleji rostoucích nových náboženství [1, str. 1] a dle některých ukazatelů platí totéž i pro rodnověří v Rusku. Ačkoliv je náboženství stále spíše okrajové, zůstává zajímavou otázkou, jak toto «staré náboženství», staletí považované za minulost, ožilo v takové síle. Samotní pohané a mezi nimi i rodnověrci často prohlašují, že jejich náboženství poskytuje užitečné odpovědi současnému člověku a současné společnosti. Cílem tohoto článku je prozkoumat tato rodnověrská vysvětlení obnovy předkřesťanské víry.
Posted in Převzato, Religionistika
Posted on 16/11/2011.
Sávitrí Déví byla filosofka, náboženská myslitelka a neúnavná bojovnice za národní socialismus, indoevropské pohanství, vegetariánství, práva zvířat a hlubinnou ekologii. V roce 1958, kdy jí vyšlo dílo Blesk a Slunce, její opus magnum, se zařadila mezi nejoriginálnější a nejvlivnější myslitele národního socialismu v období po druhé světové válce.
Její rodné jméno je Maximiani Portasová, měla anglickou matku, řeckého otce, narodila se ráno 30. září 1905 a vyrůstala v Lyonu, kde studovala filosofii. Cestovala po světě, pobývala v Řecku, kde „zahájila svou celoživotní odysseu za árijskou rasovou filosofií“, pobývala také v Egyptě, kde ji okouzlil Achnatonův sluneční kult a posléze se začátkem třicátých let minulého století usadila v Indii, kde ji hluboce zaujal hinduismus, jehož představitele varovala před muslimským nebezpečím.
Posted in Biologie a Ekologie, Historie, Kultura, Převzato, Zajímavé knižní tituly
Posted on 11/11/2011.
Redakce Délského potápěče vyhlašuje literární soutěž pod názvem „Bolest z českého průměru a normálu“. Zúčastnit se může kdokoli (jednotlivci, redakční kolektivy). Kritéria pro příspěvky jsou rovněž velice liberální (sic!), jediným omezením je text o minimální délce 3 600 znaků. Texty mohou být odborného (úvaha, kritika) nebo publicistického (komentář, fejeton) rázu.
Příspěvky zasílejte do 10. ledna 2012 na redakční e-mail deliandiver[at]hushmail.com. Vyhlášení výsledků soutěže proběhne 15. ledna 2012. Vítěz soutěže získá finanční dotaci ve výši 2 000,- Kč na nákup literatury dle vlastního výběru (v kterémkoli klasickém, nebo internetovém obchodě).
Témata literární soutěže „Bolest z českého průměru a normálu“ jsou následující:
↑ Bolest z českého průměru a normálu („Čech je buď hulvát, nebo slouha“; nezřídka přechází plynule z jedné polohy do druhé.)
↑ Kde domov můj, tam všude hnůj?
↑ Jan Rys: „Ať chceme či ne, jsme příslušníky živého národního organismu, jen smrt nás od něj může úplně oddělit, nikoliv však světový názor.“
↑ Český národní duch: Latentní, abstraktní, přec nepopiratelný?
↑ České antihrdinství: Zbabělost jako racionální volba přežití?
↑ Viktor Dyk: „Kde tribunové měli slovo ´Mír´, já opakoval rozkolnicky: ´K boji´. A takových nás bylo několik.“
↑ Zeyer Maudrovi: „Miluji český národ tak, jak si ho myslím a opovrhuji v hloubi duše téměř každým Čechem.“
↑ Je národ lepší než jeho strany?
↑ Významný český legionář: „Idea národa jako celku je ohromná věc, to jsme poznali za hranicemi, ale jednotliví ti Vokurkové, Ptáčkové a Němečkové jsou učiněná hrůza!“
↑ Lze potírati ideu její praxí?
↑ Češství: Vývoj – sled – postup fází téže podstaty? A vyplývají jedna z druhé?
↑ Češství: Lze ho snad snadno povrchně vycítit, možná dokumentovat, ale určitě těžko v úplnosti definovat, natož měřit!
↑ Lubomír Martínek: „Nesetkal jsem se s národem, v němž by pod zcela nepatrnými tlaky povstaly zástupy fízlů, donašečů, kolaborantů, patolízalů, bachařů, kariéristů a jiných opor společnosti.“
↑ Svatopluk Čech: „Sláb je ten, kdo ztratil v sebe víru, malý ten, kdo zná jen malý cíl.“
↑ Malý český člověk: „zlaté ručičky“ versus „smějící se bestie“.
↑ Frustrovaný nebo přitrouble spokojený (s málem).
↑ Přikyvuje. Přímé konfrontace se totiž děsí nejvíc.
↑ Viktor Dyk: „Nepřipraveni. Bez vůle. A slabí. S nadějí jdeme jedinou, že ironický osud šetří baby, když muži v boji zahynou.“
↑ Po generace Češi nacházeli nejsvobodnější prostor pro komunikaci v hospodě, kde se pěstuje tzv. lidový humor, k jehož základním principům patří dehonestace všeho ušlechtilého a vznešeného.
↑ Rádi se „mytologizují“, z českého pivního typu sálá „člověčina“ podobně jako z ruského zkrachovalce a notorického alkoholika „čiré lidství“. Inu lidskost existuje v množných číslech…
↑ Národ tvoří různé vrstvy, které stmelují různá pojítka. Patří „pivo a vepřová“ stále k oněm zastřešujícím, „společným rysům“?
Posted in Kultura, Redakční zprávy
Posted on 04/11/2011.
Když Japonci slyší Evropana hovořit plynně japonsky, ptají se: „A jak dlouho už žijete v Japonsku?“ Já obvykle odpovídám: „Nežiji stále v Japonsku, ale žiji s Japonskem už pětačtyřicet let.“ Protože mým oborem je moderní literatura, sleduji pozorně, jak se tato země a její život mění. A za těch pětačtyřicet let se změnilo hodně. Když jsem sem poprvé přijel v roce 1966, byla to ještě poměrně chudá země, kde tradiční zvyky jako citlivost vůči minulosti, civilní slušnost, šetrnost a japonský estetický minimalismus stále byly vžitými hodnotami. Ovšem pracovní tempo, absolutní dochvilnost, maximální zodpovědnost za svěřený úkol a celková výkonnost japonské společnosti, to vše působilo na člověka zvyklého na reálný socialismus jako surrealistická pohádka.
Přes nedávné problémy s ekonomickou přestavbou je Japonsko dosud relativně bohaté, a to ďábelské tempo se začalo nezadržitelně zpomalovat, i když se pořád ještě mluví o karóši neboli smrti z přepracování. Mladá generace je myšlenkově a kulturně blíž Americe než tradičnímu Japonsku, hollywoodský film je pro ni mnohem atraktivnější než divadlo kabuki či nó. Ne že by mladí lidé o kabuki zcela ztratili zájem, jeho barvitost a zvláštnost na ně ale působí stejně groteskně jako na mladé Američany. Když jsem jezdíval po Tokiu v 60. letech, mnoho lidí v podzemce či ve vlaku četlo ještě knihy a studenti nosili pod paží Sartra, Camuse a Marxe. Dnes „čtou“ ve vlaku převážně mangu (kreslené seriály), komiksy anebo jen unaveně podřimují.
Posted on 04/11/2011.
Literární historik z university v Dallasu Tim Redman zastává názor, že se nelze zabývat Poundovým dílem, aniž budeme věnovat pozornost i jeho kontroversním politickým a ekonomickým názorům. Zároveň považuje za omylné odsuzovat Poundovy názory jako „choré“. Ukazuje, jak Pound – během první světové války ušlechtilý idealista, pobývající ve Velké Británii (1908-1920) a poté v Paříži (1920-1924) – snažil brojit proti brutalitě válek a viděl možnost trvalého míru jen v silné vládě osvíceného panovníka: nejhorším nebezpečím pro dobrý život pro něj byli obchodníci se zbraněmi a lichva. Po odchodu do Itálie (1924) se působením tamějšího prostředí dostal do soukolí fašismu Benita Mussoliniho. Tim Redman zdůrazňuje i to, že antisemitismus byl ve společnosti, která v té době ještě neznala nacistické vyhlazovací tábory, poměrně rozšířený.
Stejně tak Tim Redman už v roce 1987 ve své knize zastával dnes převládající názor, že místo „neomezeně dlouhého“ věznění v ústavu pro duševně choré delikventy (kam byl Ezra Pound poslán, když byl soudem shledán duševně nezpůsobilým podstoupit soud za své neamerické chování) by byl pro Pounda i z právního hlediska spravedlivější řádný proces. V něm by nejen nemohl být odsouzen k smrti, ale pravděpodobně ani k těm třinácti letům, která strávil v ústavu a po jejichž uplynutí musel podepsat vlastní nesvéprávnost, aby se vůbec dostal na svobodu (do konce života byla jeho poručnicí manželka Dorothy).
Posted on 03/11/2011.
Poznal jsem, že bušidó znamená umět zemřít.
Hagakure
V eseji „Láska a nenávist přes Pacifik“ jsem se již zmínil, že ve známé studii Chryzantéma a meč přirovnává americká antropoložka Ruth Benedictová vnitřní dynamiku japonské kultury ke konfliktu mezi lyrickou krásou květin a chladným ostřím samurajského meče. Chryzantéma tu není nejvhodněji zvolená, protože je to starý symbol císařského rodu, jehož tradiční identita souvisí do stejné míry s mečem jako s květy, ale víme, co paní Benedictová chce naznačit. Jako Američanka vidí toto spojení dualisticky, zatímco spisovatel Mišima Jukio (vlastním jménem Hiraoka Kimitake) vždycky zdůrazňoval, že květina a meč jsou jen dvě strany téže mince. Citoval s oblibou báseň jednoho pilota sebevražedných jednotek tokkótai, označovaných jako kamikaze: „V oblacích vůně, jak lístek třešňových květů, chtěl bych padat…“ To, co dopadlo na palubu americké letadlové lodi, mělo ovšem k třešňovým květům daleko, nicméně tato symbolická identifikace k jistým vrstvám japonské duše promlouvá.
Asi hodinu před polednem 25. listopadu 1970 vstoupil Mišima do pracovny generálporučíka Mašity Kanetošiho, velitele východního sboru japonských sil sebeobrany (džieitai), a když se ho velitel zeptal, zda je jeho meč pravý, vytasil svou samurajskou katanu a řekl: „To je meč, generále, co?“ Ten den ráno odeslal autor do nakladatelství závěrečnou část své velké tetralogie Moře plodnosti (nazvané výstižně podle jednoho z aridních „moří“ na měsíci) s názvem Pět zranění anděla. Generál Mašita Mišimu dobře znal a neměl ponětí, co se tu chystá za hrůzu. Věděl, že Mišima je pravicový spisovatel, který si rád hraje na vojáky a pod záštitou japonské armády dokonce založil tzv. Sdružení štítu (Tate no kai), jakousi paramilitaristickou organizaci, ve které se s přáteli vyžíval. Znal jsem jednoho příslušníka japonských commandos a ten mi vyprávěl, jak s nimi Mišima jedno léto cvičil v horách, ale do nebezpečných podniků, jako je slaňování z vysokých štítů nebo přejíždění přes propasti na ocelovém laně, se příliš nehnal.
Posted on 31/10/2011.
Armin Mohler: Fašistický styl
Jedinečný pokus o existenciálně-estetický výklad fašismu z pera předního konzervativně-revolučního myslitele.
Slovo styl je zde třeba chápat v jeho přesném významu jako kategorii uměleckou stejně jako životní – coby sjednocující princip výstavby výpovědi o světě. Schopenhauer přitom píše: „Sloh je fyziognomie ducha, neklamnější než fyziologie těla“. A Šalda ve svém „stylovém absolutismu“ požaduje styl jako něco „konkrétního“, „transcendentnost, symbolizaci, sugesci o sobě, evokativní a substanciální cestu ke smyslu“… Vzájemná znakovost Podstaty (obsahu) a Významu (stylu, formy) odkazuje i na Wildea, pro něhož je „styl forma a forma tvůrčí čin“: čili na totalitu rušící dualismus formy a obsahu, z jejichž sladěnosti vzniká svébytné cítění. Avšak styl je také vůle stylizovat bytí a okolní svět v polaritě kolektivního a individuálního a tato stylizace, výsledek výběru, dává vyniknout zvláštnímu.
Posted in Historie, Politika, Dějiny ideologií
Posted on 31/10/2011.
Zakladatel analytické společnosti Strategic Forecasting George Friedman v knize Příštích sto let načrtává obrysy toho, jak by se svět a lidská společnost v následujících zhruba sto letech mohly proměňovat a vyvíjet, jaké vzniknou nové konfliktní linie, a dokonce se odvažuje nastínit průběh světové války, kterou očekává v polovině 21. století. Pokud by se autorovy odhady vyplní, nejvýznamnějšími událostmi první poloviny tohoto století budou následky rozpadu Ruska a autorem předpokládané politicko-ekonomické krize Číny. Z vakua v eurasijském prostoru povstanou tři mocnosti, které začnou na úkor Ruska a Číny rozšiřovat svůj vliv – Polsko, Turecko a Japonsko.
Další ze sci-fi románů? Podobnou otázku nedůvěřivého čtenáře autor v knize několikrát předpokládá a téměř okamžitě své teze obhajuje. Jako klasický odchovanec realismu a geopolitiky tvrdí, že zásadní geopolitické konflikty mají tendenci se vracet, pokud se v minulosti definitivně nevyřešily.
Posted in Geopolitika, Převzato, Prognostika
Posted on 18/10/2011.
Dospět ke shodě o významu slova fašismus je dnes v naší společnosti takřka nemožné. Zčásti proto, že se změnil náš postoj k významu, k významovosti. To slovo se, jako tolik jiných, v češtině stalo významově promiskuitním: po vůli je kdekomu. Nepřesným užíváním, mnohdy záměrným zneužíváním, jsme ztratili představu o dějinách a hranicích jeho významu: slovo mnozí užívají jako značku, aniž by se vážněji zamýšleli nad jeho významem. Označkování je signálem ke konvenční reakci, vždy více či méně citově nabité. Z kolektivně stvrzované moci těch, kteří právě mají slovo, uplatňujeme dohled nad minulým a současným, zároveň prověřujeme postoje svých bližních. Podobně jako fašismus ztratil právo na přesný význam, označkovanému fašistovi odnímáme právo na osobitost. Konkrétní osud jedinečné lidské bytosti v určité dějinné situaci je podružný; je nám lhostejné, proč věřila určitým myšlenkám a zastávala určité postoje nebo zda tyto myšlenky a postoje skutečně odpovídaly dané ideologii. Zájem o individuálnost označkovaného považujeme za obranu fašisty, mnohdy i za obhajobu fašismu. Nevíme sice, kdo a co to je, jsme si ale jisti, že je to zlé.
Vymezit s určitostí význam fašismu je obtížné i pro vzdělance, akademiky a kritiky, kteří jsou do značné míry za tento stav odpovědní: dopustili, aby byl tento termín používán, aniž by se shodli na jeho významu, jak poznamenává Claudio G. Sergè, autor hesla „fašismus“ v Oxfordském slovníku světové politiky (Ottovo nakladatelství, Praha 2000, s. 176). Podle Noëla O´Sullivana se slovo fašismus „od samého počátku vyznačovalo tím, že bylo termínem velmi sporným a nedefinovatelným, a to jak v lidovém, tak i akademickém úzu. V akademických kruzích se dodnes nedospělo k jednotnému názoru na podstatu významu tohoto termínu, ačkoli máme za sebou již padesát let bádání a úvah.“ (O´Sullivan, N.: Fašismus, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2002, přel. T. Váňová a I. Lukáš, s. 13) O´Sullivan se domnívá, že v pochopení podstaty fašismu nám brání „převládající intelektuální nálada naší doby“, především „nebezpečně optimistická představa“, že zlo vzniká ve společenských strukturách, a proto může být jejich změnou navždy odstraněno. (s. 7, 13-14) „Představa, že by moderní ideologie mohla být záměrně destruktivní“, píše O´Sullivan, „naprosto zaskočila liberály, socialisty i konzervativce.“ (s. 7)
Posted on 24/09/2011.
Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.
Čtveřice zásadních textů načrtávající horizonty v ozbrojování intelektu a mobilizaci vědomí.
Posted in Historie, Kultura, Politika, Redakční zprávy
Posted on 19/09/2011.
Zamyšlení prezidenta nad článkem „Byl nacismus opravdu jedinečný?“ v časopise Kontexty
Chtěl bych předeslat, že Kontexty čtu velmi rád, že je považuji za nejkvalitnější časopis tohoto typu u nás a že jsem se z nich v mnohém poučil. A hodlám to dělat i nadále.
Mám však nemalé problémy s články z mělkých oborů „politického myšlení a filosofie“ (tak charakterizujete v redakčním úvodu autora článku, který mne zaujal, Alaina de Benoist, Kontexty 2/2011, str. 34), jejichž autoři třeba mohou i zastávat rozumný a potřebný názor, ale způsob argumentace – nekonzistentní, rádoby hluboký, plný málo jasně vymezených slov, vlastně asi postmoderní, ač i toto slovo je velmi prázdné – je pro člověka z jiných oborů těžko přijatelný.
Posted in Dějiny ideologií, Texty, Kritické texty, Historie, Převzato, Politika
Posted on 19/09/2011.
Publikace byla stažena z Čítárny Délského potápěče a připravuje se její knižní vydání.
Srovnání mezi komunismem a nacionálním socialismem je ve skutečnosti nejenom oprávněné, nýbrž také bezpodmínečně nutné, neboť bez něho jsou oba jevy nepochopitelné. Dají se –a s nimi dějiny první poloviny 20. století- jen tehdy pochopit, když se „pojmou společně“ (Furet), zkoumají se ve „své době“, to znamená v dějinném okamžiku, který mají společný. Alain de Benoist
Srovnání mezi komunismem a nacionálním socialismem je nejenom přípustné, nýbrž přímo nařízené a nejlepším nadřazeným pojmem je pojem „totalitarismus“. Ernst Nolte v předmluvě
Posted in Dějiny ideologií, Texty, Čítárna Délského potápěče, Historie, Analýzy, Politika
Posted on 12/09/2011.
Článek Mircey Eliadeho pojednává o tom, jak ti, kdož mluví o „svobodě“, obhajují libertarianismus, anarchii a „demokracii“, nechápou skutečnou podstatu svobody a díky jejich materialismu a strachu vlastně nejsou svobodní. Eliade tvrdí, že jen rumunské legionářské hnutí (Železná garda vedená Corneliem Codreanu) chápe svobodu ve skutečném smyslu slova a že Legionáři dosahují skutečné svobody prostřednictvím své spirituality.
Je zde jeden aspekt týkající se Legionářského hnutí, který dosud nebyl dostatečně prozkoumán: svoboda jednotlivce. Legie, která je především duchovním hnutím usilujícím o stvoření nového člověka a spásu vlastních lidí, nemůže růst a nemohla dospět, aniž by si cenila svobody jednotlivce; svobody, o níž bylo napsáno mnoho knih, kterými byly zaplněny celé knihovny, a na jejíž obranu zaznělo množství demokratických projevů, aniž by tato svoboda byla opravdu žita a doceněna.
Lidé, kteří mluví o svobodě a prohlašují, že jsou ochotni pro ni zemřít, jsou titíž, kdo věří v materialistická dogmata a fatalismus: společenské třídy, třídní boj, nadřazenost ekonomie apod. Je zvláštní, když se za „svobodu“ staví člověk, který nevěří v Boha ani v nadřazenost ducha a život po smrti.
Posted in Filosofie, Historie, Religionistika
Nejnovější komentáře