Délský potápěč

Na připomínku 115. výročí narození Ernsta Jüngera (29. března 1895 – 17. února 1998)

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Vystřihejte se největšího nebezpečí, jaké existuje –dejme si pozor, aby se život pro nás nestal čímsi obyčejným. Nezáleží na tom, jakou materii je třeba ovládnout a jaké prostředky jsou k dispozici – ona teplota krve, která vchází do bezprostředního kontaktu, nesmí být ztracena. Nepřítel, který ji má, je pro nás cennější než přítel, jenž ji nepoznal. – Ernst Jünger.

Toto jest motto aristokrata zákopů, revolučního nacionalisty, tvůrce magické prózy se snovou inspirací, entomologa, věčného cestovatele, osobnosti konzervativní revoluce, který se narodil před sto patnácti lety. S jeho jménem je spojen boj za nové čili „pravé Německo“. A zrození dělníka z ducha války. Tam, kde „granáty hučí jak železní ptáci“ nemůže se člověk spoléhat na jistoty, není kam uniknout. Člověk se tak dostává do bezprostředního kontaktu s běžně nedostupnými projevy života. Pociťuje záchvěvy vyšší neosobní moci. Jeho život získává na kvalitě, že snáší stále větší bolest. Kdo neuhýbá bolesti, neutíká před základními projevy života do smluvně zajištěného bezpečí, ten má vůli podřídit se přesažným silám a hodnotám a udělat již krok, aby překonal typ občana a vrostl do celostní formy dělníka. Lidství zde vystupuje ve formě figury dělníka (Gestalt des Arbeiters). Dělníka, který ovládne planetu a svět změní ve Werkstattlandschaft (výrobní krajinu). „A naše víra spočívá v tom, že vzestup dělníka se co do významu shoduje s novým vzestupem Německa“. (1)

Continue Reading

Níže uvádíme výňatky z Evolovy knihy ‚Imperialismo Pagano‘ a její německé verze ‚Heidnischer Imperialismus‘. První kapitola má v obou vydáních stejný název: ‚My antievropané‘. Je rozdělena do různých pododdílů: v obou verzích se první pododdíl nazývá ‚Evropská dekadence‘, a části, které jsou v německé verzi vyškrtnuty, jsou zde označeny kurzívou, části k německé verzi přidané jsou označeny tučně a odlišnosti jsou označeny v závorkách (v textu, z něhož tento český překlad vychází, se žádné pasáže psané kurzívou ani tučně neobjevují – pozn. překl.). Druhý pododdíl se v originálu nazývá ‚Fašismus jako antievropa‘ a v německém vydání ‚Nový symbol‘; zde je odlišností mnoho a jsou tak významné, že uvádíme obě verze.

‚Imperialismo Pagano‘ bylo vydáno roku 1928, pár měsíců před uzavřením Lateránských dohod mezi Itálií a katolickou církví v únoru 1929. Jak zhodnotil autor předmluvy posledního vydání ‚Imperialismo Pagano‘ (Mediterranee, 2004) : „[Tato] brožura Julia Evoly, která zestručňuje a kombinuje několik článků, jež se poprvé objevily v letech 1926-27, byla původně míněna jako varování fašismu ohledně této události (tj. Lateránských dohod – ed.), která dle autorova názoru hrozila, že přistřihne křídla imperiálnímu potenciálu Mussoliniho režimu. Nebyl to pouze osobní apel, ale rekapitulace názorů vysoce heterogenního esoterického a pohanského světa, který se vytvořil z podnětu skupiny UR a který v Dohodách spatřoval pro fašistickou Itálii konec veškeré naděje na možné fašistické potvrzení duchovních hodnot neslučitelných s křesťanskou a konkrétně katolickou nadvládou. Toto dílo musí být chápáno v tomto kontextu, ale zároveň jako jednoznačná výzva Ducemu a všem „fašistům hodných toho jména“, kterou Evola jednoznačně napsal „ve formě volání do zbraně“. Je to tudíž neobyčejně polemická esej, která otevřeně čelí problémům, a je napsána tak prudkým a neústupným stylem, jak je to jen možné u třicátníka, pro něhož „Fašismu nebylo dost“, jak napsal o dva roky později v časopise ‚La Torre‘. Toto dílo provádí přísnou kritiku na logické, politické, filozofické a náboženské úrovni, kritiku všech těch hodnot, všech těch okolností, všech těch mýtů, které dle Evoly brání fašismu a jeho vůli oživit národ a stát, jeho potřebě být ‚imperiální‘: na jedné straně demokracie, liberalismu, komunismu, nepochopeného evropanství a zápaďáctví; na druhé straně křesťanství (ne pouze katolicismu) jako ‚oficiálního náboženství'“.

Continue Reading

„Riadená katastrofa“

Najdôležitejšia tendencia, ktorá určila mechanizmus sociálno-politických zmien na začiatku 90. rokov, bolo zosilňovanie sociálneho konfliktu. Krach prestavby ako mechanizmu vyriešenia agonického, čiže neantagonistického konfliktu, napomohol jeho prechod najprv do chronickej formy a potom do štádia prudkého prerastania do antagonistického konfliktu. Subjektom konfliktu sa stali už nie jednotlivé osoby a nátlakové skupiny, ale prakticky všetky sociálne vrstvy a politické zoskupenia. Obsah konfliktu sa určoval bojom o moc a jej následné udržanie.

Continue Reading

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Po volbách v lednu 1919 se ustanovila Výmarská republika nesoucí nadále název Deutsches Reich. Ústavodárné shromáždění (Weimarer Nationalversammlung) se sešlo ve Weimaru 6. února 1919 a 13.února 1919 ustanovená první vláda na čele s Philippem Heinrichem Scheidemannem. Versailleskou mírovou smlouvu, kterou bylo Německo nuceno 28. června 1919 podepsat, pociťovali téměř všichni Němci jako do nebe volající nespravedlnost, a to jednak kvůli postoupení území na úkor Německa, především ve prospěch nově vzniklého Polska, jednak kvůli materiálnímu zatížení ve formě reparací, ztrátě kolonií a vojenskému omezení, které bylo zdůvodněno válečnou vinou Německé říše a jeho spojenců. (1) Výmarská republika byla centralizovanou federací v čele s říšským kancléřem a říšským prezidentem. Kontinuita mezi císařskou říší a Výmarskou republikou tak byla ve skutečnosti značná. Svým způsobem žila dokonce instituce monarchy ve změněné formě dál. Úřad říšského prezidenta voleného lidem byl vybaven tak silnými pravomocemi, že už současníci hovořili o „nahrazení císaře“ nebo „náhradním císaři“.

Continue Reading

Edgar Julius Jung

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Edgar Julius Jung se narodil 6. března 1894 v Ludwigshafenu. Na začátku první světové války vstoupil do císařské armády a v r. 1916 jako poručík v záloze a konečně jako stíhací pilot působil na západní frontě. Po válce vstoupil do Freikorps von Epp a podílel se na potlačení bavorské sovětské republiky na jaře roku 1919.

Jung pokračoval ve studiích práva v Heidelbergu a Würzburgu a v roce 1920 získal ve Würzburgu, titul Dr. jur. PhD. V roce 1922 složil advokátní zkoušky a poté pracoval jako právník v Zweibruecken ve Falcku (Pfalz). Ve stejném roce se oženil. Falc byla od prosince roku 1918 obsazená francouzskou armádou. Společně s Emmerlinge založil tajný „Rheinisch-Pfälzischer Kampfbund“, který si stanovil za cíl odstranění francouzské okupace.

Z Falce musel odejít a usazuje se v Mnichově. Zde spoluorganizuje likvidaci Franze Josefa Heinze, presidenta Autonome Pfalz. Na večer 9. ledna 1924 pod velením asi 20 mladých mužů, kteří překročili zmrzlý Rýn a ve Speyeru v jídelně hotelu Wittelsbacher Hof zabili Heinze, jeho zaměstnance Matthiase Nicholase a Fußhöllera, nezaujatého návštěvníka. V následné přestřelce zabili dva členy nacistické strany. Jung sám byl lehce zraněn při přestřelce a utekl z Falce do Mnichova. Ve stejném roce se snažil být zvolen za Deutsche Volkspartei při volbách do Reichstagu, ale neúspěšně.

Continue Reading

V červnu a červenci 1915 byla zahájena podle zákona o deportacích vydaného Tâlatem 27. 5. třetí etapa genocidy – transporty. Jejím cílem bylo definitivní zničení arménské populace a vybití všech Arménů starších 45 let. Guvernér Aleppa obdržel 15. 9. 1915 Tâlatovu depeši, v níž se uvádí: „… byl jste již informován o skutečnosti, že vláda rozhodla zničit arménskou populaci…Očekávám vaši maximální spolupráci… Nikoho nešetřete, ani ženy, děti a invalidy…“

Depeše 18. 11. téhož roku: „…musíme urychleně projekt dokončit, ukončit existenci Arménů, kteří po staletí tvořili bariéru pokroku a společnosti říše… Jsme kritizováni a vyzýváni ke slitování… Je to naivní…“97

Depeše 1. 12 téhož roku: „…místo exilu pro tento pranárod je jen peklo…“98 K transportům je třeba předeslat, že probíhaly podle plánů a značnou úlohu v nich hráli mutašarifové, kteří stáli v čele sandžaků, na něž se dělily vilajety. Vše začalo na konferencích, jichž se zúčastnili i čelní vojenští představitelé, a posuzovaly se plány vysídlení Arménů se severovýchodních vilajetů.

Continue Reading

Autor: Alain de Benoist

Úvod

Můžeme ještě pomýšlet na oživení pohanské senzitivity v době tak silně nasáklé žido-křesťanským monoteismem a tak fanaticky lpící na zásadách liberální demokracie? V běžném jazyce může samotné slovo ”pohanství” vzbuzovat posměch a úsměv. Kdo chce přece být spojován s čarodějnicemi a čarodějnictvím, čarováním a černou magií? Uctívání zvířat či rostlin nebo zpívání hymnů k Wotanovi či Diovi nevěstí v éře kabelové televize a ”chytrých zbraní” pro seriozní intelektuální a akademické bádání nic dobrého. Přesto, než začneme na pohanství házet špínu, měli bychom se na chvíli zastavit. Pohanství nejsou jen čarodějnice a čarodějnické lektvary; pohanství také znamená směs velmi spekulativních teorií a filozofií. Pohanství je Seneca i Tacitus; je to umělecké a kulturní hnutí, které se přehnalo Itálií pod praporem renesance. Pohanství také znamená Friedricha Nietzscheho, Martina Heideggera, Charlese Darwina a spoustu jiných myslitelů spojených s kulturním dědictvím Západu.

Continue Reading

Zlom

Nevyhnutnosť zmeniť všetky stránky života spoločnosti, čiže potreba vytvoriť novú generálnu líniu, dlho dozrievala a vyvolali ju tak vnútorné, ako aj vonkajšie okolnosti. Vnútri krajiny, ako sme už povedali, štátna forma vlastníctva v podstate pohltila kolektívnu formu a stala sa jedinou na celom území ZSSR. Tým sa prakticky likvidoval základ konkurencie a súťaž sa stala formálnym aktom. Tak zmizol prirodzený, objektívny zdroj pokroku sociálneho systému.

Continue Reading

5. VNITŘNÍ A NIKOLI VNĚJŠÍ VÝVOJ

Přenesení těžiště pozornosti a centra snažení nebude mít ovšem význam jen zeměpisný : nebude to jen přesun z vnějších území na vnitřní, ale i z vnějších úkolů na úkoly vnitřní. V každém ohledu bude znamenat pohyb od zevního směrem dovnitř. Skutečný a nikoli předstíraný stav, v němž jsou naši lidé, naše rodiny, školy, náš národ, náš duch i životní styl, naše hospodářství, vyžadují od vás tento krok.

Začněme od konce, od hospodářství. Je paradoxní, až neuvěřitelné, že při všech skvělých úspěších v zahraniční politice je tak vojensky mohutná velmoc se svým hospodářstvím ve slepé uliččce a dokonce beznadějném stavu. Všeho, čeho jsme na tomto poli dosáhli, získali jsme ne svou dovedností, nýbrž množstvím, jinými slovy nasazením neúměrného počtu lidských sil i materiálu. Vše, co vytváříme, stojí nás mnohem víc, než je skutečná hodnota výrobku, avšak stát nepřihlíží k nákladům.

Continue Reading

Podle posledních zpráv od Gerharda Hallstatta (Allerseelen) došlo ke znovuoživení myšlenky vydat sborník textů, nazvaný Blutleuchte, z dnes již nedostupných magazínů Aorta a Ahnstern. Kniha měla vyjít u vydavatelství Ajnabound („knižní“ sekce hudebního vydavatelství Ajna Offensive) již v roce 2008, během času však došlo k několika posunům a změnám.

Kniha měla být původně dvojjazyčná (německy, anglicky), od tohoto záměru však bylo nakonec z finančních důvodů upuštěno a kniha vyjde v tomto roce pouze v angličtině. Úvodním slovem ji doplní Joscelyn Godwin (spisovatel a muzikolog, autor knih Arktos: The Polar Myth in Science, Symbolism, and Nazi Survival; Music and the Occult. French Musical Philosophies 1750-1950 a mnoha dalších).

Z obsahu vyjímáme:

Continue Reading

4.3. Genocida 1909 – 1918

Celková krize země se na přelomu 19. a 20. století ještě prohlubuje a zdá se být neřešitelnou. Snahy liberalizovat zemi vyústily ve vznik politické strany mladoturků z tureckého národního hnutí. Již od 60. let 19. stol. se turecká inteligence snažila v reformním hnutí Tonzimat řešit problémy osmanského absolutismu, avšak neúspěšně – hnutí bylo přespříliš programově nesourodé.

Mladoturci vznikají ilegálně jako sdružení důstojníků v Soluni, jsou mezi nimi i političtí exulanti, a vystupují proti neschopnosti ústřední vlády. Politickou základnou mladotureckého hnutí se stal Výbor pro sjednocení a pokrok (již zmíněný Ittihad), který vznikl roku 1900 na lékařské fakultě istanbulské univerzity jako tajná společnost prosazující demokratické principy, ústavu a svržení Abdul Hamida II. V počátcích hnutí se k nim přidávají a sympatizují s nimi i mnozí Arméni.73 Mnozí vojenští i občanští členové hnutí, pocházející z řad pokrokových nižších důstojníků a lékařů, studovali na evropských vysokých školách a osvojili si marxistickou i nacionalistickou ideologii.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Dějiny posledních staletí se vyznačují liberálním bojem za svobodu člověka. V tomto boji jde především o svobodu jedince, o jeho emancipaci proti všem silám, které se ho snaží omezit svoji mocí. Málokdo si ale dnes uvědomuje, že prvotním nepřítelem pro liberalismus se stala moc sama o sobě. Celé plejády liberálních myslitelů řeší otázku antagonismu mezi svobodou a mocí. Cílem liberálního hnutí je demontáž jakékoliv moci.

Výsledkem je současná destrukce moci a vznik civilizace, v níž bezmocný jedinec, jako základní element, jemuž je jakákoliv moc upírána, podléhá obludné moci moderního státu, kde moc konkrétních odpovědných jedinců je rozmělněna do anonymní moci institucí podléhajících stejně nelidskému právnímu řádu..

Continue Reading

Autor: Marek Skřipský

Berlín, prosinec 1930…

Ve světle plynových lamp získával sníh lehce oranžový nádech. Ležel všude. Bílý příkrov zasypal ulice a silnou vrstvou pokryl střechy domů. Monotóně křupal pod botami a v nočním tichu vydával onen nezaměnitelný chroupavý zvuk. Chodec v elegantním kožeňáku jej ale nemohl slyšet a to hned ze dvou důvodů. Za prvé byl hluboce pohroužen do svých myšlenek a za druhé, ruch berlínského centra ono sněhové křoupání zcela přehlušoval.

„Berlín“ , pomyslel si chodec pohrdavě, „symbol celého dekadentního výmarského Německa. Berlín se všemi těmi zatuchlými pajzly, děvkami a šmelináři. Neuvěřitelné, co s ním výmarští demokraté za pár let provedli. Berlín plný hnusných natěsnaných domů, které už svou podobou musely člověka nakazit trudnomyslností. Celá ta nová architektura nikam nesměřuje, jsou to kůlny, postavené beze smyslu. Berlín plný ohavných tabarínů, nabízejících tu nejpokleslejší zábavu, přecpaný kšeftaři, liberály, komunisty a podobnou havětí. Berlín, který…

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Stejnojmenná knížka Aleše Nováka analyzuje Heideggerovy úvahy o povaze techniky, které byly inspirovány myšlením Ernsta Jüngera. Autor ji uvozuje slovy: „Heideggerův pojem Machenschaft (disponující zhotovenost) jako určení epochy v rámci dějin metafyziky nahlížené z pozice dějin Bytí a jeho předpoklady u Ernsta Jüngera. Moc, zhotovování a mathématický charakter novověké vědy.“

Jedná se tedy o práci v dosavadní české filozofické literatuře ojedinělou, i když Jüngerova vlivu na Heideggera si byl jistě vědom už Jan Patočka. [1] Sám Heidegger napsal: „To, jak jsem již tehdy pohlížel na dějinnou situaci, lze uvést na jednom příkladu. V roce 1930 vyšel článek Ernsta Jüngera Die totale Mobilmachung (Totální mobilizování); tento článek předjímal základní rysy knihy Der Arbeiter, která vyšla v r. 1932.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

„Znamení dali mi na cestu. Cejch vlastence.“

Max B. Stýblo (28. 9. 1892, Praha – 4. 3. 1972, tamtéž), básník, prozaik, kabaretiér, písničkář, divadelník (autor – interpret – impresário); mj. založil: Stýblova akademická revoluční scéna, Barikáda, Bohéma; člen činohry Národního divadla (1925 – 37); veterán 28. pluku (r. 1916 superarbitrován pro údajnou duševní poruchu, zkušenosti simulanta zobrazil ve vzpomínkách Rakouské blázince); zklamání z vývoje ČSR (sbírka Vláda věcí tvých nevrátila se v ru- ce Tvé, lide český, 1925); přispíval mj. do Říšské stráže, deníku NOF, v druhé pol. 30. let recituje na společenských večerech  Vlajky; 1940 tištěn v  „protirysovské“ Národní výzvě; za protektorátu sbírky Radostná cesta (1942) a Nad českou kovadlinou (1943). Poslední verše: Hrst rodné země (1947).Mezi jeho přátele patřili spisovatel Jan Cibuzar a malíř Karel Rélink.

Continue Reading

Při zkoumání kořenů svátků, které jakožto obyčej stále slaví lidé západního světa, není obtížné rozeznat očividně pohanské kořeny prakticky všech svátků, jež se dnes považují za „křesťanské“. Stále je relativně snadné odhalit pohanské pravdy ukryté nepříliš hluboko pod žido-křesťanským závojem lží a historického zkreslování. Všechny elementy, které nemohly být zmučeny, zabity či jinak vymýceny z pohanského obyvatelstva středověké Evropy, a které samy nezmizely kvůli vlastním nedostatkům, si církev přizpůsobila. Tento postup dosud funguje v moderní praxi.

„Vánoce“ jsou vlastně oslavou svátku Yule z předkřesťanské Evropy, jehož „dvanáct dní“ vyjadřuje období od zimního slunovratu k Novému roku. Tato skutečnost je obyčejně přehlížena téměř všemi křesťany, kteří zpívají pohanské písně, zdobí pohanský stromek a vypráví dětem o pohanském Kris Kringlovi – zatímco údajně slaví „narození Ježíška“. Církev se dokonce pokusila zcizit pohanského obdarovatele Kris Kringla tím, že ho změní ve „svatého Mikuláše“, avšak ke přizpůsobení nikdy nedošlo. Kris Kringl je stále znám v Nizozemí, kde se o něm říká, že přichází do Nizozemí 5. prosince ze Španělska (odtud španělské jméno křesťanského pokusu o krádež: Santa Claus), aby hodným dětem přinesl dárky.

Continue Reading

Geopolitika získala po druhé světové válce pejorativní nádech. Vina byla především na straně nacistického Německa, kde geopolitické myšlení přispělo k ospravedlnění expanzivní politiky Třetí říše. Velmi rychle se vrátila v dobách studené války, kdy bipolární ideologické rozdělení světa otázky vztahu moci a prostoru znovu vrátily do středu politické diskuse. Od šedesátých let jsme tak svědky nového rozmachu geopolitiky, která přestává zahrnovat výhradně imperiální koncepce a její zastánci přicházejí se zcela novými koncepcemi (souvisejícími s technologickým boomem), odmítají státocentrismus a dokonce kombinují geopolitiku s ekologií.

Geopolitika obecně, použijeme-li definice Oskara Krejčího, tedy „teorie mezinárodní politiky, která studuje zákonitosti vlivu zemského povrchu na politiku států a pravidla pohybu síly v prostoru“ (Krejčí, Oskar: Mezinárodní politika, 1997) i dnes zůstává oblastí společenských věd, konkrétně mezinárodních vztahů, jejíž znalost je bezpodmínečně nutná pro schopnost orientace a pohybu v současném světě, pokud máme zájem chápat, analyzovat a také ovlivňovat probíhající politické procesy. Kolektiv autorů z tří amerických univerzit přináší v publikaci „The Geopolitics Reader“ originální pohled na vývoj geopolitiky a výrazně tak přispívá k prohloubení znalostí historického vývoje mezinárodní politiky a mezinárodních vztahů, včetně otevření zcela nových úhlů pohledu na některé události a děje poslední doby.

Continue Reading

Rozhovor s Gianlucou Iannonem, šéfem CasaPound Italia pro italský levicový deník Repubblica

Článek o CasaPound jehož autorem je Marco Mathieu vyšel v páteční příloze denníku Repubblica dne 20. listopadu 2009. Původně se zakládá na sérii rozhovorů, které poté byly spojeny do jednoho celistvého článku. Řekněme, že noviny Repubblica zveřejnily prostě jen to, co se hodilo. Nicméně se dostal ven i původní rozhovor s vedoucí postavou CasaPound Italia Gianlucou Iannonem, jehož překlad vám zde přinášíme.

Continue Reading

Následující ukázka pochází z knihy Aleše Urválka a kol. Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, kterou vydalo v roce 2009 Nakladatelství Olomouc. Původně vyšla v časopise Pro-Fil č. 2/2008, vycházejícího při Katedře filozofie FF MU Brno pod názvem Několik postřehů k německé konzervativní revoluci.

Další ukázka z knihy je k dispozici na stránkách vydavatelství. Knihu je možné objednat v internetovém obchodě Neoluxor.cz.

Continue Reading

Edgar Julius Jung a metafyzické základy konzervativní revoluce

Edgar J. Jung (1894–1934) byl na přelomu let 1920-1930 vůdčí postavou „mladokonzervativců“ v konzervativně revolučním hnutí v Německu. Jung ve své obsáhlé práci Die Herrschaft der Minderwertigen (Vláda lůzy) z let 1927/1930 nastínil svůj autoritářský světový názor (Weltanschauung) a radikálně odmítl demokracii a rovnostářství. Namísto toho Jung vyvolává mýtus věčné Říše, jejíž základy však nevidí jako nacisté v krvi, ale v duchu.

Jung však nebyl spokojen pouze s poskytováním intelektuálních vodítek, měl v úmyslu i zasáhnout do politiky. Německý vicekancléř Franz von Papen, pro kterého Jung psal politické projevy se jevil jako ideální zprostředkovatel Jungových idejí. Franz von Papen pronesl 17. června 1934 v Marburgu projev, který pocházel z Jungova pera. Takzvaný „marburský projev“ útočil na německou vládu a měl za cíl vyvolat nacionálně konzervativní povstání. Jung však podcenil celkovou atmosféru mezi Němci a nacionálněsocialistickým režimem. Navíc jeho pokus o převzetí moci byl špatně načasován, neboť se kryl s neúspěšným coup d’état vůdce SA Ernsta Röhma.

Continue Reading