Délský potápěč

Vzpomínky na Guillaume Fayeho

Autor: Andrew Joyce

„Guillaume Faye bezpochyby dokázal otevírat lidem oči.“ Pierre-Émile Blairon

Guillaume Faye: Truths and Tributes
Robert Steuckers, Pierre-Émile Blairon, Pierre Krebs
Arktos, 2020

Posmrtně vydaná kniha Guillaume Fayeho Guerre civile raciale (Rasová občanská válka, v angličtině Ethnic Apocalypse) se zařadila do mé osobní knižní top trojice pro rok 2019, proto mě eminentně zaujala informace, že Arktos knižně vydává soubor vzpomínek na Fayeho a úvah nad jeho dílem. Faye 7. března 2019 podlehl rakovině plic. Vybavuji si, jak mě při čtení jeho poslední knihy napadlo, že se velmi pravděpodobně zařadí mezi postavy, které nejvýznamnější otisk ve světě zanechají až po své smrti.

Continue Reading

Petr Hampl – Cesta z nevolnictví

Autor: Václav Jan

Anotace na obálce knihy Cesta z nevolnictví (Naštvané matky z. s., Olomouc, 2020) praví:

Druhý díl sociologického bestselleru Prolomení hradeb je určen, mimo jiné, rodičům, kteří se bojí o budoucnost svých dětí a zároveň se smutkem zjišťují, že slova jako vlast, národ nebo svoboda pro ně mnoho neznamenají. Proč je další generace tak naivně otevřena globalistickým ideologiím?

Je určena mladým lidem, kteří si uvědomují, že svět, v němž dominují mamutí korporace a mezinárodní byrokratické aparáty, jim nemůže nabídnout dobré životní šance.

Vysvětluje, jak současná situace vznikla, jaké jsou její příčiny, jaký další vývoj lze očekávat, jak jej mohou lidé ovlivnit a jak si může jednotlivec v tom všem uhájit svůj životní prostor.

První odstavec platí, druhý vystihuje stěžejní část obsahu knihy, třetí odstavec slibuje něco, čemu se autor, sociolog Petr Hampl, ve skutečnosti spíše vyhýbá.

Úvahy o tom, „jak mohou lidé ovlivnit vývoj a jak si může jednotlivec v tom všem uhájit svůj životní prostor“, vyznívají v jeho podání spíše jako návod k mírně defétistickému útěku do zbytků „starého světa“, než jako návod ke skutečné společenské změně. Jestliže autor nepostihuje stěžejní příčiny současného stavu, zákonitě nemůže najít ani skutečná východiska.

Continue Reading

George Bernard Shaw (26. července 1856 – 2. listopadu 1950)

Autorka: Juliana R.

Obtížnost, s jakou je možné zařadit George Bernarda Shawa na politické škále, ilustruje detail z jeho duševního života. V době, kdy jako mladík začal chodit do britské Národní knihovny a ponořil se do jejího fondu, prý u stolu simultánně studoval Marxův Kapitál a partituru Nibelungů. Zdálo se mu totiž, že obě díla mají společnou myšlenku: vyzývají k revolučnímu boji. „Pravá revoluční činnost,“ napsal později, „je připravovat příchod nadčlověka.“

Irský dramatik, filosof a romanopisec – abychom uvedli nejznámější z charakteristik jeho mnohostranné osobnosti – bývá někdy řazen k levici. Děje se tak především proto, že patřil k předním členům socialistické Fabiánské společnosti a že se netajil sympatiemi k Sovětskému svazu, které neochably ani po návštěvě této země (v roce 1941) a po přátelské debatě s J. V. Stalinem. Zleva naopak bývá kritizován jako stoupenec eugeniky, filosofický idealista či elitista, vyznavač osamělého velikána. Sám Shaw za své inspirátory označoval Nietzscheho, Wagnera a Ibsena – onoho Ibsena, který byl nejen sociálním revolucionářem, ale také rozděloval lidi na „voříščí a pudličí“, tedy na průměrné davy a kultivované vůdce. 1] Základním kamenem Shawovy myšlenkové soustavy, právě tak jako té Nietzscheovy, je evoluce, chápaná nejen biologicky, ale i metafyzicky. Také jeho socialismus (pod způsobou fabiánství) lze nazvat socialismem evolučním namísto revolučního: usiluje o pomalou a nekrvavou změnu prostřednictvím pronikání fabiánů do parlamentu a místních samospráv. Zkrátka pokud Shaw patří k levici, pak značně neortodoxní – a podnětné, jak kacíři bývají.

Continue Reading

Jérémie Piano, mluvčí francouzské Génération Identitaire

Autor: Olivier Bault

Jérémie Piano z Génération Identitaire exkluzivně pro Remix hovoří o snaze francouzské vlády zadusit odpor proti Macronově politice otevřených dveří

V pátek (12. února) francouzské úřady oznámily rozpuštění především proti masové imigraci vystupujícího identitářského hnutí Génération Identitaire (Generace identity). Stalo se tak v reakci na nedávnou protestní akci GI na francouzsko-španělských hranicích, která v plné nahotě odhalila neschopnost vlády zkrotit navzdory svým velkohubým prohlášením ilegální imigraci. Remix News v pondělí telefonicky vyzpovídaly Jérémie Piana, mluvčího organizace, která si s trochou nadsázky říká „pravicoví Greenpeace“, protože i oni své akce plánují tak, aby k sobě přitáhly zrak médií.

Continue Reading

Biden a Porošenko – svůj k svému

Autor: The Saker

Začněme tím základním:

Julius Evola

Autor: Troy Southgate

Troy Southgate odhaluje názory barona Evoly na úlohu ženy v moderní společnosti

Skutečnost, že (přinejmenším v současnosti) na ženy zapůsobí přitažlivě spíše olysalí muži se zkaženým dechem a rostoucím pivním břichem než zoufale zapomenutá díla tradicionalistických myslitelů, jako byli René Guénon, Miguel Serrano či Mircea Eliade, působí poměrně ironicky. Lze říci, že již od dob vzestupu feministického hnutí a souběžného růstu pokušení pro ženy v podobě zapojení se do pracovního prostředí průměrná evropská žena se stále rostoucím pohrdáním pohlíží na údajně omezující a utlačovatelskou povahu domova a rodinného krbu. Podle myšlenkových škol Germainy Greerové a Andrey Dworkinové jsou rádoby rebelská odhození podprsenky do, falický symbol připomínajících, plamenů nebo vzdání se dohledu a zodpovědnosti za své dítě chápány jako pozitivní a nezbytné kroky pro další pokrok v historickém vývoji žen. Pro většinu žen však takzvané osvobození jejich pohlaví přineslo jen něco málo víc než pseudorovnostářskou závislost na platu, při které se od nich očekává, že se budou dřít stejně jako jejich mužské protějšky. Dobře známá řecká spisovatelka Arianna Stassinopoulosová, která má oproti autorovi tohoto textu výhodu v tom, že je žena a má tak možná větší právo psát o těchto záležitostech, to vysvětluje takto:

Continue Reading

Válečník-básník: Ernst Jünger v roce 1995, tři roky před svou smrtí

Autor: Paul Lay

Pro Ernsta Jüngera byla 2. světová válka méně dramatickou záležitostí než ta první – vždyť jen sotva tomu mohlo být jinak. Za Velké války totiž muž, který zemřel ve své posteli roku 1998 ve věku 102 let jako uznávaný německý literární velikán, bojoval od počátku roku 1915 až do jejího konce jako pěšák 73. hannoverského pěšího pluku generála polního maršála prince Albrechta Pruského (Füsilier-Regiment Generalfeldmarschall Prinz Albrecht von Preußen /Hann./ Nr. 73, pozn. DP). Byl celkem čtrnáctkrát zraněn, mnohokrát vážně, přesto se mu podařilo přežít. Poslední část války prožil jako příslušník úderných oddílů – speciálních elitních jednotek, poslední karty vynesené stále zoufalejší Německou říší – a stal se nejmladším vojákem, vyznamenaným nejvyšší vojenskou poctou německou armády, řádem Pour le Mérite.

V roce 1920 vydané vylíčení Jüngerových válečných zážitků, román V ocelových bouřích, patří k asi nejlepším a nejsyrovějším popisům válečné zkušenosti od Homérovy Iliady. Nesentimentální a dynamický román, psaný v nietzscheovském stylu, má jen málo společného s britskými válečnými básníky a jejich v křesťanském duchu pojatým sebeobětováním a lítostí. Pro Jüngera je konflikt čímsi vítaným, nejzazší zkouškou, životem umocněným všudypřítomnou smrtí.

Continue Reading

Hic sunt lupi

Autorka: Cal Flynová

Dlouhá léta se zdálo, že přelidnění Země bude nejzávažnější krizí naší doby. Už v roce 1968 Paul a Anne Ehrlichovi, biologové ze Stanfordovy univerzity, vyslovili ve své masově prodávané, katastrofické knize The Population Bomb nechvalně proslulé proroctví, že velmi záhy začnou umírat hladem miliony lidí. Od té doby zaznívají neomalthusiánská varování před blížící se pohromou v jistých částech environmentálního hnut poměrně pravidelně – obavy tohoto střihu vyjádřil ve svém nedávném dokumentu Život na naší planetě i David Attenborough.

Když Ehrlichovi své neblahé předpovědi formulovali, zažíval svět vrcholné tempo růstu lidské populace, která bobtnala rychlostí 2,1% za rok. Od té doby vyletěl počet lidí na planetě z 3,5 na 7,67 miliard.

Růst ale zpomaluje, a to nezanedbatelně. S postupující emancipací žen a lepší dostupnosti antikoncepce porodnost ve světě zadrhává a stagnuje – v řadě zemí se už dnes rodí méně než 2,1 dítěte na ženu, což je míra nutná pro zachování stabilní populace.

Continue Reading

Pokud jde o zasetí – a zisk – z nejednoty, Erdoganovo Turecko je docela eso

Autor: Pepe Escobar

Podle krásně pojmenovaného Zákona o boji proti americkým protivníkům prostřednictvím sankcí (CAATSA) Trumpova administrativa podle očekávání zavedla sankce proti Ankaře za to, že se odvážila zakoupit ruské protiraketové obranné systémy země-vzduch S-400. Sankce se zaměřily na tureckou státní agenturu SSB, která rozhoduje o nákupech pro armádu.

Odpověď tureckého ministra zahraničí Mevluta Cavusoglua byla rychlá: Ankara neustoupí – a tak rozvažuje nad tím, jak zareagovat.

Continue Reading

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Na konci Dostojevského románu Zločin a trest má Raskolnikov eschatologický sen:

Raskolnikov proležel v nemocnici celý konec půstu a celé velikonoce. Když se uzdravoval, rozpomínal se na to, o čem třeštil v horečkách. Byl posedlý chorobnou vidinou, že celý svět je odsouzen k zániku na jakousi strašlivou, neslýchanou a nevídanou morovou ránu, která se valí z nitra Asie na Evropu.

Všichni byli odsouzeni k jisté smrti, kromě hrstky vyvolených.

Objevily se jakési nové mikroskopické trichiny, napadající lidské organismy. Ve skutečnosti to však byli duchové obdaření rozumem a vůlí. Lidé, kteří jimi byli napadeni, dostávali okamžitě záchvaty zuřivosti a šílenství. Avšak dosud nikdy se lidé nepokládali za tak rozumné, nikdy si nebyli tak jisti svou pravdou, jako se to zdálo nakaženým. Nikdy se jim nezdály jejich soudy, jejich vědecké závěry, jejich víra i mravní zásady tak neotřesitelné. Nákaze a šílenství podléhaly celé osady, celá města a celé národy. Všichni byli pobouřeni a nechápali jeden druhého, každý byl přesvědčen, že jedině on má pravdu, a trápil se při pohledu na ostatní, bil se do prsou, plakal a lomil rukama. Lidé nevěděli, koho a jak soudit, nemohli se dohodnout, co mají pokládat za zlo a co za dobro. Nevěděli, koho vinit a koho hájit.

Continue Reading

Three Johns v londýnském Islingtonu

Autor: Martin Rosenbaum

V srpnu 1903 uspořádala skupinka zapálených, ale svárlivých politických aktivistů v Londýně konferenci plnou neshod.

Byli mezi i Vladimír Iljič Lenin, Lev Trockij a dalších asi 50 odhodlaných agitátorů usilujících o svržení autokratického režimu ruského carství. Přestože tehdy jejich půtky mohly působit banálně, zanechaly na chodu dějin velice znatelný otisk.

Continue Reading

Přelidnění Země

Autor: Pentti Linkola

Úvod Michaela Moynihana:

Zastává Pentti Linkola ty nejhorší myšlenky, které kdy lidstvo zvažovalo? Nebo jde o poslední zdravý hlas na planetě?

Continue Reading

Roger Scruton (27. února 1944 – 12. ledna 2020)

Autor: Roger Scruton

Dnes vám v naší sérii Nadčasové eseje přinášíme zamyšlení zesnulého sira Rogera Scrutona nad významem hierarchie při zrodu vysoké kultury západní společnosti – W. Winston Elliott III, vydavatel.

Proslulé úsloví o „tyranii většiny“ zavedla do politického diskurzu dvojice téměř současníků, velikých duchů 19. století. Alexis de Tocqueville, francouzský myslitel a autor Demokracie v Americe, procestoval tuto novou zemi ve snaze porozumět tomu, jestli a jak může národ přežít i bez aristokracie. Byl ohromen zjištěním, že to skutečně možné je, tím spíš, že sám příslušel ke šlechtě. A byť nepopíral možnost změny lidského života demokratickým směrem, uvědomoval si také trvalé nebezpečí, jež popisoval právě těmito slovy: tyranie většiny, tedy riziko, že veškeré veřejné rozhodování bude prováděno většinou pro většinu, bez ohledu na práva menšin i možnost nesouhlasu. Dospěl k závěru, že v Americe tato tyranida většiny nastolena nebyla. Přirozeně si tedy položil otázku „proč“?

Před něčím podobným varoval také anglický politický filozof John Stuart Mill. Ten se obával, že při nastolení skutečné demokracie, jež se v jeho době v Anglii začínala formovat a v Americe se dokonce plně etablovala, pozbydou jednotlivci, menšiny a legitimní skupiny ochranu před většinovým míněním. A jak známo, většiny mají větší moc než menšiny. Pokud dostanou prostor vnutit zbytku svůj pohled, co se stane s menšinami? Co bude s těmi, kdo nesouhlasí?

Continue Reading

Alexandr Dugin s členy Južinského kroužku (zleva: Gejdar Džemal, Jevgenij Golovin, Jurij Mamlejev)

Alexandr Dugin odpovídá na otázky čtenářů

Poté co magazín Knižní přehled (Книжное обозрение) uveřejnil v čísle 41 (10. října 1995) rozhovor s Alexandrem Duginem, známým filosofem, politologem a publicistou, obdržela redakce i Duginovo vydavatelství Arctogaia množství dopisů vyjadřujících podporu, totální opovržení nebo jen prosté dotazy na témata, které byly zmíněny v rozhovoru.

5. Tak jsi fašista nebo ne?

„…Dugine, v rozhovoru pro Knižní přehled se ti povedlo vyvléct bez odpovědi z otázky, jestli jsi fašista nebo ne. Četl jsem tvé články v Dnu a sledoval tvůj TV pořad Tajemství naší doby, kde jsi mluvil o nacistickém mysticismu. Zkus odpovědět jednoduše ano/ne a přestaň nás mást…“ (E. Podpol’ceva, Apreleka, 44 let.)

Continue Reading

Rudá hvězda nad Hollywoodem: Dlouholetý románek filmové kolonie s levicí

Autor: Virgil Hicks

Rudá hvězda nad Hollywoodem
Ronald Radosh a Allis Radoshová
San Francisco, CA: Encounter, 2005

Nejnovější (esej vznikla v roce 2006 – pozn. překl.) hollywoodský počin George Clooneyho Dobrou noc a hodně štěstí zobrazuje období, kdy – alespoň podle obecného přesvědčení – skupina reakcionářských politiků spustila zběsilou kampaň proti Američanům podezřelým ze sympatií ke komunismu, jejíž hlavní záběr směřoval proti Hollywoodu. Příběh hollywoodské „černé listiny“ se podle autora tří knih o vině amerických komunistů Ronalda Radoshe a jeho ženy Allis, stal bezmála „hollywoodským subžánrem“. Jakkoliv totiž hollywoodští scénáristé a režiséři velice rádi označují své počiny za „smělé a průkopnické“, manželé Radoshovi ukazují, o jak běžné téma se ve skutečnosti jedná, když píší, že „filmové odvětví znovu a znovu vykresluje tuto éru stejným obecně přijímaným způsobem: jako černobílou moralitku nevinných rudých hrdinů a odpudivých zloduchů z Kongresu“. Romance Barbary Streisandové a Roberta Redforda z roku 1973 Takoví jsme byli se tak například točí kolem radikální činnosti ženské hrdinky a nekomunistického smýšlení jejího přítele. Ve filmu z roku 1977 Julia hraje Jane Fondová hollywoodskou radikálku Lillian Hellmanovou a ve snímku z počátku 90. let Předem vinni ztvárnil Robert De Niro fiktivního režiséra, složeninu z několika skutečných postav, který odvážně odolává tlaku vypovídat před Sněmovním výborem pro neamerickou činnost (House Committee on Un-American Activities /HUAC/). Od té doby nás tvůrci oblažují tvorbou s touto tematikou s ještě větší intenzitou.

Continue Reading

The Prisoner (logo seriálu)

Autor: Stephen Dalton

Půlstoletí poté, co byl surrealistický špionážní seriál Patricka McGoohana The Prisoner poprvé vysílán v televizi, žijeme nyní všichni ve Vesnici?

Před 50 lety seriál The Prisoner (Vězeň) proměnil a povětšil televizní drama na avantgardní umění. Projekt své hlavní hvězdy Patricka McGoohana a George Marksteina se stal šedesátkovou klasikou: mihotání mezi Kafkou a Carnaby Street, 1] špionážní thriller, ovšem bližší Buñuelovi s Beckettem než Bondovi.

McGoohan v něm ztvárnil Číslo 6, bezejmenného tajného britského agenta, který z blíže neuvedených etických důvodů v návalu hněvu podává rezignaci. Okamžitě je omámen a unesen. Probouzí se ve Vesnici, malebném pobřežním vězeňském táboře přetékajícím atmosférou zlověstné přeslazenosti. Hlavním místem natáčení byl Portmeirion na severu Walesu, připomínající spíš Butlins 2] než Guantanamo, úžasný pseudo-středomořský fantaskní výtvor sira Clougha Williams-Ellise.

V průběhu 17 epizod se temné síly, které Vesnici řídí, pokoušejí donutit Číslo 6 prozradit skutečné pohnutky za jeho rezignací, přičemž využívají nápaditou plejádu vychytralých triků a technik k vymývání mozků. On však všem úspěšně vzdoruje: „Nenechám se zastrašit, zařadit do složky, orazítkovat, založit do šanonu, archivovat ani očíslovat“, odštěkává. „Můj život patří mně“.

Continue Reading

Neofeminismus bojující proti „patriarchátu“ (tj. konzervativní společnosti, manželství a tradiční rodinné struktuře) je precizně zformulovaná ideologie, která netrpí žádnými protiklady

Mladá čtenářka (generace Z) píše Rodu Dreherovi v reakci na jeho článek Žádné rodiny, žádné děti – žádná budoucnost

Nejprve se musím přidat k tomu, co už zmínili mnozí přede mnou: statistika uvedená ve vašem článku je pravděpodobně zčásti zkreslená rostoucím podílem mladých žen, které se označují za bisexuální. Podle mě tím ale trochu zavírají oči před rozsahem problému, když s tímto mávnou nad vysokým číslem rukou. Situace je, jak jste napsal, skutečně alarmující, z vícera důvodů. Trávím hodně často na sociálních sítích interakcí se svými vrstevnicemi a stále více z nich (dokonce i v katolických kruzích, které jako katolička sleduji) se označuje za do jisté míry bisexuální nebo přinejmenším „trochu queer“ (jejich slova, ne můj výmysl). Mnozí moudřejší přede mnou to připsali alespoň dílem na vrub přirozené ženské schopnosti přinejmenším si představit romantickou přitažlivost k témuž pohlaví (oproti normálním mužům), ale i to je podle mě jen částečná odpověď.

Ve skutečnosti za tím je rostoucí reputace spojená s myšlenkou přihlášení se ke kategorii LGBTQ. Je to „odznáček“, jehož nošením se zařazujete mezi „in“ lidi. I vy můžete být „cool“, i vy jste „schválený“, čemuž bych se chtěla věnovat blíže.

Continue Reading

Alexandr Dugin

Alexandr Dugin odpovídá na otázky čtenářů

Poté co magazín Knižní přehled (Книжное обозрение) uveřejnil v čísle 41 (10. října 1995) rozhovor s Alexandrem Duginem, známým filosofem, politologem a publicistou, obdržela redakce i Duginovo vydavatelství Arctogaia množství dopisů vyjadřujících podporu, totální opovržení nebo jen prosté dotazy na témata, které byly zmíněny v rozhovoru.

3) Má tvorba

„Děkuji za vaše knihy, články, přednášky i rozhlasové rozhovory. Je škoda, že jste neuspěl ve volbách, ale my jsme byli i tak v duchu s vámi. Přesto se musím přiznat, že o vás víme jen velice málo. Vaše texty vdechly čerstvý život do naší víry v Rusko, v naši budoucnost. Kdyby v této zemi byli u moci lidé jako vy, možná by se tu žilo lépe. Spolu s manželem čteme všechno, co jsme od vás schopní najít. Tuším ale, že o velké části vaší tvorby vůbec nevíme. Kolik knížek jste celkem napsal, které noviny otiskují vaše články a kdo je vaším vydavatelem? Proč skončil váš televizní pořad „Dějinné cykly“? Proč byl zrušen plánovaný pořád „Jsem vůdce“, kde jste měl vystupovat s Igorem Šafarevičem? Prý teď máte blízko k Limonovovi a opustil jste list Zavtra, je tomu skutečně tak?“ (Lidia Zabrodinová, 24 let, studentka na Vysoká škola kultury N. A. Lvova, Tver)

Continue Reading

Miláčku? Copak bys chtělo pod stromeček? Křečka nebo snad robotický vysavač?

Autor: Rod Dreher

V časopise New York otiskli fascinující článek o hluboké „genderové propasti“ Trumpových a Bidenových příznivců. Největší „bomba“ je ale jakoby mimoděk skrytá hluboko v textu:

Odklon společnosti od tradičních úloh obou pohlaví ani kulturní dopady těchto změn nelze v žádném případě označit za dovršené. Jak si velmi bystře všímá Rebecca Traisterová, stále rozšířenější nepárový („single“) život nastupujících generací Američanek představuje jednu z nejmocnějších sil současné politiky. V roce 2009 žilo v USA poprvé v dějinách více neprovdaných žen než těch vdaných. A dnes, o 11 let později, nejsou Američanky jen nebývale „single“; ale podle všeho se také v nebývalé míře nemají zájem o heterosexualitu: Podle soukromého výzkumu, o nějž se s Intelligencer (zpravodajská část časopisu New York Magazine) podělil datový analytik David Shor, se zhruba 30 % Američanek do 25 let označuje za LGBT, u žen starších 60 let je to méně než 5 %.

David Shor patří k těm nejlepším analytikům Demokratické strany, proto bychom jej měli brát vážně.

Continue Reading

Strážci (Watchmen)

Autor: Trevor Lynch

Strážci (Watchmen) patří k těm nejpravicovějším – dokonce s fašismem flirtujícím – dílům popkultury posledních let, a to vše i navzdory řádně a plně v souladu s duchem doby levicovému smýšlení tvůrců původního komiksu: autora příběhu Alana Moorea, ilustrátora Davea Gibbonse i Zacka Snydera, autora filmové adaptace, již osobně považuji za ten vůbec nejlepší snímek o superhrdinech, který své předloze nejen že dělá čest, ale dokonce ji v mnoha důležitých ohledech vylepšuje.

Strážci nejsou ani nepovedenou levicovou parodií pravice. Na něco takového je Moore příliš dobrý spisovatel – kde se totiž o parodii pokouší, jako v případě satiry krajně pravicové studenoválečné novinařiny v The New Frontiersman, míří nemilosrdně do černého.

Snyder pak vplétá jisté satirické prvky do způsobu, jakým se film vypořádává s postavou Richarda Nixona. V předloze je Nixon vykreslen jako osamělý, důstojný a přemýšlivý člověk s odporem k unáhleným rozhodnutím. (To už samo o sobě o lecčems vypovídá). Na plátně se sice dostáváme spíše do světa Dr. Divnolásky, přesto však autoři napsali Nixonovi tak skvělé repliky – při úvahách nad škodami způsobenými jadernou spouští východnímu pobřeží USA: „Poslední vzdech harvardských intelektuálů. Ať přemýšlí, jak utéct štěpné reakci“ – že se nesmějeme jemu, ale s ním. Snyder však obecně stejně jako Moore nepřistupuje ke svým hrdinům satiricky, ale zcela vážně.

Continue Reading