Délský potápěč

Mamlejev: „Nové mravy“, obr. G. Korževa. Je to „klam a mam“?

Drobná ukázka Mamlejevova „metafyzického realismu“

Krátký text s černoumnými, ba satanistickými obrázky, v němž se „nelidská“ krutost spojuje s „nadlidským“ přesahem, odkazuje i k zásadnímu vědění Tradice, že „je to duchovní skutečnost, co obklopuje, zahrnuje, obsahuje takzvanou hmotnou skutečnost“ (k tomu konkrétněji viz např.:  H. Corbin, Mundus imaginalis, str. 18), a že bezmezno-absolutno „není cílem, nýbrž plodem Já“.

Mamlejev patří k nejvýraznějším ruským spisovatelům přelomu tisíciletí. V souvislosti s ním bývají zmiňováni ruští symbolisté i „klasici“, nejčastěji Andrej Bělyj (Stříbrný holub), Fjodor Sologub (Posedlý) a Dostojevskij (Zločin a trest). Obdržel několik literárních cen a jeho knížky jsou přeloženy do dvanácti jazyků.

Continue Reading

Jurij Mamlejev krátce před svou smrtí (záběr z dokumentárního filmu Nekončící rozhovor. Mamlejev / Непрекращаемый разговор. Мамлеев/ 2016)

Na články o Jeanu Parvulescovi a Južinském kroužku od „projektu Golovin“ navazujeme přetištěním letitého rozhovoru s Jurijem Mamlejevem (1931–2015).

Říkáte, že vaše prózy zobrazují realitu včetně jejích skrytých vrstev vymykajících se našemu vědomí nebo i hranicím tohoto světa. V ději se vedle obyčejné skutečnosti, tj. toho, co se mohlo přihodit v souladu s běžnou logikou života, popisují paradoxní, krajní situace, nezměrné propasti lidské duše, metafyzická, ezoterická úroveň našeho žití. Možná tento hlubinný realismus spíš než samy projevy nejrůznějších druhů zvrácenosti způsobuje, že proces osvojování vašich textů ruskou kulturní veřejností probíhá pomalu a jakoby neochotně…

Continue Reading

Foto Jukia Mišimy z knihy Ba Ra Kei – Ordeal By Roses: Photographs Of Yukio Mishima, Aperture, New York, 1985)

Autor: Damian Flanagan

Přesně před 49 lety, 25. listopadu 1970, proťalo krátce po desáté hodině jasné, studené dopoledne zazvonění telefonu v tokijském bytě populárního zpěváka enky Hideo Muraty. Na lince byl spisovatel Jukio Mišima, který svůj nedlouhý život prožil více naplno, než se mnohým zdálo být vůbec lidsky možné.

Murata bohužel nebyl doma, aby hovor přijal. Nepochybně by totiž byl nadšen – Mišima konec konců proslul svými konexemi nejen s japonskou literární elitou, ale také s politiky, generály, šéfredaktory nebo zahraničními celebritami. Byl autorem 80 divadelních her a 25 románů, zahrál si ve filmech, režíroval divadelní představení a produkoval si svůj vlastní snímek. Dokonce dirigoval filharmonický sbor a proletěl se ve stíhacím letounu F-106.

Continue Reading

Univerzální nacionalismus je pilířem myšlení řady intelektuálů na alternativní a nové pravici.

Autor: Organon tou Ontos

V této krátké eseji se zabývám univerzálním nacionalismem, na který odkazují různé novo- i alternativně pravicové skupiny a předkládám k němu „urfašistickou“ alternativu.

Univerzální nacionalismus říká, že 1) každý národ stojí o svou vlastní zemi, 2) každý národ na ni má také nárok a 3) každý národ by se měl vládnout sám, bez zásahů ostatních skupin. Toto přesvědčení je pilířem myšlení řady intelektuálů na alternativní a nové pravici. 1]

Continue Reading

Jean Parvulesco (ᛉ1929 – ᛦ2010) „Náš“ Umberto Eco?

Krátké představení Jeana Parvulesca, od jehož smrti dnes uplynulo devět let.

Jméno Jeana Parvulesca (ᛉ1929 – ᛦ2010) není mimo Francii příliš známé. Žádná z jeho knih totiž nebyla dosud z francouzštiny přeložena, v neposlední řadě kvůli autorovu velice komplexnímu a osobitému literárnímu jazyku. Parvulesco tak zůstává hádankou evropské literatury. Mystik, básník, romanopisec, kritik, znalec politických pletich, revolucionář, přítel a důvěrník řady slavných Evropanů druhé poloviny 20. století (od Ezry Pounda a Julia Evoly až k Raymondu Abelliovi a Arnu Brekerovi), jehož pravá osobnost zůstává tajemstvím. Z Rumuna, jenž ve čtyřicátých letech prchl na Západ, se stal jedním z nejvytříbenějších francouzských stylistů současné poesie a prózy. Ale ať už tvořil tantrické verše, složité okultní romány nebo životopisy svých slavných přátel (zejména Le Soleil rouge de Raymond Abellio – Rudé slunce Raymonda Abellia), jeho pravé poslání zůstávalo neměnné: být „vizionářem“, přímým a podnětným pozorovatelem duchovních sfér, jež se vybraným otvírají za pochmurnou a banální fasádou dnešního odposvátněného světa.

Continue Reading

Elvdalština stejně jako švédština má kořeny ve staré severštině (na snímku pohlednice s nápisem psaným elvdalskými runami) Zdroj: TheLocal.se

Autor: Lee Roden

Proč by někdo odjel do Švédska učit se tam starobylý vikinský jazyk na pokraji vymření? Právě na to se Lokal ptal jednoho ze zahraničních studentů nového studijního programu.

Elvdalština (Övdalian/Älvdalska) má jméno jako vystřižené z Tolkienova románu, ale jde o skutečný severogermánský jazyk s asi třemi tisícovkami mluvčích v regionu Älvdalen západošvédského kraje Dalarna.

Continue Reading

17. listopad (čtyři roky po Sputniku)

Autor: Václav Jan

První listopadový víkend odvysílala Česká televize satirickou sci-fi komedii režiséra a scénáristy Oldřicha Lipského z roku 1961 s názvem Muž z prvního století.

Film představuje ideální společnost budoucnosti. Děj je jednoduchý, ale velmi výchovný. Někdy ke konci dvacátého století (podle našeho letopočtu) dojde při startu kosmické lodi ze strakonického kosmodromu k osudovému nedopatření. Čalouník jménem Josef se ocitne sám na palubě a omylem uvede stroj do chodu, a tak se tento tvor přízemní povahy nechtěně vznese do vesmíru. Když posléze přistane na podivné planetě obývané laskavými tvory, chvíli mu trvá, než pochopí, že se ocitl zpátky na Zemi, ale v daleké budoucnosti – pět set let po svém startu. Sjednocené lidstvo už žije v ideální společnosti, a nikdo nechápe Josefovo prospěchářství, intriky, chlípnost či hrabivost, neboť takové vlastnosti už lidé zkrátka neznají. Mají ovšem k dispozici přístroje pro kontrolu myšlení a díky nim rychle zjistí, že Josef trpí řadou exotických, dávno vymýcených chorob, jako jsou: „spalničky“, „egocitida“, „zarděnky“, „sobecitida“, „lokální patriotismus se sklonem k šovinismu“, „příušnice“ a „rasismus“, přičemž zejména poslední diagnózu pronáší výzkumnice udiveným tónem člověka, který sice četl v historických knihách, že něco takového kdysi existovalo, ale doposud nevěřil, že by to bylo opravdu možné. Josef je tak beznadějný případ, že nestačí medikamenty jako „antisobecin“, ale je promptně odeslán do „sanatoria“ na „radikální léčbu“, při níž mu mají být v jeho zájmu provedeny jisté žádoucí úpravy mozku.

Continue Reading

Ruská revoluce a její Mojžíš na proletářské hoře Sinaj

Autor: Seth J. Frantzman

Sto let po nástupu bolševiků k moci pokračuje mezi historiky i laiky debata o výrazné židovské stopě v této přelomové události

9. dubna 1917 zastavil na nádraží ve švýcarském městečku Thayngen u hranic s Německem vlak. Seděla v něm i skupina 32 Rusů, kterým celníci zabavili čokoládu a cukr, protože cestující překročili zákonné limity na dovoz zboží. Vlak se poté pomalu přesunul na německou stranu hranice do Gottmadingenu, kde do něj přistoupila dvojice německých vojáků, oddělila ruskou ekipu od zbytku cestujících a přesunula je do kupé druhé a třetí třídy.

„Rusové“ tvořili značně rozmanitou skupinu, včetně deseti žen a dvou dětí. Jména některých z nich byla v dobových levicových a revolučních kruzích dobře známá, a tak cestovali pod falešným jménem. Byli tu třeba Karl Radek z dnes ukrajinského Lvova a Grigorij Zinovjev se ženou Zlatou, také z Ukrajiny. Dalšími cestujícími byli poloviční Armén Georgy Safarov a jeho choť, marxistická aktivista Sára „Olga“ Ravičová. 1] Grigorij Usijevič z Ukrajiny, doprovázený svou manželkou Elenou Usijevičovou (Konovou), jejíž matka z Ruska se jmenovala Chasja Grinbergová. 2] Temperamentní francouzská feministka Inessa Armandová si prozpěvovala a s Radkem, Ravičovou a Safarovem vykládala vtipy. Jejich halasení nakonec rozhněvalo vůdce celé skupiny natolik, že nakoukl do jejich kupé, aby je okřikl. Jmenoval se Vladimir Lenin a svou nepočetnou skupinu vedl v zapečetěném vlaku na týden trvající cestě na Finské nádraží v ruském Petrohradu. O půl roku později už Lenin a někteří z jeho spolupasažérů řídili nový stát, Ruskou socialistickou federativní sovětskou republiku.

Continue Reading

Petr Bakalář – Morana

Letos na konci léta vyšla kniha Morana s podtitulem Příručka pro trpící. Petra Bakaláře, jejího autora, se ptáme:

Co vás přivedlo k psaní o smrti a umírání?

Jednak několik osobních příkladů lidí, kteří jsou staří a nemocní a jejichž jediným přáním je zemřít, ale náš zdravotnický systém jim to nedovolí, jednak britský dokument Choosing to Die, kterým provádí Terry Pratchett a představuje u nás často tak démonizovanou švýcarskou společnost Dignitas.

Důležitá je i filosofie svobody: každý má právo si rozhodnout o svém životě sám a jen on sám je za to odpovědný – ne tedy úřady, komise apod.

To zní opravdu liberálně! A zdejší liberalisti už preludují k majdanům třicátého výročí „svobody“ neboli vítězství svého vyznání. I ten největší z nich, o letitých „konzervách“ mezi nimi ani nemluvě, vám ale nejspíš vytkne, že „taková kniha může být zneužita“ k impulsivním sebevraždám. Cítil byste se za ně v nějakém smyslu zodpovědný?

Continue Reading

Ezra Pound

Autor: Michael Collins Piper

Americký básník a ikonoklasta, barvami hýřící Ezra Pound, jeden z nejvlivnějších umělců své generace, byl v letech 1945-1958 po obvinění z velezrady držen ve washingtonské psychiatrické léčebně. Pound se provinil jen tím, co dělal odjakživa: otevřeně říkal, co měl na srdci. Ke své škodě se však Ezra Pound za války ve svých rozhlasových pořadech z Itálie pustil do kritiky americké vlády, za což musel logicky skládat účty. Byl Ezra Pound prachsprostý vlastizrádce, nebo naopak prorok? Přečtěte si jeho slova a posuďte to sami.

Američtí studenti se ve školních lavicích od pohoršených pedagogů dovídají o tom, jak se slavný americký básník a filozof Ezra Pound během 2. světové války v anglických, z Itálie vysílaných radiových relacích (určených americkým a britským posluchačům), dopustil „vlastizrady“. Jak však podotkl redaktor Greenwood Press Robert H. Walker: „Tisíce lidí o nich slyšely, mnohé ovlivnily, ale jen hrstka je někdy slyšela nebo četla.“ Tato neznalost Poundovy nejkontroverznější politické rétoriky je do jisté míry ironická, jelikož:

Žádný jiný Američan – a jen nemnoho lidí po celém světě – nezachoval takovou stopu v tolika různých oblastech života ve 20. století, od básnictví a filozofie přes ekonomiku a divadlo nebo politiku až po pedagogiku, provensálštinu a čínský jazyk. Ani Poundovi odpůrci by tak nedokázali popřít jeho význam.

Continue Reading

Autor: E. X.

Jsou věci, které chce člověk dlouho zažít, ale chvíli trvá, než si na ně najde čas. Přesně mezi takové akce patří Noc Besov, letos už 14. ročník.

Hučte, zvony, krv sa zdvíhá
zvučí pieseň z rodných brál,
slnce jarné z mrakov žiari,
hurá napred v šír i dial,
zástava se hrdo tyčí,
ohňom búši zem a rod,
umrel národ holubičí.
Nový národ na pochod.

Andrej Žarnov – Nástup živých

Continue Reading

Joscelyn Godwin: Arktos: The Polar Myth in Science, Symbolism, and Nazi Survival

Autor: Joscelyn Godwin

Český překlad vyjde 27. listopadu 2025 ve spolupráci nakladatelství Horus a Malvern

Polární kult přežíval v klasických dobách v lidovém náboženství a magii. Řecké magické rukopisy obsahují řadu kouzel adresovaných Velké Medvědici:

„Medvěde, medvěde, vládneš nebi, hvězdám, celému světu; ty jsi učinil, aby se osa otáčela, a spravuješ celý kosmos mocí i nutkáním, naléhavě tě prosím, úpěnlivě a pokorně, jestli bys to splnil [to, co si přeji], protože tě vzývám tvými svatými jmény, v nichž tvé božství jásá, jmény, které nemůžeš přehlížet…“

Zvuk sedmera řeckých samohlásek – α ε η ι ο υ ω – je představitelem sedmi hvězd Medvědice: další dvojsmyslné dědictví polárně-sluneční tranzice, protože ve starověku bylo daleko obvyklejší připisovat samohlásky symbolům sedmi planet. 10]

Continue Reading

Joscelyn Godwin

Polární mýtus ve vědě, symbolismu a přežívajícím nacismu

Britský autor Joscelyn Godwin (*1945), skladatel, muzikolog, znalec hermetismu a překladatel, se proslavil svými pojednáními o hudbě z okultního hlediska, o pohanství a staré hudbě.

K nejzajímavějším patří díla věnovaná víceméně opomíjené okultní povaze hudby, barev, zvuku a řeči: Harmonies of Heaven and Earth. The Spiritual Dimension of Music from Antiquity to the Avant-Garde, dále Music and the Occult. French Musical Philosophies 1750-1950, The Mystery of the Seven Vowels in Theory and Practice (Tajemství sedmi samohlásek v teorii a praxi, Malvern 2017), a nelze opomenout ani překlad díla filosofa a filologa Fabre d’Oliveta (1767-1825), klasického autora z počátků francouzského magického obrození: The Secret Lore of Music. The Hidden Power of Orpheus.

Zvláštní pozornost pak věnoval bájesloví týkajícího se velké doby ledové, zániku starých kontinentů, časovým cyklům a moderním mýtům, jde zejména o knihy Atlantis And The Cycles Of Time: Prophecies, Traditions, And Occult Revelations a Arktos: The Polar Myth in Science, Symbolism, and Nazi Survival.

Continue Reading

Negerští (pardon, nigerijští) dealeři u Václavského náměstí podstupující perzekuci bílého rasistického policisty

Autor: Václav Jan

Postupující estetická depravace veřejného prostoru je zejména ve velkých městech ilustrována fenoménem ignorovaného bezdomovectví, který stále agresivněji uzurpuje veřejný prostor, spolu s dalšími plody demokratizace: povrchností komercializace, přidrzlým sebevědomím multikulturalismu, diktátem relativistické indiferentnosti, liberalizací drogové špíny, prostitucí všeho typu, ubohostí globalizovaného vkusu, vlezlostí pseudocharity, hnusem divošských módních kreací, etnicky a pohlavně sterilním světoobčanstvím, rozkladem obecné mravnosti a odstraněním vysoké kultury.

Continue Reading

Friedrich Nietzsche proslul svým nepřátelstvím ke křesťanství, tento jeho odpor však dost možná nebyl až tak jednoznačný, jak se obvykle soudí.

Nietzsche, nepochybně jeden z nejvlivnějších západních filozofů 19. století, pevně náleží do západní filozofické tradice společenské a náboženské kritiky. Do obecného povědomí se asi nejvýrazněji zapsal svým skoro bezmezným opovrhováním křesťanskou morálkou a tím pádem logicky také postavou Krista v jejím zažitém, tradičním pojetí. Nietzsche však nebrojil jen proti křesťanskému tradicionalismu – neméně se mu příčily také snahy zracionalizovat nebo zachovat „pověry“ křesťanské víry za pomoci světských a nadpřirozena zbavených teorií, což považoval za jakousi gentrifikaci křesťanského přesvědčení. Abychom však dospěli ke skutečnému kořeni Nietzscheho „nenávisti“ ke křesťanství, musíme jít až „za“ jeho dílo, k jeho intelektuálním kořenům a také filozofově dlouhodobější vizi pro společnost 19. století, jež se nezpochybnitelně vyhřívala v posledních odlescích křesťanské kulturní nadvlády.

Continue Reading

Tomislav Sunić

Autor: Alex Kurtagić

Tomislav Sunić je bývalý americký profesor, autor, překladatel a svého času i chorvatský diplomat. Nejprve vystudoval evropskou literaturu a jazyky, následně získal doktorát z politologie na Kalifornské univerzitě (University of California). Doktor Sunić publikoval knihy a články na témata kulturního pesimismu, psychologie komunismu i liberalismu, užívání i zneužívání jazyka v moderním politickém diskurzu ve francouzštině, němčině, angličtině a chorvatštině. Tento rozhovor představuje nenápadného muže stojícího za různými idejemi. Dozvíme se pár věcí, které o sobě a své minulosti Tom Sunić nikdy předtím neřekl. A dr. Sunić nám samozřejmě něco prozradí i o své nové ve francouzštině vydané knize, svém mládí v komunistické Jugoslávii, překladatelském umění a spoustě dalších věcí.

Alex Kurtagić: Jak se liší Jugoslávie 50. a 60. let od Chorvatska v roce 2010, ne ani tak ze sociopolitického hlediska, ale spíše z perspektivy každodennosti?

Tomislav Sunić: Za Jugoslávie bylo méně „přelidněno“, ale jugoslávský prostor byl stísněněješí a bezútěšný – doslova černobílé prostředí. Běžný diskurz byl disciplinární a vulgární, obklopený komunistickými insigniemi. Navzdory dnešnímu ovzduší dekadence, zejména pokud jde o přicházející liberální mravy, je tok času v Chorvatsku mnohem rozptýlenější. Čas prostě letí rychleji. Lidé se začínají učit liberální morálce falešné obchodnické zdvořilosti, s čímž je samozřejmě spojena i ztráta identity.

Continue Reading

Nová kniha Kevina MacDonalda je počinem, jenž si inteligentní obránci západní tradice a lidí evropského původu vůbec nemohou dovolit ignorovat

Autor: F. Roger Devlin

Profesor Kevin B. MacDonald ve své nové knize Individualism And The Western Liberal Tradition: Evolutionary Origins, History, And Prospects For The Future (Individualismus a západní liberální tradice: evoluční kořeny, historie a vyhlídky pro budoucnost) znovu přišel s počinem, jenž si inteligentní obránci západní tradice a lidí evropského původu vůbec nemohou dovolit ignorovat.

Kniha Kevina MacDonalda (na jejíž redakci jsem se podílel) vyšla samonákladem, pro akademická nakladatelství by totiž v současné atmosféře byla příliš horkým kaštanem. Je to smutný vývoj oproti jeho slavné trilogii nahlížející na judaismus optikou evoluční teorie (A People That Shall Dwell Alone, Separation and Its Discontents a The Culture of Critique), která vyšla u vydavatelství Praeger v letech 1994-1998, na stránkách Vdare.com označovaných jako „doba meziledová“, tj. období relativní svobody po pádu SSSR, ještě než se síly kulturního marxismu znovu plně zkonsolidovaly.

Na úvod autor shrnuje dosavadní poznatky o novější evoluční historii Evropanů – se zvláštním důrazem na jejich individualismus – a následně ukazuje, jak tento základ ovlivnil celé evropské dějiny až k nejnovějším kontroverzím.

Continue Reading

Autochtonní „Evropané“?

Autor: Greg Johnson

Jednou z trvalek kritiky bělošských koloniálních společností po celém světě – v Amerikách, v Africe i u protinožců – je jejich domnělá morální nelegitimita pramenící z toho, že jiní lidé tam žili už před bělochy. Osobně mu říkám „argument autochtonií“, z řeckého „αὐτόχθων”, („ze země zrozený“, tj. původní). Podle jeho vyznavačů jsou původní obyvatelé těchto zemí také jejich právoplatnými majiteli („patří tomu, kdo ji našel“) a nahradit je znamená porušení práv těchto skupin. Tím pádem musí být všechny evropské koloniální společnosti, které se ve větší nebo menší míře nahrazování původního obyvatelstva dopouštěly, nevyhnutelně označeny za nelegitimní.

Jako první by nás mělo praštit do očí, že předkladatelé argumentu autochtonií v případě bílých kolonizátorů jej v otázce kolonizace Evropy Neevropany v tichosti ignorují. V tomto případě jsou původním obyvatelstvem Evropané a těmi, kdo domorodcům upírá vládu nad jejich domovinou, zas barevní přibyvší. Soucítím s původním obyvatelstvem po celém světě, protože jako běloch dobře vím, jaké to je být vystrnaděn ze své vlasti vetřelci.

Někteří jak víme namítají, že Evropané ve skutečnosti původním obyvatelstvem nejsou, protože své společnosti po tisíciletí vzájemně napadali a kolonizovali. Původní obyvatelé Anglie tak byli kupříkladu napadeni a kolonizováni Římany, Anglosasy, Vikingy a Normany dlouho před současnými vlnami Afričanů a lidí z Indického subkontinentu. Proč by tedy měli být potomci Anglosasů nebo Normanů být považováni za jaksi „původnější“ než Jamajčané nebo Pákistánci?

Slabina této argumentace je nasnadě: vychází z premisy, že alespoň někteří Evropané skutečně původní jsou. Krom toho, jelikož všechny evropské národy sdílejí rasový původ, původně evropský, dochází-li k jejich přesunům v rámci Evropy, neznamená to „nahrazování původního obyvatelstva“, ale jen jeho nové přeskupení.

Continue Reading

Moderní Západ se nikdy nesetkal s tak mladistvou společností, jakou je dnešní Afrika.

První část eseje najdete zde.

Imigrace a specifický případ Afriky

Možná by však bylo omylem hovořit o masové imigraci jako o volbě. Žádná západoevropská země se jí poslední půlstoletí nevyhnula, vytrvalé a zdrcující nechuti většiny veřejnosti navzdory. Půlstoletí evropské porodnosti pod úrovní reprodukce bylo také půlstoletím masové imigrace, ať už plánované (jako v případě německého náboru tureckých dělníků pro své průmyslové závody a doly), nebo živelné (třeba náhlá vlna arabských loajalistických „harkiů“ do metropolitní Francie po pádu francouzského Alžírska v roce 1962).

Vyčíslit tempo proměny nemusí vždy být zrovna jednoduché: za čtvrtstoletí snah evropských zemí o vybudování soudržnější bruselské unie ztratila mezievropská migrace velkou část někdejšího odéru cizoty a někteří nadšení eurofederalisté ji proto dokonce dnes odmítají označovat za cizí. Některé země nabízejí snazší cestu k získání občanství než jiné, takže se potomci příchozích rychle přesouvají do kategorie „původního“ obyvatelstva, přinejmenším tedy na papíře. A protože demografickému poklesu čelí všechny země a migrace uvnitř EU tak není řešením pro nikoho, zaměřím se hlavně na imigraci neevropskou.

Continue Reading

Christopher Caldwell

Autor: Christopher Caldwell

V prosinci (2018) skupinky francouzských protestujících, označovaných jako Žluté vesty, zastavovaly motoristy na kruhovém objezdu v místě, kde se v zalesněných burgundských kopcích setkávají silnice N151 a D951A. Protestující, jejichž přízvisko odkazuje na ve výbavě motoristů povinné reflexní vesty, se do ulic a na křižovatky vydali už o měsíc dříve, na protest proti plánované nové dani na naftu. V následujících týdnech ovšem jejich důvody ke stížnostem získávaly stále méně politický (proti nebo pro konkrétní opatření) a výrazněji existenční charakter (proti nemožnosti vyjít na francouzské periferii s penězi).

Do žluté oděný řidič sanitky Jerome se návštěvníka zeptal, jestli byl kousek dál v městečku Clamecy. Je úžasné, zazněla odpověď. Hrázděné domy… rodiště slavného romanopisce Romaina Rollanda… proslulý gotický kostel z 13. století, sevřený meandry řeky Yonne a jejího menšího přítoku Beuvronu.

Jerome to všechno dobře věděl. V Clamecy vyrostl. „A podíval ses pořádně?“ ptal se – „město umírá.“

Continue Reading