Délský potápěč

Autor: Greg Johnson

Guillaume Faye je významným myslitelem a teoretikem francouzské Nové pravice. Jeho reputace vizionáře a ikonoklasta vyvolala celosvětový zájem o jeho díla dlouho předtím, než byly první tituly přeloženy z francouzštiny do dalších jazyků. Michael O´Meara si získal vděčnost řady lidí tím, že Fayeho spisy překládá do angličtiny a uvádí je do anglicky mluvícího prostředí – a i dále, jelikož angličtina je lingua franca současnoti.

Nejnovější O´Mearova kniha „Guillaume Faye and the Battle of Europe“ (Guillaume Faye a bitva o Evropu) je sbírkou deseti esejů, recenzí a úvodních slov k Fayeho hlavním dílům. Publikace také dále obsahuje tři krátké překlady a nový „Úvod“: „Proč číst Guillauma Fayeho“, které se zaobírá silnými a slabými stránkami Fayeho myšlení a tvorby. Tato útlá antologie o celkovém rozsahu 130 stran je ideálním úvodem do Fayeho díla, který bez problémů přečtete za jedno odpoledne.

Faye, stejně jako ostatní představitelé Nové pravice a identitárního hnutí na světě, jedná na základě pocitu nebezpečí: vládnoucí systém – liberální, demokratický, kapitalistický, rovnostářský, globalistický – přivedl bílou rasu ve všech jejích domovinách na cestu do záhuby, prostřednictvím upadající míry porodnosti, výměnou indigenní rasy přistěhovalectvím a rasovým míšením. Pokud máme přežít, musíme pochopit jak tento Systém funguje, kritizovat jej a zformovat alternativu, která zabezpečí přežití a rozkvět naší rasy. Teprve potom musíme přijít na způsob, jak tyto myšlenky uvedeme do praxe.

Fayeho přístup se mi líbí z řady důvodů.

Continue Reading

Autor: Kobi Nahshoni

Rabín Baruch Efrati zastává názor, že by se Židé měli „radovat nad skutečností, že Evropa platí za to, co prováděla po staletí nám, ztrátou své identity.“ Uznává islám za to, že prosazuje umírněnost a úctu k Bohu.

Tak jak vzrůstají obavy z nárůstu počtu muslimů v Evropě, tak to vypadá, že ne každý je tímto problémem znepokojen. Včetně rabína, který dokonce tento fenomén vítá.

Rabín Baruch Efrati, rabín ješivy (náboženského učiliště) v izraelské osadě Efrat na Západním břehu Jordánu, věří že islamizace Evropy je vlastně dobrá věc. „S pomocí Boží přijmou gojové v Evropě zdravější způsob života, mnohem více zdrženlivější a počestnější. Ne jako tomu je u pokryteckého křesťanství, které se jeví čisté, avšak je od základu zkažené.“

Continue Reading

Autor: Sam Green

David Cameron prohlásil, že teroristický útok byl „zradou islámu“ – zkuste to říct vrahům, kteří tento čin spáchali

Svět se včera probudil do dalšího déjà vu. Masakr a stětí britského vojáka Lee Rigbyho, přímo před kasárnami ve Woolwich ve východním Londýně, spáchaný dvěma v Británii narozenými konvertity k islámu, je jen dalším odporným příkladem toho, čeho je „náboženství míru“ schopno.

Praktika stětí hlavy není v islámu ničím novým. Jde zpět až do dob, kdy Mohamed nařídil popravu sedmi set židovských mužů kmene Banú Qurajza za údajné spiknutí proti němu. [1] Z nedávné minulosti můžeme uvést příklady masakru rodiny Fogelových, [2] novináře Daniela Pearla, [3] nebo Nicka Berga. [4]

A i přesto jak britský ministerský předseda a londýnský starosta trvají na tom, že to co jsme měli možnost vidět na vlastní oči, jednoduše není pravda. David Cameron prohlásil, že teroristický útok byl „zradou islámu,“ zatímco Boris Johnson měl naspěch s „evidentním důvodem,“ že je „nesprávné dávat vinu islámu“ za tuto vraždu.

Continue Reading

Autor: Pierre Vial

Více než aktuální zamyšlení Pierre Viala, ve světle událostí ve Stockholmu, o selhání multikulturalismu a nadcházející rasové válce v Evropě

Hořící budovy, vyrabované obchody a obchodní centra, ulice zasypané odpadky, ohořelé vraky autobusů a automobilů, včetně těch policejních. Tyto obrazy z Londýna, Birminghamu, Bristolu a Liverpoolu vysílaly televizní stanice po celém světě. Připomínaly to, co labouristická stínová ministryně zdravotnictví Diane Abbotová nazvala „válečnou zónou“ („místo, kde se odehrává partyzánská válka,“ jak uvedly francouzské noviny Le Monde 10. srpna [2011]).

Francouzská média okamžitě okamžitě začala s kampaní, jak interpretovat tyto události: je to vinou sociálního napětí, způsobeného škrty státních dotací sociálně nejslabším vrstvám obyvatelstva; je to vinou nezaměstnanosti a z ní vyplývající zahálky; a je to, samozřejmě, chyba britské policie („přehmaty policejních sil“ podle konzervativních novin Daily Mail – novin stejně lživých, jako jsou ty francouzské). Vše má jednoduché vysvětlení … a výtržníci v kapucích jsou „mládež“ s neklidnými srdci. Mládež dobře organizovaná, uniformovaná (a proto zcela jiná, než spontánně a povrchně jednající hooligans), s komunikačním systémem na úrovni, jež umožňuje vést útoky ve vlnách po mnoho dní.

A co na to vláda? Britský premiér David Cameron, ministr vnitra, ministr financí, starosta Londýna byli… na dovolené (Cameron v Itálii). [1] To byla ze strany výtržníků nevídaná drzost, že si zvolili zrovna tento okamžik. Mohli aspoň počkat, než se vrátili.

Continue Reading

Autor: Dominique Venner

Protestující na demostraci 26. května (proti schválení „homosexuálních sňatků“ francouzskou vládou dne 23. března) budou jistě dávat hlasitě najevo svoje znechucení a vztek. Jakýkoli hanebný zákon, který byl kdy schválen, může být vždy zrušen.

Nedávno jsem poslouchal jednoho alžírského blogera. „Na každý pád budou islamisté ve Francii do 15 let u moci a tento zákon zruší,“ prohlásil. Mám podezření, že tak učiní ne pro naši potěchu, ale proto, že je tento zákon v rozporu s islámským právem šaría.

Snaha o zrušení tohoto zákona je jediným povrchním pojítkem mezi evropskou tradicí (která respektuje ženy) a islámem (jež ženami pohrdá). Avšak nezastíraná útočnost Alžířana je hrozivá. Následky tohoto budou mnohem větší a katastrofičtější než ohavný zákon Christine Taubirové.

Je celkem jasné, že Francie může padnout do rukou islamistů. Po čtyřicet let všechny vlády a politické strany (s výjimkou Front National), stejně jako firmy a Církev aktivně přispívaly všemi prostředky k nárůstu přistěhovalectví z oblasti Maghrebu.

Continue Reading

Autor: Dominique Venner

Jsem zdráv na těle i na duchu, pln lásky ke své ženě a dětem. Miluji život a nečekám, že přijde něco po něm, vyjma zachování naší rasy a myšlenek. Na sklonku svého života, kdy má francouzská, potažmo evropská otčina čelí nezměrnému nebezpečí, jsem však pocítil nutkání jednat, dokud ještě vládnu svými silami. Cítím, že je nezbytné, abych učinil oběť a rozbil tak letargii, jež nás zamořuje. Dávám vplen své ostatky za účelem protestu a položení nových základů. K tomuto svému činu jsem si vybral vysoce symbolické místo, pařížskou katedrálu Notre Dame, jejíž majestátnost jsem vždy obdivoval a ctil. Byla vybudována v důsledku génia mých předků na místě, kde byly uctívány staré předkřesťanské kulty, jež v nás vyvolávají představu o našem prapůvodu.

Ačkoli mnozí muži prožijí svůj život v otroctví, mé gesto je zosobněním etiky vůle. Kráčím v ústrety smrti, abych probudil spící svědomí. Rebeluji proti osudu. Protestuji proti nákaze ducha a touhám agresivních jedinců po zničení úhelných bodů naší civilizace včetně institutu rodiny, intimního jádra naší tisíce let staré civilizace. Tím, že bráním identitu všech národů v jejich domovinách, zároveň protestuji proti zločinu v podobě plánovaného vytlačení našich krajanů z naší země.

Continue Reading

Stephen McCullen: Vůdci a mučedníci

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Stephen McCullen ve své srovnávací studii předkládá typologický popis britského, španělského a rumunského fašismu. Zaměřuje se přitom na jejich postoje ke kapitalismu a k Židům, pojetí nacionalismu, resp. národovectví, dále na jejich programatiku k národním revolucím, politický styl a koncept „nového člověka“. Na základě zjištěných shod a odlišností autor vybízí ke zhodnocení individuálního ideologického přispění tří proslulých vůdců těchto hnutí – mužů, kteří zvolené ideje postavili nad vlastní život – k fašistickému fenoménu jako celku.

„Dalším charakteristickým rysem našich počátků kromě nedostatku peněz, byl nedostatek programu. Neměli jsme vůbec žádný program. A tato skutečnost nepochybně vyvolá velký otazník. Kdo kdy slyšel o politické organizaci bez programu, který by nepocházel z rozumu, z něčího mozku, nebo od několika lidí?
Continue Reading

Původní rozhovor s Tomislavem Sunićem pro Délský potápěč připravil a otázky kladl Patrik Vondrák.

Jak se jako velký znalec evropské Nové pravice díváte na rozkol mezi křídlem kolem Alaina de Benoista, nevěřící, že odchod imigrantů je možný a zastávající proto myšlenky komunitarismu a odděleného žití komunit a na druhé straně zastánce G. Fayeho věřící v možnost reconquisty a možnosti úplného odchodu neevropských přistěhovalců z kontinentu? Který pohled je vám bližší a proč?

Ten pojem nová pravice znamená všechno a nic. Ten konstrukt nevytvořil Alain de Benoist, nýbrž jeho oponenti…

Já vím, ale co myslíte, že je tedy lepší používat místo tohoto pojmu?

Já ten pojem stejně také používám, protože když ho používají ostatní, tak mi nezbude nic jiného než se s tím pojmem smířit. Ale zpátky k podstatě vaší otázky. Tou jsou imigranti a otázka, jestli je dobré a možné žít s imigranty nebo bez nich. Podstatné je si uvědomit, že se v dnešní době nedají vyhnat nějakým nařízením. Když se podíváme na zákony platné v Německu, ve Francii nebo v České republice a jinde, tak se musíme ptát, jak to chcete v dnešní situaci udělat… V historii ale byl mnohokrát vyhlášen nějaký výjimečný stav, 15 milionů Němců v r. 1945 zmizelo z východní Evropy během šesti měsíců. Tím chci říci, že všechno je možné. Historie je otevřená kniha.

Určití lidé si Alaina de Benoista vykládají nesprávně. Nejsou to Turci, nejsou Somálci atp., já je z ničeho neviním. Oni samozřejmě mohou být problematičtí, jsou jimi sice přeplněné věznice, ale ti, kdo jsou primární příčinou všech těchto problémů, jsou politici a nadnárodní kapitalisté, kteří chtějí levnou pracovní sílu, kteří chtějí zředit společnost. Nemáme žádnou politickou elitu, ale plutokracii a oligarchii. Ty řídí naše země a dění ve Francii, České republice, Chorvatsku a jinde. Tohle jsou lidé, proti kterým se musíme vymezovat. Samozřejmě já respektuji zákony, ale co se týká imigrantů, tak až se ekonomika dostane ještě větší recese, tak ti imigranti si sbalí věci a odejdou.  V dnešní době je tato otázka ale mnohem komplikovanější. Ideologie multikulturalismu, míchání ras a nadnárodní kapitalismus je sem přinesl v 60. a 70. letech 20. století a dnes tu máme velice výbušnou situaci.

Continue Reading

Ian Stuart

Autor: Ian Stuart Donaldson

Článek Víra v boj (Faith in the Struggle) Iana Stuarta Donaldsona, patří mezi další teoretické příspěvky k problematice „politického vojáka“. Původně vyšel v únoru 1986, kdy ho publikovala britská organizace National Front.

V dnešní nejisté době, kdy sionistická média ovládají západní veřejné mínění, co může Evropanům – a blíže domovu, Britům – dát světélko naděje do budoucnosti? Když se rozhlédnete okolo a uvidíte jak diktatura tří stran svírá Británii, pak vám může být odpuštěno, že jen sedíte a necháváte se zaplavit vlnou deprese a beznaděje. Ptáte se: „Diktatura tří stran?“. Diktatura tří stran nastala, když se lidé, kteří vše financují rozhodli, že „Gang čtyř“ a jejich liberální spojenci byli pouze odštěpkem starého bloku 1], jako již jimi dříve ovládaná Konzervativní a Labouristická strana.

Jakákoli politická strana, která by mohla i sebeméně představovat hrozbu této obrovské moci, bude hrubě urážena zmanipulovanými masmédii, stejně jako politicky potlačována pokryteckými způsoby (např. prostřednictvím tzv. protirasistických zákonů) 2]

V každé normální společnosti se může veřejnost dotazovat, proč jsou její členové utlačováni a uvězňováni za snahu dát přednost vlastní zemi a kultuře. Mohou také chtít vědět, proč jsou neustále podporovány a oslavovány jiné rasy a kultury, zatímco jejich vlastní, nesmírně vznešenější historie a způsob života, jsou hrubě přehlíženy a snižovány. Ale tohle není, jak všichni víme, normální společnost. Sídla moci tohoto kdysi velkého národa byly uchváceny kreaturami nejhoršího druhu. V některých případech mezi ně patří i sami Britové. Až přijde den zúčtování, tak s těmito zrádci musí být zatočeno tvrději, než s kýmkoli jiným. Dokonce ještě více než s vetřelci, kteří kontrolují každý jejich pohyb. Tito lidé zaprodali svoji rasu a národ pro svůj osobní prospěch.

Continue Reading

Alexandr Dugin odpovídá na otázky čtenářů

Poté co magazín Knižní přehled (Книжное обозрение) uveřejnil v čísle 41 (10. října 1995) rozhovor s Alexandrem Duginem, známým filosofem, politologem a publicistou, obdržela redakce i Duginovo vydavatelství Arctogaia množství dopisů vyjadřujících podporu, totální opovržení nebo jen prosté dotazy na témata, které byly zmíněny v rozhovoru.

1) Proč nemáte rád Západ?

„Alexandře Geljeviči, jestli to dobře chápu tak máte negativní přístup k Západu, obzvláště Americe. Ale jejich kultura je vyspělejší než naše. Tím nemyslím jen jídlo nebo průmyslové výrobky, ale i služby a životní styl. Neusilujete o návrat zpět do doby, kdy jsme byli v izolaci?“ (Anna Vasiljevna Varenikova, Moskva)

Dugin: Hodně jsem cestoval po Evropě a mluvím několika evropskými jazyky. Tudíž jsem měl možnost poznat různé evropské země nejen povrchně, ale i uvnitř. Pod naleštěnou fasádou a pozlátkem se ukrývá zcela jiná realita – odcizení, ekonomický diktát, individualismus, úpadek kolektivní soudržnosti, deformace a ztráta duchovních hodnot. Západ je nám zcela cizí, kulturně i ideologicky, bez ohledu na to, jaká momentálně panuje politická situace v Rusku. Přečtěte si díla Dostojevského nebo Leskova. Oba nenáviděli Západ a západní systém, ačkoliv téměř jistě nebyli komunisty. Podívejte se například na díla Limonova, Medveděva, Maximova, Zinověva, Mamlejeva. Vedli pohodlný život uvnitř západního systému, avšak jen do doby, než si uvědomili, že emigrace byla fatální chybou a že Západ představuje pro Rusa smrt. Je hrozné a ponižující vidět hrůzu v očích lidí Západu, když otevřou schránku. Ty nekonečné účty, dluhy, jak vše musí platit – telefon, vodu, vytápění, klimatizaci, vzduch… Pro ruskou duši, stejně jako pro celou eurasijskou povahu, je západní styl života stísněný, utlačovatelský a zbytečný. Není náhodou, že jsme se obrátili k Západu zády po dobu tisíc let, kdy jsme si drželi vlastní způsob života, vlastního ducha. Přál bych si, aby Rusové poznali Západ na vlastní kůži – na celém světě není lepší vlastenecká, nebo dokonce nacionalistická „protiléčba“ proti Západu, než vlastní, prožitá zkušenost.

Continue Reading

„Chceš-li zjistit, kdo ti vládne, zjisti, koho ti není dovoleno kritizovat“ Voltaire

„As for mediocrity, it takes over like an insidious poison in peoples, whom democracies cram with education without ever giving them a goal and an ideal, it is the leper of the modern soul.“ Maurice Bardèche

„Naši inteligenci jsme viděli a slyšeli papouškovat všechny –ismy, jak je pěna mód nosila, ale nevěřit a nežít nikdy ani s jedním z nich, vyjma snad protekcionismu.“ Těmito slovy okomentoval„ohebné dary ducha“, tzn. oportunistickou povahu českého intelektuálství v jeho typicky slizké podobě, jeden z členů Vlajky – jak ho zažil ještě v době I. republiky. Změnilo se něco?

Bude to již bezmála rok, co v Hradci Králové uspořádala tamní Pedagogická fakulta konferenci na téma „Multikulturalismus, nebo transkulturní komunikace?“

Z přednesených příspěvků údajně co nevidět vyjde tištěný sborník. Nehodláme tu pochopitelně propagovat tiskovinu, která má bezprostřední význam snad jen pro některé z aktivně zúčastněných jako další červený puntík k jejich akademické dráze, popř. pro jejich posluchače-studenty jako součást „doporučené četby“. A nechceme ani spekulovat, nakolik může tento konstrukt „obcování napříč kulturami“ reálně v budoucnu ovlivnit naše životy, rozšíří-li se z kateder, kde je pomalu reprodukován a kopírován – nepochybně podle vzoru z „pokrokovějšího“ Západu – ven spolu s absolventy.

Continue Reading

Esej Politická korektnost v ČR. Na vlastní kůži napsal ho Petr Bakalář, autor knížky Tabu v sociálních vědách (Votobia, 2003). V souhrnu v něm líčí historii přijetí, resp. nepřijetí tohoto titulu českou vědeckou obcí, především však na několika příkladech ilustruje mravní stav této obce, ze své podstaty stále elitní. Proto text považujeme za velmi poučný a jako takový ho publikujeme nezkrácený.

Tomislav Sunić

Původní rozhovor s Tomislavem Sunićem pro Délský potápěč připravil a otázky kladl Patrik Vondrák.

Doktor Tomislav Sunić je bývalý profesor a diplomat. Je představitel tzv. Nové pravice. Přítel Alaina de Benoista, jehož díla překládá z francouzštiny do angličtiny. Studoval v USA. Od roku 1993 do roku 2001 působil jako chorvatský diplomat na různých pozicích v Záhřebu, Londýně, Kodani. Učil na univerzitě v Záhřebu a krátký čas i na pražské Anglo-American College. Dnes žije v Záhřebu, kde působí jako spisovatel a překladatel.

Schůzka s Tomislavem Sunicem proběhla během jeho pobytu v Drážďanech, kde měl vystoupit s projevem na pietním shromáždění za oběti bombardování Drážďan. Poznat Tomislava Suniće je velice silný zážitek. V osobním kontaktu působí velice přátelským, distingovaným, až aristokratickým dojmem. Ze způsobu, kterým odpovídá během rozhovoru, ale i argumentuje v běžné konverzaci, je cítit silná sebejistota. Celý rozhovor, který jsem nahrál na diktafon, trvá necelé dvě hodiny. Tomislav Sunić navrhoval možnost zkrácení rozhovoru případně cílenou selekci pasáží, které můžou být pro české čtenáře zajímavé. Já se naopak domnívám, že by byla škoda nepředložit českému čtenáři materii kompletní a ucelenou, nejvíce autentickou bez velkých zásahů či úprav.

Dnes se zúčastníte pietní akce při příležitosti bombardování Drážďan a dokonce zde vystoupíte s projevem. Proč si myslíte, že je důležité vzpomínat na oběti tohoto bombardování?

Připomínání těchto obětí má několik důvodů. A nemluvíme tu jen o obětech drážďanského bombardování, ale o milionech a milionech obětí z různých částí Evropy a různých částí Německa. Tématem je letecké bombardování a také zkušenosti s hroznými boji. Takže Drážďany jsou pro mě v podstatě jakýsi symbol, který zastřešuje lidi, co chtějí zlepšit svět. Stručně řečeno, Drážďany jsou symbol lidského utrpení.

Continue Reading

„Muž dnešních dnů v euroatlantické civilizaci, ´demokrat´, znamená jen jakousi ´amorfnost´, až absenci jakékoliv osobní formy (…) Je přesvědčen, že nic nestojí za to, aby tomu obětoval život. A hle – jeho život skutečně mnohdy nestojí za nic.“ Ferdinand Peroutka

Druhá, praktická část příručky Kulturního sdružení Raido z Říma načrtává předpoklady pro vybudování „ostrůvků Tradice“ v moderním světě, ať už jde o osamělé jednotlivce, rodiny, skupinky kamarádů či větší „oddíl“, který má již ambice stát se Duchovním bratrstvem.

Cílem je utváření lidí a vytváření jejich skupin, které nepodléhají svodům moderního světa a žijí v souladu s nadčasovými („metahistorickými“) principy a rytmy. Lidí a skupin, jež vnitřně rostou podle pevných a tvrdých zásad k vysokým hodnotám Lásky (Eros), Cti a Věrnosti.

Až s dosažením tohoto „vrchu“ prostřednictvím vnitřní obnovy či „přestavby“ si v nelítostné válce s vlastními slabostmi dobývají pozici, z níž teprve mohou vést účinný boj s vnějšími nízkými, podvratnými silami, které nyní mají podobu liberální parlamentní demokracie, ale jejichž podstatou zůstává hlavně modla peněžního zisku.

Continue Reading

Bruselští byrokraté věnovali Turecku více než sto miliónů liber na výstavbu vysokorychlostní železnice – pro případ, že by země vstoupila do Evropské unie. Tato obrovská částka nemusí být splacena zpět a investice nepřinese žádný zisk. Peníze pochází z fondu určeného na podporu zemí, usilujících o vstup do Evropské unie. Británie do fondu, jež v současné době dosahuje částky 12,1 miliard liber, přispívá ročně částkou 120 miliónů liber.

Zpráva o investici do železničního spojení mezi dvěma největšími tureckými městy Istanbulem a Ankarou, vyvolala pobouření. Poslanec za Konzervativní stranu Douglas Carswell označil rozhodnutí EU za „bizarní“. Prohlásil:

„Jiné země, které investují peníze do Turecka, jako například Čína, očekávají výnos z těchto investic. Je vtipné, jak komunistická země chápe fundamentální základy kapitalismu, zatímco Evropská unie dává Turecku peníze bez toho, že by se starala o návratnost investic.“

Europoslanec za UKIP William Darthmouth požaduje zastavení financování čekatelských zemí na přijetí do Evropské unie. Prohlásil: „Nevím, jaký prospěch přinese tento projekt Evropské unii. Skutečnost, že peníze britských daňových poplatníků směřují na financování nové železniční tratě v Turecku, zatímco vláda prosazuje obrovské škrty ve veřejných službách a infrastruktuře, bezpochyby zděsí mnoho lidí.„

Práce na 530 kilometrů dlouhé trati začaly už v roce 2003 a Evropská investiční banka doposud utopila v projektu 1 miliardu liber, poslední 120 miliónový grant nepočítaje.

Mluvčí evropského komisaře pro rozšíření EU Güntera Verheugena, Jean Christophe Filori uvedl, že železniční trať umožní evropským obchodníkům dostat se do Ankary rychleji, za účelem podpesání obchodních smluv. Avšak ochota turecké veřejnosti vstoupit do Evropské unie pomalu ubývá a včera nejmenovaný vysoký turecký vládní úředník varoval, že Turecko nebude čekat věčně.

Hlavní turecký vyjednavač Egemen Bagis prohlásil, že Turecko je odhodláno připojit se k bloku 27 zemí, zároveň však připustil, že není nakloněno přijetí eura – ačkoli je to podmínkou pro přijetí. Dále pak prohlásil, že vliv Turecka na Blízkém východě je hlavní výhodou pro Unii a že na základě toho by mělo být zemi dovoleno vstoupit do EU.

Článek Anila Dawara EU squanders £100m on train line in Turkey vyšel v novinách The Daily Express dne 14. února 2013.

Před dvěma lety informovaly vlámské noviny De Morgen: „Dvacet procent mladých Vlámů si myslí, že muslimové by neměli praktikovat ve Vlámsku jejich náboženství. Další třetina o tom není rozhodnuta. Pětina lidí, kteří se účastnili průzkumu veřejného mínění, je přesvědčena, že mezi muslimy je mnoho zločinců.“ 1]  Tyto zjištění vyplývaly z výsledků průzkumu veřejného mínění mezi vlámskou mládeží, uskutečněného společnou výzkumnou skupinou Jeugdonderzoeksplatform (JOP), které pak byly publikovány ve studii Jong in Brussel. 2]

Avšak mladí muslimové nejsou v netolerantních postojích nijak pozadu. Polovina požaduje zrušení homosexuálních sňatků a čtvrtina z nich si myslí, že násilí proti homosexuálům je oprávněné. Celých 21 procent mladých muslimů zastává názor, že popravy homosexuálů v některých zemích jsou správné.

Continue Reading

Přinášíme slíbený rozhovor se Sébastienem, vedoucím PR a osobou, zodpovědnou za zahraniční kontakty pro CasaPound. Rozhovor vedl Funke, spolupracovník stránek Sonnenritter.

Potkat Sébastiena někde na ulici, jen sotva člověk nabude přesvědčení, že se jedná o někoho, kdo zaujímá důležitou pozici v nějakém pravicovém projektu. Ležerní ošacení, moderní účes a zdvořilé vystupování jsou v rozporu s veškerými stereotypy. Podobně jako CasaPound v sobě spojuje s tímto ležerním stylem ostrou situační analýzu a pragmatické cíle.

Sébastien sloužil několik let v kanadské armádě, než přešel ke CasaPound. Je oddaným katolíkem, metalistou i národovcem. To dokazuje, že lze kombinovat různé směry, ale neodbočujme a přejděme rovnou k rozhovoru.

Funke: CasaPound je v tuto chvíli nejznámější mimoparlamentní organizací politické pravice v Evropě. Pro naše čtenáře, kteří CasaPound neznají: Co je to CasaPound a čím se liší od podobných hnutí?

Sébastien: CasaPound je politickým hnutím, jehož aktivitu bychom mohli rozdělit na tři druhy činnosti: kulturní činnost, sociální solidaritu a aktivismus. Přesto CasaPound není politickou stranou, kulturním spolkem ani společenským klubem. Dalo by se říci, že v sobě zahrnuje všechny tyto aspekty, ale nejspíše je něčím ještě mnohem větším. Nevěříme, že sociologové, historici, nebo politologové kdy definovali odvětví, do kterého by bylo možné nás začlenit. Podobné hnutí? Nevěříme, že někde funguje něco podobného. S největší pravděpodobností by se jednalo pouze o místní skupiny, se kterými je CasaPound v kontaktu.

Continue Reading

Autor: Patrick Le Brun

Mé setkání s Yannem Vallériem, šéfem identitární organizace Jeune Bretagne (Mladá Bretaň, bretonsky Breizh Yaouank), proběhlo u vodního mlýna Moulin du Chaos (více fotografií zde) v obci Huelgoat. Během našeho rozhovoru, kdy jsme procházeli okolo obrovských balvanů, jsem měl opakovaný pocit, že chýše čaroděje Merlina musí být hned za dalším rohem. Během poznávání přirozené krásy tohoto kraje se stávalo stále více zřejmým, proč jedno z nejaktivnějších hnutí původních bílých obyvatel, má tak velkou, artušovsky hrdinskou povahu a vychází z identity tak hluboko zakořeněné a starší, než ancien régime nebo ultramontanismus.

Můj prvotní dojem byl ten, že Yann vypadal spíše jako boxer velterové váhy, než politický organizátor. Má klidné a sebejisté vystupování, jež ukrývá velkou energičnost a vášeň, které vkládá do své práce. Nemá teatrální způsob vystupování, které lze nalézt na jihu Francie, nebo okázalost Pařížana. Yann je definitivně člověkem svého kraje.

Continue Reading

V létě jsme slíbili zprávu z návštěvy CasaPound. Přirozeně držíme slovo a ještě lépe – dostali jsme možnost udělat rozhovor se Sébastienem – vedoucím PR pro tuto organizaci. Avšak začněme od samotného začátku. Je horké srpnové odpoledne, zatímco se ocitáme v Římě. Jako způsob naší cesty jsme zvolili kombinaci vlaku a letadla. Stojíme na hlavním nádraží v centru Říma – Termini. Hlasité rušno všude okolo, teplý vzduch, plný zajímavých vůní – uvědomíte si, že jste v Itálii.

Uvolněný životní styl se vás zmocní od první chvíle a nepustí vás až do odletu. A pak Řím! Věčné město! Bohužel nemáme čas na odpočinek a procházky po okolí. Zavazadla tíží naše zpocená ramena a my máme schůzku v CasaPound. První z nás vytahují své mapy a připravujeme se na namáhavý pochod centrem Říma.

Vzhledem k tomu, že nikdo z naší skupiny tu ještě na návštěvě nebyl, jsme překvapeni když se náš cíl nachází pouhých pět minut od nádraží Termini. Nyní stojíme před několikapatrovou budovou, již zdobí nápis známý po celé Evropě: CasaPound. Jsme na místě! Nad našimi hlavami vlaje již veteránská vlajka se symbolem želvího krunýře. Po zazvonění se nám dostane dotazu, kdo jsme. Po vysvětlení lámanou angličtinou jsme vpuštěni dovnitř a ocitáme se ve slavné hale, jejíž stěny zdobí jména duchovních vzorů CasaPound.

Continue Reading

Maďarský parlament, ve kterém má většinu pravicově konzervativní strana Fidesz, navrhl v červenci minulého roku úpravu ústavního zákona, týkajícího se nabývání zemědělské půdy cizinci. Ten nyní vstoupil v platnost.

Tisková agentura AgE uvedla, že z rozhodnutí ministerstva pro místní rozvoj mohou nyní skupovat zemědělskou půdu v Maďarsku pouze maďarští občané: „Země je národním dědictvím a živnou půdou národa. Oba tyto prvky musí být chráněny před spekulanty.“ Hlasování je historickým zlomem a znamená „začátek nové éry maďarského zemědělství.“

Continue Reading