Délský potápěč

Autor: Milan Nakonečný

Zásadním problémem demokracie je, že příliš mnoho blbců volí příliš mnoho gaunerů. To neznamená opovrhování národem, který má skvělou historii a patří k nejvzdělanějším a nejnadanějším národům světa. Národem, který se dokázal, zůstaneme-li jen u jeho nedávné historie, pozvednout ke slavné legionářské epopeji, jít do zbraně proti nesmírné přesile a bez přátel v září 1938, účastnit se hrdinného boje proti nacismu (naše zahraniční vojsko), který se odhodlal ke statečné manifestaci k výročí republiky v říjnu 1939, který v květnu 1945 hrdinně povstal proti německým okupantům a v srpnu 1968 proti nové okupaci. Český národ, opakovaně zrazovaný svými spojenci i svými vůdci, projevil mnoho odvahy i rozvahy a vůle ke svobodě.

Měl však – a stále má – také dost činorodých tlučhubů, naivků a ňoumů, kteří ochotně a idiotsky poskytují výhodné zaměstnání a blahobyt mnoha obchodníkům s politikou. Existuje řada pověr spojených s pojmem demokracie, zejména že demokracie může být uskutečňována jen v kapitalistickém ekonomickém řádu, že nejvyšší hodnotou demokracie je svoboda, a proto je boj za svobodu také její nejvyšší ctí, a dále, že demokracie je vládou lidu, lidem a pro lid. Nejvyšší hodnotou praktikantů s „demokracií“, tj. vládnoucí oligarchie, je materiální zisk a udržování moci. Války demokratů jsou údajně vedeny ve znamení boje za osvobození národů od jha tyranů. Ve skutečnosti jsou střetáváním mocenských a obchodních zájmů buržoazie, někdy s poněkud paradoxní kontrapozicí demokracie a totalitarismu, když na straně západních demokracií, a tedy boje za svobodu národů, ve druhé světové válce stál sovětský totalitarismus, v mnoha směrech horší než totalitarismus nacistický.

Continue Reading

Evropská akce je nadstranická a mimoparlamentní. Zahrnuje všechny Evropany, kteří jsou činní ve smyslu následujících 7 cílů. Těchto cílů dosahuje jednak prostřednictvím agitace co možná nejširších kruhů ve všech evropských zemích a na druhé straně vytvořením vrstvy budoucích nositelů odpovědnosti.

7 cílů Evropské akce:

1. OBNOVENÍ SVOBODY PROJEVU
Chceme svobodu projevení názoru, zpravodajství a historiografie a zasazujeme se proti náhubkovým zákonům jako jsou „Volksverhetzung“ paragrafy v SRN, „Verbotsgesetz“ v Rakousku, „Antirassismusgesetz“ ve Švýcarsku nebo adekvátnímu bezpráví v ostatních státech.
2. ODCHOD VŠECH CIZÍCH VOJSK
Chceme odchod Američanů z Evropy a zbylých západních spojenců z Německa – odpovídající odchodu Sovětů z NDR a východní Evropy.
3. REPATRIACE MIMOEVROPSKÝCH PŘISTĚHOVALCŮ
Chceme konec imigrace z ostatních kontinentů a stanovení programů na repatriaci mimoevropských přistěhovalců. Rozumná je politická, hospodářská a humanitární pomoc Evropy na místě – namísto přesídlení uprchlíků do Evropy.
4. STÁTNÍ SEBEURČENÍ PRO NĚMCE ZE SRN A RAKOUSKA
Chceme konec heteronymie v Německu a v Rakousku, které k němu přísluší. NDR, NSR a Republika Rakousko byly po válce zřízeny Spojenci jako vazalské státy protiprávním způsobem vůči národům. Nezbytné je mírové evropské uspořádání na základě ukončení mírové smlouvy s Německem, která trvá od roku 1945.
5. ZALOŽENÍ EVROPSKÉ KONFEDERACE
V souvislosti s mírovou smlouvou chceme nahrazení EU a NATO evropskou konfederací se společnou zahraniční a obrannou politikou při rozsáhlé svobodě členských zemí ve vnitřní, kulturní, vzdělávací, finanční a hospodářské politice. Mimo to usilujeme o úzkou spolupráci s Ruskem.
6. PŘEVEDENÍ PENĚŽNÍHO A MEDIÁLNÍHO BYZNYSU DO NÁRODNÍHO VLASTNICTVÍ.
A) Chceme, aby emisní banky byly v budoucnu nejen teoreticky, nýbrž skutečně řízeny stát-ními orgány. B) Stát musí zbavit soukromé úrokové zisky právní ochrany. C) Právo k provozování obchodních bank mají mít jen akreditované státní, hospodářské a kulturní korporace. D) Také média smějí být publikována pouze těmito jednoznačně identifikovatelnými a odpovědnými korporacemi. Jen tak je možná jejich svoboda a rozmanitost.
7. OBNOVA TRADICE – BOJ PROTI ÚPADKU A ZNIČENÍ PŘÍRODY
Chceme konec kulturního rozkladu. Přadena evropské tradice musejí být opět pozvednuta a dále rozvíjena. Zvláštní hodnotu přikládáme zdraví mládeže a rodiny, ochraně přírody, biologickému zemědělství (včetně decentralizované výroby osiva) a k přírodě ohleduplnému rozvoji v medicíně, dopravě, komunikaci a získávání energie.

Máme na výběr: RECONQUISTA – nebo REQUIEM!

Continue Reading

Autorka: Anna Kareninová

Literární historik z university v Dallasu Tim Redman zastává názor, že se nelze zabývat Poundovým dílem, aniž budeme věnovat pozornost i jeho kontroversním politickým a ekonomickým názorům. Zároveň považuje za omylné odsuzovat Poundovy názory jako „choré“. Ukazuje, jak Pound – během první světové války ušlechtilý idealista, pobývající ve Velké Británii (1908-1920) a poté v Paříži (1920-1924) – snažil brojit proti brutalitě válek a viděl možnost trvalého míru jen v silné vládě osvíceného panovníka: nejhorším nebezpečím pro dobrý život pro něj byli obchodníci se zbraněmi a lichva. Po odchodu do Itálie (1924) se působením tamějšího prostředí dostal do soukolí fašismu Benita Mussoliniho. Tim Redman zdůrazňuje i to, že antisemitismus byl ve společnosti, která v té době ještě neznala nacistické vyhlazovací tábory, poměrně rozšířený.

Stejně tak Tim Redman už v roce 1987 ve své knize zastával dnes převládající názor, že místo „neomezeně dlouhého“ věznění v ústavu pro duševně choré delikventy (kam byl Ezra Pound poslán, když byl soudem shledán duševně nezpůsobilým podstoupit soud za své neamerické chování) by byl pro Pounda i z právního hlediska spravedlivější řádný proces. V něm by nejen nemohl být odsouzen k smrti, ale pravděpodobně ani k těm třinácti letům, která strávil v ústavu a po jejichž uplynutí musel podepsat vlastní nesvéprávnost, aby se vůbec dostal na svobodu (do konce života byla jeho poručnicí manželka Dorothy).

Continue Reading

Armin Mohler: Fašistický styl

Jedinečný pokus o existenciálně-estetický výklad fašismu z pera předního konzervativně-revolučního myslitele.

Slovo styl je zde třeba chápat v jeho přesném významu jako kategorii uměleckou stejně jako životní – coby sjednocující princip výstavby výpovědi o světě. Schopenhauer přitom píše: „Sloh je fyziognomie ducha, neklamnější než fyziologie těla“. A Šalda ve svém „stylovém absolutismu“ požaduje styl jako něco „konkrétního“, „transcendentnost, symbolizaci, sugesci o sobě, evokativní a substanciální cestu ke smyslu“… Vzájemná znakovost Podstaty (obsahu) a Významu (stylu, formy) odkazuje i na Wildea, pro něhož je „styl forma a forma tvůrčí čin“: čili na totalitu rušící dualismus formy a obsahu, z jejichž sladěnosti vzniká svébytné cítění. Avšak styl je také vůle stylizovat bytí a okolní svět v polaritě kolektivního a individuálního a tato stylizace, výsledek výběru, dává vyniknout zvláštnímu.

Continue Reading

Autor: Jakub Guziur

Dospět ke shodě o významu slova fašismus je dnes v naší společnosti takřka nemožné. Zčásti proto, že se změnil náš postoj k významu, k významovosti. To slovo se, jako tolik jiných, v češtině stalo významově promiskuitním: po vůli je kdekomu. Nepřesným užíváním, mnohdy záměrným zneužíváním, jsme ztratili představu o dějinách a hranicích jeho významu: slovo mnozí užívají jako značku, aniž by se vážněji zamýšleli nad jeho významem. Označkování je signálem ke konvenční reakci, vždy více či méně citově nabité. Z kolektivně stvrzované moci těch, kteří právě mají slovo, uplatňujeme dohled nad minulým a současným, zároveň prověřujeme postoje svých bližních. Podobně jako fašismus ztratil právo na přesný význam, označkovanému fašistovi odnímáme právo na osobitost. Konkrétní osud jedinečné lidské bytosti v určité dějinné situaci je podružný; je nám lhostejné, proč věřila určitým myšlenkám a zastávala určité postoje nebo zda tyto myšlenky a postoje skutečně odpovídaly dané ideologii. Zájem o individuálnost označkovaného považujeme za obranu fašisty, mnohdy i za obhajobu fašismu. Nevíme sice, kdo a co to je, jsme si ale jisti, že je to zlé.

Vymezit s určitostí význam fašismu je obtížné i pro vzdělance, akademiky a kritiky, kteří jsou do značné míry za tento stav odpovědní: dopustili, aby byl tento termín používán, aniž by se shodli na jeho významu, jak poznamenává Claudio G. Sergè, autor hesla „fašismus“ v Oxfordském slovníku světové politiky (Ottovo nakladatelství, Praha 2000, s. 176). Podle Noëla O´Sullivana se slovo fašismus „od samého počátku vyznačovalo tím, že bylo termínem velmi sporným a nedefinovatelným, a to jak v lidovém, tak i akademickém úzu. V akademických kruzích se dodnes nedospělo k jednotnému názoru na podstatu významu tohoto termínu, ačkoli máme za sebou již padesát let bádání a úvah.“ (O´Sullivan, N.: Fašismus, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2002, přel. T. Váňová a I. Lukáš, s. 13) O´Sullivan se domnívá, že v pochopení podstaty fašismu nám brání „převládající intelektuální nálada naší doby“, především „nebezpečně optimistická představa“, že zlo vzniká ve společenských strukturách, a proto může být jejich změnou navždy odstraněno. (s. 7, 13-14) „Představa, že by moderní ideologie mohla být záměrně destruktivní“, píše O´Sullivan, „naprosto zaskočila liberály, socialisty i konzervativce.“ (s. 7)

Continue Reading

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Čtveřice zásadních textů načrtávající horizonty v ozbrojování intelektu a mobilizaci vědomí.

Continue Reading

Zamyšlení prezidenta nad článkem „Byl nacismus opravdu jedinečný?“ v časopise Kontexty

Chtěl bych předeslat, že Kontexty čtu velmi rád, že je považuji za nejkvalitnější časopis tohoto typu u nás a že jsem se z nich v mnohém poučil. A hodlám to dělat i nadále.

Mám však nemalé problémy s články z mělkých oborů „politického myšlení a filosofie“ (tak charakterizujete v redakčním úvodu autora článku, který mne zaujal, Alaina de Benoist, Kontexty 2/2011, str. 34), jejichž autoři třeba mohou i zastávat rozumný a potřebný názor, ale způsob argumentace – nekonzistentní, rádoby hluboký, plný málo jasně vymezených slov, vlastně asi postmoderní, ač i toto slovo je velmi prázdné – je pro člověka z jiných oborů těžko přijatelný.

Continue Reading

Publikace byla stažena z Čítárny Délského potápěče a připravuje se její knižní vydání.

Srovnání mezi komunismem a nacionálním socialismem je ve skutečnosti nejenom oprávněné, nýbrž také bezpodmínečně nutné, neboť bez něho jsou oba jevy nepochopitelné. Dají se –a s nimi dějiny první poloviny 20. století- jen tehdy pochopit, když se „pojmou společně“ (Furet), zkoumají se ve „své době“, to znamená v dějinném okamžiku, který mají společný. Alain de Benoist

Srovnání mezi komunismem a nacionálním socialismem je nejenom přípustné, nýbrž přímo nařízené a nejlepším nadřazeným pojmem je pojem „totalitarismus“. Ernst Nolte v předmluvě

Derek Holland: Politický voják

Autor: Derek Holland

Následující ukázka pochází z připravované publikace Politický voják: Prohlášení (včetně Deklarace principů Mezinárodní Třetí pozice) autora Dereka Hollanda, která vyjde v rámci projektu Čítárna Délského potápěče. Další teoretická díla, zabývající se problematikou politického vojáka – Za pozitivní kritiku Dominiquea Vennera a „Proč jsme politickým vojáky?“ Rodolphe Lussaca budou následovat a měly by spatřit světlo světa do konce tohoto roku.

Nový úvod

Od prvního vydání díla The Political Soldier: A Statement uplynulo již přes deset let. Od blízkých přátelů slýchávám, že by si jeho reedice zasloužila novou předmluvu i nový obal, tímto tedy tak činím.

Téměř okamžitá pozitivní odezva Politického vojáka v anglických nacionalistických kruzích přetrvává k nezměrnému úžasu autora i do dnešních dnů, kdy ovlivňuje novou generaci stoupenců Třetí pozice. Popularita tohoto díla se neomezuje výhradně na Anglii, to si totiž našlo cestu i do zemí, v nichž síly revolučního nacionalismu rozpoznaly potřebu tradicionalistické koncepce životního zápasu. V roce 1994 se objevuje ve Francii a v Litvě, přičemž zejména ve druhém případě se jednalo o potěšující zprávu v návaznosti na politické změny ve východní Evropě a úspěch polského vydání, publikovaného roku 1993 ve Varšavě.

Continue Reading

Stať je momentálně nedostupná. Připravujeme její opravenou a doplněnou verzi.

Pruský duch a socialismus je na první pohled velice zvláštní práce, odlišná zvláště tím, že byla napsána konzervativcem, protože na každé straně je zřejmá hrdost autora, že je socialistou… Navíc Spengler upírá toto slavné označení Marxovi, který je pro něj ideologem píšícím v tradici buržoasně-literární. Čím je tedy pro pruského filosofa socialismus?

Continue Reading

Co je CasaPound Italia?

CPI je oficiálně ustanovena a uznáváná asociace, která se zabývá především upozorňováním na palčivá sociální témata. Je to politické hnutí, které usiluje o jiný styl politiky. Jeho členové jsou z větší části mladí lidé. CasaPound se zaměřilo na na palčivé sociální problémy. Je nadějí na záchranu, avantgarda myšlení. Je štítem a mečem zrazeného, poníženého a prodaného lidu, který pokračuje ve zrazování sama sebe. Je uměním, kulturou, sociální angažovaností – jedním slovem: žije (ve světě plném předsmrtné agonie a umělosti).

Jaký vztah má CPI s Blocco Studentesco?

Blocco Studentesco je studentské hnutí CPI organizované na školách a univerzitách. BS a CPI jsou jedna a ta samá věc.

O co se CPI zajímá?

O politiku. Anebo lépe o dobro polis (lidu). To znamená snahu dát vyčerpanému a vykrvácenému lidu naději, čest, sílu a vůli. CPI působí na okolní společnost jednotnou vůlí, která je vyjádřena tisíci hlasy: výstavami, konferencemi, studijními skupinami, uměleckými experimenty, koncerty, bary, mládežnickými komunitami, posilovnami, dobrovolnictvím, odborářstvím, mediálními provokacemi. A také účastí ve volbách. Pokud je to tedy taktické, pokud existuje místo pro pohyb mimo klasické korytářské prostředí. To znamená velmi zřídka.

Continue Reading

Protižidovské pogromy, organizování atentátů na politické odpůrce, demagogická hesla a neochvějná věrnost carskému režimu. Takový je tradiční obraz ultrapravice v Rusku před rokem 1917. O této i dalších tvářích radikálně pravicového hnutí detailně pojednává kniha Zbyňka Vydry, která je prvním původním českým zpracováním problematiky pravicového extremismu v carském Rusku. Autor za využití archivních ruských pramenů souhrnně popisuje kořeny ultrapravicové ideologie v konzervativním myšlení 19. stolení, zabývá se formováním stran a spolků od počátku 20. století, soustředí se na vzestup ultrapravého hnutí za revoluce v letech 1905–1907. Vedle situace v Petrohradě a Moskvě se kniha věnuje i poměrům v různých regionech ruské říše (Ukrajina, Povolží, Sibiř), podrobně rozebírá činnost ultrapravice ve Státní dumě, a zejména řeší otázku, proč ultrapravice brzy po strmém nástupu začala stagnovat, postihla ji vážná krize v podobě rozkolu v hlavních stranách, až nakonec za první světové války jako organizovaná síla fakticky přestala existovat. Autor se vedle politických aktivit zaměřil i na otázky kulturněhistorické, na členskou strukturu a každodenní fungování stran, jejich veřejné rituály a symboliku. Jedním z hlavních témat prolínajícím se knihou je fenomén antisemitismu, charakteristický rys ultrapravice v Rusku.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Sbírka je momentálně nedostupná. Připravujeme její opravenou a doplněnou verzi.

Články a eseje v tomto sborníku vznikaly v letech 2006 až 2011. Vycházely na nezávislých internetových magazínech, výjimečně si našly prostor na stránkách tištěných časopisů, jež se netěší širokému zájmu. Ani v rámci svobodného internetového fóra nebyl však jejich osud jednoduchý. Prvním domovskou rubriku s názvem „Svět trochu jinak“ mi přidělil vydavatel politicky nekorektního webzine „Zvědavec“ Vladimír Stwora. Odtud pochází také název sbírky. Prostor ke svobodnému autorskému publikování ukončil spor s několika prominentními čtenáři magazínu Zvědavec o názorové zaměření článků i vehemenci, s jakou jsem je obhajoval ve veřejné diskusi. Významný počet textů vyšel na pravicovém politickém magazínu Virtually. I zde však sehrála roli cenzura vydavatelky, která odmítla zveřejnit například články s národoveckou tématikou. Největšího porozumění se mé tvorbě dostalo na internetovém portálu Délský potápěč, kam jsem byl rovněž přizván k redakční spolupráci. Redakčnímu týmu Délského potápěče vděčím rovněž za to, že tato sbírka spatřila světlo světa.

Continue Reading

Autor: Theodore J. O’Keefe

Od mladých let po založení Ligy křesťanské národní obrany

Dne 9. října 1923, za časných ranních hodin, sedělo půltuctu mužů na tvrdých lavičkách v holé místnosti na policejním ředitelství v Bukurešti. Policie je sebrala o několik hodin dříve. Udavač v jejich řadách je obvinil z osnování spiknutí s cílem zavraždit okolo dvaceti známých rumunských veřejně činných osobností. A teď byli vyslýchání policií a vládními úředníky.

Během toho, jak jeho druzi jeden po druhém mizeli do výslechové místnosti, čtyřiadvacetiletý Corneliu Codreanu, vůdce domnělých spiklenců, zamyšleně čekal. Pokoušel se vymyslet způsob, jak odrazit otázky které měly přijít. A pak přišla řada na něj.

Prokurátor nařídil, aby položili před Codreana několik inkriminujících dopisů a košík plný zbraní, náležejících jeho skupině. „Jsou to vaše zbraně?“ zeptal se vztekle.

Codreanu váhal. Požádal o chvíli na rozmyšlenou. Byla to chvíle na rozcestí. Prokurátor a policisté se posměšně šklebili, očekávaje obvyklé zapření.

Poté Codreanu pronesl: „Ano, ty zbraně jsou naše. Chtěli jsme je použít k postřílení vládních ministrů, rabínů a židovských velkobankéřů.“

Continue Reading

Autor: Aidan Rankin

Zelená politika by měla být politicky nekorektní a bojovat s myšlenkou lineárního, univerzálního pokroku

V poslední době dochází ke nárůstu znepokojivého trendu ve městech „prvního světa,“ stejně jako v domorodých společenstvích. Je to trend, který zpochybňuje skutečný význam vzdělávání. Díky tomuto trendu mizí po celém světě knihy z polic.

Není to v důsledku finančních škrtů, nýbrž kvůli propuknutí epidemie „politické korektnosti“. Učitelé odstraňují z knižních regálů knihy o vojenských hrdinech, objevitelích, lovcích a dobyvatelích, na základě „imperialistických“, „rasistických“ nebo „sexistických“ názorů, čímž přispívají k odcizení a kriminalitě svých žáků a v širším smyslu i odcizení jejich škol od komunit, kterým slouží. Vnucením této formy cenzury „pokrokoví“ učitelé oslabují místní kultury, namísto toho, aby je podporovali vytvářením dalších vzdělaných vrstev. Jejich činnost se tak stává antipedagogickou. Podkopává pevně zakořeněné tradice, avšak nepřispívá ničím, co by nahradilo jejich místo – ničím, kromě cynismu, nihilismu a pocitu ukřivděnosti, kterým vyplňují vzniklou prázdnotu.

Continue Reading

Julius Evola: Evropa – forma a předpoklady

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Čtvrtý sešit Edice Fascikly navazuje téměř na předchozí (viz Dobrovolníci za Evropu). Julius Evola se zamýšlí nad problémy pevného základu, hlubšího smyslu a organičnosti evropského sjednocení, které nutně „vyžaduje vyšší cit než prostý nacionální pud“. Poukazuje na v dějinách poměrně vzácné příklady evropské jednoty a z konzervativně-revolučních pozic určuje formu a předpoklady pro její obnovu a trvání. Vymezuje se přitom nejen vůči demoliberálním a neomarxistickým pojetím, ale i těm koncepcím, které vzešly z poválečného protisystémového milieu (Mosley, Yockey-Varange, Thiriart aj.). Klíčové pojmy jsou: Evropská akce, řád, vůdce, aristokracie, „paras“, „vnitřní detoxikace“, říše, synergie, supranacionální, jednota v mnohosti atd. Poznámky a vysvětlivky podávají i tentokrát vcelku široký, byť nutně stručný přehled „nacionálního evropanství“.

Jak dál?

Evolův text vznikal hluboko v době „studené války“. To přirozeně vybízí ke srovnání s dnešní situací: Sny o rozpadu komunistického bloku a znovusjednocení Německa se staly skutečností. Avšak ideové vakuum EHS, které navázalo na to, co se podařilo vytvořit do roku 1945 pouze v hospodářské rovině, bylo při zrodu a vývoji EU ve značné míře vyplněno názorovými proudy a silami kořenícími v různých formách trockismu.

Continue Reading

Autor: Kerry Bolton

Rivkinův plán na podvrácení francouzské mládeže

Když v roce 2010 americký velvyslanec ve Francii Rivkin pozval delegaci kolegů z Pacifické rady pro mezinárodní vztahy do Francie, nastínil jim program amerikanizace Francie, který se v prvé řadě opírá o muslimskou menšinu a indoktrinaci francouzské mládeže korporátně-globalistickými myšlenkami. Apeloval přitom na společný závazek Francie a USA k prosazování „rovnosti.“

Wikileaks tento „tajný“ program zveřejnily. Je nazván „Strategie zapojení menšin.“ [1] V něm Rivkin odhaluje program, který je flagrantním vměšováním do vnitřních záležitostí suverénního národa a jehož hlubším smyslem je usilování o změnu chování generací muslimské a francouzské mládeže, díky které by se zapojily do nové globalistické syntézy; která by spíše měla být nazvána novou humanitou: Homo Economicus nebo jak finanční analytik G. Pascal Zachary říká „globální Já,“ [2] aby se dosáhlo toho, co Rivkin nazývá „národním zájmem“ USA.

Continue Reading

Autor: Kerry Bolton

V době od 19 – 22. října 2010 pozval Charles Rivkin, americký velvyslanec ve Francii, 29-ti člennou delegaci z Pacifické rady pro mezinárodní vztahy (PCIP – Pacific Council on International Policy) na konferenci do Francie, jejímž hlavním tématem byla diskuse o francouzsko-arabských/a islámských vztazích. [1] Setkání bylo součástí dalekosáhlé podvratné agendy, jejímž cílem je změnit celkovou tvář Francie, především však uvědomění francouzské mládeže, což zahrnuje využití francouzské muslimské mládeže v typicky manipulativní globalistické strategii, která se skrývá za obvyklou fasádou „lidských práv“ a „rovnosti.“

Globalistická delegace na americkém velvyslanectví

Zpráva PCIP z konference uvádí:

„… Delegace se dále soustředila na tři klíčová témata. V rámci prvního, skupina delegátů probrala francouzsko-muslimskou problematiku v diskusi s Dr. Bassma Kodmanim, ředitelem Arabského reformní iniciativy (ARI – Arab Reform Initiative; ARI na stránkách CFR – Rady pro zahraniční vztahy) a Rachidou Dati, první ženou severoafrického původu, jež byla členkou francouzského vládního kabinetu (Strážkyně pečeti – ministryně spravedlnosti, 2007-2009), v současnosti zastávající úřad starostky 7. pařížského okrsku. Návštěva Velké mešity v Paříži pak poskytla dodatečný vhled do této problematiky.

Continue Reading

Proč Libye?

Jedním z důvodů pro západní intervenci v Libyi mohl být nedávný pokrok země v soběstačnosti zásobování vodou. V září 2010 byl po více než třiceti letech plánů a přípravných prací uveden do provozu první úsek stavby gigantického vodovodu, který by po svém dokončení mohl využít obrovské vodní zdroje pod libyjskou pouští i pro zásobování dalších částí severní Afriky. Ambiciózní projekt (GMR – The Great Manmade River) by se díky libyjskému ropnému bohatství obešel bez západního úvěru a mohl zajistit zásobování dostatkem pitné vody také Egyptu, Súdánu a Čadu.

Proč Tunisko?

Možné pozadí neklidu v Tunisku zmínily britské noviny už na podzim loňského roku. Například Telegraph z 19. října 2010 informoval o ambiciózním bankovním projektu zetě dnes již odstaveného prezidenta Ben Aliho, Sakhera El Materiho, který v květnu 2010 otevřel „Zitouna Bank“, první velkou islámskou banku v oblasti celého Maghrebu. Ben Ali je citován slovy, že se Tunisko může stát „regionálním peněžním centrem severní Afriky“. Šance pro to nebyly malé, neboť ve stínu globální finanční krize posledních let je celosvětově zaznamenána obliba islámských bankovních domů, které se především vyznačují tím, že se obejdou bez úroků a nepřistoupily na vysoce riskantní a v podstatě zločinecké spekulativní modely jako banky západní. Po úspěšné „revoluci“ 20. ledna 2011 byla Zitouna tuniskou státní bankou okamžitě zabavena.

Continue Reading

Je příznačné, že ačkoli Spojené státy americké nikdy žádný protivník přímo neohrozil a vnější nepřítel nevstoupil na jejich půdu, má jejich imperialistická zahraniční politika na kontě řadu vojenských zásahů po celém světě, které ještě k tomu interpretuje – vcelku úspěšně – jako humanitárně-demokratické „mise“. Eufemismy jsou v mediálním prostoru vůbec silnou zbraní demokratur, zatímco slovník jejich odpůrců zůstává povětšinou čestně (a tím i „naivně“) přímočarý. Obalení ideje tzv. svobodného obchodu ideou svobody vůbec, vzniklo kdysi v Anglii s přispěním Židů vyhnaných ze Španěl. Od té doby ostatním národům namlouvají, že jejich obchodní zájmy jsou tak říkajíc totožné se zájmy „lidstva“ a emancipovaného „individua“ nebo alespoň všech „slušných lidí“.

Americká velmocenská strategie se orientovala podle anglického vzoru už od 19. století. Z geopolitického hlediska stojí a padá ovládání světa s nadvládou nad euroasijským kontinentem, jehož střed zaujímá Rusko, které hraje klíčovou roli, neboť přirozeně uplatňuje přímý či nepřímý vliv ve značné části Eurasie. Z této perspektivy, rozvíjené Alfredem T. Mahanem (1840 – 1914) a Halfordem Mackinderem (1861 – 1941), je pochopitelné, proč bylo Rusko od samého počátku amerických velmocenských snah vnímáno jako velký geostrategický protihráč; a za druhé, proč stejné kruhy po více než století zkoušejí všechno možné, aby zabránily sbližování obou nejdůležitějších eurasijských mocí, totiž Ruska a Německa. Politicky stabilizovaná „eurasijská osa“ je podnes noční můrou americké geopolitiky, která je si dobře vědoma, že kombinace ruských surovinových zdrojů na jedné straně a německé technologie, organizace a kapitálu na druhé, by pro Západ znamenala víc než rovnocenného rivala.

Continue Reading