Israel Shamir: Bitva o Osvětim

Israel Shamir: „Polská demonstrace proti restitucím, označená v americkém tisku jako „protest neonacistů“.“

Israel Shamir: „Polská demonstrace proti restitucím, označená v americkém tisku jako ‚protest neonacistů‘. Jistě, jedině neonacista by rád zůstal vlastníkem svého bytu, když se nabízí velice lákavá příležitost předat ho americké židovské organizaci.“

Autor: Israel Shamir

V pátek 17. ledna 2020 otřásly ruskou metropolí tři tisíce slavnostních salv a moskevské nebe prozářily překrásné ohňostroje. Stalo se tak v připomínce památného pozdravu z před 75 let, kdy 17. ledna 1945 čtyřiadvacet salv 324 těžkých děl oznámilo osvobození Varšavy Rudou armádou. Zdevastované město na Visle bylo tehdy zachráněno před úplným zničením.

Byla by to bývala vynikající příležitost k veřejné oslavě přátelství mezi dvěma slovanskými národy. Poláci by si mohli připomenout na 200 000 ruských padlých v bojích o Varšavu se slovy „zemřeli, abychom my mohli žít“. Mohli by Rusku poděkovat také za bohaté země a lidnatá města, vyrvaná poraženému Německu a předložená Polsku: Danzig se stal Gdaňskem, ze Stettinu Szczecin, Breslau Wrocławí a z Posenu je Poznań. Projevit vděčnost by ostatně mohli i za navrácení ukrajinského území, v meziválečné éře ovládané Poláky, což skončilo krvavými masakry polského obyvatelstva ukrajinskými nacionalisty, zpátky Ukrajině.

Vděčnost ovšem není rysem, který by zdobil polský národní charakter: polská vláda celou událost zcela ignorovala. Místo toho Poláci zničili pomníky a hrobky ruských vojáků. Toto nehezké chování je však spíše symbolickým gestem v porovnání s rozhodnutím vlády nechat na svém území zřídit americký radarový systém, jehož existence značně navýšila proveditelnost překvapivého amerického jaderného útoku proti Rusku. Polské snahy překazit výstavbu ruského ropovodu do Německa, pozvání amerických obrněných sborů na své východní hranice či nekonečné projevy protiruského nepřátelství nedaly Rusům jinou možnost, než začít tento někdejší zakládající stát Varšavské smlouvy považovat za svého evropského protivníka číslo jedna.

Málokoho asi překvapí, že si Rusové nenechali ujít nabízenou příležitost k odplatě, kterou jim otevřela židovská ofenziva proti Polsku. Židé napadli tento východní antikomunistický opěrný bod Západu hned ze dvou stran současně: mocné americké Židovstvo z jedné a vlivný židovský stát Izrael z druhé. Tedy takřka současně. Američtí Židé dali povel k útoku protlačením patolízalského zákona S774, který Polsku de facto nařizuje zaplatit 300 miliard dolarů americkým židovským organizacím.

Podle tohoto amerického zákona má být veškerý nemovitý majetek, který v minulosti patřil lidem židovského původu, převeden americkým židovským organizacím. Před válkou však Židům patřila celá třetina Varšavy, polovina Krakova a značná část polských nájemních domů – které se nyní mají „vrátit“ americkému Židovstvu. Tato norma zakládá dosti výjimečnou situaci: co jednou patřilo Židovi, má v židovských rukou zůstat navždy. A proti těmto rukám se nelze bránit ani soudně. Pokud zemřel polský občan židovského původu zadlužený, jeho dluhy zmizely. Jestliže však zemřel bez závěti, pak má jeho dům připadnout židovské americké organizaci. Ty mohou nechat polské obyvatele vystěhovat – případně je přinutit zaplatit nájem za byt, který důvodně považovali za svůj vlastní.

Zákon S774 je geniální nápad, který oživuje středověké polské Židovstvo jako stát ve státě. V předválečném Polsku tomu tak nebylo – Židé byli polskými občany, a pokud některý z nich zemřel bez dědiců, jeho majetek připadnul coby odúmrť polské republice úplně stejně jako v případě katolíků nebo pravoslavných, zesnulých bez závěti. Američtí Židé se ovšem rozhodli udělat z holokaustu největší krádež nemovitého majetku 21. století, a tak se neváhali inspirovat myšlenkami z 16. století. Shromáždí tím ve svých rukách veškerý majetek předválečných polských občanů Mojžíšova zákona.

Tato podivuhodná myšlenka ovšem nemá být uplatňovaná v USA ani Anglii. Pokud tak americký nebo britský Žid umře bez ustanovených dědiců, připadne jeho majetek státu. V případě Polska ovšem Židé zamýšlejí zakotvit režim plné restituce. Pokud se to povede s Poláky, možná se rozšíří i jinam – Židé už nebudou řadovými občany svých zemí, ale příslušníky nadnárodní entity, Židovstva. Jejich závazky zůstanou soukromou záležitostí, jejich aktiva ovšem budou náležet Židovstvu. Geniální, že ano?

Poláci ze S447 nadšení pochopitelně nebyli. Proběhly demonstrace proti nové legislativě, zaznívají výzvy k vypuzení americké vyslankyně, která jen přilila olej od ohně přáním polským Židům k chanuce, zatímco na katolické Poláky, drtivou většinu země, o Vánocích jaksi pozapomněla. Někdy v té době podpořil americké Židy také Izrael požadavkem, aby se Polsko omluvilo za své ošklivé chování vůči Židům, přijalo částečnou zodpovědnost za holokaust a doširoka otevřelo svou pokladnu. Izrael už sice vyinkasoval hojné miliardy od Němců, ty se ale dávno rozkutálely. Polsko dosud Izraeli nevyplatilo nic. Po válce k moci nastoupivší bolševici nemínili platit sionistům. Polsko navíc považovali za oběť nacismu, nikoliv poživatele jeho dobrodiní. Komunisti jsou ale už nějaký ten pátek pryč, tak prosím zaplaťte, pomysleli si Židé.

Na Polsko tak spojenými silami tlačí americké Židovstvo i Izrael. Označují Osvětim za „polský koncentrační tábor“, což Poláky rozžhavuje doběla. Nemálo Poláků podle nich pomáhalo nacistům uskutečnit „konečné řešení židovské otázky“. Poláci obratem přijali zákon, který zakazuje veřejně šířit podobné názory, Židé poté vyšli skandovat do ulic.

Celý konflikt se dostává do popředí pozornosti světa s pětasedmdesátým výročím osvobození Osvětimi (mimochodem vojáky Rudé armády; Obamův strýček v Polsku skutečně nebojoval, navzdory hloupému tvrzení amerického exprezidenta). Hlavní vzpomínkové akce budou probíhat na dvou místech: v Jeruzalémě a v Osvětimi. V Jeruzalémě se shromáždí všichni nejvýznačnější potentáti: francouzský prezident, americký viceprezident, německá kancléřka či ruský prezident Putin. Pozván byl i polský prezident Andrzej Duda, nikoliv však jako řečník, ale jako jeden z „obyčejných“ hostů. Raději tak pozvánku odmítl (prvně pod záminkou, že hlavní hvězdou fóra má být Vladimír Putin, později otočil a označil důvodem neučasti zpolitizování fóra – pozn. DP) a dal přednost podstatně skromnější připomínkové akci na místě osvětimského tábora.

Putin si je polské situace dobře vědom. Rozhodl se Polákům ukázat, že jejich neúnavné nepřátelství pro ně může mít dosti neblahé následky. Na setkání ruského ministerstva obrany ze 24. prosince proto veřejnosti předložil jisté dokumenty z válečné periody dokazující divoce protižidovské postoje předválečných polských elit. Tak se třeba Józef Lipsky, polský vyslanec v nacistickém Německu až do roku 1939, nechal před Němci slyšet, že pokud zbaví Polsko jeho Židů, postaví říšskému kancléři Adolfu Hitlerovi ve Varšavě pomník. „Antisemitské prase,“ okomentoval to rozhořčený Putin.

Poláci se inkriminující slova pokusili chabě zahrát do autu. Vyslanec prý ve skutečnosti chtěl Židy zachránit tak, že by je poslal do bezpečí v Africe, třeba na Madagaskar, mezi neškodné lemury, to vše ve spolupráci se sionisty, a tak byl snad nanejvýš „sionistické prase“. S velkým úspěchem se tato snaha nesetkala.

Putin měl však ve svých archivech i další dokumenty a důkazy. Dal tak k lepšímu třeba zprávu z přelomu let 1944-1945, kdy se z Londýna vedení polští militanti Zemské armády (Armia Krajowa, AK) pokusili dobýt na Němcích Varšavu ještě před příchodem Rudé armády. Podle ruských dokumentů ale bojovníci systematicky zabíjeli všechny Židy, kteří přežili rozdrcení povstání ve varšavském ghettu v roce 1943 Němci. Snad také proto nepovažovala ruská armáda pomoc Zemské armádě za svou nejsvětější povinnost.

Rusové se k Židům vždy chovali slušně a snášenlivě. V Rusku žádné pogromy neprobíhaly, ty se vesměs omezovaly na Polsko, Ukrajinu a Moldávii, tedy okrajové části Ruského impéria a dnes nezávislé státy. Rusové zachránili miliony Židů, včetně nespočtu těch polských, když jim umožnili utéci do Ruska. Žádná jiná země nepřijala tolik židovských uprchlíků jako Rusko, a to ani náznakem. Židé se jim odvděčili černočerným nevděkem, když se postavili do čela západní psychologické války proti Rusku. Masha Gessenová a Leonid Gozman jsou jen dva typicky prozápadní a protiruští Židé, kteří jsou dnes naživu jedině zásluhou ruského hrdinství a štědrosti.

Rusko však i nadále ukazuje Židům svou přívětivou tvář. Tvoří nedílnou součást moderních ruských elit a židovská centra stojí na prominentních místech Moskvy i dalších ruských měst. Vřelé jsou i jeho vztahy s Izraelem, navzdory tlumené syrské konfrontaci. Putin u příležitosti Světového fóra pro holokaust v Jeruzalémě odhalil plány na zřízení nového památníku sovětským Židům, kteří zahynuli během krutého obléhání Leningradu. Obzvlášť přátelské vztahy poutají Benjamina Netanjahua s Putinem, a právě díky jejich nadstandardním osobním vztahům se podařilo odvrátit otevřenou válku o Sýrii.

Izraelští liberálové, nepřátelští k Trumpovi i Netanjahuovi, tento vývoj rozhodně nesledují s potěšením. Raději by viděli příklon Jeruzaléma k Varšavě – a klidně by zaplatili i onu nepatrnou cenu v podobě přehlédnutí etnických čistek polských Židů. V Izraeli sice hrají druhé housle, i tak je ovšem jejich vlajková loď, deník Haarec, stejně ostře protiputinovský jako typický západní plátek.

Poláci se octli mezi mlýnskými kameny. Doufali, že Židé s blízkým vztahem k Americe je podpoří proti Rusům, ti však mají své vlastní kalkuly a zájmy. Pokud se Poláci domnívali, že Rusové neodhalí jejich slabá místa, šeredně se přepočítali. Jistě, Rusové kdysi drželi v bezpečí svých hermeticky uzavřených archivů stohy inkriminujících dokumentů, to však ještě Varšava byla jejich spojencem. V současném rozložení sil už to však nedává smysl, a tak Rusové předkládají světu hrůzné důkazy ostře protižidovských polských postojů.

Provedli také úpravu celého narativu 2. světové války. Tam, kde Poláci rádi začínají paktem Molotov-Ribbentrop, načež SSSR vykreslují jako spojence nacistického Německa při porcování nevinného Polska, předcházel v novějším ruském narativu (bližším realitě) pakt Polska s nacistickým Německem ten Molotovův o pár let. Polsko zamýšlelo podílet se na útoku proti Rusku coby Hitlerův mladší partner. Proto byly jeho západní hranice (s Německem) zcela prosté opevnění a nebráněné, na rozdíl od těžce opevněné východní hranice se Sovětským svazem. Také díky tomuto strategickému omylu polského meziválečného vedení dokázali Němci zlomit odpor polské armády za pouhých pár týdnů.

Podle ruských dokumentů sloužilo v Hitlerově Wehrmachtu půl milionu Poláků. Ukazují také příznivé smyšlení o německém nacismu v řadách polských elit, v neposlední řadě kvůli jejich protižidovským postojům. Hitler se mj. v roce 1935 osobně účastnil zádušní mše za prvního maršála a Náčelníka státu Polska Józefa Piłsudského.

Adolf Hitler Józef Piłsudski

Zádušní mše za Józefa Piłsudského, vedená kardinálem Aleksanderem Kakowskim za přítomnosti Adolfa Hitlera, 17. května 1935.

Prohnaní Poláci se pokusili poštvat Západ proti Němcům a Němce proti Sovětskému svazu – a jejich země skončila v troskách. Místo aby se z této rány poučili a pochopili, že podobné pletichaření pro zemi střední velikosti i vlivu obvykle nedopadá dobře, se po skončení studené války ke svým piklům vrátili. Světové fórum pro holokaust v Jeruzalémě ovšem ukazuje, že záměr stát se ostřím západní ofenzivy proti Rusku pro ně také skončil katastrofálně.

Sejm, dolní komora polského parlamentu, zvláštní rezolucí odsoudil „provokativní“ a „nepravdivá“ prohlášení ruského prezidenta Vladimira Putina o polské úloze v počátcích 2. světové války: „Dva totalitní režimy, nacistické Německo a komunistický SSSR – rozpoutaly válku“ – a Polsko bylo bez viny, zdůrazňuje prohlášení, přijaté 9. ledna bez hlasování.

Tato mantra dlouhá léta fungovala velice spolehlivě: k obvinění Ruska a delegitimizaci Sovětů. Nyní si chtějí trochu zábavy užít také Židé, tentokrát na polský účet. Pro Rusko to je změna k lepšímu, vždyť Židé jsou velice cenným spojencem. A zatímco Putin se zúčastní vzpomínkové akce v jeruzalémském Jad Vašem, polský prezident Duda tam nebude a polské hlasy proto nezazní.

Nedávno mi napsal polský nacionalista, doktor Ignacy Nowopolski: Polsko by se prý mělo navrátit pod ochranu Varšavské smlouvy, jinak jej Němci s Židy oberou až na kost.

„Začali s obviňováním Polska za vyvolání 2. světové války a holokaustu Židů… Západní korporace už od roku 1989 zdokonalují strategie pro co nejefektivnější loupež bohatství postkomunistických společnosti… Média poplatná impériu zdárně přiměla obyvatele postkomunistických zemí k dobrovolnému připojení se k nově vzniknuvšímu ateistickému ráji v podobě EU. Mladší generace Poláků se naučily vnímat postavení občanů Evropské unie druhé kategorie jako cosi podobně samozřejmého jako třeba zákony přitažlivosti.

…protiruské postoje v Polsku i ostatních středoevropských zemích jsou pak hlavně projevem nerozumných tendencí uvnitř těchto společností. Chtějí-li přežít, musejí tyto země překonat vzájemné nevraživosti, které v současnosti umožnují jejich nepřátelům zdárně užívat odvěké strategie divide et impera. Řešení hledejme ve vytvoření jakési „euroslovanské“ zóny spolupráce nebo dokonce konfederaci s Ruskou federací“ – tedy návratu k Varšavské smlouvě.

Takováto slova z úst radikálního polského nacionalisty ukazují na zásadní proměnu smýšlení. Pokud/až se podobně smýšlející lidé dostanou do Prezidentského (kdysi Místodržitelského) paláce, vydá se Polsko cestou sbratření s Ruskem a povede se mu dobře. Američtí vojáci, tanky i radary se vrátí domů do Virginie. Ruské vojenské památníky dostanou nový nátěr. Rusové snadno zapomínají na staré křivdy a ve svém srdci dosud živí slabůstku pro „východní Francouze“, Poláky. V takovéto konstelaci by Rusové podpořili Poláky i proti nárokům třetích stran, jako tomu bylo po dlouhá léta. Mezitím však může být Světové fórum pro holokaust pro Polsko cennou lekcí: nevyvolávejte na rozkazy ze Západu nepřátelství na Východě.

Úvaha Israela Shamira The Battle for Auschwitz vyšla na stránkách Unz Review 20. ledna 2020.

Ernst Jünger – Návštěva na Godenholmu

Ernst Jünger - Návštěva na Godenholmu***
Ztracený klenot, vysoce ceněný svého času například Gottfriedem Bennem
Mistrovské vizionářské dílo Ernsta Jüngera odehrávající se na odlehlém skandinávském ostrově patří mezi neprávem opomíjené skvosty německé literatury poloviny minulého století. Tato novela, rozsahem nevelká, myšlenkově však nesmírně bohatá, plná znepokojivých obrazů a apokalyptické imaginace, je další ukázkou autorova hutného vybroušeného stylu, jeho schopnosti vnímat vnitřní předivo věcí a jejich skrytých souvislostí i líčení přírodních krás. Je typovou studií válkou sežehnutých duší, částečně autobiografickou, vyprávěním o hledání zasvěcení a nového začátku, příběhem o utrpení a znovuzrození.
***
Objednávejte na stránkách nakladatelství Malvern nebo v okultním knihkupectví Alembiq.
.

Oswald Spengler – Myšlenky

Oswald Spengler - Myšlenky***
Kniha obsahuje: vedle 370 výroků o pojmech, majících ve Spenglerově myšlení zásadní význam, jako např. osobnost, dějiny, válka, právo, stát, tradice atd., v původním výboru správkyně autorovy – do té doby z valné části nezveřejněné – pozůstalosti, též rozsáhlý překladatelský a redakční výběr z knih Preussentum und Sozialismus a Jahre der Entscheidung s aktuálními poznámkami a vysvětlivkami, jakož i úplnou, komentovanou bibliografii nakladatelství Délský Potápěč.
***
Objednávejte v Knihkupectví Délského potápěče nebo na Kosmasu
.

Ezra Pound – „Přítomen!“

Ezra Pound – „Přítomen!“***
Ezra Pound míří přímo na jádro systému, v nemž žijeme – a zasahuje! Politika – ekonomie – poezie; články, básně, poznámky, manifesty, překlady a eseje z doby Italské sociální republiky.
***
Objednávejte ZDE
.

Knut Hamsun: Až do konce! – DOTISK!

Knut Hamsun - Až do konce!***
Politická publicistika norského spisovatele Knuta Hamsuna z let 1940 až 1945. Knut Hamsun je příkladem Muže, který se nepoddal, nepodvolil a už vůbec v šířícím se křiklavém chaosu nezbloudil. Ač sražen, zůstal na svém.
***
Objednávejte ZDE
.

Paul Sérant: Fašistický romantismus – DOTISK!

Paul Sérant - Fašistický romantismus***
O politickém díle několika francouzských spisovatelů – Robert Brasillach (popravený), Pierre Drieu La Rochelle (sebevrah), Lucien Rebatet (rebel), Abel Bonnard (estét), Alphonse de Châteaubriant (mystik) a „fantaskní jezdec“ Louis-Ferdinand Céline (sardonik).
***
Objednávejte ZDE
.

Víte, že…

2. listopadu1847 se ve francouzském Cherbourgu narodil francouzský filosof a anarchistický teoretik revolučního syndikalismu, tzv. anarchosyndikalismu Georges Sorel. Ve svém díle se tento v českém prostředí neprávem opomíjený autor zabýval kapitalismem, revolucí, revizí Marxe a myšlenkou syndikalismu, teorií o řízené ekonomice a pracovních strukturách. Zabýval se nutností existence "mýtu", který by zmobilizoval masy. Nejen tím ovlivnil  jak pozdější socialisty, tak například B. Mussoliniho.

Pat Buchanan2. listopadu 1938 se v americkém Washingtonu D. C. narodil konzervativní spisovatel, politik, publicista, televizní komentátor a v 90. letech uchazeč o úřad prezidenta Spojenýc států, Patrick Joseph Buchanan. Aktivně se do politického života zapojil už v 60. letech v prezidentské kampani Richarda Nixona. Buchanan je dlouhá desetiletí symbolem paleokonzervativní tendence a jedním z nejhlasitějších kritiků neokonzervatismu.
Paul Anton de Lagarde 2. listopadu 1827 se v Berlíně narodil Paul Anton de Lagarde, spisovatel, biblista a orientalista, který výrazně ovlivnil průkopníky etnického hnutí jako Alfred Rosenberg, Houston Stewart Chamberlain nebo Heinrich Claß. Ač vycházel z křesťanských pozic, svým dílem spoluformoval i Nietzscheho protikřesťanské a protižidovské myšlení.. Lagarde, podle něhož svatý Pavel zahalil ryzí křesťanství sterilním hebrejským zákonem, usiloval o germánské náboženství, aby „bylo možno dosáhnout přestavby duchovních sil a skutečné národní jednoty“.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív