Délský potápěč

Archeofuturism, an important work in the tradition of the European New Right, is finally now available in English. Challenging many assumptions held by the Right, this book generated much debate when it was first published in French in 1998. Faye believes that the future of the Right requires a transcendence of the division between those who wish for a restoration of the traditions of the past, and those who are calling for new social and technological forms – creating a synthesis which will amplify the strengths and restrain the excesses of both: Archeofuturism.

Faye also provides a critique of the New Right; an analysis of the continuing damage being done by Western liberalism, political inertia, unrestrained immigration and ethnic self-hatred; and the need to abandon past positions and dare to face the realities of the present in order to realise the ideology of the future. He prophesises a series of catastrophes between 2010 and 2020, brought about by the unsustainability of the present world order, which he asserts will offer an opportunity to rebuild the West and put Archeofuturism into practice on a grand scale.

The book is avalaible directly from the publisher here.

Continue Reading

6. IDEOLOGIE

Ideologie, kterou jsme zdědili, není jen zpuchřelá a beznadějně zastaralá, avšak i ve svých nejlepších dekádách se zmýlila ve všech předpovědích a nikdy nebyla vědou.

Je to primitivní, povrchní hospodářská teorie, která tvrdila, že tvůrcem hodnot je pouze dělník a neuznávala podíl organizátorů, inženýrů, dopravy, odbytového systému. Zmýlila se, když předpovídala, že proletariát bude v systému buržoazní demokracie vždy utlačován a nikdy ničeho nedosáhne – kéž bychom ho však dnes mohli tak nasytit, obléci a dopřát mu tolik volného času, jak se tomu všemu těšil za kapitalismu! Neměla pravdu, tvrdila-li, že blahobyt evropských zemí spočívá na koloniích – jen co se od svých kolonií osvobodily, začaly tyto země uskutečňovat „hospodářské zázraky“. Přestřelila, když prohlašovala, že socialisté nemohou uchvátit moc jinak než ozbrojeným převratem. Přepočítala se v předpokladu, že k těmto převratům dojde nejdříve v průmyslově vyspělých zemích – a zatím tomu bylo právě naopak. A že revoluce vbrzku zachvátí celý svět a že záhy budou státy odumírat – další naprostý omyl, naprostá neznalost lidské povahy. A stejně tak nevyšlo, že války jsou vlastní jen kapitalismu a skončí s jeho zánikem – a již jsme zažili zatím nejdelší válku 20. století, a nebyl to kapitalismus, kdo patnáct dvacet let odmítal jednat o příměří; Bůh nedopusť, abychom se stali svědky nejkrutější a nejkrvavější ze všech válek, které kdy lidstvo vedlo – válečného konfliktu mezi dvěma komunistickými supervelmocemi! Tato teorie už v roce 1848 pohřbila nacionalismus jako „přežitek“ – ale najděte na světě mocnější sílu! A podobné tomu bylo i jinde, bylo by únavné všechno vypočítávat.

Continue Reading

Můj pojem svobody. – Hodnota nějaké věci není mnohdy v tom, co se jí získá, nýbrž v tom, co se za ni zaplatí – co nás stojí. Uvedu příklad. Liberální instituce přestanou ihned býti liberálními, jakmile jsou dosaženy: není později horších a důkladnějších škůdců svobody než liberální instituce. Jeť známo, co dovedou: podryjí vůli k moci, jsou nivelováním hor a údolí, povýšeným na morálku, činí malým, zbabělým a požitkářským – jimi vždy vítězí stádné zvíře. Liberalismus: po česky stádné zhovadění.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Jak je vůbec možné, že peníze v moderní době získaly moc? Jak se mohlo stát, že se z nich stal předmět uctívání téměř nadlidské síly? Soudím, že musely být obestřeny velkým tajemstvím. Toto tajemství muselo být dílem ekonomických teorií, které funkci peněz více zatemňují, než vysvětlují. Ve svém důsledku potom ono tajemství umožnilo vznik finančních spekulací jiného druhu, než odpovídá původní a přirozené funkci peněz. Finančnictví a monetární politika států tak nabyly zcela nového významu, při němž peníze přestaly plnit svoji zamýšlenou funkci.

Continue Reading

Autor: Kerry Bolton

Lovecraft je znám zasvěceným čtenářům především mýtem Cthulhu a doprovodným obludáriem, méně pak svými dopisy přátelům, jichž napsal mnohem víc než svých okultních povídek, a ještě méně toho víme o jeho soukromých politických názorech a náhledech na společnost. Kerry Bolton napsal článek, který nám Lovecrafta přiblíží z úhlu, jenž doposud zůstával ukryt tak dobře jako onen čarodějnický kabinet Peabodyho domu, kde stěny svíraly neobvyklý úhel a ze začarovaného kouta vycházely stopy neznámého… napsal článek, který nám Lovecrafta přiblíží z úhlu, jenž doposud zůstával ukryt tak dobře jako onen čarodějnický kabinet.

Pro mnohé obdivovatele nepatří mezi nejstrašidelnější věci, jež H. P. Lovecraft napsal, Cthulhu, nýbrž to, co napsal o politice. Jenže já se pokusím – a doufám, že se mi to podaří – ukázat, že politika tohoto mistra hrozivého, iracionálního a metafysického horroru je pevně usazena v realitě a rozumu.

Lovecraft, jako mnozí literáti, kteří se s počátkem 20. století přivrátili k levicové nebo pravicové politice, se zabýval dopady kapitalismu a technologie na společnost a kulturu. Ekonomický redukcionismus kapitalismu byl prostě zrcadlen marxismem, a obojí je emanací téhož moderního materialistického Zeitgeistu.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Historie matka moudrosti, praví staré přísloví. Přesto byla historie v posledních staletích vykládána těmi nejroztodivnějšími interpretacemi, jaké se mohou zrodit jen v hlavách pokryteckých ideologů. Podle nich bylo kolo dějin roztáčeno pomyslným vývojem od přežitých forem lidské organizace k pokročilejším a dokonalejším. Jen tak mohl vzniknout dojem, že současný socialisticko-kapitalistický svět s jeho „demokratickými státy“ je přirozeným vrcholem lidského pokroku. Kritický pohled na význam kupců v historii však ukazuje, nakolik je tento vývoj výsledkem nízkých a vpravdě neušlechtilých zájmů vrstev, pro něž nic z lidské kulturnosti a důstojnosti není svaté. Pokusím se o takový kritický rozbor, i když dopředu vím, že zde nemohu předložit vyčerpávající studii plnou faktů a odkazů k historickým pramenům. Věřím, že každý čtenář má dostatek dostupných zdrojů k tomu, aby si mé teze mohl ověřit samostatným studiem.

Continue Reading

Autor: ST. KON

Ke kořenu věcí se dá dostat přes slova, protože ta vytvářejí obrazy. A obrazy jsou tím, co vnímá duše. Slovo ohavnost má společný kořen s pojmy havěť, hovno, hyzdit. Ve městě dost dobře nevíme, co je to havěť, to slovo mizí i s tou nešťastnou havětí. Hoven je v některých ulicích spousta a kdo je k sobě upřímný, ví, že občas nějaké udělá. Takže to se ještě užívá. Hyzdit se moc nepoužívá – je to slovo spíše vyhrazené pro písemné projevy. Hyzděním něčeho vzniká ohavnost. Někdy se ovšem ohavnost objeví rovnou. Znáte možná lesní zákoutí, ve kterých na vás padají temné, tísnivé myšlenky. Jejich větve, jako by vás lačně tlačily ke kořenům svých stromů… Ta místa jsou v jistém smyslu ohavná: Dokonce i policejní záznamy znají místa, kde opakovaně dochází ke zločinům, jako by duchové těch míst byli nějací krvaví ohavníci. Ta místa ale nikdo nezhyzdil, mívají svou vznešenost. Neklid a mrazení, pocit, že tam nejste sami, nebo jste naopak podezřele sami, ukazuje na smrt.

Continue Reading

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Pojem „Abendländer“ poprvé použil v roce 1529 Kaspar Hedio (také Caspar Hedio, Kaspar Heyd, Kaspar Böckel), německý historik a reformní theolog, při Marburgském kolokviu, které proběhlo 1. až 4. října 1529. Označuje Západ neboli latinsky Occidens, tedy křesťanský Západ, oblast vyznávající společné hodnoty, řeckou filosofii, římské právo a křesťanství vycházející z judaismu. Západ Svaté říše římské národa německého, jejíž východní hranici tvoří od roku 1348 Odra, východní hranice Moravy a rakouských alpských zemí k Istrii. (1) Není to označení pro Západní Evropu jak ji známé dnes – Francie, bez jižní části středomořské, Benelux, Velká Britanie a Irsko nebo šířeji Německo, Rakousko, Benelux, Velká Britanie a Irsko , Francie, Švýcarsko, Itálie a Iberský poloostrov.

Starověk dualismus Západ – Východ neznal, panovala zde jednota a mnohost v kultuře římské říše. Označení Západ dostává smysl teprve tehdy, když pod tímto pojmem chápeme latinské křesťanství, které se izolovalo od oblasti, které nekladly Řím za centrum křesťanské církve. Uznání autority Říma možno vnímat jako jednotu. Proces diferenciace Západu a Východu trval několik století, než se stal v polovině jedenáctého století skutečností díky definitivnímu oddělení církve římské od konstantipolského patriarchy. Náhoda způsobila, že Poláci, Češi a Maďaři spadli pod autoritu Říma, stejně jako Slovinci a Chorvati a tím k latinskému křesťanství, naopak Srbové, Bulhaři, Rumuni, Rusové vstoupili do církve řecké.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Svět je dílem Stvoření. Vše, co jest, je součástí tohoto stvoření, tedy i člověk. Řád stvoření je dán všemu, tedy i člověku. Jediným smysluplným poznáním pravdy a spravedlnosti je poznání řádu stvoření. Jediným kritériem spravedlnosti je stvoření samo. Nemá smysl zkoumat příčiny ani účel stvoření. Tyto otázky člověku nepřísluší. Tyto otázky přísluší pouze a jen hybateli stvoření světa, o němž víme pramálo a nikdy nebudeme vědět víc, než je dáno úlohou, která nám byla jeho záměrem přiřčena. Jediným pravým zákonem života je Zákon, jaký byl stanoven řádem stvoření, jinými slovy Přírodou či Bohem.

Veškeré dění v přírodě je dáno dvěma základními pravidly. Příroda je aristokratická a principem stvoření je vývoj k síle a ušlechtilosti. Příroda miluje vše, co se utvořilo ke kráse a dokonalosti, miluje zdravé, silné a straní silným. Silným proto dopřává výhodu moci. Moc je odrazen ušlechtilosti a vznešenosti. Prvním přirozeným právem je proto právo silnějšího.

Continue Reading

Autor: Dominique Venner

Není slepějšího člověka, než člověka který nechce vidět. Vzpomněl jsem si na toto přísloví nedávno, když jsem četl dlouhou veřejnou tirádu od klasického filologa na odpočinku. 1) Požívaje privilegovaného statusu ve Francii a také i ve Spojených státech, kde učil na renomované univerzitě, se tento dobrý profesor vysmíval označení zvolenému jeho krajany, kteří se označují za „původní“ nebo také „autochtonní“. Tak, jak například řecká mytologie označuje lidi narozené v rámci svého společenství, stejné krve a půdy.

„Uprostřed pátého století před naším letopočtem,“ píše, „byly malé řecké městské státy zasaženy virem způsobujícím ‚hypertrofii ega'“ – „děsivou epidemií“, dodává emeritní profesor. Posuďte tuto epidemii sami – „vyústila ve výroční obřady, při kterých řečník, znalý umění smutečních proslovů, oslavoval před hroby padlých starobylou slávu Athéňanů.“ Jak úplně absurdní myšlenka, oslavovat slávu města a těch, kdo padli ve válce! Tato znepokojivá „hypertrofie ega“ dokonce vedla Athéňany k postavení zanedbatelných památníků (jako například Parthenonu, který přetrval tisíciletí a různé vpády), k věčné oslavě hlupáků jako jsme my. Rovněž je to vedlo také ke vztyčení dalších triviálních památníků: těch duchovních (předání Homérových eposů, stvoření filozofie, řeckého dramatu a zkoumání historie), které nás obohacují do dneška a nad kterými jakýsi podivný klasický filolog žasne, že se na ně stále odvoláváme. Toto celé dědictví je vůbec iritující.

Continue Reading

Sobota 25. září 2010, začátek 20 hod.

Autor: Radim Lhoták

Příroda stvořila člověka jako každou jinou živou bytost, aniž mu sama přiřkla nějaká privilegia ve způsobu, jakým bude využívat jejích darů. Člověk je neoddělitelnou součástí přírody a jeho existence je přímo závislá na přírodních zdrojích, z nichž každý z nás čerpá. Tato závislost přímo určuje otázku svobody člověka. Svobodný je ten, kdo má volný přístup k přírodním zdrojům, neboť právě a jen tyto zdroje ho živí. Naopak nesvoboda člověka vzniká tehdy, pokud si jeden člověk přivlastní přírodní zdroje a druhé vykořisťuje tím, že jim v přístupu k těmto zdrojům zamezí a nutí je živit se otrockou prací v jeho vlastní prospěch. Takovou otrockou prací je každý námezdní pracovní poměr, při němž člověk prodává svoji pracovní sílu, aniž by měl přímý podíl na prvotních zdrojích a výtěžku z této práce.

Continue Reading

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Než se začneme zabývat otázkou Střední Evropy, pokusme se definovat prostor střední Evropy. K prvnímu dělení Evropy došlo po roce 1054 (velké schizma). Proběhlo při tom oddělení Říma od Byzance. Vznikl celek západní Evropy a celek východní Evropy. Toto dělení bylo dáno hranicemi katolické církve a vznikající západní kultury a ortodoxní církve a východní byzantské kultury. Mezi Labem a Pobaltím však vzniká celek střední Evropy kulturně a civilizačně patřící k Západu, který počátkem 16. století začíná ztrácet kontakty se Západem a tento proces končí koncem 18. století, kdy se tento celek vrací zpět k Západu. František Dvorník v knize Zrod střední a východní Evropy přesvědčivě dokládá, že střední Evropa představuje svébytný celek, který však nedokázal vytvořit mocensky odolnou Říši. Náběhy k tomu byly, a to za vlády Václava II, kdy byla „poslední šance Čechů a Poláků splynout v jediný národ“. Nasledovalo úsilí Jiřího z Poděbrad založit jakousi bezpečnostní zónu, vláda Jagellonců a naposledy panování Habsburků, jejichž pokus o vytvoření nadnárodní Říše skončil ve víru Velké války. 1]

Continue Reading

Autor: Jonathan Bowden

Publikováno na počest stodvacátého výročí narození H. P. Lovecrafta (20. srpna 2010) na stránkách Okultura.cz

“Homo homini lupus: Člověk člověku vlkem.”
– Plautus

Howard Phillips Lovecraft se narodil v Providence na Rhode Island v roce 1890. Jeho otec zemřel v roce 1898 v Butlerově nemocnici v Providence, údajně nervovým vyčerpáním z přepracování, ve skutečnosti však byl postižen celkovou parézou nebo šílenstvím ve třetím stupni syfilitidy.

Lovecraft byl pak vychováván svojí matkou a dvěma tetami, Lilianou a Annie Emelinou Phillipsovými. U rozmazlovaného a hýčkaného mladíka se rozvinuly psychosomatické neduhy rozličných facet – většina z nich se projevila poté, co se vzdálil od svých tetiček. Zešílela jeho matka následkem toho, co lze popsat jako syfilitickou komplikaci, k čemuž přispěla a napomohla arseniková tinktura braná coby ‘prevence’? Zemřela rovněž v Butlerově nemocnici 21. května 1921.

Continue Reading

Daniel Schmitt

Tajemná organizace Wikileaks tento týden způsobila senzaci a skandál zveřejněním 92 000 utajovaných amerických dokumentů o válce v Afghánistánu. Berlíňan Daniel Schmitt je jednou z pouhých dvou mediálně známých tváří této záhadné skupiny bývalých hackerů. Pro některé jsou budoucností konfrontativního a investigativního žurnalismu, jiní naopak soudí, že bezohledně ohrožují životy druhých. V každém případě organizace Wikileaks jedním z největším úniků informací v lidských dějinách notně posunula hranice „investigativní“ žurnalistiky.

Wikileaks, údajně řízená nomádským bělovlasým Australanem Julianem Assangem nemá žádné oficiální sídlo nebo vlastníka a podle svých kritiků ani zodpovědnost za to, co publikuje. Ti jsou toho názoru, že kvůli detailním informacím odhaleným v těchto dokumentech mohou být zabiti afghánští informátoři a vojáci mezinárodních bezpečnostních sil bojující s Talibanem. Wikileaks však bezpochyby podstatně změnila nazírání na způsoby úniků tajných informací.

Prostřednictví zveřejnění 92 000 utajovaných amerických dokumentů o válce v Afghánistánu Wikileaks vstoupila na doposud neobdělávanou půdu, nakolik se uchýlila k dosud bezprecedentní spolupráci s třemi velkými světovými mediálními koncerny: německým Der Spiegel, britským The Guardian a americkými New York Times.

Dvaatřicetiletý Daniel Schmitt, bývalý IT specialista z Berlína je spolu s Assangem mediální tváří Wikileaks.

Continue Reading

Autor: Dominique Venner

Jejich jména vtiskla název mnoha bulvárům našeho výjimečného, avšak zohyzděného hlavního města: Berthier, Murat, Jourdan, Masséna, Soult, Brune, Bessieres a další. Napoleon svým dekretem ze 14. května 1804 jmenoval prvních čtrnáct císařských maršálů, aby k nim zanedlouho přidal dalších deset. S jejich jmény se stále setkáváme v mnohých obvodech dnešní Paříže, jež si dnes už jejich slávy takřka neváží.

Napoleon Bonaparte nehodlal ztrácet čas. Rozhodnutí obnovit maršálskou hodnost bylo vydáno 24 hodin po zasedání senátu, v jehož důsledku mu byl udělen titul francouzského císaře.

Continue Reading

Konservativním šeptáno do ucha. – Co se dříve nevědělo, co se dnes ví, co by se věděti mohlo, – zpětné vytváření, obrat v jakémkoliv smyslu a stupni je zhola nemožný. My filosofové to aspoň víme. Ale všichni kněží a moralisté v to věřili, – chtěli lidstvo přivésti nazpět k dřívější míře ctnosti, sešroubovati je na ni. Morálka byla vždy Prokrustovým ložem. I politikové napodobili v tom kazatele ctnosti: i dnes ještě jsou strany, v jichž snech je cílem račí pochod všech věcí. Ale nikomu není dovoleno býti rakem. Nic platno: musí se kupředu, lépe řečeno, krok za krokem dále v úpadek (- toť moje definice moderního „pokroku“ ). Možno zadržeti tento rozvoj a zadržením i zvrhnutí staviti, nastřádati, učiniti je vehementnějším a náhlejším: více možno není.

Friedrich Nietzsche: Soumrak model aneb Jak se filosofuje kladivem, Nájezdy nečasového, kapitola 43.

Na počátku 20. století ještě neexistovalo slovo, které by pojmenovalo etnické čistky namířené proti jednomu národu. Osudem Arménů žijících v Turecku v roce 1915 bylo uvést ho do povědomí lidstva.

Continue Reading

Ve vaší knize Brave New War zkoumáte měnící se podstatu vedení války. Jaké příklady těchto nových způsobů ze současnosti – povstání, válek o zdroje, nebo terorismu – nejlépe ilustrují tyto nové tendence?

Lze to ilustrovat na následujícím zajímavém příběhu. V roce 2004 začala americká armáda prohrávat v guerillových konfliktech v Iráku. Co však bylo ještě horší, americký vojenský aparát nevěděl proč. Neměli ani ponětí. Abych to napravil, začal jsem psát na mém blogu Global Guerillas o tom, jak vlastně způsob vedení války v 21. století funguje. V podstatě jsem dospěl k závěru, že guerillové skupiny mohou využívat „open source“ organizační modely (převzatými ze softwarového prostředí), špičkovou podporu v rámci sítě (volně dostupné high tech nástroje, přístup k systémovým informacím, napojení na globalizovanou ekonomiku) a systémové poruchy (zaměřením na kritické infrastrukturní body, které mohou způsobit kaskádovité selhání systému) k tomu, aby porazili mnohem silnějšího protivníka a dokonce i globální supermocnost.

Nové teorie způsobu vedení války, které jsem rozvíjel na svém blogu se ukázaly být jak předvídavými, tak i velice populárními. Výsledkem toho bylo, že jsem strávil hodně času rozhovory ve washingtonských kruzích (Ministerstvo obrany, CIA, NSA atd.) Samozřejmě, od té doby co byla moje práce volně dostupná na blogu ji mohl každý číst, i samotní členové guerillových skupin.

Continue Reading

Autor: Frank Salter

Špatná úroveň analýz australského ustoupení od tradiční asimilační imigrační politiky dosáhla svého vrcholu v podobě současného přívalu článků z per renomovaných komentátorů. Návrh dne zní – otevřené hranice a neomezená imigrace bez ohledu na ostatní faktory kromě bezpečnosti. Mnoho Australanů se s tímto přístupem neztotožňuje a považuje jej za absurdní. Naneštěstí však podklad pro vládní strategie od 70. let nezohledňuje takřka nic jiného než ekonomická kritéria.

Mirko Bagaric (1), profesor na právnické fakultě na Deakin University, se staví za neomezenou imigraci z nejchudších zemí světa do těch nejbohatších, jež má být nejlepším prostředkem na snížení chudoby třetího světa. Těm, kdo aplikují biologické koncepty a metody na studium lidské společnosti, se jeho článek zpočátku mohl jevit coby příjemné překvapení, neboť zohlednil dva pravdivé argumenty mající co dočinění s lidským etnocentrismem: „Většina stále dává přednost lidem svého vlastního druhu a ostatní kultury jí nejsou příjemné“ a „Vše je zapsáno v lidské DNA.“ (2) Od tohoto bodu však autor článku jakoby opomenul, že lidé jsou vyvinutým živočišným druhem se svým vlastním zájmem o přežití. Prof. Bagaric povrchně zmiňuje tři zájmy, jež by mohly být ovlivněny otevřením hranic; jedná se o materiální prosperitu, národní bezpečnost a kulturní tradici – té se věnuje ze všeho nejvíc. Spoustu dalších aspektů však vůbec nezmiňuje.

Continue Reading