Délský potápěč

Michael J. Polignano

V roce 1787 ruský hrabě Grigorij Alexandrovič Potěmkin zorganizoval po nově získaných teritoriích na Krymu vyhlídkovou jízdu pro carevnu Kateřinu. Všude, kam Kateřina vkročila, uviděla nádherné vesnice se šťastnými, prosperujícími vesničany a usoudila, že je všechno v pořádku. I když se Potěmkinovi nepřátelé snažili hraběte obvinit z oklamání carevny a z toho, že falešné vesnice sám nechal postavit, Potěmkinovy ostrovy prosperity se staly fenoménem. Od té doby se výrazu „Potěmkinova vesnice“ používá pro situaci, kdy faleš budí zdání reality.

Pozitivní diskriminace, neboli „Affirmative Action“ je přesně jednou z takových „Potěmkinových“ vesnic.

Continue Reading

Nedělám si naději, že se vám zachce zabývat se úvahami, které jste si neobjednali, přestože pocházejí z pera vašeho spoluobčana poněkud nezvyklého druhu; nestojí na žebříčku vašich podřízených, nemůžete ho zbavit místa, degradovat či povýšit, ani ho vyznamenat, a tedy s největší pravděpodobností uslyšíte od něho upřímný názor bez jakékoliv kariéristické vypočítavosti – což nebývá zvykem ani u těch nejlepších odborníků ve vašem aparátu. Ne, nedělám si takovou naději, avšak pokusím se zhuštěně vyslovit podstatné, to, co považuji za spásné a dobré pro náš národ, k němuž svým původem vy všichni náležíte – a já též.

Ne, nepřeřekl jsem se. Přeji dobro všem národům, a čím žijí blíže nám a čím jsou na nás závislejší, tím je mé přání vroucnější. Především mě znepokojuje osud ruského a ukrajinského národa, podle přísloví – nejužitečnější je člověk tam, kde se narodil. A pak je tu ještě hlubší důvod nesrovnatelné utrpení,jež jsme zakusili.

Continue Reading

Polský europoslanec a jeden z nejvýznamnějších politických filozofů současnosti vystoupí 22. října 2009 v 17.00 v pražském Autoklubu (Opletalova 29) na téma filozofické základy evropského projektu a jeho budoucnost. Seminář pořádá Polský institut, Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP) a Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). Moderuje Václav Klaus.

Centrum pro studium demokracie a kultury vydalo první český výbor Legutkových esejů – Ošklivost demokracie a jiné eseje. Kniha představuje průřez esejistickou tvorbou Ryszarda Legutka od osmdesátých let do současnosti.

V první části publikace se autor prezentuje jako nekompromisní „dekonstruktor“ nejrůznějších „posvátných“ pojmů určujících podstatu současné politické reality (tolerance, svoboda, lidská práva). Druhou část knihy představuje „Esej o polské duši“ (2008), pojednání o kulturně-politických dějinách Polska 20. století, které vyvolalo bouři svojí kontroverzní tezí o Polácích jako „národu bez identity“. Legutko se dokáže dívat na politické problémy ze širšího kulturně-společenského hlediska a jeho texty se vyznačují citlivostí vůči nejpalčivějším současným dilematům spojenou s hlubokým zakotvením v platónské tradici klasické politické filozofie.

Převzato ze stránek Revue Politika.

Zastavení nad knihou Irenäuse Eibl-Eibesfeldta: Člověk – bytost v sázce (Přírodopis lidské pošetilosti).

Irenäus Eibl-Eibesfelt, narozený roku 1928 ve Vídni, je jedním z nejvýznamnějších zakladatelů etologie člověka – aplikace podobných pozorovacích a výkladových principů, jakých užívá etologie živočišná, na nás samé jakožto životní druh. Od svého učitele Konrada Lorenze převzal nejen mnohá metodologická východiska, ale i živý zájem o společenské dění a aplikaci poznatků svého oboru takříkajíc v životní praxi.

Když před necelými pěti lety u nás vyšla jeho naučně-populární kniha Člověk – bytost v sázce, biolog Stanislav Komárek se v předmluvě domníval, že „vyvolá živou diskusi“, neboť „se obírá některými společensky brizantními tématy“. Mýlil se, kniha prošla téměř bez povšimnutí. Proto jsme se rozhodli ji několika málo ukázkami připomenout.

Vyrovnává se totiž mýty a dogmaty rovnostářství (včetně feminismu), multikulturalismu, environmentalismu, doktríny humanitářství, které jsou vesměs v rozporu jak s poznatky etologie člověka, tak sociobiologie a neodarwinismu, ale díky jistým silným nátlakovým skupinám jsou nadále implementovány do našich myslí.

Continue Reading

Autor: Rudolf Kučera

K textu Karla Pacnera „Mám strach o naši zemi“ bych chtěl úvodem říci, že ho mám také, ale z jiných důvodů. Hlavní OHROŽENÍ VIDÍM V AKTUÁLNÍM STAVU NAŠÍ POLITICKÉ ELITY, která už není schopna se na ničem dohodnout.

Ve svém boji o moc bez pravidel a slušnosti už dokonce začala ignorovat ústavu a obcházet ji. Neslýchaná kritika Ústavního soudu pak dostala až bolševický charakter. Dostali jsme se v tom nejen hluboko pod úroveň západních liberálních demokracií, ale i například Jihoafrické republiky, kde je Ústavní soud hlavní zárukou vlády práva.

V naší zemi bychom měli budovat demokratický právní stát, ale namísto toho se utápíme v zoufalém hledání momentálních většin, protože demokracii chápeme jen jako vládu většiny, jež by si mohla dovolit, co se jí zlíbí, a všechny ostatní takzvaně převálcovat. V tom se neliší Jiří Paroubek od Mirka Topolánka. I z tohoto důvodu je Pacnerovo označení předsedy druhé největší parlamentní strany za „zemského škůdce“ zcela nepřijatelné.

Continue Reading

Autor: Jacques de Mahieu

Pole možností, která se nabízejí psychickému životu zvířete, jsou nanejvýš omezená. Instinkty vyvolávané paleokortexem je generaci za generací nechávají vykonávat stále stejné činnosti a úkony s nepatrnou tolerancí pro adaptivní odchylky. Naproti tomu člověk je díky svému neokortexu schopen do této oblasti zasahovat a ve své mysli i v materii vytvářet nové formy. Jsou to tyto formy, uchovávané v paměti a dále předávané („tradované“), které představují kulturu, tzn. statek, jímž jednotlivec disponuje ve funkci své adaptability. Z toho vyplývá, že jakýkoli koncepční protiklad mezi přirozeností a kulturou je nesmyslný: kultura je součástí přirozenosti člověka – jen člověka. [1]

Continue Reading

Autor: Wilfred von Oven

Spoluzakladatel a přítel Semináře Thule, bývalý rektor univerzity sociálních věd v Buenos Aires

Každý rok v den výročí jeho úmrtí, 4. října 1991, si mnozí přátelé, žáci a stoupenci v Argentině i na celém světě připomínají velkého učence, prof. dr. Jacquese De Mahieu, muže, jenž jako vysokoškolský učitel snad více než kdokoli jiný přispěl k upevnění svazků mezi starým kontinentem a Amerikou. De Mahieu sledoval stopy našich indoevropských předků v Americe tak důkladně, že na základě jím objevených prastarých architektonických památek (menhiry) a nápisů (runy, i svastiky) nemůže dnes již nikdo popírat přítomnost Vikingů (v 10. století n. l.), potomků Trojanů (kolem počátku n. l.) a dokonce severských „megalitiků“ v takzvaném Novém světě.

Redakce Délského potápěče si uvědomuje kontroverznost myšlenek Jacquese de Mahieuha, a rovněž ne všechny jeho názory prezentují stanoviska DP. Životopis a článek je publikován pouze pro studijní účely a jeho cílem je poskytnout vhled do problematiky tzv. esoterického hitlerismu, stejně jako do spojení esoterických a antropologických teorií, tvořících jakousi ideologii „vědeckého rasismu“.

Continue Reading

Boyd Rice

Pokračování cyklu o kořenech evropské hudební avantgardy dneška

Autor: Karel Veliký

Atmosféra koncertů Rolling Stones, kteří v polovině 60. platili za „zlé hochy“, připomněla záhy některým kritikům fašistické mítinky: pohled na davy reagující lesem zdvižených paží na každé gesto k tomu ostatně sváděl již v případě Elvise, Beatles či Cliffa Richarda.

Nebyl to však Mick Jagger, kdo první oblékl nacistickou uniformu, nýbrž blonďatý kytarista Brian Jones, propadající postupně slávě, drogám, pití i vlastním komplexům. Jako známý dandy se při jednom foto-session nechal zvěčnit a la „hippie esesman“ – po močení na veřejnosti a předmanželském sexu poslední, zřejmě nevyhnutelný krok k potvzení stoneovské reputace tvrdých buřičů. Pravda, nezůstalo je při oblečení: přání obnovit plynové komory pro lidi typu Boba Dylana však nikdo nebral vážně.

Continue Reading

Přistihneme in flagranti nesvatost křesťanských prostředků, změříme-li jednou křesťanský účel účelem zákoníku Manuova,-postavíme-li tento největší protiklad účelů do prudkého světla. Nebude kritikovi křesťanství ušetřeno, aby neuvedl křesťanství v opovržení.

Takový zákoník jako Manuův vzniká jako každý dobrý zákoník: shrnuje zkušenost, chytrost a experimentální morálku dlouhých staletí, uzavírá, netvoří už. Předpokladem kodifikace jeho druhuje poznání, že prostředky, kterými se zjednává autorita pravdě pomalu a nákladně získané, jsou naprosto odlišné od těch, kterými by se dokazovala. Zákoník nikdy nevypravuje o užitku, důvodech, kasuistice v předhistorii nějakého zákona: právě tím by pozbyl imperativního tónu, pozbyl by onoho „musíš“, předpokladu toho, aby se poslouchalo. Problém tkví přesně v tom.

Continue Reading

Začněme připomínkou událostí nedávno minulých (předesílám, že tyto události jsou pouze ilustrací a modelem, tento text v žádném případě nemá být ani propagací ani kritikou žádného politického subjektu). Skupina středoškolských studentů, či na začátku přesněji několik skupin chtěla protestovat proti zavádění tzv. státních maturit. Ke své organizaci používaly Facebook. To, že byl aktuálně středem mediální agendy, posilovalo možnost získat s jeho pomocí další příznivce. Studenti chtěli vyjádřit svůj nesouhlas s konkrétním opatřením (toto opatření nechci hodnotit), přičemž bylo možné předpokládat, že v zájmové skupině (tedy studentů, kteří budou maturovat v nejbližších cca dvou letech) je většina osob konformní s názorem protestujících (nechtějí státní maturity), a liší se jen různou mírou ochoty se podílet na samotném protestu.

Continue Reading

Autor: John Robb

Prvním efektivním využitím konvenčních sil proti guerillovým jednotkám byla „skythská kampaň“ Alexandra Velikého [1]. Jako vojenská síla byli Skythové velice podobni teroristům. Zde je několik bodů pro srovnání:

– byli nomády a neměli pevné sídlo nebo základnu
– neměli založenu (hierarchickou) organizační strukturu, která by mohla být ovlivněna vůdcem (decapitation attack; tuto taktiku použil Alexandr proti Peršanům zaútočením na Dáreia [bitva u Issu])
– jejich jednotky byly na sobě navzájem nezávislé a proto neposkytovaly žádné zranitelné komunikační nebo zásobovací trasy.
– Skythové byli velice mobilní, lučištníci na koních, mohli tak útočit z odstupu, ze zálohy, na odkrytá zranitelná místa a poté rychle uprchnout do bezpečí v případě protiakce napadeného.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Letos konečně vyšly v českém překladu dvě významné práce (Metafyzika sexu, Jezdit na tygru) Julia Evoly (1898 – 1974), tradicionalisty a filozofa, který u nás po celé 20. století zůstal prakticky neznám, a to překvapivě i v kruzích apolitických „hermetiků“.  O jakékoli recepci jeho díla v českém prostředí proto nemůže být – alespoň prozatím – ani řeči (na rozdíl od některých sousedních států jako jsou Německo, Rakousko, ba i Maďarsko). Sám „arcireakcionář“ však přinejmenším dvakrát naši zemi navštívil.

Prvně se v Československu ocitl někdy v posledním měsíci roku 1937, snad jen na cestě z Mnichova do Vídně (?). V poznámce ke svému článku Panorama della Mostra antiebraica di Monaco (Panoráma protižidovské výstavy v Mnichově) totiž vysvětluje, že materiál, který je podkladem tohoto textu, mu byl spolu s ostatními (katalog mnichovské výstavy, katalog protibolševické výstavy v Berlíně, vědecká díla o židovské otázce) zabaven na česko-německém hraničním přechodu v Podmoklech – s tím, že jde o publikace na československém území zakázané. [1]

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Před 104 lety se narodila kontroverzní, ale bezesporu zvláštní žena.

Savitri Devi [1] přišla na svět jako Maximine Portazová ve francouzském Lyonu 30. září 1905, kde vyrůstala jako jediné dítě anglické matky a otce řecko-italského původu. Odpor vůči Francouzské revoluci (1789) a rovnostářství prý projevila již jako školačka a při návštěvě francouzského zajateckého tábora – bezprostředně po první světové válce (bylo jí sotva 13 let) – dokonce solidarizovala s německými vojáky! Maximina studovala filozofii, chemii a matematiku na lyonské univerzitě (což ve 20. letech nebylo stále ještě běžné ani ve Francii) a úspěšně promovala na filozofické téma. V roce 1929 navštívila Palestinu a zkušenost z pobytu ji vedla k definitivnímu rozchodu se vším židovským nebo křesťanským. Ve 30. letech odcestovala do Indie, země, která se stala jejím druhým domovem: okouzlena především kastovnictvím, které po tisíciletí mělo chránit árijské dobyvatele před smíšením s hordami původních tmavých obyvatel, dala si Maximina jméno „Savitri Devi“ (sanskrt. Bohyně Sávitrí), podle sluneční bohyně, která je ochranným božstvem světlé kasty bráhmanů. První dojmy z tehdejší Indie vylíčila v knize L´étang aux lotus (Lotosový rybník, 1940).

Continue Reading

Autor: John Robb

Na summitu G20 v Pittsburghu byly použity zvukové zbraně proti malé skupině protestantů

Všeobecně vzato, vlády po celém světě ztrácí kontrolu na veškerými klasickými formami státní moci od hranic, financí, komunikací, médií, ekonomických aktivit, bezpečnosti až po obchodní toky (všech druhů). Výsledkem tohoto zrychlujícího se oslabování je tendence nahlížet na všechny formy veřejného protestu jako na bezpečnostní hrozbu. Aby odvrátily tuto viditelnou hrozbu, stále větší počet zemí podniká tyto kroky:

Continue Reading

Autor: William S. Lind

Secese visí ve vzduchu. Texaský republikánský guvernér se již na toto téma odvážil otevřeně promluvit, Vermont disponuje aktivním a stále rostoucím secesionistickým hnutím a Oregon, Washington a Britská Kolumbie se již nyní ohánějí společným názvem „Cascadia“. Minulý týden přišel s článkem na téma odtržení i Wall Street Journal, v němž jeho autor, Paul Starobin, poznamenal:

„Současný americký Goliáš se brzy může proměnit v monstrum odcházejícího věku politiky a ekonomiky, stavějícího na přebujelé struktuře, příliš rozsáhlé na to, aby dávala nějaký rozumný smysl…“

Continue Reading

Už několikrát se mu stalo, že napsal varovný článek o nějakém jevu, který se později naplnil. Naposledy loni takto psal o nebezpečí lokálních přívalových povodní, jež k nám letos skutečně dorazily. Geolog Václav Cílek (1955) patří zkrátka k lidem, kterým je užitečné naslouchat.

Jaký je to pocit, být v roli jakéhosi proroka, který ohlašuje blížící se problémy?

Nesnažím se být prorokem ani věštit budoucnost. Navíc dobře vím, že být prorokem a říkat nepříjemnou pravdu znamená mít potíže. Lidé vás jistě nepochválí za prozíravost, ale spíše vás ukamenují, že jste svým psaním něco přivolal. A tak obrázek, který si vytvářím o světě, si dělám primárně pro sebe a kvůli sobě – je to má osobní orientace ve světě. A teprve když o ní mluvím s druhými lidmi, mívají pocit, že je to nějakým způsobem zajímavé, a šíří to dál. Na druhé straně nedělám nic jiného, než že na základě údajů sleduji nějaké trendy a upozorňuji na ně. Když vidíte, že za posledních sedm let zachvátilo sucho osm zemí okolo Středozemního moře a došlo to tak daleko, že kupříkladu do Barcelony budou muset dovážet vodu tankery, něco to signalizuje. Nicméně je též nutno vědět, že i tyto trendy mají většinou fázi, kdy se mění ve svůj opak – například ani cena ropy neroste do nekonečna, ale jen do určité výše, než začne klesat. A podobně všechny procesy, jako příkladně oteplování planety, nemusí dojít až do stavu katastrofy.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Ukázka z knihy Jeana Haudryho Les Indo-Européens (Die Indo-Europäer), 1981.

Už před stoletím lingvisté stále znovu tvrdili, že pojem indoevropský se vztahuje k jazykové pospolitosti, která nepodmiňuje rasovou homogenitu. Výraz „indoevropská rasa“ sice může být nepřiměřený; chtít určit fyzické znaky nositelů jazyka je přesto legitimní. Disponujeme k tomu dvěma informačními prameny: antropologickým výzkumem lidských kostí, [a] které byly vykopány na nalezištích, považovaných (z jiných důvodů) za indoevropská; svědectvím raných textů a obrazových dokumentů. Tento druhý pramen má tu výhodu, že není závislý na žádné hypotéze. Svědectví se shodně vztahují k severním národům, jestliže ne na veškerý lid, tak alespoň na jeho horní vrstvy.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Ukázka z knihy Jeana Haudryho Les Indo-Européens (Die Indo-Europäer), tentokrát o mytickém domově našich národů.

Co se místa vzniku indoevropského lidu týče, odkazuje vícero indicií na sever; různé tradice jsou v té věci zajedno. Na začátku byli „Tuatha Dé Danannové na ostrově v severní části světa, zabývali se vědou a magií, druidismem a uměním“ (1). Tento ´požehnaný´ostrov, místo pobytu blažených, leží blízko pólu jako onen ostrov Ogýgia, kde „člověk spatřil půlnoční slunce“ (2). Na druhém konci oblasti tomu odpovídá Véda a v silnější míře Avesta: tento „domov Árijců“, jenž byl původně „ze všech nejlepší zemí“, kde ale dnes zima trvá deset měsíců, neodolatelně ukazuje na dálný sever.

Continue Reading

Otázky byly kladeny Bernhardem Tomaschitzem z měsíčníku „ZUR ZEIT“

O.: Pane Dugine, jak nahlížíte na Evropskou unii, co se týče jejího postavení ve světě?

A.D.: Myslím, že Evropa je předurčena k tomu, aby ve světě zastávala významnou geopolitickou úlohu, a co více, Evropská unie by mohla sloužit jako positivní činitel, jelikož evropskou integraci lze vnímat jako vůli evropských národů k překonání omezeností národních-států. Pokud zhod-notíme geopolitickou situaci, můžeme prohlásit, že ve světě neustálých změn dostává koncept suverenity nový obsah. Ani velké státy jako Francie nebo Německo již nemohou zcela zajistit a udržovat svou suverenitu a riskují, že se v krátkém či střednědobém měřítku stanou americkými satelity. Jednotná Evropa, za předpokladu, že by chtěla, by však mocným geopolitickým aktérem být mohla. Nicméně, upřímně, současná EU nemá vůli k obraně svých vlastních geopolitických zájmů a namísto toho sleduje pouze svůj okamžitý ekonomický zisk.

Continue Reading

Autor: Patrick J. Buchanan

„Tálibán vítězí: vrchní velitel amerických sil v Afghánistánu upozorňuje na narůstající ztráty.“ Tímto začíná úvodník na titulní straně The Wall Street Journal. První odstavec pokračuje v obdobném duchu: „Tálibán získal v Afghánistánu převahu. Vrchní americký velitel přiznává, že Amerika je po osmi letech nucena měnit svou strategii dalším navyšováním počtu jednotek především v oblastech s vysokou koncentrací populace, jakou představuje kupříkladu město Kandahár, domov tálibánského odporu.“

Zdrojem měl být údajně sám vrchní velitel amerických sil v Afghánistánu generál Stanley McChrystal. Generálův mluvčí v Kábulu nezávisle na McChrystalovi prohlásil: „Generál nevěří tomu, že Tálibán vítězí nebo získává převahu.“ Každopádně: jsme v osmém roce války, nově příchozí polní velitel připouští nárůst amerických ztrát, které jsou již nyní rekordní, a naše mise už nespočívá ve zničení Tálibánu, nýbrž v urputné snaze ubránit afghánskou populaci. Co se pokazilo?

Continue Reading