Délský potápěč

Plané je mluvit o konzumu jako o dekadenci lidských hodnot, pokud neřekneme, o jaké hodnoty jde a jaké hodnoty jsou toho opakem. Mluvit jen o míře spotřeby každého z nás, ženoucí lidstvo do záhuby, je mlácením prázdné slámy, pokud zavíráme oči před lidskou populací, s níž je ona míra v přímé úměře. Současná konzumní společnost bude překonána, pokud se přestaneme rozmnožovat a zásadně tak zredukujeme svůj počet. Jediný přijatelný způsob plození je takový, který nebude spoléhat na genetický pár rodičů, nýbrž bude nesen v širším kolektivním duchu, vědomím kmene, radou starších, slovy pohansky přirozeným společenstvím, jemuž budou děti mateřským darem, kolektivním bohatstvím i společným vlastnictvím. Příroda potom jediným kultem uctívání a objektem nejvyšší péče.

Lidé mají své potřeby a ty uspokojují spotřebou potravin a věcí podle své žádosti. Je zbytečné kázat omezte či zastavte svoji spotřebu a týmiž ústy říkat živte se usilovnou prací, zapojte se do výrobního procesu, podporujte rozvoj nových technologií, uplatněte své schopnosti ve jménu pokroku, většího blahobytu, produkujte stále nové a dokonalejší věci k lidskému užitku, buďte snaživí a hledejte špičkové uplatnění, buďte úspěšní a zvyšujte svou životní úroveň. Jedno vylučuje druhé, bez konzumu není trh, bez trhu není podnikatelské prosperity. Svět se do současného stavu tržní ekonomiky vyvinul spontánně, svůj konzumní styl života si vydupal proti všem vizím a ideologiím, které měly nastolit nekonzumní a rozumné uspořádání lidského života. Zdá se, že není jiné cesty.

Problém bude asi někde jinde. Každý živočišný druh má snahu maximalizovat svoji existenci. Názorným příkladem jsou kobylky. Množí se, dokud je co spásat, v mračnech napadají žírné pastviny a zanechávají po sobě spoušť. Pokud se jedná o běžný živočišný druh, příroda si najde cestu, jak jeho expanzi udržet v mezích, jak nastolit novou rovnováhu. U zvlášť progresivního a dominantního druhu má jeho maximalizace za následek kolaps celých ekosystémů. Ten obvykle končí úplnou záhubou dominantního druhu samotného a s ním bohužel i části života a přírodních světů s ním spojených. Dinosauři ve svém vývoji maximalizovali nejen svůj počet, ale i objem. Čím větší a robustnější byli, tím měli větší převahu a šanci obstát v konkurenci. Stáda obludných monster spásala megatuny zeleně a ve své spotřebě ničila vše, co mělo ještě šanci vyrůst. Nikdo dneska pořádně neví, jaká katastrofa způsobila vyhynutí tak rozšířené a úspěšné živočišné formy, jisté je jen to, že byla neodvratná. Příroda si po dalších miliónech let našla novou cestu. Obnovila se v nových formách a život kvetl na zemi do chvíle, než přišel nový dominantní druh, stejně progresivní a stejně bezkonkurenční jako dinosauři. Tím druhem je člověk.

Není pochyb, maximalizace lidského druhu v mnohém připomíná dinosaury, a lze očekávat, že člověk a současný svět, podobně jako dinosauři, skončí. Jediná šance pro člověka je, že začne používat schopnosti, která dinosaurům chyběla, totiž vysoce rozvinuté inteligence, rozumu, jímž obrátí běh vývoje opačným směrem, od maximalizace k redukci, od růstu k uměřenosti, od technologické síly k jednoduchosti, od blahobytu k smysluplnému bytí. Jak je ovšem možné takový obrat zajistit? Samozřejmě změnou myšlení, přehodnocením všech hodnot. A na prvním místě jde o hodnoty vzešlé z převahy resentimentu a přetavené do norem křesťanské sociální etiky. Tyto hodnoty přivedly lidstvo k současné dekadenci života, k nepochopení smyslu života vůbec. Na druhém místě jde o hodnoty související s populací. Postoj k lidské populaci je tím kamenem úhelným, kterým se může změnit zničující efekt lidské expanze. Populace je fenomén vlastní každému z nás. Změna reprodukčních mechanismů je plně v našich rukách. Nové chápání smyslu plození a reprodukce může přinést obrat již za dvě generace. O jaké hodnoty jde konkrétně?

Už slyším ty projevy posvátného hněvu všech soucitně laděných moralistů, když řeknu, že především je třeba vymýtit vše, co třeba jen z dálky zavání kultem mateřství či kultem dítěte. Už vidím současné ženy, jak se jim rudě mlží zrak, když pozvednu apel proti jejich libovůli plodit děti. A přesto, jak nepřípustné z hlediska lidské budoucnosti je přivádět na svět děti, pro něž nenacházíme žádný výchovný cíl, pro něž nemáme vytvořeno žádné lidské společenství, se kterým by se mohly identifikovat, jehož kulturu a hodnoty by mohly převzít. Jak nesmyslné a neodpovědné je plodit potomky pro potřeby páru rodičů, z pouhé touhy a neduživosti nukleární rodiny. Mělo by být nepřípustné dovolit ženě rodit děti tam, kde jedinou příčinou, proč vůbec spatřily světlo světa, je ona sama, její touha po závislé bytosti, či pouhá sexuální potřeba otce. Takové děti je lépe nemít.

Narozený kojenec je sám o sobě zvířecká bytost, pouhá položka potravinového řetězce. Z hlediska lidského rodu nemá žádnou hodnotu, pokud není předurčen jako vklad do společenství, které by dávalo jeho životu smysl, za jehož hodnoty by se ve svém růstu směňovalo, pro jehož uměřený a s přírodou harmonický rod by se utvářelo. Každý zdravý kmen lidské populace minulosti střežil svůj počet v poměru ke zdrojům vlastní obživy a odebíral děti z vlastnické moci svých matek, jakmile to bylo možné, jakmile mohly postrádat mateřský prs své rodičky. Jak je možné plodit děti tam, kde sami rodiče nemají pojem o smyslu vlastního života? Když nedohlédnou dál, než k zajištění svých individuálních a materiálních potřeb? Když pro své děti nevidí žádnou kolektivní budoucnost? Jak mohou nějaký smysl existence dát svým potomkům? Dítě jako blíženec ženy, jako její sociální záštita, jako lék jejího odcizení, aby se necítila tak osamělá a zbytečná. Dítě jako důvod k soudržnosti manželského páru, jako liché pouto jejich vzájemnosti. Plození jako přenos vlastní nedostatečnosti na bytí, jež je samo sobě účelem. Jak ubohé, jak slabomyslné, jak zvrácené!

Současná vláda konzumu bude překonána, pokud se přestaneme rozmnožovat a zásadně tak zredukujeme svůj počet. Jediný přijatelný způsob plození je takový, který nebude spoléhat na genetický pár rodičů, nýbrž bude nesen v širším kolektivním duchu, vědomím kmene, radou starších, slovy pohansky přirozeným společenstvím, jemuž budou děti mateřským darem, kolektivním bohatstvím i společným vlastnictvím. Příroda potom jako nadřazené universum jediným kultem uctívání a objektem nejvyšší péče. Pokud taková společenství neexistují, je rozmnožování lidí pustým zamořováním životního prostředí. A co problém stárnoucí populace, kterou nebude mít kdo živit? Toto trauma důchodců bez zaopatření pomine po dvou generacích. Mizivá daň za životaschopnou budoucnost lidského druhu. Plodit děti proto, aby měl ve stáří na nás kdo vydělávat, odpovídá mentalitě těch nejprimitivnějších kmenů v dějinách lidské evoluce.

Je-li tomu skutečně tak, jak v devatenáctém století napsal Friedrich Nietzsche, že „jeden“ Bůh je mrtev a sledujeme-li, že proklamovaný vítězný „rozum“ a všeobjímající liberalismus a vláda peněz a blahobytu, které měly skoncovat s dějinami a nastolit na zemi řád pokoje, blahobytu a spokojenosti, se ukázaly v celé své duševní nahotě, vnitřní prázdnosti a rozpornosti, jakmile narazily na první překážky, nepřišel čas pokusit se obnovit to, co „nikdy neumírá a věčně se rodí?“

Alain de Benoist se v úvodu své knihy „Býti pohanem“ ptá, jaký je skrytý význam figur a postav v malbách Boticelliho nebo Caspara Davida Friedricha? Jaké nadčasové kontinuum vyzařuje z jejich upřeného pohledu? Která božská síla mohla předvídat jejich pouť světem, světem, který jim dal život, který je obklopuje, ale který zároveň nedovedl plně pochopit poselství jejich skrytého smyslu? Jaký druh transcedence bude jeho spouštěcím mechanismem? Tyto a podobné otázky vedly Alaina de Benoist, jak ostatně píše, k otázce vpravdě fundamentální. Co dnes znamená „být pohanem“?

V minulosti bylo „pohanství“ vnímáno silně negativně a koneckonců pojem samotný byl a do jisté míry je i dnes pojímán silně pejorativně. Ovšem, není divu, že slovo „pohan“, „pohanství“ a jeho další variace, vzbuzují úsměv na tváří, v horším případě označování za „pomatené blouznění“, v tom nejhorším potom vedou k náboženskou morálkou ospravedlňovaným vraždám a masakrům. Kdo by chtěl být v době supermoderních technologií a postmoderního myšlení, v období zdánlivého vítězství materialismu nad lidskou duší, přesvědčení o neustálosti vědeckého pokroku, všeobecného optimismu a vidiny zlatého věku spojován s čarodějnicemi, černou magií, „primitivismem“, popřípadě uctíváním zvířat, či rostlin?

Avšak pohanství není úcta k (z dnešního pohledu) primitivním kultům a falešným modlám, ani sentimentálním tancem kolem lipové, nebo dubové ratolesti. Pohanství, pohanská idea, to jsou bohaté prameny myšlení, na nichž byla (a je) založena západní civilizace, z nichž některé byly a jsou dodnes (přes dřívější snahu katolické církve je zničit a zadupat) patrné a přítomné v mnoha aspektech lidského života, aniž si to uvědomujeme.

Dějiny „západního světa“ nezačaly narozením Krista, ani náboženství starých Evropanů nespatřila světlo světa za časů Mojžíše v poušti. Koneckonců, určité první základy toho, co jsme si navykli nazývat demokracií, nemá své počátky v osvícenství, ani v křesťanské nauce, to všechno existovalo mnoho let předtím ve starověkém Řecku ve svém jedinečném společenském kontextu (Sunič), ale nejen tam, dokonce indoevropské kmeny vždy volily svého náčelníka, krále, rexe, na veřejném kmenovém shromáždění, byla zde nezanedbatelná úloha jakéhosi poradního orgánu „rady starších“ (Dumézil) a prvek dědičnosti a odvozování legitimity z nějakého mýtu přišel až s křesťanstvím.

Pohanská myšlenka, to nejsou jen sentimentální setkávání nadšenců v rohatých přilbách Vikingů, obliba v díle J.R.R. Tolkiena, lidové trhy s léčivými amulety a napodobeninami starých pohanských symbolů. Pohanství, to je především například dědictví myšlenkového odkazu renesance 15. a 16. století, pokus oživit antickou ideu v uměleckém díle a lidové kultuře. Je to idea harmonického života a možnosti vyslovit pravou podstatu sděleného, vlastní romantismu 19. století. Théophile Gautier, francouzský romantický básník, například hovořil o helénismu jako o „duši našeho básnictví“, Louis Ménard, další z francouzských literátů té doby, s oblibou zase nazýval polyteismus „základem republikánské ideje“.

Opravdový revival pohanské myšlenky přišel s nástupem moderní literatury a přelomem 19. a 20. století. Pohanská idea přímo bila do očí z děl D.H. Lawrence, Stefana George, Knuta Hamsuna, J.R.R Tolkiena, ale také Octavia Paze, Gabriele D´Annunzia, Moellera van der Brucka, či Ernsta Jüngera.

Zájem o obrodu pramenů antického myšlení v devatenáctém století ostře kontrastoval s úsilím katolické církve znovu nalézt svou ztracenou identitu a postavení ve světě. Charakteristický postoj k návratu směrem k „pohanským ideám“ vystihuje nejlépe postoj Otce J. Gaumeho, fanatického nepřítele pohanství, který polyteismus ztotožňoval s demokracií a socialismem.

„Pohanství dalo vzniknout renesanci, ta reformaci, ta zase osvícenství, to zahájilo hrůzy francouzské revoluce a francouzská revoluce je největší morální katastrofou v lidských dějinách“.

Gaume si však ve svém příkrém hodnocení neuvědomil, že hodnoty osvícenství nevznikly z „pohanské vzpoury proti katolickému ordo“, nýbrž z laicizace monoteistických, křesťanských myšlenek. Ostatně jak tvrdí sociolog Maffesoli a ve shodě s ním A. de Benoist, některé osvícenské myšlenky, které ve svém důsledku vedly k zabsolutizování hodnoty lidského rozumu, stejně jako rovnostářství (a později vyústily v krvavé totalitarismy 20. století), jsou jen laickým odrazem absolutní víry v Boha, rovnosti všech lidí před Bohem a obé, jak „revoluční“ tak křesťanské monoteistické, ideje produktem stejného univerzalistického myšlení.

Můžeme, tedy lépe řečeno, má smysl v jednadvacátém století doufat v revival „tradičních idejí“ a pokoušet se o jejich obrození? Ve světle první otázky, zda má vůbec smysl v době technologií, vlády konzumu a negace jakékoliv duchovnosti hledat prameny „esence života“ jinde, než v materiálnu, odpovídá nejlépe výrok Alaina de Benoist:

„Ne proto, abychom si hráli na operetní druidy a příležitostné Valkýry, nesnažíme se vracet zpět, nýbrž znovu se chopit nitek kultury, jež má dostatečné důvody k existenci sama v sobě. Za tvářemi bohů a herojů hledáme hodnoty a normy.“

Ale kde takové normy a hodnoty hledat? Které to vlastně jsou? Představa Pantheonu bohů, Odin, Thor, Teutatis, Svantovít, Mithra, či Varruna? Héraklés, Sigurd, Bivoj, nebo Beowulf? Nikoli výhradně. To všechno jsou osoby pro mnohého pohana nepochybně důležité, ale nevyjadřují onu pravou podstatu a esenci pohanského myšlení. Koneckonců definovat pohanství jako „víru v mnoho bohů“ je neskutečně povrchní a prázdné.

Ona právě četnost a komplementarita počtu bohů odráží do jisté míry odlišnost polyteistického myšlení od myšlení monoteistického. Podstatou „pohanské ideje“ je víra v jedinečnost individua, je to potvrzení reality „polytheismu přírody“ v praxi, polytheismus hodnot proti uniformizaci individua a „absolutní pravdě“. Nominalismus proti ideji univerzálnosti, ústící v totalitarismus. Idea protikladů a rovnováhy proti touze a snaze vytvořit sociální a lidskou jednotu a redukci jednotlivců do jednoho modelu. Pohanská myšlenka je krystalizací lidské identity.

Je-li tomu skutečně tak, jak v devatenáctém století napsal Friedrich Nietzsche, že „jeden“ Bůh je mrtev a sledujeme-li, že proklamovaný vítězný „rozum“ a všeobjímající liberalismus a vláda peněz a blahobytu, které měly skoncovat s dějinami a nastolit na zemi řád pokoje, blahobytu a spokojenosti, se ukázaly v celé své duševní nahotě, vnitřní prázdnosti a rozpornosti, jakmile narazily na první překážky, nepřišel čas pokusit se obnovit to, co „nikdy neumírá a věčně se rodí?“

Autor: Karel Veliký

Indoevropské kmeny spolu válčily odpradávna. Evropské národy také. Společná barva kůže či příslušnost ke stejné jazykové skupině ještě nezaručují stejnou politickou vůli. Dokázaly se však také sjednocovat. Táží-li se dnes někteří „mudrci“ – úplně naivně – v čem spočívá naše „evropská identita“, pak odpovídáme: především ve společných obětech proti vnějšímu nepříteli. Od řeckých států, přes říši Franků až k tureckým válkám umírali muži, abychom my mohli žít: Za etnogeopolitickou skutečnost Evropy!

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Kdo říká, že parlamentní demokracie moderních států je nejlepší zřízení, jaké kdy lidstvo vymyslelo? Kdo může s otevřenýma očima tvrdit, že tyto státy jsou demokratické? Co přinesly lidem moderní státy dobrého? Za dobu jejich existence lidstvo prožilo největší hrůzy, nejděsivější genocidu, nejstrašnější války v celých lidských dějinách. Po dobu jejich existence nevydržela politická mapa světa ve stálém rozdělení ani souvislých padesát let. Moderní demokratické státy porodily imperialismus, nacismus, fašismus, komunismus, feminismus, stalinismus, dvě světové války a terorismus jako fenomén poslední doby.

Continue Reading

…Neokonzervatívci po tom, čo už stihli zničiť Bushovu administratívu,majú teraz nového ochotného hostiteľa a sú nedočkaví a hotoví opäť sa dať do toho. Ako je to možné, že politickej sekte, ktorá americkým záujmom spôsobila toľké škody a ktorá už stála toľko životov, nielenže sa nič nestane, ale prežíva aj naďalej? Podľa mňa sú tu k tomu dva dôvody: hromada peňazí a očividná schopnosť zastaviť vyšetrovania, ktoré by mohli aj iných spomedzi nich umiestniť za mreže, podobne ako Libbyho alebo Franklina.

Pre neokonzervatívcov je finančný faktor rozhodne hlavnou výhodou. Paul Gottfried a iní už zdokumentovali ako Irving Kristol, Billov otec, nadviazal nutné konakty so starými konzervatívnymi peniazmi a premenil relatívne triezvych, pravicovo orientovaných filantropov na bankomaty pre exkluzívne použitie neokonzervatívnych ideológov.

Článek pokračuje zde.

Gabriele d’Annunzio (12. března 1863 – 1. března 1938)

Roku 2008 připadlo být rokem, ve kterém se (mimo jiných) v březnu současně setkala dvě významná a do jisté míry i „kulatá“ výročí, týkající se zajímavé osoby italského literáta, básníka, prozaika i dramatika, Gabriele d’Annunzia. On sám představuje ztělesnění rozporů a divokosti své doby – přelomu 19. a 20. století. Je považován za autora, jehož díla se vykazovala vyzařující silou, originalitou a též notnou míru dekadentnosti. K umělcům směru zvaného „dekadence“ však také bývá D’Annunzio často řazen a nezřídka je považován za součást pomyslného „pantheonu“ těch nejlepších.

Nemělo by nám však uniknout ani d’Annunziovo působení za první světové války (je považován za jednoho z hlavních italských hrdinů Velké války), ani to, že to byla právě válka, co do značné míry formovalo d’Annunziovy politické názory a postoje.

D’Annunzio bývá často také považován za jednoho z myšlenkových původců italského fašismu, byl blízkým přítelem Benita Mussoliniho a je nesporným faktem, že na jeho myšlenky italský fašistický režim navázal. Do jaké míry d’Annunziovy myšlenky korespondovaly se vším, co po fašistickém režimu zůstalo, je druhou stranou mince. Faktem zůstává, že jednoznačný a bytostný antidemokrat d’Annunzio, byť kupříkladu jednoznačně podporoval perzekuci politických odpůrců, kterou od něj Musssolini převzal, například vždy ostře vystupoval proti pozdější protižidovské politice a antisemitismu vůbec.

Continue Reading

Zlí jazykové tvrdí, že právě s výkřikem „Rusové přicházejí!“ se v květnu 1949 vrhl z okna v 16. patře léčebny James Forrestal, první minstr obrany USA. Důkazy pro to neexistují. Právě tak jako neexistují pro řadu dalších konspiračních teorií snažících se vysvětlit jeho smrt. Přesto příběh o posledních slovech Jemese Forrestala, byť možná smyšlený, dokresluje věrně atmosféru doby, kdy se mnozí politici hrdě hlásili k heslu „Raději mrtvý, než rudý!“

Doba se změnila. Pro mnohé však stále zní výkřik „Rusové přicházejí!“ jako prozíravé varování. A tak začíná další kolo soutěže, kdo onu „černou díru“ na východě (řečenou slovy Zbigniewa Brzezinského) nejvíce znectí. Pravdou je, že se Západ zatím nedokázal vyrovnat s faktem, že se Rusko opět se vrátilo do světové politiky. Menšinu představují názory konzervativců typu Patrica Buchanana, který je přesvědčen, že čelit nastávajícím globálním konfliktům by měl Západ ruku v ruce s Ruskem – podle tohoto autora „Američané by zase měli uznat, že Rusové budou za každého střetu civilizací střežit východní a jihovýchodní hranici zeměpisného srdce Západu“. (BUCHANAN, Patrick J.: Smrt Západu. Praha: Mladá fronta, 2004, s. 151.) Obdobně zatím ojediněle lze nalézt takové názory, jako v posledním loňském čísle časopisu Foreign Affairs vyjadřuje Dimitri Simes v článku příznačně nazvaném Ztrácení Ruska . Podle tohoto prezidenta washingtonského Nixonova centra mnozí ruští politici vnímají porážku Sovětského svazu ve studené válce jako své vítězství. Zároveň varuje před naivními představami některých lidí, že lze „zajistit kooperaci s Ruskem v oblastech důležitých pro Spojené státy a zachovat si úplnou svobodu ignorovat ruské priority“ (s. 50).

Zatím převládá zcela jiný pohled. Ideologové, kteří hlásají, že demokratické státy mezi sebou neválčí, přispěchali s oznámením, že Rusko sešlo z cesty k demokracii. V novinářském žargonu je Rusko vnímáno v analogiích studené války. Mezi západními politiky ale získala velkou oblibu tradiční britská geopolitická vize – na Starém kontinentu nesmí získat rozhodující vliv jedna velmoc. Jakákoliv. Tedy ani ne Rusko. Takovýto ostražitý pohled na Rusko nezačíná Churchillovým projevem o železné oponě v roce 1946. Jeho kořeny lze hledat na bitevních polích Krymské války – tedy na začátku druhé poloviny 19. století. Zdá se, že všechny zmatky mezi Moskvou a Londýnem od blokování aktivit Gazpromu na britských ostrovech až po spory kolem British Council v Rusku mají počátky právě v tomto geopolitickém náhledu na zájmy Velké Británie.

Mnozí politici i odborníci ve Washingtonu přijali tento britský zorný úhel, dali mu však globální charakter. Jako příklad lze uvézt tezi Zbigniewa Brzezinského, že v prvním období „bude v americkém zájmu maximální upevnění převládajícího geopolitického pluralismu na mapě Eurasie“. Brzezinski sice dodává, že následovat by měla snaha vyhledávat partnery, kteří by měli „pod vedením Ameriky pomáhat vytvářet kooperativnější bezpečnostní systém pro celou Euroasii“, to však je ve své podstatě pouze jinak řečeno totéž, co definoval jako úkol pro první etapu. (BRZEZINSKI, Zbigniew: Velká šachovnice. Praha: Mladá fronta, 1999, s. 200; v originále kurzivou). Příliš velká moc nějakého geopolitického hráče v prostoru Euroasie by podle tohoto způsobu myšlení představovala ztrátu kontroly z Washingtonu. Do tohoto pohledu na potřebu udržet nejednotnou Eurasii zapadá i jinak nesrozumitelná podpora kosovského separatismu.

Česko představuje jiný příběh. Místní rusofobie má jinou, svébytnou svoji logiku, která v mnohém osvětluje onu záhadu zlomových roků s osmičkou na konci. U každého velkého společenského konfliktu se totiž potkávají tři generace, přičemž každá z nich zpravidla prošla politickou socializací v jiných historických podmínkách. To znamená, že pod vlivem odlišných dějinných událostí získávaly individuální ideologické preference uvnitř generačních vrstev odlišný nádech než v jiných generacích.

Názorně tuto skutečnost přibližuje sametová revoluce v roce 1989. Nejstarší generaci tehdy představovali politici, kteří formovali své politické hodnoty i jejich hierarchii především v dobách 2. světové války a událostí roku 1948, dílem se vzpomínkou na velkou hospodářskou krizi. Druhá generace měla dominující hodnotové uspořádání v návaznosti na 21. srpen 1968, na intervenci vojsk Varšavské smlouvy a následnou tzv. normalizaci. Třetí generací byla mládež, která do politiky vstoupila bez zakotvených hodnot. Každou z těchto generací formoval jiný geopolitický zlom v Evropě.

Dnes již ve velkých sporech české politiky nepůsobí generace lidí s politickou socializací ve vazbě na 9. květen 1945. Vyhranila se generační vrstva formovaná událostmi 17. listopadu 1989 či legendou o nich. A nejnověji se o slovo hlásí generace, jejíž politická socializace probíhá především v návaznosti na spory kolem výstavby americké vojenské základny, ale i na radikální sociální reformy; pro ni je už sametová revoluce pouhé vyprávění.

V Česku dnes vládne generace, jejíž politická socializace je spojena především se sovětskou intervencí v roce 1968. Je to generace, v níž došlo k výraznému snížení počtu přívrženců levicových hodnot a mimořádnému odlivu sympatizantů s Východem. Hlasatelé představ o slovanské vzájemnosti téměř vymizeli. Zároveň u zmenšených skupin nositelů těchto priorit došlo k poklesu sebevědomí. Pro většinu této generace zůstalo Rusko, přestože prošlo implozí, liberalizací a kapitalistickou proměnou, strašákem dodnes. Jako jím byla Francie ještě dlouho po porážce Napoleona a Německo po prohrách ve dvou světových válkách.

Historické impulzy vytvářejí v politické kultuře základní rámec, do něhož jsou pak vtěsnány nejrůznější doktríny, ale také pohledy na svět zrozené z neopakovatelné individuální zkušenosti. Právě prožité historické zlomy působí v politickém vědomí i nevědomí jako nejdůležitější kriterium pravdy. Je to iracionální, apriorní soud, ale vyhnout se mu dokáže jen málokdo.

Převrstvit vlastní zkušenost s historickým zvratem vyžaduje velké vzdělání a talent pro abstrakci. Nebo – a to možná hlavně – empatii, tedy schopnost se vcítit do jiných individuálních životních osudů. Chtít toto po všech lidech by bylo naivní. Daleko častější je, že ti lidé, kteří své hodnoty zdědí po předcích, bývají (alespoň na určitý čas) radikálnější při jejich prosazování než jejich rodiče. Až nový geopolitický zlom – a sním i nová socializační situace – pak pomáhá redefinovat starší postoje.

To platí i o rusofobii v Česku. U nás je dnes rusofobní syndrom velmi strukturovaný. Jeho prvky či kořeny lze jej nalézt jak na pravici, tak i na levici politického spektra. Má však i zvláštní kulturní a sociální rozměr.

Především je zde pravicový konsensus mezi většinou politické elity a nejdůležitějšími sdělovacími prostředky, který navazuje na odpor ke všemu sovětskému v části „generace 21. srpna“. Základem tohoto konsensu je emotivní spojení odporu k socialismu a vize ruských imperiálních ambicí. Některé projevy této emoce sahají daleko před rok 1968. Rodily se již v polovině 40. let minulého století. I dnes je středoevropská mise Rudé armády pro mnohé představitele postsocialistických elit pouze cestou do socialistického otroctví. Na nenávist kolaborantů s německými okupanty a jejich potomků se tak nalepila další dvojí obava: strach majetných skupin a obavy liberálů, z nichž někteří nadále spojují Rusko s nebezpečím socialismu.

Geopolitické přístupy k mezinárodní politice, které po roce 1989 zdomácněly v našich společenských vědách i v propagandě, chápou rozhodující ruský podíl na porážce nacismu a fašismu jako podsazování vlastních imperiálních ambicí Moskvy. Jejich počátky jsou datovány od 17. století. Na tomto základě pak mnozí přívrženci geopolitiky definují Rusko jako nezvladatelný kolos, jehož nevyčerpatelným teritoriálním ambicím je nutné čelit i dnes. Jde o názor mnoha konzervativně orientovaných teoretiků i propagandistů na obou stranách Atlantiku. V Česku se pak tento pohled mísí s ještě živou vzpomínkou na intervenci vojsk států Varšavské smlouvy v roce 1968.

Pro řadu lidí v Československu znamenal sovětský zásah proti Pražskému jaru nejen konec pokusů o obrodu socialismu, ale také zničení jejich osobní kariéry, ztrátu zaměstnání, někdy i politické pronásledování. Ve většině případů se původně jednalo o příslušníky „generace 9. května“. Nejenže byli po válce orientování levicově a prosovětsky, ale byli také politicky velmi aktivní. Postupem času se pod tlakem individuální zkušenosti ideologicky přeorientovali – a stejnou cestou vedli i své potomky. Temperament, který je v 50. letech přivedl mezi radikály na levici, je pak často v 70. a 80. letech zahnal mezi radikály na pravici.

Nedůvěra k Rusku se týká i levicové části politického spektra, a to hned v několika rovinách. Levicový skepticismus je vyvolán zejména hlubokým zklamáním z chování Sovětského svazu v druhé polovině 80. let minulého století. Nejde jen o to, že Moskva se zřekla socialismu, jemuž mnozí ve střední Evropě věřili a obětovali mu nejlepší část života. Rusko se ze středoevropského regionu stáhlo bez jediného náznaku snahy pomoci svým bývalým spojencům. S velmocenskou bezohledností v roce 1989 zradilo Rusko lidi, kteří byli oddáni Sovětskému svazu, a pro tuto svoji víru a lásku riskovali jak před 2. světovou válkou, tak i po nacistické okupaci v roce 1938, ale svým zvláštním způsobem i po roce 1968. Ponechalo je napospas pronásledování ze strany nových politických elit, k nimž někteří noví moskevští vládci cítí sympatie.

Zároveň někteří levicoví intelektuálové velmi citlivě reagují na nejrůznější geopolitické imaginace vzniklé v Moskvě v dílnách takových autorů jako je Alexander Dugin. Ti v rámci fantazií o budoucí kontinentální Ruské říši přiřazují Česko a Slovensko do německé sféry vlivu – tedy úplně stejně, jako to činí Brzezinski a jeho středoevropští epigoni. U mnohých levicově orientovaných lidí posiluje nedůvěru k současnému liberálně-demokratickému Rusku pohled na obrovskou sociální diferenciaci a politickou roli oligarchů. Nedůvěru v této části politického spektra posilují i problémy Ruska, na které upozorňují levicově smýšlející zelení.

Odpor vůči Rusku má ale často i kulturní rozměr, mnohdy cíleně pěstovaný. Nejde pouze o embargo ruské kultury, které znamená ztrátu kontaktu jak s moderním, tak u nové generace i s klasickým ruským uměním. Toto embargo se sice v posledních letech oslabuje, ale některé sdělovací prostředky vydávají za důkaz své tolerance především promítání ruských filmů z první poloviny 90. let, které jsou přeplněné ruským flagelantstvím.

Nelze zapomínat ani na cílevědomé pěstování odporu k pravoslaví. Děje se tak především pomoci propagace představ o konfliktu civilizací v duchu prací Samuela Huntingtona. Pravoslaví je vydáváno za temný byzantismus, který je v přímém rozporu s osvíceností katolicismu a protestantismu. Kultura podle těchto představ sahá pouze tam, kam se v Pobaltí ohněm a mečem probojoval Řád německých rytířů.

Další část rusofonního syndromu má sociální kořeny, které sahají daleko do minulosti. Spojenectví s Ruskem je pojímáno jako cesta směrem k sociálně-ekonomickému zaostávání, orientace na snížení kvality života a životní úrovně. Tento obraz není pěstován jen televizních propagandou v podobě ilustračních záběrů chudé ruské vesnice či rozpadající se městské zástavby. Stal se součástí politického vědomí již dávno před rokem 1989 a do značné míry věrně odrážel reálný stav sovětské společnosti.

Neideologický odpor k Rusku je též spojen s vyhraněnými podnikatelskými zájmy určitých jednotlivců a skupin. Samozřejmostí se stává, že emotivní rusofobie je využívána a pěstována jako nástroj konkurenčního boje. To je názorně vidět především při politizaci podnikání v oblasti energetiky.

Porozumět dnešnímu Rusku však nelze ani pouze podle května 1945, ale ani jenom podle srpna 1968 – či listopadu 1989. Za osm let prezidentství Vladimira Putina se Rusko výrazně změnilo. Zbohatlo, je opět světovým hráčem. Pro některé se stává vítaným partnerem, pro jiné zase konkurentem či strašákem. Pro Středoevropany je navíc neoddělitelnou součástí jejich kultury.

Je samozřejmě pravda, že rusofobie je u české veřejnosti posilována především pravicově orientovanými sdělovacími prostředky. Odstranit rusofobní syndrom z české politické kultury však nelze pouhým voláním po objektivitě televizního zpravodajství a publicistiky. Ostatně toto volání se zdá v „generaci 21. srpna“ marné, neboť nemá na Kavčích horách koho oslovit – autoritářské osobnosti jsou přesvědčeny o tom, že jedině jejich výklad dějin a politiky je skutečně demokratický, a že je jejich svatým posláním ochránit demokracii před jinými názory. Jenže rusofobie má u nás hlubší kořeny než nabízí povrchní televizní propaganda. Kořeny, které se opírají o dějinný rámec – či několik dějinných rámců.

Fobie z Ruska zmizí či se alespoň zásadně oslabí až v návaznosti na jeho dynamický ekonomicko-sociální rozvoj a na jeho neagresivní zahraniční politiku. Šanci na takovýto vývoj Ruska ovšem může zmařit politika Západu, bude-li se opírat o sociálně-darwinistické chápání světa.

Zdroj: Britské listy

MANIFEST VOLNOSTI, SVOBODY A HIERARCHIE

3 + 1 alternativa „životního stylu“ aneb „snažím se být sebekritický, ale lidi soudím“.

a) POLEMOS. „Někteří pod tlakem vyrostou, jiní se zhroutí“.
Postavit se diktatuře (reklamy, médií, konzumu, korupce, trhu, pragmatismu, relativismu etc.); považovat duchovní (vztah k transcendentnu) a duševní (charakter) za cennější než život (tj. „štěstí“, „klid“, „pohodlí“).

b) AGAPÉ. „Vnitřní emigrace“.
Smířit se. Cenit výš „štěstí“, „klid“, „pohodlí“, život sám…

c) DIVERZE za „mocí“, „penězi“ a „úspěchem“.
Adaptovat se a přizpůsobit, prostituovat se a kolaborovat.

d) Někde mezi, od každého trochu…

OSUD je GRAVITACE; SVOBODA pak ODSTŘEDIVÁ SÍLA. Jünger
Svoboda spočívá v tom, že si člověk uloží zákon a sám si zvolí povinnost být jím vázán. Heidegger
V prožitku se člověk už vpravdě nachází uvnitř světa, nemusí ho už pojmově převyšovat. Benn

3 axiomy

a) K EVROPSKÉMU NACIONALISMU: Lidskost existuje v množných číslech.
I kdyby protiklady mezi evropskými národy byly sebevětší, ve srovnání s jinými ihned představují uzavřený svět.

b) KE KONZUMNÍ SPOLEČNOSTI: Co je příjemné každému z nás jednotlivě, může být katastrofou pro naše národy.

c) O NAŠINCÍCH: Jen malá část z nás je buď vysloveně dobrá nebo špatná. Většina je morálně neutrální, řídí se tím, co je momentálně v kurzu. Když národ vedou dobří muži (Lvi), odrazí se to ve společnosti stejně, jako když se k vládě dostanou korupčníci (Lišky). Lidé pak s pocitem správné věci papouškují kdejakou destruktivní myšlenku. Většina učitelů, lidskoprávních aktivistů, herců, soudců, zkrátka všech, kteří pracují na sebezničení, jistě není tak cynická či „zlá“ sama od sebe. Považují se za dobré občany, stejně tak, jako by o tom byli přesvědčeni, kdyby pod vlivem jiných hodnot jednali právě opačně.

3 problémy k rozpracování:

a) Geneze metafyziky vůle.
b) Svědomí v antické, křesťanské a moderní literatuře.
c) Stud v indoevropské kultuře.

3 palčivé otázky:

a) Je možný smír se světem?
b) Když bojuješ se svou vlastní podstatou, vždycky prohraješ?
c) Nikdo není dokonalý – tak proč nebýt lepší?

OZBROJOVÁNÍ INTELEKTU, MOBILIZACE VĚDOMÍ proti:

– behaviorismu, lockeovské víře, že člověk je tabula rasa a rozdíly mezi lidmi se vytvářejí vnějšími vlivy
– universalismu (dějiny prý postupují jediným a pro celé lidstvo společným směrem)
– homogenismu (všichni lidé na světě jsou v podstatě stejní a pokud nejsou, vývoj k tomu zákonitě a správně směřuje)
– ekonomismu (neustálý ekonomický růst je pro pokrok a přežití lidstva rozhodující a určuje vše ostatní – zákony „neviditelné ruky“ proto musí ovládat všechny sféry lidské činnosti [odtud trh vzdělání, lidské zdroje etc.])
– internacionalismu a kosmopolitismu (pojmy jako národ a rasa jsou zastaralé, nevědecké, folklórní, příslušnost k národu a rase není pro člověka podstatná, je to v podstatě zločinná idea chorobných mozků)
– racionalismu (dějiny se řídí racionálním plánem, lidé jednají víceméně podle rozumu)
– pacifismu (sebevražda), humanismu (dogmatický antropocentrismus), mýtu pokroku („zlatý věk“ projektovaný do budoucnosti) a víře ve „vědeckou“ znalost jeho „zákonů„.
Je prostou pravdou, že většina těchto idejí má základ ve svobodném zednářství…

OZBROJOVÁNÍ INTELEKTU, MOBILIZACE VĚDOMÍ za:

– biokulturní identitu
– demografickou obnovu
– intenzivní zpřítomnění etnického uvědomění

ZBRANĚ (V BOJI O BYTÍ):

Historiografie – filozofie, sociologie – etologie, etnologie – antropologie – genetika, metapolitika – umění; namátkově Dumézil – Eliade – Mahieu – Nietzsche – Spengler – Heidegger – Guzzoni, Gehlen – Abellio – Lorenz – Eibl-Eibesfeltd; Vaj – Lahovary – MacDonald – Dawkins – Eysenck – Borský, De Benoist – Faye – Schmitt – Pound – Montherlant

7 stupňů likvidace:

Tlak v prosazování současných ideologií je sice „soft“ a „na míru“, ale zato všudypřítomný (okupace myslí). Režim spoléhá na sílu „hlavního toku“, takže se většinou obejde bez hrubého násilí. I „tolerantní“ však umí klepnout přes prsty, postup je klasický.

1. Pozdvižení „veřejného mínění“
2. Nenávistné osobní útoky, často zesměšňující, ironické.
3. Tabu-nálepky vyřazující ze společnosti „slušných lidí“.
4. Psychologizace oběti s pomocí „vědeckého“ aparátu.
5. Žádná možnost veřejné obrany (prostor v médiích jen dezinformační).
6. Zničení profesní kariéry resp. ekonomické základny

a konečně

7. trestní postih

Rozhovor komunistických Haló novin ze dne 1. března 2008 s Vladimirem Konstantinovičem Silkinem, stálým zpravodajem Parlamentních novin Ruské federace (Парламентская газета) v ČR.

Vladimire, o čem píšou Parlamentní noviny?

Naše noviny vznikly v roce 1998. Jsou ojedinělé a unikátní ve světě vůbec, jsou vydávány přímo parlamentem země. Parlamentní noviny zobrazují hlavní směry činnosti ruského zákonodárného sboru, rozkrývají pohled na otázky projednávané zákonodárci. Píšou však i jiných věcech, tak jiné noviny. O domácích a zahraničních událostech, ekonomice, kultuře, sportu, čtenář v nich najde i komentáře a polemiku. Ale prioritou je dění v parlamentu. Nyní vycházejí jedenkrát týdně. Jako stálý zpravodaj v České republice se snažím pozorovat a rozebírat vnitropolitické události u vás, činnost českého parlamentu – to je hlavní poslání mé práce pražského zpravodaje.

Jak se díváte na zítřejší nedělní volby prezidenta Ruské federace?

Druhého března u nás volíme prezidenta. Na rozdíl od volby prezidenta ČR je u nás přímé celonárodní hlasování. Soupeří čtyři kandidáti: Dmitrij Medveděv za Jednotné Rusko, předseda Komunistické strany Ruské federace Gennadij Zjuganov, lídr Liberálně demokratické strany Ruska Vladimir Žirinovskij a Andrej Bogdanov, předseda neparlamentní Demokratické strany Ruska, který si financuje předvolební kampaň sám. Politologové zastávají názor, že jasným favoritem na zvolení do křesla hlavy státu je Medveděv, a já mám stejný názor. Podle výzkumů veřejného mínění je pro Medveděva rozhodnuto hlasovat od 60 do 70 procent voličů Ruské federace. Zjuganov může získat podle odhadů 11 až 12 procent hlasů voličů, Žirinovskij přibližně 9 až 10 procent a Bogdanov asi jedno procento.

Pokud bude zvolen Dmitrij Medveděv do funkce prezidenta, zřejmě bude pokračovat v kurzu svého předchůdce Vladimira Putina. Tak to alespoň vnímají občané v České republice i jinde v Evropě.

Samozřejmě. Medveděv se dobře zná s Putinem již řadu let z jejich dřívější společné práce v Sankt Petěrburgu. Jeden druhému důvěřuje. Ostatně, jak známo, kandidaturu Medveděva na post prezidenta předložil přímo Putin. A jestliže bude Medveděv opravdu zvolen všelidovým hlasováním prezidentem, nabídne Putinovi post premiéra a postaví ho do čela vlády Ruské federace.

To znamená, že se oba opět chystají těsně spolupracovat?

Pochopitelně. A tím je dána i záruka pokračování v užitečné politice, kterou dělal Putin pro opětovný vzestup Ruska na světovou scénu. A to je to hlavní, co očekává ruský národ i od Medveděva. A proto většina občanů aktivně podporuje Medveděva. Sice není tak populární jako Putin, ale má přesto obrovskou důvěru lidí.

A jak vy osobně se díváte na součinnost tandemu Medveděv – Putin?

Považuji to za dobré řešení. A co je nejdůležitější – Medveděv hodlá setrvat na té politické linii, kterou započal Putin a která se osvědčila! Věříme, že dál budeme postupně odcházet od chyb, kterých se Rusko dopouštělo v devadesátých letech minulého století. Rusko teď opět stojí na pevné půdě a aktivně brání svoje zájmy, prochází ekonomickým vzkříšením, modernizací svých ozbrojených sil…
Na nedávném setkání s novináři Putin a poté také Medveděv ve svých vystoupeních zdůrazňovali, že za nejdůležitější pro Rusko považují řešení jeho sociálních problémů. To, jak bude žít prostý ruský člověk! A právě proto má Medveděv ve volbách tak obrovskou podporu občanů.

Již se někde tato podpora konkrétně projevila?

Ano! Například velkou sociální podporu dostaly matky. Naše země potřebuje zvýšit porodnost a vylepšit nepříznivou demografickou situaci.

Dmitrij Medveděv nedávno navštívil Srbsko a vyslovil podporu srbským předákům – prezidentu Borisi Tadičovi a premiérovi Vojislavu Koštunicovi – že s vyhlášením samostatnosti Kosova Rusko nesouhlasí, protože to mimo jiné odporuje mezinárodnímu právu. Předpokládám, že máte stejný názor…

Samozřejmě. A nejen proto, že většina ruských politiků a poslanců, náš prezident a vláda, zaujímají naprostou shodu k jednostrannému vyhlášení nezávislosti Kosova, a jsou proti tomuto kroku, učiněnému bez mandátu Organizace spojených národů! Ano, je to hrubé narušení mezinárodního práva. Jak známo, byla přijata rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1244, která hovoří o tom, že Kosovo patří nedělitelně do územního celku Srbska.

Nyní jsou pokusy tuto situaci změnit na přání Západu a ku prospěchu jeho politických zájmů…

Podle mě se tím otevřela cesta k nárůstu separatistických tendencí v jiných oblastech Evropy. Západ se mýlí, když tvrdí, že vyhlášení samostatnosti Kosova je ve světě unikátní, což prý nemůže posloužit jako precedens. Jen to nahrává a přizvukuje silám a skupinám se separatistickými sklony. Například ve Slovenské republice se ukázalo, že mohou vzniknout etnické problémy s maďarskou menšinou, v Rumunskou znějí podobné separatistické hlasy maďarské menšiny, ve Španělsku se ozývají Baskové, v Belgii také existuje určité pnutí mezi Vlámy a Valony… Složitosti mohou nastat i na francouzském ostrově Korsika. Takže Západ otevřel Pandořinu skříňku a Evropu by mohly nakonec rozvracet ještě intenzivnější snahy separatistů…

Ale Rusko musí rovněž čelit tlaku separatistických dobrodruhů…

Ano, i u nás existují zmrazené konflikty v Jižní Osetii a Abcházii. Politická vedení těchto republik již prohlásila, že budou usilovat o dosažení samostatnosti, k čemuž je inspiroval kosovský precedens. Odezva ruského vedení je taková, že Rusko zatím nebude přiznávat samostatnost Jižní Osetii a Abcházii.

Co říkáte na vítěznou kandidaturu Ruské federace, jíž Mezinárodní olympijský výbor v tajném hlasování přidělil pořádání XXII. zimních olympijských her v roce 2014 v Soči?

Rusko těší ona velká důvěra zemí, které nám přisoudily uspořádání zimní olympiády. Považuji to jako ocenění dobré politiky naší vlasti ku prospěchu míru a přátelské spolupráce mezi národy. Je to i vyjádření důvěry mezinárodního společenství v další hospodářský vzestup naší země a v její pořadatelské schopnosti zabezpečit tento velký svátek světového sportu, který zimní olympiáda reprezentuje. Peníze, které do olympiády moje země vloží, nebudou investicí do větru. Pomohou vylepšit infrastrukturu v oblasti Soči. Po skončení olympiády lidem budou sloužit sportovní objekty, komunikace, restaurační zařízení a hotely. Vznikne tady zóna odpočinku a rekreace s vysokým komfortem.

Vladimire, jaký je váš osobní názor na vybudování radarové vojenské základny systému Národní protiraketové obrany USA na území České republiky v brdských lesích?

Nepovím nic originálního. Všechno bylo našimi představiteli k tomuto záměru řečeno. Je na české vládě a parlamentu, jak se ve věci radaru rozhodnou. A jak víme i my, zahraniční zpravodajové působící ve vaší vlasti, okolo 70 procent obyvatel České republiky, tedy většina, si radar v Brdech nepřeje. Se zájmem sledujeme postoje vlády ČR i výsledky návštěvy pana Topolánka v USA.

Ruští generálové k radaru také nemlčeli, že?

Jistěže ne! Oznámili, že Rusko bylo přinuceno na americký úmysl reagovat a vyhradit si případná obranná protiopatření. To je krutá pravda. Bohužel ne v zájmu Ruska, a vůbec ne v zájmu českých občanů.

Ale Rusko přitom podalo USA ruku a nabídlo jim společnou modernizaci a užívání radarové základny v Gabale v Ázerbájdžánu, což Američané odmítli. Není to podivné?

To je nejen podivné, ale řekněme i podezřelé. Na jednu stranu Američané totiž hlásají do světa, že jsou s Ruskem ochotni společně vybudovat systém protiraketové obrany, ale na druhou stranu zavrhují to, co již je hotovo v Gabale na jižní hranici Ruska v těsném sousedství s Íránem. Američané dělají politiku dvojích standardů. My, Rusové, jasně vidíme, že hlavním cílem výstavby radarové základny USA v Čechách a rozmístění deseti raket v Polsku není obrana proti raketovému útoku, ale šmírování našeho teritoria od západních hranic Ruska až na Ural. Monitoring ruského území!

Autor: Radim Lhoták

Z nejmenovaného zdroje a z nejmenované internetové domény pronikla na veřejnost pozoruhodná zpráva: Jistá farmaceutická společnost vyvinula léčivý preparát, kterým lze bezpečně navodit stav vnitřního klidu a pocitu vyrovnanosti. Jde o pátou generaci léků proti depresím a úzkosti. Účinek preparátu nejen odstraňuje úzkost a stres, ale vyvolává v člověku odhodlání k životu, aktivizuje v něm pozitivní myšlení a energii k práci. President společnosti říká: Nejde v žádném případě o psychotropní či návykovou látku. Podařilo se nám zlomovým způsobem ovlivnit závislost mezi myšlením člověka a jeho emocemi. Vědecké výzkumy prokázaly, že lidské emoce jsou v přímém vztahu s našimi představami, které jsou produktem myšlení. Jde o vztah vzájemný, nikoliv jednosměrný. Navozením vhodného emočního náboje stimulujeme myšlenkový proces k vytváření takových představ, které s vyvolanou náladou přímo konvenují. Podařilo se nám zasáhnout do centra nervové soustavy člověka a ovlivnit jeho myšlení takovým způsobem, že po krátké době užívání léku nacházíme namísto zdeptaného individua šťastného a obětavého jedince připraveného budovat lepší svět.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Nikdo z nás v jádru nepopírá tvrzení, že svět je povrchní a nespravedlivý, když dopustí, aby vzdělaný učitel, lékař či vědec měl ze svého snažení tak nesrovnatelně hubenější příjmy a požitky, těšil se tak trestuhodně podřadnému ocenění proti fotbalistům, zpěvákům a všem producentům povrchní zábavy. Co to je za svět, který si víc cení zábavy než duševního výkonu a úsilí o zdravější a šťastnější život lidí? Dokážeme tomu ještě rozumět?

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Stalo se již zvykem jistého životního stylu mít vlastní názor na věci okolo nás, nazírat svět a vidět život z vlastního pohledu, z vlastního zorného úhlu. Dokonce věc názoru a nezávislost jeho stanoviska, právo na to mít vlastní názor se stalo synonymem svobody a demokratického smýšlení moderní společnosti. Kde končí společné vědění, nastupuje subjektivní názor. Kde končí kultura, začíná odcizení a svévole. Kde začíná svévole ničím neurčeného lidského jednání, tam končí svoboda být někým a z člověka se stává bezejmenné nic.

Continue Reading

Ve své poslední knize La Nouvelle question juive (z července 2007) odsuzuje G. Faye jak „revizionismus“, tak „odmítání“. Vysloužil si za to kritiku nejen Roberta Faurissona, slavného veterána mezi revizionisty, „nostalgiků“ Třetí říše, ale i vůdců některých francouzských, tradičně (monarchisticky či katolicky) orientovaných nacionalistických skupin. Faye, který má u „staré pravice“ vroubky už pro svůj evropský nacionalismus a vstřícný postoj k Rusku, svůj další „prohřešek“ proti „pravicovému kánonu“ vysvětluje: „Antisemitské a revizionistické postoje jsou dnes naprosto kontraproduktivní a nekonsekventní. Svoboda projevu v otázce holocaustu Evropu nezachrání.“ Faye také připomíná, že mnoho mladých rebelů vehnaly přímo do náruče islámu, momentálně největšího nepřítele Evropy. Ze stejného důvodu odmítá i ortodoxní francouzský antiamerikanismus.

Někteří odpůrci hélotizace národů a symbolického násilí, jehož se dennodenně (a beztrestně) dopouštějí masmédia, se rovněž pokoušejí „holocaust-tabu“ využívat jako nástroje k prosazování svobody slova. Bohužel, okamžitá asociace s rasovou politikou Třetí říše, která s ní má sotva co společného, jejich snahy automaticky diskvalifikuje. Námitka, proč není trestné bagatelizování nebo „odmítání“ komunistických zločinů (i ve fr. univerzitním prostředí běžné), je samozřejmě namístě.

Antisemitismus není nemoc, jeho příčiny jsou – tam, kde není uplatňována filtrace poznání – až příliš čitelné, ale může se jí stát. Spojitost nenávisti, obdivu a lásky byla právě ve francouzské literatuře popsána mnohokrát. „Připisovat nyní židovské otázce význam gordického uzlu, jehož rozetnutím budou vyřešeny všechny problémy, před nimiž bílé národy stojí, je opravdu „nekorektní“ a vzhledem ke stavu věcí i anachronické“, tvrdí Faye.

Autor: Radim Lhoták

Většina z nás žije všedními starostmi. Strach o existenční zajištění, o postavení ve společnosti, o uspokojení potřeb nás poutá k věcem a dostupným možnostem, jimiž uskutečňujeme vlastní cestu životem. Tytéž věci a možnosti předurčují naše bytí závislé na situaci, do které jsme zasazeni. Otázka bytí a snahy mu porozumět je ústředním tématem existenciální filozofie, z níž pochází myšlenka individualismu. Individualistické koncepce měly u svého zrodu ve štítu osvobozený postoj ke světu, jejich principem bylo odpoutání individua od zavlečenosti ve světě věcí a podmínek mimo jeho bytostné přesvědčení a vůli. Jak je však individualismus chápán z pohledu současného člověka?

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Žijeme v době, kdy libovolný koncept rozumění světu a člověku z pera nějakého myslitele má svoji „váhu“ podle toho, jaký čtenářský úspěch sklidí od názorově nevyhraněných čtenářů. Málokdy jde bohužel o reálné poznání v pravém smyslu toho slova odrážející objektivní nebo alespoň seriózní přístup k pravdě. Tak i filozofické notování židovského teologa Martina Bubera o významu zájmen já – ty, já – oni, osvětlující základ morálního vědomí člověka, má daleko do nahlédnutí pravdy o nás.

Continue Reading

Autor: Ivo Vašíček

Dějiny Evropy jsou zcela záměrně zkreslovány. Vznikají tak zcela mylné interpretace současného vývoje. Všude je například prezentováno, že první světová válka začala sarajevským atentátem na Františka Ferdinanda d´Este. Ve skutečnosti byl atentát reakcí na násilné připojení Bosny a Hercegoviny k Habsburské monarchii (1908).

Připomenutí historie je pro pochopení situace velice důležité proto ho uvádím: Srbové osídlili velkou část Balkánského poloostrova na konci šestého století. Největšího rozmachu dosáhli za vlády cara Dušana Velikého ( 1331 – 1355 ), který vládl z města Prizren, ležícího v Kosovu. Srbsko se tehdy po staletí rozkládalo na území dnešních zemí Srbsko, Černá hora, Bosna, Hercegovina, Makedonie a části Slovinska, Chorvatska, Bulharska a Rakouska. Na všech těchto územích žili převážně Srbové.

Continue Reading

Autor: Petr Korbel

Osobní auta zmizí, města se ukryjí pod zem a zvířata se vrátí do kraje. Takovou vizi budoucnosti předkládá podnikatel, studovaný matematik a amatérský filozof.

Kdo tvrdí, že každý šéf firmy je z definice nudný patron? A myslí si snad někdo, že projektant informačních systémů musí být omezenec, který se dokáže vyjadřovat jen příšernou odbornickou hantýrkou, od počítače pokud možno nevstane a kromě programování nerozumí ničemu?

Radim Lhoták (nar. 1953), jednatel jedné softwarové společnosti, vyvrací svým literárním dílem oba předsudky. Jeho kniha Země zvířat je z mnoha důvodů pozoruhodná, neotřelá, naléhavá a inspirativní. Zároveň však obtížně zařaditelná – a místy až šokující.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Západní svět podlehl materialistickému myšlení, jeho orientace na hmotu a vnímání reality v rozkladu na věcné složky plynoucí v neustálé proměně a mnohosti přinášejí zmatek. Zbytky latentní duchovnosti zapomenuté v dávném středověku klesají pod brutální tíhou přízemnosti, s níž hmota ničí vše, co se jí připlete do cesty. Moderní preference průmyslové síly za podpory profánní funkce rozumu sledují čistě individuální a pragmatické účely, v nichž se ztrácí jakákoliv schopnost nahlédnutí vyššího principu světa. Jsme na pokraji katastrofy, v nejtemnější fázi zániku civilizace. Jediné, co nás může spasit před zničujícími důsledky rozkladu a nevědomosti, je nová intelektuální elita oživená v nitru katolické církve po vzoru východních esoterických nauk věčné filozofie a intelektuální intuice. Tak by se dal shrnout obsah knížky René Guénona s názvem Krize moderního světa. Je tomu opravdu tak?

Continue Reading