Statkář z ruské vesničky dost možná přišel s klíčem k obrodě Ruska – a vlastně každého státu, rodiny a člověka, který se ocitl ve spárech lichvy. Kolion však byl coby „hrozba“ rublu zakázán.
Shodou okolností je pak kolion, zamýšlený jako alternativa k hegemonii lichvy a bankovní oligarchie, v souladu se zásadami ruské ortodoxní církve, jakkoliv se jeho tvůrce, statkář Michail Šljapnikov, podle všeho staví k církvi dosti cynicky.
Šljapnikov svou měnu, pojmenovanou podle vesnice Kolionovo nedaleko od Moskvy, vytvořil jako prostředek směny plodin a práce mezi vesničany. Šljapnikov se snažil vrátit k jedinému legitimnímu účelu každé měny: má sloužit jako prostředek směny zboží a služeb. Skoncovalo by se tak s funkcí peněz jako výdělečné komodity, historicky označované jako „lichva.” [1] Šljapnikov o kolionu, vydávaném v nominálních hodnotách od jedné do stovky říká: „S těmito penězi se nepojí žádné války, krize ani smrt. Tyto peníze jsou o poctivé práci, čistém vzduchu a čerstvých zemědělských plodinách.” [2]
Kolion dostal pevný kurz: dva koliony za deset vajec, pět za kyblík brambor, 60 za husu atd. [3]
Podle Šljapnikova dostávali obyvatelé Kolionova hotovost vždy jen několikrát do roka, při setbě a sklizni. Díky kolionu si mohli vyměňovat zboží každodenní spotřeby. Dělník za ně mohl zorat kus půdy a následně je vyměnit za zeleninu, ovoce nebo ryby. [4]
I když budou ekonomové i bankéři nad takto neortodoxním přístupem, který opírá měnu o zbožový standard, [5] jistě ohrnovat nos, tento standard – namísto měny založené na dluhu – už byl v historii opakovaně použit na různých místech. Americká Konfederace své dolary („greybacks“) opírala o bavlnový standard, čímž obešla mezinárodní finančníky, kteří jí upírali přístup na trh s penězi (přestože z některých kruhů dnes zaznívá nesmyslná kritika Konfederace coby „loutky Rothschildů“ ”). [6] Na ostrově Guernsey používají místní měnu už od poloviny 19. století. Prvotním motivem bylo vyhnout se bankrotu a neschopnost udržovat kvůli nedostatku měny chátrající infrastrukturu. [7] V 17. století nechal guvernér Francouzské Kanady (přesněji Nové Francie, pozn. DP) nastříhat na kusy hrací karty a označil je jako oběživo (karetní peníze, pozn. DP), jelikož Francie neměla na to poslat mu peníze. Směna zboží i služeb normálně pokračovala i s nastříhanými hracími kartami. [8] Místní měna Wära (viz Zázrak v Německu, pozn. DP) přinesla uprostřed Velké krize prosperitu do jednoho německého města. [9] Jinde, jako v Kolionovu, vydávali místní měnu nebo kupony v dobách hospodářské krize – a ústřední vláda si na ně rychle došlápla. „Pracovní stvrzenky,“ byly úspěšně využívány jako směnné kupony v rakouském městě Wörgl (viz Města kontra banky, pozn. DP), dokud je roku 1933 stát nezakázal. [10] A v roce 1938 Vrchní kanadský soud zabránil vládě [Strany]sociálního kreditu v Albertě vydávat v provincii vlastní měnu. [11]
Šljapnikovův nápad byl plodem zdravého rozumu a osobní zkušenosti:
Na prvotní nápad prý přišel snadno. Při častém směnném obchodu s přáteli si uvědomil, že zboží jako husy nebo brambory odolává inflaci a obchoduje s ním snáz než s rublem. Alternativu by bylo v zásadě možné označit jako zástupné peníze, jelikož by se jejich hodnota odvíjela od základních komodit jako jsou brambory a dobytek, které lze s cílem uzavření obchodu v budoucnu směnit v rámci výměnného obchodu. [12]
I když jsou koliony vlastně jen dlužními úpisy v jediné vesnici a místní měny fungují třeba i ve Spojeném království, rozhodl se ruský stát považovat je za hrozbu – a nikoliv možnou inspiraci pro pozitivní inovace v měřítku celé země.
Celý koncept se však uplatňuje i v dvoustranném obchodování, prostřednictvím vzájemného směnného obchodu úvěrů. Případné námitky o nemožnosti takových praktik vyvrací samo Rusko dvoustrannými obchodními dohodami, které mimo rámec mezinárodního systému uzavřelo s Čínou, Iránem, Egyptem a Tureckem.
Jen pár měsíců před stíháním Michajla Šljapnikova projednávali při příležitosti zahájení výstavy o Evě Perónové v Moskvě prezident Putin s tehdejší perónistickou argentinskou prezidentkou Christinou Fernandez de Kirchnerovou možnost využití výměny národních měn pří vzájemném obchodě. [13]
V listopadu ale perónisté ztratili kontrolu nad prezidentským úřadem ve prospěch učebnicového „oligarchy“ (v perónistickém i ruském slova smyslu) Mauricia Macriho, který Argentinu nejspíš znovu nasměruje na cestu k vazalství nadnárodním finančním elitám. Za perónistické vlády obou Kirchnerů se Argentina s Ruskem sblížila ekonomicky i diplomaticky. Macri však obrací od zahraniční politiky svých předchůdců a otáčí se zády k bolívarskému bloku, prosazovanému zesnulým venezuelským prezidentem Hugem Chavézem. Nový argentinský ministr zahraniční spěchal ujistit globalisty shromážděné na schůzi Council on Foreign Relations v New Yorku, že „nejnovější vývoj je velice blízko New Yorku, protože – jak víte – ekonomický tým předložil ‚brzdám‘ vyjednávání nabídku s cílem normalizovat vztahy na finanční frontě, aby se tak Argentina znovu mohla otevřít světu systematickým a předvídatelným způsobem.” [14] Přestože Macri vyslovil víru v pokračování rozvíjení rusko-argentinských vztahů, [15] ruští politologové jsou s ohledem na jeho proamerické smýšlení spíše skeptičtí. [16]
Přesto přese všechno byl Šljapnikov v červnu 2015 popohnán k soudu. Stíhaní statkáře (který má k oligarchovi tak daleko, jak je vůbec lidsky možné) státem, který tak urputně s oligarchy bojoval, vysílá o budoucím směřování Ruska nanejvýš smíšené signály. V červenci 2015 moskevský oblastní soud kolion zakázal, [17] když nejprve vyslechl svědectví znalce, podle kterého nelze kolion považovat za „náhradní peníze;“ ale spíše za dlužní úpisy mezi jednotlivci. Obžaloba však namítala, že tyto transakce probíhaly bez zdanění. Závěr zněl: „…soud nepřijímá argumentaci zástupců obžalované strany, že jelikož zákon nedefinuje náhražky peněz, nelze v tomto případě zahrnout kolion do kategorie ze zákona zakázaných peněžních náhražek …”[18]
I když stoupenec ruského anarchisty Michaila Bakunina Šljapnikov mluví o ruské ortodoxní církvi s notnou dávnou cynismu, jím zamýšlená místní autonomie a měna odrážejí tradiční Rusko. Shodou okolností jen měsíc po rozhodnutí soudu proti Šljapnikovově bez dlužné „měně“ předložila ortodoxní církev – s podporou Ruské obchodní a průmyslové komory – plán na vytvoření od lichvy oproštěného pravoslavného finančního systému, přirovnávanému k islámskému bankovnictví.
Šljapnikov přišel s kolionem kvůli nedostatku prostředků směny ve své vsi, kde však nechybělo zboží ani ochota pracovat. Za Velké krize vedly podobné okolnosti v mnohem větším měřítku ke stavu, kdy zástupy hladověly, zatímco stát nutil sedláky ničit potraviny. Tento paradox „chudoby uprostřed hojnosti“ trvá v některých oblastech světa dodnes – nikoliv kvůli nedostávajícím se zdrojům nebo práci, ale nouzi o prostředky směny. Jak směšný a zločinný je nedostatek v zemědělské vesnici s dostatkem práce i plodin – jen kvůli nouzi o měnu? Přesto se však tento zde na mikroúrovni naznačený stav skutečně na makroúrovni objevuje v mnoha oblastech světa.
Dmitrij Surmilo, koordinátor pracovní skupiny pro pravoslavný finanční systém z odboru Moskevského patriarchátu pro vnější vztahy, řekl o „omezeném přístupu k finančním zdrojům“ totéž co Šljapnikov – avšak o celém Rusku: „Dnes v čase krize vyvolané nedostatečnými finančními zdroji následkem sankcí nám konečně začínají naslouchat a společnost reaguje na naše návrhy souhlasně.” [19] Prohlédl nakonec soudce, který zakázal kolion?
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
***
***
Nejnovější komentáře