Categorized | Filosofie, Historie

Zákony – Posvátný Platónův etnostát, část 1

Platón

Platón

Autor: Guillaume Durocher

Platónova Ústava patří k nejslavnějším knihám všech dob. Dokud se bude číst, budou se lidé ptát, zda byl ideální stát načrtnutý v tomto díle, Kallipolis, míněn jako seriózní politický návrh. Měl posloužit jako intelektuálně podnětná utopie nebo snad šlo o symbolickou analogii dokonalé duše? Osobně mě tyto dohady a nejasnosti poněkud matou – důležitější než konkrétní opatření mi totiž v Ústavě i dalších platónských dialozích přijdou zásady, z nichž vycházejí. Proto si můžeme být jistí např. tím, že Platón byl myslitel bytostně aristokratický a uznání nerovnosti chápal jako základ etiky, protože mu velice záleželo na dosažení spravedlivé hierarchie, dobré kultury a kvalitního potomstva.

Kromě Ústavy navíc máme Platónovo nejdelší, ale méně známé dílo, jež se také věnuje politice: Zákony, v nichž popisuje „druhou nejlepší obec“ zvanou Magnésia. Potkáváme se v něm s naším starým známým Platónem – tatáž nekompromisní obrana altruismu, tentýž paradoxní „totalitarismus“ ve službách společenství, tentýž strach a zhnusení z rovnostářství a „populární kultury“, tentýž meritokratický proto-feminismus a tatáž snaha o dosažení dokonalosti. Většinu z toho, co se moderním liberálům příčí v Ústavě, najdeme i v Zákonech, zjevně míněné s plnou vážností.

Osobně se domnívám, že Zákony jen na konkrétním příkladu výslovně rozvíjejí to, co lze vyvodit už z Ústavy. Platón na sklonku života podle všeho zatoužil dokončit co možná nejvíc svých rozdělaných „restů“. Dílo tak místy zabředává až do ubíjejících podrobností, což je ale u právního pojednání dost možná nevyhnutelné. Rád bych také zopakoval, že většina Platónova autoritářství nebyla jeho výsadní doménou, ale jednoduše reflektovala etiku i občanskou praxi starověké řecké polis, soustředěnou na společenství. Glenn Morrow, definitivní autorita na Zákony, píše, že tato kniha „bývá s jistou mírou hyperboly, ale v zásadě právem, nazývána sbírkou a kodifikací celého řeckého práva“. 1] To by vysvětlovalo i četné styčné plochy mezi Platónovými Zákony a podobně encyklopedickou Aristotelovou Politikou (která je však coby sbírka poznámek k přednášce pro moderního čtenáře stravitelnější). Je tedy zřejmé, že Zákony nemají být čteny jako nějaké abstraktní filozofování, ale jako syntéza mnoha století praktických politických zkušeností Řeků.

Ústavě Platón zřejmě dodává na radikalismu sokratickým postřehům o sebekázni, vládě povolaných či eugenice a promítá je na úroveň společnosti. Podobně i v Zákonech Platón systematizuje a příležitostně prohlubuje řadu prvků zavedené řecké politické praxe. 2] Zatímco radikálně utopicky aristokratické a eugenické zásady Ústavy lze shrnout poměrně stručně, v Zákonech se Platón u jednotlivých potřebných opatření pouští do značných detailů.

Nelze se tak příliš divit, že Zákony oslovily následující generace méně než Ústava. Nenajdeme v nich kompletně vypracovaný filosofický systém, ale debatu povětšinou soustředěnou kolem politiky. Zákony se často ubírají oklikami a někdy si i protiřečí. Někteří to přičítají slábnoucím duševním silám starého Platóna, jiní upozorňují, že dílo nestačil do své smrti dokončit a z voskových tabulek ho sestavoval jeho žák Fillipos z Opuntu.

I přes tyto výhrady zůstávají Zákony podnětným a provokativním dílem a Platón zde předjímá řadu postřehů z Aristotelovy Politiky. V dialogu vystupují tři muži – „Athénský host“ podobný Sokratovi, Kréťan jménem Kleinias  a Lakedaimoňan Megillos – na cestě do chrámu na místě Diova zrození na hoře Ida, kde legendární krétský král Minós obdržel zákony od vládce bohů. Volba lakedaimónského společníka rozhodně není náhodná. Platón totiž sílu a stabilitu peloponéského státu velice obdivoval. Tamějšího zákonodárce Lykúrga prý inspiroval samotný Apollón. Platón i přes svou zbožnou a morální vážnost hojně žertuje o svém stáří, které ovšem nijak neotupilo jeho schopnost předkládat ty nejpoutavější paradoxy. Asi nejslavnějším z nich je dlouhá debata v první knize o pozitivech pijatyk. Alkohol je prý drahocenný dar, díky němuž v mužích snáz rozeznáváme ctnost: kdo si zachová sebekázeň i pod jeho vlivem, prokazuje typ ctnosti nezbytný k zachování řádných státnických schopností i pod podobně „opojným“ tlakem svodů moci. In vino veritas!

I přes stáří a vtípky však Zákony nijak neslevují z vysokých ambic: Platón se zde zabývá základním zákonem nové obce, který by díky syntéze toho nejlepšího z rozličných řeckých tradic odolával působení času. Vznikla by tak věčná a ctnostná verze Athén, zachovávající jejich ideál občanství, ovšem bez rovnostářských excesů. Platón se zjevně poohlížel po proslulé pevné kázni lakedaimónského zřízení a prastarých náboženských tradicích starověkého Egypta. „Právo“ v klasickém Řecku neevokovalo proměnlivý a neustále zvětšující se soubor legislativy, jak tomu je dnes. Na mysli tehdejším lidem pravděpodobně vytanuly spíš neměnné základní zákony, jako ty Lykúrgovy, které zakotvovaly způsob života a výchovy občanů obce. Platón toužil po novém státu i zákonodárci, tentokrát formovaného vedle nejistých božských vizí i filozofií a rozumem, který by pěstoval nejen vojenský um, ale také vznešenost duše. A jestliže Lykúrgovy zákony v Platónově době platily už skoro tři století, mířil i zde slavný filozof mnohem výše a za vzor si bral egyptské zvyky, jejichž stáří se podobně jako u slavných pyramid počítalo v miléniích.

V celém tomto modelu hrají reprodukce občanů a jejich pokrevní pouta zásadní úlohu. Platón básní o posvátné povinnosti občanů zplodit co možná nejlepší potomstvo, jež se mělo „účastnit věčnosti“. Městský stát tak pro něj není jen souborem jednotlivců, ale nadčasovým společenstvím zahrnujícím všechny minulé i budoucí generace. 3] Z evolučního pohledu jistě stojí za zmínku, že společenské uspořádání a etika Platónových Zákonů se zakládá na příbuzenství rodovém i etnickém. Platonské myšlení pracuje s koncentrickými kruhy příbuzenství a reciprocity: rodině, obci a konečně i řeckému národu jako takovému proti barbarům. Platón navíc opakovaně klade důraz na povinnost postarat se o biologickou i kulturní úroveň občanů – cesta podle něj vede skrz výchozí čistku špatných prvků, přísnou imigrační politiku a pečlivou regulaci a propagaci manželství a rodičovství.

Svým důrazem na zásadu příbuzenství Platón přijímá a dále systematizuje obecně sdílené řecké přesvědčení. Arnold Gomme k tomu dodává: „Idea příbuzenství coby základního kritéria příslušnosti ke státu byla nedílnou součástí řeckého myšlení – a národnost matky zde nebyla o nic méně důležitá než ta otcova.“ 4] Podle Morrowa se pak lze důvodně domnívat, že se Platón klonil k athénskému pojetí občanství příslušejícího jen dětem dvou v Athénách narozených rodičů. 5] Jestliže se tak říká, že Lykúrgos založil ve Spartě první etnostát, není podle mě nijak nevhodné hovořit o Magnésii jako o Platónově posvátném etnostátu.

A jaký že městský stát to vlastně Magnésia je? Platónova druhá nejlepší obec není tak radikální a elitářská jako Kallipole z Ústavy. Posvátný řád králů-filozofů ustoupil vládě samotných zákonů. Platón se mnohem výrazněji přibližuje Aristotelově umírněnému a konvenčnímu pojetí ideálního režimu. V Magnesii jsou občany všichni zde narození vojáci a bývalí vojáci. Všichni občané mužského pohlaví vlastní nějakou půdu a nic jim nebrání ve spokojeném a přiměřeně blahobytném životě. Každý občan-voják se má také stát paterem familias a zplodit děti. Většinu úředníků volí shromáždění všech občanů, v němž mají ti majetnější silnější hlas. Podle Platóna tato demokracie vlastníků s oligarchickými prvky představuje zlatý střed mezi perským despotismem a athénským rovnostářstvím. Aristotelés by s ním zřejmě souhlasil bez větších výhrad.

Platón je však důslednější, co se týče vymezení základního zákona. Demokratické magnétské shromáždění má mít nastaveny hranice a občanům se má dostat výchovy k ctnosti disciplínou sparťanského střihu, již zakládá v zásadě neměnný základní zákon. Filozof vykresluje stát, jehož občané žijí zbožně a v harmonii, neustále se zdokonalují a účastní se společných činností: aristokratické Athény a filozofická Sparta se zvyky věčného Egypta.

Platón vypočítává četná opatření, která mají předejít dekadenci a úpadku zákona. Ekonomickou nerovnost i chudobu mají udržovat v rozumných mezích omezení uvalená na hromadění kapitálu a udržování počtu domácností na 5 040. Platón dává před korumpujícím stykem s vnějším světem přednost soběstačnosti. Obchod má probíhá v co nejmenším možné míře (obec naštěstí nemá přístup k moři), lichva je zapovězena a nízká obchodnická povolání mají mít status podobný cizincům bez občanství, „z jejich zkažení by obci nevzešla veliká újma (919c).“

V ostrém protikladu k Aristotelovi zůstává Platón meritokratickým protofeministou a považuje za „hloupé“, aby se polovina společnosti držela jen v soukromé sféře – řecké ženy zpravidla příliš mimo domácnost nesměly – a tak jim přiznává postavení potenciálních občanů (i když bez nemovitého majetku), s právem zastávat úřady, samostatně se společně stravovat a případě potřeby je dokonce neváhá povolávat do vojska. Přestože považoval ženy za hůře uzpůsobené k boji, politice nebo abstraktnímu myšlení, nechtěl Platón nechat tento potenciál nevyužitý, a dokonce si představuje ženské bojovnice, jak pomáhají svým mužům „statečně bránit zkáze hrozící vlasti“ Nedostatečnou regulaci ženských poměrů a jejich účast na veřejném životě považoval Platón za příčinu rozmachu přepychu ve Spartě a zákonodárce se tak dopustil tím, že na ženy nemyslel, omylu: „zákonodárce má být přímý a ne polovičatý“ (806c).

Platónská posedlost neměnným a vysoce preskriptivním základním zákonem zasahujícím i do těch nejmenší aspektů života a kultury může působit megalomansky a nerealisticky. Ukazuje však nejen jeho zaujetí předcházením dekadenci, ale také východiska tehdejší doby i filozofie. Vzešel-li by zákon od těch skutečně nejosvícenějších, přirozeně by dokázal přemoci nebo alespoň usměrnit chvilkové lidské rozmary, zejména u těch méně nadaných. Jestliže jsou přirozenost a rozum věčné, a zákon je má promítat do života společnosti, znamená to, že čím lepší zákon, tím méně bude s plynutím času zastarávat. Tato poněkud statická vize dává větší smysl v kontextu antického světa, s jeho pomalým tempem technické inovace. Základní podoba života se příliš neměnila, a tak se skutečně dalo říci, že nikdy „není nic nového pod sluncem“.

Režimu a zásadám popsaným Platónem v Zákonech se hodlám věnovat podrobněji, což považuji za žádoucí hned z několika důvodů. Zaprvé Zákony ukazují, že v Ústavě popsané aristokratické, komunitární a eugenické zásady, které se učitelé filozofie často snaží takříkajíc zamést pod koberec, byly zcela vážně činěnými návrhy. Zadruhé úplně nepředpokládám, že by se většině čtenářů chtělo číst více než 500 stránek náročného díla, z něhož jsem se snažil vytáhnout ty nejdůležitější etnopolitické motivy. A konečně: etnopolitické prvky často přehlížejí i akademici, kteří se dílem zabývají. Charles Kahn píše, že v Morrowově šestisetstránkovém komentáři k Zákonům „nenajdeme takřka jedinou zmínku… o pasážích týkajících se otroků, které, jak Morrow podotýká, nejsou zrovna pěkné čtení!‘ Mnoho se nemluví ani o předběžných čistkách obyvatelstva nebo dopadech Platónova systému ‚manželských dozorčích‘ na domácí život.“ 6]

Podrobný popis zbožnosti a tuhé kázně etnopolitiky v Platónových Zákonech považuji za opodstatněný, jsou totiž příznačné pro klasickou řeckou tradici občanství i myšlení jednoho z největších filozofů západní civilizace. Postřehy a náhledy zůstávají významné i dnes.

Poznámky:

1] Glenn Morrow, Plato’s Cretan City: A Historical Interpretation of the Laws (Princeton: Princeton University Press, 1993), s. 6.

2] Podobně Platónova ústava v jiném žánru radikalizuje sokratické poznatky – o sebekázni, vládě odborníků a kvalitě plození – na úroveň společnosti.

3] Osobně mě až zaráží četnost analogií s pozdější národně socialistickým konceptem Volksgemeinschaft.

4] Arnold Gomme, Essays in Greek History and Literature (Oxford, 1937), 86-87. Quoted Morrow, Plato’s Cretan City, s. 117.

5] Ibid., s. 116.

6] Charles Kahn, “Foreword,” v Morrow, Plato’s Cretan City, xxvi. Dodám, že v roce 1940 napsal Morrow článek, v němž se snažil oddělit platónskou filozofii od národního socialismu i komunismu s tím, že premisou Zákonů je právní stát, tj. vláda zákonů. Na tom jistě něco může být, současně ale nezapomínejme, že Platónova i Aristotelova politická vize komunitarismu se příliš neshoduje s hypertrofovaným individualismem a rovnostářstvím moderních liberálů. Viz také Platón Hitler a totalitarismus.

Poznámka DP

Všechny úryvky ze Zákonů Oikoymenh, druhé vydání, 1997. Praha. Překlad František Novotný.

První část eseje Guillaume Durochera The Laws: Plato’s Sacred Ethnostate, Part 1 vyšla na stránkách The Occidental Observer 22. dubna 2017.

One Response to “Zákony – Posvátný Platónův etnostát, část 1”

  1. Mária napsal:

    Škoda, že nie sú knihy ktoré by dokumentovali, overenie takéhoto života v praxi.

    Kam by to dotiahli po trebárs 200 rokoch, a 10-tej generácii?

    Či je to skutočne životaschopné a teda pre človeka v praxi nejak použiteľné…

Trackbacks/Pingbacks


Jean Mabire – Zemřít v Berlíně

Jean Mabire - Zemřít v Berlíně***
Zemřít v Berlíně: Francouzští esesmani posledními obránci bunkru Adolfa Hitlera.
***
Objednávejte na stránkách vydavatelství Nightingale Press nebo na Kosmasu.
.

Ladislav Malý – Vzpomínky jednoho disidenta

Ladislav Malý - Vzpomínky jednoho disidenta***
Z memoárů národního konzervativce…
***
Objednávejte ZDE.
.

Víte, že…

23. listopadu 1992 zemřel belgický politik Jean-François Thiriart. V mládí bojoval  v řadách SS, v pravicové politice byl aktivní od 60. let až do své smrti. Tento panevropský nacionalista a zakladatel celoevropské strany Jeune Europe v rámci své ideologické trajektorie prošel od komunitarismu přes různé pozice tzv. "Třetí cesty" až k národnímu bolševismu.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív