Categorized | Filosofie, Historie, Kultura

Zapomínáme na Theodora Adorna (11. září 1903 – 6. srpna 1969)

Theodor Adorno

Theodor Adorno

Autor: Alex Kurtagić

Přesně před 47 lety zemřel Theodor Adorno, německý filozof, sociolog, kulturní kritik, muzikolog a významný představitel Frankfurtské školy. Proslavil se kritikou moderní společnosti, fašismu, antisemitismu a kulturního průmyslu, a i po 66 letech ho levicoví akademici na západních univerzitách stále berou vážně. Jeho dílo výrazně ovlivnilo rozvoj Nové levice.

Theodor Ludwig Wiesengrund — také Theodor Ludwig Adorno-Wiesengrund, Theodor Ludwig Adorno-Wellington a Theodor Wiesengrund Adorno — se narodil 11. září 1903 v rodině zpěvačky a obchodníka s vínem. Jeho matka byla Korsičanka katolického vyznání, jeho otec pak asimilovaný židovský konvertita k protestantismu. Theodor – prý zázračné dítě – už ve 12 letech rád hrál na klavír Beethovenova díla. Vynikal ve škole, kterou zakončil jako nejlepší v ročníku. Brzy však bohužel sešel na scestí a ještě než získal diplom, otrávili jeho mysl svými marxistickými teoriemi György Lukács a Ernst Bloch.

Adorno pociťoval reflexivní nenávist k německému nacionalismu a s hořkostí pozoroval ochotu německé inteligence – včetně lidí jako Max Weber, Max Scheler, Georg Simmel a Siegfried Kracauer – vyslovit podporu Velké válce. Toto rozčarování s ním sdíleli i židovští intelektuálové, pozdější Adornovi kolegové: Walter Benjamin, Max Horkheimer a Ernst Bloch.


Skrze otcovo spojení s rodinou Karplusových, kteří v Berlíně vlastnili továrnu, se Adorno setkal se svou budoucí manželkou Margaret, které se říkalo Gretel. Zprostředkovala mu styky s lidmi ze svých intelektuálních kruhů, kam patřili třeba Benjamin, Bloch, Brecht nebo Herbert Marcuse. Trvalo však dalších 14 let, než z ní udělal počestnou ženu.

V souladu s jeho intelektuálními sklony se Adornův hudební vkus jasně klonil ke klasické avantgardě: chodil na Schönbergova, Schrekerova, Stravinského, Bartókova, Busoniho, Deliusova a Hindemithova vystoupení a ještě ve škole se rozhodl studovat kompozici na Hochově konzervatoři, kde dostával soukromé lekce od Bernharda Seklese a Eduarda Junga.

Tehdy už se spřátelil s Kracauerem a společně četli Kantovu Kritiku čistého rozumu; tato zkušenost na Adorna silně zapůsobila. Když Adorno začal svá vysokoškolská studia na Univerzitě Johanna Wolfganga Goetha, pustil se spolu se svým druhem do Hegela a Kierkegaarda. V tomto období začal Adorno pro odborné časopisy psát a vydávat recenze koncertů i vlastní skladby. Jako náročný člověk si stěžoval na nedostatky hudební moderny a podporoval avantgardu. Vymezoval se především proti Stravinského Příběhu vojáka, který označil za „mizerný bohémský žertík.“ Naopak Schönberg se stal jeho idolem a zhruba v době získání doktorátu (na téma díla Edmunda Husserla) v létě 1924 po vystoupení naléhavě žádal o audienci u Schönbergova žáka a spolupracovníka Albana Berga. V té době už poznal ke komunismu otevřeně se hlásícího Maxe Horkheimera, který ho následně představil dalšímu komunistovi Friedrichu Pollockovi.

Po své rozmluvě s Bergem se Adorno rychle vetřel do kruhu Druhé vídeňské školy. Po příchodu do Vídně bral lekce atonální hudby se svým novým přítelem, a udělal si i přátele další, včetně někdejšího komisaře Maďarské sovětské republiky György Lukácse, který rozvíjel myšlenky leninismu a pohyboval se v kruzích nejkrajnější levice.

Poté Adorno nějakou dobu cestoval, než se vrátil do Frankfurtu pracovat na své habilitaci. V roce 1927 ji předložil svému vedoucímu Corneliusovi, který ji ale označil za plagiát své vlastní práce a poslal ho pryč. Kromě kopírování Corneliuse mluvil Adorno mj. o Freudových pseudovědeckých teoriích jako o „pronikavé zbrani“ proti zbožšťování organické přírody. Asi odhadnete, kam to směřuje.

Nezastrašený Adorno se vrhnul na hudbu. Jedna z jeho skladeb byla nastudována v Berlíně, aktivně se také podílel na činnosti redakčního výboru Musikblätter des Anbruch a rozhodl se této publikace využít jako beranidla při útoku proti Pfitznerovi a Straussovi. Byl tak vášnivým stoupencem radikálního modernismu, že i Hindemith, Stravinskij a celá dvanáctitónová technika (dodekafonie) se mu jevili jako přehnaně krotcí – hudbu bylo třeba kompletně vyvrátit.

Adorno ovšem znovu změnil své směřování a rozhodl se učinit prioritou své studium filozofie. Brzy začal pracovat na nové „odpadlické“ habilitaci mimo akademické struktury. Jeho přátelé profesor Paul Tillich, Max Horkheimer a Walter Benjamin však psance podpořili a díky jejich přímluvám udělila v roce 1931 Frankfurtská univerzita Adornovi venia legendi.

V té době už se Horkheimer ujal vedení Institutu pro sociální výzkum, kde se sešla celá řada podivných individuí včetně Lea Löwenthala, Ericha Fromma a Herberta Marcuse – takzvaná „Frankfurtská škola.“ Adorno sem velice rychle zapadl, a přestože dosud nebyl oficiálně členem, přijal pozvání přednášet. Protože však i ve svém nejlepším rozpoložení projevoval obtížně snesitelné osobnostní rysy, zděsil obecenstvo přímým popřením Horkheimerem o rok dříve navrženého programu. Přesto se mu povedlo dosáhnout publikace několika svých esejí v časopise skupiny, v nichž hřímal proti současné hudbě a hanobil jazz. Jeho práce byla prodchnuta marxistickou terminologií a po nějaké době Adorno zcela odhodil zástěrku neutrální sociologie a rozhodl se pro nepokrytě ideologický přístup.

Zanedlouho se ale dostali k moci nacionální socialisté a Horkheimerova marxistická a z většiny Židy vedená skupina budila krajní podezření. Kanceláře Institutu prohledala policie a obrácen naruby byl i Adornův dům. Odebrali mu právo vyučovat a obratem zamítli jeho přihlášku do Říšské literární komory. Podle názoru vlády se Židé stali kvůli svému častému zapojení do podvratných aktivit, včetně komunismu a dalších radikálních hnutí, pro Německo hrozbou. Adornovi se tak uzavřela cesta, a proto zvolil exil.

V Británii mu nedovolili přenést si z kontinentu svou vídeňskou habilitaci, a tak mu Rada akademické pomoci (Academic Assistance Council) pomohla zaregistrovat se jako dospělému studentu na Merton College. Jeho vztahy s Horkheimerem, který se usadil v New Yorku, se staly napjatými a odborný časopis Institutu odmítl několik jeho esejí, včetně jedné, nad níž strávil léta. Nakonec se rozhodl okopírovat nápad Horkeimera, který vydal knihu aforismů, a sepsal svou vlastní. Později vyšla jako Minima Moralia a můžete si ji zadarmo přečíst online zde.

Po čtyřech letech v Británii Horkheimer pro Adorna vymámil místo v Radio Research Project na Princetonské univerzitě pod vedením Paula Lazarsfelda. Adorno se chopil příležitosti a odcestoval do New Jersey. Lazarsfeld však byl vystudovaný matematik, který usiloval o další prostředky na svůj projekt. K tomu však potřeboval měřitelné výsledky s praktickým komerčním využitím. Kvantitativním výzkumem však Adorno pohrdal a své studie o sociologii rozhlasové hudby chtěl vést svým vlastním způsobem s využitím subjektivních metod a teorií. Po dvou letech v čele hudebního oddělení a práce na studiích a esejích Lazarsfeld ani neuznal za vhodné zmínit Adornovu činnost ve své nové žádosti o státní příspěvek (první byla zamítnuta). Lazarsfeld z Adornova stylu psaní úpěl a stěžoval si na jeho „nekázeň při… prezentaci.“ Proto Horkheimer našel pro Adorna trvalé místo v Institutu.

Adorno následoval Horkheimera do Kalifornie, kde se připojili k dalším emigrantům. Zde se pustili do společné práce na revizionistických dějinách osvícenství a po šesti letech toto úsilí přineslo plody v podobě knihy Dialektika osvícenství. Jde o temné a pesimistické marxovské přemítání, dále ztížené freudovskou psychoanalýzou a zbytečně ubíjejícím stylem. Hlavní tezí autorů je názor, že osvícenství jednoduše vytvořilo nové systémy nadvlády.

Tehdy už se Adorno i Horkheimer nějaký čas zabývali autoritářstvím, fašismem a antisemitismem a oba dva o těchto tématech psali. Adornův spisek Wagner, Nietzsche, and Hitler z roku 1947 byl první salvou.

S podporou Public Opinion Group Nevitta Sandforda a Amerického židovského výboru byl Adorno pověřen vedením výzkumu tak zvané „autoritářské osobnosti,“ který roku 1950 završil vydáním stejnojmenné knihy. Jak si asi dovedete představit, šlo o zaujatou, metodologicky vadnou a pseudovědeckou studii (pro začátek se opírala o freudovskou psychoanalýzu [1]); její předem stanovené závěry pak byly strojené a kontraintuitivní. Kevin MacDonald ukazuje, jak autoři pracovali s hierarchickou harmonií a tradičním rodinným životem coby fašistickými prvky, zatímco s všemožnými dysfunkcemi jako zdravými projevy. Přesto byla kniha široce propagována do té míry, že ji dodnes najdeme v univerzitních knihovnách a sylabech – jako by se snad jednalo o seriózní vědecké dílo.

MacDonald Adornovu práci, stejně jako další spisky Institutu o antisemitismu, kritizuje coby tendenční a jednostrannou, jelikož se odmítá zabývat konflikty zájmů mezi etniky jako příčinou mezietnického nepřátelství; k antisemitismu pak přistupuje zjednodušujícím způsobem jako k formě šílenství či mentální poruchy. Podle Kevina MacDonalda jsou však jeho příčiny podstatně mnohotvárnější.

Adornovi se sice zalíbilo americké rovnostářství a otevřenost, tamější kulturu však nenáviděl, a tak se roku 1949 ochotně vrátil do Německa – ne však předtím, než stihl vytvořit několik atonálních skladeb. Jelikož je život krátký, postačí říci, že Adornova hudba jednoduše kopírovala Schönberga a hrála se zřídka či vůbec. Kéž by tak Adorno u hudby zůstal!

Jestliže byla Autoritářská osobnost toxická, do plných obrátek intelektuální likvidace své rodné země se Adorno dostal teprve po získání profesury na Frankfurtské univerzitě a vedení navrátivšího se Institutu. Jeho oddaná žena, vystudovaná chemička pronikavého intelektu, která před válkou řídila společnost a vlastně svému muži do intelektuálních kruhů otevřela dveře, se stala jeho sekretářkou.

I přes horečnou (a vražednou) americkou denacifikaci a zavádění liberalismu amerického stylu [2] viděl Adorno v Německu nacismus na každém kroku a tvrdil, že i dvacet let po konci války a smrti či popravě všech předních nacistů přežívá skrytý pod povrchem, odkud může v každém okamžiku znovu vytrysknout. Proto se od 50. let pustil do systematické likvidace tradiční německé kultury prostřednictvím sociologie a filozofie. Německou mysl bylo třeba zcela rozložit a znovu složit: „osvobozenou“ a vykořeněnou od minulosti, v souladu s freudovsko-marxistickými principy kritické teorie. Vydal s tímto záměrem dvě významné eseje: The Meaning of Working through the Past (1959) a Education after Auschwitz (1966). Adorno sklidil za své tvrzení, že po Osvětimi už nemůže být poezie, ostrou kritiku; podle svých odpůrců Osvětim využíval k ospravedlnění své „absolutní negativity“.

V 50. letech sepsal také četné nerudné eseje napadající masovou kulturu, které v 60. letech dostaly podobu komplexnějších prací. V nich přináší několik pravdivých – i když banálních – postřehů o tom, jak kapitalismus využívá průmyslově produkované masové kultury k pacifikaci, ohlupování a ovládání obyvatelstva. Někteří moderní teoretici tuto analýzu označují za přehnaně zjednodušující a nevěnují jí příliš pozornosti. Mimoto americký průmyslový magnát Henry Ford přinesl podobné poznatky už o skoro 30 let dříve, takže stěží mohlo jít o něco objevného; Adornova práce byla jednoduše komplikovanějším rozpracováním freudovsko-marxovského idiomu. [3]

Adorno se v tomto období stal také veřejně známým intelektuálem a psal komentáře do novin, rozdával názory v rádiu a kázal v panelových diskusích. V roce 1958 se také ujmul samostatného vedení Institutu, jehož spolu-ředitelem už nějaký čas byl.  Udržoval kontakty se Suhrkamp Verlag, nakladatelstvím Hermanna Hesseho, a nejenže využíval svého jména, aby zajistil vydání prací svých kamarádíčků, ale tento marnivý Frankfurťan – jehož styl už tak připadal Němcům nabubřelý a nesmírně rozvláčný – je také přesvědčil vydat některá vlastní díla. [4] Kromě vlivu na Novou levici položila jeho práce také základy politické korektnosti v Německu i jinde.

Tak frenetická činnost však nemohla nezanechat následky a do konce 60. let si Adornovy útoky na „autoritářství“ přišly vybrat na svém původci daň. Případné idylické představy o podzimu svého života, stráveném jako buržoazní akademik, mírumilovně jako teoretik podvracející kulturu z bezpečí své pracovny nebo učebny, divoce rozbily studentské nepokoje rozdmýchané marxistickými teoriemi a protiautoritářským zápalem. Studenti jeho přednášky přerušovali a jednou – při přednášce o dialektice objektu a subjektu – jej u pultíku obklopily tři polonahé studentky a zasypaly mu temeno okvětními lístky. Na tabuli za ním ho pak obvinily z napomáhání kapitalismu. Zcela zbaven veškeré autority uprchnul ze sálu a následně musel zrušit všechny své semináře s výjimkou jediného. Leckdo by to označil za spravedlivou odplatu.

Do léta 1969 tyto vylomeniny olysalého muže vyčerpaly natolik, že odešel na odpočinek do horského a lyžařského letoviska Zermatt ve švýcarských Alpách. Místo uzdravení zde ale nalezl smrt v podobě srdečního infarktu. Muž, který svou kariérou učinil ničení, zemřel v den výročí výbuchu atomové bomby nad Hirošimou.

Poznámky:

[1] Srov. Kevin MacDonald, „Freud’s Follies“, Skeptic, 4(3),  94–99. Přetištěno v The Sceptic Encyclopedia of Pseudoscience, Michael Shermer (Ed.). ABC-CLIO, 2002.
[2] Srov. Savitri Devi, Gold in the Furnace: Reflections on Post-War Germany (Atlanta, GA: Savitri Devi Archive, 2008).
[3] Adorno i Ford oba kritizovali nízkou kvalitu masově produkované kultury a oba ji považovali za metodu vládnoucích elit k utváření postojů veřejnosti. Fordovy spisky však byly dosti neumělé a moralistické, strašákem pro něj nebyl kapitalismus jako takový, ale židovští kapitalisté. Viz “Jewish Supremacy in Motion Picture World“ The International Jew vol 2 (Dearborn, MI: Dearborn Publishing Co., 1921), a „Jewish Jazz Becomes Our National Music“, The International Jew vol 3 (Dearborn, MI: Dearborn Publishing Co., 1921).
[4] Konkrétně: Berlin Childhood around 1900 Waltera Benjamina; spisy Siegfrieda Kracauera a jeho vlastní Minima Moralia (1951).

Článek Alexe Kurtagiće Forgetting Theodor Adorno vyšel původně na stránkách vydavatelství Wermod&Wermod.

Comments are closed.

Ernst Jünger – Návštěva na Godenholmu

Ernst Jünger - Návštěva na Godenholmu***
Ztracený klenot, vysoce ceněný svého času například Gottfriedem Bennem
Mistrovské vizionářské dílo Ernsta Jüngera odehrávající se na odlehlém skandinávském ostrově patří mezi neprávem opomíjené skvosty německé literatury poloviny minulého století. Tato novela, rozsahem nevelká, myšlenkově však nesmírně bohatá, plná znepokojivých obrazů a apokalyptické imaginace, je další ukázkou autorova hutného vybroušeného stylu, jeho schopnosti vnímat vnitřní předivo věcí a jejich skrytých souvislostí i líčení přírodních krás. Je typovou studií válkou sežehnutých duší, částečně autobiografickou, vyprávěním o hledání zasvěcení a nového začátku, příběhem o utrpení a znovuzrození.
***
Objednávejte na stránkách nakladatelství Malvern nebo v okultním knihkupectví Alembiq.
.

Oswald Spengler – Myšlenky

Oswald Spengler - Myšlenky***
Kniha obsahuje: vedle 370 výroků o pojmech, majících ve Spenglerově myšlení zásadní význam, jako např. osobnost, dějiny, válka, právo, stát, tradice atd., v původním výboru správkyně autorovy – do té doby z valné části nezveřejněné – pozůstalosti, též rozsáhlý překladatelský a redakční výběr z knih Preussentum und Sozialismus a Jahre der Entscheidung s aktuálními poznámkami a vysvětlivkami, jakož i úplnou, komentovanou bibliografii nakladatelství Délský Potápěč.
***
Objednávejte v Knihkupectví Délského potápěče nebo na Kosmasu
.

Ezra Pound – „Přítomen!“

Ezra Pound – „Přítomen!“***
Ezra Pound míří přímo na jádro systému, v nemž žijeme – a zasahuje! Politika – ekonomie – poezie; články, básně, poznámky, manifesty, překlady a eseje z doby Italské sociální republiky.
***
Objednávejte ZDE
.

Knut Hamsun: Až do konce! – DOTISK!

Knut Hamsun - Až do konce!***
Politická publicistika norského spisovatele Knuta Hamsuna z let 1940 až 1945. Knut Hamsun je příkladem Muže, který se nepoddal, nepodvolil a už vůbec v šířícím se křiklavém chaosu nezbloudil. Ač sražen, zůstal na svém.
***
Objednávejte ZDE
.

Paul Sérant: Fašistický romantismus – DOTISK!

Paul Sérant - Fašistický romantismus***
O politickém díle několika francouzských spisovatelů – Robert Brasillach (popravený), Pierre Drieu La Rochelle (sebevrah), Lucien Rebatet (rebel), Abel Bonnard (estét), Alphonse de Châteaubriant (mystik) a „fantaskní jezdec“ Louis-Ferdinand Céline (sardonik).
***
Objednávejte ZDE
.

Víte, že…

2. listopadu1847 se ve francouzském Cherbourgu narodil francouzský filosof a anarchistický teoretik revolučního syndikalismu, tzv. anarchosyndikalismu Georges Sorel. Ve svém díle se tento v českém prostředí neprávem opomíjený autor zabýval kapitalismem, revolucí, revizí Marxe a myšlenkou syndikalismu, teorií o řízené ekonomice a pracovních strukturách. Zabýval se nutností existence "mýtu", který by zmobilizoval masy. Nejen tím ovlivnil  jak pozdější socialisty, tak například B. Mussoliniho.

Pat Buchanan2. listopadu 1938 se v americkém Washingtonu D. C. narodil konzervativní spisovatel, politik, publicista, televizní komentátor a v 90. letech uchazeč o úřad prezidenta Spojenýc států, Patrick Joseph Buchanan. Aktivně se do politického života zapojil už v 60. letech v prezidentské kampani Richarda Nixona. Buchanan je dlouhá desetiletí symbolem paleokonzervativní tendence a jedním z nejhlasitějších kritiků neokonzervatismu.
Paul Anton de Lagarde 2. listopadu 1827 se v Berlíně narodil Paul Anton de Lagarde, spisovatel, biblista a orientalista, který výrazně ovlivnil průkopníky etnického hnutí jako Alfred Rosenberg, Houston Stewart Chamberlain nebo Heinrich Claß. Ač vycházel z křesťanských pozic, svým dílem spoluformoval i Nietzscheho protikřesťanské a protižidovské myšlení.. Lagarde, podle něhož svatý Pavel zahalil ryzí křesťanství sterilním hebrejským zákonem, usiloval o germánské náboženství, aby „bylo možno dosáhnout přestavby duchovních sil a skutečné národní jednoty“.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív