Délský potápěč

Další číslo dvoutýdeníku The American Conservative nemůže pojednávat o ničem jiném, než o nedávno skončených prezidentských volbách. Narozdíl od drtivé většiny amerických médií se ovšem TAC nezaštiťuje na každé stránce Barackem Obamou, ale snaží se kriticky zhodnotit a zrekapitulovat příčiny, které k porážce republikánů vedly. Drtivá většina textů tohoto čísla kritizuje předcházející prezidentské období George Bushe, který například historik Paul Gottfried nazývá nejhorším v novodobé americké historii. Zvláštní pozornosti bychom především doporučili článek Allana Carlsona „Discouting Family Values“ s podtitutem „Terror War Trumps Culture War“ a sloupek Pata Buchanana „When Elephants forget“.

Také bychom rádi upozornili na možnost tříměsíčního odebírání PDF verze TAC zdarma!

Tento poněkud surrealisticky znějící název pojednání Milana Nakonečného je spojením dvou knižních titulů významného italského filosofa kultury Giuliana (Cesare) Evoly a sice: Lidé uprostřed ruin a Jízda na tygru. Obě tyto knihy na sebe tématicky navazují a patří k nejdiskutovanějším publikacím k problematice „kulturního pesimismu“, jak naznačuje podtitul tohoto textu. Výše uvedený název této studie pak vyjadřuje dvě základní Evolovy teze: v úpadkové západní kultuře („uprostřed ruin“) je třeba se naučit žít bez ztráty tváře a lidské důstojnosti („jezdit na tygru“ – „tygrem“ se zde rozumí současná civilizace), tj. zůstat vnitřně svobodný při současném nezbytně nutném podílení se na blbostech tohoto světa.

Tento „moderní svět“ (podle Evoly se utvářel již v období několika set let př.n.l.) je protikladem „tradičního světa“, tj. „temného období Orientu, železné doby klasického starověku, světa vlků v nordických zemích“; je to především „románsko-nordický“, „árijský svět“. 48 stran, cena 39 Kč. Objednávejte na adresách redakce Národní myšlenky, která publikaci vydává.

Je pravdou, že z hlediska pravoslavného křesťana není muslimská země jeho ideálním biotopem. Je sice rozdíl mezi Saúdskou Arábií, kde jsou kostely zakázány, a zbytkem muslimského světa, kde křesťanům pouze ztrpčují život v míře větší (Pákistán, Egypt) či menší (Maroko, Turecko). Nicméně dobrovolně bychom si asi takovou zemi nezvolili.

Continue Reading

Kampaň vyvolala poměrně velký zájem (např. na webu Odpor.org si výzvu k bojkotu přečetlo téměř 2000 lidí během necelých tří dnů), ale rovněž tak i stejně očekávanou kontroverzi. Zde stručně uvádíme názory pro a proti, které kampaň vyvolala:

Continue Reading

Často se říká, že kapitalismus je synonymem pro krizi, že je z krizí své vlastní výroby živen, nebo taktéž, že jeho „schopnost adaptability“ je bez omezení, z čehož je odvozována jeho nepřemožitelnost. Ve skutečnosti je potřeba rozlišovat krize cyklické, recesní (např. známé Kondratěvovy vlny) a krize systémové, strukturální (jako například ty z let 1870 a 1893, Velká hospodářská krize roku 1929, nebo krize mezi lety 1973 a 1982, jejichž průběh byl v západních zemích charakterizován vzestupem strukturální nezaměstnanosti).

Continue Reading

Motto: „Máme všechny důvody myslet si, že západní liberální společnosti se mohou stát místem nového totalitarismu“. (Alain de Benoist)

Mediální diskurz již delší dobu čas od času navštíví pojmy, vyjadřující novum některého známého, zavedeného fenoménu. Slýcháme o Nové třídě, či o Nové totalitě (naposledy toto označení užil Michal Semín v rozhovoru pro 51pro). Co si pod nimi představit? Ve stručnosti je Nová třída určitá, neformální, neorganizovaná (avšak hierarchizovaná) kasta skupin a jednotlivců, která má zájem na určitých jevech západní společnosti (globalizace, depolitizace, ztráta národních identit, úpadek duchovního života), které buď uvedla v život, nebo plně podporuje. Nová totalita je především soubor vlastních univerzalistických výkladů světa Novou třídou uváděných do praxe a nezřídka usilující o „tichou smrt“ jí nepřátelských idejí a nejlépe o vytlačení idejí z oblasti politična vůbec.

Kde se vzala Nová třída

Přesné popsání procesů jejího vzniku by vydalo na několikastránkový elaborát. Je však možné říci, že je důsledkem a (nebo) zároveň také hnací silou mnoha procesů tzv. modernizace lidské společnosti. Procesy, které s nadvládou Nové třídy bezprostředně souvisí jsou:

– globalismus, destruující prosazováním vzorce masové konzumní společnosti jednotlivé národní identity a autochtonní kultury

– feminizace společnosti, úpadek ctností a „mužných hodnot“

– centralizace a odtržení moci od skutečně demokratické legitimity a dému

– vykládání národní, etnické, či jiné identity jako přežitku, preference „melting potu“, „světoobčanství“, „superstátu“

– ekonomismus, snažící se proniknout do všech oblastí lidského života, snaha kalkulovat nepočitatelné

– úpadek politiky ve prospěch dominance polarity etika – ekonomika

– systematické vytlačování duchovna, zbytků transcendentních prvků z lidského života, idolatrizace a sakralizace „vyvolených“ politických principů: liberální demokracie, lidská práva, neviditelná ruka trhu

Nová třída není formálním uskupením. Jednotliví příslušníci se samozřejmě neznají, jednotlivé skupiny spolu nutně nemusí kooperovat a samostatně se mohou dokonce nejen v důrazu na prosazované principy, ale i v jejich preferenci zásadně lišit! Co do principů a prostředků se jednotlivé složky Nové třídy liší, co do cíle nikoli. Tím zůstává vytvoření jednorozměrného, univerzalistického a homogenního světa. Přesto, že se například někteří radikálně-levicoví idealisté s pravicovými globalisty (neokonzervativci, neoliberálové) liší v programech, obě skupiny možno počítat do Nové třídy. Obě manipulují veřejným míněním a komunikačními znaky s cílem prosadit vlastní hegemonii, obě usilují o stejný typ člověka, který se vyznačuje chladnou odborností, od reality odtrženým pragmatismem, abstraktním individualismem, prospěchářstvím, povrchním humanitářstvím, lhostejností k dějinám, patrnými mezerami ve vzdělání, odstupem k žitému světu, sklonem ke korupci, nepotismu a klientelismu.

Zdroje legitimity

Nová třída legitimitu pro svůj vliv, stejně jako pro svou moc, zasahující dnes do většiny oblastí lidského života, nepotřebuje zdůvodnění. To se předpokládá „per se“, principy Nové třídy jsou chápány jako nezadatelné, nezcizitelné, neoddiskutovatelné a nevyvratitelné natolik, že snažit se zpětně skepticky hodnotit jejich podstatu a faktický dopad, rovná se novodobému kacířství. Je snad dnes obvyklé v masmédiích a „dobré společnosti“ diskutovat nad tématy jako jsou lidská práva, nebo demokracie?

Nová třída, zasahující dnes drtivou většinu masmédií, úřadů, ministerstev, i kultury, drží své výsadní postavení manipulací s fakty a hodnotami vládnoucího systému, a záměrným držením masové společnosti po materiální stránce ve zdánlivě bezstarostném přepychu a v neustálé touze svou spotřebu zvyšovat, zatímco po stránce duchovní ve vyprázdněnosti, zmatku a přehlcení zbytečnými informacemi.

Idolatrizace a Nová totalita

Jestliže je dnes liberální demokracie, nebo všeobjímající idea lidských práv poměřována nikoli diskusí nad jejich klady, zápory a vztahy k mnoha aspektům lidského života, ale společně vyznávanými dogmaty, je na místě domnívat se, že ideologie Nové třídy ústí v nový totalitarismus. Tato obava vůbec není neopodstatněná, ačkoli mnozí, aby takovouto tezi vyvrátili jako naprostý nesmysl, jistě poukáží na fakt, že „demokracie a liberalismus přece nikoho do ničeho nenutí.“

Jistě ne, samotný liberalismus, jako politická myšlenka, zdůrazňující svobodu jednotlivce a nutnost jeho svobodného rozhodnutí je v zásadě bezproblémová. Liberalismus skutečně neobsahuje žádnou ideálně-utopickou vizi, která se u každého totalitarismu musí nutně objevovat. Stejně tak idea demokracie má daleko hlubší kořeny, než ve Francouzské revoluci a právem bychom mohli za „svou“ považovat například demokracii antického typu, založenou na odpovědnosti, než demokracii liberální, založenou na rovnostářství. Problém nastává ve chvíli, kdy liberál začne svět vysvětlovat výhradně na bázi svého pohledu a začne usilovat nejen o svou svobodu jednotlivce ve svobodném celku, ale říkat, že atomizovaná společnost, složená z jedinců, jejichž jediným zájmem je zvyšování zisku, je jediná možná pojistka skutečně fungující společnosti, popř. tuto myšlenku vztahovat do globálních měřítek. Zde je na místě ptát se, zda se zde ideální utopická vize nevytváří právě takto, následně.

Neoliberalismus ústí v konec politiky jako takové. Politika musí stát nad ekonomikou, jinak hrozí rozplynutí politické jednoty v partikulárních, „racionálních“ zájmech byznysmenů a byrokratů. Politická jednota musí v případě potřeby vyžadovat i obětování života (Carl Schmitt). Pro většinu dnešních liberálních demokratů je tento nárok něčím, co nelze žádným způsobem naplnit a zdůvodnit. Jejich myšlení stát a politiku systematicky obchází a pohybuje se výhradně v intencích polarity etika – ekonomika.

Depolitizace je cestou k totalitnímu pojetí společnosti. Jak poznamenává výše zmíněný Carl Schmitt ve svém díle, je to právě současnost, která prochází systematickým odpolitizováním a neutralizací. Vytlačuje se vztah přítele-nepřítele, coby podstaty politična jako takového ve prospěch převahy chladně technokratického, finančního a moralizujícího. Depolitizovanými byly jak systém nacionálně-socialistický, tak komunistický. Oba předem vylučovaly jednak politiku (kterou redukovaly na oblast, do které promítaly své univerzalistické vize) a především totálně zlikvidovaly nepřítele – ať snahou o vybudování „volksgemeinschaft“, tak beztřídní společnosti.

Depolitizované prostředí tak vede k sakralizaci hlásaných zásad, které se stávají dogmaty – existuje pouze jedna liberální demokracie, ke které svět neodvratně směřuje, ekonomika musí být řízena „neviditelnou rukou trhu“, „lidská práva jsou jedna“, „národy jako stavební jednotky jsou překonány“, „lidstvo“ atp., neboť myšlení Nové třídy vylučuje jakoukoli eventualitu. Od idolatrizace je jen krůček k nové totalitě.

Jak vzdorovat Nové třídě?

Nemá smysl doufat v obrat rychlým zvratem a věřit utopickým vizím povstání mas. Masy dnes mají to co chtějí, respektive mají to, co vyžadují nejnižší lidské pudy, jejichž citlivost je dnes zesílena potlačením všech ostatních potřeb u většiny populace – o touze po vědění a hledání něčeho, co lidskou schránku přesahuje, nemluvě. V konfrontaci s aktuálními potřebami zmanipulované masy, bude působit idealistický nadšenec, apelující na preferenci „skutečně kulturního“ před profánním, jako podivín a ničeho nedocílí.

Nešlo ovšem nezaregistrovat určitý náznak známek obratu, který se objevil ve chvíli, kdy představa neomezeného růstu a bohatnutí narazila na limity a idolatrie Nové třídy se ukázaly vnitřně rozporné. Od té chvíle se čím dál více začíná prohlubovat propast mezi vládnoucími vrstvami, žijícími v oblacích svých abstraktních vizí a ovládanými, kteří důsledky zároveň čím dál tím více se projevující neschopnosti, nehospodárnosti a kontraproduktivnosti Nového světového řádu, pociťují denně na vlastní kůži.

Moderna, z níž ideologie Nové třídy vychází, žila v představě, že existuje jediné zevšeobecňující řešení všech politických, společenských a mravních jevů. Současná krize naznačuje, že se éra moderny blíží ke svému konci. Stoupenci dominantních univerzalistických teorií najednou zjišťují, že nemají co říci. Konec dějin nenastal a nenastane, i když se do poslední doby budou někteří snažit křečovitě tvrdit opak, poukazovat na „chyby v detailech“, odvádět pozornost k sémantickým diskusím apod. Současná finanční krize je první velkou vlaštovkou nadcházející závěrečné etapy krize moderny.

Úkolem Nového disentu je a bude upozorňovat na vnitřní rozpornosti teorií a idolatrií Nové třídy, odhalovat falešnost hlásaných dogmat a zároveň postupně budovat a připravovat nové elity na chvíli, kdy dojde k definitivnímu překonání moderny a pádu nadvlády Nové třídy. Pamatujme, že rozhodující ideje, přeměněné v masový pocit, mohou vést ke zrození nové kultury. Žijeme dnes v novém anciént régime, několik kroků před pádem „starého řádu“, stojícímu na hliněných nohou.

Připojujeme se k myšlence týdenního bojkotu televizního vysílání. Přemýšlejme, kolik času trávíme před obrazovkami? Co nám sledování televizního vysílání vůbec dává? Nešel by čas, prosezený u obrazovky využít lépe, než k masáži vlastního myšlení a konzumérského ega? Zkusme týden televizní obrazovku vypustit ze svého života. Řekněme razantní NE mediálnímu vymývání mozků, zkreslování informací, přehlídce nedovzdělanosti, jednorozměrovosti, fádnosti a snaze maximalizovat spotřebu důmyslně promyšleným vyháněním lidí do novodobých chrámů – supermarketů!

Z popudu a aktivity slovenského informačního portálu Beo.sk se koná již třetím rokem tradiční bojkot TV vysílání. V čem spočívá? Zkrátka a jednoduše ti, kdo mají zájem se připojit k iniciativě, nechají po celý týden v rozpětí od 5. do 12. listopadu svůj televizor vypnutý.

Russel Kirk demonstrativně shodil televizor ze střechy. Proč jej následovat?

Existuje celá řada důvodů, proč považovat masovou konzumní zábavu, jakou je hodinové vysedávání u televize, za skutečně tichou hrozbu dneška. Lidé si stěžují na nedostatek času, stresují se, zda budou stíhat to, či ono…

Neuvědomují si, že v mnoha případech se o vlastní čas okrádají provozování naprosto zbytečnými činnostmi, které lidský život bezprostředně nevyžaduje, ale které se jim (nám) zdají tak trochu „vrozené“. Člověk, který na týden vypustí sledování televize, najednou zjistí, kolik mu zbývá času. Ruku na srdce, ten by přece šlo využít daleko lépe.

Pokud přistoupíme na módní sociologickou tezi o supermarketech, coby chrámech novodobého náboženství (pozor! nejedná se o „levicový postoj“, proti supermarketům brojí také například britský konzerva), pak je televizní obrazovka čímsi, jako domácím oltářem. Lidé dnes ztratili pouta nejen s minulostí, ale především s realitou.

Nezájem o historii, tradice a ztráta jakékoli snahy domoci se vědění ústí přesně v to, po čem touží novodobí globální normalizátoři, kteří by nejraději proměnili svět v jeden obrovský propojený volný trh a lidstvo v amorfní masu konzumentů a kývatelů – televizní člověk preferuje to, co mu předkládá TV před realitou. Výsledkem je život v oblasti sc-fi, život naprosto odtržený od reality. Televizní divákem se stává bezmocným otrokem moderní doby.

– Televize nám systematicky otevřeně, či skrytě podsouvá neomylnost utopických vizí sociálních inženýrů, lidé a především jejich děti jsou systematicky intoxikování obrázky bezproblémového multikulturního soužití a vzorci, které říkají, že pokud nefunguje, je to vždy vina majoritní společnosti a „nedostatku v oblasti demokracie a lidských práv“

– Tyranie reklam se snaží maximalizovat lidskou spotřebu. To je ovšem zájmu celého řádu globálního neoliberalismu, opak, tj. ignorace reklamní masáže by způsobila zhroucení. To je ovšem zčásti protimluv, neboť v kategoriích reklamního světa nelze hovořit v intencích „vědomé-nevědomé“ jednání.

– Hrdinové reality show se stávají novodobými „celebritami“. Pro mládež znamená víc Robert Rosenberg, či nejspodnější účastník pochybné reality show, než jejich učitel a mnohdy i rodič. Průměrné dítě dnes není schopno odpovědět, kdo byl prvním českým králem, či které současné osobnosti nejvíce proslavují republiku na poli vědy, za to ví, kdo je Tereza Pergnerová, Agáta Hanychová, nebo Sámer Issa.

– Stupidní akční filmy současnosti (a nemáme na mysli hodnotné historické válečné filmy) vytvářejí mylný dojem o tom, jak funguje válka, jak člověk umírá, či že pokud na člověka míříte a zmáčknete spoušť z bezprostřední blízkosti, následná scenérie nebude vůbec příjemná. Nejde o to, odsuzovat realistická zpracování, i zobrazování násilí v kultuře. Problém není například japonský hrdina Zatoichi se svou smrtonosnou katanou, ale všichni ti Michaelové Duddikofové, Lundgrenové a Rambové. Člověk z takových filmů snadno získává dojem, že zde existuje nezranitelný hrdina, který jedním zmáčknutím tlačítka může zachránit lidstvo a pozabíjet stovky zlosynů, aniž by sám utrpěl šrám. Možnost jasné neužitelnosti takového uměle vytvářeného obrazu v souvislosti s „válkou proti terorismu“ a „demokratickými intervencemi“ jistě netřeba rozvíjet.

– V neposlední řadě je na místě zmínit také zdravotní důsledky televizní zábavy. Dnes, když je výroba stále více automatizována a digitalizována, když na Západě prakticky vymizelo zemědělství a většina dočasně nezaměstnaných raději pobírá sociální benefity, než aby přijala manuální a fyzickou práci, ve věku, kdy většina obyvatelstva západního pracuje denně několik hodin v sedě a už to samo způsobuje nemalé zdravotní (co do pohyblivosti) problémy, absence fyzické aktivity například ve formě sportu ve prospěch vysedávání před TV lidskému tělu rozhodně nepřidává. Katastrofální dopady tohoto stavu jsou vidět kupříkladu na fyzické zdatnosti dnešních dětí a mládeže.

Čeho bojkotem docílíme?

Na rovinu je potřeba si přiznat, že žádných velkých výsledků. Nelze doufat, že jedna petice způsobí masový pocit. Bojovat s kulturou „mcworldu“ je boj s větrnými mlýny. Kultura modernismu, jehož je „mcworld“ i „TV oltář“ integrální a zásadní součástí, však spíše než svržením falešných model a revoluční explozí bude překonána implozí, tj. úsvitem vzkvétajících autonomních oblastí kultury a lidského života, na modernismu a neoliberální mantře nezávislých. Proto je potřeba začít především u sebe.

Jak se připojit?

Stačí osobní vůle a v týdnu od 5. do 12. listopadu televizor nezapínat. Pokud máte zájem, můžete tuto výzvu, stejně jako ikonu bojkotu zcela volně šířit.

Z více než 30 let starého originálu eseje Ettore Vernera „Problematik Dritter Weg – Falange“, uveřejněného v časopise Junges Forum, vydaném nakladatelstvím Verlag Deutsch-Europäischen Studien GMBH, vznikl český překlad z dílny Karla Velikého, který nedávno vyšel v rámci knižní edice Národní myšlenky. Otevírá tak nové pohledy na téma španělské občanské války, politických ideologií i strukturálních vztahů mezi jednotlivými složkami frankistického režimu, tedy oblastí, které byly v českém (a nejen zde) prostředí systematicky deformovány a přizpůsobovány pohledu vládnoucí komunistické ideologie.

Třetí cesta?

Podstatu filosofie tzv. „třetí cesty“ shrnuje sám překladatel, který zároveň publikaci doplnil vlastními komentáři, přílohami ve formě fotokopií dobového československého tisku a krátkým textem, shrnujícím reflexi problematiky Falangy v Československu. Karel Veliký v úvodu publikace pojem „třetí cesta“ komentuje řečnickou otázkou: „Opravdu máme věřit, že společnost už navždy nemůže „fungovat“ jinak, než na dogmatech růstu spotřeby a peněžní spekulace, jak nám káže mediální mantra?“

Zeptáte-li se běžného člověka na problematiku občanské války ve Španělsku, pravděpodobně odpoví ve stylu linie „Franco-fašisti-falanga-interbrigadisté“. A vskutku, Falanga se stala jakýmsi zavedeným symbolem nejen jedné z bojujících stran války, ale frankistického režimu. Dlužno dodat, že z velké části neprávem. Ztotožňovat revoluční Falangu s konzervativním a autokratickým režimem je historicky nepřesné.

Falanga, vedená charismatickým mužem značného šarmu José Antoniem Primo de Riverou šla vlastní cestou. Ve své národně-syndikalistické pozici (která měla základy v idealistickém anarchismu Georgese Sorela) odmítala jak marxismus, tak kapitalismus. Oběma vyčítala materialistické myšlení a politikaření. Právem autor původní práce Ettore Vernier zvolil podtitul „k problematice třetí cesty“.

Ukradený vzor

Ačkoli se poprava José Antonia Primo de Rivery stala pro frankistickou vládu symbolem mučednictví, s ohledem na dnes dostupné informace je dobré zmínit, že šlo tak trochu o ukradený kult. Jak autor správně poznamenává, když se José Antonio ve vězení dozvěděl na jaře 1936 o plánech generálů na svržení republikánské vlády, okamžitě zakázal jakoukoli angažovanost Falangy a navíc také odmítl spolupráci se stranami pravého středu!

Je jisté, že národní revolucionář José Antonio, byť vzešel z konzervativních kruhů, rozhodně vidinu komunistického panství nad Španělskem nevítal. Zároveň ovšem těžko mohl doufat v to, že generálská junta bude následovat sociálně-revoluční hesla Falangy, když v jednom z listů z vězení napsal:

„Jednou z nejhorších věcí by byla nacionálně-republikánská diktatura. Další spásný experiment, kterého se obávám, je. . . vláda nepravého, konzervativního fašismu, bez revoluční odvahy a mladé krve.“

A opravdu nedlouho po vypuknutí občanské války byla Falanga tzv. „sjednocovacím dekretem“ sjednocena s karlisty do „Falange Espaňola Tradicionalista y de las Juentas de Ofensiva Nacional Sindicalista“. Ačkoli jí ještě několik let byl dán volnější prostor k prosazení určitých společenských reforem, veškerá samostatná politická iniciativa v pojetí José Antonia byla eliminována její inkorporací do frankistického kartelu. Náznak odporu uvnitř Falangy vůči samotnému Frankovi byl brzy umlčen a falangistická milice sloučena s monarchistickými sbory Requetes.

Určité období krátkodobého vlivu Falangy bylo ukončeno po roce 1945, kdy se Franco snažil naklonit západní mocnosti příklonem k liberálnímu kapitalismu, což v důsledku také znamenalo, aby se diktatura zbavila veškerého „falangistického balastu“. Následující léta tak byla mocenským, ale i ideovým úpadkem Falangy, která sice byla integrální součástí režimu, ale prakticky neměla šanci cokoli progresivního ze svého nacionálně-revolučního programu v ideově vágním režimu, oscilujícímu mezi reakcionářstvím, technokracií a řádem Opus Dei prosadit.

Útlá publikace Ettore Verniera tak přináší velice zajímavé a doplňující informace, které v mozaice moderních španělských dějin ve středoevropském a východoevropském prostoru obecně chybí. Obrovským plusem jsou komentáře, závěr, stejně jako přiložené fotokopie dobových dokumentů, zpracované překladatelem Karlem Velikým. Jako na zvlášť pozitivní přídavek jest nutné upozornit na přetištěný článek Felixe de la Cámary ze stránek Národní výzvy z roku 1937. A konečně velmi podnětnou je jistě překladatelova poznámka, týkající se zahraničních dobrovolníků, bojujících na straně pravicových sil, jakožto velice zajímavé a dosud nejméně zpracované kapitoly tohoto dějinného období a výzva, která, jak správně překladatel poznamenává, dosud před historiografií stojí, stejně, jako zmapování osudu cca 9 československých dobrovolníků, které osud a ideály zavály na stranu bilého Španělska též.

Kniha vyšla v rámci edice „Knihovna Národní myšlenky“, jako 8. svazek v řadě, brožovaný výtisk, 72 stran, cena 49 Kč. Je možné koupit ve vybraných knihkupectvích a prodejnách, nebo objednat na adrese vydavatelství.

José Antonio Primo de Rivera 24.4. 1903 – 20.11. 1936

Článek ministra zahraničí Ruska Sergeje Lavrova,otištěný v novinách NG-Dipkurýr dne 15. září 2008

Proto se nevyhneme základnímu tématu – Rusko a Západ. V podstatě jsme na sobě zažili všechny evropské tragédie XX. století, když tón v evropské politice udávala západní část kontinentu. Nyní po skončení studené války jsou v Euroatlantice možná opravdu kolektivní rozhodnutí, které nejsou myslitelná bez rovnoprávné účasti Ruska.

Rusko se vrátilo na světovou arénu jako odpovědný stát, který se dokáže postavit za své občany. Pokud se někdo v tomto ohledu mýlil, pak naše rozhodné akce směřující k přinucení Gruzie k míru a k okolnostmi vynucenému uznání nezávislosti Jižní Osetie a Abcházie musely takové pochybnosti rozptýlit.

Svou odpovědí na gruzínskou agresi nastolilo Rusko standard reagování, který je v plném souladu s existujícím mezinárodním právem, včetně práva na sebeobranu podle čl. 51 Stanov OSN a našich konkrétních závazků vztahujících se k urovnání tohoto konfliktu. Postup Ruska ve věci přinucení Gruzie k míru se stal příkladem umírněnosti, jelikož si nekladl jiné cíle, kromě těch, které si vyžádala potřeba zajištění účinných záruk před opakováním gruzínské agrese proti Jižní Osetii a Abcházii.

Bohužel, neukázala se na patřičné výši mnohostranná diplomacie, stejně jako rusko-americká součinnost, sledující varování Gruzie před sebevražedným dobrodružstvím.

Vojenská pomoc se neprojevila jako dostatečný nástroj vlivu USA na vládu Saakašviliho. Spíše povzbuzovala nezodpovědný a nepředvídatelný režim v jeho dobrodružném počínání. Přízrak Velké hry se znovu toulá Kavkazem. Jestliže USA a jeho spojenci konec konců zvolí nikoliv své národní zájmy, nikoliv zájmy gruzínského lidu, nýbrž režim Saakašviliho, který se „ničemu nenaučil“, bude to chyba skutečně historického rozsahu.

V situaci vyvolané pokusem Tbilisi rozhodnout konflikt za použití hrubé vojenské síly, se jako v zrcadle odráží všechny negativní momenty probíhající etapy vývoje mezinárodních vztahů, na nebezpečí jejich podcenění Rusko nejednou upozorňovalo, mimo jiné ve vystoupení Vladimira Putina v Mnichově a v berlínském projevu Dmitrije Medveděva. Patří k nim i jednostranná reakce, jako protipól mnohostranné diplomacie, i sázka na sílu oproti snaze o mírové urovnání konfliktů, i složitá dialektika takových zásad, jako je územní celistvost a právo národů na sebeurčení.

Události posledních týdnů poskytují rovněž bohatý ilustrační materiál o tom, zda je možné přehrát znovu reálnou válku, která byla prohrána na bojišti, ve virtuální realitě informačního prostranství. Je to ještě i otázka morálního základu mezinárodních vztahů, toho, že normy morálky nejsou abstraktními pojmy ve světové politice. Co je důležitější – pravda, nebo schopnost hezký zalhat z obrazovky televizoru a každou hodinu vysílat lež po celém světě?

Veškerý vývoj událostí po 8. srpnu potvrzuje správnost analýzy obsažené ve vystoupení Dmitrije Medveděva na poradě velvyslanců a stálých diplomatických představitelů dne 15. července tohoto roku. Mimo jiné poukázal na skutečnost, že svět poté co se rozloučil se studenou válkou nemůže stále najít novou rovnováhu. Že konfliktní potenciál ve světě, včetně oblastí poblíž ruských hranic, je dost vysoký. Že zesiluje tendence k používání silových metod, i když tyto pokaždé demonstrují svoji neúčinnost. Sáhá se k politickým provokacím, nejrůznějším „revolucím“, cynické praxi dvojího metru. A není zřejmě náhoda, že do záležitostí jiných států stále častěji zasahují ti, jimž se ne dost dobře daří ve vlastním domě.

Pro náš prostor SNS není „šachovnici“, na níž se rozehrávají geopolitické partie. Je to společný civilizační areál pro všechny zde žijící národy uchovávající naše historické a duchovní dědictví. Naše zeměpisné postavení a ekonomická vzájemná závislost poskytují všem zemím Společenství citelné konkurenční výhody. A integrační imperativy globalizace zde dávají o sobě znát ne méně, nežli v jiných regionech zeměkoule. Hlavní je, aby nikdo nepřekážel tím, že vytváří umělé překážky podmíněné svými egoistickými zájmy.

Jakkoliv by nás neprovokovali, budeme i nadále zachovávat klid a střízlivě vše hodnotit, pevně, avšak nekonfrontačně hájit své zájmy a principy.

Někomu se zachtělo „rozmrazit“ zmrazené konflikty. Nyní můžeme posuzovat výsledky. Něco zlého pro něco dobrého. Nynější vyjasněnost je lepší než jakákoliv neurčitost a dvojsmyslnost. Musí být pochopeno, že Jižní Osetie a Abcházie usilovali nikoliv o nezávislost jako takovou, ale o nezávislost na té Gruzii, v jejímž vedení, nevím proč, měla stále navrch šovinistická tendence vůči etnickým menšinám.

Není možné zapomínat, že díky ruskému mírotvornému úsilí v Jižní Osetii a Abcházii užívala Gruzie celých 15 let mírové plody. A největším krachem všech gruzínských vlád je jejich neschopnost vytěžit z toho výhodu v zájmu vlastní země, vlastního lidu. Zahraničním patronům Saakašviliho by bylo vhodné položit si stejné otázky, které předkládají opoziční síly uvnitř Gruzie.

Pro nás je uznání nezávislosti Jižní Osetie a Abcházie diktováno ve stejné míře právními, morálními a také pragmatickými důvody především s ohledem na zajištění bezpečnosti jejich národů.

Nemůžeme si více dovolit, jak jsme dělali poslední léta, jenom čekat až znovu začne blitzkrieg Tbilisi proti Jižní Osetii nebo Abcházii. Jakkoliv rychle nereagovali naši vojáci po útoku na Cchinvali 8. srpna, stejně se nepodařilo zabránit stovkám obětem z řad civilního obyvatelstva a mírotvůrců, nemluvě o našich ztrátách v průběhu krvavých bojů při vytlačování gruzínských vojsk z území Jižní Osetie. To, jak se vyvíjely události – tentokrát v předstihu – v Abcházii, jenom potvrzuje, nakolik je tento závěr oprávněný. Rozumí se, pokud se jako priorita berou životy a zájmy lidi.

Když nám neustále omílají frázi o „demokratické vládě Gruzie“, znamená to snad, že je demokratické vládě odpustitelné postupovat obdobným způsobem proti civilnímu obyvatelstvu, které považuje za své? Nikdy nebudeme souhlasit s touto „blanche card na vraždu“, kterou tzv. certifikovaným „spřáteleným režimům“ vydávají některé metropole.

Lidé žijící v konfliktních regionech na postsovětském území zůstali ne vlastní vinou v „šedé zóně“, nezřídka se přitom ani nestali občany států, které vznikly v důsledku rozpadu SSSR. Není jasné, proč ti, kteří tak říkajíc na každém rohu mluví o „odpovědnosti za ochranu“, zapomněli na to, když se věc dotkla částí prostoru bývalého Sovětského svazu, kde státní moc s apelem na suverenitu a územní celistvost začala zabíjet nevinné lidi. V Jižní Osetii se podle nás jednalo o odražení agrese a ochraně našich občanů bezprostředně na hranicích Ruska a ne na Falklandských ostrovech.

Dvojí standardy jsou tím více hnusné, když se jedná o životy lidí: kdo má žít a kdo má zemřít, čí děti mají větší právo na život a čí jsou prostě bezduchou jednotkou geopolitických čachrů. Utrousil snad někdo z ochránců Gruzie alespoň slůvko v souvislosti s téměř každodenní smrtí civilních obyvatel Iráku a Afghánistánu v důsledku akcí koaličních sil v čele s NATO?

Považuji za aktuální navrácení Evropy k jednoduchým, nezpolitizovaným a nezgeopolitizovaným hodnotám.

V postupu Ruska, směřujícího k ochraně práv obyvatelstva Jižní Osetie a Abcházie, z nichž většinu tvoří ruští občané, jsou naplňovány nejen základní požadavky naší ústavy, ale také rostoucí podpora, které se těší v mezinárodním společenství myšlenka osobní bezpečnosti člověka, která vůbec není v rozporu s tradiční koncepcí bezpečnosti státu. Zabíjet lidi, které sám považuješ za spoluobčany, to není tvá vnitřní záležitost. Nemůžeme považovat lidi za jakési „příslušenství“ ať už jakéhokoliv území, které lze libovolně bez souhlasu těchto lidí zahrnovat pod suverenitu toho či jiného státu navzdory porušování stanov OSN, zásad Helsinského závěrečného aktu. Takový přístup by nás vracel zpět, ačkoliv jsme v dnešní Evropě, do období nevolnictví.

Suverenita, jejímž jediným zdrojem je lid, předpokládá odpovědnost.Především pak odpovědnost vůči vlastním občanům, včetně zajištění jejich práv a svobod. V tom je smysl existence samotného státu: nikoliv člověk pro stát, nýbrž stát pro člověka. V zónách gruzínsko-osetinského a gruzínsko-abcházského konfliktu se rozhodli Saakašvilli a ti, kteří stojí v pozadí (bez podpory zvenku by se Saakašvili neudržel ani den), prověřit, nakolik pevná je ruská moc. Spolu s tím nynější gruzínský režim odhalil svou podstatu, když se bombami rozhodl vnutit Jižní Osetii svůj diktát. Ihned poté, stejný osud byl připravován i pro Abcházii. To jim nevyšlo a nevyjde. Aby byl region ochráněn před recidivou násilí, bude Rusko pokračovat v přijímání opatření k potrestání viníků, k tomu, aby tento režim již nikdy více nemohl působit zlo. Pro začátek je zapotřebí zavést embargo na dodávky zbraní tomuto režimu, pokud jiná moc nepřemění Gruzii na normální stát.

Máme zájem na co nejtěsnější spolupráci s OBSE a OSN s cílem zajistit pevné garance bezpečnosti Jižní Osetie a Abcházie, jak se to předpokládá v šesti zásadách, navržených Dmitrijem Medveděvem a Nicolasem Sarkozym 12.srpna v Moskvě.

Přelomová etapa světového vývoje vyžaduje hluboký, filosofický přístup. Tady se nelze obejít bez poučení z historie, jinak budeme odsouzeni ji opakovat.

Je to důležité, jelikož v Evropě není doposud vytvořen takový systém kolektivní bezpečnosti, který by byl přístupný všem a všem také zajišťoval stejnou bezpečnost. Avšak je potřeba s tím něco dělat. Jinak se všechno v euroatlantických záležitostech bude opakovat. Svědčí o tom i nynější krize. Evropa potřebuje pozitivní, nikoliv negativní program jednání.Pro začátek by nebylo špatné se podívat, zda odpovídají dnešku kdysi vytvořené struktury a mechanismy, nebo je třeba přemýšlet o něčem novém pro výstavbu nové evropské architektury, která by pevně zaručovala nedotknutelnost poválečných hranic, ale současně by také brala v potaz reálie 21.století. Mohlo by se tomu říkat „audit“.

Prezident Dmitrij Medveděv navrhl uzavřít smlouvu o evropské bezpečnosti a nastartovat tento proces na celoevropském summitu. Jedná se o vytvoření skutečně všeobecného systému kolektivní bezpečnosti v euroatlantickém regionu s plnou integrací Ruska do ní.V tomto kontextu bude nutno poctivě projednat také problémy vzniklé v souvislosti s krizí CFE, rozmístění prvků globální PRO USA ve Východní Evropě. Při absenci odpovědného mnohostranného dialogu budeme reagovat sami – v souladu se zásadou rozumné dostatečnosti. Národní bezpečnost se nemůže zakládat na čestném slovu, o tom mluvil také prezident Dmitrij Medveděv. Avšak dali bychom přednost kolektivní práci při řešení problémů evropské bezpečnosti, pochopitelně na rovnoprávném a ne na blokovém základě. Naše iniciativy v tomto směru zůstávají v platnosti.

Vztahy Ruska s NATO prožívají dávno očekávaný okamžik pravdy. NATO se samo vydalo na cestu zvyšování sázek. Vzniká dojem, že aliance znovu potřebovala “frontové státy“ jako důkaz vlastní nepostradatelnosti v nových podmínkách.

Avšak nejsme to my, kdo zkouší celou nynější architekturu evropské bezpečnosti. Její systémové vady jsou zjevné: je to především natocentrismus, který ze své podstaty odmítá vytvoření skutečně univerzálního mechanismu kolektivní bezpečnosti v euroatlantice.

Jsem přesvědčen, že to v Evropě dobře chápou. Právě Evropa poučena svou historickou zkušeností , Evropa, která přežila národní katastrofy, se přiblížila víc než jiní k tomu, aby přeformulovala smysl své existence ve skutečně globálním, kolektivistickém pojetí, při němž se všechny světové problémy berou za své.Národní egoismus již nefunguje. Nelze připustit návrat zpět, ať již ve formě populismu, netolerance, nebo islamofobie. Rusko je připraveno ke společnému hledání nových nosných myšlenek, které by přibližovaly naši společnou budoucnost. Nastal čas uposlechnout rady Paula Kennedyho v jeho článku ve Foreign Affairs z května roku 2008 a „přistoupit na intelektuální riziko“.

Co se týče rusko-amerických vztahů, pak jejich pozitivní program obsahuje Koncepce zahraniční politiky Ruska. Všimli jsme si, že během nynější prezidentské kampaně v USA začínají znít zdravé názory, mimo jiné, o nutnosti zachování reálné kontroly nad strategickými útočnými zbraněmi. Jsem přesvědčen, že na takovémto pragmatickém základě, který odráží skutečný stav věci a národní zájmy, nikoliv ideologickou fantazii, lze vybudovat pozitivní program jednání.

Svého času USA odpověděly na intelektuální,vojensko-politické a technologické výzvy tehdejší doby zvolením Johna Kennedyho za prezidenta. Situace se opakuje. Amerika by měla uznat realitu „post amerického světa“ (Fareed Zakaria) a začít se na ni adaptovat. Mohu jen souhlasit s Fjodorem Lukjanovem, jenž v článku v novinách Vědomosti, ze dne 21. července říká, že „následující prezidentské období je zásadně důležité-ukáže, jaká je hloubka krize americké politiky a kolik času bude třeba na její překonání“.

Budeme mít vztahy s jakoukoliv Amerikou. Avšak naši američtí partneři si musí uvědomit, že pozitivní vztahy mezi vedoucími světovými mocnostmi se mohou budovat pouze na základě přísné vzájemnosti a absolutní poctivosti. Při tom působí celý „balík“ a ne jenom jeho některé jednotlivé prvky. Budeme hovořit s Washingtonem , pokud zůstává alespoň nepatrná naděje, že pochopíme jeden druhého a domluvíme se. A nebudeme nic skrývat: chtěli bychom aby se v mezinárodních záležitostech Amerika postavila na cestu přeměn, nikoliv proti nim.

Jestliže k tomu nedojde, pak USA a celý svět čekají složité časy. Pokus žít si ve vlastním „jednopólovém světě“ se příliš protáhl – je to stav nebezpečný pro všechny. Jeho projevy spatřujeme v protiruských provokacích, včetně agrese Tbilisi proti Jižní Osetii.

Jsem přesvědčen, že zdiskreditovaná praxe vydržování států – klientů, nastrčených režimů se nesmí vrátit.

Je zapotřebí času, abychom se ve všem důkladně vyznali a rozhodli, co je důležitější. Mythologie rozdílné, blokové bezpečnosti v epoše globalizace, nebo úspěch protiteroristického a protidrogového boje v Afghánistánu a společná analýza možných globálních důsledků vývoje situace v Pákistánu. Další fragmentace balkánských států nebo solidární úsilí, směřující ke stabilizaci tohoto výbušného regionu.

Myslím si, že dříve, či později dojdeme k názoru o nezbytnosti přehodnocení celého mezinárodního programu jednání s cílem dohody jeho opravdu kolektivní varianty.Není nutno začínat od nuly. Avšak bez radikální revize se nelze obejít, jelikož právě vnucování všem, včetně Ruska, na západě jednostranně namalovaného obrázku rozvoje světa od roku 1992 je základem všech nynějších nedorozumění.

Jedinou přijatelnou cestou vpřed je pragmatická a střízlivá spolupráce bez sebeklamu a iluzí, kterých nás s konečnou platností zbavili naši partneři. Kritériem našich vztahů může být pouze totální vzájemnost.

V chování našich oponentů není těžké rozpoznat snahu, a to na podvědomé úrovni, kompenzovat čímsi nedostatek poslušnosti ze strany Ruska. Nespokojenost s tím vede nevyhnutelně k politice „zadržovaní“. A to vše nehledě na moudrou radu Josepha Naye o závadnosti politiky vedené z pozice síly v naší době. A navzdory kancléřem Alexandrem Gorčakovem zformulované téze v jeho proslulém oběžníku ze dne 21. srpna 1856 o tom, že taková politika nakonec „vrací Rusku plnou volnost v jeho počínání“, a taktéž navzdory mínění Fjodora Tjutčeva (v jeho nedokončeném traktátu Rusko a Západ) o tom, že „právě nejúhlavnější nepřátelé Ruska nejvíce přispěli k vzestupu jeho velikosti“. To poslední se těžko vyvrácí, pokud si vzpomeneme na to, kdo zahájil války, které skončili vstupem ruských vojsk do Paříže v roce 1814 a do Berlína v roce 1945.

Znovu nám vnucují soupeření prakticky ve stejném regionu, kde půl druhého století zpátky zadržovaly Rusko s heslem Východní otázky. Dneska jsou hesla jiná. Chybějí pouze námořní demonstrace vojenské síly v Baltském moři (v Černém už jsou k vidění). Ale i to je jen otázkou času, vezmeme-li v potaz plány USA o rozmístění svých antiraket na baltickém pobřeží Polska, a k jejich ochraně příslušných systémů nejen na zemi ale i na mořské hladině. Připomenu, že po Krymské válce nedokázala Západní Evropa obnovit svou rovnováhu bez účasti Ruska, a to včetně bojišť 1. světové války.

Proto se nevyhneme základnímu tématu – Rusko a Západ. V podstatě jsme na sobě zažili všechny evropské tragédie XX. století, když tón v evropské politice udávala západní část kontinentu. Nyní po skončení studené války jsou v Euroatlantice možná opravdu kolektivní rozhodnutí, které nejsou myslitelná bez rovnoprávné účasti Ruska.

Problémy historického Západu se nejpalčivěji projevují na druhé straně Atlantiku – především proto, že právě tam se ukázala největší zátěž politiky, založené na instinktech a předsudcích minulosti. Avšak ve světě, který se kardinálně změnil a zglobalizoval, musí všichni přeformulovat svou misi. Toto fakticky provedla Evropa, která ve své většině odmítá americkou sázku na vojenskou sílu. Svoji volbu učinilo také nové Rusko, když ji potvrdilo ve schválené prezidentem Dmitrijem Medveděvem Koncepci zahraniční politiky Ruské federace. Teď jsou na řadě ostatní členové evropské a euroatlantické rodiny.

Aby si někdo v dnešní době mohl dělat nároky na výsadní postavení v mezinárodním systému, musí prokazovat schopnost ke skutečnému vůdcovství při řešení globálních problémů, takových jako globální chudoba, energetická a potravinová bezpečnost nebo změny klimatu. Jak velký je kupříkladu problém neurovnání arabsko-izraelského konfliktu. Jako zástupce jiné civilizace profesor Singapurské státní univerzity Kišor Machbubaní píše (v Foreign Affairs, květen/červen 2008), že se „Západ přeměnil z hlavní instance pro řešení globálních problémů v obrovskou překážku pro celý svět“. Právě takový účet budou muset platit ostatnímu světu ti, kdo si činí nárok na právo reprezentovat pozici „celého Západu“.

Náš pohled na současný svět, cíle a úkoly, které si v něm vytýčilo Rusko, jsou jasně formulovány v Koncepci zahraniční politiky, schválené prezidentem Dmitrijem Medveděvem.

Nikdy nebudeme souhlasit s právním nihilismem ve světových záležitostech se vztahem k mezinárodnímu právu, jako k „ohebnému proutku“ a „údělu slabých“, s jakýmikoliv pokusy „jít napříč“ ke škodě mezinárodní zákonnosti, která je ztělesněním morálního základu ve vztazích mezi státy. Skutečně je mezinárodní právo naší ideologií v mezinárodních otázkách. Řečeno slovy Fjodora Tjutčeva, chceme „jednou provždy zakotvit vítězství práva, historické zákonnosti nad revolučním způsobem konání“.

S ukončením studené války vznikly předpoklady k prosazení zásad opravdové svobody v mezinárodním společenství. Zanikly důvody pro blokovou politiku. Vzrostla multivariantnost v chování států na mezinárodním kolbišti. Již nefunguje zavrženíhodný princip – kdo není s námi, je proti nám. Vytváří se podmínky pro multipolární svět, v němž se státy řídí svými od ideologie očištěnými národními zájmy a společným vnímáním zájmů kolektivních. Toto je základ nově vznikajícího, samoregulačního mezinárodního systému.

Nedáme se zavléci do jakékoliv konfrontace. Jestliže naši partneři nebudou přiopraveni ke společnému postupu, bude Rusko v zájmu ochrany svých národních zájmů nuceno postupovat samostatně, ale vždy na základě mezinárodního práva. Na pevném základě mezinárodního práva, Ústavy a zákonů Ruska budeme chránit životy a čest našich občanů, kdekoliv se nacházejí, podporovat zájmy ruského byznysu, rozvíjet výsadní vztahy s přáteli Ruska v různých regionech.

Někdo si nepřeje, abychom se soustředili na budování, úspěšně řešili úkoly důležité pro náš lid, zaujímali své zákonné místo ve světě. Avšak máme dost trpělivosti, abychom se nedali vyprovokovat. Etapu „soustředění se“ jsme v podstatě již absolvovali. Nyní před námi stojí úkol využití nahromaděného potenciálu v zájmu Ruska, dosažení nové kvality v jeho vnitřním rozvoji, našeho aktivního příspěvku k formování a realizaci mezinárodního programu jednání.

Převzato z aktuálního čísla časopisu Rusko v globální politice.

1) Jste zakládajícím členem a jednou z vůdčích osobností iniciativy a petice D.O.S.T. (Důvěra, Objektivita, Svoboda, Tradice), která se znepokojením reagovala na některé závažné problémy současnosti. Brzy tomu bude rok, co iniciativa vznikla a navzdory počáteční snaze „Nové třídy“ DOST poškodit mediálními útoky a lživým obviňováním z „extremismu“, „netolerance“ a „fašizujícího jednání“ se iniciativu umlčet nepodařilo. Za malé vítězství lze považovat i to, že D.O.S.T. podepsaly mnohé známé osobnosti, stejně jako parlamentní politici. Co si od D.O.S.T. slibujete, čemu se věnujete v současné době a jaké další akce a projekty od D.O.S.T. můžeme čekat?
Continue Reading

Těžko mluvit o konci tam, kde nenastal začátek. Těžko hledat v pravici ono pravé smýšlení, když stojí na dogmatech liberální ideologie, jejímž jádrem je revoluce, převrat tradičních poměrů, přehodnocení všech hodnot z pravého řádu na levou anarchii hákem trhové demagogie, kupecké morálky a plebejského rovnostářství. Tržní vepřín nebo Potěmkinova vesnice. Žádný rozdíl. Není nic pravého v liberálním pomatení demokratismem a plutokratickou chamtivostí. Když říkám pravé, mám na mysli vše ryzí, původní, pravdivé a vědoucí, jinými slovy v pravdě konzervativní. Naopak levicové je vše co bourá, ohlupuje, chytračí, přebarvuje, lže a běsní ve jménu liberální demokracie a pokroku.

Růžové tornádo smetlo modré ptáky ze špiček stromů, když lidé vyjádřili svůj odpor proti hromadě trusu, která po nich povážlivě roste, a pověřili levici, aby vyčistila ten Augiášův chlív nadepsaný Česká kotlina. Nemyslím, že vítězství ČSSD předznamenává růžové časy. V to snad ani nikdo nedoufá. Jde jen o to, že pro státní etatismus liberálně morálního marasmu a pádu do otroctví neexistuje alternativa. A ODS potvrdila, že takovou alternativou rozhodně není.

Nevím, kolik špíny, varovných signálů a předzvěstí úpadku je třeba k tomu, aby lidé pochopili, že lidsky udržitelný a kulturně prosperující řád se na trhu nekoupí, že z hlediska důstojného a skutečně svobodného života lidí je zhola jedno, kolik je ponecháno svobody bohatým k ještě většímu zbohatnutí, či kolik je dáno chudým ke spotřebě násilným přerozdělováním, pokud jediným předmětem zájmu je trh sám a z něho pramenící konzum. Kapitalismus a socialismus, obě dvě strany téže liberální mince černají korozí pod běsnící vládou hmoty, peněz a konzumních statků, úží se rozkladným klimatem bezduchosti a čirého kreténství.

Jako volič ODS při posledních parlamentních volbách patřím k lidem, kteří pociťují hořké zklamání. Čekal jsem závan čerstvého vzduchu v zatuchlém prostředí byrokratické mašinérie šněrující občana do bezprizorní a individualisticky bezmocné trosky závislé na vůli státu, jeho zákonech a sociálně nivelizujícím násilí. Čekal jsem trend oslabující roli státu v životě lidí, ozdravný proces, který by otevřel prostor nezávislé iniciativě člověka, jeho schopnostem, inteligenci, vzdělání a úctě k pravým hodnotám ověřeným tradicí. Čekal jsem novou politiku, která přestane lidem mluvit do soukromých věcí, do rodiny, do způsobu života. Čekal jsem nápravu legislativní zvůle a nemravného rozhodování soudní moci, čekal jsem návrat smyslu pro spravedlnost, přirozenost, národní svébytnost, mužný rozum, nadhled a odpovědnost.

Namísto toho jsem byl svědkem arogantní topolánkovské parodie neokonzervativních politiků střihu amerických jestřábů šikujících svoje kybernetické predátory směrem na východ, jako kdyby radar USA v Čechách byl jediným posláním ODS, po něm ať třeba padne. Státní legislativa a soudnictví prorůstaly stále zběsilejší zaslepeností feminacismu, sociálního a genederového inženýrství, agendami antidiskriminačních opatření a rovných příležitostí v duchu Bursíkovy ženské družiny a slaboduchých výpotků Džamily Stehlíkové. Tradiční rodina se dále rozpadala v bezuzdném plenění svátosti manželské rozvodovými a opatrovnickými soudy postrádajícími poslední zbytky úcty k otci jako hlavě rodiny. Zdravotnictví se chvělo v již tak chabém stavu finanční nouze ve strachu před vytunelováním farmaceutickými společnostmi.

Jediným zjevným znakem „efektivního státu“ se stala totalitní moc justice řízená zločineckými principy mafiánské organizace a její kladivo na čarodějnice ztělesněné exekutorskou mocí šikanující občany bez ohledu na právo i spravedlnost. Princip presumpce viny se v tichosti vtíral do všech sfér státního dozoru v podobě inkvizice silových resortů, procesně právní a zpravodajské činnosti. Veřejné sdělovací prostředky postupně ztrácely veškerou schopnost vypovídat pravdivě o dění doma i ve světě a dotýkat se opravdu palčivých otázek našeho života i liberálně prohnilého a zkorumpovaného plutokratického systému, jehož obhajování svobody a demokracie proti všem kritikům duchu národoveckého či vpravdě konzervativního je o to hlasitější, čím bezohledněji jsou pošlapávána práva člověka na skutečnou svobodu, čím strmější je náš pád do globální manipulace a otroctví.

Každý hlas nesený v duchu pravé alternativy a její tradiční úlohy směřující k znovunastolení či udržení řádu daného lidskou zkušeností, hrdostí, svébytností a ušlechtilostí, jinými slovy k duchovně aristokratické tradici, byl umlčován, každý opravdu pravý konzervativní pohled na problémy doby se stal cílem ostrakizování, značkování extrémismem, fašismem či nacismem. Vše co nedýchá a nečiší liberálně zkaženým pachem vyprázdněných úst, jalových slov, subjektivní netečnosti, plebejství, myšlenkového narcismu a názorové rozplizlosti zapadlo křikem politického hašteření jako na jarmarku, morální výprodej a trhový boj o moc vynesl na piedestal hloupost stranických hochštaplerů a jejich nohsledů z řad podsvětí.

Darmo mluvit, když si lidská duše zoufá při pohledu na lány lidské průměrnosti, z nichž jako z nepěstěného úhoru ponechaného v plén rovných příležitostí a chtíčů všeho druhu vyrůstají pouze plevelné kultury té nejmenší ušlechtilosti. Těžko pomyslet, kam se vytratil vhled pravých politiků a filosofů, kteří pochopili nutnost obdělávat pole a šlechtit pěstované odrůdy, aby zem vydala svoje plody tam, kde záleží na zdravé prosperitě národa, a ponechat běh věcí vyššímu principu přírody všude tam, kde zkušenost a tradice působí svým přirozeným výběrem.

Jako výsměch všem snahám o sebereflexi z poslední volební porážky vyznívá už pouhý termín, jímž ODS naznačuje svoji obrodu pro příští etapu vládnutí: Hledání liberálně konzervativní politiky. Tak liberální nebo konzervativní? Liberální demokracie nebo aristokracie? Revoluce nebo tradice? Rovnostářství nebo přirozená hierarchie? Anarchie nebo řád? Plebejské instinkty nebo nadhled patricijů? Feminismus nebo patriarchát? Názory v levotě stínů a moci pánů jeskyně nebo pravé vědění a světlo na hoře? Pánové a dámy, chápete vůbec, o čem tady mluvíte?

Opět je trnem v oku samozvaným kulturním Torquemadům tvorba, která z jakéhosi důvodu nevyhovuje. Opět se spekuluje jedná o „intervenci“ vůči rádiu, které „zlobí“. Jako v minulosti bolševický cenzor, dnes vystupuje Rada Českého rozhlasu, které je trnem v oku alternativní Rádio Wave, kvůli tomu, že pouští do éteru tvorbu kapel, „propagujících fašismus“.

Zatímco komunistická cenzura se snažila eliminovat názory, které z jejího pohledu byly nebezpečné a ona se jimi cítila ohrožena, demoliberální cenzor zašel dál. Jeho věčná obsese vidět za vším fašismus, coby důsledek „přílišné tolerance“ a vyvozovat politické závěry z názvu písně „Svastika eyes“ připomíná psychickou nemoc. Navíc člen Rady Českého rozhlasu, tedy instituce, která má co dočinění s kulturou, který označil světoznámou elektro kapelu Primal Scream za „fašistickou“ by za takový nonsens měl být doživotně držen dál od jakékoli činnosti na poli kultury a prohlášen za idiota roku. Ironií osudu je, že právě podobné elementy ovlivňují náš každodenní (nejen kulturní) život.

Radě leží v žaludku píseň „Swastika eyes“, jeden z největších tanečních hitů 90. let. Radní k takovému závěru došli poté, co si (patrně na udání) nechali píseň přehrát. Člen rady Antonín Zelenka pro média dodal, že hodnocení vycházelo mimo jiné z informací, získaných z internetové encyklopedie Wikipedie.

Ano dnes budeme o tom, který názor, či kulturní počin vyhovuje, rozhodovat na základě informací získaných z naprosto spolehlivého zdroje, jakým je Wikipedie!

Primal Scream těžko obviňovat z nějakých ultrapravicových, najmě fašistických (v tom úzu, v jakém se dnes chápe) tendencí. Kapela naopak zastává silně ultralevicové, protiválečné a mírové postoje. Ale i to je možná důvod, proč novodobí cenzoři kapelu takového typu dnes nazývají „fašistickou“. Nová třída evidentně padá do vlastní pasti. Tak dlouho se libovolně operovalo s pojmy „fašismus“, „neonacismus“, „radikalismus“ a „extremismus“, až se objektem post-moderního liberálního étosu staly postoje a názory, které byly ještě před pár desítkami let vzývány a staveny do opozice „zidealizované fašizující minulosti“. Posuďte sami:

Radek Vogl, ze zmíněné Rady, který má na starosti „monitoring“ (!!!) rozhlasových stanic, prohlásil:

„Jedná se o velmi kontroverzní, radikální rap metalové skupiny, která na svých koncertech zastává revoluční stanovisko, velmi kritické k domácí americké a k zahraniční politice.“

Pomineme-li, že je Vogl evidentně naprosto mimo – Primal Scream nemá s metalem, natož s rapem nic společného a to ukazuje jediné, buď je tupý ignorant, nebo se kapelu ve skutečnosti ani nenamáhal poslechnout si (a to vlastně potvrzuje první možnost) – něco se nám zde mezi řádky snaží naznačit.

Ano. Americká domácí a natož zahraniční politika se nesmí kritizovat. Kdo kritizuje snahu o „nový“ a „lepší“ svět, naplněný ideály západní svobody, liberální demokracie a konzumu, nepřímo dláždí cestu novému fašismu. Liberalismus a demokracie ano, ale přílišná tolerance není na místě. Mimořádná tolerantnost nás vede k fašismu, jak nezapomněl poznamenat Jiří Florian, další člen cenzorské Rady. Otřepané fráze nedovzdělaných lidí a argumentace plná contradictio in adjecto, jak typické pro dnešní dobu.
K samotné písni Swastika Eyes se frontman Bobby Gillesple vyjádřil následovně:

„Skladba je o novém pořádku na světě, řádu, který nastolila Amerika a její mezinárodní politika. Nebo bych měl říct spíše mezinárodní terorismus? Je to amerikanizace celého světa. Je to o nadvládě, o tom, kdo má kontrolu. Kdo vládne a kdo poslouchá. Když křičím „You got swastika eyes!“, je to vzkaz všem autoritám, politikům, policistům. . . jsou všude. Všude kam se podíváte. Vládnou tomuto světu. To není správné.“

Překlad textu písně evidentně pokaždé nestačí. Píseň samotnou je nutno také chápat v jejím kontextu, zamyslet se nad tím, zda nejde o ironii, svou nepochybnou roli hraje vystupování zpěváka, jeho gesta atp. To z textu nevyčtete. Evidentně si s tím však nikdo z Rady práci nedal.

Průhledná je i snaha dokazovat „fašizující tendence“ poukazem na estetiku, kterou Primal Scream v písni „Swastika eyes“ využívají. Nehledě na to, že v písni, kde kapela tepe autority, které (z jejího pohledu) mají totalitní tendence, je určité využití symbolů a dejme tomu uniforem asi na místě, znalec hudby (a alespoň elementární pojem o podstatě každého hudebního stylu by pracovník Rady rozhlasu měl mít) ví, že totalitní estetika a bitevní scenérie vůbec nemusí mít s jakoukoli politikou co do činění. Hudební směry jako vojenský industrial jsou na této estetické podstatě založené. Patří k nim stejně neodmyslitelně, jako dva akordy a extravagantní účesy k punku, či street móda k hip-hopu. Je jisté, že s politickými názory kapely Primal Scream nemusíme souhlasit. Ale muzika je primárně o něčem jiném, než o morálce a politických idolatriích. Nebo ne?

Není divu, že Radio Wave leží řadě lidí z Rady v žaludku. Je totiž téměř jediným rozhlasovým médiem, které posluchačům nabízí širokou škálu často i nonkonformních, alternativních stylů a interpretů. Co si oproti tomu představují členové Rady? Patrně by nejraději, kdyby ideálně celé lidstvo poslouchalo otřepané disco, neposlouchatelný popík, nevkusnou tvorbu globálních megastar, jejichž sláva a um je přímo úměrná zájmu marketingových agentur, a čeští zápecníci české odrhovačky 80. let, tvorbu Štaidla, Svobody, či Michala Davida.

Inu, milý posluchači, dej si hamburger s coca colou a do uší si pusť některé současné superhvězdné interprety, vždyť Ti jich nabízíme stovky. Ale ne aby Tě napadlo si pustit jakoukoli muziku, co se nesluší poslouchat, nebo nedej bože samostatně přemýšlet. . .

Dvou-týdeník The American Conservative je americký názorový magazín, založený v roce 2002 Scottem McConnellem, Patrickem Buchananem a Taki Theodoracopulem. V současné době v jeho čele stojí McConnell a vydává jej konzervativní byznysmenem Ron Unz. TAC reprezentuje tradicionalistické, paleokonzervativní a protiintervencionistické hlasy v opozici vůči dominanci nekonzervativních médií. Na jeho stránkách se tak potkávají názory konzervativců, i protiválečných libertariánů.

Ano, i v Americe jsou přátelé!

Zastáváme názor, že magazínu TAC by v českém prostředí měla být věnována větší pozornost. Potenciální čtenáře jistě potěší zpráva, že v současné době je možné odebírat čísla TAC ve zkušební lhůtě po tři měsíce zdarma!

V článcích, věnujících se aktuálnímu dění stojí za připomenutí příspěvky Eamona Fingeltona a Kelleyho Baucara. Fingelton se v článku „Street Sweeping“ pozastavuje nad faktem, že vládní balíček sice může být pro konzervativce nepříjemný, upozorňuje však na to, že státní zásah jako takový nemusí být prvotně v rozporu se samotnou podstatou konzervatismu. V dalším článku s názvem „Fire Sales“ Kelley Beaucar připomíná, že nedávno schválených 700 miliard dolarů jako státní finanční injekce nebude směřovat k ozdravení národní ekonomiky, ale v prvé řadě zachrání topící se finanční makléře, lobbyisty a spekulanty.

Výborný je esej Michaela Brendana Doughertyho „Film Rights“. Autor kritizuje „prohraný boj“ konzervativců na kulturním poli. Dougherty píše o tom, jak kulturní levice desítky let konstantně manipulovala veřejným míněním a měnila myšlení lidí a konzervativci jí toto pole dobrobolně přenechali. V poslední době lze, říká Dougherty, zaznamenat určitý obrat k lepšímu, ale situace je na poli „filmové politiky“ pro konzervativce i nadále tristní.

Známý historik Paul Gottfried v textu s názvem „Invisible Fist“ zamýšlí nad otázkou, zda jsou pojmy kapitalismus a autokracie navzájem rozporné a vylučující se. V aktuálním čísle dále naleznete pravidelné sloupky Patricka Buchanana, Daniela Larisona („From Ron Paul Revolution to Constitutionalist Civil War“ – doporučujeme!) a Billa Kaufmanna.

Opakuje se scénář francouzských parlamentních voleb v roce 1981?

Jsou pro takového člověka dnes globalismus, neoliberalismus a neokonzervatismus většími nepřáteli než sociální demokracie, nebo komunismus (díky svým historizujícím reminiscencím často groteskního charakteru)? Myslím, že odpověď na obě otázky by mohla být kladná.

Drtivé vítězství sociální demokracie v krajských volbách poplašilo mnohé pravicové elity. Výsledek voleb, regionálních, ale svým způsobem přelomových a dopadem v podstatě celostátního významu, neboť sociální demokracii vyšel její plán pojetí voleb coby referenda o neoblíbené vládě, je v mnoha ohledech zásadní. Ukázal, že v krizi se nachází leccos, ale především je to „pravice“, kdo se zmítá v těžké krizi (jejíž hlavní dopad lze ještě čekat), a připomněl (a otázka je, zda si poučení vezme, či je schopná si jej vzít k srdci), že na ekonomice, coby determinantě sociálního a politického života, stejně jako arogantním atlantismu v zahraniční politice může těžko stavět. Snaha kopírovat model neustálého přežvykování neoliberálních a nekonzervativních floskulí, spojená s arogantním a přezíravým vystupováním vůči občanovi vyústila v drtivé posílení levice.

Otázka, která stojí před druhým kolem voleb do Senátu zní: doufat v to, že kandidáti ODS v těch obvodech, kde postoupili do druhého kola zvítězí („alespoň něco“), nebo preferovat politickou obrodu skrze katarzi? Jinými slovy, je možné, že by konzervativec, „národovec“, tradicionalista, či obecně člověk, určitým způsobem se vymezující vůči ztrátě identity a nadvládě NWO z pozic zachování přirozených pospolitých a kulturních struktur, mohl více jak dvacet let po „sametové revoluci“ preferovat dočasný úspěch svých nominálně úhlavních (ale to slovo „nominálně“ je právě v dnešní situaci veledůležité!) nepřátel proto, že v nich vidí nutné zlo a součást naděje na zásadní politickou obrodu?

Jsou pro takového člověka dnes globalismus, neoliberalismus a neokonzervatismus většími nepřáteli než sociální demokracie, nebo komunismus (díky svým historizujícím reminiscencím často groteskního charakteru)? Myslím, že odpověď na obě otázky by mohla být kladná.

Protikladný vztah pravice-levice začal pro preferenci čistě ekonomických hledisek opravdu ztrácet na aktuálnosti a vypovídající hodnotě. V parlamentním světě, většinou založeném na větší, či menší dominanci tzv. catch-all parties, se pravo-levé vymezení stává čím dál více vágním, protože z pohledu klasických hledisek programy obou zdánlivě rozdílných „alternativ“ dvě protikladné strany spojují více, než dříve.

Tzv. socialisté dnes už nejsou těmi socialisty, jejichž představitelé agitovali v Soho, jejichž nejbohatší dotovali bezprizorní jedince, bez naděje narazit na práci. I socialistické strany dnes volí někteří podnikatelé či vyšší střední vrstva (úřednictvo, pracovníci veřejných institucí – je to logické, na silném státu mají zájem).

Stejně tak občanské, pravicové a tzv. liberální strany nezůstávají omezeny na úzké elitní kluby zbohatlíků, ale opět se jejich elektorát rekrutuje i z řad nižších vrstev – těch, které mají zájem na co nejnižších daních. Nějaký zásadní názorový střet zůstává na okrajích politického spektra (čistě konzervativní pravicové strany vs. strany komunistické), „hlavní proud“ je poznamenán depolitizací a

Je proto nutné položit si otázku, co je pravice? Vyjděme tentokrát nikoli z toho, „co by měla“, ale z toho, proti čemu se vymezit. V prvém případě opět hrozí, že se ve finále dostaneme na půdu čistě ekonomistické redukce a to naším předmětem není. Naším zájmem je ekonomika jako skutečná oikonomia, čili správa finančních záležitostí v zájmu polis, tedy státu, nikoli chremastikon, shromažďování statků za účelem prostého shromažďování a bohatnutí, ani globální řád moci, založené na vůli technokratů a oligarchů.

Je potřeba znovu si položit otázku, kdo je skutečný vnitřní nepřítel. Vůbec sympatický nám jistě není rudý totalitář, příznivec frankfurtské školy byl, je a zůstane významným destruktorem určitých principů západní společnosti. Kdo však dnes představuje bytostné evropské kultury a vlastně každé kultury jako takové, je globalistický neoliberál, toužící po proměně světa v jeden homogenní trh, kde měřítko hodnot jednotlivých bytostí i společnosti plně ovlivňuje fakt, zda mají možnost utrácet a konzumovat nekonečnou exponenciální řadou.

Pro ně neexistuje politika v pravém slova smyslu a jakákoli politika je v jejich vidění světa nežádoucí, neboť ta vylučuje polaritu ekonomika – etika. V ekonomické oblasti se pohybuje neoliberál, v etické (s přesahem do ekonomické) vydatně sekundují neokonzervativci, jejichž apel na univerzální politický řád ústí ve snahu Západu vyvážet tyto své výdobytky jako domněle nadřazené do celého světa. Zvláštní skupinu tvoří „morální filosofové a intelektuálové“, kteří se z pohodlnosti, či obavy před ztrátou tváře vyložením karet sami sebe do žádné škatulky neřadí. Polistopadový folklor pro ně vymyslel označení „pravdoláskaři“.

Bylo by samozřejmě nepřesné, zejména poslední skupinu automaticky přiřazovat k táboru zde kritizované parlamentní pravice. Pravdou ovšem zůstává, že i ti nominálně nejlevicovější „pravdoláskaři“, pro které vždy byla slova jako tradice a identita pomalu sprostými výrazy nikdy neprovedli větší názorový exkurz, než je podpora Nového světového řádu a šíření modelu neoliberální demokracie jako superiorního řádu nad ostatnímu méněcennými morálními a politickými řády. To ovšem jen potvrzuje smutnou realitu ohledně vyprázdnění dichotomického vztahu pravice-levice a fakt, že mezi současnými zdánlivě převažujícími ideovými proudy ve vrcholové politice nelze počítat s žádnou alternativou.

Co současná „pravice“ vlastně dokázala? Zmizel jakýkoli intelektuální potenciál, od úmrtí Vladimíra Čermáka se v českém prostředí nedá hovořit o významnější síle, která by se mohla honosit názvem „konzervativní“, či „pravicový“ think-tank. Soudobí přemýšlející identitní a tradicionalističtí jedinci jsou tak ve velké většině odkázáni téměř výhradně na zahraniční autory, a z domácí scény na autory posunuté doleva, neboť zjišťují, že v tom množství, se kterým se ztotožnit mohou, nalézají paradoxně více společného u jmen Keller, Bělohradský, nebo Krejčí.

Praktická politika „pravice“ tolik nasákla neo-(-liberálním a -konzervativním) jedem, že zůstává omezena prakticky jen na to. Neustálé a nekonečné omílání otřepaných frází o „neviditelné ruce trhu“, „liberální demokracii“ a „nutnosti hlídat dodržování práv ve světě“ ovšem berou vážně pouze takto zaměření jedinci v zemích nové (ve staré přeci jenom méně) Evropy – neboť ideové tvůrci těchto a idolatrií dogmat jsou dost dobře obeznámeni s nereálností naplnění takových vizí, které jim přirozeně slouží k ospravedlnění vlastní dominance.

Česká pravice leží na lopatkách. Je smrtelně chorá. Toto není problém jedné strany, role velkých, stejně jako neparlamentních „protistran“ je podružná. Zásadní problém tkví v ideové vyprázdněnosti a plytkosti. Eskapády parlamentní pravice jsou pak již jen logickým vyústěním. Voliči dali v krajských volbách najevo svůj nesouhlas s politikou vlády na státní úrovni!To je nejdůležitější postřeh. Ukazuje se, že nelze odsuzovat více jak 2/3 obyvatel, nesouhlasící s výstavbou amerického radaru jako „nostalgicky“, či „komunisty“. Voliči levicových stran k volbám došli. Zato množství voličů, které zůstalo doma, lze bezpochyby zařadit spíše „do prava“! Zdá se tedy evidentní, že zde existuje ne nepodstatné penzum názorů nikoli levicových, ale rozhodně nesouhlasící s radikálně „atlantickým“ diskurzem „pravicové“ vlády. Vláda dlouho přezíravě ignorovala veškeré výhrady, mlžila a na mezinárodní scéně se dopouštěla nestoudných a do očí bijících kroků, ignorovala hlas veřejnosti ohledně ukvapených reforem – a výsledkem bylo drtivé vítězství levice.

To, čeho jsme byli po krajských volbách svědky, může být pouhým začátkem a startovacím polem dominance levice v politice. Dost možná tomu tak bude. Berme to však jako nutné zlo a nutnou katastrofu, která nám může být ideově vzdálená, která nicméně slibuje naději na přetnutí ubíjející převahy nekonzervativního a neoliberálního diskurzu. Vítězství socialistické levice je zvýšením šancí na odmítnutí americko-české smlouvy o radaru, na druhou stranu je to například ČSSD, kdo vehementně podporuje demokraticky nelegitimní projekt Lisabonské smlouvy (na druhou stranu, okolnosti posledních měsíců ukázaly, že ani na deklaratorně kdysi vůči mnoha nápadům Bruselu kritickou ODS nelze v tomto spoléhat), přes „očistec“ a možný návrat komunistické strany k podílu na exekutivní moci je však zřejmě nutno si projít.

Co bychom si tedy rozhodně neměli přát, je nějaký zvrat situace v čase, zbývajícím do příštích parlamentních voleb. Na druhou stranu je nutné opět připomenout, že ani od současné parlamentní levice nelze čekat to, že bude smysluplnou alternativou. Co by byla hotová katastrofa, je propadnutí různým nacionálně-bolševizujícím tendencím a dalším „syntézám“, které v opozici proti demoliberálnímu systému provádějí obraty o 180 stupňů, nikoli pečlivou analýzu pojmů, která musí oba konce – komunismus, i neoliberalismus, nutně odmítnout. Je ovšem nutné, aby parlamentní pravice utrpěla drtivý neúspěch, který výhledově může nastartovat proces nutné katarze. Dospěli jsme do bodu závažné společenské a ideové krize. Je potřeba nástupu nové intelektuální elity, neboť to bude právě blízká budoucnost, kdy se bude rozhodovat o podobě procesů a jevů, které se projeví až za několik let.

V projevu ve Valném shromáždění OSN gruzínský prezident Michail Saakašvili minulý měsíc zapřísahal světové vůdce, aby nařídili mezinárodní vyšetřování, jež by odhalilo pravdu o válce v Jižní Osetii. Nemohu než souhlasit. Myslím však, že výsledy čestného vyšetřování by byly velmi odlišné od „pravdy“, kterou hlásá prezident Saakašvili. Vím, o čem mluvím, protože jsem 7. srpna, kdy gruzínští vojáci vpadli do města a zabili mé přátele a sousedy, byla v Cchinvali. Tři noci jsme se s celou rodinou choulili v hrůze, zatímco Saakašviliho tanky a rakety ničily stovky našich domů, znesvěcovaly hřbitovy, zapalovaly školy a nemocnice.

Mám také dobrý důvod nevěřit tomu, co hlásá Saakašvili. Tři dny před útokem mě řada gruzínských přátel varovala, abych odešla. Říkali, že Saakašvili plánuje útok. Většina Gruzínců žijících v Jižní Osetii odešla, protože věděli, co se má stát.

V noci 7. srpna Saakašvili vystoupil v televizi a ujistil vyděšené civilní obyvatelstvo Jižní Osetie, že na nás nezaútočí. Bylo to až dlouho potom, kdy podle Saakašviliho tvrzení Rusové začali „okupovat“ Gruzii.

Osetinci šli s úlevou spát vděční za klidnou noc.

O necelé dvě hodiny později, jak uvádějí důvěryhodné mezinárodní zprávy, gruzínské dělostřelectvo, bombardéry a tři brigády pozemního vojska rozpoutaly v našem městě to, co mohu označit jedině jako strašlivé peklo. V okamžiku jsme jen měli jedinou myšlenku, a to, jak se ukrýt. Později jsem mluvila se stovkami Osetinců, kteří na tom byli stejně.

Starý otec mého přítele se pokusil uhasit plameny, když gruzínská palba zapálila jeho dům, který vybudoval vlastníma rukama. Nohu mu těžce zranil šrapnel z gruzínské zbraně. Vykrvácel, zatímco se jeho invalidní žena plazila z hořícího domu.

Osetinci viděli, jak gruzínské tanky pálí do suterénních bytů, kde hledaly bezpečí ženy a děti. Viděli prchající rodiny zastřelené gruzínskými ostřelovači. Zjistili jsme, že gruzínská armáda použila proti Cchinvali rakety systému Grad a tříštivé bomby.

Ano, byla bych velice ráda, kdybych viděla, jak mezinárodní vyšetřovací komise vyšetřuje, co se skutečně stalo.

Když jsem vyšla z úkrytu – díky Bohu, že nám ruští vojáci zachránili život – byla jsem konsternována reakcí mezinárodních médií na to, co se stalo. Neoznamovala nic o mrtvých Osetincích a nevyprovokované hrůze, kterou způsobili Saakašviliho vojáci. Rozbolelo mne srdce.

Pravda byla potlačena mohutnou gruzínskou propagandou stejně nelítostnou jako jejich tanky, které převálcovaly bezbranné obyvatele Cchinvali.

Vím, že Američané jsou šlechetní a slušní lidé. Nikdo jim však neřekl pravdu o tom, co se nám stalo. Američané nechápou, že Osetinci jsou nezávislý, křesťanský národ se starobylou historií své země. Svět hovoří jen o gruzínské svobodě. Kde je svoboda pro náš lid? Naše utrpení, naše hlasy neznamenají nic?

Neobviňuji z toho, co se nám stalo, gruzínský národ. Spousta Gruzínců a Osetinců chce spolu žít v míru. Obviňuji gruzínské vůdce.

Saakašvili přesvědčil svět, že on je „majákem“ demokracie a upřímnosti. Nehodlá říci pravdu ani vlastnímu lidu. Mým gruzínským přátelům nebylo během konfliktu dovoleno otevřít žádnou z ruských nebo světových webových stránek, protože je Saakašviliho vláda zablokovala.

Vím, že jsme malý národ a nesnažím se pochopit teorie a tvrzení geopolitických expertů o velmocích. Dvanáct let jsem ale bojovala v Osetii za práva žen a věřím v pravdu.

V posledním článku Saakašvili cynicky mávnutím ruky odbyl utrpení a smrt Osetinců, protože podle něho Rusko „lhalo“ o tom, kolik lidí mého národa gruzínská armáda zabila.

Nikdo – včetně Saakašviliho – neví, kolik Osetinců jeho armáda zavraždila. Mám přátele, kteří své nebližší pohřbili na svých dvorech, protože jiná možnost nebyla. Mnoho lidí je pořád nezvěstných.

Domnívá se Saakašvili, že jeho brutální útok na civilní obyvatelstvo by ospravedlnilo, kdyby jich zabil jen několik stovek místo několika tisíc? Uvědomují si Američané, že armáda vycvičená a vyzbrojená jejich vládou zaútočila na civilní obyvatelstvo, spící ve svých postelích? Mohou vysvětlit, proč byla další miliarda dolarů poslána Gruzii, a těm, na něž Gruzie zaútočila, nic?

Prostřednictvím webové stránky helpossetianow.org jsem naléhavě požádala svět o humanitární pomoc našim lidem. Snažně žádám Spojené státy a svět, aby zjistily pravdu. Prosím, vyslyšte naše hlasy.

Lira Čovrebova je zakladatelkou Sdružení jihoosetských žen za demokracii a lidská práva, pracovala více než deset let na zlepšení vztahů mezi Gruzínci a Osetinci na Kavkaze.

Proč Západ mlčí?

Článek I Survived the Georgian War. Here’s What I Saw. vyšel na serveru informationclearinghouse.info 8. října. Překlad Eva Cironisová.

Zdroj: Zvědavec.org

OTÁZKA zní: Co znamená rozdíl mezi kapitalismem a socialismem v podání amerického ministra financí Henryho Paulsona?

ODPOVĚĎ: Socialismem jsou akce silné vlády, která bankám bere peníze, aby lidem zajistila příjmy. Kapitalismus je, když velká vláda vezme peníze lidem, aby zachránila banky.

Na pozadí nadhodnocených burzovních akcií jsou to běžní vlastníci rizikových hypoték, kteří léta kupovali domy, které si ve skutečnosti nemohli dovolit a nakonec je ztratili. A nyní do hry vstupují (právě) ony banky, které vydávaly rizikové hypotéky přesvědčovánim bezelstných občanů o tom, že ceny jejich domů (nemovitostí) mohou jít pouze nahoru, a že hypotéky s variabilními sazbami prostě nemají žádné nevýhody. Následují trhy cenných papírů, na kterých finančníci kupující tyto špatné úvěry zřejmě nemají nejmenší potuchy, co to vlastně kupují.

Sanace bank způsobuje zděšení, krize se však stále prohlubuje, neboť jestliže jsou do bank, úvěrových fondů a pojišťovacích společností nality peníze poplatníků, celý ten složitý systém není zachráněn, ale naopak se začíná hroutit (část už se zhroutila).

Nadto je nutno si uvědomit, že státní pomoc jako taková v zásadě představuje čistý socialismus, zatímco sanace bank může být socialismus, ale také druh kapitalismu, který nechává daňové poplatníky krýt rizikový profit. Samozřejmě je jasné, že to bylo zejména díky vřeštícím Demokratům, proč ministr financí Paulson odsouhlasil požadavky na rovné postavení státu v bankách, které také sanoval, a to z toho důvodu, že pokud zde bude nějaký eventuální zisk, obratem se vrátí státní pokladně.

Nicméně nějaký reálný dozor, regulace, kontrola, vlastnictví vlády nad korporátními institucemi, díky kterým se krize prohloubila, ve skutečnosti vůbec nehrozí. Spekulantští šéfové korporací a globálních podniků, kteří nás zavedli do propasti, zůstanou v sedle, zatímco nemyslící stádo spotřebitelské masy bude uklidněno, aby se tak mohlo připravit na nové kolo masové spotřeby.

Co je třeba říct: my nemíříme k tomu, procitnout, vidět a pochopit, že nadprodukce a masový konzum kapitalistického systému, jehož výroba potřebuje raději vyprodat veškeré zboží, než prodat jen to, co je skutečně poptáváno, aby se vůbec udržel nad vodou, je ten problém, co stojí v pozadí celé krize. Nechceme pochopit, že kapitalismus potřebuje změnu: tak jako produkovat zboží je dnes stejně nutné získat schopnost a odvahu některé kroky kapitalismu dirigovat a korigovat.

Naopak podléháme dojmu, že opětovný a chvilkový nárůst burz je změnou obratu k lepšímu. Jestliže spotřebitelé začnou znovu utrácet jak utržení ze řetězu, jsme zpátky tam, kde jsme byli před začátkem této krize. Návrat k neomezené spotřebě bude další fází celé této krize.

Zaslepená chamtivost je už evidentní i v případě nejistot a výkyvů na trhu, kde hysterie páteční finanční deprese je nevyhnutelně následována hysterickým investováním v pondělí, následujícím ihned po víkendu. Navzdory chaosu a předtuchám nacházející zkázy, se zjevně nehodláme a nechceme poučit.

Benjamin Barber působí jako profesor na Univerzitě státu Maryland..

Zdroj článku: osobní blog autora.

APATIE A MOBILIZACE

Autoritativní režimy se vyznačují absencí politické mobilizace a s tím spojené politizace veřejného života. Nežádají po svých občanech, aby jim neustále dávali najevo svoji loajalitu a náklonnost, nenutí je k povinným členstvím v různých stranických organizacích a k účasti na kolektivních akcích, nezasahují do jejich soukromého života. Účast občanů na politickém dění země je mizivá. To, co od nich stát žádá, je pasivita nebo alespoň zdržení se vyloženě protivládních aktivit. To, co od nich stát nežádá, ale není úplné stažení se do soukromého a rodinného života, jako je tomu v totalitních systémech, kde stejně v důsledku neexistence autonomie společnosti vůči státu, prostoru pro vlastní aktivity, soukromého podnikání a ochrany rodiny tato soukromá sféra zachází na úbytě.

Continue Reading

Vážení čtenáři, v souvislosti s neutuchajícími debatami nad dozvuky letní rusko-gruzínské války a nělterými mediálními strašáky poslední doby (jedním z takových bylo „senzační odhalení“ působnosti ruských agentů na území ČR), jsme pro vás připravili překlad eseje, která střízlivě hodnotí současné postavení Ruské federace a odpovídá na otázku, co vlastně Rusko chce. Autorem je Ted Galen Carpenter z amerického think-tanku Cato Institute a článek vyšel v minulém čísle časopisu The American Conservative. Ano, správně, americký časopis a americký analytik hodnotí Rusko a jeho postavení střízlivě a nesnaží se v něm vidět „hrozbu pro demokratický svět“. Tím dokazuje, že situace není dvou, či jednobarevná – jak se snaží dokázat ideologičtí pisálci ve službách NWO.

Moskva nechce být světovým hegemonem, touží pouze udržet si lokální vliv, říká Ted Galen Carpenter z Cato Institute v USA.

Ruská vojenská intervence v Gruzii vyprovokovala bouři negativních ohlasů napříč euroatlantickým táborem. Na mnoho Američanů a patrně hlavně na prskající úředníky Bushovy administrativy zapůsobila reakce Moskvy pravděpodobně jako studená sprcha. Analytici a experti na mezinárodní politiku okamžitě začali spekulovat o motivech Kremlu a hledat souvislosti v událostech, které tomu předcházely.

Rusofobní kruhy mají jasno: znovuzrozená Říše zla se dala na pochod. Vycházejí z toho, že Moskva oprášila staré praktiky, které v minulosti užila například v roce 1956 v Maďarsku, nebo v roce 1968 v Československu. Někteří jdou ještě dále a užívají otřepaných frází, které dnešnímu Rusku a jeho politice přisuzují analogii s chováním Německa ve třicátých letech. Ruská reakce nemá ve skutečnosti mnoho dočinění s vleklými teritoriálními spory mezi Gruzií a odštěpeneckými regiony v Jižní Osetii a Abcházii. Jde o to, že Rusko nemůže trpět rozšiřování vlivu „demokratických“, prozápadních vlád, podporovaných Spojenými státy ve svém bezprostředním sousedství. Američtí jestřábi navíc varují: pokud jejich spojenci ze Severoatlantické Aliance neodsoudí ruskou agresi v Gruzie Ukrajina a baltské republiky budou dalším cílem.

Onen argument o tom, že Rusko je zlomyslnou expanzivní mocností, je dnes nejčastějším jevem, vyskytujícím se při debatách nad těmito problémy napříč politickým spektrem. Perspektivy listu Washington Post a mnoha dalších sympatizantů Demokratické strany, jako je Madeleine Albright a Zbigniew Brzezinski, však nejsou opodstatněné, na rozdíl od vizí neokonzervativců typu Williama Kristola, nebo Roberta Kagana – ustanoveného kandidáta za Republikány do případných prezidentských služeb Johna McCaina.

Navzdory všem alarmujícím zvěstem a snahám vrátit se k myšlení studené války je to spíše Rusko, jehož strategické cíle se ukazují skromné, v širším smyslu omezené na oblasti, bezprostředně s Ruskou federací sousedící. Akce Moskvy jsou ve skutečnosti více defenzivního, než ofenzivního charakteru – opožděná a dlouho zvažovaná reakce na nemotornou, arogantní politiku, kterou NATO a Spojené Státy sledují už více než desetiletí, je toho ostatně důkazem.

Jedním z klíčových aspektů gruzínského konfliktu je to, že ruská pozice v Abcházii a Jižní Osetii přece není nic nového. Tamější regiony s moskevskou finanční podporou dosáhly politické autonomie de facto, mimo jiné také díky porážce gruzínských ozbrojených sil v období těsně po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Ruské mírové jednotky zde zahájily své působení nikoli za vlády „agenta“ Putina, ale v době prezidentování prozápadního Jelcina!

Politika Moskvy ukazuje, že zahrnuje etnické, bezpečností a hospodářské faktory. Již od počátku 90. let byly vztahy mezi Kremlem a novou gruzínskou vládou problematické. Pro ruské vůdce bylo jistě lákavé zužitkovat tlaky mezi Tbilisi a etnickými skupinami v Abcházii a Jižní Osetii s cílem oslabit náhle se vynořivší nepřátelský stát. Také to byl v té době snadný cíl, neboť zmíněné tenze byly vnitřní realitou tamějších území již po generace. A vskutku, zahrnutí Abcházie a Jižní Oseti pod svrchovanost Gruzie, byl výsledek svévolné vyhlášky sovětské vlády po taktovkou Josefa Stalina (podobné rozhodnutí ostatně Moskva učinila také pod Nikitou Chruščovem, když zahrnula Rusy obývaný Krym pod samosprávu ukrajinských sovětů – což je další tikající časová bomba). Drtivá většina Abcházců a Jihoosetinců zkrátka nikdy nebude chtít žít pod vládou Tbilisi.

Gruzínské periodické pokusy o znovuzískání svrchovanosti nad zmíněnými regiony vytvořily tlaky a nestabilitu na jižní kavkazské hranici Ruské federace – tedy v oblasti, kde se kříží několik mocenských a geopolitických zájmů.

Ruské vůdce zvláště znepokojuje vyhlídka uvržení Kavkazu do víru nepokojů a konfliktů, a to ve světle doutnajícího konfliktu na jejich vlastním území – v Čečensku. Moskva varovala oba gruzínské prezidenty – Saakašviliho i jeho předchůdce Ševarnadzeho, aby nenarušovali status quo. Když dal Saakašvili rozkaz bombardovat jihoosetinské hlavní město Cchinvali na začátku srpna, ruské síly byly připravené – a nepochybně nedočkavé – udělit Tbilisi tvrdou lekci.

Ekonomická důležitost regionu jde ruku v ruce setnickými a bezpečnostní zájmy. Ve Spojených státech se vedou spekulace o tom, že ruský nátlak na Gruzii je součástí mocenského spiknutí s cílem získat kontrolu nad ropovodem, vedoucím z ázerbájdžánského Baku do turkestánského přístavu Ceyhan a protínajícím právě skrze gruzínské území nedaleko Tbilisi. Teze o snaze po mocenské kontrole nad ropovodem je tedy jasná. Nicméně je zde malá pochybnost – skutečně chce Rusko získat více politické kontroly oproti obrovskému bohatství, pocházejícímu z kaspické oblasti? Chce ztratit roli arbitra výměnou za pozici pedantského dohlížitele? Ropovod Baku-Ceyhan je však nepochybnou součástí celé politické mozaiky.

Motivy Ruska se však opravdu ukazují daleko více obranné, než ofenzivní – Rusko zkrátka má zájem na tom, být protiváhou vzrůstající ekonomické přítomnosti Západu v této oblasti.

Ruská akce v Gruzii se příliš neliší od typického amerického postoje v jejich těsném sousedství. Několik týdnů před počátečním náporem hlavních bojů v Jižní Osetii ministryně zahraničí Condoleezza Rice tvrdila, že pojetí „sfér vlivu“ v mezinárodně-politických vztazích bylo dávno překonáno. Tento argument nebyl ani naivní, ani farizejský. Naopak, chování Washingtonu v Západním Hampshiru jen potvrzuje, že vládní úředníci nejsou opuštěni v jejich myšlence o „amerických sférách vlivu“.

Od druhé světové války Spojené státy vpadly a okupovaly Dominikánskou republiku, Grenadu, Panamu, a Haiti. Washington aranžoval množství úspěšných úderů proti vládám Guatemaly a pokusil se o to samé vůči režimu Fidela Astra na Kubě a sandinistické vládě v Nikaragui. Americkým vůdcům ovšem napomínání Ruska za akce vůči malým, je ohrožujícím sousedům ani ve světle vlastní minulosti, či současnosti problém nedělá.

Moskva je také se vzrůstající intenzitou rozzuřena tím, jak Západ neustále přezírá ruské politické preference – samozřejmě, srdeční ruské zájmy – v Evropě. Snaha Spojených států a jejich spojenců byla zřejmá už v roce 1990 a následných letech, a sice ve formě úsilí o expanzi NATO přistoupením Polska, Maďarska a České republiky. Spojené státy tímto porušily slib, který byl dán Kremlu ve chvíli, kdy Michail Gorbačov souhlasil se znovusjednocením Německa a členstvím Německa v NATO. Ministr zahraničí USA James Barker tehdy ujistil ruskou vládu, že Aliance se nebude na západ od Německa rozšiřovat. Kdo tedy porušuje dohody?

Nespokojeny s provokací, kterou byl vstup středoevropských států do NATO, zasadily se v roce 2004 Spojené státy o přistoupení Lotyšska, Estonska a Litvy, čili států, jejichž území byla kdysi integrální součástí SSSR. Tato expanze NATO navíc není pouhou manifestací pohrdání ruskými zájmy. Souvisí též s politikou „Západu“ na Balkáně, tradičního geopolitického klíče. V roce 1995 síly NATO intervenovaly v bosensko-srbské občanské válce s cílem podlomit Srby, tradiční ruské spojence. Následně v roce 1999, Spojené státy a jejich spojenci bombardovaly Jugoslávii s cílem vyrvat Kosovo. To všechno nelegálně, v rozporu s mezinárodním právem, proti rozhodnutí RB OSN a proti ruskému vetu.

Ačkoli ruští političtí vůdci zuřili díky, neměli v té době jinou možnost, než tuto hořkou pilulku spolknout. Ruská federace byla tehdy příliš oslabená, jak její ekonomika, tak ozbrojené síly byly zmítány značným chaosem. Ale situace se změnila. Jako vedoucí vývozce ropy a zemního plynu, Rusko enormně zbohatlo na výdělcích z těchto komodit díky velkému boomu cen. S ropou za cenu 110 dolarů za barel – připomeňme, že na začátku tohoto roku se cena pohybovala kolem 145 dolarů za barel – se Ruská federace ocitla v zásadně odlišné vyjednávací pozici, než byla v polovině a na začátku 90. let, kdy se cena ropy pohybovala někde v rozmezí 10 až 20 dolarů za barel. Od té doby Kreml renovuje a modernizuje svou infrastrukturu, hospodářství, i armádu.

Dnešní Rusko je mnohem silnější než bylo v roce 1990 a Moskva začala někdejší políčky vracet. První „odvetu“jsme mohli vidět tento už o rok dříve, když Kreml varoval NATO před záměrem povolit členství Gruzii a Ukrajině, což by mohlo být bráno z pohledu Moskvy jako jasná provokace.. Prudkost reakce Moskvy ostatně byla jedním z důvodů, který vedl Francii, Německo a další klíčové země EU k tomu, že se postavily nátlaku americké lobby.

Washington přese všechno dělá ve své politice vůči Rusku hluchoněmého. Jako přídavek kampaně za připojení Ukrajiny a Gruzie do NATO, Bushova administrativa vytvořila plán na rozšíření tzv. protiraketové obrany v Polsku a České republice a považuje to za svou vysokou prioritu. V odpověď Rusko varovalo Varšavu a Prahu, že v případě realizace amerického plánu zaměří své rakety na oba dva státy.

Kapitola politiky Washingtonu na Balkáně je ukázkou fatální ignorace a odmítaní jakýchkoli námitek Moskvy. V únoru tohoto roku obešly USA a vedoucí státy Evropské unie RB OSN a uznaly nezávislost Kosova. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov varoval, že krok takovéhoto typu vytváří nebezpečný mezinárodní precedent, který povzbudí odštěpenecká hnutí na celém světě. Amerika, řekl Lavrov, otevřela Pandořinu skřínku. Osud tomu asi chtěl, nicméně Lavrov v té době také poznamenal, že kosovský precedent by mohl být aplikován i v Jižní Osetii a Abcházii.

Částečně je ruská akce v Gruzii významná také z toho důvodu, že oplácí Západu jeho flagrantnímu nerespektování byť jen základních ruských národních zájmů a ignoraci státu quo ohledně ruské sféry vlivu. Ukazuje se, že Moskvě jde dnes o dvě věci: výsadní postavení ve vlastním regionu a dohodu se Spojenými státy a NATO, která bude Rusko respektovat jako seriózní sílu a mocnost. Použitím síly v Gruzii Rusko ukázalo, že v krajním případě je ochotno výše zmíněné body zdůraznit surovou, ale efektivní cestou. Verbální podpora Bushovy administrativy Saakašvilimu prokázala, že skutečný zájem Spojených států „hájit gruzínskou demokracii“ postrádá reálný podklad, možnosti a zdroje. Moskva demonstrovala, že je schopna donutit amerického spojence k poslušnosti a reakce Washingtonu se ukázala jako naprosto impotentní. Odpověď NATO a EU až na pár jedovatých komentářů reflektovala realitu. Pro všechna verbální hromobití těchto organizací je však typické, že jsou si vědomy své závislosti na Rusku kvůli dodávkám energetických surovin (nehledě na další potřeby) a nemají zájem na nepřátelských vztazích s Moskvou.

Gruzínská epizoda podtrhla a zdůraznila omezené možnosti Washingtonu a také (doufejme) vyslala varovný signál vůči intervencionistické psychóze v americké zahraniční politice. Realita je taková, že Spojené státy jsou schopné ochránit zranitelné a napadnutelné spojence v ruském sousedství – pakliže ovšem Washington touží po tom, riskovat vojenskou konfrontaci s možnými nukleárními důsledky. Zbývá také, aby si tuto realitu uvědomily baltské státy.

Rusko však musí být současně velmi opatrné, neboť přílišné riskování by se mu mohlo vymknout z rukou. Varování přišlo konci srpna letošního roku, kdy Moskva hledala potvrzení pro svou akci uvnitř Šanghajského paktu (společenství Ruska, Číny a středoasijských republik), jehož je členem. Samozřejmě, že Šanghajská spolupráce vyjádřila nutnost respektovat teritoriální integritu států. To ostatně nemohlo být pro Moskvu žádným překvapením. Mnoho středoasijských republik má své vlastní problémy s odštěpeneckými hnutími a nepřejí si rozšiřování problémů ve stylu Kosova a Jižní Oseti na svá území. Navíc je jasné, že se Čína vždy vehementně postaví proti separatismu, a to přirozeně v souvislosti s vlastními problémy v Tibetu, provincii Xinjiang a na Taiwanu. Summit Šanghajské spolupráce byl testem vztahů mezi Moskvou a Pekingem – a Rusko ztratilo.

Výsledek ilustruje limity sil Moskvy. Rusko je schopno zdrženlivé politiky ve své sféře vlivu a zčásti snad i mimo hlavní „perimetr“, ale nemá sílu k rekonstrukci Sovětského impéria –jeho síla s postavením, které mělo během studené války nesrovnatelné. Američtí zahraničně-političtí „opinion-makeři“ by své katastrofické vize a panikářství měli krotit. Chování Moskvy v Gruzii se mohlo zdát brutální, nicméně nijak nepřevyšovalo obvyklou míru užití síly k umravnění nepokojného (z hlediska mocnosti) souseda. Nejsou zde žádné důvěryhodné důkazy, které by ukazovaly na to, že Moskva má expanzionistické tendence. A i když Rusko užilo síly, nemá nedostatek moci k tomu aby docílilo razance, jako v dobách minulých. Rusko není Sovětský svaz a současně není ani ekvivalentem nacistického Německa. Tvůrci americké zahraniční politiky potřebují spolknout hořké sousto, akceptovat Rusko a jeho návrat na pozici velmoci a uvědomit si, že Wahinghton tato fakta nemůže dlouho ignorovat a už vůbec ne šlapat po ruských zájmech.

Čím dříve si to uvědomí, tím lépe.

Ted Galen Carpenter je víceprezidnetem Centra pro výzkum obranné a zahraniční politiky v Cato Institute, autorem osmi knih o mezinárodních vztazích – jmenovitě například: „Smart Power: Toward a Prudent Foreign Policy for America.“