Délský potápěč

Válečná léta: Carl Schmitt (vpravo) a Ernst Jünger

Autor: Wilhelm Schmidt-Biggemann

Na podzim roku 1990 vystoupil na půdě Filosofické fakulty UK a Filosofického ústavu ČSAV profesor Schmidt-Biggemann z Freie Universität Berlin s cyklem přednášek o současné německé filosofické scéně. Jako její základní předpoklady a reprezentanty analyzoval mj. dílo M. Heideggera, H. G. Gadamera či T. W. Adorna, zvláštní pozornost však přitom věnoval Carlu Schmittovi, jehož vliv na tehdejší německou filosofii považoval za nedoceněný…

Nelze pochybovat: Carl Schmitt byl antidemokratický, antiparlamentaristický, antiliberální.

Nezastávám nic z pokusů ospravedlnit Schmitta, které se ho snažily očistit jako skutečného demokrata. Ale právě proto si kladu otázky:

Z čeho pramení a pramenila fascinace Schmittovými myšlenkami i po druhé světové válce, a k tomu u lidí, jimž se může tíhnutí k demokracii těžko upřít? Stěží by mohlo smysluplné vysvětlení spočívat v tom, že by se těm, kteří se po válce Schmittem a jeho myšlenkami zabývali, imputovalo, že jsou „vlastně“ fašisty. Něco takového jako infekce myšlenkami neexistuje, myšlenky nejsou bacily. Mohlo by se spíše vyjít z toho, že existuje něco jako věcná obsažnost myšlenek, které se v dějinách zachovávají živé. Co tedy zakládá fascinaci těmito myšlenkami?

Continue Reading

Herbert Schweiger

Autor: Herbert Schweiger

Autor se obrací ke všem nacionálně smýšlejícím Evropanům, aby zastavili přenárodňování, chaos a zánik, který jejich kontinentu hrozí od miliónů alogenních přistěhovalců. Vinu ovšem nelze uvalit na ně, tu nese svět ovládající nadnárodní kapitál, který globalizuje naše i jejich domovy a identity…

V Rodinná politika

Vyznání:

Rodina je základ národa. Potřebuje všechnu ochranu a co možná největší podporu státu.

Požadavek:

1. Státní vedení se musí postarat o to, aby zakládání rodin náleželo k nejvyšším lidským povinnostem, a v tomto smyslu musí být ovlivňováno utváření veřejného mínění.
2. Smyslem manželství jsou děti! Rezignace na rozmnožování je odmítnutí vlastní budoucnosti a odporuje životní vůli národa. Zabezpečení nejvyšší životní hodnoty – dítěte – musí být stanoveno adekvátním rodinným zákonodárstvím.
3. Založení rodiny a domácnosti je třeba podporovat bezúročnou, na upotřebení vázanou manželskou půjčkou až do dvojnásobné výše ročního příjmu. S narozením každého dítěte je 25% půjčky odpuštěno.
4. Podpora mateřství je zdvojnásobena tím, že matka není podrobena tlaku výdělku.
5. Pro ženu a matku je zajištěna komplexní zdravotní péče.
6. K zachování národního zdraví a životní zdatnosti jednotlivých lidí jsou ze zákona stanovena geneticko-hygienická opatření.

Continue Reading

Deutschlands neue Idee: Nationales Manifest für Deutschland & Europa

Autor: Herbert Schweiger

Abychom mohli uskutečnit povýšení [Erhöhung] lidského druhu v rámci velkorasové [großrassische] spolupráce bílých národů [Völker], je v německém národě a evropských národech třeba nového uspořádaní politické vůle a formy. Níže je formulován směrodatný desetibodový program politických požadavků.

Duchovní a politický svět se nachází na největším přelomu lidských dějin. Přírodovědné a duchovědné základy pro konzervativní, marxistický a liberální světonázor již nejsou platné. Poznatky v makro a mikrofyzikální oblasti, věda o genetice a etologie vytvořily úplně nová východiska pro syntézu mezi světonázorem, politikou, kulturou a vědou. Principy nacionálního hnutí odpovídají nejnovějšímu stavu poznání a obracejí se proto daleko do budoucnosti. Mládež se musí rozhodnout, aby od teorie přikročila k politickému činu. Nebude-li toho schopna, tak je už dnes předvídatelné, že německý národ [Nation] a spolu s ním veškeré národy bílé rasy budou ovládnuty z nového mocenského prostoru Asie-islám. My bojujeme proti tomuto nebezpečí ve spolku s hnutími, jež se v jiných evropských národech zavázaly témuž cíli.

Continue Reading

Herbert Schweiger

Před devadesáti lety se narodil Herbert Schweiger. Muž, který svůj boj proti bezbřehému materialismu a arogantní plutokracii nikdy nevzdal

Rodák ze Štýrska (22. 2. 1924 – 5. 6. 2011) bránil Evropu proti sovětskému marxismu-leninismu a angloamerickému liberalismu již ve svazku Zbraní SS. [1] Po útěku z amerického zajetí se záhy pustil do další politické činnosti. Během šesti desetiletí byl činný v množství nacionálně orientovaných organizací, mj. spoluzakládal Svazek nezávislých (Verband der Unabhängigen, VdU) nebo Svobodnou stranu Rakouska (Freiheitliche Partei Österreichs, FPÖ). Přednášel na nespočetných srazech a shromážděních, psal pro řadu listů a časopisů, např. čtvrtletník Volk in Bewegung. Je také autorem několika knížek – v Geld und Weltpolitik pranýřuje anonymní moc nadnárodního kapitálu, jehož mechanismy zavádějí do úrokového otroctví celé národy, tituly Wahre Dein Antlitz a Evolution und Wissen – Neuordnung der Politik jsou pak v Rakousku a Německu dodnes na indexu zakázaných publikací. Pro své smýšlení byl vícekrát uvězněn a soudně stíhán. Na politické pronásledování navázaly i majetkové represálie, které vedly ke ztrátě miliónového jmění. Přáteli i nepřáteli byl a je pokládán za předního myslitele a „šéfideologa“ nacionálního a sociálního politického proudu poválečného Rakouska. [2] 6. června 2009, den po svých pětaosmdesátinách, měl v Jihlavě promluvit před vzpomínkovým pochodem za uctění padlých hrdinů a vůbec všech obětí druhé světové války, magistrát však akci zrušil. Z knížky, kterou tehdy věnoval jedné české účastnici, se ve dvou či třech pokračováních stručně seznámíme s tím, co tak „strašlivého“ tento „poslední untersturmführer“ vlastně vyznával.

Continue Reading

Autor: Manfred Frank

Na závěr se pokusme přesně označit odchylky, které odlišují Rosenbergův Mýtus od Wagnera a od romantismu, jestliže to tedy, jak doufám, odchylky jsou. Není to myšlenka společenství a není to myšlenka chybějící nejvyšší hodnoty, už vůbec ne vztah k budoucnosti místo k přítomnosti. Jediná výrazná oposice, která se zvedla proti Rosenbergově knize a stojí za zmínku, vyšla od církví. Na evangelické straně měl slovo Walter Künneth; Rosenbergovi přiznává (a uvažte, za jakých okolností to Künneth takto formuloval), že „si je vědom toho, že jest jedna pravda, za všech okolností ostatním nadřazená; nejvyšší hodnota, podle níž se poměřují všechny ostatní hodnoty, že je jedna síla, z níž všechna síla a všechen život pramení, že je jeden smysl a jeden význam všeho bytí, který má neomezenou platnost.“

To je takřka bod minimálního konsensu, Pro křesťana však – a pro romantismus, dodávám – byla tato nejvyšší hodnota, nejvyšší smysl vždy předmětem nadsmyslového světa. Chápu tato slova v širokém smyslu, že pod to spadá každá z hodnot, kterou si nemohl lidský subjekt dát sám prostředky rozumu a na základě vlastního chtění. Hodnota, kterou si člověk dává sám, by tím pozbyla veškeré sociální závaznosti: jak může být člověk spasen skrze výplod své vlastní fantazie?

Continue Reading

Autor: Manfred Frank

Ať už Rosenbergovo myšlení označíme jak chceme, jako překroucení či převrácení Nietzscheových myšlenek, jisté je jedno; zde se tahá za páky téhož diskursu, který Nietzsche otevřel.

Klíčový Rosenbergův pojem „rasová duše“ se vyskytuje už u Nietzscheho, i když spíše příležitostně a jen tehdy, nechápeme-li jeho dílo jako celek. Uvedu jedno místo za všechny: V díle Mimo dobro a zlo dokazuje Nietzsche shodu filosofické tradice a gramatiky. Tato myšlenka, kterou převzal od Herdera, říká, že pojmový aparát filosofické spekulace zůstává stále v rámci chápání světa, které je vyjádřeno gramatikou toho kterého jazyka. Tehdy byla právě objevena příbuznost indoevropských jazyků nebo spíše jejich příbuzenské podobnosti. Potud je všechno v pořádku a právem si díky této myšlence povšimli Nietzscheho francouzští neostrukturalisté. Jenže pak následuje tento dodatek: „Kletba určitých gramatických funkcí je ve své nejhlubší podstatě kletba fyziologických hodnotových předsudků a rasových podmínek“ – věta, která chybuje právě v chápání podstaty jazyka (ta se nedá odvodit z biologických dispozic, ani ze světa, který existuje jen sám o sobě a je zobrazitelná jen jazykem) a mohla by takto stát i u Rosenberga. Dionýská vrstva, která se rozjasňuje v apollonském zjevení, se u Rosenberga objevuje jako moc krve (a ta u něj znamená vždy krev národa chápaného rasově), vyjádřená souborem duchovních forem (Gestalt) toho kterého národa (Volk), třeba německého, germánského. Mluví přímo o protikladu Fausta a Apollona. Výklad je značně odlišný, ale je proveden stále na základě a prostřednictvím téže „filosofie gramatiky“, pomocí níž vyjadřuje Nietzsche (a mnozí další) své myšlenky a která dnes zdaleka není mrtvá. Podle Rosenberga by to ani nebylo možné: chápe formy (Gestalten) jako manifestace rasy, a dokud ještě germánská rasa žije, bude tvořit a plodit stále tutéž formu. Popírá-li se totiž rasa jako fyziologická hnací síla kulturních dějin, pak musí odpovědnost za rasistický světový názor převzít sama kulturní tradice: takto je rasová ideologie postavena opět na nohy a hledá se pro ni skutečný historický podklad.

Pokusme se nyní proniknout trochu hlouběji do obsahových detailů Mýtu 20. století. Dílo se sestává ze tří „knih“, jejichž titulů bychom si měli povšimnout: Das Ringen der Werte (Zápas hodnot), Das Wesen der germanischen Kunst (Podstata germánského umění) a Das Kommende Reich (Budoucí říše). V první knize je rozvedeno tvrzení, že celá západní kultura vyšla od germánských kmenů; pak prý ale přivodila římská „kněžská kasta“, která se s nástupem křesťanství dostala k moci, společně s jezuity, svobodnými zednáři a „spříseženci mezinárodního židovstva“ úpadek germánské kultury. Nyní však již všechna znamení ukazují na to, že dojde k převratu, „moc přejde do jiných rukou“, z „mýtu krve“ svítá „budoucí říše“, jež bude germánským impériem jediné rasy. Předzvěsti najdeme v mystických spisech Mistra Eckharta; v nich je pramen nového náboženství, činy připravující „německé mystiky“. „Z jeho duše se může jednou zrodit, a také se zrodí německá víra.“

Continue Reading

Francis Parker Yockey: Liberalismus

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Yockey je prvním z protisystémových myslitelů, kteří po válce tvrdí, že liberalismus je pro Evropany zhoubnější než komunismus. Tvrdou vojenskou sovětskou represi východní Evropy pokládal z dlouhodobého hlediska za méně škodlivou než měkkou amerikanizaci, která svým pozlátkem a systematickým podmiňováním okupuje mysli mnohem účinněji a důrazem na sobecké štěstí trvaleji ničí a korumpuje mezilidské vztahy. Neschopnost Sovětského svazu hluboce kulturně ovlivnit své vazaly z něj nakonec dělá méně nebezpečného nepřítele Evropy, než jakým jsou Spojené státy se svým „American Way of Life“ pro každý národ na Zemi.

Původu a ideologii liberalismu proto věnoval jednu z kapitol své knihy Imperium, [1] která poprvé vyšla již v roce 1948, kdy se ještě zdálo, že amerikanizace hodnot nemusí v Evropě postupovat tempem jako v „roaring twenties“. [2] Naopak: v rozvráceném a rozděleném Německu se Yockey osobně setkával s mnoha nezlomenými lidmi, [3] ve Francii a v Itálii měla velice silnou politickou i kulturní pozici levice a leccos z organizace řízeného hospodářství tu zůstávalo v tichosti zachováno, v Portugalsku a ve Španělsku vládl korporativní režim a ve skandinávských státech byl „solidarismus“ prostě doma. Pravda, Velká Británie byla pro Evropu zjevně ztracena, jenže Angličané se vždy drželi stranou. [4]

Continue Reading

Francis Parker Yockey se narodil v Chicagu roku 1917 do zámožné středostavovské rodiny irsko-německého původu. Chodil do školy pro diplomaty, dostalo se mu školení klasického pianisty a roku 1941 s vyznamenáním dostudoval práva. Od konce třicátých let se angažoval v různých proněmeckých iniciativách a organizacích. Přes nesouhlas s americkou účastí ve válce se roku 1942 přihlásil do armády a byl přidělen k jedné výzvědné jednotce v Georgii. Když se dostal do vážného podezření, že hraje dvojí hru a plní špionážní úkoly i pro Německo, předstíral duševní chorobu a byl vojenské služby zproštěn. Oženil se, narodily se mu dvě děti a do konce války pak pracoval u civilního soudu jako asistent veřejného žalobce. Po válce se mu však znovu podařilo získat místo u americké armády v Německu, kde působil jako civilní žalobce ve druhé vlně procesů s „válečnými zločinci“ ve Wiesbadenu. V roce 1947 se své funkce – nařčen z nadržování obviněným a znechucen pokryteckými praktikami okupační moci – vzdal. Od té doby se Yockey rozhodl pro život bojovníka.

Odjel do Irska a tam během šesti měsíců napsal šesti set stránkové Imperium. S rukopisem se vydal do Londýna za Oswaldem Mosleym, který stejně jako on spatřoval v evropanství jediné správné východisko. Oba muži, vyhraněné osobnosti, se po pár měsících sice ve zlém rozešli, ale v „evropské kontaktní sekci“ Mosleyho hnutí stačil Yockey prohloubit a upevnit své styky s „neofašisty“ z různých částí kontinentu. Po vyjití „Impéria“ tak roku 1949 mohl s hloučkem svých druhů založit Evropskou frontu osvobození (= od liberálně-komunistické nadvlády stvrzené přítomností amerických a sovětských vojsk na kontinentu), pod jejíž vlajkou zveřejnil takzvanou „Londýnskou proklamaci“ (The Proclamation of London), která je v podstatě zjednodušeným výtahem a výkladem dvanácti hlavních tezí „Impéria“, a začal též vydávat měsíční bulletin s názvem „Frontový bojovník“ (Frontfighter) s aktuálními politickými komentáři a analýzami.

Continue Reading

Výběr z knihy Pierra Krebse V boji o bytí – Etnosebevražda v multirasové společnosti židovsko-křesťanské civilizace Západu nebo etnokulturní znovuzrození Evropy v organické demokracii indoevropské ražby?

V knize V boji o bytí vyslovuje Dr. Pierre Krebs zdrcující kritiku multikulturalismu dokazujíc, jak jeho ideologie totálně ničí všechny kultury, a ne pouze kulturu západní, zatímco upřednostňuje šedivou konformitu. Jeho kniha vyzývá, abychom si zvolili, na jakou stranu konfliktu probíhajícího v současnosti se hodláme postavit. Zdali na stranu těch, kteří se snaží uchovat svoji etnickou identitu, nebo na stranu globálního tržiště.

Ideologie tzv. multirasové, ve skutečnosti ovšem rasám nepřátelské společnosti, vědomě lže, když tvrdí, že rozdíly neexistují. Jedná se o pokus, systematicky potlačit vše organické ve prospěch beztvaré masy, v níž by národy a kultury byly již nerozlišitelné.

Postoj k identitě se proto stal ohniskem, kolem něhož se rýsují nové linie. Linie mezi dvěma odlišnými náhledy na svět, budoucnost a člověka.

PŘEDMLUVA

Znáte onu bezmoc, kterou zbabělci nazývají tolerancí?
s. 11

Proč v umění vše nenávistné, slabošské nebo dokonce naprosto patologické pozvolna vytlačilo Krásu, Sílu, Harmonii?

Proč stále více převládá ekonomický, materialistický a mechanistický postoj ke světu nad politickým, duchovním, organickým?

Proč média vedená „na slovo vzatými profesionály“ systematicky deformují náš pohled na svět?
s. 12

Proč se ještě dnes vede diskuse o existenci ras, případně o biologických zákonech, které je vysvětlují […] o etických zásadách,  opravňujících jejich zachování? To vše jsou samozřejmé a nezpochybnitelné věci, které víceméně zachytil ve své Ústavě už Platón, dávno před moderní antropologií a genetikou.
s. 12-13

Continue Reading

Alfred Rosenberg se narodil 12. ledna 1893 do protestantsko-liberální rodiny v estonském Revalu (dnešní Tallinn), který byl od roku 1346 po dvě stě let državou řádu Německých rytířů a později se stal jedním z měst Hansy. Jako kluk rád maluje a kreslí a je mu teprve patnáct let, když se poprvé začítá do knihy Houstona Stewarta Chamberlaina „Základy 19. století“. Po střední škole studuje architekturu na technice v Rize, kde je členem Burschenschaftu (vysokoškolského spolku), pro který už také přednáší – např. o indické filosofii nebo židovské otázce. Když je za první světové války rižská vysoká škola i s profesory a studenty přeložena do Moskvy, naučí se Rosenberg plynně rusky a seznamuje se s klasiky ruské literatury stejně dobře jako s ruským prostředím v době bolševické revoluce… Poté, co na podzim 1918 německá vojska obsadila Reval-Tallinn, vrací se teď již diplomovaný inženýr architektury do rodného města, aby se tam jako dobrovolník přihlásil do armády. Odmítnou ho – podvakrát – s tím, že v zabrané zemi nemohou přihlédnout k neznámým dobrovolcům; začíná tudíž učit na tallinnském gymnáziu. 11. listopadu však Německo kapituluje. Rosenberg na tuto tragédii reaguje proslovem v domě Hansy: mluví k důstojníkům a vojákům, „poraženým vítězům“, o marxistickém nebezpečí, o židovském peněžním vlivu. A má velký úspěch; ještě téže noci odjíždí do Berlína, kde vidí návrat prodaných, ale neporažených německých vojsk. Z Berlína pokračuje do Mnichova, kde to vře bolševickým převratem. Rosenberg tu prý přistoupí k jednomu ze vzrušeně rokujících hloučků a říká: „Víte, co je to bolševismus? Já to vím, přicházím z Ruska!“ A zapojuje se do bojů proti rudé revoluci: mluví k davu, navrhuje plakát na demonstraci – „Proti bolševismu, za německého dělníka!“. K básníku a dramatiku Dietrichu Eckartovi, prvnímu šéfredaktoru listu Völkischer Beobachter, přichází s otázkou, zda nepotřebuje „bojovníka proti Jeruzalému“ – a je se smíchem přijat. S Gottfriedem Federem, Rudolfem Hessem a dalšími kamarády navštěvuje společnost Thule. Roku 1919, po Hitlerově přednášce v mnichovské pivnici s vpravdě symbolickým názvem Zum deutschen Reich přichází první osobní setkání s budoucím Vůdcem. V rozhovoru o dějinných otázkách poznávají svou duchovou stejnosměrnost a shodnost svých bojových cílů. Od toho dne je mladý „Balt“ nejbližším spolupracovníkem „Rakušana“ Adolfa Hitlera.

Continue Reading

Autor: Maurice Bardèche

Jsem fašistický spisovatel. Měli byste mi za toto přiznání poděkovat, poněvadž tím byl vyjasněn alespoň jeden problém v tomto jinak choulostivém tématu.

A vskutku, nikdo si nepřipouští, že je fašista. Sovětské Rusko, které žije pod vládou jedné strany a policejního státu, to není fašistická země – ve skutečnosti se jeví přesně naopak. Maďarská vláda, která posílá stávkující před stanné soudy a tanky proti dělníkům, to není fašistická vláda. Prostě jen brání moc lidu. Prozatímní vláda 1], která používá teroristické metody, aby vnutila vůli aktivistické frakce 2] celému národu, není fašistická organizace. Je to národně osvobozenecké hnutí. Nejsou to tedy metody institucí, které charakterizují fašismus, ale něco jiného.

Komunisté tvrdí, že když hájíte kapitalismus, tak jste nevyhnutelně fašista. Avšak veřejné mínění je proti tomuto názoru. Spojené státy, Anglie a Adenauerovo 3] Německo jsou podle sovětských zástupců a jejich spojenců fašistické. Dokonce i ve Francii, kde politická krize vynesla k moci poloprezidentský systém 4], bude obyčejný člověk kroutit hlavou, pokud mu řeknete, že žije ve fašistické diktatuře. Je nedostačující, pokud někdo uctivě poslouchá šéfy bank a velkých korporací, aby vás to vedlo k byzvýhradnému přesvědčeni o fašismu.

Continue Reading

„Identita není žádná nedotknutelná esence, jde o dynamickou substanci: nedefinuje to, co se v nás nemění, ale to, co nám dovoluje se měnit naším osobitým způsobem.“ Alain de Benoist

Jsme česká pobočka evropského mládežnického hnutí, jehož cílem je ochrana identity. Identity na úrovni regionální, národní a v neposlední řadě civilizační, tedy evropské. Každá z těchto úrovní identity je pro nás důležitá a úzce spjatá s ostatními. Na politické i kulturní cítíme sepjetí se svou rodnou hroudou; svým městem a regionem, s českým národem a evropskou civilizací. Považujeme se za Čechy, Moravany a Slezany, protože pocházíme z jednotlivých regionů těchto historických zemí a v neposlední řadě jsme Evropané!

Jsme produktem společnosti a systému, kterými opovrhujeme. Hlavními důvody našeho opovržení je jejich systematické odloučení od identity. Systém se od ní vzdálil a začal produkovat konzumní vykořeněnou masu. I my jsme vykořeněná generace, generace mladých lidí, která se snaží znovu najít, vydobýt a bránit svou identitu. Jsme Generace identity.
Stavíme se proti hrozbám a živlům, které identity ohrožují a ničí je. Jsou to globalizace, multikulturalismus, masová imigrace a ekonomický i hodnotový liberalismus. To vše jde ruku v ruce. Usilujeme o to, aby etnokulturní identita různých společenství nebyla tabuizovaným tématem a stala se legitimním předmětem veřejných diskusí. Ve jménu vlastních kořenů a identity hluboce odmítáme masové populační transfery, na něž nahlížíme coby na tragédii, a to jak pro imigranty samotné, tak i pro původní populaci.

Continue Reading

Je nám potěšením oznámit, že redakční kolektiv Délského potápěče dostal povolení k českému překladu knihy Markuse Willingera Generace identity (Die identitäre Generation). Kniha vyjde u vydavatelství Arktos a bude k dispozici mj. i přes internetový obchod Amazon. Pokud budete mít zájem podpořit nejen tento projekt, ale i publikační činnost Délského potápěče celkově, od dnešního dne je k dispozici možnost učinit tak přes PayPal (viz tlačítko Přispějte / Donate na titulní straně). Prvních třicet podporovatelů projektu českého překladu knihy Markuse Willingera obdrží knihu zdarma. V případě jakýchkoli dotazů nás kontaktujte na redakčním e-mailu.

Více informací bude průběžně doplňováno.

Předmluva vydavatele

Upírání práv Evropanů na jejich vlastní tradice, historii a dokonce na vlastní země se stalo součástí kulturních základů současného Západu. Masové přistěhovalectví, selektivní a urážlivá propaganda, neustálé bombardování perverzní, nebo přinejlepším, bezduchou konzumní kulturou – to vše přispívá k přeměně Evropy v bezvýznamnou entitu. Její původní obyvatelstvo tvoří zvětšiny atomizovaní jednotlivci, postrádající jakýkoli náznak směru nebo cíle, kteří jsou stále více pronásledováni politickými systémy, které o lidi, kterým vládnou, nejeví absolutně žádný zájem. Existuje mnoho názorů na příčiny tohoto stavu, největší vliv však bezesporu měla revolta z května 1968, která vytvořila apolitickou, sebedestruktivní situaci, ve které se postmoderní Evropa dnes nachází.

Continue Reading

Původní rozhovor se Sébastienem z identitární humanitární organizace Solidarité Identités (SOLID) pro Délský potápěč. 

Můžeš, prosím, krátce představit českým čtenářům vaši organizaci? Jaké jsou její hlavní aktivity a cíle?

Solidarité-Identités je charitativní a humanitární organizace dle zákona 1901 [1] s cílem poskytovat pomoc a podporu národům v jejich boji o přežití, zachování jejich kultury a v obraně jejich identity. Za tímto účelem sbíráme finanční prostředky, materiál a znalosti, abychom mohli přinášet konkrétní a cílenou pomoc potřebným. Věnujeme se také komunikaci a medializaci se snahou osvětlit situaci a problémy, který systém a jeho mediálně-političtí sluhové záměrně ignorují.

V Evropě existuje mnoho humanitárních organizací, které proklamují, že pomáhají lidem ve Třetím světě nebo obětem války, většinou levičácké, zprofanované a falešné. V čem je SOLID jiná?

Přestože se věnujeme humanitární a charitativní činnosti, nechápeme tato slova tak, jako většina „klasických“ nebo „oficiálních“ organizací. Opravdu nejsme „Zápaďané“, kteří motivovaní směsí paternalismu a špatného svědomí přinášejí exotickým a znevýhodněným populacím technologicko-lidskoprávní evangelium, aby i ony jednoho dne dosáhly stejně vysoké úrovně „pokroku“ jako my. Náš přístup je v protikladu k tomuto neokolonialismu. Solidarité-Identités je podpůrnou sítí pro všechny svobodné národy na světě, bojující za obranu vlastní kultury, identity a práva žít ve své zemi dle vlastních zákonů a tradic. Nevěříme v okcidentální a kapitalistický pokrok. Věříme v nezávislost a bojujeme za národy, které tvoří diverzitu světa tím, že zůstávají nezávislé, svobodné, autonomní a zakořeněné na své půdě. Kromě toho chceme zdůraznit, že na rozdíl od mnoha medializovaných organizací nemáme téměř žádné „provozní náklady“, a že každý člen SOLID účastnící se misí pokrývá všechny své náklady z vlastních peněz. Peníze asociace se věnují výhradně příjemcům akcí. Všechny dary naší organizaci jsou plně používány ve prospěch příjemců našich misí.

Continue Reading

Alter-Evropané

Zcela samozřejmě se považujeme za Evropany. Odmítnutí Evropy ze strany mnohých pramení z nedostatečného rozlišení mezi Evropskou unií a Evropou, jakožto civilizací. Jsme toho názoru, že v době velkých geopolitických bloků je důležité, aby si Evropa konečně udržela silný a jednotný názor, jehož vahou si uhájí vlastní existenci. Jednota a standardizace však není jedna a ta samá věc. A právě proto se my, Evropané tělem i duší, nemůžeme i přes své úsilí o politickou spolupráci na kontinentální bázi ztotožnit s bruselskou úchylkou! Jsme zastánci vytvoření alternativní Evropy v politickém slova smyslu, proto se nazýváme Alter-Evropany.

Ani USA, ani Alláh

Coby přesvědčení Evropané, ochránci našich identit a svobod, nemůžeme než se stavět nepřátelsky vůči všem imperialismům, snažícím se uchvátit naše země. Mám na mysli jak americký, tak i islámský imperialismus. Navzdory tomu, že jsou oba naprosto odlišné, byli jsme již svědky toho, že jeden využívá prostředků druhého ve svém úsilí o podmanění Evropy. Příkladem za všechny budiž bývalá Jugoslávie, kde USA podporovala muslimské enklávy v Bosně a v Kosovu za účelem oslabení naší civilizace.

Continue Reading

Následující řeč byla prezentována 29. června v rámci 5. ročníku konference Identitär Idé, jíž každoročně pořádá ve Stockholmu nakladatelství Arktos. Jejím autorem je Phillipe Vardon, čelní představitel francouzského a evropského identitárního hnutí. Hlavní téma letošní konference bylo „Identita versus globalismus“.

Vážení posluchači,

jsem dvojnásobně rád, že tu dnes mohu být s vámi, za což bych chtěl především poděkovat organizátorům této konference, jmenovitě pak Danielu Fribergovi z nakladatelství Arktos.

Předně jsem rád, že jsem svou cestu do Stockholmu mohl vůbec uskutečnit. Před měsícem jsem byl pozván na podobnou konferenci, jež se konala v Kanadě. Jediné, co jsem z té země viděl, byli policisté, kteří mě hned po výstupu z letadla zatkli. O hodinu později jsem již seděl v letadle zpět do Francie… Sedm hodin strávených v letadle, stejných sedm hodin na cestě zpátky, jenom abych se setkal s policisty, kteří i přes to, že nemluvili francouzsky, byli stejně tak nepříjemní jako ti naši. Musíte uznat, že tato zkušenost nebyla z nejpříjemnějších! Skutečnost, že se mi podařilo této konference zúčastnit, může pro vás, moji švédští přátelé, představovat jak dobrou, tak i špatnou zprávu: dobrou v tom, že vaše vláda zaujala stanovisko, že mám právo k vám promluvit, což značí, že svoboda projevu je zde respektována; špatnou pak v případě, že se tak stalo pouze proto, že příslušné orgány si nejsou vědomy přítomnosti „nebezpečného aktivisty“ na vašem území, což ve světle současných mezinárodních rizik není pro vaše zpravodajské orgány zrovna lichotivá vizitka. Ale dost bylo žertů, ještě jednou vám děkuji za vaše milé pozvání.

Za druhé jsem šťasten i z toho důvodu, že jsem po své matce zdědil normanskou (tudíž vikingskou) krev, jsme tedy svým způsobem bratranci. Avšak vzhledem k tomu, že za svou vlast považuji Evropu, je mým domovem jakákoli část evropského kontinentu.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Slovo solidarismus (z lat. solidum – pevná, tvrdá půda, přen. – pevný celek) označuje snahu po vzájemné podpoře, po soudržnosti, která je založena na vědomí příslušnosti jedinců k nějakému vyššímu celku, pospolitosti, ať už pokrevního (rodina, národ, rasa), politického („klan“, „strana“, stát), náboženského („sekta“, církev) či jiného charakteru. 1]

Aplikujeme-li pojem solidarismus na „národní stát“, znamená to, že každý jednotlivec národního společenství má mít ve státě zabezpečen život tak, aby se mohl stát jeho platným členem. Rovnost v solidarismu tedy nespočívá ve spotřebě, ve vzdělání, ve výkonu, nýbrž v dané možnosti rozvoje členů společenství směrem k ideálu  ž i v o t a ,  z d r a v í  a  k u l t u r y  národa. 2]

Národ je předmětem státní péče, která je hmotně zajišťována z hospodářských zdrojů. I solidaristické hospodářství má tedy objektivní účel, nejsou jím však finálně peníze, natož obohacování jedné společenské vrstvy na úkor vrstev ostatních, ale právě přírůstek života, zdraví a kultury (= pěstění) národního celku. 3]

Continue Reading

Autor: Markus Willinger

Následující ukázka pochází z knihy Markuse Willingera Generation Identity, s podtitulem „Vyhlášení války osmašedesátníkům„, která byla nedávno přeložena do angličtiny a publikována vydavatelstvím Arktos.

Chcete vědět kdo jsme? Odkud pocházíme? Co nás pohání?

Řekneme vám to.

Jsme měnící se časy; zvedající se vítr; nová generace.

Vydali jste nás napospas světu, vykořeněné a dezorientované, bez toho abyste nám řekli, kam jít, kterým směrem vedou naše cesty. Zničili jste nám všechny možnosti, abychom mohli najít svůj směr. Jsme vaší odpovědí, neboť jsme vaše děti.

Zničili jste Církev a proto teď jen málo z nás hledá útočiště v ruinách tohoto společenství.

Znehodnotili jste stát, a tak nikdo z nás mu již více nechce sloužit.

Continue Reading

Jan Scheinost: „Gotický“ fašismus

Vhled do dvou ročníků revue Stěžeň Jana Scheinosta: příspěvek k dějinám domácího odporu proti demoliberalismu.

„U demokracie vývoj končí a dosažený stav je prohlášen demokratickými ideology za definitivní kralování blaženství na světě, za ráj, v němž se pokrok snoubí s humanitou. Demokraté nikde nenaznačují, že by jejich odpůrci mohli mít sebemenší naději na nějakou změnu – třeba za staletí. Jsou chiliasty, jejich pravda je konečná.“ Stěžeň

Jan Scheinost, katolík a fašista, nenáviděl I. republiku. Už proto, že v jejím základu stál „presbyteriánský demokratismus“, tedy demokracie, počínající se v reformaci, v té reformaci, která první podkopala a popřela v náboženství hierarchický princip. Byl přesvědčen, že pro obnovu řádu je třeba se inspirovat v době, která ještě reformaci neznala a zároveň je dobou nejvyšší slávy českého státu – v gotice.

Zajisté nejde jen o pyšně vlající praporce, pestrost suken, barvy erbů, lesk mečů Přemyslovců, Lucemburků a jejich „družiníků“, o katedrály, v jejichž nitru světlo, ona drahocenná esence, nabývá estetické dimenze, která posvátno činí viditelným i hrubému zraku: pilířem gotické společnosti byly přece všeobecně ctěné a uznávané autority a kategorie, solidarita i askeze se těšily širokému uznání, hospodářství bylo prostředkem, nikoli cílem, otázka spravedlivého zisku měla váhu a lichva byla zapovězena.

Continue Reading

Stephen McCullen: Vůdci a mučedníci

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Stephen McCullen ve své srovnávací studii předkládá typologický popis britského, španělského a rumunského fašismu. Zaměřuje se přitom na jejich postoje ke kapitalismu a k Židům, pojetí nacionalismu, resp. národovectví, dále na jejich programatiku k národním revolucím, politický styl a koncept „nového člověka“. Na základě zjištěných shod a odlišností autor vybízí ke zhodnocení individuálního ideologického přispění tří proslulých vůdců těchto hnutí – mužů, kteří zvolené ideje postavili nad vlastní život – k fašistickému fenoménu jako celku.

„Dalším charakteristickým rysem našich počátků kromě nedostatku peněz, byl nedostatek programu. Neměli jsme vůbec žádný program. A tato skutečnost nepochybně vyvolá velký otazník. Kdo kdy slyšel o politické organizaci bez programu, který by nepocházel z rozumu, z něčího mozku, nebo od několika lidí?
Continue Reading