Autor: Patrick J. Buchanan
„Pevnost Evropa je iluzí.“
Za ni ji alespoň označuje list Financial Times v závěru svého sobotního úvodníku „Europe Cannot Ignore Syrian Migrant Crisis“ (Evropa syrskou migrační krizi nemůže přehlížet).
FT se proto ochotně hotoví k tomu vysvětlit Starému kontinentu, jaké jsou jeho povinnosti i budoucnost: „EU bude čelit přílivu migrantů a žadatelů o azyl přes Středozemní moře i v následujících desetiletích“.
Co kdyby se snad Evropa této nevítané „vloupačce“ globálním Jihem rozhodla bránit? Už samotná představa je podle FT „absurdní“. Evropa musí proto být realistická a „pustit se do vytváření legálních cest pro migranty a žadatele o azyl“.
Pobídkou k tomuto komentáři byl zatvrzelý odpor Řeků vůči Erdoğanově plánu přesunu tisíců syrských uprchlíků, kteří našli útočiště v Turecku, k řecké hranici.
Turecký prezident vyhrožuje zaplavit jihovýchodní Evropu Syřany, aby si vymohl další prostředky z EU výměnou za to, že v Turecku v současnosti pobývající půl čtvrtý milion syrských utečenců bude držet náležitě daleko od hranic Evropské unie.
Krom toho se Erdoğan snaží přimět Evropu, aby podpořila jeho vojenský zásah v Sýrii proti postupu Asadových vládních vojsk v provincii Idlíb, jejímž dobytím by vítězně ukončil vleklý občanský konflikt v zemi.
V lidskoprávní tragédii v Sýrii na vlastní oči vidíme, jakou katastrofu způsobili wilsonovští křižáci, když se rozhodli svrhnout diktátorského Asada a zabezpečit v zemi demokracii.
Stručný nástin průběhu událostí:
Po rozšíření nepokojů Arabského jara požadovali protestující odstoupení Asada, načež USA, Turecko a Arabové ze zemí Perského zálivu vybavili ty z prvků syrské opozice pozvednout zbraně. „Demokratičtí rebelové“ však byli rozdrceni a hlavní úlohy v povstání se chopili islamisté blízcí al-Kajdě.
Před porážkou stojící syrský prezident vyslal prosby svým spojencům – Rusku, Íránu a Hizballáhu – aby mu pomohli a zachránili jeho režim. Nenechali ho na holičkách a v průběhu čtyř let pomohli jeho vojákům znovu obsadit celé syrské území západně od Eufratu, s výjimkou Idlíbu.
Odtud nejnovější boje vyhnaly další skoro milion uprchlíků k jižním tureckým hranicím.
Intervence a války v islámských zemích se Západu v 21. století příliš nedaří.
George W. Bush se nechal přesvědčit k invazi do Iráku. Barack Obama nakonec svolil se svržením libyjského plukovníka Muammara Kadafího a o totéž se pokusil i v případě Asadova režimu v Damašku. Nařídil také americkým vojákům pomoci saúdskému korunnímu princi bin Salmánovi v jeho tažení proti hútijským povstalcům, kteří z Jemenu vyhnali saúdskou loutkovou vládu.
Co Západ z těchto blízkovýchodních válek získal?
V Sýrii a Jemenu jsme pomohli vytvořit dvě nejhorší lidskoprávní katastrofy současnosti. V Libyi zuří nové kolo občanské války. V Iráku zase bojujeme o vliv s Íránem v zemi, již jsme „osvobodili“ už v roce 2003.
V Afghánistánu jsme uzavřeli dohodu s dlouholetým nepřítelem, hnutím Talibán, díky níž budeme snad během následujících 14 měsíců stáhnout 12 000 vojáků a nechat soužití – nebo válku – s Talibánem na bedrech afghánských spojenců. Amerika si nad nejdelší válkou svých dějin oficiálně myje ruce.
V pěti konfliktech, které se vlečou více než dvacet let, jsme přišli o sedm tisíc padlých a více než 40 000 zraněných. Utopili jsme v ní nesčetné bohatství, vytvářené naším impériem.
A jak tyto války posloužily lidem, kterým jsme prý chtěli pomoci a pozvednout je, pomineme-li stovky tisíc mrtvých Afgánců i Arabů a miliony lidí, kteří museli uprchnout se svých domovů a hledat exil za hranicemi?
A tak nyní autoři FT kárají Evropu, že když splnila svou povinnost zásahem do života na Blízkém východě, vyvstala ji další morální povinnost starat se celá desetiletí o uprchlíky, jež tyto války stvořily.
Otevře-li však EU své brány nekonečnému přílivu Afričanů a Arabů, odkud lze brát jistotu, že je evropské národy přijmou a asimilují?
Stanou se z těchto migrantů a žadatelů a azyl dobří Evropané? Nebo v evropských velkoměstech vytvoří kapsy s podmínkami podobnými jejich dalekým domovinám v Africe a na Blízkém východě?
Dějiny posledních pěti set vyprávějí velkolepý příběh vzestupu a pádu civilizace.
V 16., 17., 18. století Španělsko, Británie, Francie a Portugalsko, následně i Belgie, Itálie, Německo nebo Amerika, neotřesitelně věřily v nadřazenost vlastní civilizace, a tak se jejich muži vydali do světa budovat říše a pozvedávat svou vlády ty, jež Rudyard Kipling s despektem nazval „nižšími rasami bez zákonů“.
Po dvou ničivých světových válkách se však vládnoucí vrstvy těchto impérií plně přimknuly k liberalismu, který nyní hlásal rovnost všech národů, ras, vyznání, kultur i civilizací. Tato rovnostářská ideologie tedy velela rozpustit koloniální panství coby reakční přežitky zpátečnických časů.
Nyní se tedy obyvatelé těchto nových států, nespokojení s plody svých osvobozených vlastí a jejich vládců, rozhodli přijít do Evropy požívat na Západě toho, co nedokáží zopakovat u sebe doma. Liberalismus, ideologie sebevraždy Západu, pak neochvějně velí, aby je Evropa všechny vpustila do svých bran – dnes i v následujících letech, dokonce desetiletích.
Z někdejších kolonizátorů se tak rychle stávají kolonizovaní zítřka. Je toto zánik Západu?
Úvaha Patricka J. Buchanana Is This How Europe Ends? vyšla na jeho osobních stránkách 10. března 2020.
Nejnovější komentáře