Categorized | Historie, Kultura, Texty

Nesnesitelná lehkost ubývání

Nesnesitelná lehkost ubývání

Nesnesitelná lehkost ubývání aneb Strach nad městem (nová publikace Václava Jana vychází v dubnu v nakladatelství KnihyABB)

Autor: Václav Jan

Sexuální revoluce a oslava dekadence se staly kulturním programem liberální demokracie, neboť podle freudovských šarlatánů fašismus je jen projevem potlačené sexuality, takže prevencí proti němu jsou rozvolněná morálka a hodnotová relativizace. V Evropě nastal ráj deviantů všeho typu, jevy z okraje společnosti se posunuly do středu dění, hranice mezi mravností a zvráceností, mezi vznešeností a oplzlostí byly smazány ve jménu pokroku. Teoretici Nové levice při psychologickém testování zajatých Němců vyzkoumali, že důstojníci wehrmachtu a SS se vyznačovali smyslem pro pořádek, úctou k tradicím, zásadovostí, vlastenectvím či rozhodností. Přítomnost těchto vlastností ve společnosti byla tedy shledána nadále nežádoucí, neboť by znamenala hrozbu inklinace společnosti k nacismu. Konzervativní hodnoty začaly být pod touto záminkou programově zesměšňovány, zpochybňovány, nenáviděny a destruovány. Na výsluní přízně se vydrápal pornografický antifašismus jako sjednocující náboženství materialistické Evropy.

Když opouštím svůj oblíbený šestnáctý obvod na západě Paříže a vydávám se na schůzku do východní části města, beru to pěšky a oklikou, je hezké počasí a při svižné chůzi se nejlépe přemýšlí. Procházím Fochovu třídu s její neživotnou elegancí. Zaslepená a zabedněná okna luxusních činžáků, patřící k opuštěným bytům šejků a playboyů z pláží všech moří, kteří se zde ukáží jen párkrát do roka, už ani neuráží rezignované tuláky v metru, ani ty šťastnější, co se tlačí v bytových mikrojednotkách vzadu za Montmartrem. To je prostě Paříž.

Vyděšené oči, strach z budoucnosti, úzkostlivá snaha ještě chvíli normálně žít. Naděje udržovaná při životě silnými parfémy, panoptikálními výjevy výkladních skříní Lafayette, nezaměnitelným espritem bulvárů, ruchem kavárniček a šarmem staveb, které tu zanechali předci, na něž se má zapomenout. Stále lze narazit na nároží, průhledy či schodiště, která přinutí člověka zastavit se a prožít si intenzivní pocit bolestně sladkého déjà vu. Ale kdo vnímá energii města v delším čase, kdo si ohmatal místní zákoutí v každou denní dobu i roční období, neomylně pozná, jak chřadne, a nic na tom nezmění ani stále dražší a zářivější make up.

Konečně je tu Belleville, dvacátý pařížský obvod. Kdysi pařížský Žižkov, později pařížský Terezín, nyní pařížská Asie a Afrika v jednom. Zde se narodila Edith Piaf, jejíž životopis má všechny atributy, které preferovala poválečná elita, usilující o rozklad tradiční společnosti. Rozvrácená rodina, škola ulice, arabská babička, bouřlivé vztahy, barová zpěvačka, prostitutka, která se nestarala o své dítě, styky s podsvětím, samozřejmě drogy. Z Piaf se rychle stala ikona, vozili ji po světě jako Sověti Gagarina, psali na ní oslavné kritiky a vytvářeli kolem ní tajemnou aureolu.

Procházím uličkami, kde převažuje neevropský živel a jeho životní projevy, a myslím na skutečného rebela, Louise Célina, který působil severně odtud, za okružním bulvárem, v Clichy. Ani tam to už dnes příliš nevypadá jako ve Francii. Céline a jeho knihy, Piaf a její písně, dílo obou je vnímáno jako protest syrového člověčenství, nářek vyvržence, výkřik bolesti nad banalitou a zlem, přesto i tady lze vysledovat fatální dělicí čáru. Céline ve svém ryzím zhnusení nad systémem, odsouzen k nevoli a zapomnění davů, naproti tomu Piaf jako světoznámá ikona, skvěle prodejné zboží. Neboť Céline, to bylo ryzí a autentické, nesmiřitelně zhnusení nad systémem, otevřený útok na jeho nejcitlivější tabu. Oproti tomu Piaf, to je šantánový „protestsong“ přetavený v chytlavou komerci vinylových desek, neškodná figurka, iluze rebelantství prodávaná masám, chraptivé volání, které má údajně provokovat, ale ve výsledku se líbí všem a nikomu nevadí. Pečlivě konstruovaná a žárlivě střežená póza „hlasu lidu“, zabalená v růžovém navoněném papíře, s předplaceným místem v čítankách a hollywoodských spektáklech. Jak se po druhé válce z bažiny bohémy neodvratně stávalo oficiální umění, prodejný svět umělecké kritiky vykouzlil legendu z prázdnoty a vnukl davu pocit, že v jejích písních naslouchá čemusi opravdovému, a smí se díky tomu cítit zas o trochu lépe ve své bezbřehé nicotě.

Naopak skutečné hodnoty se nechají odumřít, nehodí-li se do zpolitizovaných vizí budoucnosti lidstva. Dnešní Paříž je Piaf, ne Céline, je to globálně srozumitelný souvenir, pouhá vzpomínka na iluzi, výprodej města, jehož skutečná duše zůstává neprodejnou, a tím – snad – věčnou.

Rue d’Annam s fádními moderními činžáky už nepřipomíná nic z atmosféry starých gangsterek. Právě tady točil v padesátých letech Julien Dassin film Rvačka mezi muži. Toto klasické dílo se stalo jedním z uznávaných pilířů žánru film noir a stalo se vzorem pro řadu následovníků. Paříž v něm hraje jednu z hlavních rolí, přesto zde město působí jaksi cize, nepřirozeně, jakby snímáno nevidoucíma očima. Asi jako když Američané točí film v Praze. Však i Dassin byl tak trochu Američan. Narodil se v Connectitutu židovským rodičům, a když byl z USA vyhoštěn v padesátých letech jako ultralevičák, snažil se uchytit v Evropě. Do Ameriky se po změně poměrů vítězně vrátil, aby zde natočil angažovaný antirasistický film. Tento typický světoobčan se nakonec usadil v Řecku, okouzlen zdejší populární levicovou aktivistkou, političkou a neumětelskou herečkou, jejíž nejslavnější rolí byla prostitutka právě v Dassinově snímku Nikdy v neděli. Dassin byl posedlý podsvětím, psychopatickými gangstery, filmy o nich situoval tu do Paříže, tu do Londýna, New Yorku nebo Istanbulu. Další třetina jeho tvorby je o sexu a poslední třetina je politicky angažovaná levicová propaganda. Točil v Británii, Izraeli, Řecku, Kanadě, USA, Francii – prakticky každý film v jiné zemi. Typický příklad tvůrčí kariéry v poválečné kulturní atmosféře západní Evropy.

Kořeny toho všeho sahají do devatenáctého století. S modernismem se začaly na Paříž slétávat jako vosy na bonbón různí artisté těla i ducha, sami sebe považující za umělce. Tato bohéma zahrnovala ambiciózní rousseauovské ušlechtilé divochy, jedince různě zmrzačené na duchu či na těle, a zneuznané tlučhuby, mezi nimiž hráli prim pošahaní levičáci – ti všichni se slili do syfilitické masy v barech i kabaretech, sklepích i ateliérech, hospodách i bordelech na Pigalle či Montparnassu. Pářili se navzájem jak o závod, upíjeli k smrti, v drogovém opojení patlali své abstraktní fantazie či sepisovali revoluční manuály, klábosili o marxismu a svobodě a kupovali si děvky v laciných upocených šantánech; všemu tomu říkali bohémský život, volnost a umění. Ruští šlechtici, američtí básníci, utečenci před komunismem, kapitalismem i před fašismem zde vytvořili mikrokosmos sám pro sebe, v němž jsou hnilobné procesy hodnotové transformace zřetelné jako ve zkumavce. Paříž tuto změnu prodělala přímo na svém těle; původně byly polonahé černošky atrakcí koloniálních výstav, ale od té doby, co zde v roce 1926 zatančila Josephine Baker, je polonahá černoška, kroutící zadkem, moderním uměním, které se snaží usilovně napodobit mnohé bílé dívky. Hodnotová hierarchie ztratila svůj vertikální řád a rozlila se do horizontální nekonečnosti relativismu bez hranic. Nastala regrese a z motýla krásných umění se v rytmu černošských a židovských melodií stávala ošklivá housenka dekadence.

Poválečná Paříž padla k nohám lidem jako Serge Gainsbourg (vlastním jménem Lucien Ginsburg), zlý skřítek, „Francouz“ s ambivalentním vztahem k Francouzům, který se proslavil parodováním národní hymny. Tento zakomplexovaný pozér, stylizující se na objednávku doby jako enfant terrible, musel mít ďábelskou radost, když uhranul vysokou bílou krásku a nazpíval s ní duet, tupci oslavovaný jako pokrokově šokující („předběhl svou dobu“), ve skutečnosti ubohé audio-porno, skládající se převážně ze vzdychání souložícího páru. Podobná dílka se poznenáhlu vlivem těchto individuí a jim přejícímu rozkladnému podhoubí všeprostupujícího dekadentního levičáctví stala obecně přijímanou normou zábavy a estetična, a každý intelektuál a umělec, který nechce zůstat mimo hlavní proud, nesoucí zlaté nugety, musí oblibovat záchodovou mísu coby ten nejúžasnější umělecký artefakt.

Nízkost se stala novou formou vysoké kultury.

V Paříži, 2017

Ernst Jünger – Návštěva na Godenholmu

Ernst Jünger - Návštěva na Godenholmu***
Ztracený klenot, vysoce ceněný svého času například Gottfriedem Bennem
Mistrovské vizionářské dílo Ernsta Jüngera odehrávající se na odlehlém skandinávském ostrově patří mezi neprávem opomíjené skvosty německé literatury poloviny minulého století. Tato novela, rozsahem nevelká, myšlenkově však nesmírně bohatá, plná znepokojivých obrazů a apokalyptické imaginace, je další ukázkou autorova hutného vybroušeného stylu, jeho schopnosti vnímat vnitřní předivo věcí a jejich skrytých souvislostí i líčení přírodních krás. Je typovou studií válkou sežehnutých duší, částečně autobiografickou, vyprávěním o hledání zasvěcení a nového začátku, příběhem o utrpení a znovuzrození.
***
Objednávejte na stránkách nakladatelství Malvern nebo v okultním knihkupectví Alembiq.
.

Oswald Spengler – Myšlenky

Oswald Spengler - Myšlenky***
Kniha obsahuje: vedle 370 výroků o pojmech, majících ve Spenglerově myšlení zásadní význam, jako např. osobnost, dějiny, válka, právo, stát, tradice atd., v původním výboru správkyně autorovy – do té doby z valné části nezveřejněné – pozůstalosti, též rozsáhlý překladatelský a redakční výběr z knih Preussentum und Sozialismus a Jahre der Entscheidung s aktuálními poznámkami a vysvětlivkami, jakož i úplnou, komentovanou bibliografii nakladatelství Délský Potápěč.
***
Objednávejte v Knihkupectví Délského potápěče nebo na Kosmasu
.

Ezra Pound – „Přítomen!“

Ezra Pound – „Přítomen!“***
Ezra Pound míří přímo na jádro systému, v nemž žijeme – a zasahuje! Politika – ekonomie – poezie; články, básně, poznámky, manifesty, překlady a eseje z doby Italské sociální republiky.
***
Objednávejte ZDE
.

Knut Hamsun: Až do konce! – DOTISK!

Knut Hamsun - Až do konce!***
Politická publicistika norského spisovatele Knuta Hamsuna z let 1940 až 1945. Knut Hamsun je příkladem Muže, který se nepoddal, nepodvolil a už vůbec v šířícím se křiklavém chaosu nezbloudil. Ač sražen, zůstal na svém.
***
Objednávejte ZDE
.

Paul Sérant: Fašistický romantismus – DOTISK!

Paul Sérant - Fašistický romantismus***
O politickém díle několika francouzských spisovatelů – Robert Brasillach (popravený), Pierre Drieu La Rochelle (sebevrah), Lucien Rebatet (rebel), Abel Bonnard (estét), Alphonse de Châteaubriant (mystik) a „fantaskní jezdec“ Louis-Ferdinand Céline (sardonik).
***
Objednávejte ZDE
.

Víte, že…

2. listopadu1847 se ve francouzském Cherbourgu narodil francouzský filosof a anarchistický teoretik revolučního syndikalismu, tzv. anarchosyndikalismu Georges Sorel. Ve svém díle se tento v českém prostředí neprávem opomíjený autor zabýval kapitalismem, revolucí, revizí Marxe a myšlenkou syndikalismu, teorií o řízené ekonomice a pracovních strukturách. Zabýval se nutností existence "mýtu", který by zmobilizoval masy. Nejen tím ovlivnil  jak pozdější socialisty, tak například B. Mussoliniho.

Pat Buchanan2. listopadu 1938 se v americkém Washingtonu D. C. narodil konzervativní spisovatel, politik, publicista, televizní komentátor a v 90. letech uchazeč o úřad prezidenta Spojenýc států, Patrick Joseph Buchanan. Aktivně se do politického života zapojil už v 60. letech v prezidentské kampani Richarda Nixona. Buchanan je dlouhá desetiletí symbolem paleokonzervativní tendence a jedním z nejhlasitějších kritiků neokonzervatismu.
Paul Anton de Lagarde 2. listopadu 1827 se v Berlíně narodil Paul Anton de Lagarde, spisovatel, biblista a orientalista, který výrazně ovlivnil průkopníky etnického hnutí jako Alfred Rosenberg, Houston Stewart Chamberlain nebo Heinrich Claß. Ač vycházel z křesťanských pozic, svým dílem spoluformoval i Nietzscheho protikřesťanské a protižidovské myšlení.. Lagarde, podle něhož svatý Pavel zahalil ryzí křesťanství sterilním hebrejským zákonem, usiloval o germánské náboženství, aby „bylo možno dosáhnout přestavby duchovních sil a skutečné národní jednoty“.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív