Délský potápěč

Alain de Benoist je čelním představitelem francouzské Nouvelle Droite (Nové pravice), stejně jako jejím nejznámějším autorem v českém prostředí. V mládí byl sympatizantem radikální pravice, s níž se názorově například shodoval v podpoře francouzského Alžírska. Od této doby své názory několikrát přehodnotil a od svých raných pozic se distancoval. Alain de Benoist patří mezi přední světové myslitele a politické teoretiky, jehož díla jsou neustále vydávána a doposud byla přeložena do zhruba patnácti světových jazyků. Tento rozhovor si klade za cíl přiblížit jeho názory v českém prostředí a poněkud tak zlomit převládající nedostatek informací o alternativních politických proudech a zajímavých debatách, jaké se v západní Evropě vedou.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Prozatímní vláda Jana Fischera se patrně chce zapsat do historie jako represivní režim posttotalitní éry českého státu a tím dokázat, že se na našem postavení od dob komunistického útlaku příliš nezměnilo. Jak si lze jinak vysvětlit její horlivé tažení proti svobodě slova a projevu všech politicky nekorektních duchů, ať se jedná o jedince či celá hnutí, jejichž jediným cílem je nezávislé hledání pravdy a boj proti liberální dekadenci podporované současnou mediokracií?

Continue Reading

Autor: Dominique Venner

„Paměť je velmi zneužívaným slovem. Ve stejné pozici se ovšem nachází i slovo „láska,“ což ovšem neznamená, že by nemohlo být používáno ve svém nejniternějším smyslu. Je to totiž právě síla „paměti,“ přenášená v rámci rodinných struktur, jež pomáhá komunitě přežít i přes všechny pokusy o její destabilizaci. Právě dlouhodobá „paměť“ Číňanů, Japonců, Židů a dalších národů jim umožnila překonat veškeré nesnáze,rizika a persekuce, které zdědili po svých předcích. Evropané však ke své vlastní nevýhodě byli z důvodu přetržení svých vazeb s historií této paměti zbaveni.

Toto přetržení mi vždy vstoupí do mysli pokaždé, když mě studenti žádají, abych hovořil o budoucnosti Evropy. Zejména proto, že vyslovení pojmu „Evropa“ evokuje množství nejednoznačností. Některým se vybaví Evropská unie, ať již v pozitivním nebo negativním slova smyslu (třeba z toho důvodu, že není „mocností“). Abych se vyhnul zmatkům, vždy upřesním, že Evropa, o níž hovořím, není Evropou v jejím politickém slova smyslu.

Continue Reading

Gabriele Adinolfi

Jedna z hlavních postav italského a evropského protisystémového odporu v původním rozhovoru pro Délský potápěč!

Strávil jste 20 let v politickém exilu ve Francii jako jedna z obětí tzv. „strategie napětí“ [1] v Itálii 70. let. Podle komunistů byla výsledkem manipulací CIA s neofašisty. Jakou roli podle Vás hrála KGB?

Adinolfi: Nedůležitou. CIA a KGB spíše než co jiného pozorovaly boje svých středomořských spojenců (a jejich vazalů), které se odehrávaly v Itálii; Francie s Libyí, ale především Anglie – která vždy oddalovala Itálii od moře – a Izraele.

Slavné oběti “strategie napětí” (Mattei [2] a Moro [3]) byli filoarabští, protibritští státníci. Strategie napětí rozhodně nefungovala tak, že by držela komunisty dále od vlády, naopak, s každým střetnutím komunisté postupovali a byli stále více přitahováni k vedení. To, že italská politika ve Středomoří byla hra na čekanou, tvrdily nejvýznamnější politické figury té doby a Aldo Moro to osvětlil Rudým brigádám během svého věznění.

Continue Reading

Autor: William S. Lind

To, co se dnes děje v Íránu, není válka 4. generace. Je to boj o kontrolu státu, nikoli pokus nahradit současné státní zřízení čímkoli jiným. Mohlo by se ale zdát, že jde o 4GW, protože se hraje o legitimitu celého současného íránského politického systému.

Způsob, jakým režim Chameneího a Ahmadínežáda naložil s vlastní legitimitou byl svým způsobem cynický, nestoudný a nápadně hloupý. V pátek 19.6. sám Chameneí prohlásil, „Je tu rozdíl 11-ti milionů hlasů. Jak by někdo mohl podvádět s tolika hlasy?“

Continue Reading

Autor: Jean Mabire

V prosinci 1953 se většina pařížské literární jury rozhodla udělit románu s názvem La nuit commence au Cap Horn (Noc přichází na Cap Horn) cenu bratří Goncourtů (hlavní literární cenu ve Francii). Když však krátce předtím článek v Le Figaro Littéraire odhalil, že za pseudonym dotyčného spisovatele Saint-Loupa se skryl Marc Augier, odsouzený roku 1948 k smrti za kolaboraci s Němci, byla pocta vzata zpět ve prospěch „politicky korektního“ literáta Pierre Gascara. Saint-Loupův román se odehrává v předchozím století a vypráví příběh skotského pastora, který z neznalosti biologických zákonitostí zapříčiní svou misionářskou horlivostí etnocidu Indiánů Ohňové země.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Kdo je Alexandr Dugin?

Narodil se 7. ledna 1962 v rodině vysokého důstojníka rozvědky. Absolvoval Letecký institut v Moskvě a zpočátku pracoval v archivu KGB, kam ho prý doporučil otec. Politicky začínal koncem 80. let v Národně vlastenecké frontě Pamjať jako novinář. V roce 1994 založil spolu se spisovatelem E. Limonovem Nacionálně bolševickou stranu. Inspirováni Ernstem Niekischem, kterému byli ve 30. letech i nacionální socialisté příliš buržoazní, vytýčili program národní a sociální Ruské revoluce (tzn. „zavést v Rusku moc Rusů, přeměnit ji ze země kolonizované Západem v hrdý a nezávislý stát“; „nastolit majetkovou a hospodářskou spravedlnost“). To bylo v době, kdy se 7 oligarchů, Židů jako Abramovič, Fridman nebo Aven, zmocnilo velké části národního bohatství i médií a stát se propadl do absolutního chaosu.

Continue Reading

Kdo je Putin, co je nacionální bolševismus a proč neházet islám do jednoho pytle.

Vážený pane Dugine, děkujeme za Vaši ochotu odpovědět na několik našich dotazů. Rád bych začal s otázkami k politické situaci a potom bych se blížeji zabýval apokalyptickou situací Ruska a následně celé zeměkoule. Tedy, má první otázka: Kdo je prezident Putin, co je jeho agenda a jaké jsou jeho vyhlídky?

Dugin: Na to se nedá tak jednoduše odpovědět. Putin je typický kágébák. To znamená vlastenec, etatista, zastánce velkoruské ideje. Na druhé straně je obklopen liberály a západníky, na kterých je závislý. Prohlašuje, že Rusko je evropská země; obdivuje německou kulturu. Ale neskrývá averzi vůči světové politice USA.

Existují různé možnosti, jak se Putin může v budoucnu rozvíjet: na jedné straně osvobození od liberálních vlivů a směřování k euroasijské, nacionálně-sociální myšlence, anebo zachování status quo s nelogickým, čistě pragmatickým využíváním liberalismu spojeného s vlasteneckou rétorikou.

Continue Reading

Autor: Karel Kaiser

Aktuálně.cz nás nakrmilo srdcervoucí informací o tom, jak rakouští sousedé přestávají věřit demokracii a touží po vůdci. Přes 50 procent Rakušanů údajně chce, aby „o tom, co je pro zemi nejlepší, rozhodovali spíš experti, nikoliv vlády“. Šest procent reprezentativně vybraných respondentů by dokonce uvítalo, kdyby Rakousko řídila armáda. S demokratickou deziluzí jde ruku v ruce xenofobie. Téměř polovina Rakušanů by cizincům zakázala jakékoli politické aktivity. Fakt, že v jedné z nejbohatších zemí Evropy jsou lidé nespokojeni s liberálně-demokratickými poměry, tak má dvojí efekt: potvrzuje, že vítězství liberální demokracie v 90. letech neznamená „konec dějin“ a dokazuje, že ekonomický růst není nutně spojen s bezvýhradnou akceptací otevřené „světové obce“.

Continue Reading

Autor: Alberto Lombardo

Když Julius Evola zemřel 11. června 1974, četla jeho knihy velká většina pravicové orientované politické mládeže v Itálii. Evolovy tradicionalistické myšlenky byly od prvních let po skončení druhé světové války hlavním výchozím bodem pro lidi, kteří nesouhlasili s nevyhnutelným dekadentním směřováním a duchovní destrukcí jejich země a celého světa. Jak je dobře známo, a Evola o tom často psal, ve skutečnosti neztratily pouze poražené státy části svého území, prestiže a mezinárodní autority, nýbrž všechny evropské země ztratily během několika let svá koloniální dominia a impéria (Anglie, Francie, Portugalsko, Španělsko) a ztratily svůj vliv ve prospěch dvou mocnějších politických bloků, západního a východního: světa Las Vegas, Coca-Coly a Hollywoodu a komunistického impéria.

Continue Reading

Autor: Ilana Mercer

Manipulace a lži kolem íránských voleb

Jaká to úleva. Demonstrace v Íránské islámské republice, poháněné nespokojeností opozice s výsledky nedávných domácích voleb, se nestaly hlavním tématem prezidentských projevů tak, jak jsme tomu byli zvyklí u George Bushe. Barack Obama si odpustil lekci, kterou by si celoamerické křížové tažení „za demokracii a proti tyranům a teroristům“ jistě představovalo.

Namísto toho zůstal u klasických diplomatických formulací. Tak zůstal „hluboce znepokojen násilím“ použitým proti stoupencům opozičního lídra Hosseina Mousavího ze strany íránské vlády a jejich vojenských i paramilitárních (Revoluční gardy) složek. Navzdory hrozbě rozdělení země ale znovu otevřel americkou politiku „neústupnému, přímému“ (ale přesto, pozn. překl.) „dialogu“ s Íránem. Absolutně to tedy znamená, že je výhradně a pouze na Íráncích, jaké budou mít své vůdce.

Continue Reading

Autor: Oskar Krejčí

Podle dostupných informací prohlásil americký ministr obrany Robert Gates při inspekci na Aljašce, že se rýsuje kompromis mezi Spojenými státy a Ruskou federací ohledně Národní protiraketové obrany USA. Podle něho by tento kompromis měl vypadat tak, že nejen na území Polska, ale i na území Česka by měly být umístěny americké rakety-lapače, radary by pak měly být postaveny v Rusku a využívány oběma velmocemi.

Z této zprávy vyplývá, že se část administrativy prezidenta Baracka Obamy nevzdala plánů na vybudování Národní protiraketové obrany USA. Tedy projektu, který výrazně destabilizuje mezinárodní situaci. I když se na první pohled může zdát, že výše zmíněná údajná dohoda mezi Washingtonem a Moskvou by mohla situaci zklidnit, její důsledky by mohly být nedozírné – a to nejen ve vztahu k Íránu a muslimskému světu, ale i vůči Číně. Nemluvě o tom, že by se americký voják nedostal pouze k hranicím Ruska, o což Pentagon usiluje již dávno, ale přímo na ruské území.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Povaha právního státu prý spočívá v tom, že je lidem dovoleno činit vše, co není zákonem výslovně zakázáno. Proto se v moderní demokratické společnosti množí zákony jako houby po dešti, aby byl nastolen pořádek a zamezilo se svévolnému jednání. Soudní kniha zákazů bobtná do nesnesitelné tíže a my ztrácíme vědomí o tom, co vlastně se ještě smí. Bojíme se už málem vyjít i na ulici, aby nás někdo nepřistihl při protiprávním jednání. Neznalost zákona se neomlouvá. Je tím však naše nesnáz vyčerpána? Ó nikoliv, kéž by tomu tak bylo! Jsme na tom hůř, než trestanci ve vězeňské kopce. Ti mají svá omezení dána viditelnými okovy: stačí najít způsob, jak je překonat, a svobodu zří na dohled. Nám právní stát vedle zákazů i nařizuje a trestá za neplnění stejně bobtnající sumy uložených povinností. Dnes nestačí pro klid duše vyvarovat se zakázanému jednání. V moderním státě se člověk nevyhnutelně stává zločincem, i když nedělá nic.

Autor: Novopatriot

Někdo říká ano, někdo zase ne. Všichni k tomu mají své důvody. Pojďme se ale nad tím zamyslet společně a vysvětlit si, proč já jsem pro jasné ano. Jedním z hlavních problémů celé této otázky je vyjasnění pojmů. Začneme pojmem „život“. Prý lékař má léčit a ne život brát a proto nemůže dávat euthanasii. Co je ale ten život? Je snad někdo z nás, kdo by chtěl přežívat ve stavu, kdy mozková aktivita klesla na úroveň krupicové kaše, ale tělo bylo uměle udržováno při „životě“? Nechtěl! A víte proč? Protože život je pohyb. Být jen na přístrojích nebo ve stavu, kdy sedíte na vozíčku a jste v něčem, čemu lékaři říkají „bdělé bezvědomí“, NENÍ ŽIVOT. Je to pouhá existence.

Continue Reading

Eduard Limonov

Autor: Eduard Limonov

Když se Bakunin potkává s Evolou: Sen o novém národě, ozbrojené občině, Eurasii a polygamii…

Už jsem skoro zapomněl, že jsem napsal knihu Disciplinární sanatorium, 1] kde jsem uvažoval nad zřízením současné společnosti. Dneska jsem si vzpomněl, v souvislosti s tím, co my, NBS, 2] chceme, jakou společnost chceme vybudovat. Na Západě se dnes za šťastný považuje jednotvárný dlouhý život podle standardů evropské civilizace. To znamená netěžká práce, nějaké papírování, celý život jedna pevná kariéra, pak vysoký věk – ne ubohá existence penzisty a smrt v hluboké bezmocnosti stáří. Státy západních zemí člověka potlačují, když mu nechávají jen jednu dovolenou samostatnou aktivitu – lov na samičky.

V ostatním je život západního člověka krajně omezován hranicemi zákona. Nemůže nic. Za poslední stovku let se to, co možné není, zmnožilo, a to, co možné je, katastrofálně zredukovalo. 3] Člověka porobili a domestikovali. V SSSR bylo jiné zřízení, ale člověka porobili a domestikovali i tam. Celkově ho naučili tomu, co všechno nesmí, že má po celý svůj život jen pracovat jak pitomec a pak, bez vzbouření, umřít. Za kvalitní je považován život sytého otroka. Ideál: rodina – žijící v párovém manželství.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Poslední týdny ke mně doléhají zděšené výzvy na obranu Václava Klause před množícími se útoky na jeho osobu stran havlovsko levičácké ligy euro nadšenců usilujících o ratifikaci Lisabonské smlouvy. Ponechme stranou, nakolik může mít přijetí či nepřijetí tohoto smluvního dokumentu zásadní vliv na budoucí vývoj Evropy. Emoce, které se vznášejí nad osobností českého prezidenta, však mají původ všude jinde, jen ne v racionálním uchopení problematických otázek současné doby.

Continue Reading

Autor: Michal Semín

Včerejší spektakulární zátah na české neonacisty, jejich výslechy v pověstných policejních místnostech v Bartolomějské ulici, jakož i bojově znějící deklarace českých politiků proti extremismu ve mne vyvolaly vzpomínky, pochybnosti i jistá očekávání.

Nejprve k oněm vzpomínkám. Vyšetřovny v Bartolomějské ulici důvěrně znám. Poprvé jsem se zde ocitl po podpisu Hnutí za občanskou svobodu a založení první nezávislé studentské organizace na PedF UK. Učil jsem v rámci povinné praxe středoškolské studenty v Berouně, když se ve dveřích objevila ředitelka školy a vyzvala mne, abych výuku přerušil a vyšel na chodbu. Zde už na mne čekal příslušník StB, jenž mne za neustálého žvanění o svých oblíbených foglarovkách na „Barťák“ dopravil, abych se zde dozvěděl, že nepřestanu-li s protistátní činností, odnesu to nejen já, ale ztrátou zaměstnání i můj otec. Byl jsem na jejich vkus asi příliš velký extrémista.

Continue Reading

Autor: Novopatriot

Běžně se setkávám s pokusy stavět náboženství nad ideologii a vlastní zkušenost mi zároveň říká, že mnozí lidé tak podvědomě náboženství vnímají, aniž by je napadlo řešit to nějak víc do hloubky. Často to platí i v případech, kdy daní jedinci nemají k náboženství nějaký zvláštní vztah. Prostě je to silně zakořeněné.

Ve skutečnosti ale neexistuje nic, co by náboženství jakkoliv nad obyčejnou ideologii řadilo. Rozdíly jsou většinou pouze kosmetické. Například náboženští myslitelé se odvolávají na to, že jejich řád jim byl zjeven (případně nějakému jejich prvotnímu vůdci). Sami se tak do určité míry zbavují odpovědnosti za své chování, protože se automaticky staví do role služebníků tohoto božího, rádoby dokonalého, řádu. Zároveň s tím přijímají i mentalitu člověka, který je přesvědčen, že má tu největší možnou pravdu, protože za ním stojí stvořitel všeho. Snaha tvářit se, že jejich řád je ten jediný dokonalý, je u nich běžná. Fakticky k tomu však nemají jediný důkaz.

Continue Reading

Autor: Anthony Hilton

„Rozprava o rase“ je nový film Craiga Bodekera a týká se těch směšných a zákeřných fabulací o problémech „rasy“ a „rasismu“, které se staly standardní součástí západní ideologie. Tento film, dostupný na DVD, kterého si všiml Gregem Johnson, dopisovatel magazínu The Occidental Quarterly a je dobrou odpovědi na nápor politické korektnosti. Kéž bych býval tento film dostal do ruky před ukončením své pedagogické činnosti (mám na mysli především kurzy týkající se etnických problémů), je to vynikající nástroj pro osvětlení některých omylů současného převládajícího úzu o rasismu a rasách a také dílo, kombinující moderní vědecký přístup a selský rozum.

Jako samostatný vzdělávací nástroj však film může být problematický a já zde musím potvrdit, co nedávno napsal Edmund Connelly na stránkách The Occidental Observer.

Continue Reading

Autor: Karel Kaiser

Volby do Evropského parlamentu přinesly rozporné výsledky. Na jedné straně posílení pravicových sil, které je ale především výsledkem působení krize, na druhou stranu úspěch sil levicových v těch zemích, kde vládly pravicové liberální strany. Jediným (a nikoli nevýznamným) zajímavým ukazatelem je celoevropské posílení „pravicově-extremistických“ stran, které ukazuje na v tuto chvíli již alarmující stav ohledně neřešení problému neevropské imigrace, který začíná představovat výrazný (avšak zatím stále v rozumných intencích zvládnutelný) problém. Jedno poselství je nad slunce jasné. Evropského voliče evropská témata nezajímala. Tento trend se markantně projevil v České republice.

Continue Reading