Délský potápěč

David Adamec – Horory (z cyklu VHS); akryl na plátně

Autorka: Michaela Kopelentová

Jsme nájemníci kultury, ale co vlastně smíme sledovat? Nic nám nepatří – filmy a seriály, které sledujeme, alba oblíbených interpretů a interpretek ani programy na úpravu fotek. Kulturu si teď pronajímáme – a výpověď může přijít kdykoliv.

Vedle Gmailu, SISu (Studijní informační systém) a YouTube mám na liště Netflix, HBO Max, Disney+ a Oneplay, kde mi právě končí týdenní zkušební doba. Účet jsem si založila jen kvůli Králu Šumavy, který není dostupný nikde jinde. Po zhlédnutí ho tedy můžu zrušit. Podle červencové studie WPP Media z roku 2025 tvoří tzv. streaming jumpers, tedy uživatelé, kteří často střídají předplatné, největší část českého publika. Zaplatit si službu jen kvůli jedné exkluzivní show se stalo běžnou praxí – ať už šlo o Squid Game na Netflixu či The Last of Us na HBO.

Continue Reading

Ioan Petru Culianu – Erós a magie v období renesance (Malvern, 2023)

Autorka: Gioconda

Jiná tvář renesance

Odhlédneme-li od tradičních výkladů, a to s plným respektem k průkopnickému dílu Burckhardtovu, jehož odkaz nastavil kritéria pro dodnes přijímaný obraz renesance, přece jen se vynořují spodní proudy, které nastavují možnosti alternativních přístupů. V zásadě se jedná o určitý typ antropologické konstanty, jejíž fenomény popsal rumunský religionista a kulturní historik Ioan Petru Culianu v knize Erós a magie v období renesance, která poměrně nedávno vyšla i v českém překladu. Původní francouzskou verzi vydalo nakladatelství Flammarion v roce 1984. Ve sledovaném kontextu podává Culianu především koncentrovanou analýzu vybraných spisů Marsilia Ficina a Giordana Bruna a klade si otázku, jaké důsledky může mít působení imaginačních stavů mysli; závěry, k nimž dochází, jsou přinejmenším překvapivé, neboť fenomén imaginace a fantazijního světa (Culianu to označuje jako produkci fantasmat) ovlivňuje vnímání reality jak v subjektivní dimenzi, tak následně i v oblasti abstraktního myšlení, neboť právě na rozhraní středověku a novověku byly položeny základy pro rozvoj exaktních věd.

Culianu (1950-1991) absolvoval v roce 1972 univerzitu v Bukurešti prací o Marsiliu Ficinovi. Po odchodu z Rumunska získává politický azyl v Itálii. Poměrně dlouho působí na univerzitě v nizozemském Groningenu a ještě během evropského pobytu se podílí spolu s italskými kolegy Gianpaolem Romanatem a Mariem Lombardem na kolektivní publikaci Religione e potere (Náboženství a moc). Doktorát, který Culianu získá Université Paris-Sorbonne IV, mu následně otevře dveře k prestižní spolupráci s Mirceou Eliadem a od osmdesátých let se definitivně usadí v Chicagu, kde bude přednášet religionistiku. Culianovy práce nejsou v českém prostředí úplně neznámé. Spolu s Eliadem se Culianu autorsky podílel na Slovníku náboženství, který na počátku devadesátých let vydal Československý spisovatel, po přelomu tisíciletí vydá nakladatelství Argo překlad Culianovy studie Dualistické gnóze Západu. Na své religionistické výzkumy napříč dějinami navázal Culianu v osmdesátých letech dalším knižním titulem pod názvem The Tree of Gnosis: Gnostic Mythology from Early Christianity to Modern Nihilism.

Continue Reading

Tomislav Sunić – Evropská nová pravice (Sol Noctis, 2019)

Autor: Alain de Benoist

V roce 1990, kdy myšlenkový směr známý jako „Evropská Nová pravice“ (ENP) oslavil své 21. narozeniny, vydal můj chorvatský přítel Tomislav Sunić první anglickou edici své knihy o Nové pravici. Původně ji napsal jako doktorskou dizertaci, již o dva roky dříve obhájil na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře. 1] Díky svým skvělým znalostem francouzštiny ze studií na univerzitě v Záhřebu byl Sunić dobře vybaven pro bádání v materii tehdy nové evropské Nové pravice, navíc měl možnost studovat díla autorů tohoto proudu v originále. Na rozdíl od řady komentátorů, kteří reprodukovali informace získané o Nové pravici z doslechu a sekundárních zdrojů, tak projevil schopnost i ochotu jít přímo k jádru věci. Od zmíněných „odborníků“ se odlišoval také tím, že k Nové pravici přistupoval do značné míry sympaticky.

Tyto sympatie však samozřejmě ještě nebyly zárukou zajímavé knihy – tou jí činí především její průkopnický charakter. Do konce 80. let už pochopitelně na téma ENP vyšlo několik knih (a řada článků v odborném tisku), skoro všechny však francouzsky. Sunićova knížka tak byla spolu s počiny italských autorů první zahraniční publikací. Představit historii a ústřední myšlenky Nové pravice čtenářům, kteří o ní nikdy předtím neslyšeli, není nic jednoduchého. Sunić však díky svým znalostem, nadání syntetizovat ideje a také pochopení pro své čtenáře v tomto ošidném úkolu rozhodně uspěl.

Sunićova kniha byla napsaná v angličtině, protože ji autor sepisoval ve Spojených státech – zemi, již dobře poznal a hleděl na ni poměrně kritickým okem (jak ukazuje jeho nejnovější dílo Homo Americanus.) 2] Při své snaze oslovit anglicky mluvící prostředí stál však Sunić před problémy italským, španělským nebo německým autorům naprosto neznámými.

Continue Reading

Ohňostroj nad Prizrenem

Autorka: Juliana R.

Kosovo není válka 1998-1999. Je to složitá krajina převrstvujících se historií. Mrtvol z „devadesátkového“ vydání National Geographic. Medvědů v hospodách, kteří ještě před několika lety na řetězech bavili pijany. Masových hrobů. Obrovitých ovčáckých psů, jež pastýři vyhnali a oni teď loudí na ulicích podhorských měst. Krav na silnici, padělané měny, billboardů  inzerujících pistole. A stoupenců Islámského státu, kteří se ještě teď pokoušejí vyhodit do vzduchu srbské monastýry.

Kosovo není totéž co válka, ale klišovitá pravda zní, že bez války by nebylo Kosovem. Když mi nad hlavou exploduje ohňostroj, kladu si otázku, kolik obyvatel ještě po čtvrt století míru děsí výbuchy. Rachejtle rozkvétají zeleně a zlatě nad Sinan-pašovou mešitou, již prý Turci postavili z trosek bývalého kláštera Archandělů. To je paradox Kosova, který se tak výmluvně vtěluje v Prizrenu, nazývaném „perla země“, ve stověžatém Prizrenu. Když tu nad ránem přestanou odbíjet zvony, rozezpívají se muezzini.

Continue Reading

Dean Spears, Michael Geruso: After the Spike (Simon & Schuster,2025)

Dvojice ekonomických demografů Dean Spears a Michael Geruso ve své nové knize After the Spike (Za vrcholem) předkládají poněkud kontraintuitivní argumentační linku: úbytek obyvatelstva planety by nás měl znepokojovat více než jeho nárůst. V analogii se změnou klimatu tvrdí, že příchodu zmenšování populace už nelze předejít – a že jakmile jednou začne, může být velký problém jej zastavit.

Nejvíc dětí v dějinách lidstva se narodilo v roce 2012, asi 146 milionů. Globální populace sice i nadále roste, i když porodnost začala klesat, zejména díky dalším a dalším úspěchům na poli snižování dětské úmrtnosti. Lidé ale mají stále menší rodiny a během dalších desetiletí míra úmrtnosti převýší porodnost. Právě to označuje dvojice profesorů ekonomie z austinské University of Texas jako „vrcholek“ či „kulminaci“, tedy konec období prudkého růstu, následovaný dost možná podobně svižným úbytkem populace.

Spears, zakladatel r.i.c.e., the Research Institute of Compassionate Economics, který se zabývá zdravím dětí v indickém státě Uttarpradéš, to na vlastní oči viděl v Indii, kde se průměrná porodnost (TFR, tj. průměrný počet dětí, které žena za život porodí) s rostoucím blahobytem země dostala pod hodnotu dvou dětí.

Naši redaktoři hovořili se Spearsem a Gerusem, proč méně lidí není dobrá zpráva pro planetu, která podle mnohých úpí už pod tíhou současných 8 miliard, proč si lidé po celém světě pořizují menší rodiny a co se s tím dá dělat – pokud vůbec něco.

Continue Reading

Rio Preisner

Autor: Rio Preisner

Proti čemu stojíme a čeho jsme se stali svědky? Pokusu přechodu od poslední fáze zanikajícího okcidentu ke Globalopoli: „organizovaná anarchie“ a „rutinizace konfliktu“ – 50 let staré koncepty k řízení masové konzumní společnosti…

Liberální politologie je umocněně internacionalistická, a když hovoří o nacionalismu, myslí tím nejen extrémní formy šovinismu z konce devatenáctého století (mimochodem vypěstované tzv. nacionál-liberalismem), nýbrž v podstatě jakékoli národní uvědomění, jakoukoli historickou formu národů, národního společenství, národní kultury a ovšem i států vzniklých na bázi národa nebo federace národů. Mezinárodní politická koncepce liberální politologie se diametrálně liší nejen od historické koncepce „koncertu národů“, ale i od konceptu „spojených národů“, směřujíc ke kvalitě zcela jiného, totiž globálních mocenských silokřivek – Zbigniew Brzezinski mluví v této souvislosti o „globálním politickém procesu“ –, které probíhají a míří mimo jakékoli hranice národů a jejich států, ani v nejmenším nerespektujíce historické tradice, zvyklosti, podmínky, nýbrž ubíhajíce cestami ducha „technotronického věku“, ducha, který nevane ubi vult (což by tyhle historicistické spekulace z kořenů vyvrátilo), nýbrž vane zákonitě směrem, který elitní mozek liberálních politologů – s přispěním marxistů – hravě rozpoznal a předzjednal.

Continue Reading

Ősök Napja 2025

Autor: Jeroným Černý

Bugac jižním Maďarsku v srpnovém žáru tohoto roku. Slunce pálí, obloha bez mraků, čtyřicet stupňů ve stínu a k tomu tisíce lidí, kteří se valí do písku puszty jako proud, co nezná odpočinku. Ősök Napja – Den předků 2025, je pokaždé stejný a pokaždé jiný – letos, protože je lichý rok, bez sesterské Kurultáj, která je podobná, ale ještě větší a láká větší mezinárodní pozornost – ta se vrací vždy v sudých letech. Ale i tak: rozměrný, přepestrý, někdy až ohlušující zážitek, v němž se mísí vůně jehněčího a papriky, křik orlů, řev koní, zvuk bubnů, švih lasa a svištění šípů za dohledu bájného Turula.

Continue Reading

Od afektů oproštěný monotónní, a přece naléhavě znějící hlas, vyvolával u posluchačů oprávněný dojem, že je oslovuje svatý muž.

Autor: Karel Veliký

„Chovám naději, že po celém světě se ustaví strana, která ponese jméno ‚strana utlačených‛“, řekl Rúholláh Chomejní po vítězství jím vedené revoluce. Ta nás zajímá nejen proto, že šlo o revoluci národní, přesněji řečeno národně-lidovou (völkisch: protestů proti šáhově režimu se účastnili miliony lidí, od nejvzdělanějších po negramotnou chudinu, silně byly zastoupeny ženy), tzn., že namísto dědičné monarchie prosadila a v březnu 1979 na základě všelidového referenda (98 % pro) ustavila nedědičné, prolidové a republikánské zřízení – již v červnu tak bylo znárodněno sedmadvacet bank a patnáct pojišťoven, v červenci pak některé závody klíčových – strategických – odvětví, o čtyři roky později bylo zavedeno bezúročné bankovnictví, nahrazující pevnou úrokovou sazbu proměnlivými podíly na zisku či ztrátách v podnikání…  Avšak nás zde zajímá především proto, že z hlediska Tradice, jak ji vyložil Julius Evola a někteří jeho „žáci“ (Carlo Terracciano např.), jde v druhé polovině dvacátého století o jedinečný příklad dějinného uskutečnění ideje pravého Státu v čase a prostoru, hic et nunc.

Continue Reading

Před svým domkem v Černém lese. „Všechno podstatné a velké vzniklo z toho, že měl člověk domov a že byl zakořeněn v tradici,“ řekl novinářům ve známém rozhovoru pro časopis Spiegel ze září 1966 (česky: Filosofický časopis č. 1/1995). V téže době si Ernst Jünger poznamenal: „Martin Heidegger schreibt mir, daß man sich am besten in seinem Zimmer aufhalten, ja nich einmal aus dem Fenster schauen soll (Siebzehn verwehnt I). Ani tamní polní cesta (Der Feldweg, 1953) mu již tedy neposkytovala útěchu nad světem, v němž člověk již není pánem, nýbrž objektem techniky a ekonomicko-zbožních, tj. peněžních vztahů.

Autor: Karel Veliký

Není žádná náhoda, že György Lukács, Žid-stalinista a výjimečně erudovaný literární kritik, ve své knize Existencialismus či marxismus? (1947) odkazuje na Heideggera s Célinem v jediné větě: „Sein und Zeit je při nejmenším stejně zajímavá četba jako rozsáhlý román Célinův Cesta do hlubin noci…“ (s. 72), ač se při tom pevně drží výkladu fašismu coby „poslední fáze buržoazní společnosti“, jak jej vymezily instrukce a rozkazy kominterny. „Podstata fašismu“ (Locchi) ve smyslu vybojování si budoucnosti se zřetelem k minulosti (kde „pokrok“ je zároveň „návratem“ k počátku, přítomném v nitru „fašisty“ jako projekt) je v „prefašistickém“ (Adorno) Bytí a čas shrnuta v paragrafu 74/385-387 (v českém vydání s. 426nn): člověk jakožto bytí-tu/zdebytí (Dasein), tedy ten, kdo se sám dokázal vymanit z neautentičnosti existence ve společnosti – tj. vyprázdněné society, nabývá plné zdatnosti (včetně heroičnosti) až v (národně-lidové) pospolitosti, tj. autentickém společenství, která jej jako jednotlivce přesahuje, ale v níž právě proto sám získává. Čili jde o návrat ke stavu (prvotně ontologickému), v němž se individuální jedinečnost dialekticky včleňuje do komunity, namísto aby epické a tragické charaktery stály vždy mimo dutou společnost a proti ní, jak je tomu „nyní“, u existencialistů a jejich lidových („jurodivých“) podob (pop-derivátů: beatnici, vlasatci apod.).

Continue Reading

Mapa znázorňující Scottův plán Anakonda z roku 1861

Autor: Jan Procházka

Za jádrové oblasti považujeme ty regiony, kde se uskutečňují významná rozhodnutí, kde sídlí obyvatelstvo, administrativa, kde se nacházejí obchodní a finanční centra. Jádrové oblasti se vždy nacházely tam, kde vedly významné dopravní trasy, kde vzkvétal obchod, kde probíhala směna zboží, poznatků a technologií. Tyto regiony měly také přístup k bohatství, které z mezinárodního obchodu plyne.

Od nástupu evropského novověku po současnost se svět podivuhodným způsobem přepóloval. V předmoderním světě byly jádrové oblasti především ve vnitrozemí pevnin, kde vedly splavné řeky a karavanní stezky. V době mezinárodní kontejnerové dopravy je tomu přesně naopak, jádrové oblasti jsou vázány na rozhraní pevniny a moře, zatímco regiony, které byly v předmoderní době rozvinuté, hustě osídlené a bohaté, jsou dnes zapadlou periferií. Podívejme se třeba na současné Timbuktu (v dnešním Mali) nebo Samarkand či Chorézm (dnešní Uzbekistán).

Continue Reading

Radu Gyr, v pozadí legionářský Zelený dům (1937), který přetrval komunistický režim a zbořen byl až developerem… Jak moc se nepodobá „drsným“ hrdinům z akčních filmů. A přitom, kdo z jejich představitelů by asi unesl to, co tento obrýlený mladíček…

Autor: Karel Veliký

Devadesát let stará úvaha rumunského autora o podivné nedotknutelnosti toho, čemu se dodnes otevřeně a s hrdostí říká „Literatura jako zbraň“, viz Revolver revue…

Jakožto znalec pařížské bohémy Radu Gyr kritizuje osobnosti, u nejobecnějšího publika vnímané jako nezpochybnitelné veličiny francouzské literatury, a poukazuje na rozkladný vliv jejich působení, suverénně přetrvávajícího i v režimu „Dieu, famille, patrie“ (rozuměj: Vichy, za Národní revoluce), ba v Němci obsazené Paříži (včetně potlesku německých důstojníků Mouchám, Sartrově „odbojářské“ divadelní hře).

Zmiňuje jména jako André Breton (který stál za „buřičským hnutím“ zvaným surrealismus), Romain Rolland („melodickými frázemi hlásající humanitní ideje“), Louis Aragon, George Sadoul, Anatole France, Henri Guilbeaux, a další „trockisty a komunisty“. Jejich dopady na francouzské myšlení Gyr připodobňuje k rozkladnému působení Remarqua v Německu. Píše o zatuchlém duchu meziválečné umělecké scény („Uveďme jen salon paní Ménard-Dorianové, v němž se z chorobného zápalu několika Židů, ruských revolucionářů a básníků propadlých omamným jedům zrodila Liga pro lidská práva“), opovrhuje surrealismem („surrealistická škola nemálo přispěla k založení protifašistické ligy“), dadaismem („jenž vznikl roku 1916 v Curychu jako duchovní dítko hrstky židovských emigrantů a revolucionářských umělců pod vedením Tristana Tzary, jenž po válce opustil Kabaret Voltaire v Curychu a vystěhoval se do Paříže, kam jej následovaly ostatní humanitářské a mezinárodní proudy“ – s veškerou tou „oplzlou literaturou“, od bulváru po rádoby velké romány).

Za všechny jeden odstavec, psaný jakoby včera:

Continue Reading

Trajektorie demografické proměny Velké Británie (nezahrnuje ostatní bělošská etnika, kromě bílých Bílých britů a Irů, tzv. Other Whites). Podle této projekce se bílí Britové stanou menšinou v letech 2062-2063).

Autor: Morgoth

Britský poslanec za stranu Reform UK Richard Tice byl v nedávném rozhovoru se Stevenem Edgintonem z GB News dotázán, zda ho znepokojuje skutečnost, že se bílí Britové stanou během několika málo desítek let v zemi menšinou. Otázka zazněla částečně v reakci na nedávno vydanou demografickou studii Matta Goodwina, který stanovil „rok zlomu“ kousek za polovinu století, na rok 2063. Tice se z odpovědi pokusil vykroutit podivnou směsicí trapnosti, odvádění pozornosti, sarkasmu, aby z něj nakonec vypadlo, že „v té době tady už dávno nebude“. Navíc Edgingtona nařknul z „posedlosti podobnými záležitostmi“, zřejmě v odkazu na jeho předchozí interview s Nigelem Faragem. Farage se vykrucoval obdobně jako Tice, za což se jim oběma dostalo posměchu a nenávisti internetové pravice.

Lidé rádi až přespříliš zabředají do výpočtů bodu zlomu britské bílé populace. Ve školách to dost možná bude už v příští dekádě, kolem roku 2045 nejspíš u mladých do 30 let a kolem poloviny století u celé populace království jako takové.

Continue Reading

Alfred Rosenberg

Aktualizace 21. srpna 2025

… s Julianou R., naší dopisovatelkou, která se po jeho stopách vypravila do Revalu čili Tallinnu, hlavního města Estonska

Duše je rasa viděná zevnitř. Naopak rasa je vnější stránka duše. Probudit k životu duši rasy znamená uznat její nejvyšší hodnotu a pod jejím panstvím stanovit organické postavení ostatních hodnot: státu, umění, náboženství. To je úloha našeho století: vytvořit nový lidský typ z nového životního mýtu. K tomu je třeba statečnosti každého jednotlivce, každého vyrůstajícího pokolení, mnohých generací, které ještě přijdou. Neboť chaos neodstraňují nestateční a svět ještě nikdy nestavěli zbabělci. (Alfred Rosenberg. Mýtus 20.století)

Continue Reading

Platón

Autor: Jeroným Černý

Filosofie nikdy nebyla popisem jevů. Od počátků šlo o něco hlubšího – o úsilí proniknout k principům, které činí skutečnost možnou. Platón, Aristotelés, Plótinos, později Avicenna, Tomáš Akvinský nebo Heidegger – všichni ve svých epochách vykročili za povrch světa, aby se ptali po tom, co zakládá bytí. I když se moderní věda vydala jinou metodologickou cestou, některé její výspy – zvláště kvantová mechanika – se opět dotýkají těch samých otázek: Co je to možnost? Jak vzniká skutečnost? A jaký vztah má neurčité k určitosti?

Následující úvaha se pokouší načrtnout ontologickou analogii mezi dvěma na první pohled nesrovnatelnými pojmy: Platónovou neurčitou dvojicí (ἀόριστος δυάς) a kvantovou superpozicí. Nesnažím se o jejich ztotožnění – to by byl směšný anachronismus, nýbrž o strukturální porovnání toho, jakou funkci v rámci svých myšlenkových systémů zastávají. Záměrem je postavit mezi starou metafyzikou a moderní fyzikou hermeneutický most, most mezi dvěma jazyky, které, přestože používají rozdílné pojmy a znaky, snad míří k témuž nevyřčenému.

Continue Reading

To vše je ovšem svět jiných. Pro nás je tu „cesta lesem“, také ta třetí nebo čtvrtá, „po zarostlých stezkách“, i polních, příklady anarchy, Tajného Německa, politického vojáka, i onoho zvláštního typu člověka, jenž za dlouhé noci bdí a ve ztemnění světa střeží světlo lampy, aniž by doufal, že ještě spatří ty nové (a přece věčné), kteří se – možná – vynoří s úsvitem…

Autor: Karel Veliký

– o dovršiteli humanismu

Francouzský filosof Michel Foucault patří k těm nemnoha myslitelům, kteří nasadili brýle celé jedné epoše – té naší. Doslovně stvořil celý myšlenkový svět určitého typu člověka, vědomí, jaké před jeho působením v takto celistvé podobě neexistovalo. Při tom dnes se rozšířilo již natolik, že většina z těch, kdo se na sebe a svět dívají skrze jeho dioptrická skla o něm nejspíš nikdy neslyšela… Jaký byl tento profesor, cílevědomý šiřitel duchovního HIV, jenž světlé dokázal proměnit v temné a naopak?

Vychováním katolík, chodil do výběrové (a tedy přísné) katolické školy. Dospěl však v homosexuála se sadomasochistickými sklony. Po tomto zjištění se nejprve pokusil o sebevraždu. Opakovaně. Až poté vyzval svět, jak bůhví kolikátý Rastignac: „Tak teď my dva! Kdo z koho!“

Doba šla doleva. Četba knih Louise Althussera ho přesvědčuje natolik, že se stává členem komunistické strany. Avšak význam Moci coby primárního hybatele dění a dějin prověřoval již dříve, patrně jak u Nietzscheho, tak De Sadeho.  V šedesátých letech zprvu sympatizoval Maovou kulturní revolucí, neboť „aby mohl být na půdě starého systému vybudován zcela nový společenský systém, je třeba tuto půdu vyčistit“. Tento citát předsedy Maa jako by byl Foucaultovým východiskem do let sedmdesátých…

Tehdy v něm plně dozrály teze, jež začnou měnit i zákoníky:

Continue Reading

Na skutečnost jen nereagujeme, sami si ji tvoříme…

První část rozhovoru zde.

Rozhovor Délského potápěče s Josefem B., šéfredaktorem slovenské metapolitické iniciativy Reconquista, pokračuje druhou částí: o nostalgii po minulých režimech, nevraživosti k Čechům a České republice, aféře „Kuciak“ a k slovenské emigraci tentokrát promluvil spolu s kolegou Slavomirem.

Slovenský stát. Je ještě mezi lidmi nějaká nostalgie? Anebo již jen po poválečném Československu s jeho industrializací země, sociálními jistotami a rovnostářstvím, majetkovým i jiným?

J.: Po prevrate v roku 1989 a ešte aj krátko po rozdelení Československa u nás určitá nostalgia za prvým štátom nepochybne bola. Živená nielen v radoch slušne sa rozbiehajúcich nacionalistických zoskupení, ale aj pamätníkmi. Uvoľnenie od totalitných praktík ŠtB znamenalo väčšiu pluralitu názorov. V tejto dobe vzniklo viacero kultových kníh, rozhovorov a výrokov, ktoré sú dnes už skôr bonmotmi – expertom v tejto oblasti bol niekdajší šéf Slovenskej národnej strany, obsesívny alkoholik a občasný podporovateľ zdravých myšlienok, Ján Slota.

Continue Reading

Mýlil se, bývalý pražský zastupitel, který si ještě před rokem 2011 dovolil odmítnout lidskoprávního aktivistu s tím, že přece „revoluce se nedělají ve slipech“. Amazing Desmond je top děckem tohoto dějinného převratu…

Autor: Rio Preisner

– trajdy-prajdy coby jeden z fenoménů permanentní revoluce

Klasikem elitářské světovlády byl – každý to ví – Jean J. Rousseau. Už u něho se setkáváme s příznačným pokusem o objevení „společného měřítka“ lidskosti: v důstojném divošství. De Sade ovšem velmi snadno odhalil rozpor skrytý v důstojenství a divošství, rozpor zakrývaného protikladu elity a rovnosti. Rovnost nemohla být založena na důstojenství a ctnosti, na atributech elitářských. V tom tkvěl ostatně i omyl Robespierrův. De Sade se domníval, že nalezl fundament rovnosti v sexualitě. V momentu kopulace jsou si všichni lidé rovni. Ale ani de Sade nakonec neunikl skrytému rozporu elity a rovnosti, neboť sexualitu koncipoval sadomasochisticky, tedy opět jako vztah pána a otroka.

Continue Reading

Remigration Summit 2025

Autor: Angelo Plume

„Habemus ReSum,“ vyhlásil Andrea Ballarati z podia Teatro Condominio di Gallarate v odkazu na nedávno proběhnuvší konkláve. Mladý Lombarďan ovšem nebyl jediný, kdo s tímto spojením přišel.

Italská média shromáždění označila za „konkláve pravicových extremistů“, kteří se z celé Evropy vydali na „pouť“ do Teatro. Jeden z hlavních organizátorů setkání a jeho „ceremoniář“ Ballarati byl italskou redakcí online plátku Huffpost nazván „prorokem“ remigrace. Remigrační summit s vatikánskou volbou papeže spojovaly také masivní přítomnost bezpečnostních složek i zástupců médií.

Kvůli čemu vlastně všechen ten povyk? Summit, který se konal v sobotu 17. května ve městě nedaleko Milána, se zrodil v hlavách identitářů a nacionalistů z celé Evropy, z nichž se asi největšího dílu zodpovědnosti chopili Rakušan Martin Sellner, portugalský aktivista Afonso Gonçalves a už v úvodu zmíněný Andrea Ballarati. ReSum si vytyčil jako svůj hlavní cíl vysvětlit titulní myšlenku širšímu obecenstvu, obhájit ji proti námitkám kritiků – a také ji z úst účastníků vykreslit v zářivých barvách jako řešení skoro všech zásadních problémů, jimž Evropa dnes čelí, což říkám bez nějakého přehánění.

Continue Reading

Oto Jurnečka – Propaganda v popkultuře

Autor: Jiří K.

Nad knihou Oty Jurnečky Propaganda v popkultuře

Dnes je pravděpodobně jen málo těch, kteří by při sledování nějakého filmu nebo seriálu nezaregistrovali fakt, že jsou podrobováni indoktrinaci prostřednictvím propagandy. Přesto se zdá, že většina tuto propagandu vnímá jen v její nejukřičenější formě. Má-li podobu subtilnější, nevidí ji.

Délský potápěč tomuto tématu věnoval několik článků. A nedávno k němu vyšla celá knížka: Propaganda v popkultuře, která právě na tyto subtilnější formy upozorňuje; Oto Jurnečka, její autor, usiluje dovést čtenáře k tomu, aby si je uvědomoval a stal se tak vůči nim více odolný. Zejména se však pokouší o vysvětlení, proč vůbec propaganda existuje, co sleduje a čeho vlastně chtějí dosáhnout ti, kteří ji používají, a to nejen dnes, nýbrž i v minulosti.

Jaké cíle může propaganda mít? První co většinu dotázaných napadne, je, že se nás jejím prostřednictvím snaží přimět přijmout cosi, co přirozeně odmítáme. Migrace, LGBT, vzdání se soukromého vlastnictví, a podobně. To je jistě pravda. Avšak v různých obdobích dějin byly cílem propagandy různé věci. A přece šlo vždy vlastně o to samé!

Continue Reading

Trump ve středu na schůzce s poradci podpořil údery na íránská jaderná zařízení. Jeho čtvrteční zmínka o období vyjednávání byla podle magazínu The Atlantic záměrným klamáním a „kouřovou clonou“.

Autor: Simplicius

Trump to udělal znovu: pod záminkou, že dá Íránu „dva týdny“ na vyjednávání, místo toho zahájil tajný útok, jakmile byly všechny prostředky připraveny, a později prostřednictvím tradiční estrády „Meet the Press“ (rozuměj: prostřednictvím své mluvčí Karoline Leavitt) prohlásil, že rozhodnutí učiní do dvou týdnů, přičemž dva dny technicky spadají do tohoto časového rámce.
Continue Reading