Země bez muslimů

Japonsko: Cizí nechceme, svoje nedáme

Japonsko: Cizí nechceme, svoje nedáme

Autor: Dr. Mordechai Kedar

Japonci necítí sebemenší potřebu omlouvat se muslimům za svůj negativní postoj k islámu

Některé země, především v Evropě, v současnosti následkem muslimské imigrace procházejí hlubokou kulturní proměnou. Francie, Německo, Belgie či Holandsko jsou zajímavými příklady států, kde imigrace z muslimských zemí spolu s vysokou porodností muslimů ovlivňuje všechny oblasti života.

Jistě stojí za pozornost, že najdeme zemi, kde se přístup vlády i obyvatel k muslimské otázce diametrálně liší. Tou zemí je Japonsko, které si všech s islámem souvisejících otázkách udržuje odstup: na diplomatické úrovni vrcholní představitelé muslimských zemí jen velice zřídka navštěvují Japonsko a stejně vzácně se japonští předáci vydávají do islámského světa. Vztahy s muslimskými státy se točí zejména kolem ropy a plynu, které Japonsko z některých muslimských zemí dováží. V rámci vládní politiky Japonsko muslimským příchozím do země nevydává občanství a i trvalé povolení k pobytu se jim daří získávat jen s velkými obtížemi.

Japonsko nedovoluje vyznavačům vyzývat ostatní k přijetí islámu (dawa) a každý ke konverzi k islámu aktivně vybízející muslim je vnímán jako kazatel cizí a nevítané kultury. Arabština je vyučována jen na hrstce akademických institucí, dovážet Korán do země je velmi obtížné a muslimové v Japonsku tak zpravidla bývají zaměstnanci zahraničních společností. V Japonsku funguje jen velice málo mešit a japonské úřady se ze všech sil snaží zabránit vstupu muslimů do země – i když se jedná o lékaře, inženýry a manažery v oblasti působících zahraničních společností. Japonci očekávají, že se budou muslimové modlit doma.


Japonské společnosti hledající zahraniční zaměstnance nepokrytě uvádějí, že o muslimy nemají zájem. Navíc bude mít každý muslim, kterému se přece jen podaří do země dostat, problém s hledáním pronájmu: lidé zneklidní pokaždé, když se do jejich okolí přistěhuje muslim. Japonsko nedovoluje zakládání islámských organizací, takže zřizování islámských institucí jako mešity či madrasy se stává takřka nemožným. V celém Tokiu působí jediný imám.

Na rozdíl od Evropy islám láká jen velice málo Japonců. Japonka, která by si vzala za muže muslima, by byla rodinou i okolím považována za černou ovci. Uplatňování práva šaría je v dálněvýchodní zemi nemyslitelné. Sice se tady dají najít halal potraviny (tedy připravené v souladu s islámskými předpisy), ale rozhodně na ně nenarazíte v každém supermarketu.

Japonský postoj k muslimům dobře dokreslují i čísla: ze 127 milionů obyvatel země jich je pouze deset tisíc muslimů – tedy méně než setina procenta. Počty japonských konvertitů se odhadují velice nízko. V Zemi vycházejícího slunce sice působí několik desítek tisíc zahraničních muslimských pracovníků (hlavně Pákistánci), kteří se do země dostali jako zaměstnanci stavebních společností, ale kvůli negativním postojům k islámu se snaží na sebe příliš neupozorňovat.

Tento stav má několik příčin:

Zaprvé Japonci často házejí všechny muslimy do jednoho pytle coby fundamentalisty, odmítající vzdát se svých tradičních způsobů a přijmout moderní způsoby myšlení a chování. Islám vnímají jako podivné náboženství, kterému by se měl inteligentní člověk raději vyhnout.

Zadruhé se většina Japonců sice nehlásí k žádnému náboženství, ale úkony spojené s šintoismem a prvky buddhismu se staly součástí národní kultury. V Japonsku se náboženství pojí s nacionalismem a předsudky existují vůči všem cizincům, ať už jde o Číňany, Korejce, Malajce či Indonésany. Ušetřeni nejsou ani Zápaďané. Někteří tomu říkají „vyvinuté národní cítění,“ jiní „rasismus.“ Kus pravdy mají podle všeho oba tábory.

Zatřetí nejsou Japonci naklonění konceptu monoteismu a víře v abstraktní božstvo, protože jejich pojetí světa je těsněji spojeno s hmotou, nikoliv vírou a emocemi. Zdá se, že Japonci řadí judaismus v tomto ohledu k islámu. Křesťanství zde naopak není vnímáno negativně, zřejmě proto, že obraz Ježíše se v Japonsku podobá Buddhovi a šintó.

Nejzajímavější na japonském přístupu k islámu je však skutečnost, že necítí sebemenší potřebu omlouvat se muslimům za své nepříznivé smýšlení o islámu. Jasně rozlišují mezi hospodářskými zájmy ve vztahu ke zdrojům jako ropa a plyn z muslimských zemí, díky nimž je pro Japonsko vhodné udržovat s těmito zeměmi dobré vztahy na jedné a nacionalistickou perspektivou, podle níž je islám vhodný pro jiné, ale ne pro Japonsko, a tak musí muslimové zůstat vně, na straně druhé.

Protože bývají Japonci mírného založení a směrem k cizincům projevují nevzrušený klid, ti jim zpravidla oplácejí zdvořilostí a úctou. Japonský diplomat by nikdy v přítomnosti cizinců nezvednul hlas nebo nemluvil nezdvořile, a tak se cizinci navzdory japonskému rasismu a protimuslimské diskriminaci v imigrační politice chovají k Japoncům s úctou. Japonský funkcionář na nepříjemnou otázku ohledně vztahu Japonců k muslimům zpravidla neodpoví, protože ví, že pravdivou odpovědí by vzbudil hněv a není schopen, ani ochoten lhát. S úsměvem neodpoví a při dalším nátlaku požádá o strpení, aby za něj mohli odpovědět jeho nadřízení – i když dobře ví, že tato odpověď nikdy nepřijde.

Japonsku se daří zůstávat státem takřka bez muslimů, protože negativní postoje k islámu i muslimům prostupují celou společnost, od lidí na ulici přes organizace a společnosti až po přední vládní činitele. Na rozdíl od jiných zemí nefungují v Japonsku „lidskoprávní“ organizace, které by muslimské nároky podpořily. Nikdo do země pro pár jenů muslimy ilegálně nepašuje a takřka nikdo není ochoten poskytnout jim právní pomoc potřebnou k získání dočasného či trvalého povolení k pobytu nebo občanství.

Dalším faktorem, který přispívá k minimální muslimské imigraci do země, je japonský postoj k zaměstnancům a zaměstnání obecně. Na zahraniční pracovníky se hledí skrz prsty, protože berou práci Japoncům. Japonský zaměstnavatel cítí závazek zaměstnat krajana – i když by cizinec vyšel výrazně laciněji. V zemi přetrvává mnohem silnější pouto mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem než na Západě, díky čemuž obě strany cítí vzájemný závazek: zaměstnavatel poskytnout zaměstnanci živobytí a zaměstnanec odevzdat chlebodárci plody své práce. Tento stav nesvědčí masovému rozšíření využívání cizích dělníků, kteří necítí k zaměstnavatelům velkou oddanost.

Jednotný odpor veřejnosti i oficiálních míst proti muslimské imigraci vytvořil kolem Japonska pomyslnou železnou oponu, kterou muslimové nedokáží ani nemají legální možnost překonat. Tato opona také pohlcuje případnou kritiku Japonska: svět si dobře uvědomuje, že žádná kritika zemi nepřinutí otevřít brány muslimské imigraci, a tak vlastně postrádá smysl.

Japonsko celému světu názorně předvádí zajímavou lekci o přímé souvislosti mezi národní identitou a imigrační politikou: národ s pevně vymezenou a jasnou národní identitou nedovolí nezaměstnaným celého světa přijít do své země, zatímco národy s křehkou a slabou identitou postrádají obranné mechanismy, jak zabránit cizí kultuře proniknout do své země.

O autorovi

Dr. Mordechai Kedar (Ph.D. Bar-Ilan University) 25 let sloužil v izraelské armádní rozvědce jako specialista na arabskou politiku, masmédia, islamistické skupiny a syrskou politickou scénu. Přednáší arabštinu na univerzitě Bar-Ilan a je také expertem na izraelské Araby.

Úvaha Dr. Mordechaie Kedara The Land without Muslims vyšla na stránkách The Jewish Press 19. května 2013.

4 Responses to “Země bez muslimů”

  1. Redakce napsal:

    Jak může být tato „verze“ jen trochu více rozepsaná, když byla napsána o dva roky dříve než heslovitý obrázek, který zde uvádíte jako zdroj?

  2. Pizi napsal:

    Je to známý hoax. Stačí zagooglit japan muslim hoax. Tahle verze je jen trochu více rozepsaná a rozvinutá. http://www.snopes.com/muslims-in-japan/

  3. Redakce napsal:

    Rob: Pokud jste četl článek pozorně, tak se v něm uvádí „V Japonsku funguje jen velice málo mešit…“ Pro vaši informaci, Japonsko má cca 127 milionů obyvatel, zatímco např. Francie (cca 65 milionů obyvatel) disponuje 2500 mešitami, což se však během velice krátké doby změní http://zpravy.e15.cz/zahranicni/udalosti/muslimum-ve-francii-nestaci-mesity-chteji-jejich-pocet-zdvojnasobit-1177961 Co je tedy na tvrzení „V Japonsku funguje jen velice málo mešit…“ nepochopitelného?

    Poznámka: Příště link bez jakéhokoli doprovodného textu bude považován za spam a smazán.

  4. Rob napsal:

    There are around 80 mosques in Japan
    https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_mosques_in_Japan

Trackbacks/Pingbacks


Jean Mabire – Zemřít v Berlíně

Jean Mabire - Zemřít v Berlíně***
Zemřít v Berlíně: Francouzští esesmani posledními obránci bunkru Adolfa Hitlera.
***
Objednávejte na stránkách vydavatelství Nightingale Press nebo na Kosmasu.
.

Ladislav Malý – Vzpomínky jednoho disidenta

Ladislav Malý - Vzpomínky jednoho disidenta***
Z memoárů národního konzervativce…
***
Objednávejte ZDE.
.

Víte, že…

22. listopadu 1963 zemřel v anglickém Oxfordu irský spisovatel, jedna z nevýraznějších postav moderní britské literatury Clive Staples Lewis. Jeho nejznámější knihou jsou dnes zřejmě Letopisy Narnie. Silně věřící anglikán Lewis byl také blízkým přítelem J. R. R. Tolkiena a reakcionářem.
22. listopadu 1890 se narodil francouzský voják a státník Charles de Gaulle. Za 2. sv. války se postavil do čela francouzských sil bojujících na straně Spojenců, po válce se stal politikem V čase alžírské krize se chopil moci a stal se prezidentem Páté republiky. Vzdal se francouzského Alžírska, za což si vysloužil nehynoucí nenávist mnohých francouzských patriotů. Skupina OAS se ho několikrát pokusila zabít. Odstoupil nedlouho po bouřích léta ´68.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív