Fašistická socialita

Fašistická socialita je pevné přesvědčení, že hospodářský život národa, který je pramenem národního bohatství, nesmí se rozvíjeti na účet chudoby a bídy celých tříd

Fašistická socialita je pevné přesvědčení, že hospodářský život národa, který je pramenem národního bohatství, nesmí se rozvíjeti na účet chudoby a bídy celých tříd

Autor: Jan Scheinost

Nejen socialisté, ale někdy i pokroková buržoazie využívá každé příležitosti, aby vybarvila fašistické hnutí, jako činitele sociálně reakčního, který tím, že kotví v přežilém liberalistickém hospodářském názoru, houževnatě podporuje starý hospodářský pořádek liberální, řád kapitalistický, ujařmující dělníka ve prospěch zisku soukromého podnikatele. Účel takových tvrzení je jasný: odraditi od fašismu drobného člověka a hlavně průmyslového dělníka, který je příliš a to právem zvyklý viděti v kapitalistickém, lépe řečeno liberálním světě, svého nepřítele.

A přece jsou to řeči nepravdivé, pramenící buď ze špatné informace nebo ze zlé vůle. Lidé inteligentní, jak si o sobě myslí, potírají fašismus ve svých novinách a revuích, ale nemají o pravé podstatě fašismu ani ponětí. Ba dokonce i lidé vážení a zvučných jmen jako Viktor Dyk (poslední Fronta, Demokrat) ukazují ve svých kritikách nebo posudcích fašismu, že je jim fašistická nauka hospodářská naprosto cizí a omezují se jen na povrchní pozorování zjevů, které vidí kolem sebe, byť by byly sebe vedlejší povahy. Mezi českými vzdělanými lidmi je přímo úžasná neznalost i základních fašistických pravd, což vede jednak k nedorozuměním, jednak působí trapně hlavně v národě, kde jinak se čtou všecky možné cizí noviny a kde informovanost o světovém duchovním proudění není nejmenší ve srovnání s cizinou. Jen fašismus je výjimkou a o něm se mohou psáti kde jaké pomluvy a klepy.


Fašismus je právě tak málo kapitalistický jako socialistický. V hospodářském myšlení národa má osobitou nauku, vrcholící ve stavovském zřízení. Fašismus jistě je nesmlouvačný, pokud se týče zásady soukromého vlastnictví, ale tato zásada je právě tak fašistická jako přirozená, protože i ruští bolševici byli životem přinuceni skloniti před ní své pověrčivé hlavy.

Moderní lidská společnost a její zřízení musí počítati s jedním velmi důležitým činitelem: se socialitou současného myšlení. Neubránil se jí ani omlazovaný liberalismus, názor celkem mrtvý, byť by si Milan Hodža myslil, že je na něm možno ještě budovat svět a národní civilisaci. Socialismus a hlavně křesťanství sice prosadily, že tento prvek se do života naší generace vklínil tak pevně, že i měšťanské straně liberalistické není nerozumno zdůrazňovati alespoň v programu svou sociálně reformní tendenci. Ale socialita v rukou socialistů ztroskotala a stala se třídním kořistnictvím.

Socialita není snad nějaký sentimentální polopathos, fňukající nad bídou některých vrstev národa. Je to rozumné a pevné přesvědčení, že hospodářský život národa, který je pramenem národního bohatství, nesmí se rozvíjeti na účet chudoby a bídy celých tříd a že stát a stavy hospodářské nesmí ze své funkce vyřaditi zodpovědný a pevný plán co největší účasti co nejširších vrstev na plodech národního bohatství. Rozmach státu je nemožný, není-li podložen blahobytem národa, je-li podlamován výkřiky bídy.

Jedná se tedy o vědomí nutnosti sociality ve všech třídách národa a všech jeho hierarchiích, hlavně však zvláště o pevný plán a zodpovědné jeho provádění. V tom zklamal jak socialismus, tak liberalismus, protože jeho epochy jsou provázeny propastmi bídy.

Fašismus nutí ve svém stavovském státě všecky společenské výrobní třídy k těsné spolupráci a tím posiluje vědomí sociality všeobecně. Fašistický stát bdí pak přísným a spravedlivým okem nad hospodářským procesem a netrpí vykořisťování jedněch druhými už proto, že je fakticky znemožněno povýšením všech tříd, tedy i dělnictva průmyslového, na veřejné činitele státního práva s velikou mocí a zodpovědností před svými členy.

Stavovský stát uskutečňuje v moderní době maximum sociality v národě. Je jisto, že ani nejideálnější zřízení nebude míti tolik prostředků a síly, aby chudobu smylo ze světa, protože podle slov Kristových „chudí budou vždy s námi“. – Chudoba však není jen problémem hospodářským, ale i duchovním. Chudí jsou spanilým květem lidstva, velká zásoba počestnosti, pokory a zásluh, jejichž plod neuzrává na tomto světě.

Říšská stráž. 1927, čís. 4, str. 2.

Úvaha Jana Scheinosta vyšla jako příloha publikace Republika Salò, skutečný fašismus (Knihovna Národní myšlenky, sv. 9, Praha 2010).

Carl Schmitt: Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958

Glossarium - Záznamy z let 1947 až 1958***
Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958
***
U nakladatelství Academia právě vyšlo bezmála tisíci stránkové Glossarium Carla Schmitta s jeho sešitovými záznamy z let 1947 až 1958.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Martin Heidegger – Úvahy II–VI Černé sešity 1931–1938

Úvahy II–VI (Černé sešity 1931–1938)***
Černé sešity 1931–1938
***
Od roku 1931 do začátku 70. let si Martin Heidegger zaznamenával své myšlenky do sešitů vázaných v černém voskovaném plátně. Záznamy nejsou datovány, ale představují svérázný myslitelský deník, který nechává čtenáře nahlédnout hluboko do autorovy mysli, ať už jde o jeho filosofické dílo, či o to, jak si představoval obrodu Německa nacionálním socialismem po 1. světové válce a jak byly jeho představy faktickým vývojem zklamávány. V rámci obsáhlého Heideggerova díla, které sám na sklonku života uspořádal a rovněž určil, v jakém pořadí mají jednotlivé svazky vycházet, bylo 34 „černých sešitů“ zařazeno až na úplný konec jako svazky 94–102. První sešit (Úvahy I) se nedochoval. Až do zveřejnění v předchozím desetiletí nesměli mít k těmto zápiskům přístup ani specializovaní badatelé.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Ladislava Chateau – Bylo jich pět …: Kolaborace, trest a rozpory

Ladislava Chateau - Bylo jich pět ...: Kolaborace, trest a rozpory***
Bylo jich pět – Robert Brasillach, Marcel Jouhandeau, Ramon Fernandez, Jacques Chardonne a Pierre Drieu La Rochelle
***
Soubor pěti profilů významných francouzských spisovatelů, kteří přijali v letech 1941 a 1942 pozvání do Výmaru na spisovatelské kongresy pod taktovkou nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Víte, že…

Rudolf Jičín19. března 1933 se v Hradci Králové narodil filosof a archivář Rudolf Jičín. V letech 1952 – 57 studoval na FF UK filozofii a historii, logiku u prof. O. Zicha. Doktorát filozofie získal v roce 1969 na UP v Olomouci u prof. Josefa Ludvíka Fischera (mj. autora dvoudílné Krise demokracie).

Filozoficky se hlásil zejména k Schopenhauerovi, Nietzschovi, Spenglerovi a Ladislavu Klímovi. Ze současných českých filozofů mu byli blízcí pouze Milan Středa a Zdeněk Vašíček. V sociologii se zabýval úlohou davů v současné společnosti (jako Ortega de Gasset), v logice teorií deskripce (Carnap, Vašíček).

À propos

„Potřebujeme třetí obraz člověka a života. Odmítnout dnes Washington a Moskvu neznamená jen politickou, ale také morální volbu: znamená odmítnutí amerických měst i komunistických koncentráků. Oba vzorce industriálního gigantismu budí vnější zdání moci, ale ve skutečnosti se ženou do propasti. Oba systémy jsou redukovány na to, že slepě následují požadavky monstrózního růstu. Nechaly kolem sebe šířit potopu a ženou se řekou, z níž už nějakou dobu není vidět břeh. Posláním Evropy je vybudovat hráze, které mohou tlumit konzumní společnost. Při absenci Boha musíme ustanovit moc, která stojí nad impériem moderního světa a nad říší kapitálu i účetních rozvah.“

Maurice Bardèche

Archív